Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přiznávám - to, co jsem dělala, jsem rozhodně neměla promyšlené. Byla to impulsivní pitomost. Tak trochu jsem ale předpokládala, že mi ostatní pomohou, a ne, že mě s rybou uvězní za stěnou vody a kořenů. Někdo sic začal po rybě házet kamení, ale to byla jediná podpora, které jsem se dočkala. Dík, děcka, pomyslela jsem si suše, když jsem visela na rybě.
Aby toho nebylo málo, váček praskl. Ta chuť byla neskutečná. Chutnalo to asi jako od skunka postříkané lejno šakala umírajícího na zánět střev. A, když už jsme u toho, smrdělo to taky tak. Ten sajrajt byl všude. Okamžitě jsem se ryby pustila, její zuby cvakly těsně vedle mě. Málem jsem v první chvíli hodila šavli, avšak nakonec jsem svou svačinu udržela dole. A už jsem fakt viděla rudě. Kdyby místo debilní stěny útočili na toho zmršenýho bastarda!
Času nebylo nazbyt, já byla sama na špatné straně ochranné stěny, v tlamě pachuť, hrudník mě bolel jako čert a všem nám hrozilo, že tu zařveme. Cloumal mnou hrozný vztek. "Stěna je na nic, sakra! Zabijte toho parchanta!" řvala jsem, aby mne bylo slyšet v tom bordelu, co tu panoval. A pak ke mně přišel záblesk osvícení: "Žábry! Narvěte mu někdo klacek do žaber, nebo něco!" ječela jsem a doufala, že to někdo udělá a že to vyjde.

Byl příjemný den, ani moc horký, ani moc chladný. Bleděmodrá obloha nad mnou hlavou nebyla poskvrněna jediným mráčkem. Boží, konečně aspoň jednou taky chvíle klidu, pomyslela jsem si. Bláhová to myšlenka – sotva jsem ji dokončila, téměř jsem ve vysoké trávě šlápla na starou vlčici. „Bacha!“ upozornila mne v poslední chvíli a vyděsila mě tím k smrti. „Bábo pitomá!“ vyjekla jsem dosti neuctivě v čirém úleku, když jsem před sebou spatřila tu vysušenou a sešlou existenci, jak se znenadání zvedá z trávy. „Ba, tobě se ta tlama nějak vyostřila od té doby, co jsem tě naposledy viděla. Byla jsi tehdy úplně mrňavá,“ zaskřehotala stařena. Bylo mi to krajně podezřelé, já si tedy nepamatovala, že bychom se někdy setkaly. „Bude vám vadit, když řeknu, že jste podle mě úplně mimo?“ pozvedla jsem obočí a čekala, co z ní vypadne. „Bude, a navíc mě hrozně urazí, že si má vlastní vnučka nepamatuje na svou babičku.“ „Babičku?“ vyprskla jsem. „Babičku? Blázníte – já žádnou babičku nemám a ani jsem nikdy neměla.“
Babka však vypadala, že se nenechá jen tak odbýt a skřehotala dál: „Bláhové mládě, babičku má přeci každý, i když o ní třeba neví.“ Bylo mi na té vlčici cosi podezřelého, byla prostě hrozně divná, to jak mluvila, jak se pohybovala, ale nedokázala jsem to přesně rozeznat, tak jsem raději pokračovala: „Budiž, ale podívejte se na sebe, nejste ani trochu podobná ani mé mámě, ani tátovi, takže si myslím, že prostě kecáte.“ Bábě se obličej začínal křivit zlostí a rychle nabývala děsivého vzezření: „Blbosti, děvenko, tvůj táta je můj syn a já jsem tvoje babička a chci, abys se mnou šla na procházku do mojí sluje – eee, totiž nory.“ „Blázníte?“ prskla jsem. „Blbá zase nejsem, abych s vámi chodila do sluje. Budete mi muset dokázat, že jste moje babička. Babička by určitě věděla, jak se jmenuje můj bratr!“ Bratra jsem sice nesnášela, ale jak se mi najednou hodil. Bába zkřivila tvář úsilovným přemýšlením: „Bratr, eee, hehe, jistě děvenko. Bratr, hm, tvůj bratr... Bruno?“ „Bruno?“ zařvala jsem napůl triumfálně, napůl naštvaně. „Blbost! Blbost, bábo proradná! Byl to Ristair a ty jsi podvodnice!“
Babizna předvedla nejhnusnější škleb, jaký jsem kdy viděla, pak se celé její tělo jaksi zkroutilo, rozplizlo a proměnilo v odporné zubaté stvoření se šupinami a nebezpečně vyhlížejícími drápy. „Budiž, když jsi tak chytrá!“ zasyčelo to a začalo to uraženě odcházet pryč. „Budu si hledat nějaké hloupější oběti, které zavedu do své sluje,“ mumlala příšera, když se vzdalovala trávou. „Bohové dobří,“ zavrtěla jsem hlavou a kvapně zamířila na druhou stranu. „Budu já mít ještě někdy normální den?“

