Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 6/10 | Alespoň mám nějakej domov-

“Potkal jsem už i příjemný vlčice,“ prsknul jsem zpátky. A výjimečně mě hnedka napadl i příklad, Ivy. Tu jsem potkal asi ve stejném věku, jako byla tady tahle. Ale povahově si vůbec podobný nebyly. Vůbec.
“Vlčátko? Já myslel, že jsi neohrožená mladá vlčice. Takže prostě tak, jak se ti to hodí co? Na někoho jinýho bys ukázala ty svoje velký kukadla, aby na tebe byl hodnej a na někoho jinýho ceníš zuby a chováš se jako ooo velká holka,“ uškrnul jsem se a udělal krok vpřed, tak abych do jí ramenem vrazil a v lepším případě jí donutil o krok ustoupit. “Mám víc možností v životě, než máš ty. Co máš navrch? Kromě toho, že jsi malá a hloupá?“ a to dupání? No, tím to ještě podtrhla a já se mohl jen zasmát.

Červenec 5/10 | Odine z… Haha, já mám přízvisko a ty ne haha

Wow. “Hele normálně ani moc nemám proč, protože jedinej, kdo mě tak moc sere seš ty, prcku,“ zavrčel jsem, cítil jsem se jako starej páprda, kterej už má před sebou pouhé poslední roky svého života a stráví je jak? Že se hádá s omladinou. Rád bych jí prostě… Ah! “Koukám,“ štěkl jsem a pomalu se postavil, div jsem se jí nenacpal do obličeje. Byl jsem celý zježený a naštvaný. “Dělej, abych tě neposlal k vodě místo toho tvýho neustálýho peskování, kdy nemůžeš prostě zavřít zobák. Čím si pomáháš? Tvůj život je stejně nahovno jako ten můj, co? Takže žádnou jinou zábavu, ani kámoše nemáš.“ vyjel jsem na ní, můj výlev měla být spíš… Prostě provokace než výlev, ale co už.

Červenec 4/10 | Fuj na tebe

“To víš asi jen ty, jako kdyby ty sis na nějakýho dospělýho troufla, ale jako fakt troufla, že drápama a zubama. To vy omladina už neumíte, bojovat,“ švihl jsem naštvaně ocasem, který jsem pak úhledně stočil vedle sebe, abych alespoň vypadal klidněji, než jsem se cítil. Hlavně, že na mě pořád hejkala, i když už jsem nebyl dávno poblíž. “Stejně tak jak ty, hej co bys řekla na to, kdybych ti dal ještě druhou lekci plavání hej?“ hejknul jsem na ní zpátky a upřel na ní pohled. Byl jsem toho schopný a chtěl jsem, aby si toho byla dostatečně vědoma. Jo, udělal bych to.

Červenec 3/10 | pro pana boha uz nee

No, moje přeměna hlasu ji nedostala. Nebo to hrála na stejnou taktiku, jako já. Což bylo asi pravděpodobné, nerad jsem si přiznával to, že jsme byli vlastně podobé povahy, fakt bych raději pošel, než abych si to přiznal. “No hele vidíš tady někoho jinýho dospělýho na koho bych si mohl troufnout? Holka, musíš trošku přemýšlet, já vim, že seš malá a hloupá, ale dokazovat to nemusíš,“ uchechtl jsem se, ale vlastně jsem toho měl celkem pokrk a tak jsem vstal a celkem odhodlaně, i když pomalu, jsem se vydal po břehu pryč, o kus dál, kde jsem si zase lehnul.

Červenec 2/10 | Achjo, už zase vona

Nojo, ale pořád se nezměnila. Stále ty stejně debilní kecy. Protočil jsem očima. “Nojo, stejně hloupá,“ pronesl jsem a zase jsem si rezignovaně lehnul do trávy, celkem odhodlaný vlčici ignorovat. Ale to se nedalo. “Já tu stejnak byla dřív,“ imitoval jsem jí v jejím hlase. Doslova. Jejím. Což mě fakt… Fakt zarazilo. Chvilkově zhrozený jsem vykulil oči, než jsem se okamžitě sesbíral a nedal na sobě nic znát, aby nepoznala, že jsem právě objevil další magii. Wow. Srdce mi závodilo o sto šest. Zněl jsem jako ona, jen otravnější a posměvačný. “Takhle zníš. Stejně hrozně,“ pronesl jsem, abych tomu dal hřebíček do rakve.

