Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I když jsem tak nějak slyšel, co si to tam ta cizinka mrumlá. Bral jsem to jako uznání porážky a nechal to být. I když jsem měl v kapse ještě několik různých karet, které bych na tu nánu mohl případně použít.
I když mě můj předešlý hněv opustil, teď se do mě vlíval další. Protože mě štvala. Pořád si myslela jak je nade mnou, jak je lepší. A já myslel, že puknu. Už jen chvilku po tom, co mě očividně nechala být jsem se tak trochu bál promluvit. Postavil jsem se a švihl ocasem. “A proč?“ řekl jsem ještě nejistě, abych si vyzkoušel svůj hlas, pořád tam byl a pořád byl můj. “A proč bych měl chtít začínat s někým, kdo mě přimrazil na místo, dělal si ze mě srandu, znetvořil mi hlas a do toho mu problejskává kožich? Nevěřím ti ani nos mezi očima, modrooká,“ přivřel jsem oči. Ale v tenhle moment už jsem mohl odejít, nemusel jsem tu zůstávat. A já to věděl. Ale i tak jsem tu pořád stál a poslouchal.

A tak jsme tu byli. Dva vlci, co po sobě vrčí. “Alespoň nemusím v zimě mrznout, na to už ti voda k ničemu moc nebude,“ řekl jsem, ale to spíš jen tak, abych jí nenechal vyhrát. Protože jsem si za svojí magií moc nestál. Za tu dobu co tu jsem se mi moc nevylepšila. Genetika asi.
Vlčice se mezitím pořádně nafoukla. “Spíš by ses měla podívat ty na sebe, jsi nafouklá jako nějaká ryba, nojo, slečna uražená? Vracím ti to, co mi tady děláš ty celou dobu,“ švihl jsem ocasem. A tentokrát mě ani neobměkčila tím, že si tak smutně plácla do listí. Nadechl jsem se, a už jsem jí chtěl odpovídat. Ale když jsem to zkusil… no.. “Brum bžum vžum,“ vydraly se ze mě více než podivné zvuky. Párkrát jsem jen překvapeně zamrkal, než mi došlo oč běží. A tak jsem tam jen seděl a až děsivě mrtvolným pohledem jsem mlčenlivě propaloval tu nánu. V týhle zemi nemůžeš mít potíže bez toho, aby si z tebe nějaká kráva nedělala srandu. Krása.

“A co seš? Princezna? No tak to určitě, pěkně slepá,“ odfrkl jsem si a pak se zasmál její nadávce, protože ta mi přišla teda pořádně nemožná. “Tak si tu svoji pravdu měj! Je vidět, že tu magii neovládáš, vlastně se ti líbí jenom to, co znáš. Seš neskutečně jednoduchej vlk,“ odfrkl jsem si, ale i já jsem se narovnal, abych zase ten rozdíl odrovnal. Nehodlal jsem se nechat převálcovat takovou babčou!
Upřímně. Tentokrát jsem se bavil já. Uchechtl jsem se, když takhle uraženě zalapala po dechu. “A kde je mám hledat?“ nadzvedl jsem jedno obočí a pak vyplivnul jeden list, který mi kvůli ní vletěl do tlapy. Takhle vlčice očividně umí v magiemi, ale se slovy moc ne. “A co tady asi celou dobu děláš?! Děláš si ze mě srandu, ale pak po mně chceš, abych se uklidnil! Tak se rozhodni, co chceš, ty vodnice jedna.“

Co jí bylo? Švihalo jí na majáku? Očividně ano! Ještě když začala přímo přede mnou pomlouvat mou vlastní magii. Překvapeně jsem na ní zamrkal. S touhle cizinkou jsem se nestačil divit. Ale vzhledem k tomu, že moje magie byla vždycky slabší a já se vždycky spoléhal spíš na fyzickou sílu… Nemohl jsem jí úplně sežehnout na uhlík. “Ty nemožná modrooká náno, přestaň si vystřelovat z vlků, co nemaj dobrej den!“ vyštěkl jsem.
“Kdyby si se tak hrozně nebála o to, jestli si tě náhodou nedovolím kousnout, tak by ti mohlo dojít, že mi pěna od tlamy nejde. Že jsem se přímo před tebou NEOCITL naschvál a že kdybych chtěl někomu ublížit, tak nebudu ubližovat nějaký kost a kůži co potkám při cestě!“ řval jsem. A jak jsem řval, tak mě pomalu opouštěla veškerá nervozita a hněv, a tak jsem si na konci svého dlouhého monologu jen poraženě kydnul na zadek a koukal pryč. Jen pro jistotu. Abych pořádně vychladnul. Protože jen koukání na tu nánu mi dělalo vrásky na čele.

