Příspěvky uživatele

< návrat zpět

FM 3/5 | Tour de Gallirea 5/15

<<< Poušť

“Tak proč by ne? Třeba na to existuje nějaký kouzlo,“ pokrčil jsem rameny, ale nevypadala z toho tak moc smutná. Takže jsem se ani nemusel nějak extra snažit o její povzbuzení. “To je taky fajn přístup, znám vlky co jsou malý, ale šikovný,“ dodal jsem, odkdy uklidňuju vlčata? To je tím teplým vzduchem. Stopro.
Cyril nic špatného na jejich myšlenkách neviděl. Někdo si prostě zaslouží zemřít víc, než ti ostatní. Zrovna ti, kteří dali přednost moci, než vlastní rodině. Nebo se k vlastnímu potomkovi nezachovali dobře. Při té myšlence jsem hodil očkem na Ivy, která se zabývala mou sestrou. “Myslíš? Já ti nevím, a vůbec… Jedna vlčice už mi říkala, že se mrtví vracejí mezi živé a dost očividně mi lhala, znovu se zklamat už nenechám,“ zavrtěl jsem hlavou, ale v očích mi zajiskřilo. Tohle mi dávalo další naději. Třeba někdy ducha Ninu opětovně potkám a nějak přijdu na způsob, jak jí vrátit mezi živé.
To ale muselo všechno počkat, protože jestli jsem se nechtěl se svou společnicí přidat mezi duchy, kteří neznali odpočinku, musel jsem rychle zdrhat. A to se po otravném písku, který se mi dostal mezi všechny polštářky na tlapkách… Dělalo pěkně blbě. “Tady je to prokletý,“ zalapal jsem po dechu a při tom, jak Ivy vřeštěla jsem přitiskl uši k hlavě. Naštěstí jejich úprk netrval dlouho a oni byli ve zdánlivém bezpečí. A chladu. Na rozdíl od ní, jsem se potřeboval vydýchat a to mi chvilku trvalo… “Cože?“ zeptal jsem se, i když jsem jí moc dobře slyšel a o moment na to jsem si prohlížel, v čem jsme se to ocitli tentokrát. A přeletěl mi mráz přes záda. “Tohle vypadá jako hnízdo duchů,“ poznamenal jsem a dál si prohlížel prostory i když Ivy už ztuhla. Neohlížej se? “Co to meleš…“ zamračil jsem se, jenže pak jsem to viděl. Vypadalo to jako něco, co by nás mohlo sežrat a ani nemrknout. A vůbec se mi to nelíbilo. To i ta věc s ostnem na zadku mi byla sympatičtější. “Jestli konec světa nějak vypadá, tak takhle,“ zahuhlal jsem a následoval její příklad, pomalu jsem ustupoval, než bylo možné se co nejrychleji přesunout pryč.

Konec světa >>>

FM 2/5 | Tour de Gallirea 4/15

<<< Naarské kopečky

Uchechtl jsem se, jenomže Ivy to vzala vážně a já jsem se jí prostě musel zasmát. Jinak to nešlo. “Prosimtě, cos žrala před tím mládětem?“ zeptal jsem se a švihl ocasem, “a já bych bez tý srsti taky nebyl zrovna při těle. Prostě jsi tulačka, nedospělá tulačka k tomu, ještě vyrosteš, neboj,“ nechtěl jsem, aby se mi tady ještě zhroutila, s tím už bych si rady rozhodně nevěděl.
“Přesně tak, hezky tomu rozumíš,“ přikývl jsem, tohle byl kompromis, na který jsem byl ochoten přistoupit. A ještě když na mě tak podivně mrkala. Neubránil jsem se pousmání a zavrtěl jsem hlavou. Ještě má hodně čeho se naučit.
Zdrhla? No, já po tomhle možná taky. “Hele, sourozence ani rodinu si nevybereš, já bych taky radši svého tátu viděl pod drnem, možná i matku. Sourozenci mi jsou… Prakticky fuk,“ nad tou poslední částí jsem se chvilku pozastavil, ale abych si znovu získal tu jistotu, kterou jsem u toho ztratil, věnoval jsem vlčici sebevědomý úsměv. “Nině už nic nepomůže,“ pokrčil jsem rameny a vrhl zamyšlený pohled do dálky.
Jih a teplo. “To mi povídej,“ zahuhlal jsem po chvilce ticha, veškerá ta severská srst se na jih rozhodně nehodila. “Rychle to tady prozkoumáme a pak mizíme zpátky, zakončil bych to u nějaký vody, co ty na to?“ zeptal jsem se, jenže to už Ivy měla jiné potíže. Lekala se nějakého brouka, pabrouka. “Co to je?“ zopakoval jsem její otázku a na rozdíl od ní jsem k tomu přiblížil čumák. Ale stačilo jen aby to zaklapalo klepítky a zavyhrožovalo ostnem a Cyril rychle uskočil na stranu a vzal nohy na ramena. “Snad jich tu není víc!“ vyštěkl jsem zrovna ve chvíli, kdy jsem kolem dalšího proběhl.

