Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To, že jsem byl podle Ivy slov tlustý mi ale moc nepomáhalo se nějak ochránit před chladem, který mi už asi vlezl i do celého těla. Začal jsem se celý klepat a pšíkat. Nebylo mi zrovna hej, ale taky jsem měl trochu jiné, závežnější problémy. Jako se třeba dostat z tohohle zatracenýho labyrintu. “Ivyyy!“ zaječel jsem a takhle jsem chodil pořád dokola. Vlastně jsem měl docela podobnou taktiku jako ona. Asi bylo něco na tom „sourozeneckém spojení“. O něčem takovém jsem ale mohl přemýšlet až jí uvidím. “To nemůžem-„ pšik “-mít na chvilku klid nebo co?“ Zamručel jsem nepříjemně, ale to už ke mně z dálky dolehl povědomý hlas a moje srdíčko začalo plesat nadšením. “IVY!“ zaječel jsem, jako kdybych byl nějaká mužnější holka a rozeběhl se směrem od kterého se neustále a blíž a blíž ozývalo moje jméno. Už jí nikdy nepustim, nikdy jí neopustim a… A to všechno ale to je fuk!
Pár zatáček a před mým obličejem se objevila ta svatá, hnědá srst. “Ježiši kriste já už nikam nikdy utíkat nebudu!“ vydechl jsem, tentokrát jsem po ní neskočil, ale jen poslušně s úlevou doklusal a dopšíkal. “Fakt-„ pšik “-už ani jeden nesmíme zdrhat nikam. Jo?“

Listopad 4/10 | Vera Nina

Přemýšlela nad tím, viděl jsem to. Ale štvalo mě, jak na lehkou váhu to musela určitě brát. Bylo teda moje osobní přesvědčení, které bylo, že jakmile někdo nezažil to co já, tak to nikdy pochopit nemohl. “Asi celkem jo,“ olízl jsem si tesáky.
Ale spojitosti si dokázala nakonec spojit, i když jí to trvalo. Možná, že jsem od královských vlčat čekal trošku víc… Ale bylo to alespoň něco. “Momentálně žiju v jiný smečce,“ pronesl jsem mimochodem a po chvilce ticha k tomu dodal, “a vlastně mi nějaký království může bejt ukradený.“ Což byla… Celkem změna oproti tomu, co jsem tady vlastně plácal celou dobu. Ale pravdy na tom bylo dost. Nemělo to cenu.
Co jsem ale tak nějak pochytil bylo to, že se jí nějakým způsobem dotkla moje otázka. Nechápal jsem jak a proč. Ale nějaká změna tam byla. I když jako první jsem se podivil nad (pro mě) bizarně velkým počtem vlčat. “Sedm?“ zamračil jsem se, “a to jako stihla kdy? To si hodlá postavit armádu z šedejch vlčat? Starší si z mladších dělaj poskoky co jim nosej žrádlo až pod nos?“ uchechtnul jsem se nad tou představou, která mi ale přišla realistická. Moc královské krve nedělá zrovna dobré rodinné vztahy. Ivan by mohl vyprávět. “Ty seš starší, doufám?“ ptal jsem se. Jinak bych si Ninu šel najít okamžitě a rozdrásal jí na místě. Místo starostí o bratra se tady tahá s bůhví jakym lemplem. Wau.

Listopad 3/10 | Vera Nina

To, jak klidná dokázala být Vera mě… Ani jsem netušil, co to ve mně vyvolávalo za pocity. “Kdyby ti zemřela ségra před očima v lavině, tak tě to nijak nepoznamená a dál si budeš kráčet krajinou s tim svým čumákem k obloze? O tý doby ti nedojde, jak zbytečná je tvoje i moje existence a že to žádnej smysl nemá, beztak všichni jednou chcípnem,“ vyprskl jsem a pak se konečně posadil na zadek opodál, propalujíc Veru pohledem z dálky, ale už jsem konečně získal zpátky něco ze svého královského já. Ne. Prý ne. Nina se očividně ani neuráčela se o mně nebo komukoliv jiném zmínit, jen jsem však celý ztuhl a jinak na to neměl žádnou poznámku. Byl jsem pořád naštvaný a hrozilo, že tohle vlče by to mohlo jednoduše odnést. “Ještě abyste nebyli, když tvoji máti nic co se kolem ní děje nezajímá,“ uchechtl jsem se, ale byl to jedovatý smích. “Cyril, princ Severních hor a vévoda z Větrných strání, když už se tady oháníme tituly,“ představil jsem se nakonec, rozrušený švihal ocasem a prohlížel si Veru ještě jednou a pořádně. Prošel jsem si všemi stádiemi smutku naráz během jedné minuty, a tak nějak jsem nevěděl co s těmihle všemi informacemi. “Kolik máš sourozenců?“ vlčata se nerodila sama, nebo?

