Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle skřítě se tady toulalo už někde od zimy a ještě to odkývalo, jako by nic. S naprosto ledovým klidem. Vlčíšku, ty to vidíš. "Tak jo. Jen se ujišťuju," pokrčila jsem rameny, asi bych si na to mrně měla dávat pozor. Kdoví, co za překvápka ještě mohlo skrývat.
Z malé vlčice se vyloupnul spíš malý vlk. Pravděpodobně. Nevadilo mu, že je to k vrbovému hájku daleko, naopak velmi ožil, ale na slova o jídle zase začal s tou nesrozumitelnou hatmatilkou. "Nerozumím ti, když mluvíš takhle," zavrtěla jsem hlavou. Pořád mi to v ní vrtalo, protože jsem si byla jistá že někdy, kdysi... Ale kdo? Význam mi každopádně tak nějak došel podle jeho posledních slov a taky prosebných očíček, která na mě upřel. "Zatím ne, ale brzo budu. Seď tiše a dívej se, ať si nevyplašíš svačinu," vysvětlila jsem prostě a vkročila do toku řeky. Doufám, že žere ryby.
Od události s nechutnou rybí příšerou v propadlině jsem sama rybám už příliš neholdovala, ale lovit jsem je nezapomněla. V klidném proudu se míhali puntíkatí pstruzi a netrvalo mi moc dlouho nějakého lapit do zubů. Stačilo jen chvíli stát a nehýbat se a pak zase projevit trochu obratnosti. Uvítala jsem i to osvěžení, den byl horký a hlavně nechutně dusný. Zakousla jsem rybu a pleskla ji vlčeti k nohám. "Tady. A mimochodem, máš taky nějaký jméno?"

Vlče na mě pořád čučelo vyděšeně, jako bych mu řekla, že ho sním s křenem ke svačině. Z malé vlčice nešlo ani bů, jen její břicho nahlas mluvilo o hladu. Zajímalo mě, co je vlastně zač. A hlavně čí je. A odkud. Povzdechla jsem si, bylo mi jasné, že už jsem se upsala k pomoci, protože otočit zády jsem se nedokázala. Vždycky jsem si vzpomněla na malou Sheyu, vyděšenou na sněhu, samotnou na celém světě.
Chvíli se rozhlížela kolem dokola a já se začínala bát, že možná neví, kde bydlí. Nakonec se ale její pohled zastavil na druhém břehu řeky. "Tam?" Vysvětlovala, že ji přešla, když byl ještě mráz. Nebo... přešel? Přimhouřila jsem oči. Že by to vůbec žádná holka nebyla? A taky... "To už se tady někde potuluješ od zimy?" Nechápala jsem. Jestli tu vlče bylo celou tu dobu samo, tak muselo mít tužší kořínek, než se zdálo. Ale to bylo snad nemožné, ne? Musel mu někdo pomáhat.
Vlk, vlčice, nebo s kým že jsem to vlastně mluvila, mi vysvětlil, že žije v lese vrb, které nemají obličej. Povytáhla jsem obočí nad tím upřesněním. "Jasně. Vyhnu se všem lesům, kde mají stromy oči. Hm, počkej..." Zamyslela jsem se. Z toulek po jihu Gallirei jsem si jedno takové místo vybavovala. Nemuselo to být ono, ale byl to jediný les, co mě napadal. Posledně, když jsem tam procházela, nikdo tam nežil, ale už to taky bylo pekelně dávno.
"Možná vím, kde by to mohlo bejt. Vezmu tě tam," řekla jsem nakonec. Za pokus nic nedáme. "Ale je to ještě docela štreka," přejela jsem pochybovačně vlče pohledem, jako bych posuzovala jeho schopnosti před předalekou cestou. Nebylo to zase tak daleko, ale měla jsem svoje pochybnosti. "Jestli máš hlad nebo něco, řekni si rovnou," pobídla jsem ho. Cestou přes řeku jsem si hlavu nelámala, to pro mě byla hračka. Nechtěla jsem ale, aby tenhle punťa někde na louce zkolaboval. Co bych s ním pak dělala, smýkala ho za sebou?