Zpěvné věže >>>

FM 1/5 | Tour de Gallirea 3/15
<<< Prstové hory

“To by sis zkusila,“ zasmál jsem se tomu, to že mu jeho chování vracela byla už ta třešnička na dortu. “Zafouká vítr a ty odlítneš, to není moc drsný.“ Sledoval jsem ji, jak se snaží svému vzhledu pomoci. Ale no, těžko říct, jestli to doopravdy pomáhalo, vypadala vtipně.
“Jo,“ hrdě jsem se zazubil, “přesně to je můj styl, moje milá drahá.“ Ten svět by byl až moc nudný, kdyby se k sobě všichni chovali pěkně, samé komplimenty a žádné škádlení? To by nešlo. “No jo, úplně medvídek k sežrání,“ hodil jsem po ní psí pohled jakoby dojatý nad její roztomilostí a jen tak nalehko do ní drcnul. A když mi ještě odkývala má vlastní slova, sotva jsem stihl zamaskovat mé překvapení. Takhle to většinou nefungovalo.
Nad tím, že ducha ještě nikdy neviděla jsem se musel zoufale uchechtnout. Neměl jsem v plánu se nějak vysvětlovat, ale když ona po mě hodila ten… Divnej pohled… Tak co jsem asi měl dělat? “No…“ odkašlal jsem si a přemýšlel nad tím co řeknu. Kolik škody bych asi udělal tím, že jí to vysypu? “Já jo, svoji ségru. Vypadala tak jako normální vlk, až na to, že byla celá bledá,“ začal jsem a hodil po Ivy tajemný pohled a pomalu se k ní přiblížil. “Byla noc, temná, sovy houkaly a já byl rád, že ji vidím, ale jen co jsem se otočil pryč, tak prostě… Zmizela. Zbyl po ní jenom obláček kouře,“ ukončil jsem své krátké, přikrášlené vyprávění. Nebyl jsem zrovna rozený vypravěč. A tohle bylo poprvé, co jsem nahlas přiznal, že vidím něco, co nemám. Znovu jsem se narovnal a odstoupil. Sice nebyla noc, ale obloha tak vypadala, zamračil jsem se a švihl ocasem. “Koukej, tohle počasí nám moc na našich cestách nepomůže,“ poznamenal jsem nakonec.
“To bys po mně chtěla moc, abych tam lezl,“ přikývl jsem a věnoval podivnému vrcholku, který jako by se zelenil, rychlý pohled a pak jsem co nejrychleji ťapkal pryč.

