Gallirea - Příspěvky uživatele

FM 2/5 (20)
9/10 Srpen | Varja

Cíl jeho zájmu. Nehledě na to, jak moc se mě to netýkalo, tak se mě to dotklo. Doufal, jsem, že na sestry… Tedy už jen sestru, žádný takový lump nečeká. Vlk, který jim naslibuje hory doly a pak je pustí k vodě. Přesně takový typ jsem dokázal být já, ale sám sebe jsem svým sestrám přát rozhodně nedokázal.
“Pá…Pátou nohu? Druhý ocas, to snad ne? Kdo by to vůbec chtěl,“ rychle jsem zavrtěl hlavou, “tomu se mi těžko věří. Jednou si ty bohy najdu a řeknu jim, ať mi něco přidělají. Dokud to nevidím, nevěřím.“ A to kdybych věděl, co si pro mě budoucnost připravila. “A tohle taky zjistím, pak tě najdu a řeknu ti co jsem zjistil,“ pousmál jsem se na něj. Vyřešilo by to tunu problémů obou stran. Obě strany by byly šťastné a mohli žít šťastně až do smrti.
Přikývl jsem. Varjargar nebyl hloupý, to už jsem naplno pochopil. Asi měl svoje mouchy, ale jeho společnost jsem si užíval. Ani jsem nevěděl, jak. A jeho nechuť ke smečkám jsem vzhledem k jeho příběhu chápal. “Tak, třeba něco najdeš, co se ti bude líbit,“ sám jsem vůbec netušil, co se sebou. “Musím tě vyvést z omylu, i tady jsou zimy poměrně krutějšího rázu. Sám jsem to nečekal, v jeden moment mě ani můj severský kožich nezachránil,“ jen jsem se oklepal nad myšlenkou toho momentu v tom hustém roští. A taky Bard. Ten tam byl taky. “No vidíš, dilema o smečce máš vyřešené,“ zasmál jsem se, nojo, královská inteligence.
A přesně tak. Princ Cyril. Dlouho jsem to neslyšel. A jestli by Varja neměl mé sympatie do teď, tak teď už je rozhodně měl. I když se tomu smál. “Říkám, všechno je to o jméně. Zníš víc jako princ než já. S tím titulem,“ uchechtl jsem se, pronesl jsem myšlenku, o které jsem si původně myslel, že zůstane nevyřčena. “Já ti najdu odpověď na to, jestli by šlo provést výměnu životního stavu otců a ty mi pomůžeš s armádou. Určitě tam budou tací, co jsou fanatici režimu otce,“ pronesl jsem hrdě, ale smál jsem se při tom. Bylo to… Zajímavé. Mluvit o takových věcech s takovou lehkostí.
“No, už tu tací byli,“ odfrkl jsem si. “Iluze? Ovládáš iluze?“ Vlastně jsem si jeho očí ještě tak docela nevšiml, naklonil jsem hlavu na stranu a prohlédl si je. A ano, ano. Podobná, ne-li stejná barva, jakou měla Lilac. “Třeba bys mohl vyvolat iluzi jiného medvěda,“ navrhl jsem, ale hádal jsem, že to ho už někdy napadlo a tak jsem to neřekl moc přesvědčeně. O čem jsem ale nepochyboval, bylo to, že jsem ho úspěšně zachránil před magickou lavinou a trhlinou. Alespoň že tak. Bude se mi lépe spát. Tam nahoře nemá živá duše co pohledávat.

