Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 7/10 | Varja

Pro prince všechno. Rozhodl jsem se, že ho budu rozhodně chtít držet za slovo. Zazubil jsem se, když se Varja snažil držet kamennou tvář. Svou roli lorda plnil znamenitě a moc se mi to zamlouvalo. Říkal jsem si, že beztak to takhle musí vypadat na dvoře otce. Všichni si z něj za zády dělají srandu, ale před tím drží kamennou tvář. “Ještě, aby ne, poddaný,“ dodal jsem hrdě, ale pak jsem ho nechal jít.
Překvapeně jsem zamrkal. “Ani poryv větru nebyl cítit?“ naklonil jsem hlavu na stranu. “Jak by to mohlo fungovat, to se ti prostě… Přebarví kožich na pozadí? Nebo tam prostě nejseš,“ zamyslel jsem se nahlas. Protože no… Koho by napadlo, že tohle je možné? Samozřejmě mimo ty klasické magie, ty dávali smysl o dost víc než neviditelnost.
“Jméno? Jakože ty si to pojmenuješ, nebo ti to s tím jménem i přiletí? Hele, pojmenovaného ptáka bych pořád zblajznul. A nevím, když máš potřebuj si povídat se sýkorkou, asi jsi spíš blázen,“ oblízl jsem si čumák a uchechtl se, “princ by to nesl velmi těžce,“ zazubil jsem se na něj. Chápal jsem vtip. To snad ještě jo. “Ale nikdy nevíš co se děje v hlavě někoho druhého, třeba ty celou dobu můžeš přemýšlet nad tím, jak moc mě chceš shodit do jezera a utopit mě v něm,“ zasmál jsem se. I když tohle byla faktická rána, kterou bych čekal třeba od své rodiny. Protože v tomhle světe se jednoduše nedá věřit nikomu.
“Mě nikdy nevyděsíš,“ oznámil jsem mu, ale nepřipadal jsem si v tom moc jistý. Protože mi spíš připadalo, že se vyděsím až moc rychle, jakmile se Varja ve své magii bude zlepšovat. “Ale už teď to ve mně vyvolává… No nelíbí se mi to moc.

Září 6/10 | Varja

“Co bys pro svého prince neudělal,“ zašklebil jsem se a pomalu se k němu připlížil, abych mu čumákem ťukl do tváře. Tak nějak jsem si na jeho přítomnost zvykal. “No, musíme si to ještě rozmyslet,“ narovnal jsem se a při jeho úkloně jsem se tomu nedokázal moc ubránit a lehce jsem ho plácl tlapou po hlavě. “Ale pro vaše významné zásluhy, lorde Varjargare, vám ho nechám,“ byl jsem nadšený. I když teď už tohle moje nové princovství zavánělo spíš nějakou levnou přetvářkou, než aby se jednalo o to, kým doopravdy jsem.
Pozorně jsem poslouchal jeho výklad o magiích, které viděl zase Varja. “Zne… Zneviditelnil? Růst trávy a tvorbu ohně bych ještě pochopil, ale zneviditelnit se?“ otevřel jsem tlamu dokořán a zadíval se na své končetiny. “Byl pak průchozí?“ musel jsem se na to zeptat, protože tímhle způsobem bych si tu magii chtěl vyfasovat taky! Procházet stromy? Nebo ostatními vlky? Woah.
“Se divím, že toho opeřence nesežerou…“ zavrtěl jsem hlavou, “orel by se určitě ještě dal, ale máš pravdu, liška by byla využitelnější… I když o nich se říká, že jsou až moc vychytralé a úplně nestojím o to, abych byl převezen nějakou liškou. A to samozřejmě nepochybuji o své chytrosti,“ zavrtěl jsem rychle hlavou. Ale liška by byla asi fajn. Jen by musela být trochu hloupější.
Pokrčil jsem rameny. “Taktně připomněl? A to by si pěkně prosím udělal jak?“ zasmál jsem se. Protože jediné taktní připomenutí, které mě napadalo byla pěkná bitka. V jeden moment, kdy jsem se znovu protahoval se mi zdálo, jako kdyby se opět v mém zorném poli objevil nějaký velký pavouk s obříma nohama. Zalapal jsem po dechu a nastražil uši tím směre. “To si byl ty?“ zeptal jsem se, “nechci vědět jak ten pavouk bude vypadat, až budeš v té magii pořádně vytrénovaný…“