Poušť>>>

FM 2/5 | tour de Gallirea 2/15
<<< Tmavé smrčiny

“To snad jo, ale než to okoušeš, rozkoušeš…“ mávl jsem tlapkou, byly doby, kdy mi nic nezbylo než žrát každou kůstku, co jsem kde našel. Rychle jsem to ze sebe oklepal a tu vzpomínku zahodil co nejdál to šlo. “No, přesně tak, představ si, jak tam nosíš špičáky,“ a na ukázku jsem na ní vycenil zuby, nebylo na nich nic speciálního, ale náhrdelník by z nich byl parádní. “Drsná? Možná, ale to nejdřív musíš vyrůst,“ mrkl jsem a pak si to ťapkal dál.
Nojo, vlna výhružek pokračovala dál. A já si nemohl stěžovat. “To se pak proměním v nějakýho démona a posednu tě,“ uchechtl jsem se, protože už jsem vskutku neměl žádnou jinou kličku, kterou bych jí dostal. Naoko uraženě jsem zalapal po dechu a znovu zopakoval mé scvaknutí zubů těsně za ocasem. “Já jsem skvělý!“ odfrkl jsem si, “a máš pravdu, stačí že to vím já.“ zavrtěl jsem hlavou, ale zpozorněl jsem stejně jako ona.
“Třeba ve dne, viděla jsi někdy vlka ve dne? Já ne,“ zavrtěl jsem hlavou a pak koukal pod tlapky. Protože jsem zprvu netušil, na co to vejrá a čemu se tak diví. Jenže pak jsem zvedl hlavu a viděl to na vlastní oči. Chvilku jsem jenom koukal, chlupy na zádech se mi ježily. “Asi jo, nejsem si úplně jistý, že chci vědět co to je,“ zamumlal jsem se rozhlédl se kolem. “Není tu žádný pták co by zpíval,“ pronesl jsem a zavrtěl hlavou, “rychle pryč, pěkný sošky jsem nedávno viděl a jediný co přinášely byla smrt.“

Naarské vršky>>>

FM 1/5 | tour de Gallirea 1/15
<<< Tenebrae

Tady vlče se pěkně rozjelo. Doma bych takové chování považoval za vrchol veškerého barbarství, ale smrt sestry mi asi zamlžila mysl a já se takovým vtipům smál s Ivy. “Dokud nezkusíš, tak nevíš, alespoň si o mě nevylámeš zuby, kdybych chtěl sežrat tebe, tak se obávám, že bych o všechny přišel,“ mrkl jsem po ní zpátky. Nojo, na to bude třeba o trošku víc zajíců. “Nebo si z nich udělej náhrdelník,“ zamyslel jsem se, byla by to pěkná ozdoba, hezky by to cinkalo. “Jo, přesně tak, jinak se na tebe vykašlu a nebudu tvůj duch kamarád,“ usmál jsem se a narovnal se, abych ještě poukázal na svou vlastní důležitost a taky důležitost mých slov.
Něco jsem zahuhlal na protest, snad něco ve stylu, že byl moc krátký nebo tak nějak. Ne, že bych byl líný, ale z tepla nory se mi moc nechtělo. Ale to už bylo za námi, ještě bych usnul v chůzi, a to jsem nepotřeboval. Místo toho jsem svou pozornost věnoval provokaci od Ivy a přivřel oči. “Já tě sežeru, ti povídám,“ zavyhrožoval jsem znovu a rozklusal se.
“Pche, teď si mě měla vychválit, jak skvělým společníkem jsem a jak beze mě už nemůžeš žít,“ zazubil jsem se a protočil jsem očima. Ve skutečnosti jsem po ničem takovém ale neprahnul. Vše, co jsem jí říkal jsem myslel jako srandu, ne jako žádnou vážnou věc. Proto když se na mě z ničeho nic obrátila s takovou otázkou, zaraženě jsem se na ni podíval, jestli to myslí vážně. A… Očividně myslela. “No… To já nevím?“ zamračil jsem se a díval se dál na cestu. “Nemyslím si, spíš jen bloudí, občas zmizí, tak třeba to je jejich spánek… Co myslíš ty?“ zeptal jsem se nazpátek. Spí Nina? Upřímně za to strašení jsem doufal, že ne. Nebo jestli ano, tak hodně špatně.