Listopad 2/10 | Vera

Na to, že se před ní postavil o kus větší, cizí vlk to zvládala až překvapivě dobře. Možná by se tím dočkala i mého bezvýznamného uznání, kdyby mě v tenhle moment nezajímaly jiné věci. Nic jiného než Niny smrt jsem před sebou neviděl, nic jiného a tuhle malou cácoru, co… Byla její dcera? “Mě nezajímá vaše pitomý království, mě zajímá, jak to sakra přežila,“ zavrčel jsem vlčeti přímo do obličeje.
Vera Nina. Z Cedrového království. Nebylo to to, o čem mluvil ten náfuka? Nebo někdo jiný? O Cedru mi přišlo, že neslyším tak úplně poprvé. Přeměřil jsem si Veru od hlavy až k patě, nemohla být zas tak stará. Ten incident se stal skoro… Skoro dva roky zpátky. Tohle nebylo dva roky staré vlče. Vera Nina. Odvážná, absolutně se nestydíc se postavit někomu, koho fakt ani nezná. Štvalo mě to. Nina mě štvala. Štvalo mě i to, že tohle vlče absolutně netuší kdo jsem. A holt jsem neměl na kom jiném si vylít zlost. “Chceš mi říct, že Nina se dva roky schovává v nějakym Cedrovym ráji, dělá si vlčata bůh ví s kym, místo toho, aby se jakkoliv zajímala o svýho bratra? Nedejbože, aby ho ujistila, že není chcíplá?“ z nedůvěry, krátké úlevy, která trvala snad jen jednu sekundu, jsem se přesunul okamžitě na fázi hněvu. Naštěstí jsem měl dost sebekontroly, alespoň na začátku a alespoň jsem se Vere necpal do obličeje. Ale i tak to schytala celé, naštvané vrčení, zježený kožich a propalování pohledem. “Víš ty vůbec něco o svojí rodině? Mimo tu velkou, šťastnou královskou rodinu, se kterou si tam žiješ?“ obořil jsem se na chudáka vlče ještě jednou.

Listopad 1/10 | Vera

Líbilo se mi a bavilo mě, jak si tahle malá nána myslela, jak je nademnou. Tu vychoval někdo bez citu pro rodičovství. “Pár už se jich našlo, abys věděla,“ střelil jsem okamžitě zpátky a zazubil se. Byla to zábava, protože jsem si mohl říct co jsem jen chtěl, výmýšlet si a… A nebo i ne. Záleželo jen na mě. Malé vlče se semnou neporve do krve. “Tak to děkuji,“ řekl jsem a tentokrát nasadil mírný tón, hodlal jsem jí jen oplácet její chování. Alespoň sem si to myslel.
Už vyskakovala na nohy a bylo mi jasné, že se bude odkazovat na něco, co mě absolutně nebude zajímat. Ale tahle malá zmije mi vzala vítr z plachet. Ztuhl jsem a vzduch kolem nás jako kdyby ze sekundy na sekundu zhoustnul. “Cožes to řekla?“ zašeptal jsem, ale byl to ostrý zvuk, pomalu jsem vyskočil na nohy a překonal vzdálenost mezi námi. “Ty seš dcera koho že?“ sykl jsem překvapeně, oči vyvalené dokořán. Prohlížel jsem si to vlče, viděl jsem tam podobnosti a dokonce bych i poznal ten jemný náznak podobnosti pachu. Ale byl jsem naprosto zaseknutý na jednom místě. “Jak se jmenuješ?“