A ještě si ze mě dělala srandu. Zaskřípal jsem zubama a švihl ocasem. “Haha, moc vtipný,“ odfrkl jsem si a zkoušel se pohnout, ale moje tělo mě pořád neposlouchalo a zůstávalo přišpendlené k jednomu místu. V hlavě jsem panikařil a mimo ni zuřil. “Tak mě pusť!“ i když jsem nečekal, že na mě tahle stará princeznička bude štěkat, nehodlal jsem se tím nechat zviklat. “A nebudeš mi rozkazovat, třeba tu vzteklinu mám a brzo jí chytneš taky,“ vyprskl jsem a sotva co jsem zachytil to jiskření v kožichu, najednou už jsem si mohl zase dělat co jsem chtěl. A taky že jsem dělal. Zavrčel jsem na ní, ale okamžitě ustoupil o kus dál.
“Nejsem tady pro to, aby mi nějaká náhodná cizinka dělala matku,“ pohled jsem jí oplatil. Ačkoliv mi byl velmi nepříjemný a vlastně celou moji mentální situaci zhoršoval, alespoň už jsem nepochodoval jako blázen, vlastně jsem jen vypadal nasupeně, ale nic jiného už v tom nebylo. “A už na mě nepoužívej ty svoje čáry máry!“

Byl jsem roztěkaný, nebylo mi fajn a chtěl jsem být sám. Nehledě na to jsem začínal mít výčitky svědomí, že tam Ivy nechávám samotnou tak dlouho. Byl jsem si prakticky jistý, že to sama zvládne a bude v pořádku, ale jen co jsem si vzpomněl na to, jak přede mnou plakala… A už jsem byla zase nervózní. Do toho mě pořád všude následovala Nina, nebo jsem si to alespoň myslel. Pořád jsem si do toho přemítal konverzace s Varjargarem, které mi začaly nakousávat všechno, v co jsem věřil.
Do toho tady byla tahle. Měla hloupý kecy a jediné, co mě dokázalo alespoň trochu donutit vnímat byla ta zmínka o Borůvkovém lese. “Není tam nějaká Borůvková smečka?“ zamumlal jsem a chtěl jsem zase pokračovat ve svém nervózním chození sem a tam… Ale já nemohl. Najednou, jako kdyby se ve mně všechno vzepjalo a já se zastavil a zůstal stát. Tím se moje nervozita jenom znásobila a zorničky se stáhly do jedné malé tečky upřené na vlčici. “Stalo se mi hodně! Ale do toho ti nic není a co, že se chovám podivně? Sotva se můžu hnout, jestli na mě používáš nějakou magii, tak toho buď tak laskavá přestaň!“ vyštěkl jsem, ale do hlasu se mi kradla jistá zoufalost. Po tom, co jsme se s Varjou bavili o možných magiiích bych se nedivil ničemu. Ale nerad bych tady zemřel.

Nečekal jsem, že se vynořím tak blízko. A pořádně jsem se černobílé vlčice leknul. Překvapeně jsem zamrkal, ale raději jsem se vynořil celý, kdyby bylo třeba se bránit. “Jen ty,“ zamrmlal jsem a prohlédl si jí od hlavy až k patě, než jsem se zběžně rozhlédl i kolem sebe a hlavně odkud jsem přišel. Už mi vážně cákalo na maják.
Teď bylo třeba zjistit, jaký typ vlčice je tahle. Vypadala starší, nevypadala agresivně, a to i když jsem se jí právě omylem nacpal do osobního prostoru… A ptala se mě, jestli jsem v pořádku. Nakrčil jsem nos a raději přešel o kousek dál. “Jasně že jo, proč bych nebyl?“ švihl jsem ocasem a zavrtěl hlavou. “Ty tady bydlíš nebo tak?“ zeptal jsem se absolutně z cesty. Vlastně i protože jsem to tu hrozně neměl rád, moje oblíbená kratochvíle nebylo vyhýbat se náhodným větvím…

<<Hadí ocas

Tady jsem se potkal s tím Bardem, který mi retrospektivně přišel jako pořádný otrapa. Zavrtěl jsem hlavou. Beztak to je nejspíš tím, že mi začalo šplouchat na maják. “Jen ať už mě všichni nechaj napokoji,“ zamumlal jsem. Když v tom se odněkud ozvalo pšíknutí a já div nevyletěl z kůže. Zprudka jsem se zarazil a okamžitě hledal zdroj toho pazvuku.
“Hej, je tam někdo?“ zavolal jsem a začal se prodírat křovím, protože jsem se bál, že je to další z těch halucinací, co mě pronásledují. A já je chtěl ztratit. To jsem ale ještě netušil, že mířím přímo k nějaké nebohé dámě a že se jí vynořím přímo u čumáku. To bude teprve šok.