FM 1/5 (19) | Tour de Galli 11/15

<< Ohnivé jezero

Přikývl jsem. Řekla to krásně. I mě to skoro až překvapilo. “Přesně tak, ale to jim na kráse neubírá,“ snažil jsem se znít alespoň tak pěkně jako Ivy. Nevím, jestli se mi to zrovna povedlo. Možná, že jsem dříve býval skvělým řečníkem, ale to se pomalu vytrácelo s dalším dnem někde v divočině, kde se mě dřív všechno pokoušelo zabít. A očividně jsem se tomu nevyhnul ani tady.
“No jo, ale to jsou srnky a ty růžky mají dva. Dvojrožci mi přijdou jako pravděpodobnější možnost, než jednorožci,“ zavrtěl jsem hlavou a zakoulel očima. “Dobře, jestli nějakýho někdy najdem, tak ti nadosmrti budu sloužit, přenechám ti veškeré tituly a země,“ zazubil jsem se na ní zpátky, abych jí naprosto ujistil, že jsem si svou myšlenkou naprosto jistý.
A taky jsem si byl stále jistý i tím, co mi k tomu potvrdila. Možná, že to pro ní byl žert, ale pro mě už to byla faktická skutečnost. Zasmál jsem se. “Že? Najednou je život krásnější a sladší, doufám, že se ti ráno vstává líp,“ mrkl jsem po ní. Jenže to jsem málem zase šlápl na ježka a tak jsem musel svoje chválení se odsunout na dobu pozdější. “Je jich tu tolik, že si nejsem jistý, jestli nejsou taky magický,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe. Proč z nich byla tak nadšená? Já už v tom hledal další háček.
Stejnak tak jako ve vodě. “Nevím, jestli bych to pil…“ řekl jsem, ale to už bylo pozdě a Ivy hltala, jako kdyby nikdy vodu neviděla. A když ani potom nevypadala, že by jí mělo každou sekundou klepnout, hltavě jsem jejímu příkladu následoval. A najedou mi bylo o dost lépe. Spokojeně jsem si oddychnul, ale když jsem zvedl hlavu, Ivy už ťapkala dál. “Máme vůbec nějaký cíl, kam se chceme dostat?“ zamyslel jsem se a rozhlédl se kolem.

Ronherský potok >>

FM 2/5 (17)
8/10 Srpen | Varja

Zamračil jsem se. Nevěděl jsem, jak na takovouhle těžkou věc zareagovat. Protože jsem tu změnu ve vzduchu cítil téměř okamžitě. Ale nebyl jsem zrovna emocionálně nejlépe vybavený vlk na to, abych věděl, co říct. “Někteří vůdci jsou prostě tupci,“ to bylo asi to jediné, které jsem k tomu dokázal říct bez toho, abych nezněl jako neemocionální trouba.
A tam ty rány nekončili. Pohřbeny pod vrstvami sněhu? Okamžitě jsem se musel oklepat, abych odehnal ten nepříjemný pocit, který se mi rozlil po celém těle. Pod vrstvami sněhu zemřela Nina. Byla dobrá. Rozhodně, stejně tak Ivan. Ale ne, Cézar si to dál kráčí po zeměkouli, jestli to teda už nezabalil věkem. “Slyšel jsem, že tu jsou nějací bohové, třeba to půjde nějak vyměnit,“ uchechtl jsem se, ale pořád jsem se na něho nedokázal podívat. V tomhle jsem se cítil jako hňup a ne jako princ.
Pousmál jsem se. Lov s rodičem. Alespoň jedna věc, kterou sdíleli. “Nedokážu si představit, že bych to miloval… Tak jak o tom mluvíš ty. Zimní noci jsou příliš osamělé, než abych si někde doloval díru v zemi a mluvil sám se sebou.“ I když to bylo přesně to co jsem dělával. Varjargarovo nadšení jsem tedy moc nepobíral. “Já sám zatím jenom hledám nějakou smečku, ale myslím, že tobě to prospěje, nové zkušenosti, asi? A přes zimu je to o dost lehčí,“ pokrčil jsem rameny, “já dlouho cestoval s takovým vlčetem, vlastně už byla celkem odrostlá… Fajn společnost na cestování,“ uchechtl jsem se. “Prý spadla na území nějaké smečky a oni jí ještě pomohli, ty vypadáš jako někdo, kdo by udělal tu samou věc,“ mrkl jsem po něm. Vypadal jako takový ten „medvídek.“ Rozhodně na mě nevrčel ani neštěkal…
“Nemáš žádnou jinou možnost, Lorde,“ zasmál jsem se, “no to jistě stojí. Je tam víc lovné zvěře než kde jinde,“ a ta hrdost, kterou jsem vůči svým stráním pociťoval byla doopravdová. Když vám někdo vštěpuje celý život slova o tom, jak jste důležití a jak nádherná území vám patří… Těžko se toho dojmu zbavuje.
“Třeba žárlili na tvou srst,“ poznamenal jsem, protože na tu jsem mohl žárlit i já a to i když jsem pocházel ze stejných krajin. Pohlédl jsem na jizvu, kterou mi ukázal a nepříjemně jsem se ošil. Neměl jsem rád jizvy. “Umíš se proti nim bránit? Magicky, třeba?“ zeptal jsem se, protože jediná možnost, která mně připadala reálná byl útěk. Hodně rychlý útěk. “Magická lavina. Přesně tak. Takže bacha na medvědy a magické trhliny a laviny,“ ušklíbl jsem se.