Září 5/10 | Varja

“Budeš fešný pavouk,“ zazubil jsem se na něj, a ještě jednou si to celé představil. Bylo by to skvělé. “Jeleny taky? To si hodně věříš. Možná, že ti jednoho jelena dokonce i nechám, lorde,“ prakticky jsem ho už bral jako součást svého královského dvora.
“Já si asi ani nedokážu vzpomenout, jaké jiné magie jsem tu viděl,“ pokrčil jsem rameny, “jediné co jsem viděl, ale nevím, jestli to je nějaká magie, tak jedna vlčice mluvila s nějakým ptákem. Poslouchal jí, jako kdyby si byli rovni,“ odfrkl jsem si nad tím. Protože takový pták pro mě byl prostě a jednoduše jednohubka, kterou bych si mohl dát ráno k snídani, ne zrovna vhodný společník. “Kdybych měl mít nějaký zvíře za kámoše, asi bych chtěl hada, přijde mi to použitelnější,“ zapřemýšlel jsem se nahlas a pak jsem věnoval Varjovi tázavý pohled. Jaký by si zvířátko zvolil on?
“Bohužel,“ povzdychl jsem si, nechtěl jsem žít v nepříjemné společnosti plné snobů… “No, nezkoušel,“ zavrtěl jsem hlavou a vstal jsem. Byl to ten moment, kdy se kolem mě rozzářilo pár jiskřiček, které ale v tu ránu zmizly. Já jsem si toho ani nestihl všimnout. “Postaral? Jakože by ses zbavil svého krále, kdybych ovládal nějakou zlomyslnou magii?“ zazubil jsem se. “Spíš mi ukaž co ještě dokážeš vykouzlit! Třeba toho umíš víc, než si myslíš, lorde.“

Září 4/10 | Varja

Doufal jsem, že nás nikdo čirou náhodou nepozoruje z keřů, protože by to bylo velmi, velmi nemilé kdyby ano. Asi bychom působili jako dva blázni. “Na to ti přispěju,“ ušklíbl jsem se. Teď už jen čekat kdy se tady jeho nový kámoš objeví s osmi nohama.
Přivřel jsem na něj oči, ale nakonec mi všechno tohle kolem království a bůh ví čeho už nepřipadalo tak důležité. “No dobrá tedy, do hladomorny tě nehodím, ale donutím tě pro mě lovit, dokud neodpadneš,“ zazubil jsem se na něj a pro jistotu zamával ocasem, aby si snad nemyslel, že to mám doopravdy v plánu. Ještě jsem nebyl takový lotr, to ne!
“Dává a beru to. Já nejsem zlej vlk a ty nejseš bručoun,“ potvrdil jsem, ačkoliv mi to šlo kapku proti srsti. “Beztak je to tady nějaký prokletý, magie je všude, ale tak moc, že to až hezký není. Ale žije se mi tu teda o dost líp, příjemnější vlci,“ zívl jsem a pořádně se protáhl. Varjova společnost byla příjemná. A vlastně se mi moc líbilo mít nějakého kámoše. “A no… Můžeme zkusit něco potrénovat,“ přikývl jsem a koukl všude kolem sebe, jestli se náhodou někde neobjeví nějaká jiskřička. Bohužel jsem asi ještě nebyl dostatečně suchý. “A žádnou další magickou mocí neoplývám, minule jsem zkoušel hnout s klackem, ale to nešlo… Víš jakou magii bych já chtěl? Takovou, kde by mě všichni museli poslouchat,“ zazubil jsem se, “ale nenutil bych je dělat nic extra zlýho. To se neboj vlkumile.“