<<< Kierb
Ztrať se v horách

Přivřel jsem oči když jsme se vydali do hor. Nelíbily se mi, ale něco mě na nich lákalo a tak jsem se na Ivy usmál a rozeběhl se přímo do nich. "Dej mi alespoň minutu náskok, tak to bude fér!" zařval jsem ještě rychle za sebe přes rameno a začal svůj rychlý vzestup do hor, využíval jsem hodně síly a celkově jsem se hodně šetřil. Celkem se mi i dařilo, jenže můj plán byl, abych měl Ivy celou dobu celkem nadohled. Mně se ale podařilo se dostat do všelijakých skulinek a cest v horách až jsem se nemohl úplně najít. Zastavil jsem se, pořádně se nadechl a pak zase vydechl. "Prd jsem ztracenej, si jen vymejšlim a panikařim, to mám jak separační úzkost ne?" zasmál jsem se sám sobě s lehkou dávkou nervozitou. Ale... Ale když jsem se zkoušel vrátit, tak bych doslova přísahal, že tam byla jen jedna cesta a ne tři. Zamrkal jsem. "Ivy?" vydechl jsem mrazivý obláček, ale odezvou mi bylo jenom ticho. "Sakra. Ivy!" zařval jsem co nejhlasitěji to jenom šlo a pak už jsem jen pobíhal jako šílenec po celém okolí. "Ivy! Notak, já jsem se ztratil!"

<< Z Jezevčího hájku

Smál jsem se, ale musel jsem chtě nechtě zpomalit, protože už mi docházel dech. “No tak to ale budeš muset ještě víc zpomalit,“ a taky jsem tak udělal, ale její příběh mě velmi zajímal. Byla to teda pořádná nechuťárna. “Vidělas to někdy?“ vyplázl jsem jazyk znechucením, protože se mi ta představa spíš znechucovala, než aby mě to vyděsilo. Ale všiml jsem si, že Ivy z toho byla poměrně vyklepaná. “Neboj, to kdyžtak sežere spíš mě než tebe, já toho žeru víc, takže jsem výhodnější, neboj,“ pokusil jsem se jí uklidnit a žďuchnul jsem do ní bokem. “Nojonojo, už letim, ale jsem starej, ty seš furt mladá. Já už mám starý kosti,“ a to, že jsem byl doslova v nejlepších letech a na stáří jsem ještě ani neviděl z nejvyšší hory, ke které jsme mířily, to už mi bylo celkem fuk.

Sněžné velehory >>

<< od jezevce

Podzim se mezitím stihl projevit v plné síle, potřeboval jsem se nechat vydýchat ze svého hloupého bratra, který mě přímo vysíral. A tak jsem Ivy skoro vůbec nevnímal. Nádech výdech. Nádech výdech. A pak nádech a pak křik. “KristE!“ vyjekl jsem, když se předemnou z ničeho nic objevil vyjevený obličej Ivy, která se mě snažila – úspěšně – vyděsit. Málem jsem sjel hnedka zpátky do té nory, musel jsem pořádně zarýt drápky do půdy. Naštěstí jsem magii nepoužil, ale myslel jsem, že vyskočím z kůže. Každopádně mě to pobavilo a byl jsem rád, že už není hysterická. “Nojo! Já ti dám i ty jedna! Jen utíkej!“ štěkl jsem za ní a běžel seč mi jen síly stačily. “A kam to zase letíme tentokrát? Já neuběhnu takovou dálku v kuse!“

Kierb >>

<< Jezevčí hájek
Navštiv mrtvé

Tahle skluzavka ve mně probudila poznání okolí a bylo mi jasné, co bude následovat. Nechal jsem Ivy ať se začne věnovat svému členovi rodiny a já poodešel opodál. Byl jsem na to už… Skoro zvyknutý. A netrvalo dlouho, než se aura tohohle místa propojila s mojí magií a kolem mě se objevilo pár cizích duchů, ale mezi nimi… “Děláš si tady z toho tradici, Cyrile, že to tu omrkneš jen jednou ročně táhneš?“ usmál se na mě můj bratr, který mi i ve smrti ukazoval, že by mohl být tím právoplatným dědicem. “Tak nějak no, to je trochu pomsta za ty hrůzy cos udělal.“ Zazubil jsem se na něj, načež se Ivan zamračil. “Já ti to povídám furt, dělal jsem co bys udělal i ty kdybys byl trošku silnější. Koukám na tebe už delší dobu, změkl si.“ Procedil mezi zuby a já se nad tím jen zasmál a vrtěl jsem hlavou. “Že ty mi něco říkáš,“ zavrčel jsem a otočil jsem se, že odejdu pryč. “Utíkej si, ale já tě zase brzy navštívím a popovídáme si, ano?“ zasmál se mi. A já se na to vykašlal a utekl jsem zpátky za Ivy. “Já svýho idiotskýho bratra,“ zahuhlal jsem, ale naštěstí jsem si všechno podráždění vydejchal na cestě nahoru.