Vlče na mě upřelo vypleštěné oči. Vypadalo jako malá sůva vypadlá z hnízda. Nechtěla jsem ho litovat, zakazovala jsem si to, ale těžko jsem se mohla snažit tvrdit, že to se mnou ani nepohnulo. I když jsem byla zároveň nabručená - proč já, proč zrovna já jsem měla být spasitelkou ztracených písklat? To neexistovali vhodnější adepti? Jenže bylo zbytečné se na takové otázky ptát. Byla jsem to já a tím to končilo.
První slova z tlamy puntíkatého vlčete byla naprosto nesrozumitelná. "Co?" Něco mi ta hatmatilka vzdáleně připomínala, ale nedocházelo mi, co vlastně. Vzápětí jsem byla přemlouvána, abych ji nejedla. "Nesežeru tě, jsem zrovna po svačině," zavrtěla jsem hlavou a sedla si do trávy, aby ze mě to skřítě ještě nemělo smrt. Vypadala jsem fakt tak hrozně? "A nejsem žádná seňoralupa, jsem Cynthia," dodala jsem ještě. Co jen mi to kruci připomíná?
Malá vlčice se krčila, zabodávala pohled do země a snad by se do ní nejradši vsákla. A, samozřejmě, chtěla domů. Trochu se mi ulevilo, že aspoň nějaký domov má, i když to nemuselo znamenat, že je všechno vyhráno. "Nevyšiluj, holka, to se určitě dá zařídit. Když mi řekneš, kde to je, vezmu tě tam." Teď přicházela ta zásadní otázka. Zpříma jsem na ni upřela pohled: "Víš, kde to je, žejo?"

//Mahtaë sever

Následovala jsem svoje uši po proudu. Nemohla jsem už doufat, že se mi to jenom zdá, protože ten srdcervoucí nářek byl reálný tak nezpochybnitelně, jako zem pod mýma nohama. V příhodném místě jsem řeku přebrodila, neboť mi přišlo, že se to nese spíše z druhého břehu. Třeba to nic nebude. Děcka si hrajou a někdo si natloukl čumák. To je toho. Jenže tak to neznělo a já to moc dobře věděla. Opatrně jsem vyhlížela původce toho pláče. Opatrně, jako by to snad mohlo něco změnit. Až ho uvidím, tak ho uvidím, ať jsem se koukala opatrně nebo neopatrně. Mám já tohle zapotřebí? Pořád ještě není moc pozdě se otočit. Moh by to pro jednou být problém někoho jinýho. Hořce jsem se ušklíbla. Jo, jasně. Jako bych tomu snad věřila.
Nakonec jsem vlče, které kňouravě vylo na břehu řeky, spatřila. Nebylo to už úplně mrně, aspoň ne věkem. Šlo ale o takové nedochůdče, jako za groš kudla. Drobná stavba těla a jemné rysy (nemluvě o tom hlásku) mě vedly k domněnce, že mám před sebou malou vlčici. "Hej, pískle," broukla jsem na ni, když jsem se přiblížila. "Už nekvílej, nebo přilákáš něco, co přilákat nechceš." Rozhlédla jsem se kolem, ale samozřejmě jsem nespatřila žádného společníka ani opatrovníka, prostě nic. Ztracené vlče. Prastarý a dobře známý příběh. "Seš tu sama? Kde máš mámu?" Jen jsem doufala, že její máma není mrtvá a táta se neodstěhoval k protinožcům.

//Úkryt Borůvky přes Borůvku

Lesem jsem prošla beze spěchu. K Aranel a Siberii jsem se znovu nepřipojila, především jsem se nechtěla před nikým ukazovat, dokud jsem měla kožich umatlaný od krve, jako bych se ani neuměla slušně najíst. Došla jsem k řece a nejdřív pár chladnými doušky zapila laní hostinu, než jsem vlezla v mělčím místě do vody a nechala chladný proud, aby mi opláchl můj zamazaný kožíšek. Voda v řece byla sice chladná, ale vzduch už nabýval téměř letních teplot. Dokonce i teď k večeru se stále drželo pro mě dosti příjemné klima - žádná zima, žádné nesnesitelné vedro.
Cáchala jsem se tedy ve vodě a trochu se s tím návratem do smečky courala, protože nebylo kam spěchat. Byla bych se už nakonec otočila a odešla, když mi cosi dolehlo k uším. Našpicovala jsem je. Přicházelo to odněkud dál po proudu. Ale. To nic nebude. Jenže se to ozvalu znovu, a potom ještě jednou. Už jsem litovala, že jsem si s mytím nepospíšila. Měla jsem se prostě otočit a zmizet. Pořád jsem to mohla udělat... Ale věděla jsem, že by mi to hlodalo v hlavě. "K čertu s tím," zavrčela jsem a vydala se po hlásku, který mi vítr naléhavě přinášel k uším.