Září 3/10 | Varjargar

Spřádat sítě? Překvapeně jsem na něj chvilku jen tak zíral, než mi v hlavě scvaklo co všechno by se s takovou magií dalo dělat. V očkách mi jen zajiskřilo. “To je úžasný,“ přikývl jsem, “nemusel by si lovit kance, prostě by sis postavil síť a nahnal ho do ní, zamotal by se a pak by ses nemusel tolik dřít,“ zamyšleně jsem nad tím přikyvoval. Tohle byla naprosto vážná konverzace dvou vlků, kteří neměli nic jiného na práci, než jen klábosit o nesmyslech.
A když jsem přešel konverzace o nohách, opět jsme se dostávali k tomu, co je ve mně. A nebyl jsem si zrovna jistý, jestli se mi to nějak extra líbí. I když co se mi líbilo, když šlo o otázky, které se mě dotýkaly až moc? “Měl jsem několikrát na mále, hlavně ze začátku, to si mi přišel jako pěkný otrapa, teď jsi celkem přežitelnej,“ zazubil jsem se, byl to prostý fakt. A taky jednoduchý způsob jak odvést pozornost.
A jeho další otázku jsem se rozhodl barbarsky prostě odignorovat. Nehrála mi do karet, nevěděl jsem co odpovědět a tak jsem se raději podíval do dáli, než přišlo něco dalšího, na co se mi odpovídalo mnohem lépe. “Abys věděl, jestli já nejsem velký zlý vlk, tak ty nejsi zrovna bručoun, od té doby, co tě tu mám, tak jsi takový sluníčko,“ uchechtl jsem se a zazubil se na něj.
“Třeba pro magie je třeba být trochu blázen ne? A třeba čím víc to budeš zkoušet, tak tím víc se zlepšíš, co já vím jak to funguje,“ protáhl jsem se a zamával ocasem. “Ale beztak mi jsou jiskřičky k ničemu… A nic jiného neovládáš?“ Zeptal jsem se místo toho

1. Projít si celý jižní okraj mapy ✔
(Tenebrae, Tmavé smrčiny, Prstové hory, zpěvné věže, Konec světa, Popelavá pláž, Miniaturní lesík, Eucalyptový les, Staré meandry, Tajemná louka, Slunečná pláž, Magický palouk, Mušličková pláž)(4 body)✔
2. Poznat vlky alespoň ze tří smeček a zjistit, která se mu líbí nejvíce (3 body)✔
3. Zjistit o existenci své magie neviditelnosti (od někoho kdo jí má taky) a zkusit si jí (1 bod)✔
4. Jít na Jezevčí plácek a přesvědčit se jestli je Nina mrtvá (2 body)✔

Září 2/10 | Varjargar

Varja spustil o své představě o vícero nohách. A já musel souhlasit s jeho poslední větičkou. O nic takového žádat nebudu. “Myslím, že být vlkopavoukem k něčemu možná i doopravdy bude,“ uchechtl jsem se, “jak bys chtěl chodit s jednou nohou vepředu?“ zamumlal jsem a podíval se dolů na svůj hrudník, kam by se očividně ta pátá noha usadila a chvilku jsem jen tak chodil sem a tam, abych si to představil. Nakonec jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a tu myšlenku raději zahodil fuč.
Velký zlý vlk? To jsem asi nebyl… Nebo snad byl? Povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. “Co já vím, co jsem? Hodný vlk rozhodne ne, tak musím být ten zloun. Pochybuju, že bych měl bejt něco víc,“ protočil jsem očima a odfrkl si.
Nevěděl jsem, co si s Varjou počít. Vypadal moudře, že věděl, o čem mluví, ale zároveň si ze všeho dělal hroooznou srandu. “Nenene! Impérium a smečka to samé není,“ stál jsem si dál za svým, ale ani já jsem se neubránil usmání se. “A no… Tuláctví je asi fajn, jen jsem celkem sám. Semtam potkám nějakýho velkýho pozitivního medvěda, co se mě snaží přesvědčit, že nejsem zlej,“ mlaskl jsem, a přitom hodil významný pohled od hlavy až k patě na Varju. Ale zle jsem to nemyslel.
“Není to žádná estráda, nedá se to kontrolovat, vidět co nikde není mi přijde hustější,“ poznamenal jsem s povzdychnutím a pak plácl na zem. Chtělo se mi spát. Ale ještě se nějakou dobu udržím.