Prstové hory>>>

Ušklíbl jsem se, jo nebyl by to pád do něčeho významně měkkého… To rozhodně ne, na to mi stačil jeden pohled. “Pořád lepší než nic,“ zazubil jsem se a pohodil ocasem. Ve dvou bude lov snazší, ulovíme o zajíce víc a pořádně se vykrmíme. “Ty? To bych do tebe neřekl.“ Vyvalil jsem na ni oči a zasmál se tomu. “A moje kosti pak zakopej hodně hluboko, jasný? Ať po mně alespoň něco zbude,“ tohle byl pořádný pakt. A vůbec, navzdory tomu, že jsme tu vtipkovali o smrti a kanibalismu… Necítil jsem se smutný nebo vyděšený, ale bavil jsem se.
“No přesně tak, já nevím jak ty, ale já jsem po jídle spíš připravenej na pořádnej spánek,“ zahuhlal jsem a zavrtěl hlavou. I když po té řece jsem byl probuzený až až. “Co prosím?“ zamračil jsem se a scvakl zubama těsně za jejím ocasem. “Aby tě ten zpomalenej metabolismus nedohnal a nezatočil s tebou,“ vyhrožoval jsem, ale nic v mém postoji nenaznačovalo, že bych svůj plán chtěl zrealizovat. Tohle chování se diametrálně lišilo od všeho, co jsem znal a blížilo se spíš tomu, čím jsem dříve opovrhoval.
Žádné řeky. Potěšeně jsem se usmál se ťapkal jsem si to dál vedle své společnice. Která o mou společnost očividně stála i nadále. “To jsem tak skvělým společníkem? No jo, tak to nebudeš mít klid už nikdy,“ pronesl jsem spokojeně a drcl do ní mezitím, co jsem v dálce vyhlížel další území, kam nás Ivy hnala.

Tmavé smrčiny >>>

<<< Klimbavý les přes Travnatý oceán
Matčina záletu? Ušklíbl jsem se, ne že bych pohrdal Ivy, spíš její matkou. Jeho postoje k různým věcem tady na světě mohli být všelijaké, ale s tímhle nesouhlasil. Ještě když pak vlče nechala někde napospas svému osudu a přesunula se dál. “Alespoň víš, kam svůj život rozhodně vést nemáš,“ řekl jsem k tomu, netušil jsem, jestli tohle je zrovna empatická odpověď, ale tak jsem to bral. Tohle Ivy udělalo silnější než její matku a chyby z minulosti snad nezopakuje.
“Očividně,“ zazubil jsem se zpátky a švihl ocasem, “byla by z tebe placka, alespoň bych dopadl do měkkého,“ bavila mě. A náš velikostní rozdíl byl stále dobře znát, dostatečně na to abych věděl, že kdybych na ní teďka lehl, dost pravděpodobně by jí nějakou tu dobu zabralo se zvednout. “To je od tebe velkorysé, ale možná bych byl radši, aby mě sežral sup, než abych musel ležet pod plesnivějícím listím,“ zavrtěl jsem hlavou a strčil do ní. Co bych přeci neudělal jen pro to, aby můj kožíšek zachoval svůj lesk? Alespoň bych zemřel stejně krásný.
Kopec energie? To snad víc než to. “Kde to bereš? To musím být vlče pro to, abych byl tak energický?“ zafuněl jsem a nadále držel krok. I když ona už zpomalovala. “Nemám rád vodu,“ zavrčel jsem a pozoroval, jak se Ivy vrhla po kmenu přes řeku. Já jsem váhal o dost víc než ona. Přešlapoval jsem z tlapy na tlapu a dost nervózně se přibližoval. “Jestli se utopím, budu tě strašit jako duch,“ pronesl jsem svá poslední slova a vrhl se přes kmen. A zřejmě nade mnou držel ruku strážný anděl, protože jsem sotva dokázal udržet balanc a na konci mi podjela tlapka, díky které jsem spadl. Ale už na pevnou zem a jen jsem se skutálel a pořádně si natloukl čumák. “Nechceš… Já nevím, hledat lepší cesty?“ zamrmlal jsem, pořád na zemi.

https://i.ibb.co/23N4WZ7/IMG-0555.png

Květen 1/10 | Wylan

Oblízl jsem si čumák a chodil kolem jezera. Šel jsem k jezeru s úmyslem se schladit, ale očividně mi nebude dopřáno klidu ani tady. Žáby všude kolem, malí otravní tvorové, kteří si prostě nedaj pokoj. Zavrčel jsem a zavrtěl hlavou. Štěkl jsem na ně a doopravdy, většina se zalekla a šup do rybníka. Něco jsem otráveně zamrmlal, něco o tom, že teď se mi do toho jezera fakt nechce jít. Copak se mi chce plavat ve vodě, kde je něco takového? A vůbec, fakt se mi chce plavat? Nakonec jsem své veškeré snahy vzdal a prostě s sebou plácnul na nějaké slunné místečko. Další hrozný den.

