Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj trik zafungoval alespoň v tom směru, že se mi povedlo odpoutat Finnickovu pozornost dost dlouho na to, než aby se stačil vyhnout mojí dobře mířené ráně. Div, že jsem si o něj nezlomila tlapu! Vypadal pěkně naštvaně, ale nezačal mi ten flákanec hned oplácet, což jsem brala za dobré znamení. Trpělivě jsem čekala, až se vyvzteká, než jsem se vědoucně usmála, jako bych od začátku věděla, že to bude fungovat a Finnick jako by byl jen malé vlče, co o tomhle nemůže nic vědět. "Samozřejmě, že je. A funguje to krásně, ne?" Nenápadně jsem si mnula tlapu mlátičku tou druhou. Finn neměl tvrdou jen hlavu, ale i záda. To bylo asi jeho jediný štěstí, kdyby by měkčí, pořád by z něj byl jen mastnej flek. Pokrčila jsem rameny, když mě vyzval, abych to už nikdy nedělala. "Jak chceš, příště tě nechám uškytat k smrti."
Ráda bych Finnickovi řekla, že nám dědek dal třeba instrukce, jak se dostat k pokladu, ale kdepak, nic takovýho. "No, vytočil se na tebe, že jsi mu lhal kvůli té kouli - pěkná blbost, jen tak mimochodem - narostl do úplně obří velikosti, rozšlápl tě a to bylo celý. Sedl si a šel koukat na ty svoje žblabuňky, měl v tom labyrintu vlků víc. Asi se tím fakt jen bavil, protože mi nic nedal, dokonce ani neřekl a popravdě potom, co jsem viděla, že dokáže, jsem se fakt nechtěla zdržovat kolem, abych se s ním o tom vybavovala. Prostě jsem vypadla prvním portálem pryč." Odfrkla jsem si, bylo to celé naprosto k ničemu. Typické. "No, teď už aspoň vidíš, jak to tady chodí."

Přehlédnout Finnův růžový kožich by fakt mohl jenom slepec, ale asi bych ho neminula, i kdyby vypadal normálně - prostě jsem neočekávala, že ho v říši živých uvidím až tak brzo. Jenže, jak se ukázalo, nějaké ty následky na něm rozmáznutí obřím dědkem přece jenom zanechalo. Začal mi cosi vysvětlovat, ale na každém přibližně druhém slově se škytavě zasekl, až to s ním házelo dokonce i tehdy, když vůbec nic neříkal. Pomalu jsem se posadila a mírně povytáhla pomyslné obočí. "Jo. Ale nějakou stopu to přece jen zanechá," utrousila jsem suše a sledovala, jak to s Finnickem škube do všech stran. Nevypadalo to jako ten nejúžasnější zážitek na světě, nehledě na to, že jsem mu skoro ani nerozuměla, co se ze sebe snažil vykoktat. Tomuhle budeme muset utržit přítrž.
"To teda fakt je strašný," souhlasila jsem. "Počkej, nech mě přemejšlet," podrbala jsem se za uchem, vstala a obešla Finna jednou kolem dokola, jako bych tím na něm mohla něco vykoukat. Jak to bylo... polít ho vodou? Nebo se napít vody? Ne, vylekat! Vylekat a praštit do zad? Vylekat praštěním do zad? Navrch jsem nehnula ani brvou, ale můj duch jako by pokrčil rameny. Jo, jasně, proč ne. Vykulila jsem oči náhodným směrem snad v dostatečně vyděšeném výrazu: "FINNICKU, BACHA, TEN DĚDEK!" zařvala jsem a ve stejnou chvíli jsem vlka vší silou majzla tlapou mezi lopatky v naději, že to třeba zabere. Až mě z toho tlapa pěkně zabolela. Nenápadně jsem si ji oňufala čenichem a olízla. Dala jsem mu chvíli, aby to zpracoval, než jsem se začala dožadovat odpovědí: "Tak co? Seš vyléčenej?"