<<Hadí ocas
Tady jsem byl s Ivy. Tahle skutečnost mě donutila před vstupem do lesa trochu zmrznout na místě. Jo. Tady jsem potkal to malé usmrkané štěně, které jsem ještě před pád hodinami potkal v borůvce, ale tentokrát už jako dospělou a samostatnou slečnu. Zatnul jsem zuby a zamrkal, než jsem se rozhodl probojovat se větvemi, doufajíc, že najdu právě to místo. Což bylo dost naivní. A vůbec, potkal jsem tady Ivy? Nebyl to Bard?
Moje polemizování ale přerušila hýkající ženská, která v průběhu vyděsila i mě. Netušil jsem, jestli se vyděsila mně, ale minimálně to tak dost vypadalo. Zamračil jsem a zavrčel. Jaký duchové? Ale trochu mě polil chlad, ještě aby taky viděla ty modré obrysy, ty co mě trápí po nocích. To byl asi ten jediný důvod, proč jsem nakonec vystrčil hlavu z poza větví a svoje červené oči skryté pod maskou jsem upřel na hnědavou, celkem roztomilou vlčici. Vypadala jak kmen (to dělala ta hnědá).
“Mluvíš jak nějaká bába a očividně vidíš stejně. Připadám ti průhledně?“ řekl jsem otráveně a vysvobodil se ze spletitých větví. “A přestaň řvát, jen tady lekáš ptáky, pro pána,“ já jsem zase byl jako nějaký dědek, kterému nějaká mladistvá akorát kazí den.

<< Vyhlídka přes Zarostlý les

Když jsem seběhl z vyhlídky a doopravdy se neobjevil u té druhé, cizí smečky, tak jsem se trochu podivil. No, tak skvělé. Dobré vědět,, že se mi podařilo se jen tak ztratit a to jsem ani nebyl na místě, kde bych se ztrácet měl. Zavrčel jsem si sám pro sebe. Ale věděl jsem, že jsem procházel kolem toho místa, kde jsem potkal blázna, který věřil, že nina je živá. No to horko těžko. Kysele jsem se sám pro sebe zasmál a šel dál, pustil jsem tu svou vizi o prozkoumávání další smečky raději pryč. Ještě bych způsobil vlastní (slovo "vlastní" ve mně do této chvíle probouzí podivné pocity) smečce problémy a to by Erlend (alfa?!) asi zrovna moc neocenil. Nojo, tak vzhůru dál do neznáma.

Třešňový les >>

<< Jeskyně borůvky přes Borůvkový les

Vyšplhal jsem na vyhlídku. Tentokrát jsem se nemusel bát toho, že bych se skutálel dolů na cizí území a někdo mě tam sežral. Nemusel jsem se ani bát toho, že mě tu nějaká šílená vlčice vyděsí k smrti. Prostě jsem hleděl dolů a vlastně si říkal, co by se stalo, kdybych spadl na území té druhé smečky. Což ve mně rozdmýchalo nápad to oběhnout a jít to trošku prozkoumat kolem. Ne úplně zlý nápad, když vezmeme v potaz, že to vyšlo z mojí hlavy, co? Zazubil jsem se a rozeběhl se dolů z vyhlídky. Akorát jsem to šmikl trochu špatně a rozeběhl se vlastně úplně někam jinam. Hlavně ale tam, kam jsem vůbec netoužil běžet.

Hadí ocas přes Zarostlý les >>

229

Trošku jsem se prospal. Nebo jako takhle, byl to doopravdy řádný spink, když jsem prospal všechno co se jen dalo a ani to semnou nehlo. Taky to bylo znát na stavu mého těla, protože jsem se sotva protáhnul a všechno to ve mně křupalo, štípalo mě to a nic moc se mi nelíbilo. Taky jsem nebyl zrovna v úžasné náladě. Zívl jsem si, postavil se a bezmyšlenkovitě jsem vyšel ven. A jak jsem procházel smečkovým územím, na kterém jsem se stále cítil jako největší vetřelec... Mhm. Tohle, že byl od této chvíle můj domov? Nějak mi to celé nezapadalo do sebe a já se otřepal. Tohle bylo to místo o kterém mi všichni ostatní povídali ty neskutečné věci? Ale asi to časem přijde. Ten pocit sounáležitosti a štěstí, já ho ještě necítil. Byl sjem tu trochu jako pěst na oko.

Vyhlídka přes borůvkový les>>

Dante k pirátům
Cyril k záhadě
Wylan na hrozbu
Satori na vlčecí questíky
love you varjo :*

Červenec 1/10 | Odine…

Ležel jsem u jezera. Ničím nerušen. Život byl vlastně fajn. Jednou ročně jsem přišel k jezeru, abych se trochu ošplouchal, možná trochu zapřemýšlel nad životem a pak jsem odešel a byl v klidu. Občas jsem tu potkal nějaké zbloudilé existence, ale s mým novým životem v borůvce jsem si i myslel, že to bude fajn. Že krize mého života je pryč. Moje vzpomínky a truchlení nad ztrátou Niny už pomalu utichávalo a nahradilo to jenom prázdné místo, stejné, jako když jsem myslel na Ivana.
Švihl jsem ocasem a protáhl se. Chtěl jsem odejít. Ale to se opodál ozvalo Blbej Cyril. Zamračil jsem se a uraženě se díval všude kolem sebe. Co prosim? Někoho jsem zmerčil až v momentě, kdy jsem vstal. Už ne tak malá. Ale od pohledu stejně otravná. “Můžeš si na mě stěžovat když tady nejsem?“ zavrčel jsem na ni a upřel na ni svůj pohled. Věděl jsem jak se jmenovala? Uhh. Možná, ale nepamatoval jsem si to