<< Esíčka

Přeběhnul jsem řeku co nejrychleji se to jen dalo. Snažil jsem se utíkat od ducha mé sestry, ale čím dál víc mi připadalo, že utíkám i od Ivy. Nechtěl jsem jí tam nechat. Měl jsem jí moc rád. A to mě děsilo. Kdokoliv, koho jsem měl za svůj krátký život rád zemřel nebo se s ním něco stalo. Alespoň se mi to tak zdálo. Další místo bylo stejně tak děsivé a o dost více mi přišlo, jako kdyby přivolávalo právě nějaké ty duchy. Nelíbilo se mi to. Nechtěl jsem být v přítomnosti nějakých neživých magorů, kteří se mi chtějí nějak mstít. Zakňoural jsem a raději se vydal do nějakého blízkého lesíka.

Třešňový les>>

<< Středozemní pláň

Viděl jsem ji. Já ji tam viděl. Koutkem oka, jako kdybych zahlédl Ninu, ale nebyl jsem si jistý, jestli jenom nehalucinuji. Protože bych se tomu vůbec nedivil. Nepříjemně jsem se ošil snažil jsem se to nějak nevnímat. Bylo to jako kdyby se mi posmívala. A to jsem já neměl rád. Neměl jsem rád, když se mi někdo smál. Bylo to jako kdyby tu byla matka a neustále do mě šťourala. Nebyl jsem prvorozený a nebyl jsem perfektní. Bylo na čase, aby se s tím obě dvě pořádně smířily. Odfrknul jsem si a švihnul ocasem. I když, jak jsem přecházel tuhle řeku, tak nějak mi docházelo, že vlastně nevím kam to sakra jdu a jak se dostanu zpátky. No... No to je asi problém na později?

Hadí ocas>>

<< Medvědí jezírka

Nakonec jsem běžel. Dlouho jsme se jen tak loudali a já jsem tak trochu toužil po tom, abych byl alespoň na minutku sám. A taky že jsem byl. Sám. S Ivy jsem byl tak dlouhou dobu, že jsem pomalu zapomněl na to, jaké je to být sám a naprosto osamocený. Dělalo se mi z toho zle. Zakňoural jsem a drápama zahrabal v trávě. Byl jsem na nějaké rozhlé planině, Slunce vycházelo a přicházel nový den. Ale z něčeho se mi stavěly chlupy na zátylku, jako kdyby mě něco sledovalo. Nebo... Nesledovalo? Bylo tam něco? Nebylo? To jsem mohl jen a jen hádat. Švihl jsem ocasem a raději přidal do kroku co nejvíc to jen šlo. Už abych byl někde pryč. A taky jsem nesměl zapomínat na svůj slib Ivy. Vrátím se. Jen... Jen to tady občíhnu.

Esíčka>>>

Nakonec se mi to vyprošťování z bláta povedlo a Ivy byla volná. Já sám jsem se z toho musel no nejrychleji vyprostit sám a tak jsem se rychle vyčvachtal, protože jsem tu nehodlal zůstat zaseknutý jako kůl v plotě. "Musíš si dávat bacha kam šlapeš," pronesl jsem, než jsem se stejně jako ona pustil do své ryby. A pak to utíkalo rychle.
Málem jsem si dokonce i zdřímnul. To mi tak nějak i došlo, že jsem si nebyl jistý, jestli zrovna tohle je ideální místo na spánek. Postavil jsem se a koukl všude kolem sebe. "Hele, Ivy. Počkej tady a já to občíhnu v okolí, jestli tu není nějaké nebezpečí jo? Nebo smečka, která by na nás mohla zaútočit, nemám dobrý pocit," zašeptal jsem a povzbudivě do ní strčil čumákem. "Já se vrátím, přece bych neriskoval svůj život tak, že bych si tě chtěl znepřátelit útěkem od tebe," zazubil jsem se na ní a v další sekundu jsem zmizel v křovinách.