FM 1/5 (17) | Tour de Gallirea 10/15

Ohnivé jezero >>

Jak se… Jak se třpytí zlato? Překvapeně jsem na ní zamrkal a chvilku byl zticha. Tuhle otázku bych ani ve snu nečekal a podle toho jsem taky vypadal. Zmateně. Pak jsem se rychle rozhlížel kolem a hledal cokoliv, k čemu bych mohl krásu zlata přirovnat. Pohlédl jsem ke Slunci a pousmál se. “No… Trochu jako Slunce, nebo duha? Akorát, že zlato moc nesvítí,“ uchechtl jsem se, “je to krásná věc. Ale žrát se to bohužel nedá,“ povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. Každopádně Ivy pořád nekončila. Pořád se nad něčím podivovala. A já s jejími myšlenkovými pochody moc nestíhal. “No to nevím, protože to jsou koně s rohem, nezní to moc… Reálně. I magie zní reálněji,“ zamumlal jsem, ale pravda byla, že měla poměrně neprůstřelné argumenty.
“Poletovalo, co tím myslíš? Seš si jistá, že jsi viděla správně, vlkům na hlavě rohy nerostou a už vůbec jim mezi nima nic nelítá, třeba si byla unavená,“ uchechtl jsem se, ale byl jsem z toho poměrně nesvůj. To tady běhá?
“Já? Já ti přece budu dělat společnost, hrozně by ses nudila, kdybys neměla mě, abych ti vysvětloval, jak se třpytí zlato a do všeho ti kecal,“ žďuchl jsem do ní tlapkou, byl jsem prostě naprosto nenahraditelný, a to mi nikdo nedokáže vymluvit. Možná jsem byl prostě jen rád, že jsem konečně nějak užitečný. “Ale notak, ohřála by ses,“ následoval jsem, se svým smíchem.
Byla pravda, že tahle louka byla o něco přátelštější než ohnivé jezero. Ale… Zalapal jsem po dechu, když jsem na nějakého ježka málem šloupl, štěstí, že mě na to Ivy upozornila. Znepokojeně jsem s ní opět srovnal krok. “Všude je nějaká hrozná havěť,“ ještě jsem si postěžoval.

