Cyril první, z boží vůle princ Severních hor a vévoda z Větrných strání. No a co, že tituly nikoho nezajímají? Jeho zajímají dost. Dokazují jeho velikost, možná hlavně velikost jeho ega. No a co, že tady nikdo nevládne? Teď je tu on, takže mu to tu prakticky patří. Že se to někomu nelíbí? No tak ty se mu nelíbíš taky. Všem cpe, že je princ a že je prakticky nad veškerým tvorstvem, i když tomu tak není. Každý by ho měl milovat, a když ho nemilujete, brzy budete. Nebo ne, jeho to vlastně vůbec nezajímá, protože ho nezajímá názor nikoho a ničeho.

Je to tvrdohlavý vlk, který si jde přímo za svým, a to i přes mrtvoly. Cpe se všem do osobního prostoru, jako kdyby mu patřil, nejspíš o něm tak i přemýšlí. Byl vychován tak, aby o všech přemýšlel jako o svých poddaných, u kterých stačí jen pěkně zamrkat a budou skákat, jak on píská. Protože, kdo by si nevážil toho, že po vás hází očko takový sličný princ? Každá by šla do kolen! Nebo… Alespoň taková je jeho představa. Rád se obklopuje společností, z každého jde něco vytáhnout, ať už je to nějaká zbytečnost, jako v kolika letech komu zemřeli rodiče nebo něco cennějšího. Nehledě na to, že je nerad sám.

Byl naučen velmi vybraným způsobům, které samozřejmě zná od své matinky. Hlavu nosit vzhůru, kožich vždy upravený, chodit vždy opatrně a hlavně dělat malé kroky. Cyril si na své způsoby potrpí, ještě aby ne, vyrůstal v tom. Nic jiného kromě jeho světa pro něj neexistuje. To, že někde jinde jedí jako barbaři a zašpiní si při tom celé tlapky? Nepochopitelné. Přehlíží i to, že vlastně vyrůstal podobným způsobem.

Takový povýšenec jako Cyril přeci nemůže znát něco jako je láska a rodina, ne? Ale co když pod tím vším skrývá víc? Nedá se říct, že by tohle bylo všechno, co dělá Cyrila Cyrilem. Každý něco skrývá. A Cyril skrývá to, že se vlastně hrozně bojí. Má strach. Co když se mu všechno sesype jako domeček z karet, a nakonec ho ani jeho zdánlivě neohrožená fasáda nezachrání? Najednou ocitl ve světě, který nezná, není to jako domov, kde může udělat chybu, někdo ho seřve, ale pokračujeme dál. Tohle je ten doopravdový svět, ve kterém ho chyba může stát život. A on tu chybu udělat nechce. Ztratil rodinu a svoje trauma zakopal co nejhlouběji to jen šlo. A při první známce nebezpečí raději zdrhne, než aby riskoval, že se mu něco znovu stane…

Neví, jak si dělat kamarády, žil prakticky izolovaný od okolního světa a jediní jeho „kamarádi“ byli jen jeho sourozenci. Prozatím se mu to daří skrývat před světem, ale každý občas uklouzne. A možná se mu někdy někdo dostane pod kůži tak moc, že už celou jeho hru neudrží a kousek po kousku se rozpadne. Nerozumí tomu, že by se měl nějak chovat, aby se s někým mohl doopravdy sblížit, všechno je pro něj jen o přežití a různých taktikách.

Střípky doopravdy hodného vlka se dají nalézt i u něj, ale je to složitá cesta, jejíž cíl je těžko dosažitelný. Jediné, co pro něj doopravdy něco znamená, je jeho rodina, která ho držela nad vodou dlouhou dobu. Ale když před sebou vidíte umírat bratra, který vás zradil? Potom už nevěříte vůbec nikomu ani ničemu. Důvěra je křehká věc a Cyril rozhodně nepatří mezi naivní vlky, kteří by se nechali tahat za nos. Nikdo není tak hodný, jak vypadá.

