Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 3/10 | Pinču

Fakt jsem si myslel, že vlček plave. Trochu jsem se i zarazil nad tím, jak se tam prostě zastavil a zůstal, než mi došlo, že jezero asi tak hluboké není. "Jasně, kdykoliv," švihl jsem ocasem a nakonec jsem se i posadil. Dobrý, nejde o sebevražedný děcko co by skákalo vstříc smrti. "Určitě, pak se ti bude líp klesat ke dnu až budeš plavat," protočil jsem očima. Jako kdybych já byl nějaký všestranný vlk, plavec nebo bůh ví co. Já byl rád, že se udržím nad vodou, ale to tomuhle říkat nehodlám. Mohl bych vlastně odejít a zaobírat se svými problémy, ale pravda byla, že to se mi teďka fakt nechtělo.
A tak jsem si jen povzdechnul a zase si lehnul na zem a ponořil do vody jenom tlapky. "A o co se tady vůbec pokoušíš, když neplaveš? To se tak hrozně nudíš?" zkusil jsem uhádnout, moc jsem ani nerozuměl tomu, že by se někdo dobrovolně pouštěl do vody celý. Smočení noh bylo to, kde jsem já končil.

Duben 2/10 | Pinču

To ticho bylo nádherné. Mohl jsem si dělat prakticky co jsem chtěl, protože kolem nikdo nebyl, aby mě soudil. A tak jsem si dělal bublinky pod vodou. Neskutečně vlčecí věc, kterou jsem rozhodně nechtěl, aby někdo spatřil. Každopádně mi to na moment zabránilo, abych si všimnul vlka co plaval kus ode mě. No, to netrvalo dlouho, protože to šplouchání a podivný zvuky by upoutaly pozornost každýho. A když jsem zvedl hlavu, bylo to jako kdybych měl v mozku tři otazníčky.
Chvilku jsem na mladýho jen tak čuměl, plaval si to kolem jako kdybych tu ani nebyl, dělal divný zvuky a rušil mě. "Jestli se začneš topit, tak ti k tomu možná i pomůžu," zamračil jsem se. Na sebevražedná vlčata jsem zvědavý nebyl. Dvě jsem nedávno zažil a přežil. "Spíš dejchej, než abys dělal... Ty divný zvuky," povzdychl jsem si a vytáhl tlapy z vody. Nemůžu mít štěstí na nějaký normální dospělý vlky?

Charakter
1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Cyril je ještě novější než Wylan, ale osudovka na pláni mě moc bavila. Zvlášť když se do toho přimíchal Amorek (miluju toho, kdo mi dělal amorka na Cyrila )
2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Možná, že jsem mu nedala žádný spešl bonds s jeho sourozencema, pro něj jsou všichni na jedný rovině a nic speciálního tam není. Nepromyslela jsem si ho tak moc, jak jsem chtěla
3. Jaké další vylepšení plánuju?
Ofinka (A ano, huňatý krk možná taky), magie aby mohl mít různobarevný a hustý očka!
4. Koho ještě musím potkat a proč?
Možná, že Etneyho nezná, ale chci, aby ho poznal. Zajímá mě co z toho bude. Also Sunstorm a Kaya
5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Ty magie by byly fajn, trochu si za něho ustálit styl psaní a taky ho rozproudit.
6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Udělat si z celý Galli svoje království... A nebo se prostě přidat do smečky, stoupat po žebříčku hierarchie a žít si spokojenej život
7. Co je jeho hnacím pohonem?
Vidina toho, že jednou si ho někdo bude vážit a bude důležitý
8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Ačkoliv to tak nevypadá a v životě by to nepřiznal, tak všichni jeho sourozenci. Momentálně teda hlavně Nina
9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Když je jejich bratr zradil a on byl nucený utéct
10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zatím moc žádný. Je tady z toho takový zmatený a nechápe jak věci fungují
11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Prakticky celý jeho dětství, matka, otec, Ivanova zrada...
12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Svého otce, na Galli zatím nikoho
13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Cedr 2. Buk/Vrba 3. Asgaar 4, Sarumen 5. Borůvka 6. Mech