Meandry >>

FM 4/5 (16) | Tour de Galli 9/15

// Uhelný hvozd

"Přesně tak, Ivy, nechceme žádné vlezdoprdelky a příživníky," mrkl jsem po ní, na to, jak mladá byla, tak toho věděla až hodně moc. "Nebude, nebude," vrtěl jsem hlavou, nikdy nebylo ničeho moc. Tímhle se zjistí, kdo na to prostě a jednoduše nemá. "Zůstanou jenom ti, kteří za to stojí, to je to, co chceme, ne snad?" Věnoval jsem jí významný pohled a pak jsem svou pozornost opětovně přesunul na diskuzi o těch nechutných zvířatech.
"Vypadat můžou, ale sotva se k tomu otočíš zády, tak už tě to chce sežrat, tomuhle nesmíš věřit, není všechno zlato co se třpytí," házel jsem moudra ze strany na stranu. Vlastně to byl skvělý pocit, moct někoho něčemu přiučit! Třeba na mě pak nezapomene a bude mojí moudrost šířit dál. I když ta představa, že nakonec opětovně skočím sám... "Jednorožci? Myslíš, že to existuje? Nemělo to rohy dva?" vydralo se ze mě zmateně. "Dvojrožci, třeba to je nějaký druh. Někdy se tam vrátíme a ulovíme to, třeba to chutná dobře," pokrčil jsem rameny nad svým návrhem. Ale byla pravda, že v tomhle lese to moc přátelsky nevypadalo, rozhodně to tu nevypadalo dostatečně přátelsky na tenhle rozhovor.
"Máš si nechat vyvinout šestý smysl na vedení, drahá milá malá přítelkyně," protočil jsem očima. A doopravdy by to Ivy měla zvážit. Vytřeštil jsem oči a polekaně ustoupil. "Jih je naprosto, kompletně, totálně prokletý, no... Jsem se koupat?" pronesl jsem a ucelil se nad vlastním vtipem, než jsem mířil pryč s ní.

//Ježčí plácek

FM 3/5 (15)
7/10 Srpen | Varjargar

Přikývl jsem. Zněl seversky. Znělo to vznešeně. V mém skromném názoru to znělo možná ještě lépe než Cyril. Víc jako král. Víc jako... Panovník. Tuhle myšlenku jsem ale zahodil a nijak jí nahlas nevyjadřoval. Ačkoliv jsem nebyl zrovna hrubián, neměl jsem velkou chuť se tu ještě ponižovat.
"No... Takže tvoje matka se sestrami přišli sem s tebou? Touláte se teď každý sám?" Upřímně jsem si nemyslel, že bych se mohl trefit do nepříjemného, ne-li bolavého místa. A i kdyby, asi bych se ze studu ani neomluvil. "Můj otec se nás pokusil zabít, hold si nevybereš, rád bych, aby si tvůj s mým vyměnili místo, rozhodně by nám to oběma usnadnilo život," pokrčil jsem rameny, jako kdyby se nechumelilo. Sotva jsem se nad tím vším zamýšlel.
"Já jsem byl zvyklý lovit se sourozenci, nikdy jsem nebyl sám. Měl jsem svoje místo, plný žaludek a s kým si povídat," zahuhlal jsem nespokojeně. "Zvykneš si na to? Na to, že jsi sám?" Zeptal jsem se a věnoval mu důležitý pohled. Zajímalo mě to. Jaké to teda je. Jestli se na něco takového vůbec zvyknout dá. Ale on to očividně zvládnul, jenže on tak vyrůstal. Já ne. "Sem tam? Cestování o samotě mi nepřijde tak skvělé, spousta věcí jde líp, když na to nejsi sám, víc hlav víc ví," tak odlišného vlka jsem dlouho nepoznal. A zase. Tolik mi to nepřekáželo. A no... Byl sympatičtější, než se na první pohled zdál. Naklonil jsem hlavu na stranu a usmál se na něj. "Díky. A přesně tak. Dám ti za to nějaký velevážený titul, až vyhrajeme. A no dovol? Jsou to Větrné stráně! Ty nejlepší a nejrozlehlejší na celém širém severu, mladý pane Varjargare. Můžeš běžet celý den, ale nepřeběhneš je," miloval jsem je. Nejvíc na celém širém světě. Nic se jim nerovnalo a pocit, že už jsem si sehnal někoho, kdo by byl ochotný je semnou získat zpátky?
Líbilo se mu tady? Mhm. Podivný vlk. Já jsem pro tohle místo moc lásky neměl. Alespoň prozatím ne. Cokoliv co jsme s Ivy prozkoumali mi nějakým způsobem vzalo dech. A většinou ne moc příjemným způsobem. "Jsou na jihu, jestli se chceš podívat. Ale je tam nechutné vedro a písek se ti dostává mezi polštářky, upřímně jsem z toho nadšený nebyl a nikdy tam nechci jít znovu," tímhle jsem vyřadil z obyvatelných míst sever a jih. Takže teď už jen západ a východ. "Medvědi? Proč zrovna medvědi, myslím si, že jsi jeden z nich, vypadáš tak," mrkl jsem na něj a tím zkoušel jaké jsem s ním meze. "No... Kromě té laviny asi ano, zas tak dlouho tu nejsem."

