Příspěvky uživatele

Barevný vlk – Whiskey – mi s úsměvem sdělil, že ona tajemná země Gallirea nejen existuje, ale i to, že už jsem do ní vkročila. Zatvářila jsem se překvapeně. „Vážně?“ Pokrčila jsem nos a rozhlédla se kolem. „Hm. Vypadá to tady teda jinak, než jsem si představovala,“ utrousila jsem jízlivě a pro tu chvíli zapomněla na svou hru na slušňáky. Jenže kdo by mi to mohl mít za zlé? Popravdě jsem od Gallirei očekávala poměrně dost. Z toho, co jsem slyšela, bych čekala, že to tady bude učiněný ráj na zemi. Zatím jsem však viděla jenom zablešený palouk, vlezlé vrby a zhovadilé zajíce. A tahle pláň taky zrovna nebyla nic moc. Nemohla jsem si pomoct, cítila jsem se trochu zklamaně. Zřejmě bude třeba pár věcí si ještě ujasnit. „Takže,“ přimhouřila jsem oči, pořád mi to nešlo do hlavy, „tohle je opravdu ta bájná země, o které se vykládají po světě nejrůznější divoké historky, he?“ Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na Whiskeyho. Třeba by mi mohl poskytnout nějaké vysvětlení? No, když už jsem se jednou začala vyptávat, proč přestávat teď? „Vy už jste tu snad zažil nějaké neobvyklé jevy? Magické výlevy? Útoky draků?“ Jen stěží jsem se bránila ironickému tónu. Tyjo, Cynthio, nějak tě to sebralo. Koukej se dát do kupy. Jenže to, opět, nebylo tak snadné. Byla jsem prostě zklamaná a rozčarovaná. A navíc jsem pořád měla hlad. Že já blbec jsem sem vůbec kdy chodila.

Barevný vlk trval na tom, že mi dozajista něco je. No ne, páni, geniální úsudek, pomyslela jsem si ironicky. Rovněž dodal, že mi velice rád s čímkoliv pomůže. V duchu jsem se otřásla. Ještě toho trochu. Nesnášela jsem, když se mi muselo pomáhat. Bylo to ponižující, a vůbec – to jsem vážně vypadala tak špatně? Možná bych si to mohla vyložit jako osobní urážku. Protože jsem na něj ale nechtěla už podruhé tak příkře vyjet, neb jsem od něj vážně něco chtěla, ač to nebyla tak úplně pomoc, ale spíše informace, přešla jsem jeho nabídku pouze mírným pokývnutím hlavy. Což asi taky nebylo nejzdvořilejší, neobsahovalo to však alespoň žádné osobní urážky. V mém současném rozdrážděném rozpoložení to bylo skoro víc, než v co Barevný mohl doufat.
Když mi Barevný navrhl, že si to „půjde vyřídit“ s tím, kdo na mě spáchal spiknutí, jen stěží jsem se ubránila uchechtnutí. Ach, příteli, kdybys jen věděl, pomyslela jsem si a uvědomila si, že se začínám docela dobře bavit. No, když už jsem s tou komedií jednou začala, nemohla jsem to zkrátka jenom tak utnout. „Kdepak, není třeba,“ pronesla jsem přezíravě. „O to jsem se už postarala sama.“ Zakončila jsem s mírným úšklebkem, kterému jsem se zkrátka nedokázala ubránit. Kdoví, jak si to chudák Barevný přebere. To už však nebyla jaksi moje starost.
Barevný se následně představil jako Whiskey. „Cynthia,“ představila jsem se stručně a střihla ušima. „Nuže, mistře Whiskey,“ stočila jsem levý koutek do polovičatého úsměvu, „možná přece jen existuje něco, s čím byste mi mohl pomoct.“ Bavilo mne napodobovat vlkovo přísně zdvořilé vystupování, přišlo mi to vcelku zábavné. Vykání, bohové, to se dneska ještě nosí? odfrkla jsem si v duchu. Musím však uznat, že nepříjemné mi to zrovna nebylo. Šimralo mi to ego, cítila jsem se jako nějaká dáma. Možná to od teďka začnu vyžadovat. Potřásla jsem hlavou, abych rozehnala rušivé myšlenky, a pokračovala jsem: „Jeden můj starý přítel mi vyprávěl o zemi zvané Gallirea. Neslyšel jste o ní už náhodou?“
Byla jsem vskutku a upřímně zvědavá, co mi Whiskey odpoví. Nejpravděpodobnější se mi zdálo, že se dozvím, že Minar byl akorát starý blázen, co si to všechno vymyslel a já se posledního půl roku honím za nějakým přeludem. To by bylo naprosto typické.