Hráč
1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
2 přivedu k životu, už jsou prakticky naplánovaný, jen ne sepsaný :D A pak asi uvidím, jestli se procpu k někomu do rodiny, nebo jestli mě napadne ještě něco
2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Mám jen dva a za jeden jsem prakticky už rozehraná a za jeden ne. Takže tady to bude Wylan. Je jednoduchý za něj hrát, je to prostě naivní zvířátko co pomalu neví co a jak
3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
No, zbývá Cyril. Ještě jsem si na něho úplně nezvykla, ale hrozně se těším co z něho bude. Jen se kolem něj zatím nic extra neděje sooo
4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Wylan určo, hrozně jsem si ho oblíbila. Hlavně první charakter na nový rpg, žejo. Ten k vám přilne
5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Možná se občas až zbytečně bojím se zapojit do tý komunity? Ale hrozně ráda si s váma povídám a chtěla bych se zapojovat víc. Jinak si myslím, že píšu decentně, i když tam určitě mouchy jsou. No nevím, každý o mně bude mít asi obrázek jiný a tak to asi nechám
6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
Já jsem zatím nenarazila na nic, co by se mi vyloženě nelíbilo nebo co bych chtěla jinak
7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Charaktery už tak jako znám, ale asi je neznám dostatečně na to, abych dokázala odpovědět na tohle
8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
To samý jako v otázce č.6
9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Určitě, ale nějak se na to nechystám
10. Proč mě baví hrát?
U mě hrozně záleží na komunitě hráčů, když se mi nelíbí komunita, většinou nejsem spokojená ani ve hře. A taky se mi líbí různorodost charakterů!
11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Kalendář! Hrozně mě bavilo si to s Wizku plánovat co, kdy, kde, jak a vzájemně se podporovat k tomu, abychom to dokončili :D Zadání zábavný a odměny taky.
12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Domluvené partnerství mi nevadí v tom případě, kdy to je spíš "Zkusíme jak to bude ve hře a pak se uvidí". A neplánované hry bych ocenila (když zrovna nehraju něco hrozně důležitýho), jen se bojím někomu skákat do her, právě kvůli tomu, abych něco nenarušila
13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Jsem vděčná, že jste mě ve vaší komunitě přivítali, jste hodňoučcí a jsem ráda, že tu můžu být c:

Duben 1/10 | Pinču

Švihl jsem ocasem a dál se brodil křovím, štvalo mě. Pořád se mi nějak motalo do srsti, tahalo mě a škrábalo. Už tak jsem byl celý pochroumaný z té rokle nebo co to bylo, tohle jsem nepotřeboval. Naštěstí netrvalo dlouho, než jsem se vysoukal ven k nějakému jezírku, kde jsem si mohl smočit nohy. "No konečně, to to trvalo," zabručel jsem a rezignovaně jsem si lehnul na břeh a ponořil přední tlapy do vody. Byla to alespoň nějaká úleva. A kdybych nebyl dneska v takové náladě, asi bych si i užíval ten zpěv ptáků, jak pěkně bylo. Tohle bylo poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem se mohl alespoň trochu slunit. A tak jsem si položil hlavu mezi tlapy a upřeně jsem se na sebe díval v hladině, čumák jenom kousek od vodní hladiny, chvilka klidu než budu muset cestovat zase o kus dál.

Tohle bylo to první, co mi řekla? Zamračil jsem se na ní. “A ty máš bejt mrtvá pod tunou sněhu, tak na mě přestaň štěkat,“ zavrčel jsem na ní zpátky. Najednou jsem byl naštvaný. Celou dobu jsem jí hledal, bál jsem se, jen aby se tu zjevila jako slovo boží a prostě… To celé smetla ze stolu? A ještě ho tu peskovala? Tak to teda ne.
“Chováš se jako nána,“ zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Ještě před několika minutama jsem tu málem zkolaboval jen, abych se k ní dostal na krok blíž. “Copak nemůžeš být alespoň na chvilku… To je fuk,“ udělal jsem krok směrem k ní, než jsem zavrtěl hlavou a udělal pár kroků do strany. “Lilac mi vyprávěla o místu, kde se objevila, když zemřela ona, říkala, že je to daleko, jak můžeš být tady? Kousek od toho, kde jsme byli prve?“ zamračil jsem se a snažil se co nejvíc ignorovat ty její nechutně hloupé poznámky, se kterými bych normálně souhlasil, ale teď mě rozčilovali. Bránilo mi to v tom se jí vrhnout kolem náručí a zjistit, jestli je doopravdy v pořádku.
Najednou se ale zase změnila. Zastřihal jsem ušima a pomalu švihl ocasem. Pozoroval jsem ji, jestli se na mě vrhne nebo tak něco. “Bolelo tě to?“ dostal jsem ze sebe potichu. Bál jsem se cokoliv vědět. Protože pak se toho budu bát celý život.