Cyril je pod tím vším především někdo, kdo si váží svého vlastního času a rád vždycky něco provádí. Zůstávat dlouho na jednom místě mu nedělá dobře, začne se nudit a přiklání se k destruktivním sklonům, i když se snaží dbát na svůj vzhled co nejvíce, sem tam se mu na tlapkách objeví vyškubnutá srst. Rád cestuje a poznává zajímavá místa, ačkoliv preferuje suchá prostředí a voda mu úplně nesvědčí… Není to úplně nejzdatnější plavec a stejně tak nemá rád déšť, po kterém mu nehezky smrdí kožich.

Pět vlčat, která se narodila během naprosto normálního dne, do ne úplně příznivých okolností. Narcisa, jejich matka, měla přikázáno všech pět šedivých kožíšků zabít. Žádné z nich se nesmělo stát potencionální hrozbou monarchii, v jejímž čele stál právě jejich otec Cézar. Byl to hrůzný příkaz, který se skoro bála neuposlechnout. Ale jak držela první vlče nad řekou, nemohla se k tomu donutit. Byl by to hrůzný čin, zabít něco tak nevinného a čistého. Rozhodla se tedy, že prchne.

Úprk od svého partnera a s pěti vlčaty, která sotva otevírala očka, byl pochopitelně dosti složitý, ale nebyla na to sama, hodné duše, nespokojeny s absolutistickým přístupem jejich vládce doufaly, že jednoho dne se některé z vlčat vrátí a pomůže jim. Zní to jako pohádkový příběh, který bude mít šťastný konec, že?

No, vlčata vyrůstala hladová, jedno z nich sotva přežilo. Ale Cyril? Cyril se držel zuby nehty a od mala dělal matce samou radost. Ostatně i jako jeho sourozenci. Ale jejich dětství mělo od šťastného daleko. Lovit se učili co nejdříve to šlo, každý ale hrál sám za sebe. Matka jen přihlížela a soustřeďovala se na jejich techniky. Ale když jeden ze sourozenců ukradl čerstvě ulovenou myš někomu jinému?

Nenásledoval žádný postih, měl si dávat větší pozor a buď si uloví jinou, nebo bude o hladu. Nehrálo se na rodinu, hrálo se na to, že silnější přežije, protože k čemu bude království vlče, které nic neumí? Od malička jim do hlavy byly vštěpovány tituly a země, které jim náležitě patří. Že jejich otec je chtěl zabít, protože jsou hrozba. Měli by se chovat jako šlechta, protože šlechta jsou. A hlavně nikdy nesmí ukázat své slabiny, ani jeden druhému. Protože trůn je jen jeden.

Milost jejich matky na začátku životě pětice, byl tím pádem asi ten jediný čin, který by ukazoval jakoukoliv mateřskou lásku. Nechávala je bojovat až do krve a úprk byl známkou slabosti, kterou by ani jeden z nich neměl prokazovat. Cyril si v ničem nevedl zrovna špatně, byl silný, a to se mu hodilo při obraně jeho kořisti. Zároveň se taky snažil, aby se podobal matce v jeho chování, hlava vždy vzpřímená, malé kroky, a hlavně neukazovat žádnou slabost. Doufal, že když se bude snažit, bude si ho Narcisa všímat víc. Že se na něj usměje, pochválí ho. Ale nikdy se nic takového nestalo. Ale snažil se dlouho, prahnul po tom, aby od ní slyšel byť jediné dobré slůvko. Chtěl být nejlepší mezi jeho sourozenci, protože si myslel, že když bude nejlepší, nebude ho moct ignorovat. Přestane mu říkat vlče a konečně ho nazve svým synem. To byla ovšem jen naivní představa a čím víc stárnul, tím víc tomu začal rozumět. Postupně se přestal snažit a začal se vtírat zbytku své rodiny.