Doprostřed mého rozčileného vnitřního monologu mi jemný vánek přivál do čenichu cizí pach. To mi tak ještě chybělo, nějaký ukecaný otrava, stihla jsem si ještě pomyslet. Vzápětí už přede mnou stál vlk, jehož kožich hrál nejrůznějšími odstíny hnědé a béžové. Ani jeho barevná srst, ani přívětivé oslovení či zdvořilé vystupování mne však v tu chvíli příliš neohromilo. V prvním okamžiku se totiž z nově příchozího stal především terč, do kterého bylo možno nasměrovat mé rozhořčení. „Nic mi není,“ odsekla jsem s bojovně vystrčenou bradou a nabroušeně švihla ocasem. „To já tu jen tak sedím a čekám, kdo se takhle blbě zeptá.“
Až poté jsem vlka důkladně od hlavy až k patě přejela zkoumavým pohledem. Protože vskutku vypadal, jako že má slušné vychování, a protože to po dlouhé době byl první vlk, se kterým jsem mohla promluvit, uvědomila jsem si, že rafat kolem sebe jako hysterická fúrie nejspíš není pro tuto situaci nejvhodnější přístup. Nechtěla jsem vlka zahnat na ústup. Alespoň ne hned. Na něco jsem si totiž vzpomněla. Nepřemýšlela jsem náhodou před chvílí, že by bylo dobré se někoho přeptat, zdali jsem se už alespoň přiblížila té Minarově tajemnem zahalené zemi zaslíbené? Dobře. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a zkusila to znovu. „Stala jsem se obětí zlotřilého spiknutí, když už to tedy musíte vědět,“ vysvětlila jsem vlkovi už o něco klidněji, ačkoliv stále poněkud odměřeně. Mé tvrzení nebylo zas tak daleko od pravdy. Polehčující okolnosti stranou, rozhodně jsem mu nehodlala vykládat o tom, že jsem se nechala převézt od obyčejného hloupého ušáka. Nemluvě o vrbovém háji a louce s vysokou trávou.

//Vrbový lesík

Zdálo se, že se mi konečně, konečně podařilo vymotat se ze spárů zlovolných rostlin. Fujtajbl, hnus, otřepala jsem se, avšak stále ještě jsem měla dojem, že mi ty otravné listové prstíčky rejdí v kožichu. S nelibostí jsem si odfrkla. Zalitovala jsem, že nedisponuji magií země, protože pak bych veškerému vlezlému rostlinstvu dala, co proto. A co takhle magie ohně? To by bylo ještě lepší. Pomsta v plamenech. Shořte, zeleňáci. To máte za to, že se stavíte do cesty mocné Cynthii. Samolibě jsem se usmála nad vlastním geniálním nápadem. Byla škoda, že jsem ho nemohla proměnit ve skutečnost. Ráda bych to viděla. Pokud šlo o mne, celý vrbový háječek i se svou malebností mi mohl s chutí políbit oháňku.
Octla jsem se teď na otevřené planině. Zvolna a tiše jsem kráčela trávou a důkladně čenichala, zdali neucítím pach nějaké potenciální kořisti. Brzy se mi podařilo narazit na zajíce, který se zřejmě rozhodl vyjít si při měsíčku na pastvu. Tak to byla fatální chyba, příteli, ušklíbla jsem se a začala se k němu plížit. Zřejmě jsem však nebyla dostatečně opatrná, protože ušák až příliš brzy zvedl hlavu, nastražil uši, zavrtěl čumákem a dal se na útěk. K čertu. Vyrazila jsem za ním, ačkoliv jsem v hloubi duše věděla, že to nemá cenu. Měl příliš velký náskok. Chvíli jsem kličkujícího zajíce naháněla po planině, než po prudké zatáčce zamířil suverénně směrem, z kterého jsem původně vyšla a kam jsem se nehodlala vracet – k Prokletému lesu zlomyslných rostlin. Připadalo mi to jako absolutní výsměch, kopanec do zadku od celého vesmíru. A už toho na mě bylo trochu moc. „Tak jo! Fajn! Výtečně!“ rozkřikla jsem se za zajícem. „Jen si běž! A udav se tím svým bídným vítězstvím! Doufám, že se tam uškrtíš na vrbovým proutku, ty prohnilá stará zablešená bestie!“ hulákala jsem do ticha noci. Pak jsem se nahněvaně posadila a rozhodla se trucovat nad nespravedlností osudu.