<< Ledová pláň

Byl jsem unavený, tlapy mě pálily a cítil jsem se, že už prostě nemůžu dál. Že já jsem se vůbec pouštěl do té tmavé chodby, že já jsem vůbec přišel k tý díře! Byl jsem naštvaný, unavený a dokonce i zoufalý. Jak v těhle podmínkách mám najít Ninu, najdu jí vůbec někdy? Jaké to vůbec bylo zemřít? Bolelo to? Nad čím přemýšlela? Věděla, že jsem se jí snažil najít? Ocenila by to vůbec? Nebo mě doopravdy nenáviděla? Nenáviděl jsem já ji? Měl jsem tolik otravných otázek, až jsem nahlas zavrčel, abych je všechny odehnal. Lezl na mě spánek a očividně mi lezl hlavně na mozek, protože tlapy jsem pořád zvládal zvedat nahoru.
Když jsem se ale prodíral lesním porostem, ucítil jsem známý pach květin, který byl ale z poloviny překrytý pachem řeky a lesa a já tak nedokázal určit, jestli si to jen vymýšlím. Ale i tak jsem zrychlil, kladl jsem tlapku přes tlapku, jak nejrychleji jsem mohl a několikrát jsem zaškobrtnul, prošel jsem trním, jak neopatný jsem byl a pak jsem z toho měl nohy celé poškrábané až do krve, ale mně to bylo v ten moment jedno.
“Nino?“ řekl jsem, když jsem se vynořil a na břehu řeky jsem viděl vlčici. Cítil jsem ji, musela to být ona. Jednoduše to taky mohl být i blud a ne Nina… Ale chtěl jsem se držet jakékoliv naděje, kterou jsem měl po ruce. Stál jsem tam, srst, která byla normálně velmi pečlivě upravená teď byla plná klacíků a listí, přední nohy jsem měl od krve z toho, jak jsem se prodíral porostem a nejspíš jsem nevypadal sám sebou. Potřeboval jsem se vyspat, a to co nejdřív. Ale tohle bylo důležitější. “Jsi… Jsi to ty?“ jak by se tak rychle dostala zpátky? Nebyl to prostě a jen její duch? Nebo moje vlastní halucinace?

Byl jsem rád, že ven se dostal i Erlend… Celkově, že jsme to všichni přežili ve zdraví, protože o moment později se z jeskyně dostal i Star a Lilac. To už jsem byl vydýchaný a pozoroval jsem díru, kterou jsme vyšli. Nepochyboval jsem, že být jen o minutu pomalejší, tak jsme mrtví všichni. To ale Erlend něco řekl a já jsem chvilku přemýšlel, odkud se hlas bere. Ale nijak jsem na to nepoukazoval, i když překvapený jsem vskutku byl. “Pocit? Jo, asi vim co myslíš,“ přikývl jsem a přešlápl z tlapky na tlapku. Dvakrát jsem unikl smrti. Dvakrát. Nina ani jednou.
Mezitím se Lilac už kecala se svým ptákem a loučila se s námi. Pomalu jsem přikývl, “příště se do žádnýho vyšetřování laviny nehrnu,“ zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem už neskutečně unavený na to, abych si do někoho rýpal. Krátce jsem přikývl hlavou na rozloučení a pak jsem svůj zbytek pozornosti věnoval Kaye.
“Naše po nás chtěla nejodvážnější věc, co jsme kdy provedli, co ta tvoje?“ ušklíbl jsem se, teď mi to přišlo trochu hloupé… Fluff ve mně ale pořád vzbuzoval respekt… No, byl to svalnatý vlk, kterým jsem rozhodně chtěl být. Takže… Uchechtl jsem se tomu, co Kaya řekla, ale musel jsem souhlasit, byl čas vypadnout, najít Ninu. Povzdychl jsem si a udělal krok směrem k jihu. Pak jsem se ale ještě zastavil a otočil se na zbytek. “Já taky mizím, asi se usadím na noc k řece, myslím, že cestou sem jsem jí potkal,“ hlavou jsem pohodil směrem, kde jsem řeku odhadoval. “Bylo mi potěšením,“ zazubil jsem se na ně, “ale doufám, že se na mě lavina už v životě nesesype.“ Švihl jsem ocasem a pokývl hlavou na rozloučení, netušil jsem, jestli půjdou stejným směrem nebo ne, ale já už jsem potřeboval jít pryč. Vřelo to ve mně, potřeboval jsem spát a potřeboval jsem si to všechno projít ještě jednou, ale hlavně jsem potřeboval najít Ninu.