//Tajemná louka

Klidila jsem se z té lučiny a hlavně od toho prašivého portálu, než si to rozmyslí a vcucne mě ještě někam jinam. Předstírala jsem, že nevidím Styx, která mě nejspíš zpozorovala, protože zavolala moje jméno, ale tvářila jsem se, že neslyším ani to. Chtěla jsem mít svatý klid a pokoj. Tlapy mě nesly někam vpřed, ke kopečkům, kde to bylo cítit spoustou králíků a jiné havěti, která mohla skončit v mém žaludku. Ovšem až se na chvíli natáhnu. Plácla jsem sebou do trávy na úpatí jednoho takového kopečku. "Dědek prašivá nám ani nedal žádnej poklad nebo něco," zamrčela jsem si pod vousy a položila si hlavu na tlapy.
Hned vzápětí jsem ji ale zvedla, protože mi přišlo, že za sebou slyším kroky. Ohlédla jsem se a lehce nadskočila, protože ten, koho jsem zahlédla, že mě sleduje, byl zároveň ten poslední, koho jsem čekala. "Finnicku?" napřímila jsem se vleže a zamrkala. Nerozplynul se, nevypadal jako duch, vůbec nebylo poznat, jako že ještě před chvílí z něj byl mastný flek. "Ty máš teda sakra o hodně tvrdší lebku, než se zdá," nechápala jsem. Abych byla upřímná, byla jsem celkem ráda, že není po něm, ale ani mě nehlo jásat a poskakovat nadšeně kolem. Párkrát jsem zhoupla ocasem sem tam a to mu muselo stačit.

//z Márylouky portálem

Vypadla jsem z portálu na místě, které jsem nejspíš ani neznala. Nějak se mi to tu nevybavovalo a bylo mi to v tu chvíli docela jedno. Hlavně, když jsem byla z labyrintu venku, narozdíl od Finnicka. Ten to měl asi spočítaný. "Dědek jeden prašivá," odfrkla jsem si naštvaně. "Ten mamlas stříbrnej ho prostě musel provokovat, žejo?" obula jsem se trochu i do rozpláclého vlka, aby mu to nebylo líto, i když mě pochopitelně nemohl slyšet. Docela mě mrzelo, že z něj ten šmírák udělal mastnej flek, byl to celkem dobrý společník, ale teď už na to bylo pozdě.
Rozhlédla jsem se kolem - portál se za mnou stále vlnil, v okolí se vznášely pachy vlků. Tak například Styx. Když jsem se trochu rozhlédla, dokonce jsem uviděla její šedý kožich. Pořád jsem si nebyla jistá, jak se mám ohledně ní cítit a teď jsem to opravdu řešit nehodlala, skrčila jsem se do trávy a vyrazila pryč, najít si místo, kde sebou konečně budu moct plácnout. Třeba i postavím Finnickovi pomníček nebo tak něco. I když spíš ne. Zas tak dobře jsem ho taky neznala.

//Pahorkatina dlouhých uší

Byla jsem ticho a čekala, co na to poví ten divnej šmírák nebo co vypadne z Finnicka. Nemyslela jsem si, že by nějakou kouli ukradl. Kam by ji asi tak schoval? Radši na to snad ani nemyslet. Finnick ovšem nedokázal udržet tlamu zavřenou, vybreptl přiznání a starý vlk se okamžitě rozchechtal. Plácla jsem se do čela, tentokrát nejen v duchu, ale doopravdy. Šedý samozřejmě nic neukradl, ale musel dědka popichovat a ten se teď začal zvětšovat, nafukovat a růst do hrozivé velikosti. Krůček po krůčku jsem couvala, nechtěla jsem dělat prudké pohyby ani se ozývat, přemýšlela jsem, jak zvrátit osud stříbrného vlka, ale... bylo pozdě. Obří tlapa dopadla přímo na něj, než jsem stačila říct nebo udělat cokoliv.
"Finnicku!" vyhrkla jsem, ale z vlka zbyl jen flek. Už jsem to tu znala dost dobře, abych tušila, že to nemusí být konečná, ale stejně. Bylo to pěkně přehnaný a Finnick navíc nebyl úplně napřesdržku společník, což byla v téhle době vzácnost. "Tos nemusel dělat!" obořila jsem se na obřího dědka, který se ovšem zase smršťoval a pohledem se vrátil ke koulím, ve kterých se míhali ostatní návštěvníci labyrintu. Vypadalo to, že si mě všímat nebude, ať už zuřím jakkoliv.
Přede mnou se třepotaly dvě barevné brány. Tohle už jsem znala a měla jsem k tomu jistý odpor. Většinou to nevedlo na místa, na kterých bych si přála být... jenže jsem se nechtěla už zdržovat ani v labyrintu, už ani vteřinu. "Snad to není žádná bouda," odfrkla jsem si a vkročila do brány, která měla podle mě trochu přívětivější barvy, než ta druhá. V tu ránu jsem byla fuč.