FM 2/5 (14)
Srpen 6/10 | Varja

Tulák? Nehledě na to, jak moc jsem ho za to chtěl soudit, tak jsem se k tomu nedokázal přinutit. "Třeba je to jméno z nějaké vznešené kultury. A vůbec, když tvůj otec byl tulák, znamená to, že ty taky? Cestovali jste spolu?" Otázal jsem se, na moje poměry celkem neomaleně. Ale co už. Já jsem si nedokázal představit nežít... Někde. I ted jsem většinou spal někde, kde jsem už byl, měl jsem svá specifická místa, kam jsem mohl složit tlapy.
"Mně toulání se připadalo spíš jako exil, boj o život. Nikdy nevíš, kdy na tebe něco zaútočí, jestli budeš mít druhý den co žrát... A do toho si pořád sám, být sám je nudné, žít sám ještě horší." Poznamenal jsem. Už ted mi bylo jasné, že ačkoliv jsme z Varjou ze stejné domoviny, naše životy a pohledy na život se zásadně liší skoro ve všem, co jsme zatím zkoušeli probrat. Ale jeho existence vedle mě mi nepřipadala nijak urážlivá, minimálně už ne tak jako na začátku naší konverzace. Nad jeho otázkou jsem ale musel přemýšlet. Bezmyšlenkovitě jsem tlapou pročísl hladinu vody a pokrčil rameny. "Nevím." Řekl jsem z ničeho nic, "abych ti pravdu řekl, není všechno tak velkolepé, jak jsem si myslel. Musel bych sehnat vlky, získat si je, nejlépe vlky, kteří pochází ze severu," věnoval jsem mu důležitý pohled, ale zavrtěl jsem hlavou. "Nechci tě verbovat, neboj. Ale ano, někdy bych si rád vzal zpátky svůj domov." Protože kromě toho jsem neměl nic. Neměl jsem mocnou magii, nekonečné bohatství, naplněný žaludek, neměl jsem nic. Kromě Větrných strání.
Pak jsem nechal mluvit zase já jeho a přikývl jsem. Ano ano. Tak tak. "Není, nelíbí se mi to tu. Jsou tu podivní pruhovaní koně, tečkovaní koně s dlouhým krkem a podivné šelmy." Odpověděl jsem mu na otázku, na kterou nechtěl odpověď. Protože jen vzpomínka na tohle mi dělala vrásky na čele. "Máš taky svou zkušenost s magickým neštěstím?"

FM 1/5 (13)
Srpen 5/10 | Varja

Oblízl jsem si čumák. No to by sedělo. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem si říkal, proč by sem dobrovolně nějaký seveřan lezl. Připadalo mi to tady jako skvělé místo na exil. Sever byl neobyčejně krutý a nestabilní... S podivnou magií, která jím cloumá. A sníh nedosahoval úplně tak daleko, jak bych si přál. Povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. "A já tvému jménu přisuzuji velkou váhu, tvoji rodiče věděli, co dělají," stál jsem si dál tvrdohlavě za svým. Nějaký prostáček z venkova těžko vymyslí takové jméno jako je Varjargar. Ale čím víc jsem se tomu věnoval, tím víc jsem si uvědomoval, že se věnuji naprosté kravině. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou. Změnilo mě to tu tolik, že se musím zabývat takovými malichernostmi? Asi ano. Hodně jsem se nudil.
"K čemu?" nadzdvihl jsem na něj obočí než mi došlo, že jemu tohle smysl jednoduše nedává. "Dokazuje to co vlastním, kam patřím, kde je můj právoplatný domov. Je to jediné co mi po něm zbylo. A taky mi to neustále připomíná co jsem ztratil a co si jednou vezmu zpátky, at se to mému otci líbí nebo ne," rychle jsem vysvětlil. Na to, jak moc to odhalovalo prakticky většinu mé povahy jsem... Ani nemrknul. Nic to semnou nedělalo. Bylo to to, co nám matka vštěpovala do hlavy od úzkého mládí. Co jsem s tím měl dělat? Chudák Varja, který na to rozhodně nebyl zvyklý, ted musel poslouchat výlevy mladého princátka.
Varja začal mluvit o těch horách, kde jsem byl hned ze začátku. A no... Jakkoliv jsem neměl v plánu mu pomáhat, cítil jsem jakýsi osten v hrudi a temnou vzpomínku na sestru topící se v lavině. Věnoval jsem vlkovi vedle pohled a přešel trochu blíže, abych dodal nadcházejícím slovům trochu váhy. "Těm horám se vyhni obloukem, tohle je magický sever, sever, kde se z ničeho nic otevře díra v zemi a spolkne všechno a všechny, na kterých ti záleží." Švihl jsem ocasem se zase se odvrátil zpátky. "Když jsem tam byl naposledy, bylo to peklo, všude byla magie. Není to zrovna místo, ve kterém bych se dokázal orientovat.