//Snad nijak nevadí přechod do ich-formy, mám pocit, že se mi tak píše líp... popravdě nevim proč jsem tak rovnou nezačala :D

Probudila jsem se ze sna s mírným škubnutím. Snad to způsobil nějaký nenadálý zvuk, každopádně rázem jsem byla zcela vzhůru. Zvolna jsem se posadila a trochu rozmrzele mžourala do tmy, která se mezitím snesla na okolí. No, že by se nějak dvakrát ochladilo se taky říct nedá, pomyslela jsem si znechuceně. Dusného a těžkého vzduchu jsem už začínala mít plné zuby. Zplihával mi z toho kožich. Horké léto nebylo nic pro mě a nikdy jsem nechápala ty, kteří si ho užívají a dobrovolně se na slunci opékají ve vlastním kožichu. Idioti.
Krátký spánek mne sice osvěžil, avšak ke spokojenosti mi ještě dost chybělo a na mé náladě bylo, ostatně jako skoro pořád, rozhodně co vylepšovat. Tak zaprvé – abych se vůbec dostala z tohohle hájku, budu se muset ještě zřejmě nějakou chvíli proplétat šimrajícími vrbovými větvemi, kteréžto pomyšlení mi nepřineslo žádnou radost. Popravdě mi z toho naskakovaly pomalu osypky. Zadruhé – začínala jsem pociťovat lehké šimrání hladu, což značilo, že se brzy budu muset vydat na lov. Navíc jsem ani netušila, kde jsem a zdali jsem se třeba už alespoň přiblížila oné bájné zemi, o které mi vyprávěl můj starý přítel. Popravdě jsem těm jeho povídačkám o bájné Galliree velkou váhu nedávala, ale vždycky se zdálo, že on jim věří celou svou duší, tudíž mi s tím tak trochu nasadil brouka do hlavy. Možná by nebylo od věci se na to někoho přeptat. Koneckonců už jsem pěkných pár dní nepromluvila s živou duší. No, tak jako tak, musím co nejdřív vypadnout z tohohle, ehm... místa. Z toho neustálého pomalého pohupování větviček a mihotání lístečků se mi už pomalu začínal zvedat žaludek. Otráveně, s myšlenkou na další šimrání a prodírání se tou zdejší zpropadenou flórou, která proti mně byla zjevně zaujatá, jsem vstala a vykročila skrze větvoví dál.