řeka Kiërb >>

To ticho bylo… Neskutečně nepříjemné, vůbec se mi to nepozdávalo. Ale jen o moment později se mi tělem rozlilo chvění. Nedokázal jsem to popsat, ale bylo to neskutečně zajímavé. Střihl jsem ušima, protože najednou se to chvějí přelilo do prostoru kolem nás. “Erlende, mi… mizíme,“ zalapal jsem po dechu a šťouchl jsem do bílého obra, kdyby si toho náhodou nevšiml nebo tak. Takhle blízko tváří v tvář smrti už podruhé? To nebylo nic pro mě, a tak jsem utíkal co nejrychleji jsem mohl.
Viděl jsem, kam mizela Kaya a já jsem byl odhodlaný jí následovat, našla východ. Co nejrychleji jsem se procpal dírou hnedka za Kayou a následně jsem spadl na zem. Pořád mi přišlo lepší spadnout na zem venku před vlčicí, než vevnitř a zemřít. “Asi? Mluvila na tebe taky ta socha?“ lapal jsem po dechu a po jejím vzoru jsem ze sebe všechno setřásl sekundu po tom, co jsem vstal. Hleděl jsem do díry, jako kdyby tam mělo něco vyletět každou sekundu, nějaká příšera nebo něco takového. Pomalu jsem to celé zpracovával, co se to sakra stalo?

Březen 3/10 | Corvus

Delulu svět? Tak to nazval? Ušklíbl jsem se. “Abych tady mohl říct jistým zabedněncům, že ne všechno, co neznají neexistuje,“ usmál jsem se na něj a zavrtěl hlavou. Ježiši, s kým jsem se to zapletl? “Mhm, prakticky to samý, jako máme my, ale až na to, že nejvyšší hlavou je královská rodina,“ zamyslel jsem se nad tím. Bety, alfy, gammy… Kdo s těma názvama přišel? Přišlo mi to trošku neintuitivní, jakože to nedávalo hlavu ani patu. To se Nina poměje, až jí to povím.
“Co klasifikuješ jako kraviny?“ naklonil jsem hlavu na stranu, “kromě věcí, kterým nevěříš.“ Řekl jsem, protože jsem nepochyboval, že by z něj vypadlo království a ještě by se u toho ušklíbal. A já jsem nehodlal snášet urážky na vlastní systém. Potom začal plácat něco o přirozeném výběru. S tím jsem se kapánek ztotožnit dokázal, a tak jsem přikývl hlavou. Dobrá, v tom měl pravdu. Hloupí a slabí pojdou do měsíce, nic jiného je nečeká, maximálně, že by je někdo vedl za tlapičku. “Máš… Skutečně zajímavé pohledy na svět, to ti povím. Byl bys dobrej diktátor,“ stejně tak jako můj otec. Akorát, že z tohohle jsem zrovna strach neměl. Ale kdo ví, co je to zač.