Když to takhle obrátila, uvědomil jsem si, jak absurdní to celé bylo. Zamračil jsem se nad tím. Tahle země se mi nelíbila, hroutila mi moje ideály, moje standardy… Všechno, co jsem znal. “Proč by ti to někdo říkal?“ zeptal jsem se, proč by to někdo říkal vlčeti? To jim musela vyvraždit celou linii vlčat, ne?
Kamarádi? Bojoval jsem s tím, abych se neusmál. Jestli radostně, nebo posměšně, to bylo fuk. Protože jsem za to uvnitř byl rád. “Kamarádi?“ nadzvedl jsem obočí, “ještě mě naučíš nějakým morálním hodnotám, to je hrozný.“ Při tom, co jsem to říkal jsem na ní mrknul, aby si to nebrala tak moc k srdíčku. Ještě by mě hnala a o to jsem já zájem neměl. A vůbec. Co vůbec znamenalo mít kamaráda? Nikdy jsem žádného neměl, byl jsem to jen já a moje rodina. Ale dá se na rodinu vůbec spolehnout? Dva sourozenci mrtví, zbytek bůh ví kde. “Takže to znamená, že jsme kámoši? Ty a já? Na zádech tě se zraněnou tlapkou nepotáhnu, ale asi tě nikde umrznout nenechám,“ zazubil jsem se.
Pak jsem si začal všímat víc toho jejího nadšení. Přikývl jsem. “Na jihu jsem nikdy moc nebyl, tak proč ne? A tepleji by tam být mělo, prostě se přesvědčíme sami,“ pronesl jsem a snažil se držet tempo. Byla rychlá, malá… Ona už si to ťapkala pryč, já se stále soukal z nory. “Letíš jak namydlenej blesk,“ zakňoural jsem, když jsem jí dohnal. A pak už to byla… Zatím v pohodě cesta. Ještě když jsem si na její přítomnost začal zvykat.

Přes travnatý oceán Tenebrae >>

“Jo,“ souhlasně jsem přikývl, ale z tohohle celého se mi dělalo trošku nepříjemně. A její otázka to ještě dokončila. “Asi jo… Vlastně jsem k tomu byl celej život vedenej, tak proč bych měl chtít něco jinýho, že?“ uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou a jen nad tím mávl tlapou. Upřímně řečeno mě tím donutila přemýšlet. Nikdy jsem se nad tím nějak výrazně nezamyslel. Chtěl jsem to vůbec?
Ivy se toho návrhu ale chytla. A tím zahnala moje myšlenky. “To máš asi pravdu,“ úsměv jsem jí opětoval. A vůbec, neříkala nesmysly. “A čeho vůbec chceme dosáhnout? Mít nějakou lovnou skupinu se kterou přečkáme zimu, nebo od toho chceme něco víc?“ naklonil jsem hlavu na stranu a pomalu se zvedal. Hezky jsem si odpočinul. Měl jsem plné břicho, a to mi prozatím stačilo k životu. “Tak urči směr, Ivy, najdeme něco, co ještě nikdo nenašel,“ a lhal bych, kdybych řekl, že se mi tohle nezamlouvalo.

“Tak by to asi mělo být, ale on to tak nechtěl, nevim, zeptej se ho… Je to blázen,“ zamumlal jsem. Zabil vlastního syna jen kvůli tomu, že by ohrozil jeho pozici na trůně. To bylo čiré bláznovství, kterého jsem nebyl schopen ani já. A to už bylo co říct. Očividně jsem nějakou mozkovou buňku semtam pochytil. Dostatečné množství i na to, abych pochopil, že o té smečce mluvit nechce. No tak fajn, o tom teda mluvit nebudem.
Krátce jsem se nad ní pousmál. Ivy byla očividně příjemným rozptýlením od toho faktu, že se tu někde pohyboval duch mojí sestry. Z tohohle nepříjemného přemýšlení mě opětovně vytáhla Ivy, chvilku jsem na ní koukal a přemýšlel. “To by není tak zlej nápad,“ uznal jsem, mohl bychom chodit kdekoliv by jeden chtěl… “Ale najít ty zoufalce bude těžší úkol…“ povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou, “prozatím to můžem být jen ty a já, najdem nějakou skrytější noru, než je tohle, kam se můžeme vracet… Ale to jen tak uvažuju,“ pokrčil jsem rameny, bral jsem to spíš jen jako něco, co bych byl rád kdyby vyšlo. Nevěděl jsem vůbec, kam mě tlapy ponesou.