//Mahtaë jih

1080
//Borůvka

Došla jsem do úkrytu. Siberia se ke mně nepřipojila, takže to vypadalo, že budu svačit sama, ale nebyl to pro mě důvod ke stížnostem. Nevadilo by mi, kdyby šla se mnou, ale ani jsem nepatřila mezi ty, co potřebují mít neustále někoho za zadkem. Chvíle klidu a samoty mi přijde k duhu úplně stejně. Ale hlavně kousek měkoučké laně, olízla jsem si čenich a vypravila se do spíže, kde kořist ležela. Urvala jsem si pro sebe kus masa i něco z vnitřností a lehla si ke stěně, kde jsem se delší dobu věnovala jen a jen jídlu.
V jeskyni panovalo ticho a nikdo si mě nevšímal. Já si zase nevšímala vlků kolem. Najedla jsem se dosyta a spokojeně si olízla čenich. Po dlouhé době, kdy jsem jedla jen zajíce, ptáky a ryby mi kousek vysoké opravdu přišel k duhu. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem teď měla ně některých místech kožich zašvihaný od krve až hanba. Sice jsem se snažila jíst kulturně, ale nemohla jsem ohlídat všechno. S povzdechem jsem vstala a vykročila přes les k řece, abych se trochu umyla.

//Mahtaë přes les

Siberia se už už chystala vydat k úkrytu, ovšem vypadalo to, že to nebude nutné. Právě z toho směru k nám totiž dokráčela Aranel a její dcera u ní hned vyzvídala, jestli tam náhodou druhou léčitelskou nadšenkyni neviděla. Dočkala se ale záporné odpovědi. "Tak je to jasný, kdesi lítá a užívá jara," mlaskla jsem a vytáhla se do sedu, protože už mě z povalování tlačilo všechno.
Dál se bavily hlavně Aranel se Siberií. Začala jsem si vytahovat ulámané větvičky borůvčí z kožichu, ale pořád jsem poslouchala, aby mi nic neuteklo. Bílá vlčice sdílela názor, že nějaký léčitel by se hodil, ale kde vzít nějakého učitele, to byla otázka, na kterou asi nikdo odpověď neznal. Vypadalo to, že babky kořenářky (a dědci) jsou jaksi vzácnější, než jsem si myslela.
Pak ale Aranel řekla něco, co jsem považovala za blbost. Respektive jsem věděla, že to je blbost. Vyplivla jsem poslední snítku borůvčí a zvedla hlavu. "Nemyslím si," prohlásila jsem. "Magie země se určitě hodí, ale nedá ti vědomosti toho, na co je která kytka dobrá. Sama ji mám. Můžu vyčarovat jakoukoliv rostlinu, na kterou si vzpomenu, ale neřekne mi, jestli je léčivá nebo jedovatá." Pokrčila jsem rameny. Ale kdoví, třeba v tomhle směru byla Kaya fakt vzdělaná. To už musela zjistit Siberia sama.
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat, jak je na tom ta kořist, než se na ni všichni vrhnou a vyžerou to nejlepší. "Dík. Asi půjdu rovnou, celkem mi vytrávilo," mlaskla jsem, protáhla si hřbet a vypravila se směrem k úkrytu - jen jsem ještě koukla po Siberii, jestli jde taky nebo zůstane radši venku.

//Jeskyně

Spojit síly s Ivy bylo podle mě to nejlepší, co mohla Siberia udělat. I kdyby si nesehnaly žádného učitele, mohly si třeba aspoň společně stěžovat. Nebo na sobě navzájem ty kytky testovat... ale radši jsem se kousla do jazyka, než jsem tohle řekla nahlas. "Hmmm, neviděla," zabručela jsem zamyšleně. "Možná bude ještě v úkrytu." Pokud se tedy nestačila už vydat někam na toulky. Jarní počasí k tomu dost svádělo.
"Není zač," máchla jsem tlapou. Však o nic nešlo. Siberia se zdála být natěšená na budoucnost, což jsem jí možná trochu záviděla. Matně jsem si vzpomínala, že jsem bývala taky taková. Jenže to muselo být už, ó, já nevím, tak sto let. "Jó, ona se budoucnost nakonec vždycky nějak vyvrbí," zabručela jsem a tlapou si pohrávala s jedním borůvkovým keříkem. Co čekalo v mojí budoucnosti? Už z ní asi mnoho nezbývalo. Otřásla jsem se od čenichu po ocas, abych se trochu probrala, nechtěla jsem upadat do příliš žádumčivé nálady, když mě někdo sledoval.
"Jo, to bych brala," kývla jsem Siberii. "Bývala jsem v tom dobrá a jsem si docela jistá, že jsem ještě všechno nezapomněla," poušklíbla jsem se, ale to se k nám už blížila lehkým krokem Aranel. "Ani ne, řešíme otázky budoucnosti," střihla jsem ušima a přestala masakrovat borůvkovou větvičku. "Zatím ne, ale mám to v plánu," opáčila jsem, už jsem si trochu odpočinula a mnohem jasněji jsem si uvědomovala svůj hlad.