//Cyrilovi prosím odměnu do síly

Já se taky musím přidat, protože to bylo moc fajn, líbil se mi ten děj i způsob osudování c: A musím souhlasit, že je fajn když vlastnosti do toho zasahují (i když Cyril se vším na jedný hvězdičce nemá co mluvit)

Uh oh. Slyšel mě. Pokrčil jsem rameny, “promiň,“ asi mi ho bylo trošku líto. Prohlížel jsem si ty čmáranice, byla tohle nějaká hádanka? Nebyl jsem zrovna nejostřejší tužka v penále, když šlo o hádanky… A teď jsem měl nějakou řešit? Povzdychl jsem si a vzhlédl k soše ještě jednou, takový bych jednou doopravdy chtěl být. Silný vůdce, který se nebude bát ničeho, doopravdový válečník, který sklidí jenom samé úspěchy. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas, který mně nepatřil, rychle jsem se podíval na Erlenda, dostatečně rychle na to, abych zaznamenal, že taky nadskočil. Rozhodně nemluvil ani jeden z nich.
Zaposlouchal jsem se do cizího hlasu a mezitím jsem čenichal kolem, jestli třeba něco nenajdu, něco, co tohle způsobuje, ale nic. “Fluff?“ pousmál jsem se, nevěděl jsem, jestli to jméno ve mně vzbuzuje respekt nebo posměch, ale jediný pohled na tu sochu mi dokázal, že spíš to první. Švihl jsem ocasem a poodstoupil. “Nejodvážnějšího?“ zašeptal jsem a přemýšlel jsem. A čím dál víc jsem přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem… Neskutečný zbabělec. Stáhl jsem uši k hlavě a projížděl si svou minulost, své činy. Od všeho jsem utíkal, nikdy jsem se ničemu nepostavil čelem a až teď mě trklo, že přesně tohle není to, co dělá výtečného vojevůdce. Nevěděl jsem, jestli tohle ten zatracený Fluff chtěl, ale udělal to, udělal mi v hlavě maglajz.
Celé mě to nutilo trošku změknout, trochu se pošťouchnout a donutit se nebýt na minutu takovej… Arogantní blb. Opatrně jsem předstoupil k soše a sklopil čumák. Erlenda jsem neslyšel nic říkat, ale… to asi žádná novinka nebude. “Asi nejsem ten nejchytřejší, nejsilnější vlk na světě, ani ten nejodvážnější… Ale pro svoje sourozence bych udělal cokoliv. Snažil jsem se vykopat svojí sestru z toho sněhu, zemřela a já klidně půjdu na konec světa, abych jí přivedl zpátky,“ zašeptal jsem a v tenhle moment jsem si byl naprosto jistý svými slovy, “ztratil jsem ji dvakrát… Potřetí už se to nestane.“ dodal jsem a trochu jsem poodstoupil, nic odvážnějšího jsem neměl a… Bál jsem se, co se bude dít. Cítil jsem se jako naivní hlupák, že takhle mluvím k soše, ale zároveň jsem se necítil zrovna moc jistě v tom, že tohle je jenom socha. Nakonec jsem se ale okřikl, copak tohle je odvaha? A narovnal jsem se, jestli chci být odvážný, musím tak i působit.

Březen 2/10 | Corvus

“Když s něčím přijdeš a nejsi zapšklej otrapa, tak je mluvit vždy o čem,“ usmál jsem se na něj a pomalu hodnotil, s jakou společností jsem se tu zasekl. Ale no… Bylo to tu osamělý a já jsem osamělý doopravdy být nehodlal. “Existuje, když z jednoho pocházím a patří mi,“ v očích mi zablesklo a já pozoroval jeho reakce. Hodlal jsem se hádat, protože mi přišlo stupidní, že tady žádná království neměli. “Jak tady ty smečky vedete teda? Kdo tomu velí?“ nebyl jsem tak stupidní, abych si něco nedokázal domyslet, ale bylo by fajn to vědět jako fakt.
“Jasný, takže tobě je jedno vlastně úplně všechno, vypadáš tak,“ ani jsem to nemyslel jako urážku, tohle byl můj fakt. Vlk, který je rád, že je rád a se vším se smíří a všechno mu je fuk. Jo, na to by tenhle seděl. “Chytře vyzrát? Takže podle tebe není na světě nic těžkýho, jen hloupý vlci?“ takže se ještě považoval za velmi inteligentního jedince. No… Já asi beru všechno, nebyl padavka, takže se to asi dá.