FM 1/5 (12)
Srpen 4/10 | Varjargar

Beru zpátky. Možná to bude tak hrozný. Takže jsem vůbec neodpovídal a pokrčil rameny. Na to, jak moc rád jsem měl společnost veškerého typu, tak se mi pod nohy motali i vlci, kteří měli o kolečko méně. Snažil jsem se zařadit, kam Varjargar patří. “Mnoho nás tu není, zatím jsem potkal jenom jednoho dalšího,“ řekl jsem a švihl ocasem. “A jméno je základ,“ dodal jsem ještě.
Řekl to špatně. Pomyslel jsem si trpce a jen zavrtěl hlavou. Asi se nebylo čemu divit, že nedisponuje žádnými tituly. “Tak to je škoda,“ zahuhlal jsem a přemýšlel, jak moc chci v konverzaci s tímto vlkem pokračovat. Asi dost, když jsem se nepohnul z místa, ani když vešel do vody. Jen jsem na něj natočil ucho, abych slyšel každé šplouchnutí vody.
“Tak prosím a vůbec. Nerušíš, nevlastním to tady,“ zatím. Ale po chvilce jsem rezignovaně vzdychnul a popošel dál. Nebyl jsem zrovna schopný plavec a moje technika, byla… No, cákání všude. Ale to teplo už se nedalo snést a já tak musel zatnout zuby a plavat. “Přesunu se na sever a už se odtamtaď nehnu,“ zahuhlal jsem.

FM 3/5 (11)
Srpen 3/10 | Varja

Přivřel jsem oči. Jestli to, co řekl myslel vážně, tak se nejspíš řadil mezi vlky, se kterýma není tak těžké vyjít. Švihl jsem ocasem. “Možná sejde, máš pravdu. Čekal jsem nějaký proslov o tom, jak tady ničím přírodu a ruším žáby,“ odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Takhle, když se mi na tělo přilepila srst, odhalovala mou atletickou postavu. Oproti vlkovi, který stál na břehu jsem měl… Snad veškerou nevýhodu, co by si kdokoliv mohl vymyslet. Byl jsem menší, víc atletický… Ale stál jsem ve vodě. A tak jsem čekal, co z toho bude.
“I já,“ pousmál jsem se, ale byl to jenom zběžný úsměv. “Varjargar,“ to jméno jsem si převaloval na jazyku a vlastně jsem se rozhodoval, jak moc vznešeně zní. “Zníš jako někdo, urozenějšího původu,“ naklonil jsem hlavu na stranu. Znamenalo to, že se mi jeho jméno líbilo. “Já jsem Cyril, princ Severních hor a vévoda Větrných strání,“ když už jsem ty tituly měl, tak jsem je alespoň mohl využít. A… Když tady vlk byl můj krajan, možná bych se mohl chovat trochu přívětivěji. “Nechceš… Nechceš se taky schladit? Nebo tam budeš stát jako kůl v plotě dál?“ Ušklíbl jsem se, ale bylo vidět, že to nemyslím vůbec zle.