Jezevčí hájek >>

Říjen 3/10 | Vera Nina
Aha. Tak tohle byl typ nány jako byla Odine. Švihl jsem ocasem, dneska jsem se ale těšil větší trpělivosti než normálně. I když to nebylo pořád nějak moc. “Jasný, určitě,“ zamrmlal jsem, protože to bylo snad jediné, proti čemu jsem snad argument ani neměl. Řekl bych to úplně stejně. To co mě ale pobavilo bylo to, jak mi ukazovala svojí srst. Zasmál jsem se. “Ani mi nepřijde, máš jí celkem zvlhlou a neboj, ta štěněcí ti brzo opadá a pak budeš mít štětiny jak divoký prase,“ řekl jsem, jakoby se ani nechumelilo, ale no… Srst měla celkem hezkou. “A já to nepopírám, to ty na mě čumíš jak nevychovaná cácora, ty seš zvláštní. Mně to chrání oči a líbí se mi to,“ vysvětlil jsem i praktickou část, na kterou jsem přišel až když po mně Ivy začala střílet šišky.

<< Midiam přes Narvinij
Ta je šiblá. Co? Myslet jsem si snad mohl to co jsem chtěl, ne? Mračil jsem se, ale díky bohu pod tou maskou to nebylo zas tak znatelné. “No to mám kvůli tobě, ale já si jí sundám, když přestaneš hysterčit, párkrát mě trefíš šiškou a bude to dobrý,“ mrmlal jsem a měla pravdu, protože jsem byl přesvědčen, že v těch divnochlupech mi nějaká mini šiška i uvízla.
Každopádně nejsem a nikdy jsem nebyl zrovna stavěný na takovéhle dlouhosáhlé běhy. Nechtěl jsem to vůbec přiznávat, ale už mi docházel dech. A ještě k tomu jsem se musel vyhýbat těm stupidním šiškám. Nojo, jenže to by bylo ještě fajn. Nachvilku to přestalo a já doufal, že to znamená konec, odpuštění a on se bude moct pořádně vysípat, jeho plíce už dosáhly maximální kapacity.
No… Jenže to už přímo před jeho očima Ivy přímo letěla do jezevčí nory. Kdybych věděl, kam to vlastně padá, tak bych se zasmál. Ale s tím, že jsem si rychle nedokázal spojit místo, kde jsem loni potkal svého mrtvého bratra s místem, kam mi právě letí Ivy? No, myslel jsem, že dostanu infarkt na místě a bez jakýchkoliv myšlenek jsem letěl za ní. “Už jdu krucipísek!“ ozývalo se stejnou ozvěnou, jen hlubším hlasem, který mi ke konci ještě ze strachu o ni přeskočil.

Za jezevcem >>

Říjen 2/10 | Vera Nina

Byla to fakt idylka. Ale výjimečně bych celkem ocenil nějakou společnost, nějakou vyspělou, co není ufouklá jako ta malá jižanská zmije. A někdo kdo není jako Varja, měl jsem ho rád, ale do takového dne se tolik pozitivity v jednom vlku nehod…
Málem jsem vyskočil z duše. Tohle nebylo úplně to, co jsem si představoval pod vyspělou společností. Zavrčel jsem a mračil se do tmy. “Co asi? Vždyť to povídám, tady celý. Ale víš co, nech to bejt, cizí se neposlouchaj a nic ti po tom není,“ zavrtěl jsem hlavou a natáhl čumák. Buďto byla ta mlha tak hustá, nebo jen splývala s mlhou. Neviděl jsem z ní nic, jen děsivě žluté vlčecí oči, tak jako dřív měla i Ivy a jen letmý obrys těla. “Tě nikdo neučil, že když s někym mluvíš, tak by bylo fajn, abyste na sebe viděli?“ otráveně jsem odrecitoval svoje vymyšlené pravidlo, jako kdyby vlčka byla jen hloupá, ale něco mi nesedělo. Ten pach mi připomínal něco co jsem znal. Tu myšlenku jsem ale hodně rychle zahodil. Jediná vlčata co jsem znala byla Varjova a ta byla ještě upískaná a otravná.