Světlo bylo tak lákavé, překrásné, uklidňující. Kdesi v pozadí mysli jsem slyšela barevnou vlčici, jak mi nadává do pitomé nány. Chtěla jsem jí něco odseknout, ale mozek mi nepracoval, zmohla jsem se jen na nesouvislé zabrblání. Náhle mě cosi začalo bolestivě mlátit do boků. Bylo to dílo červené vlčice, která po mně vrčela, ať se vrátím zpátky. „Ne... ne, ty... nechápeš. To světlo mi zpívá... je tak nádherné...“ zamumlala jsem omámeně. Jaksi jsem slovy nedokázala vypovědět, jak krásné to světlo je, a že ona je asi slepá, když to nevidí.
Vzápětí se mi hnědý vlk doslova vrhnul po krku, chytil mne za kůži a snažil se mě táhnout pryč. Začala jsem sebou mrskat a snažila se mu vysmeknout. „Ne, pusť! Pusť! Copak to nevidíš? Nevidíš tu krásu? Musím za ním, musím ho mít...“ Nemohou mi dopřát kapku radosti? V mém oblouzení mi nedocházelo, že vlci se mi snaží pomoct a varovat mě. Brzy to však už bylo jedno, protože brzy už existovalo jenom světlo. Plavala jsem směrem k němu. Už jsem sotva mohla dýchat, avšak byla jsem už tak blizoučko, že stačilo natáhnout tlapu a...
CÁK! Vzedmula se hrozivá vlna a já náhle zase letěla vzduchem. Dopad byl tentokrát o poznání tvrdší. Na hrudi jsem pocítila palčivou bolest. Nečekaný let vzduchem a následný bolestivý náraz mne navrátily do reality, která se zhoršovala s každou vteřinou. Ukázalo se, že světýlko byla past – přesně, jak se mi ostatní snažili sdělit. Z vody se vynořovala bestie, nejodpornější tvor, jakého jsem kdy viděla. Jestli jsem byla po pádu zmatená a omámená, při pohledu na ten hnus mne to přešlo. „Tyvole, tyvole,“ to bylo jediné, na co jsem se v panice zmohla, cákala a klopýtala jsem co nejdál od toho monstra, až jsem se vyškrábala na další ostrůvek. Co když jsem to sem přivolala já, jak jsem se snažila vyvolat toho krtčího boha? napadlo mne a okamžitě jsem začala litovat toho, že jsem vůbec kdy otvírala tu svou pitomou tlamu.
Nebyl však čas litovat se. Tvor byl očividně hladový a jediný letmý pohled kolem mi naznačil, že z naší skupiny moc funkčních jedinců zrovna nezůstalo. Ta mrcha způsobila pěknou zkázu. Rozzuřilo mne to. Štvala mě celá tahle pitomá záležitost, debilní propast, krtci, voda, já sama i všichni kolem. Ten vztek jsem obrátila k vodnímu tvoru. Neměla jsem žádné magické schopnosti a věděla jsem, že jestli udělám, co hodlám udělat, nejspíš mně to zabije, ale – chcípneme tu tak jako tak, ne? Není naděje. Tak ať to stojí za to. „Jestli mě chceš, tak si pro mě pojď, ty bastarde!“ vyzvala jsem hnusorybu. Ignorovala jsem bolest na hrudi a krev vytékající z rány, ve chvíli, kdy se ryba příhodně natočila, jsem se odrazila v mohutném výskoku od kluzkého povrchu ostrůvku a zakousla se pevně do světelného vaku, který se bestii houpal na stopce na hlavě.