//Tajemná louka skrz růžový portál

26.4. Stín https://gallirea.cz/index.php?p=bukovy-sraz#post-219791
Další termín 26.5.

Finnick vypadal tak dokonale zmateně, že mě to jen nutilo se rozesmát víc. Nejen, že vypadal jako růžový obláček, ale ještě měl na tváři krásně zblblý výraz. Fakt psina. Finnick se chvíli ohledával a potom se obořil na mě, jako bych mu snad kožich vlastní tlapkou přemalovala. "Co já vím? Asi se to na mě nechytá, ten hnus z vody ze mě sjede jako z kachny," pokrčila jsem rameny, netušila jsem, jak to funguje a hledat v tom nějakou logiku mi přišlo jako ztráta času a energie. "Buď rád, že to není nic horšího," řekla jsem ještě, protože představa čelistí vodní příšery mi v hlavě ještě nevybledla.
Vyrazili jsme dál, vstříc cestě ven z bludiště - snad. Šedému se to ale moc nezamlouvalo. "Jasně, ale hádám, že kde bude poklad, tam bude i cesta ven, ne?" Aspoň jsem doufala. Taky jsem chtěla svůj podíl z pokladu, pochopitelně, ale nejdřív jsme ho stejně museli najít. A tak jsme šli dál a dál, rovně, kudy zvolil Finnick. Proč ne? V cestách na první pohled nebyl vidět žádný rozdíl.
Zvolil nejspíš dobře, protože před námi se náhle objevil palouček a na něm žádná nástraha, nýbrž vlk, který se povaloval na mechu a čučel na barevné koule. Byla mezi nimi i ta naše žlutě zlatá, ve které jsem nás viděla, jak právě přicházíme. "Aha!" zvolala jsem, protože bylo rázem jasné, kdo nás celou dobu šmíroval. Dál jsem se nicméně nedostala, protože nás vlk obvinil z krádeže. Povytáhla jsem obočí - já jsem nic neukradla, tím jsem si byla jistá, žádnou kouli jsem ani neviděla a v labyrintu stejně všechno vypadalo, že je přidělaný napevno. Otočila jsem se na Finnicka, jestli náhodou něco nečajzl on. Nebo to taky mohla být nějaká bouda. Neřekla jsem ani bů.

C. Mlčím

Ani Finnick z destičky nic nezjistil, což nebylo moc velké překvapení. Byla strašně ošuntělá a kdoví, jestli ten vlk vůbec uměl číst? Já do dneška taky nevěděla, že to umím, mohla jsem nad tím jen vrtět hlavou. Nezbývalo nám nic jiného, než se namočit.
Vlezla jsem do vody a plavala, jak nejlíp jsem dokázala. Celou dobu jsem zatínala zuby, čekala jsem, kdy mě chytne nějaké chapadlo nebo se o mě otře šupinaté tělo, pokud tedy vůbec bude mít příšera dost slušnosti, aby mě aspoň varovala, než mě sežere. Nic se nestalo. Dosáhla jsem druhého břehu naprosto bez zádrhele. I tak jsem se vyškrábala ven tak rychle, jak to jen šlo a důkladně jsem se od té černé vody oklepala. "Fuj," odfrkla jsem si a otočila se, abych viděla, jak si vede Finnick.
Ten se plácal mnohem neobratněji, ale přibližoval se. A jak se tak blížil, viděla jsem, že se s ním udála nějaká divná proměna. Protáhla jsem obličej, když jsem sledovala, jak se Finnick, nyní tak zářivě růžový, až mi to rvalo oči, škrábe z vody ven. Jak se mu to vůbec povedlo? Rychle jsem zkontrolovala svůj kožich, ale ten měl stále svou původní barvu. Chvíli jsem se snažila nerozesmát, fakt jo... Ale dlouho mi to nevydrželo. "Haha, fakt ti to sluší, cukrouši," dloubla jsem ho tlapou do ramene. Vypadal jako oživlý červánek. Byla jsem ráda, že se to nestalo mě, takže jsem se teď mohla křenit nad cizím neštěstím. Nebylo to ode mě úplně hezký, ale... copak jsem mohla odolat? Radši jsem si pospíšila dál, než se vlk rozhodne mi srovnat fasádu.
Jenže jsem daleko nedošla, cesta před námi se opět větvila do tří různých směrů. "Hm. Co myslíš ty? Smrdí nějaká ta cesta východem?" otočila jsem se na Růžu, aby nebyla všechna rozhodnutí jenom na mě.