Září 1/10 | Varjargar

Nevěřícně jsem vrtěl hlavou, ostatně jsem nic jiného moc nedokázal dělat. Bylo to tak bizarní. “Očividně má tahle země úchylku na divný přivítání,“ odfrkl jsem si a švihl ocasem, nevěděl jsem, jestli jsem z toho byl spíš frustrovaný nebo pobavený, pravděpodobně obě věci najednou. Ale co už. “Hlavně… Nedokážu si představit, kam bys tu jednu nohu navíc dal? Nepřepadl bys? To už máš pravdu, že šest nohou bude praktičtější, přidej k tomu ještě jeden pár a budeš jako pavouk,“ oblízl jsem si čumák a mrkl na něj. Nedokázal jsem si ho úplně představit s tolika nohama, ale také jsem si nedokázal představit vlka s jelením parožím a ani obří magickou trhlinu, do které padají vlci, kteří později zemřou… A beztak se to stalo, nebo to existuje.
Zamračil jsem se na něj a chvilku jsem nechal pauzu, abych si to mohl promyslet. Necítil jsem se jako dobrý vlk, vůbec. Cítil jsem se jako podřadný mizera, který si hraje, že je něco víc. Ale co s tím? Vůbec nic, těžko s tím něco udělám. “Nevím, jestli o mně máš zrovna správnou představu,“ zavrtěl jsem hlavou a pomalu vylezl z vody, protože mi už začínala být zima a mokrá srst mě pěkně štvala.
Ale i tak mi Varja pořád vyvracel všechno, na čem stála má celá osobnost. Rychle jsem se oklepal, protože jsem nad tím nechtěl přemýšlet. “Třeba jsem tulák tělem i duší a překvapím tě, až si tu vybuduju tulácké impérium,“ snažil jsem se z toho udělat vtip, protože jsem nevěděl co vlastně se sebou. Ale nevěděl jsem, jestli nějaká milá sladká smečka byla to pravé ořechové. I když… Mluvila o ní i Ivy, ne? “Možná, ale třeba taky překvapíš,“ dodal jsem, tak nějak jsem nepochyboval, že v každém je nějaký ten malý dar mluvit. Třeba se u něj jen musí projevit.
Zamračil jsem se a tak nějak jsem čekal na nějakou praktickou ukázku, když v tom jsem koutkem oka spatřil srnku. Běžela. Když jsem se ale zprudka otočil, žádná nikde nebyla. Zamračil jsem se a pochopil jsem to až když o tom Varja zase mluvil. “Třeba se jen musíš zlepšit,“ zamyslel jsem se, “kolem mě jsou občas jiskry, ale hádám, že na to nemůžu být úplně mokrý…“

Smál jsem se, jak ke mně rychle běžela, byl jsem připravený do ní strčit a celou do bláta. Nakonec jsem to ani dělat nemusel, nemohl. Protože se zasekla. “No, to vypadáš teďka ty,“ uchechtl jsem se, protože jsem si stále myslel, že to tak horké nebude a dostane se z toho sama. Což mi ale hnedka vyvrátila.
“Ty si nemehlo,“ zavrtěl jsem hlavou a skrz to bláto, přes které jsem měl semtam problém se dostat i já, jsem přišel k ní. “Měla by sis ulovit o rybu navíc, vždyť si jak klacík. Zastaví tě bláto, kdyby vanul silnější vítr, tak tě snad odnese,“ mlel jsem si dál to svoje, ale už jsem pracoval na tom, abych jí odtamtud vytáhl. Chňapl jsem jí za zátylek, “jestli to bude bolet, tak nekřič,“ zamumlal jsem a rychle jsem táhnul. Doufal jsem, že bláto povolí a nějakým způsobem to Ivy vystřelí pryč. Ale i nožky mi klouzaly a já se bořil do bláta s ní.