Ukázalo se, že nikdo z přítomných magii ohně neovládá. Což bylo teda s podivem, protože někteří očividně, pokud hnědý vlk prachsprostě nekecal, ovládali magie klidně čtyři najednou. A ještě má koule na to říkat tomu „pouze“, zavrtěla jsem hlavou. Moje magie byla samozřejmě k ničemu. Výtečně. Červená vlčice přednesla nápad s jeskyněmi, který byl opět docela dobrý. Zdálo se, že aspoň někdo tady má v hlavě mozek. Bohužel se mi to zdálo dost nepravděpodobné. „No, teoreticky máme času na přemýšlení dost,“ podotkla jsem. „Vody tu je hojnost. I jídla.“ Myšlenka na žraní utopených krtků nebyla nic moc, ale v nouzi nejvyšší... „Můžeme se tu klidně hezky zabydlet,“ ušklíbla jsem se. Pak mi došlo, že to nikdo nevidí. K sakru.
Naše pohodlné zabydlování v prašivé díře však přerušil náhlý praskavý rachot. Shora sem začaly padat stromy. „To už si nedělejte ani srandu!“ vyjekla jsem podrážděně a rychle se klidila, abych nebyla zabita. Bohové, měla jsem zůstat s mistrem Whiskeym. „Kdo všechno je mrtvej?“ zavolala jsem do husté tmy, když rachot ustal. Ne, že by mi na tom dvakrát záleželo. Byla jsem hlavně ráda, že já přežila.
Mou pozornost náhle upoutal jakýsi záblesk v hlubině. Že by to byla odpověď na to moje volání? „Konečně!“ oslovila jsem netrpělivě mihotavé, téměř neznatelné světlo. Krtčí bůh! Už jde! „Heleďte, milostpane, došlo k velkýmu omylu. Ty prašivý krtky si vezměte, pro mě za mě, ale já chci zpátky nahoru!“ Místo odpovědi světlo náhle zmizelo, jen aby mi vzápětí málem vypálilo oči. Kretén, a ne bůh. Odhalilo dost pochmurný pohled. Asi jsme nebyli první, kdo sem spadl. Zbytky těch před námi tu pořád ještě byly. Světýlko začalo zpívat. Bylo vlastně nádherné... uklidňující. Fascinovaně jsem na něj zírala a udělala pár kroků z ostrůvku zpátky do vody.

Červená vlčice, jak se ukázalo, byla rozhodně víc než jen pěkný kožíšek. Předvedla s magií kouzlo, jaké jsem ještě neviděla. Upřímně - byla jsem ohromena. "Hustý, " kývla jsem uznale. Mezitím k nám doběhl další vlk, už druhý hnědý kožich, a vyptával se, co se děje. "A co bys tipoval?" otázala jsem se s nádechem ironie, když v tom se stalo hned několik věcí - ktrci zpod mých tlap unikli, ti, co byli na provizorním mostě z něj začali skákat dolů... a země pod mýma nohama zmizela. Letěla jsem se strašným řevem do bezedné propasti. Takhle přece nemůžu umřít, blesklo mi hlavou těsně před tím, než jsem narazila na vodní hladinu. Mé tělo sevřel chlad. Zajela jsem pod hladinu a vynořila se s krtkem mezi ušima. To byla poslední kapka mé trpělivosti. Zážitky blízké smrti už na mne měly takový efekt. "Tak! A to stačí! Čí je tohle vina? Co se to tady sakra děje?" vrčela jsem a prskala jako smyslů zbavená. Na to, že mi na hlavě sedí krtek, který tím unikl utopení, jsem pro tu chvíli zapomněla. "Kdo si z nás dělá srandu? Není to vtipný! Jak se asi máme dostat zpátky nahoru? Vylez a vrať nás nahoru! Chci mluvit s někým zodpovědným!" Sama jsem nevěděla, koho vzývám (asi nějakého krtčího boha) a jestli fakt chci aby z vody něco vylezlo (nechci), ale musela jsem vzteklým křikem maskovat před ostatními fakt, že jsem podělaná až za ušima. Byli jsme totiž hodně hluboko v pěkným průseru. A já nechtěla, aby někdo věděl, jak hrozně se bojím smrti. Když jsem se vyřvala dosyta, následovala jsem radu barevné vlčice a vylezla na ostrůvek. Tam jsem konečně sklepala krtka. Zem pod nohama byla uklidňující, stejně jsme ale byli v háji.