//půjdu za Finnickem c:

Pocit, že na nás někdo kouká, přetrvával a nejspíš jsem si ho nevymýšlela, protože ho měl i Finnick. "Třeba mají," pokrčila jsem rameny a ďoubla drápem do nejbližší stěny, jako bych čekala, že se odloupne nějaká krycí vrstva či poruší iluze a odhalí zkoumavé oční bulvy. Ale kdepak. Nic. Ani ťuk. Ať nás sledoval kdokoliv, dokázal se skrývat dost obratně.
To už jsme ale stáli na břehu vody před kamennou destičkou, která byla tak ošuntělá, že se vůbec nedalo přečíst, co na ní stojí. Koukala jsem na ni dost dlouho, ale ani tak jsem se moc daleko nedostala. Z vybledlých klikyháků jsem žádná slova nedovedla poskládat. "Je to tak zašlý, že se to vůbec nedá přečíst," zamrmlala jsem nespokojeně a zahleděla se na vodu. Fakt se mi do ní nechtělo. Ale co jiného dělat? "Vypadá to, že se zase vykoupem..." Z toho jsem teda byla vážně odvařená. Ještě byla možnost otočit se a jít jinudy, ale to bych se dřív propadla, než abych takhle snadno uznala porážku.
Zamířila jsem k vodě, značně neochotně - bylo až moc snadné si v té černé hlubině představit nějaké monstrum, třeba dvojče té ryby, se kterou jsem bojovala před přibližně milionem let, když jsem sem poprvé přišla. Navíc ten rybníček vypadal odporně, černý a zlověstný. Ale co se dalo dělat? "Kdyby tě něco chytlo za nohu, řvi," otočila jsem se ještě na Finnicka - vlastně jsem automaticky počítala s tím, že jde za mnou, ale kam jinam by asi šel? No, a pak jsem se pustila do té zrádné vody.

A. Pokusím se přeplavat na druhou stranu (rychlost 12)

Ječící písky jsme nechali za sebou a před sebou jsme měli jen neznámo. "Jo," odsouhlasila jsem Finnickova slova. "Časem si na takový věci zvykneš." Už mi to ani nepřipadalo tak zvláštní. Kvílící písek? Klidně, proč ne, co já vim. Tlapy nás dovedly k další odbočce, kterou jsme se také vydali. Aspoň mi to dávalo pocit, že nějakým způsobem ovlivňujeme svůj osud. Přišlo mi neustále, že se mi do zad zabodávají cizí oči. Rozhlédla jsem se kolem, čekala jsem, že někde bude viset zářící koule a sledovat nás, ale neviděla jsem vůbec nic. "Taky ti přijde, že na nás někdo čučí?" zeptala jsem se Finnicka, jestli se náhodou neprojevuje jenom moje vlastní paranoia.
Ať nás někdo šmíroval, nebo ne, neukázal se a nakonec se před námi zaleskla vodní hladina. Tentokrát to vypadalo jako mnohem snazší přkážka - co nám bránilo prostě vodu přeplavat, že? A právě proto, že to vyhlíželo velmi snadně, jsem tomu nevěřila. V černé hlubině se mohlo skrývat cokoliv. "V tom bude nějakej háček," zamračila jsem se a začala studovat kamennou destičku, která ležela na břehu vodního příkopu. S pískem nám nápisy poradily dobře, takže se jim asi věřit dalo a ignorovat je mi přišlo hloupé. Jen kdyby to nebylo všechno tak rozmazaný, mžourala jsem.