Říjen 1/10 | Vera Nina

Mlžné počasí velmi zásadním způsobem ztěžovalo jakýkoliv pohyb po území. A já to využil jako způsob se sám sobě vymluvit na to, že jooo určitě jsem si spletl to velké jezero na severu s Borůvkovým územím. Prostě se mi jen teď nechtělo vracet, ukňouraných vlčat od Varjargara byl plný les a mě už to vytáčelo. Asi jsem na něco takového holt stavěný nebyl a spíš ve mně rostlo to přesvědčení že bych nikdy nemohl mít vlastní. I když mě ten fakt, že nikdy pravděpodobně nepotkám nějaké následovníky svého rodu. Ivan? Mrtvý. Fedyor? Bůh ví, kde se toulá. Nina? Mrtvá, pohřbená pod hromadou sněhu a ještě si dovoluje mě otravovat ve formě ducha.
“Nakonec to tady ovládnu celý sám, kdo potřebuje rodinu na takový věci,“ odfrkl jsem si sám pro sebe a dramaticky se rozplácl na břehu jezera. Vůbec jsem nečekal, že by mě v takovém počasí někdo mohl otravovat.

<<< Mahtae Seve přes východní hvozd

“No tak to bych tě nějak křísil, tobě se nic nestalo tak je to v pohodě ne?“ snažil jsem se, ale tušil jsem, že to nebyl dobrý tah. “Jako jasný, že to není v pohodě, ale žiješ a já tě nekřísim, tak promiň už! A já taky zastavovat nebudu,“ umínil jsem si a neustále se s ní snažil držet krok. Což byla asi začátečnická chyba.
Protože jedna šiška byla následována druhou a pak třetí a asi to byla karma, protože to co mě neminulo, tak se mi rozpláclo přímo o obličej. “Ivy! U všech bohů, to se na mě nemůžeš věčně zlobit! Co když mi rozbiješ obličej?!“ vyjekl jsem a utekl se schovat za strom. Jenže tam jsem čekal a čekal a nedošlo mi, že Ivy už je fuč. No, a tak začal zběsilý běh, naštěstí jsem jí brzo v dálce zahlédnul. “Jak to mám odčinit? No tak mluv!“

>>> Jezevčí hájek přes narvinij

Byl jsem sám se sebou spokojený. Taky jsem ale myslel, že bude stačit když prostě… Poodejdu a nechám jí si uvědomit, že to jsem já. Ale… Cože? Mračil jsem se, když jsem viděl její naprosto vyděšený obličej plný slz. Sklopil jsem uši, jak na mě začala řvát. “Ale notak, vždyť ti to nic neublížilo,“ bránil jsem se, ale nevěděl jsem, co vlastně dělat. Na kohokoliv jiného bych byl prostě… Naštvaný a ještě bych je seřval zpátky. Ale tohle byla Ivy. Jeho Ivy. “Ježiš, nota… Stůj! Ivy, prosimtě stůj,“ zamračil jsem se a pod maskou se mi zaleskla v očích zoufalost.
Rozeběhl jsem se okamžitě za ní co nejrychleji jsem jen mohl, šlo mi proti srsti někoho nahánět s prosíkem a radši bych si to odpustil. Ale nedalo se dělat nic jiného. “Já to tak vůbec nemyslel, promiň! U Smrti a Života, stůj, zastav se! Já jsem myslel, že tušíš, že tam jsem!“ spíš naopak, byl jsem si jistý, že o mně neví. Ale potřeboval jsem si trochu přilepšit. “Nevěděl jsem, že tě to tak vezme, jinak bych to neudělal!“ snažil jsem se, trochu jsem do ní v běhu drcnul, doufal jsem, že to jí konečně zastaví.

Midiam přes Východní hvozd >>