//Východní Galtavar

Běžela jsem těsně za krtky a zdálo se, že i ostatní ten podivný jev zlákal k pronásledování. Z první ruky jsem tak mohla vidět, co se s krtky najednou začalo dít. Zastavili u děsivě vyhlížející propasti a pak se do ní začali sebevražedně vrhat. V údivu jsem pozvedla obočí. Bohové, problesklo mi hlavou. To, co maj v hlavě, bude pěknej sajrajt.Bylo to ode mě asi hnusné, ale mou první reakcí bylo mírné pobavení. Jaké asi mohou krtci mít problémy, že se kvůli nim sebevraždí? Představa krtka v depresi byla zkrátka směšná. Ale život pod zemí asi moc veselej nebude. Chvíli jsem scénu smrti sledovala s černým humorem, pak mi však ošklivých zvířátek začalo přece jen být trochu líto. Jsem možná potvora, ale ne necita, propána. "Hej, hoši," řekla jsem a tlapou celkem zhurta přišlápla dva krtky, aby se zastavili, "život je na prd, ale ne zas tak moc." Jenže víc než dva jsem zarazit nedokázala. Popravdě se mi na ně stejně pořád nechtělo moc sahat. Smrděli. "Chce to barikádu," zabručela jsem a koukla po ostatních. Třeba má někdo nějaké šokující schopnosti, které se budou hodit. Jinak asi všichni krtečci skončí na kaši na kamenech tam dole.

Nově příchozí se tu začali kupit podobně, jako krtci, a zdálo se, že v tomhle kraji má každý druhý něco speciálního – ornamenty v kožichu, ozdoby, šátky... Bohužel jsem měla čas jen na jedno rychlé bodnutí závisti, než se moje pozornost stočila opět ke zjevnému problému. Vlčice s krásným rudým kožíškem nadhodila, že se nejspíš bojí něčeho v podzemí. Což nebyl nápad úplně mimo, ale zpochybnit jsem ho musela. „Nojo, ale proč pak ze sebe staví tu pyramidu a normálně neutíkají pryč? Podle mě mají nějakou nemoc, ze který jim hrabe. Parazita v hlavě nebo něco takovýho. Mělo by se to vyhladit, než se to rozšíří. Třeba i usmažit, jak navrhovala tady, eee?“ podívala jsem se tázavě na vlčici, jejíž jméno jsem neznala. „Ale jestli je fakt budete smažit, tak se mnou nepočítejte,“ dodala jsem ještě se štítivě nakrčeným čenichem, aby bylo jasno.
Pak se všechno semlelo najednou. V jedné chvíli jsem vrhala opovržlivý pohled na vlčici s šátkem, která nevěděla, co je to krtek (a nejspíš ani krysa) a v té další jsem náhle byla téměř smetena vlnou odporných zvířátek. „No fuj, tyvole!“ vykřikla jsem a snažila se z té záplavy hnusu uniknout, neměla jsem ale nejmenší šanci. Byli všude. Prohnali se kolem a pokračovali dál krkolomným tempem. „Hej!“ zavolala jsem naštvaně za vzdalujícími se krtky. „Co to má být?“ Na vteřinu jsem zvažovala, že se obrátím a vypadnu, ale rozmyslela jsem si to. Náhlé rozhořčení mi to nedovolilo. Když už se o mě ti špinavci tak bezostyšně otírali a nejspíš mě taky nakazili tím, co měli, chtěla jsem nějaké vysvětlení. A jestli se ho vůbec dočkám, pak jedině tím, že je budu následovat, čučením na pláni toho moc nevyřešíme. „Za nimi!" houkla jsem a rozběhla se za krtčí hordou.