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

Finnick se netvářil nijak a nic neříkal. Těžko se dalo poznat, jestli hyne obdivem k mé osobě nebo spíš v duchu skřípe zubama. Mohl si pro mě za mě dělat, co chtěl, hlavně, když mi do toho nekecal. Vytvořila jsem nám pěkný záhonek. "Dík," broukla jsem jen k Finnickovi, když můj výtvor pochválil a už jsem se jala dělat cestičku z květů. Výsledek předčil jakákoliv očekávání. Sotva jsem hodila první kopretinu na písek, začal kvílet, prskat a syčet, jako by ho to snad doopravdy bolelo. Jen jsem se škodolibě zašklebila, k tomu, abych litovala nějakej písek, jsem se vážně nesnížila. "Pálí, co?" zamrmlala jsem k rozpálené zemi, která ale teď v místech květinové cestičky tak rozpálená nebyla. Dalo se po ní normálně našlapovat vpřed. Netrvalo dlouho a stáli jsme bezpečně na druhé straně. Finnick se vydal za mnou a taky to asi přežil.
Žádné další nebezpečí na druhé straně písku zatím nečíhalo. Zatím. Cesta se táhla dál, až jsme nakonec stanuli před další odbočkou. "Co třeba tudy?" kývla jsem hlavou doprava, ať je taky nějaká změna a nejdeme furt jen rovně. Nebyla to vlastně podstata labyrintu? Když jeden jde pořád rovně, v bludišti se nikam nedostane, alespoň taková byla moje logika.

A. doprava

Finnick sice na znaky čučel jako husa do flašky, ale nic neříkal. Možná vážně jen předstíral, že v tom něco vidí. Přečíst to popravdě nebylo až tak snadné, jak byly znaky v písku celé rozmazané, ale postupně jsem to dávala dokupy. Horoucí písty... písky jsou krůtí vrah? Asi krutý. Z květinek mají však strach? Znělo to divně. Nedávalo mi to ani za mák smyslu, proč by se písek měl bát květin? Jenže žádné jiné slovo mi tam nevycházelo a lepší nápad jsme asi neměli. Kromě toho tady nic nemuselo dávat smysl. Labyrint měl určitě svou vlastní logiku.
"Stojí tam: 'Horoucí písky jsou krutý vrah, z květinek mají však strach,'" přečetla jsem plynule, jako bych si to nemusela několikrát překoktávat v hlavě. "Za pokus to stojí." Ač to nebylo třeba, ale když už něco dělat, proč to neudělat trochu stylově, máchla jsem doširoka tlapou a ze země před námi vyrazil velký trs kopretin. "Tadá," vysekla jsem malou poklonku a natrhala si jich co nejvíc do tlamy. Pro Finnicka jich tam taky dost zůstalo. Tak jdem na to, povzdechla jsem si, upustila jeden květ do písku přímo před sebe a opatrně došlápla do jeho blízkosti. Doufala jsem, že písek zchladne nebo uteče nebo něco - co já vím, co se vlastně stane? A taky, že mám v tlamě dost květin, abych si je mohla házet pod nohy, dokud nebudu na druhé straně.

A. Budu se řídit tím, co mi řekla destička

Kráčela jsem za Finnickem a když se zdálo, že se nevynoří žádné čelisti, které by ho schramstly na jedno kousnutí nebo že by na nás mělo něco vyběhnout zpoza další odbočky, pomalu jsem se mu zařadila po boku. Doufala jsem, že toho nebudu litovat. Podkopnout tlapy jsem mu mohla vždycky... ale trochu mě žralo, že by mi teď už asi bylo líto ho chladnokrevně obětovat.
Začal volat na kouli. Nastražila jsem uši, ale koule se neozývala. "Možná. Nebo to jen nechce přiznat. Nevím, jak moc tajnůstkářské můžou tyhle koule být," pokrčila jsem rameny. Však jsem ani nevěděla, co jsou vlastně zač. Ne, že by na tom moc záleželo. Prozatím to vypadalo, že to jsou prostě entity, co vlkům rády zadávají úkoly, nejspíš pro svoje vlastní pobavení.
Šli jsme dál a dál. Na to, že to byl labyrint, tu nebylo moc odboček ani zatáček, cesta vedla prostě rovně vpřed. Něco zvláštního tu však přece bylo. Písek, a zdál se rozžhavený do ruda. Šlapat na to se zdálo jako blbost. "No, tohle na příjemnou procházku nevypadá a na přeskočení to je trochu daleko," zhodnotila jsem. Možná, kdybychom uměli lítat... ale to nám koule stejně rovnou zakázala. Naklonila jsem se ke klikyhákům, nad nimiž se skláněl i Finnick a přinejmenším předstíral, že umí číst. "Hm," zamručela jsem a přimhouřila oči. Třeba to byla nápověda.