Lov? Asi by bylo fajn, kdybych se přidal, ale s tím jak zpomaleně jsem se momentálně cítil? Asi ne, děkuji. Stejně tak jako Ivy jsem zavrtěl hlavou. “Teď bych jen zdržoval, je mi trochu divně, asi jsem unavený,“ uchechtl jsem se a pak se už dál věnoval hlavně Launee.
“No, taková lavina, jak mi to… Sejmulo ségru, jestli si pamatuješ,“ pronesl jsem a zamračil se vlastně sám na sebe. Už mě to tolik netrápilo, tolik jsem neviděl žádné duchy a život byl vlastně fajn. “Hej asi ne, ale jsou stylový? Nemyslíte?“ zazubil jsem se a teatrálně jimi pohodil, věnujíc pohled jak Ivě tak Erlendovi. I když jí se moc nelíbilo, že mi není dobře vidět do obličeje. Nojo, co naděláš. “Ale tak, klíďo si jí pak můžu sundat, třeba ti jí i půjčím,“ nabídnul jsem, to jsem ještě ale nevěděl, že nemám tucha jak se taková věc sundavá.

Vlastně jsem nevěděl, co jsem čekal. Ale když mě Erlend drcnul do ramene, jakobych vlastně vůbec nikdy nečekal, že by mě do té smečky doopravdy přijal. Chvíli jsem na něj jen nevěřícně zíral a pak se mi po tváři rozlil obrovský úsměv. “Tak to asi budu muset bejt reprezentativnější, doopravdový princ,“ smál jsem se, a i Ivy věnoval jeden ze svých nejlepších úsměvů. Měl jsem je oba moc rád.
“Jo, potkaly jsme se při tý lavině a pak v zimě, celkem sranda,“ vysvětlil jsem rychle, “no… Já ani nevim, byl jsem u toho velkýho vlka na tý písečný hoře, trochu mě zblbnul a dal mi vlasy. A tu další věc? Tu sem našel, ta se mi celkem líbila.“ vlastně jsem ani pořádně nevěděl, jak s tím vypadám, holt jsem musel doufat, že dostatečně dobře. “A co teďka jdem dělat, když už jsme v tý smečce? Máme darovat svoji krev, nebo máme jít strážit hranice?“ dost očividně jsem nikdy v žádné smečce nebyl. Holt jsem se něco takového musel naučit.

Cynthia | Březen 3/10

“Hej tak já nečekal, že se zamnou objeví znovuobživlá vlčice,“ nevrle jsem poukázal na její předchozí stav ve kterém jsem jí našel… Ivy jí našla v borůvkovém lese. Asi to nebylo moc chytré a já si to pak i uvědomil, když jsem vlčici věnoval krátký nejistý pohled a raději její štědrosti využil co nejrychleji.
S trochou malých potíží jsem se pak vyškrábal napovrch. “To pěkně děkuju,“ zamumlal jsem se a udržoval si prostor. Svoji pomstu jsem si vybral tak, že jsem se oklepal co nejvíc to šlo, přesně tak aby to nahodilo i jí. [myšlenky]Ti dám si ze mě dělat srandu a ještě z toho vyjít bez úhony![/myšlenky] I když taková úhona byla jen voda z kožichu.

223

<< Les

V úkrytu to byl chaos a všechno se kolem mě míjelo jako kdybych to sledoval z třetí osoby. Na hodně věcí jsem jenom slepě přikyvoval, protože jsme tu prostě jenom byl ale viděl jsem tu Baghý. A upřímně jsem čekal někoho, kdo bude velký, majestátní. Kdyby neměla ta křídla, tak bych ji na první pohled zavrhl jako někoho, komu bych měl svěřit svůj „život“, ale mluvila pěkně. Sebevědomě. A taky tam byl… Erlend!
Erlend, který se jen za pár okamžiků stačil stát druhou alfou téhle smečky. Uchechtl jsem se a usmál se na něj, no ale nevyrušoval jsem jeho konverzaci s Ivy. Dál jsem si urovnával vlastní myšlenky ohledně toho, co chci dělat já. Rozhlížel jsem se kolem a modlil se, že si tu své místo najdu. “Zasloužíš si pořádnej domov, kočovná smečka by nám asi moc hlínu nad hlavou nedala,“ zazubil jsem se na ní a povzbudivě do ní drcnul. “Já bych tvojí přijímavý nálady taky rád využil, když už,“ dodal jsem, protože jsem to nedokázal brát vážně, nikdy jsem ve smečce nebyl a byl jsem z toho celkem nervní. “Teda, neudělal jsem nic velkolepýho, neskolil jsem tu příšeru, jen jsem poskakoval kolem. Ale cokoliv, co potřebujete, tak se asi zvládnu naučit,“ ujišťoval jsem Erlenda. Bylo to jiné, když jsem nechtěl „zklamat“ kamaráda.