FM 2/5 (10)
Srpen 2/10 | Varja

Sledoval jsem, jak se hladina mění podle toho, jak do ní zrovna plácnu. Bylo to zajímavé. Naklonil jsem hlavu na stranu. Jenže to zamnou někdo promluvil a naprosto mě vytrhl z veškerého klidu. Zprudka jsem se na vlka otočil a zabodl svůj pohled přímo do něj, ne-li skrz něj. “Jako kdyby měla nějaké pocity,“ oblízl jsem si čumák a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Měl hustý kožich. Přesně takový, jaký jsem měl já, uzpůsobený severnímu klimatu, ne takhle zabijáckému. Trochu jsem poodstoupil stranou, samozřejmě, že jsem přestal plácat do vody tu sekundu, co jsem zjistil, že tu je někdo další. “Co na tom sejde?“ pokrčil jsem rameny a ani na sekundu z cizince nespustil pohled. Nevěřil jsem nikomu, ještě když měli jistou výhodu a stáli nade mnou.
“Ty jsi ze severu,“ dodal jsem ještě, abychom tu jen tak divně nestáli. Nevěděl jsem, jestli zrovna chci společnost, ale tenhle vlk vypadal, že s ním má něco společného. Tak to třeba nebude takový otrapa.

FM 1/5 (9)
Srpen 1/10 | Varja

Takové teploty by měly být zakázané. Sotva jsem se dotřepal k jezeru, jen jsem sem plácnul a funěl jako šílený. Nerad jsem plaval. Nikdy jsem na tom neviděl nic dobrého, jenom promáčený kožich a následně pěkný smrad. Zavrtěl jsem hlavou a raději se dosyta napil. Smáčení tlapiček mi stačilo.
Jenže jak den postupoval, bylo jasné, že vedro rozhodně nepovoluje. Poraženě jsem zakňučel a zvedl se, abych došel k části jezera, kde bylo mělčí. Tlapku po tlapce jsem šel do vody, ale zastavil jsem se, když mi dosahovala k hrudníku. Dál jsem jít odmítal. Už teď to bylo moc. Ale… Za ten pocit chladu to stálo a já na moment zavřel oči. Byl jsem naprosto pohlcen myšlenkami na to, jaké by to teď bylo doma. “Rozhodně o dost chladnější,“ zavrčel jsem si sám pro sebe a abych to celé ještě podtrhnul, flákl jsem tlapkou o hladinu vody. Proč? Nikdo neví, ale chtěl jsem to udělat, tak jsem to udělal.

FM 1/5 (8)| Tour de Gallirea 8/15

<<< Savana

“No rozhodně,“ ušklíbl jsem se a nadzdvihl obočí. “Říkám, budu ti vést armádu, litovat nebudeš,“ švihl jsem ocasem. To jsem možná myslel vážně, ale od nějaké armády to byl ještě velký kus práce. Ještě budou muset provést tunu verbování.
Jak tak vykládala výčet toho, co budou naši budoucí smečkaři muset splňovat, přikyvoval jsem hlavou a nemohl jsem se ubránit spokojenému úsměvu. “Dokud to nebudeme muset podstupovat my, tak jsem za,“ zasmál jsem se, “nebo by nám mohli ulovit večeři. Nikdo by nemusel přijít na to, že to je jenom zástěrka pro to, abychom nemuseli lovit,“ mrkl jsem na ni. I když škvoři do uší byl o dost dramatičtější.
“Horce, jak písek, vůbec se mi to nelíbí, koukej, jak to má dlouhej krk,“ prohlásil jsem naprosto znechuceně a jen tak decentně jsem ji popohnal. Jenže decentní popohnání se proměnilo v švihnutím ocasem, když jsem slyšel nějaké podivné zvíře, snad přerostlou kočku, jak řve. A nehledě na to, jak moc jsem měl pro strach uděláno, jsem pádil pryč.
Moje srst na tohle počasí dělaná nebyla, a tak jsem jen těžce oddechoval. “Zaveď nás na nějakou louku, něco, kde neumřem vedrem nebo nás nezabije věc co má krk dlouhý jak strom,“ vrtěl jsem hlavou a snažil se ze sebe sklepat tu nekonečnou nervozitu a špatný pocit.