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

Hlas ozývající se z orbu mě nijak nevyděsil. Popravdě to v takovéto situaci byl celkem očekávaný vývoj. Koukla jsem po očku na Finnicka, ale ten se držel statečně, čímž si vysloužil ne zcela bezvýznamný plusový bod. Nejseš úplně marnej, řekla jsem mu pouze v duchu. Abych to vyslovila nahlas, o to by se ještě musel zasloužit.
Koule nás přivítala v bludišti a zakázala nám hrabat a létat. "Vypadám snad jako holub?" povytáhla jsem pomyslné obočí nejprve na ten orb a potom i na vlka, který na mě vejral, jako by čekal, že roztáhnu perutě a vyletím nad zdi labyrintu. Od toho tu byli jiní experti, ale já mezi ně fakt nepatřila. "Hm, mohl by to být nějaký bůh, nebo něco takového," usoudila jsem. Možná někdo skrze tu kouli jen promlouval a sám byl někde jinde. "Ale ten hlas jsem ještě nikdy neslyšela, nebo mi to tak nezní. Každopádně s podobnou koulí už jsem se jednou setkala, ale kdo ji ovládal nebo jestli měla vlastní rozum, to vlastně nevím," podrbala jsem se za uchem a doufala, že tahle taky bude rozdávat jídlo zadarmo.
"To si piš, bizon je nejlepší kus žvance, co se vůbec dá sehnat," pronesla jsem přesvědčeně, protože to musela být pravda. Odmítala jsem poslouchat cokoliv jiného. Trochu jsem si povzdechla, vycouvat se fakt nedalo, ale upřímně, překvapovalo mě to tolik? Nebo aspoň trochu? "Jo, teď už se snažit musíme, jestli chceme ještě někdy vidět otevřenou krajinu. Bizon nebizon," přestala jsem si dělat chutě a raději se rozhlédla, před čím to stojíme. Na první zběžný pohled všechny tři chodby vypadaly stejně a k důkladnějšímu ohledání jsem se nedostala, protože Finnick vyběhl doleva. Pokrčila jsem rameny. "No tak fajn." Jestli se chtěl řítit ozlomkrk první, mně to úplně vyhovovalo. Vyrazila jsem za ním a vyhlížela jakékoliv náznaky nějaké kulišárny. Protože že tady na nás čeká, a možná nejen jedna, to se mi zdálo nad slunce jasné.

Bloumali jsme kolem zdi, až se najednou před Finnickem keř rozestoupil a vytvořil vchod tak akorát pro nás. Podezíravě jsem na to hleděla, připravená začít zdrhat, kdyby se z průchodu něco vyřítilo, ale nedělo se nic. Bylo jasné, co tohle je. Pozvánka ke vstupu. Jenže kam? Finnick měl jasno v tom, že to chce zjistit. Povzdechla jsem si. "Otázkou je, co kvůli tomu budeme muset podstoupit," zamrmlala jsem, ale vkročila jsem za ním průchodem skrze stěnu. Nechtěla jsem mít na triku, že ho tady něco zabije... A kdo by to asi tak zjistil? No tak fajn, byla jsem zvědavá, dobře? Nevypadalo to extra nebezpečně.
Jen, co jsem vlezla dovnitř, cesta za námi zmizela. Položila jsem tlapu na stěnu, ale ta byla stejná, jako předtím. Křovitá a neprostupná. "To víš. Úrodná půda. Pravděpodobně ze všech těch mrtvol, co jsou tady pod tímhle labyrintem pohřbený," ušklíbla jsem se a zamrkala, protože mě náhle oslnilo světlo. Před námi se vznášela světelná koule. Orb, chcete-li. Zářil krásně žlutou, či spíš zlatavou barvou, jako veliký květ pampelišky. "Tak to vypadá trochu povědomě," vzpomněla jsem si na magický orbík, kterému jsme sbíraly sklíčka. "Když se budem snažit, možná nám z nebe snese bizona." Naklonila jsem hlavu ke straně a zaposlouchala se do šepotu, který z koule vycházel. Co se nám asi snažila sdělit?