Středozemní pláň>>>

Září 10/10 | Varja

Přikývl jsem. “Je to tak,“ a bohužel si budeme muset nějakou tu dobu holt počkat. “Třeba jí daj nám oběma! Ale pak bys byl moc silný, osm nohou a neviditelnost? To bys mohl přemoct celé království, pěkně prosím,“ uchechtl jsem se.
“Stín? Stín a Spár? Tak to je ještě lepší. Kde si na ně narazil?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Takového vlka jsem toužil potkat. Aby nebyl celý bílý… to by nebylo moc pěkné. “Vyklovala blablabla, hochu, ta by to ani nestihla. Vždyť sýkorky jsou takový… Malý a tlustý,“ odfrkl jsem si a zběsile vrtěl hlavou. “Ko… Kopretina? No to určitě, já bych si svého jelena pojmenoval hustě, třeba Zabiják. Nebo Varjargar. Ty jsi takový jelen,“ švihl jsem ocasem. Z tohohle setkání se stalo jen vzájemné požďuchování.
“No to tedy, ale bacha, ať ti nějaký neskočí po krku až jenom řekneš moje jméno, to bys už přežít nemusel,“ mrkl jsem.

Září 9/10 | Varja

“Přesně. Ale vlastně, proč by nemohl? Jestli to není nějaká magická kamufláž… Tak tam prostě nejsi a můžu skrz tebe házet klacky a podobný věci,“ přikývl jsem a porozhlédl se kolem sebe, jako kdyby se tam měl nějaký neviditelný vlk ukázat.
“Tak to pak všechny credits Spárovi, že má takové jméno,“ přikývl jsem, nevěděl jsem, jak to funguje, ale bál jsem se, že by ke mně taky jednou mohl přiletět pták. A pak by mi oznámil, že je to třeba Puntíček. To by se můj drahý Puntík moc ničeho nedožil. “Badass? Můj had by jí sežral hned, i se zobákem,“ protočil jsem očima, ale taky jsem se tomu smál. “Nějak si začínáš věřit, ale doufám, že jednou nepřijdeš s mazlíkem co je třeba jelen. To by bylo nemilé,“ odfrkl jsem si.
“Těší mě, že se chceš učit,“ zubil jsem se na něj. Doopravdy mě to tak nějak hřálo u srdce. “Pak mi budeš ještě děkovat, že jsem tě nechal tak vylepšit!“ hrdě jsem se usmíval.
“No já si myslím,“ pronesl jsem a tlapou do něj lehce strčil. “Mám jich hodně, tak si budeš moct vybrat,“ a to byl bohužel prostý fakt.

Září 8/10 | Varja

Usmáls jsem se na něj, měl jsem z celé této hry stejnou srandu jako on. Takže se nebylo čeho obávat.
Zmizel. Prostě zmizel. Nedávalo mi to ani trochu smysl. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. “Musíme najít někoho s neviditelností a tohle zkusit,“ to kdybych v té době tušil, co se ve mně skrývá… Ale to odhalování si necháme na budoucnost. Teď jsme měli trochu jiné problémy.
“Spár. Alespoň si ho pojmenoval hustě,“ uznale jsem přikyvoval hlavou, protože to bylo asi tak jediné zajímavé, co jsem na tom viděl. Pták se jménem Spár? S tím se už dalo pracovat. Chvilku jsem na Varju koukal jako kdyby spadl z nebe, myslel to vážně? “Magie chápu o dost víc, než… Sýkorku. Víš. Ta sýkorka by se zase hodila k tobě,“ zazubil jsem se, “jestli by ti jí můj had nesežratl.“ Beztak by jí sežral. Ale k Varjovi se takový malý, drobounký a kulatý ptáček prostě hodil.
Přesně tak. “Učíš se moc rychle,“ mrkl jsem po něm. Ale ve skutečnosti jsem ho bral jako sobě rovného už teď. Mohl by být princ a já bych asi rozdíl nepoznal. “Příkaz. To musím někde sehnat, zajdu s k těm bohům a tam to nějak vysmlouvám. A tobě vysmlouvám těch osm nohou a pavučinu, ať je to komplet.“ Prohlásil jsem a vlastně jsem to bral jako hotovou věc, protože mě i zajímalo, jak by to ten bůh udělal. Do toho Varja však řekl konečně ten správný název a já horlivě přikyvoval. “Rosteš moc rychle, ach, jsem hrdý,“ abych ještě podpořil iluzi svého nadšení, utřel jsem si z oka pomyslnou slzu. “Nenene! To tě hodne rychle zbavím všech titulů. Ne, že bych se pavouků bál, ale prostě… Má to osm nohou, leze to hodně rychle a nelíbí se mi to!“