Siberia nejevila žádné známky toho, že by se za losy chtěla rozběhnout hned, což mi vyhovovalo. Ještě bych musela jít taky... a mně se teď nikam vůbec nechtělo. Maximálně do úkrytu zkontrolovat kousek té laně, olízla jsem si mlsně čenich, ale taky jsem se zatím k odchodu neměla.
Zkusila jsem vlčici trochu nastínit, co za další možnosti ve smečce vlastně jsou. Stejně se zdálo, že lovců (a potencionálních lovců) je tady dostatek. Sama jsem si malinko brousila zuby na funkci ochránce, mou jedinou a nejmilovanější, ale tušila jsem, že než si ji vysloužím, ještě to nějakou chvíli potrvá.
Siberia se zrovna na tuhle práci moc netvářila, nadchlo ji něco celkem jiného. Ivy byla z kytiček taky na větvi, není to zajímavý? podivila jsem se trochu v duchu, i když jsem moc neměla čas polemizovat nad tím, čím že to vlastně zajímavé je. Prostě náhoda. "Vidíš, tak to můžeš trochu víc prozkoumat," plácla jsem párkrát ocasem do země, částečně nakažena nadšením mladší vlčice. "Ale se sháněním učitele ti asi nepomůžu, vůbec nevím, kdo by se tak tomu mohl věnovat a sama jsem se o bylinkaření nikdy moc nezajímala," pokrčila jsem rameny. Cpát vlkům do krku kořeny a patlat se ve zhnisaných ranách bylo hodně vzdálené tomu, co bych chtěla dělat. "Možná se zkus zeptat Ivy? Nevím, jestli jsi ji už potkala, je tady nová, taková hnědá vlčice. Přišlo mi, že se o to taky zajímala."

"Mhm, vím," pokývla jsem hlavou, když jsem viděla, že Siberii losi zaujali. "Ani to není tak daleko. Můžeš je potkat kolem Velkého jezera, hlavně když se pasou na pláních kolem." Trochu mi cukly koutky. "Jo, koukat na ně je fakt zážitek. Bejci mají obrovský paroží, to bych nechtěla tahat pořád na hlavě," uchechtla jsem se a protáhla si tlapy dopředu.
Viděla jsem, že to s mladou vlčicí pěkně škublo, když jsem jí řekla svou... no, říkejme tomu třeba historka. Možná to bylo trochu moc, ale neomlouvala jsem se. Bylo pro ni určitě lepší vědět, co všechno se může stát, než zavírat oči před pravdou jen proto, že je ošklivá. "Jo. Ale neříkám ti to, abych tě děsila nebo odrazovala," dodala jsem k tomu pouze. Určitě byla dost chytrá, aby si to přebrala sama.
Siberia soudila, že lovkyně z ní nebude. Přinejmenším ne hlavním zaměřením. Jenže co mělo být tedy její funkcí, to také netušila. "Hmm, no, ono se to časem vyvrbí. Záleží, co by tě zajímalo. Já bývala třeba dřív ochránce, to je docela fajn, ale nesmíš se bát konfrontace s případnými pobudy, co zabloudí na území," odfrkla jsem si. Že se jich vždycky našlo dost! "Nebo... hm, jestli tě zajímaj víc kytky, mohla bys být třeba bylinkářka nebo léčitelka nebo tak něco," uvažovala jsem, ale v tomhle jsem se já sama moc neorientovala.