Zaculil jsem se. Měl jsem pravdu, svojí vlastní. A i když to možná Ivy myslela sarkasticky, na egu mi to moc neubralo. “Ale notak,“ povzdychl jsem si, tohle mému egu nepřidávalo. Zavrtěl jsem hlavou a pozoroval ty malé potvůrky jak se cachtají ve vodě, všelijak se vrtí a občas cáknou nad hladinou. Věnoval jsem Ivy nedůvěřivý pohled. Musel jsem vypadat jako kdybych nikdy rybu nejedl. Určitě jedl, ale s velkou pravděpodobností se mi to nelíbilo stejně tak jako dneska.
A taky se mi moc nepozdávalo její poučování. I když měla pravdu. A nechtěl jsem jí její pokusy kazit, tak jsem pro jednou stál a držel tlamu. Takhle ticho snad dlouho ani jeden z nich nebyl, alespoň od té doby, co byli spolu. Najednou Ivy vyletěla dopředu a z vody vytáhla něco co se ještě párkrát pohnulo, než přestalo. “To je hrozný,“ oznámil jsem jí a pak přišla řada na mně. Já měl štěstí méně, respektive jsem neměl tolik trpělivosti a moje lovecká technika nebyla úplně úžasná. Neměl jsem rád čumák ve vodě.
Ivyna pomoc mi doopravdy pomohla. Kdo by to byl řekl. Nadechl jsem se a chňapl mezi skupinku ryb. I když to se mi nepodařilo a ryba mi unikla o vlásek. Nevzdával jsem se, místo toho jsem chňapal dál a prakticky ty ryby honil. Frustrovaně jsem skočil do vody a bingo. Byl jsem celý od bláta, jakákoliv světlá místa na mém obličeji se zabarvila do blátivě hnědé, ale v mé tlamě se ještě cukala ryba. Zavtěl jsem ocasem a rychle se oklepal, čímž jsem nepochybně zablátil i mou milou malou společnici. Odběhl jsem o kousek dál, abych mohl spustit svůj vodopád slov bez toho, aby mi mrtvá ryba uplavala- “To čumíš, co. Rozený lovec ryb, mhm? Bez pomoci, vůbec je nenalákala ta krev,“ usmál jsem se, aby si mohla být jistá, že vím o její zásluze na tom, že se dneska taky najím..

FM 1/5 (25) | Tour de Galli 15/15 Yaay

<< Velká houština

Usmál jsem se, cítil jsem se, jako kdybych měl nějakou mladší sestru, která byla zároveň mně rovnocenná. Příjemný odpočinek od všeho, co se dělo mimo nás dva. A ačkoliv jsem něco takového čekal, nečekal jsem, že na mě vychrlí zrovna tohle. Zastřihal jsem ušima a najednou se mi o dost líp spalo. “Kdo by neměl,“ neodpustil jsem si se smíchem, než jsem se odebral do říše snů. A zdálo se, že můj zimní kožich už opět přichází na řadu. Podzim se blížil a s podzimem přichází i náznak zimy. Už brzy.
Jejich cestování však rychle pokračovalo a když se mi konečně podařilo vymotat se z těch hloupých houštin, objevili jsme se u celkem fajn jezírek. Hned jsem si v nich smočil tlapky, zvlášť kvůli tomu, že jezírka byla tu a tam krásně mělká. “Smrdí,“ poznamenal jsem a pořádně se protáhl. Ale pak jsem si uvědomil, že mezi nimi jsem já ten dospělý, a tak bych se tak měl chovat. “No… Vlastně jo, jo… Mám rád ryby, jen mi zrovna nevoněj,“ dodal jsem rychle a přešel k ní, hledal jsem pod vodou nějakou pořádnou rybu, ale když jsem po nějaké zkusil chňapnout, propletla se mi mezi nohama a byla fuč. “Není to úplně kořist, na kterou bych byl zvyklý,“ uchechtl jsem se.