//Středozemní propadlina

1. místo - č.2
2. místo - č.5
3. místo - č.4

Tipování přenechám radši ostatním, už mě nebaví si nad tím drtit mozek :D

//řeka Mahtaë

Už z dálky mne do nosu praštil podivný pach. Pach krtka jsem znala, samozřejmě, ale tohle bylo nějak divné. Netrvalo dlouho a uviděla jsem, proč to je tak divné. Nebyl tu jeden krtek, ze země jako by tu vyvěraly snad nějaké krtčí prameny. Motali se ve skupinkách a narůstali do veliké hromady. Stočila jsem v lehkém znechucení uši dozadu. Co je u všech bohů zase tohle? Opatrně jsem našlapovala a dávala si pozor, abych se nějakého krtka byť i jen nedotkla. Kdoví, co mají za nemoc, když takhle vyšilujou. Lámala jsem si nad tím divným úkazem hlavu. Ač jsem se hluboce štítila těch jejich ošklivých praciček a slepých obličejů, zvědavost mne přemohla. Zanedlouho jsem narazila na dva vlky, hnědého a šedobílého, kteří na to taky čučeli jako výři. Zamířila jsem si to suverénně rovnou k nim. „Hele, hoši, tohleto je tu vždycky, nebo jenom teď?“ otázala jsem se a pozvedla obočí. Ani jsem moc nevěřila, že se dočkám uspokojivé odpovědi. Vlci se mi z toho nezdáli být o moc moudřejší, než já.

//Náhorní plošina

Pozvolným klusem jsem mířila do zatím nepoznaných krajů. Možná ode mne bylo trochu neomalené nechat tam mistra Whiskeyho samotného jako kůl v plotě, obzvlášť poté, co mi ochotně vysvětlil všechno, co jsem chtěla vědět, ale... to byl tak jaksi jeho problém. Měl se nějak vyjádřit. Co já se budu furt někoho doprošovat? Koneckonců, kdyby tak strašně chtěl, mohl běžet se mnou, pomyslela jsem si. Se svou až do nebe volající zdvořilost mi Whiskey stejně přišel jako nudný patron, nedokázala jsem si pomoct. Nevím, jestli bych se s ním chtěla vláčet po nepoznaných krajích.Vystačím si sama.
Nohy mne brzy donesly k řece. Tím se mi naskytla příležitost konečně zahnat svůj hlad. Rozhodla jsem se chytit si rybu. Opatrně jsem vkročila do vodního toku. Voda byla průzračná a krásně chladná. Aspoň tady je to vcelku hezký. Pak už jsem jen trpělivě vyčkávala, až se objeví neopatrná ryba. Netrvalo to ani moc dlouho. Rychle a obratně jsem se po ní vrhla a pevně ji uchopila do tlamy, nehodlala jsem se nechat napálit od žádné další zdejší zvířeny, vodní či pozemní. Tentokrát jsem ale měla úspěch. S triumfálním úsměškem jsem zase vylezla na břeh a pustila se do ryby. Byl to celkem macek, tak akorát na zahnání mého sžíravého hladu. Za chvíli nebylo po rybě ani památky. Tak jo. Fakt to tady ještě nebudu zavrhovat, ryby tu mají celkem dobré.
S konečně plným žaludkem a tím pádem i o dost lepší náladou jsem se vycházkovým tempem vydala dál. Zajímalo mne, co dalšího mi Gallirea může nabídnout.