//Náhorní plošina přes Údolí morény

//Magický palouk
Cynthia se konečně vymotala z moře vysoké trávy. Zuřivě se oklepala, aby se zbavila pylu z travin a husí kůže z bezpočtu hmyzáků, o kterých předpokládala, že se jí nastěhovali do kožichu. Pořád v ní vřel vztek na slunce, vedro, vysokou trávu a vůbec všechno, co se jí dnes tvrdohlavě stavělo do cesty. Rozhlédla se proto kolem okem značně kritickým - to, co uviděla, ji však celkem uspokojilo. Octla se v malém hájku vrb, které jí mohly poskytnout alespoň nějaký úkryt před nemilosrdným sluncem. No dobře,zhodnotila už o trochu méně nakvašeně. Tohle by celkem šlo.
Ušla pár metrů od okraje lesíku. Větvičky vrb ji přitom šimraly na zádech. Znovu se oklepala, protože to jemné lechtání jí opět připomnělo hemžení hmyzu. Ušklíbala se a ošívala, kdykoliv ji vrba zalechtala víc, než jí bylo milé, tudíž si procházku malebným územím příliš neužila. Co je tohle za zpropadené místo, kde se jeden musí pořád něčím prodírat? Líbil se jí však stín, který stromy poskytovaly a tím ji zároveň chránily před nejhorším vedrem. Po krátké chůzi, když už ji nebavilo proplétat se dlouhými větvemi vrb a vyhánět z hlavy neodbytné představy hmyzích nožiček, si Cynthia lehla ke kmenu jedné z vrb a položila si hlavu na přední tlapy. V takovém počasí už se jí nechtělo nikam dál trmácet. Přece se nestrhnu, pomyslela si. Stejně nemám nic na práci. Ležela mezi kořeny, vdechovala voňavý vzduch a dívala se, jak se větve vrb mírumilovně pohupují. S mírným údivem si uvědomila, jak se sžíravá podrážděnost v jejím nitru zvolna otupuje. „Podivnosti,“ zabručela a zavřela na chvíli oči.

//území mimo Gallireu

Pitomé slunce! Pitomé léto! Takovéhle počasí by se mělo zrovna zakázat. Vlčice se drala vysokou trávou a cítila, jak v ní s každým krokem narůstá podráždění. Paprsky slunce nemilosrdně pražily na její kožich a doháněly ji k šílenství. Fakt, že s každým metrem, který ušla, se nořila hlouběji do travnatého moře, jí dobré nálady také zrovna nepřidal. Ba naopak. Tohle místo je určitě hotová líheň klíšťat, zanadávala si v duchu. Už téměř cítila jejich ošklivé nožičky, jak jí rejdí v kožichu. Zastavila se a zuřivě se oklepala, aby se nepříjemného pocitu zbavila. Následně zlostně zvedla čenich k obloze a zamračila se na slunce. Zdálo se jí, že se jí ten kotouč na blankytné obloze vyloženě vysmívá. „Můžeš být rádo, že si tam pro tebe nedojdu,“ zamrmlala si Cynthia pod vousy a vykročila dál. Na tomhle místě se jí zrovna dvakrát nelíbilo. V momentálním rozpoložení ji rozčilovaly i barevné květy, kterých zde byla velká hojnost. Více by ocenila nějaký lesík, kde by se mohla skrýt před největším vedrem, či ještě lépe řeku, ve které by se ochladila. Vypadalo to, že po nějaké době je tu opět jeden z těch dní, kdy jí samotný vesmír hází klacky pod nohy, jen aby ji naštval.
Zvažovala chvíli, že se otočí a zkusí hledat jinou cestu. Tedy - ne, že by vůbec měla nějaký jasný cíl. Při pomyšlení na to, že se bude muset trávou prodírat zase zpátky se jí však ježila srst na zádech, a tak nápad raději zavrhla. Bude lepší pokračovat dál přímo za čenichem a doufat, že ji někam dovede. Koneckonců, takhle to udělala už mockrát a obvykle to dopadlo když ne dobře, tak alespoň uspokojivě.
Posledních pár týdnů se potulovala úplně o samotě a téměř nenarazila na živou vlčí duši, se kterou by mohla prohodit pár slov. Začínalo to být trochu úmorné. Hlouposti, okřikla se, když se přistihla, nad čím přemýšlí. Vystačím si sama. Pravda, osaměle se zrovna necítila. Upřímně řečeno si celkem užívala, že ji nikdo neotravuje ani nezdržuje a ona si tak může dělat víceméně, co ji napadne. Přesto nedokázala zcela zaplašit myšlenku na to, že promluvit pro změnu s někým jiným než sama se sebou a zdechlinami v křoví by mohlo být vítaným zpestřením. Právě teď však byla Cynthia podrážděná natolik, že by nejspíš prvnímu chudákovi, se kterým by se srazila, ukousla ucho.

//Vrbový lesík