FM 1/5 (24) | Tour de Galli 14/15

<< Středozemní pláň

Vážně jsem nečekal, že jí to takhle vezme. Vzalo jí to jako kdybych doopravdy měl každou minutou umřít. Zavrtěl jsem hlavou, a ještě jednou se o ní pro jistotu otřel. “Já taky ne, mám se na to až moc rád,“ zazubil jsem se na ní, nechtěl jsem, aby kvůli mně plakala. Pomalu mi to lámalo srdíčko. A samozřejmě, že když mě něco znervozňovalo, řešil jsem to takhle. Humorem. Který nebyl až tak dobrý.
Rozhlédl jsem se kolem, tady to bylo… Hrozné. Nelíbilo se mi tu, ale na druhou stranu, Ivy moc dobře věděla, co dělá, když tohle místo vybrala. Poskytne nám to příjemnou ochranu prakticky před vším. Já jsem nijak nezavrhoval její nabídku první hlídky, I když jsem očekával, že to skončí tak jak to skončilo. A vskutku to tak dopadlo. Když jsem se probudil, jen jsem se kolem ní obtočil a spal jsem dál. Ráno bylo doopravdy těžké, nechtěl jsem pryč. Chtěl jsem spát dál.
“Mluvíš mi z duše,“ zamumlal jsem, když jsem se konečně probral dostatečně natolik, abych byl schopný něco říct. To, že se za svůj spánek Ivy styděla? Zavrtěl jsem jen nad tím hlavou. Zasloužila si spánek, stejně jako on. “Sem by se k nám nic nedostalo,“ poznamenal jsem jen zpětně a šel na nebezpečnou cestu skrze houštiny.

Medvědí jezírka >>

FM 3/5 (23) | Tour de Galli 13/15

<< Ronherský potok

Pokrčil jsem rameny. To jsem netušil. “Nevím, asi by ho měla ráda, ale nevím, jestli ho někdy viděla,“ řekl jsem, “jen si mluvila jako ona. Jsi jí i celkem podobná,“ uchechtl jsem se a drcl do ní bokem. Měl jsem Ivy rád. Teď už to nemělo cenu popírat. A moje bolest nad ztrátou Niny postupně odpadala. Teď jsem měl další princeznu na krku, která mě peskovala.
Protočil jsem očima, protože pořád vymýšlela způsoby, jak tohle vyhrát. “Tak to by pak byl nosorožec, ne?“ zkusil jsem jak se vymotá z tohohle. Chtěl jsem jí nějak zahnat do kouta, protože představa, že to udělá ona se mi moc nelíbila. Jenže když se do toho ještě hihňala, nemohl jsem si pomoct a smál jsem se taky.
Jenže to netrvalo dlouho, protože si moje slova přebrala naprosto špatně. Překvapeně jsem na ní zamrkal a zavtěl hlavou. “Proč bych… Já nechci umřít,“ zamračil jsem se, protože když jsem jí koukal do očí, přísahal bych, že se v nich něco zalesklo. “Notak, Ivy,“ drcnul jsem do ní čumákem. Pořád jsem byl zmatený a tak jsem byl chvilku zticha, abych si to všechno poskládal. A došlo mi to. “Já chci jenom spát, dlouho spát, nechci tam umřít a nechat tě samotnou, to vůbec ne,“ vyhrkl jsem a nalepil se na ní. “Špatně si mě pochopila, Ivy. Jsem jen vyčerpaný a ty očividně taky.“