//Východní Galtavar

Zprvu to s šedohnědou vlčicí vypadalo vcelku nadějně. Představila se jako Azola. "Jsem Cynthia," odpověděla jsem na její otázku vcelku neutrálním tónem. Zdála se být myšlenkou na společný lov vcelku nadšená. Pak se ale jaksi... splašila. Zkrátka se sebrala a než bys řekl popel, už byla pryč. Otráveně jsem si odfrkla. "Hm, tak teda nic, no."Nějak jí nedošlo, že jestli chce lovit s námi, musí s námi taky jít. A já ji někde po všech čertech rozhodně nahánět nebudu.
Tím zřejmě plán lovu ve skupině padal, neb jsem tu už byla jen já a mistr Whiskey. A můj žaludek ztrácel trpělivost ještě rychleji než já. Nechtělo se mi čekat, jestli se Whiskey nějak vyžvejkne. A navíc - co budeme lovit ve dvou? To už radši půjdu sama. Pohlédla jsem proto zpříma na vlka a ještě naposledy předvedla přehnaně dramatizovaný zdvořilý tón: "Inu, bylo mi ctí, mistře Whiskey, obávám se však, že naše cesty se nyní rozcházejí." Vstala jsem a zazubila se na barevného vlka. "Měj se," řekla jsem už normálně, sekla oháňkou a odklusala.

//řeka Mahtaë

//Děkuji za hru a moc moc se omlouvám, že takhle sprostě zdrhnu, ale chtěla bych na akci, prosím nezlob se:)

//Taky se hlásím :)

//Ahaaa, tak to pak sorry :D

//Whiskey, nechci nějak prudit, chápu že je léto, prázdniny a tak, ale je nějaká naděje na trochu rychlejší tempo? Ráda bych se odtud v brzké době vysekala :/

Whiskeyho zřejmě moje kousavá poznámka příliš nevyvedla z míry. Celkem by mě zajímalo, co bych musela udělat, aby ho to naštvalo. Zatím to totiž vypadalo, že jeho zdvořilost se nedá ničím nahlodat. Pravda, mohla bych na něj zkusit trochu zatlačit a sledovat, jak daleko je ochoten zajít, ale v té chvíli se mi do toho úplně nechtělo. „No, možná ne. To se teprve uvidí,“ řekla jsem lehce skepticky, když vlk prohlásil, že Gallirea není nezajímavá.
Zdálo se, že Whiskey vůbec netušil, že se o téhle zemi mluví i za jejími hranicemi, pak mi ale sdělil něco, co upoutalo mou pozornost. Magie, Život a Smrt? „Vida,“ mrskla jsem s uspokojením ocasem. „To už zní lépe. Rozhodně se to víc podobá tomu, co jsem slyšela. Nejspíš tomu tady dám ještě šanci.“ Podívejme se. Možná vážně ještě není všechno ztraceno. Vylepšení magie? Kožichu? Ha! To se mi líbí. Tohle zjištění mi poněkud zvedlo náladu a Whiskey, který mi až doteď připadal jako celkem nudný patron, se mi tedy začal o něco víc zamlouvat. Dokonce jsem mu i věnovala jeden ze svých vzácných (a krátkých) úsměvů. Ač ne příliš vřelý. Jen ať si nemyslí.
Vzápětí však mé momentální relativní spokojenosti byla učiněna přítrž, když se nám do hovoru vetřela šedohnědá vlčice. To snad ne, co je to tady? Nějaká vlčí dálnice? Střelila jsem po ní ledovým pohledem. Ptala se, zda nás neruší. „No, vlastně-“ začínala jsem už už kousavým tónem, naneštěstí však ve stejnou chvíli, kdy ji Whiskey ujistil, že nás vůbec neruší. Teď jsem střelila vyčítavým pohledem pro změnu zase po něm. Ach jo. Zhluboka jsem si povzdechla. „Uh, bohové! Dobrá tedy. Vítej! Připoj se do našeho veselého kroužku,“ tentokrát už jsem se sžíravou ironii v hlase ani nesnažila skrývat. Rozmrzelost se mi vrátila. A to jsme si tak hezky povídali! Plánovala jsem se Whiskeyho vyptávat dál, s tím však teď byl zřejmě konec. V žaludku mi opět zakručelo. Brzy s tím budu muset něco udělat. „Hele, panstvo – když jsme se zde sešli v takovém hojném počtu, nemáte někdo hlad?“ otázala jsem se. „Tady mistr Whiskey jistě tuší, kde najít něco k jídlu, ne?“ obrátila jsem se k Whiskeymu s pozdviženým obočím. To měl za to, že nám narušil náš vzácný okamžik sblížení. I když, tak bych tomu asi neříkala. Když už tady není chvíle klidu, aspoň bych z toho mohla něco vytřískat.