Často dělal vtípky na jejich úkor, bojoval s nimi, kradl jim jídlo, ale pořád nic nedokázalo nahradit jejich přítomnost a teplo v nocích, kdy nešlo zimou usnout. Představovali si spolu, jaký by mohli mít život, kdyby se přestali stěhovat z místa na místo. A tehdy to bylo poprvé, co se Cyrilovi do hlavy vkradla myšlenka, že by mohl odejít. Nemusí tu zůstat, nic ho tu nedrží… Kromě jeho sourozenců, které v hloubi duše doopravdy rád vždy měl.

Ivan mezitím začal přemýšlet nad svrhnutím krále. Cyril o tom věděl, jelikož se Ivan nijak netajil tím, že je nejsilnější a tím pádem má na trůn největší právo. Jednou se i snažil přesvědčit zbytek, že když mu pomůžou svrhnout Cézara, ušetří je a budou vládnout spolu. Ale nikdo z jejich sourozenců na to neměl dostatečnou odvahu, i Cyril to považoval za bláznovství.

Problém nastal, když Ivan ze dne na den zmizel. Očividně matčin trénink fungoval, protože jeho stopy byly zmatené, vedly několika směry a zmizely úplně, když přešel řeku. Narcisa, očividně zklamaná a pobouřená se vydala hledat Ivana sama, nejspíš nechtěla ztratit své nejsilnější dítě. Což nechalo zbytek napospas přírodě. To, že byli sami takový problém nebyl. Samotní byli několikrát, ale rozhodně nebyli připravení, že se k nim v dostane takové nebezpečí. Cyril se vzbudil až díky hlasům jeho sourozenců. Ivan. Vracel se a hledal je. Tenkrát Cyril neváhal a ticho prořízl jeho hlas. Ivan se vrátil. Žije. Nebyl žádný důvod, proč tomu nevěřit.

Do té chvíle, než se před nimi zjevil nejen Ivan, ale i velký vlk, s ohnivýma očima a velkou spoustu jizev. Za ním byla menší smečka vlků, pořád jich ale bylo o dost více než jich. Vítr vanul proti nim, a tak jejich pach a pach krve cítili, až když už bylo pozdě. Cyril se natiskl na prvního sourozence, kterého kolem sebe měl, přemýšlel, co teď. Viděl, jak velkému vlkovi po tlamě teče krev, byl zraněný, zato Ivan se sotva držel na nohách. Cyril vykročil vpřed, aby mu pomohl, to byl ale Ivan sražen k zemi a jediným rychlým scvaknutím zubů zabit. Přímo před jejich očima.

Cyrilovi ztuhla krev v žilách. Teď vrah jeho bratra, nepochybně jeho vlastní otec, zíral přímo na něj, jako by byl pomatený. V momentě, kdy se Cézar chystal zaútočit, se z křoví vyřítila Narcisa. A to byl moment, který Cyril nehodlal zahodit. Utíkal, utíkal tak dlouho, dokud mu nohy nezačaly vypovídat službu. Krajina se před ním rychle měnila a v hlavě mu hrála jen děsivá scéna smrti jeho vlastního bratra. Pořád cítil ten nechutný zápach krve.

Když se konečně zastavil, bylo dávno už ráno. Najednou byl sám. Nevěděl, co se stalo se zbytkem, nevěděl, kde je a hlavně nevěděl, co teď. Jestli po něm jeho otec stále jde? Netušil, ale bylo mu jasné, že se otočit zpátky nemůže. Slzy rychle setřásl a snažil se pokračovat v cestě. Když poprvé usnul v malé jeskyni, která byla nechutně vlhká, byl to asi ten nejhorší spánek, co kdy zažil.

Od té doby se jen toulá, doufá, že najde své sourozence, ale zatím žádné štěstí neměl. Postupem času jeho srst ztratila ten správný lesk, ale Cyril se zdál… Děsivě normálním. Událost z předchozích dnů si odmítl připustit, popřel sám sobě, že by se něco takového stalo. Jeho bratr podle něj stále žije, i když v hloubi duše ví, že to není možné. A vzpomínky ho pořád straší ve snech.