Nedivila jsem se Siberii, že ji velikost jelenů překvapila. Čučet na ně z dálky, jak se pasou na louce nebo je vidět už ulovené (a často taky dost okousané nedočkavými hladovci) je jedna věc, ale vrhnout se mezi ně - jó, to už je něco jiného. To už chce trochu odvahy. "Jo," shrnula jsem tyhle své veškeré myšlenky jedním slovem. "A to počkej, až uvidíš losy. Ti jsou ještě větší než jeleni a pořád se chovají, jako by měli osinu v zadku a mohli za to všichni kolem." Losi byli v mých očích prostě jen hroudy masa a vzteku. Podobně jako divočáci. "I když nevim, jestli je smečka chodí taky lovit." Věděla jsem, že žijí dál na pláních směrem k severu, ale bylo dost možné, že se Borůvka drží jelenů, když měla tu možnost.
"Fakt hodně," ujistila jsem Siberii, že si nemusí lámat hlavu s tím představováním. Nebylo na tom nic komplikovaného. "No... párkrát jo," přiznala jsem neochotně. Radši bych vykládala, jak jsem byla dokonalá a nikdy mě žádné zvíře ani parůžkem neškráblo, ale usoudila jsem, že aspoň vlkům ve smečce bych úplně bezostyšně lhát nemusela. Nebo spíš neměla. "Nijak moc vážně, naštěstí, ale když lovíš často, tak se tomu prostě nevyhneš. Sem tam zkrátka schytáš kopanec nebo trkanec a když máš štěstí, oklepeš se z toho, příště to zkusíš znova a možná se i poučíš."
"Ale jo, může to být ošklivý," odsouhlasila jsem i její další slova. "Jednoho vlka, co jsem znala, nakopl los do hlavy a už to nerozchodil." Ten "jeden vlk" byl konkrétněji můj otec, ale neříkání celé pravdy jsem mezi lhaní nepočítala. "Jenže to je tak se vším," pokrčila jsem rameny. "Kdyby měli vlci pořád jen přemejšlet o tom, co je jak nebezpečný, asi bysme mohli jen sedět na zadku v lese a nedělali nikdy nic." A i přitom mohlo hrozit nebezpečí. Třeba padající větve. Nebo mozková příhoda. Někdy jsem si říkala, že je zázrak už jen to, že se vůbec někdo z vlků dožije dospělosti.

Siberia se uložila úhledně mimo borůvčí, ale mě by momentálně bylo fuk i kdybych ležela v mraveništi. Hlavně, že jsem ležela. Poušklíbla jsem se, když černobílá vlčice pronesla jistý poznatek o svém bratrovi. "Všimla jsem si. A to jsem ho viděla asi tak jen pět minut," opáčila jsem. Trochu to vypadalo, že byl připravený Kaye vyprášit kožich přímo tady a teď... Doufala jsem, že se z něj nakonec nevyklube tak drzý harant, na jakého na první pohled vypadal. Na to jsem neměla náladu.
Siberia se nechala slyšet, že jí lov přišel vlastně docela v pohodě. Vlastně se rozpovídala docela hodně, tlama jí jela na plné obrátky, takže jsem se nějakou chvíli ani nedostala ke slovu. Nějak extra mi to nevadilo, pokud šlo o ukecané vlky, postupem času jsem se tady vyučila docela trpělivosti. Siberia aspoň nebyla takový bizarní tvor jako třeba Kaleo nebo Newlin.
"Si časem zvykneš," prohlásila jsem moudře, když se v záplavě slov objevila mezera. "A napoprvé je stejně lepší se moc mezi zvířata nemotat. Rozhodně lepší, než kopytem do lebky." Což bylo nepochybně taky drastické - ale pravdivé. "Což je dobrý mít na paměti pořád," uzavřela jsem a položila si hlavu na přední tlapy. Nechtělo se mi nic dělat ani nikam chodit. Paprsky slunce, které pronikly mezi listím, mě šimraly na čenichu a cítila jsem se lenivě a spokojeně. Což byla poslední dobou docela vzácnost.