C. vlk se sílou

Našli něco. Tak alespoň že tak, na sebe jsem byl trochu naštvaný, že jsem dál nepokračoval a tím pádem vlastně ani nic nenašel. Ale co už, zkusil jsem to a nikdo na mě nebyl naštvaný (ještě aby jo). Trochu jsem se pousmál na Erlenda, za celou dobu jsem ho snad ani neslyšel nic říct, ale z těhle všech mi vyhovoval možná nejvíc, do ničeho nekecal, prostě konal. “Dík,“ pokývl jsem směrem k Lilac a dál už jen pozoroval co teda provádí.
Nakonec se šlo do nějaké díry a já jsem je následoval, už jsem cítil svoji únavu a můj vztek ještě vzrostl, vyplácal jsem si energii na nějakou hloupou černou chodbu. Něco jsem si zamumlal pod vousy a pak se nechal naprosto uchvátit ledovou síní. Byl to jednoduše ten nejnádhernější prostor, který jsem kdy spatřil. Hodilo by se to do království… Napadlo mě. A tohle jsem chtěl celé přelíčit Nině, všechno jí tu povím a pak budeme spolu vymýšlet, kde by co bylo. To, komu království padne bude pak věc druhá… Nad tím se mi ale moc přemýšlet nechtělo. “Jsme si jistí, že to není nějaká past?“ řekl jsem, ale to už se ostatní hnali k sochám, které jsem si až teď začal prohlížet.
Vlk s drahými šutry, nějakými magickými koulemi a vlk, kterým jsem jednou chtěl být. Byl jsem uchvácený. A než jsem se dokázal vzpamatovat, už jsem k ní mířil a s tím jsem mířil za Erlendem. “Jestli se odsud nedostanu, tak alespoň nebudu sám,“ řekl jsem si spíš pro sebe, ale to už jsem byl dost blízko Erlenda na to, aby to chudák slyšel. Hodil jsem po něm krátký pohled a pak se zaměřil na sochy. “Nějaký čmáranice,“ dodal jsem a tlapkou přejel po piktogramech.

Vrátím se

Tak nějak jsem s tím, co řekla Kaya plně souhlasil. Jo, mohlo to tam být ještě horší. Ale nebylo, byla tam jen neskutečná tma. Sotva jsem si viděl pod nohy. V jednu chvíli jsem se zastavil a prostě jen poslouchal, ale kromě temnoty jsem nepostřehl vůbec nic, a tak jsem se opatrně otočil a snažil se vyjít ven. Byl jsem na sebe naštvaný, možná jsem měl jít dál. Ale pravda byla, že jsem se tak trochu bál, nechtěl jsem se vypařit tak jako Nina. Potichu jsem si zanadával a po chvilce jsem opět spatřil světlo.
“Čekal jsem, že tam alespoň něco bude, že se to bude dělit nebo něco takového, ale nic,“ řekl jsem hnedka a oklepal ze sebe ten osamělý pocit. “Ale myslím si, že není tak nebezpečná jako ostatní,“ řekl jsem a pak jsem pozoroval Kayu, jak se k něčemu přiblížila a prozkoumává to tam. “Našli jste něco?“ zeptal jsem se a pomalu se příblížil. Nevěděl jsem toho ale moc a tak jsem se jim moc pod tlapky nepletl.

Březen 1/10 || Corvus

“Popovídat si,“ usmál jsem se na něj sladce a přecházel pomaličku ze strany na stranu, abych nevypadal jako nějaký hlupák. Prohlížel jsem si černého vlka od hlavy až k patě. Celý černý tady byl jako pěst na oko. “Zajímalo mě, jestli tady něco je, smečka, společenství, království, co já vím?“ pokrčil jsem rameny a rozhlédl se, nikde nic. Trošku jsem se pousmál: “poušť musí být hrozná, písek mezi tlapkama? Ne, děkuji,“ prohodil jsem.
Nakonec jsem se rozhodl, že tu nechci stát jako kůl v plotě a rozešel jsem se, doufal jsem, že mě ten vlk bude následovat a alespoň se někam dostaneme. “Vypadáš, že sis zvolil těžký tulácký život, mám pravdu?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Alespoň můžu zkusit propagovat svoji věc, oni si to vlci mezi sebou rozšíří a práci udělají za mě. Nebo takový byl alespoň můj nápad.