Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 1/10 | Sýkora
Tenhle svět byl nechutný, hrozný, otravný. Ale ani tak jsem nechtěl domů. Nechtěl jsem být tak docela nikde. Otravovalo mě to tady a stejně mě to bude otravovat i jinde. “Pro pána jána,“ mumlal jsem. Z toho nedávného pádu jsem byl pořád celý podrápaný a hodně ran jsem měl nezahojených, vypadal jsem, jako kdybych přišel z války. Hodně vlků se mi vlivem toho vyhýbalo a musel jsem uznat, že jsem to vítal s otevřenou náručí. Alespoň něco.
Když jsem si zívl a protáhnul se, ucítil jsem cizí pach. Švihl jsem ocasem a přemýšlel, kudy se vydat, abych se vlčici vyhnul. A když jsem se rozešel, až pozdě jsem si uvědomil, že jdu doslova tím směrem, odkud se pach line. A když jsem to chtěl otočit, už bylo pozdě. Nebo jsem snad přeci jen toužil po nějaké té společnosti? “Se tam chceš udusit?“ ptal jsem se, koukal jsem na vlčici zpoza stromu, hlavu nakloněnou na stranu. Až pak jsem si všimnul toho zajíce, který se asi udusil stejně tak, jako se o to snažila tady vlčice. “To spal ne?“ Ty kořeny. Ne toho zajíce.

<< Gejzírové pole

Mhm? Zamračil jsem se na ni a snad poprvé jsem chvíli mlčel. Bytostně mě vytáčela. “Když spadneš z hory a málem se u toho zabiješ, tak věř, že se to je horko těžko překonává,“ zavrčel jsem na ni, ale pak jsem si jen vzdychnul. Jenže to se mi ta malá vecpala do obličeje a můj první instinkt byl na ni okamžitě vycenit zuby. “Nebudeš mi říkat, co mám nebo nemám dělat, jestli s timhle hodláš pokračovat, tak vypadni za tou svojí matkou a nech mě tady zhebnout,“ scvakl jsem zubama, ale bylo mi tak zle, že k ničemu dalšímu jsem se moc nezmohl.
A tak tu sekundu, co jsme dorazili do toho lesíka, jsem se „zhroutil“ na první pohodlně vypadající místo. Bylo mi jedno, že to není žádná jeskyně, nebo že to nebyl náš cíl nebo co, ale už jsem tak daleko dojít nedokázal. “A mimo to. Já měl Ninu rád. Hrozně rád. Ale víš, jak mi bylo, když ses mi objevila před obličejem?“ podíval jsem se raději pryč, protože jsem věděl, že kdyby se na jejím obličeji objevila znovu ta pohrdavost, asi bych jí na místě zabil a nedokázal to doříct. “Viděl jsem jí umřít, Vero. Víš co to vůbec je? Udusila se mi sněhem před očima, smetla jí lavina. Ona byla mrtvá.“ A vyprávěl jsem to docela přesvědčeně, “pak najednou se objeví její vlče, které mi ještě říká, že má o dost víc sourozenců. Že je královna nějakýho království, ale že by se zajímala o to, kde se nachází její další sourozenci, to ji ani nenapadlo. Vždyť jsi ani neměla tušení kdo sakra jsem!“ zavrčel jsem frustrovaně a máchl tlapou. “Kdybych to věděl, přidal bych se k ní. Viděl bych vás vyrůstat a možná bychom tady po sobě neštěkali. Taky bych vás vycepoval víc, než to asi očividně dokázala ona. Ví jak fungujou politický intriky, ale seš úplně stejná jako ona,“ a to už jsem se na Veru podíval. Tolik jsem toho snad říct ani nechtěl a taky mi po tom bylo daleko hůř.

Jojo. Alespoň už nehudrovala. Ne tak moc. “No jako co mi zbejvá? Už vidim, jak si mě vytáhneš na záda a potáhneš mě sama,“ zavrčel jsem, ale držet se na nohou mi dělalo poměrně problém. “A povinnosti jako jaký máš? Viděla jsem tě dvakrát a dvakrát ses akorát flákala a jen plácala něco o královských povinnostech nebo co, ale jako nic moc pro to,“ stěžoval jsem si, byla pravda, že doopravdy nebylo moc věcí, které já bych dokázal ocenit. A to i když jsem byl polomrtvý.
A takhle pokračovala jejich cesta. Oklepal jsem se, ale hlava se mi akorát motala. Držel jsem jazyk za zuby a jen úlevně vydychnul, když oznámila, že už tam skoro jsme. Nesnažil jsem se ale nijak svoje tempo přizpůsobit tomu jejímu, bylo mi to tak nějak ukradený, věděl jsem, že jsem asi její jediný zdroj zábavy a byla by hloupá, aby mu utekla. “Nestěžuj si, nehudruj, já tu nejsem poprvý, nedaleko odsud mi před mejma kukadlama zemřela tvoje máma,“ střelil jsem hnedka po ní a snažil jsem se zrychlit i tak.