Ohnivé jezero >>>

FM 1/5 (7)| Tour de Gallirea 7/15

<<< Konec světa

“Rozhodně,“ řekl jsem hned, představa toho, jak tahle mladá holka vítězí nad mým otcem byla vtipná. Ale Cézar byl teď beztak už jen kus starého šrotu, možná by toho starce dokázala porazit i malá, hubená vlčice. “Řídil bych tvojí armádu vlků, byla bys paní celého zimního pohoří,“ zazubil jsem se na ni, třeba bychom se mohli sebrat a jít prozkoumat můj domov…
Zavrtěl jsem hlavou. “Třeba, ale pochybuji. Možná, že jí prostě je líp pod zemí a bude lepší, když tam zůstane, prostě pohřbená,“ zamručel jsem a na moment stiskl víčka k sobě tak pevně, abych zahnal jakoukoliv myšlenku na to, že by se tu Nina mohla kdykoliv prostě… Objevit.
“Klub tuláků a nenávidivců hmyzů, zakladatelka Ivy a Cyril, zní to nádherně,“ uchechtl jsem se, uvítal jsem jiné myšlenky s otevřenou náručí. Ale… Netrvalo dlouho a nemusel jsem na žádné myšlenky přicházet sám. “Co to je?“ vydechl jsem, zrovna když po mě Ivy hodila tázavý pohled. Ten jsem jí oplatil a zavrtěl hlavou. “Jih se mi nelíbí, je to tu prokleté magií, to ti povídám,“ zavrtěl jsem hlavou a když na mě jeden z těch pruhovatých koní divně koukal, zaštěkal jsem, což rychle stádo rozehnalo a já jsem polekaně ucukl. “U nás na severu jsme měli spoustu zvířat, ale nic nebylo… Takovýhle,“ dodal jsem a nepatrně přidal do kroku.

Uhelný hvozd >>>

FM 1/5 (6) | Tour de Gallirea 6/15

<<< Zpěvné věže

Potěšilo jí to, to jsem poznat dokázal. “No vidíš, šikovná, lehká, holka ty to dotáhneš až na královnu jednoho dne,“ zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Dokázal jsem si jí představit na vrcholku království? Možná, možná někdy. Dokázala se o sebe postarat už v takovém věku, což byla obdivuhodná vlastnost. Někdy trauma vlka zocelí, což byl očividně i její případ.
“No, říkala mi, že sama zemřela, ale potom se objevila někde na jihu, jako kdyby jí to znovu obživilo,“ vysvětlil jsem, “jenže pak když jsem sestru znovu viděl, tak… Rozhodně živá nebyla.“ Třeba na tom kousek pravdy bylo, ale nehodlal jsem krmit svou naději. “Prostě… Dokud si něco nezkusíš na vlastní kůži, nevěř všemu co ti šeptaj hlasy kolem, nikdy nevíš, jestli ti nešeptají jen jedem protkané lži,“ což když jsem nad tím tak přemýšlel, dělala i matka. Ale to byla myšlenka na někdy jindy.
K nesnášení hmyzu jsem byl připraven se ochotně přidat. “Asi? Asi určitě,“ zahuhlal jsem, když jsme mohli konečně zpomalit. Nehodlal jsem se dál hnát kupředu jako šílenec, nějaký pud sebezáchovy jsem totiž ještě měl a pád ze srázu nebyl na seznamu věcí, které bych za život rozhodně chtěl zažít.
Přikyvoval jsem. Nikdy jsem s Ivy nesouhlasil tak moc, jako teď. Proklatý hmyz, proklatý jih, všechno na tomhle konci světa bylo proklaté a vůbec se mi to tady nelíbilo. “Tohle je návrh, který podpořím všema tlapama,“ vydechl jsem, “nejlépe ještě do nějakých lesů, tam bude větší chlad a úkryt před bouřkama,“ pronesl jsem.

Savana >>>