//Kvetoucí louky přes Mahtaë sever

Společnými silami jsme odvlekli kořist do lesa. Nikdo se naštěstí neptal na moji nohu, což bylo chytré, protože by šlo jen o plýtvání dechem. Stejně bych řekla, že jsem v pohodě. Což budu, pomyslela jsem si. Až si na chvíli sednu. Zastavili jsme se mezi stromy, Awarak hlasitě zavyl, aby ohlásil náš návrat, ale než jsem se nadála, už se s Aranel chopili laně a táhli ji do jeskyně. "Tak jo," houkla jsem akorát, ale zůstala jsem, kde jsem byla. Půjdu si pak kousek dát, ale když mají ti dva tak naspěch...
"No, toť otázka," pokrčila jsem rameny, když se vedle mě ozvala Siberia. Vypadalo to, že tady chvíli pobudeme, ale nevadilo mi to. Bylo mi to vlastně celkem fuk. Spokojeně jsem se natáhla do borůvčí, které se začínalo zelenat a hned jsem ucítila úlevu v bolavém rameni. Aaaah. "Ale mají s sebou tu černou...uh, Kayu," vybavila jsem si jméno vlčice, které jsem se konečně po letech dozvěděla. "Ta to ukočíruje. Možná si ten Varja myslí, že tam tomu velí, ale vsadím se, že to není vůbec pravda," zachechtala jsem se spokojeně.
Siberia měla pravdu, že po druhé skupince tu nebylo ještě ani vidu, ani slechu. "Byli jsme rychlí," shrnula jsem to prostě a střihla ušima. "Jaký máš pocity po prvním lovu?" vyzvídala jsem.

Vyvíjelo se to dobře. Směřovaly jsme laň přesně tím správným směrem, aby měl Awarak šanci k úspěšnému útoku. Doufala jsem, že to nezkoní. Siberia se držela mimo problémy, vlastně šla při samotném lovu spíš stranou, ale to bylo fuk. Když to byl její první velký lov, asi to tak bylo i lepší. Jak se břeh blížil, začínala jsem ale cítit, jak mi v rameni začíná pulsovat bolest. Zaťala jsem zuby, ale musela jsem zpomalit - mohlo se pode mnou každou chvíli podlomit a vážně jsem si nechtěla namlátit tlamu takhle přede všemi. Po zimě jsem potřebovala trochu trénink, než se vrátím do kondice.
Naštěstí už nebyla moje asistence příliš potřeba. Awarak se vrhl po lani a oba se zřítili na zem. "Jau," zamumlala jsem, ale vlk měl kliku. Hned zase vyskočil na nohy, nestala se z něj rozmáznutá placička. Než jsem k nim doklusala, už bylo po všem. Laň naposled vydechla a bylo to. Potrava pro smečku byla zajištěná. Spokojeně jsem se zazubila na zbytek lovecké skupiny. "To šlo dobře. Ještě štěstí, že seš hotovej buldozer," ušklíbla jsem se na Awaraka, který naštěstí opravdu nevypadal nijak pošramoceně. Rameno mě bolelo, ale snažila jsem se nedat nic znát, i když jsem pajdala kolem poněkud ztuhle. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne a pokud ano, že se nebude ptát. Nechtěla jsem nic vysvětlovat. Radši jsem se hned chopila kořisti spolu s ostatními a zamířila k lesu.

//Borůvka přes Mahtaë

Jedním uchem jsem poslouchala instrukce, které udělovala Aranel Siberii, ale soustředila jsem se především na stádo, které se popásalo před námi a prozatím si nás nevšimlo. Laň, která vypadala jako slibný cíl, jsem zahlédla záhy. Vyměnily jsme si pohled s Aranel a bylo jasné, že se tahle laň stane naší kořistí - s trochou štěstí. Protáhla jsem si naposledy levé rameno, teď mě koukej nezklamat, a ke slovům bety jsem neměla co dodat. "Souhlas," houkla jsem jenom. Čas na vykecávání skončil, teď bylo třeba jednat.
Vyběhla jsem chvilku za bílou vlčicí a stádo se dalo rychle do pohybu. Po dlouhé době jsem zažívala ten pocit, kdy jsem se snažila mít oči všude, hlídat si pohledem vyhlídnutý kus, zbytek stáda i ostatní lovce. Hlavně jsem pokukovala po Siberii, jestli se neplete některému ze zvířat pod kopyta nebo se neřítí do jiného průšvihu. Naše vyhlédnutá laň se chtěla připojit k ostatním, ale povedlo se mi ji chňapnout do boku, aby se otočila spíš směrem, který byl třeba.
Břeh, kde se schovával Awarak, byl přímo před námi, jen jsme ji tam musely zahnat. Ale i přes svoje zranění se nechtěla dát tak snadno. Bojovala o svůj život. Stěží jsem se vyhnula rozmáchnutému kopanci. S vrčením jsem jí věnovala další štípanec a natahovala krok, jak jen se dalo, abych jí zůstala po boku. Bylo to už pěkně dávno, co jsem lovila se smečkou, ale nezapomínalo se to. Tělem mi proudil adrenalin a cítila jsem, že mi tohle chybělo.