Východní hvozd>>

Hanbu. Chtěl jsem jí rozbít hlavu o kámen. To by pak zase řvala a stěžovala si z jinýho důvodu. Potichu jsem zavrčel, obzvláště když jsem cítil, že se o mě zlehka opřela. Ale hodně rychle přišla skoro až nedobrovolná reakce těla – opřel jsem se o ní víc, snad jsem se ještě posunul. Sakra. Proč bylo tak fajn mít kolem sebe někoho?
Jeji… Jejich království? “Ani náhodou. Radši pojdu, než abych musel za tím tvým povedeným tátou a matkou,“ býval bych si i odplivnul. Neměl jsem rád ani Etneye a ani Ninu. Ale donutilo mě to se probudit víc než předtím, teď jsem na ní koukal oběma očima a hlavu se mi podařilo jakž takž držet ve vzduchu. “Nora v lese bude fajn.“ Kašlal jsem a po chvilce se pokusil poskládat nohy pod sebe a zvednout se. Byl jsem ale slabší než jsem si myslel. “Co tady vůbec děláš? Nemáš bejt doma? Starat se o nějaký to svoje království nebo co?“ mručel jsem, mezitím co jsem se snažil se zvednout.

Vera. Vera. Strýko. Zamračil jsem se a zahudroval něco cizím jazykem. Neodpovídal jsem ji, ale přemýšlel jsem, oči jsem měl zavřené a přemýšlel nad tím, kdo vlastně jsem a odkud znám Veru, pro kterou jsem strýčkem. “Jsem mrtvej?“ vydechl jsem po chvíli a otevřel oči. Kalná kukadla zírala přímo na Veru, unaveně, trochu nepřítomně. “Vera.“ Vydechl jsem konečně s poznáním v hlase. “Spadl jsem z hor,“ neměl jsem náladu na to se už snažit ji odehnat, tak hrozně jsem už jen nechtěl být sám a jen horko těžko se mi pohybovalo.
A jak těžké oči jsem měl. Zakňučel jsem a zase je zavřel. “Nech mě tu chcípnout, pověz svojí mámě, že si může nechat jakýkoliv království chce. Nebo si ho vem ty, mně už je to…“ bylo mi tak těžko, jako kdyby mi na hrudi seděl balvan, “… mně už je to fakt ukradený.“ Žádné království nestálo za tolik ztrát. Jestli to Nina nepochopila, tak já už ano.

Z prostoru mezi nebem a zemí mě vytrhnul známý hlas, až příliš známý hlas. Zamručel jsem nespokojeně a nic moc se semnou nedělo. Slyšel jsem jí, ale nemohl jsem nic říct. Byl jsem prostě pryč v ten moment. Viděl jsem ji před sebou, tu malou zmiji, která mou sestru připomínala jen z dálky. Nebo víc, než jsem si sám přiznal.
Vytrhla mě z toho až když se mě dotknula, jedno oko jsem pomalu rozlepil a podíval se na ni, maska se mi počas pádu strhla a ležela opodál. Takhle jsem mohl vypadat až zoufale. “Ivy?“ zamračil jsem se a snažil se uklidnit svůj zdvojený zrak. Ale ne. Tahle nebyla hnědavá, huňatá. Zakňučel jsem a stáhl se. “Kdo seš,“ snažil jsem se znít drsně, ale vůbec jsem tak nezněl. Spíš jsem zněl jako polomrtvý vlk, kterému někdo řve do ucha a šťouchá ho a ptá se, jestli se v situaci života a smrti nudí nebo ne.