Velká houština >>

FM 2/5 (22)
Srpen 10/10 :( | Varja

“Jelení paroží?“ nemohl jsem mít oči víc dokořán, protože by mi pak jistě vypadly z důlků. “Pá… Pátá noha? To nehrozí, druhý ocas si klidně přidělat nechám, ale nohu nechci. Maximálně, že bych těch nohou měl šest. To by bylo originálnější. Třeba by se mi běhalo mnohem rychleji,“ poznamenal jsem se smíchem. Třeba mu to někdy doopravdy přijde ukázat.
Borůvka? Nebyla to.. Nebyla to ta smečka, o které mluvila Ivy? “Zkus to, myslím, že to je ta přehaně mírumilovná, nic pro mě, ale pro tebe očividně jo,“ usmál jsem se na něj a plácl tlapou o hladinu vody, jako jsem to udělal předtím, než přišel. Byl to zábavný element. “S kamarádkou jsme přemýšleli, že si založíme smečku tuláků, ale kdo ví co bude,“ byl to protichůdný název, ale nechtěl jsem zajíždět do detailů, když sotva vím co z toho může být. “Ale chci cestovat, poznat to tu, než se odeberu zpátky k domovu,“ pořád jsem toho viděl žalostně málo.
Přikývl jsem, protože nic jiného jsem udělat nemohl. Nedokázal jsem popsat ten absolutní teror a omrzliny až na kost, jestě když se na vás hnala lavina plným proudem.
Zasmál jsem se s ním. Protože o tomhle se mluvilo lépe než o omrzlinách. “Budu se spoléhat na vaše řečnické schopnosti lorde,“ mrkl jsem po něm, líbilo se mi, jak mluvil. Třeba nelže a doopravdy o nás poví ostatním. “No… Já nejsem zrovna nejlepší také,“ ale přesto jsem to chtěl zkusit. Ale nic kromě pár jisker, které začaly poletovat kolem se nědělo. A tak jsem pokrčil rameny. “Ani když se hodně soustředím, nic moc to neudělá.“

FM 1/5 (21) | Tour de Galli 12/15

<< Meandry

Řekla to jako rozená princezna. Uchechtl jsem se. “Zněla jsi jako moje sestra,“ smál jsem se toho a plácl po ní čumákem, abych odstrčil ten její roztomilý kukuč. “Ale dobrá, dobře… Nedokážu ti odporovat a nějaké zlato ti přinesu, už jsem viděl vlky s různými cingrlátky, tak třeba někdo bude nosit zlato,“ mrkl jsem po ní a udělal si mentální poznámku o tom, že jí chci někdy nějaké zlato ukázat. Sám jsem možná viděl jen… Pár kousků? Jestli vůbec nějaký.
No a teď jsem věděl, že nastala dlouhá přemýšlecí chvíle slečny Ivy. “Nosorožík… Ale ten ho má na čumáku, ne?“ zeptal jsem se hnedka zpátky. Ale pokrčil jsem rameny. “To jsem ti slíbil, že budeš vést moji armádu,“ upřesnil jsem. Teď jsem jí nabízel mnohem víc než to, ani jsem nevěděl proč. Ani jestli to vůbec myslím vážně. “No neboj, na konci tohohle všeho usnu a už se nikdy neprobudím,“ prohlásil jsem a spokojeně šel dál po jejím boku. Ale i na mě už šla únava.
“To umí nějakej… Jinej druh ježka, takovej divnej velkej,“ zahuhlal jsem, ale můj hlas prozrazoval, že jsem si tím nebyl zrovna jistý a spíš jsem se tím uklidňoval, že tihle ježci po mně nepůjdou a nebudou střílet ty svoje malé bodláky do mých tlap. Štěstí, že jsme už byli dávno pryč. A její poznámka o úkrytu byla… Velmi, velmi chytrá. Netušil jsem, kde složíme hlavy, ale bude to muset být brzo. “Chtělo by to nějaký hustý les, nebo nějakou hlubokou noru,“ zamyslel jsem se a rozhlížel se. Ale před námi byly jen otevřené pláně, které se tvářili nekonečně. Zoufale jsem si povzdychl. Dlouhá cesta, huh?

Středozemní pláň>>