“No, tak to nějak je i u nás,“ tak možná v monarchii a klasických smečkách přeci jen nebyl takový rozdíl jak jsem si myslel. “Tak to dost pravděpodobně byl,“ pobaveně jsem si oblízl pysky, “můj táta byl král, šel nám po kejháku, abychom náhodou neohrozili jeho post. Taky pěknej… No, nestojí mi za řeč.“ Fascinovalo mě, že jsme na tom byli podobně, oba pošlapáni osudem a nic dobrýho z toho nebylo.
“Zní to fajn, až moc fajn. Ta Baghý smečka,“ povzdychl jsem si, měl jsem vůči smečkám předsudky, nechtělo se mi věřit, že by to bylo tak perfektní jako Ivy vykládala. Třeba jí nesežrali jen kvůli tomu, aby jí tam nalákali a pak si z ní udělali poskoka nebo tak něco. Můj názor se neustále měnil, ale v hloubi duše jsem tomu moc nevěřil. I když jsem hádal, že brzy nastane čas, kdy i já se budu muset zlákat nějakou ze smeček, protože jako tulák to asi moc dlouho neutáhnu sám. Což ostatně byla přednost smeček, to že na to nejsi sám, a to jsem potřeboval.
Přikývl jsem a věnoval jí jeden z mých malých úsměvů, “tak alespoň je vidět, že máš vkus,“ pronesl jsem a začal si čistit tlapy, měla vlastní hlavu. To bylo dobře. Alespoň si v životě poradí líp než on. Alespoň jsem v to doufal.
Pokrčil jsem rameny. To, co mi říkala bylo víc než fér. “Chtělo by to smečku, která se semtam jen někde sejde, aby si ulovili nějakou kořist společně. Nebo nějaký společenství tuláků nebo tak něco,“ zapřemýšlel jsem se nad tím, toužil jsem po kralování, ale sotva jsem tu někoho znal a pořád jsem byl oproti svému otci poměrně… Slabý. “Ale o tom jsem tu zatím nikde neslyšel a další zima se neúprosně blíží, klec nebo ne? O jídlo bude nouze,“ byl to hodně pesimistický pohled na věc, jelikož jaro se teprve chýlilo ke konci.

Přikývl. Nechtěl jsem ji nějak pobouřit, byla to jediná snesitelná společnost, kterou jsem v poslední době potkal. A nehodlal jsem si ji znepřátelit tím, že udělám nevhodnou poznámku. A ještě když jsem se v tom neustále rohňal. Ale tady Prcek nevypadal, že by byl na mě vyloženě naštvaný. Vypadala… Smířeně? Tak jako jsem byla já dřív se svým osudem prostě to vzdát.
“Král vede všechno, veškeré aspekty. A potom se králem nebo královnou stane potomek krále,“ pokrčil jsem rameny, “král je všechno. Je to autoritativní režim… Co jsem tak pochopil, tak vy si zakládáte na spolupráci?“ naklonil jsem hlavu na stranu a pak zase pokračoval: “tak tam to takhle nefunguje. Král je řád, zákon…“ povzdychl jsem si, bylo to prakticky stejné, když jsem o tomhle takhle povídal… Ale nehodlal jsem to přiznat.
Ivy? Jméno? Oh. Na to jsem úplně zapomněl. “Cyril, Ivy je pěkný, zní to jako jméno, co pochází od nás,“ pohlédl jsem na ni s nově nabitým zájmem a pozoroval jsem jak jí. Hltala jako kdyby nikdy nežrala půl roku. “Měla by ses přidat do nějaký smečky…“ poznamenal jsem. Smečka by pro ni znamenala jistotu, že se o ní někdo postará. Alespoň tak jsem jejich systém pochopil.