<< Sněžné Velehory

Zdechlina. Kdybych mohl, asi bych se tak komentoval. Kutálel jsem se dolů z chladných hor jako pytel brambor a průběžně ztrácel a zase nabíral vědomí s tím. Byl jsem naprosto vyčerpaný, na pokraji sil fyzických, ale hlavně psychických. A vědomí, že jsem zase Ivy ztratil, mě tížilo natolik, že jsem zůstal ležet. Nebezpečí a vedro, které šlo od gejzírů všude kolem mě mi bylo úplně jedno. Byl jsem rozvalený jako pohozená hadrová panenka, potlučený, ale dýchal jsem.
"Ivy," špitl jsem pouze a jen jedním očkem se podíval na svět, který mi přišel, že už pro mě nic nemá. Jestli mě Ivy nenajde, jestli ze ztratí, jestli... Cokoliv. Tak už jsem neměl žádný důvod setrvat v Borůvkové smečce, nikdo mě hledat nebude a já nebudu mít koho hledat. Všechny vlky z Větrných strání nakonec postihne stejný osud. Ale pro pána jána, já už neměl sílu nic a nikoho hledat.

// změna přechodu na Gejzírová pole >>

Byl jsem nadšený, vyklepaný a taky nastydlý. “Ivy, musíme rychle odsud, jo? Myslím si, že vím kudy,“ vydechl jsem a rychle ze sebe oklepal tu nervozitu a ten chlad. Měl jsem jí u sebe a už jsem doufal, že se neztratí. “Jdeme, pojď.“ usmál jsem se a vydal se cestou necestou, pryč z hor. Ale se vší upřímností, bylo mi tak zle, že se mi dělalo temno před očima. Pak už jsem jen mohl doufat, že se neskutálím dolů a že tady neumřu. Před Ivy jsem i v tuhle chvíli chtěl být tím silným, šikovným a spolehlivým, což jsem předtím rozhodně nebyl. A tak jsem si přidal. A možná, že to byla právě ta osudová chyba.
V jeden moment se mi totiž úplně zatmělo, nohy mě neposlouchaly a já už nevěděl, jestli moje hnědá, malá sestřička jde zamnou. Jediné, co jsem cítil bylo to, že se mi chtělo smrkat a že jsem měl studený čumák a studené tělo, které se bez ustání valilo dolů. Díky bohu, že to už nebyla dálka a já to mohl přežít.

Ledová pláň >>

Leden 5/10 | Satori

Vlče nezmizelo, naopak mě ještě hloupe proklínalo. Ne, že bych prokletí bral úplně na lehkou míru, ale pochyboval jsem, že zdejší bohové budou naslouchat malému vlčeti, které se o sebe skoro v dospělosti neumí postarat. Posměšně jsem si odfknul, až mi patka nachvilku vyletěla do vzduchu. Švihl jsem ocasem a celou věc jejími slovy vzal za ukončenou. “Tak to vidíš, svoje sis řekla, tak vypadni,“ řekl jsem znuděně a jako náznak pohrdání jsem se k ní ještě otočil zády a vydal se zpátky do svého úkrytu. Věděl jsem, že vlče nezaútočí, neměla na to dostatek odvahy, kuráže ani nic, co by jí slibovalo přežití v tomhle světě. Slabé kusy si zaslouží umřít a vrátit zpátky to, co právoplatně patří jen a jen přírodě, když se o to sami neumí postarat.

Leden 4/10 | Satori

Praštila mě tlapou přes nos, čímž si moc nepomohla, ale nakonec nebyla tak hloupá a našla si cestu ven, kterou jsem jí tam naschvál nechal. Doufal jsem přitom, že mě nechá napokoji a já budu moct tak klidně pokračovat ve svém samozvaném zimním spánku. Ona ale ne. Stála předemnou a civěla na mě jako na obrázek boží. “Já nejsem sobec, prostě jsem to našel první a ty se s tím musíš smířit, myslíš si, že ti všichni vždycky daj všecko? Ne. Já si to vybudoval, je to moje a já rozhodnu o tom, co s tím bude. Nebudu ustupovat žádnýmu panovačnýmu vlčeti, který se zatoulalo daleko od maminky, která je asi natolik pominutá, že tě tu nechala. Ahhh, budeš snad plakat?“ Vyprskl jsem, vrčel jsem a zároveň jsem s každým slovem šel přímo proti ní, bez jediného mrknutí jsem postupoval a nutil vlče couvat. “Lásko moje, tenhle svět není o tom, abychom se všichni k sobě chovali jako k rovnocenným, jde o to, kdo skočí komu po krku dřív, než ten druhý. Já to stihl před tebou, slabotinko. Tak si sbal svých pět švestek a vypadni,“ vyjel jsem po ní a než stihla ucuknout, scvakl jsem jí zubama před obličejem.

Leden 3/10 | Satori
Když se vlčice zastavila, doufal jsem a vlastně jsem už to bral za vyřešené, že se otočí a prostě odejde. Byla by to ta nejlepší možnost. Ale ne, ona se prostě jen rozešla naproti mně. A já nehodlal nechat po sobě skákat malé cácory, které si mysleli, že jim patří svět. Zavrčel jsem ještě jednou jako varování a potom, co mě i tak ignorovala, jsem bez dalších varování vystartoval a sotva roční vlče s sebou smetl do sněhu. Nekousl jsem jí, ale chtěl jsem jí dostatečně vyděsit, aby co nejrychleji odprejskla a přestala mě otravoval. A ať už jsem chtěl nebo ne, kolem nás začaly poletovat jiskřičky, které samozřejmě trochu hřály, ale nic co by dokázalo zachránit život.

Leden 2/10| Satori

Ta malá cácora se ke mně přibližovala a ještě tak drze z dálky volala, jestli může do mého skromného úkrytu. S pohledem vedle sebe, jsem ale jasně zavrtěl hlavou a vycenil na ní zuby. Což jí přimrazilo uprostřed pohybu. “Ne, najdi si svoje, sem se nevejdeš“ vešla by se, ale já se dělit nechtěl. Možná, že tohle bylo kruté, ale poslední dobou mi bylo úplně jedno, jak se ke komu chovám. Nic to neměnilo. Ninu jsem mohl mít rád jak jsem jen chtěl, ale stále jsem pro ní byl jen šašek, kterého sotva zajímala. Jediná Ivy mě respektovala a jedinou Ivy bych do svého úkrytu pustil. “Odprejskni vlče, myslím to vážně.“ Varoval jsem jí a v očích se mi nebezpečně zalesklo.

Leden 1/10 | Satori

Chlad mi nijak extra nepřekážel, nezacláněl a nedělal mi problémy. Ale musel jsem uznat, že zima tento rok měla pořádné grády. Ostatně jako i ty předešlé. A já, po tom co jsem si zažil, jsem uznal za vhodné zůstat někde… No, kde nepojdu zimou jako Nina. Ačkoliv ta zrádkyně mě absolutně podvedla a ještě se na mě vykákla. Odfrkl jsem si ze svého úkrytu pod kameny, který jsem si vycpal větvemi, listím a mechem, které jsem si našel ještě předtím, než tahle bouře nastala. Nevadilo mi to nicnedělání, mohl jsem alespoň přemýšlet, co všechno bych mohl udělat a jestli si nezaložit nějaký hezký úkryt. Líbilo by se mi mít úkryt v nějaké kostře, přes kterou bych mohl přehodit nějakou osrstěnou kůži. A hele, kdo to támhle je?

To, že jsem byl podle Ivy slov tlustý mi ale moc nepomáhalo se nějak ochránit před chladem, který mi už asi vlezl i do celého těla. Začal jsem se celý klepat a pšíkat. Nebylo mi zrovna hej, ale taky jsem měl trochu jiné, závežnější problémy. Jako se třeba dostat z tohohle zatracenýho labyrintu. “Ivyyy!“ zaječel jsem a takhle jsem chodil pořád dokola. Vlastně jsem měl docela podobnou taktiku jako ona. Asi bylo něco na tom „sourozeneckém spojení“. O něčem takovém jsem ale mohl přemýšlet až jí uvidím. “To nemůžem-„ pšik “-mít na chvilku klid nebo co?“ Zamručel jsem nepříjemně, ale to už ke mně z dálky dolehl povědomý hlas a moje srdíčko začalo plesat nadšením. “IVY!“ zaječel jsem, jako kdybych byl nějaká mužnější holka a rozeběhl se směrem od kterého se neustále a blíž a blíž ozývalo moje jméno. Už jí nikdy nepustim, nikdy jí neopustim a… A to všechno ale to je fuk!
Pár zatáček a před mým obličejem se objevila ta svatá, hnědá srst. “Ježiši kriste já už nikam nikdy utíkat nebudu!“ vydechl jsem, tentokrát jsem po ní neskočil, ale jen poslušně s úlevou doklusal a dopšíkal. “Fakt-„ pšik “-už ani jeden nesmíme zdrhat nikam. Jo?“