Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//V pohodě :D
Černobílý vlk mi začal chválit mou iluzi, což se mi samozřejmě líbilo. „Jo. Pak budu moct vytvářet, co se mi jen zachce,“ zazubila jsem se. „Bude to sranda.“ Samozřejmě to nebylo poprvé, co jsem přemýšlela o tom, jaké psí kusy bych mohla vyvádět se svou magií, až ji plně ovládnu. Obávala jsem se ale, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, než toho dosáhnu. To mě ale nijak neodrazovalo.
Následně se Awarak rozhovořil o tom, že možná má magii vzduchu. Nebo možná taky ne. „No, z toho co říkáš, to tak rozhodně zní,“ usoudila jsem. Žádná jiná magie mi v takovém případě nepřicházela na mysl. „Takže to nejspíš bude vzduch. Co se týče těch očí, řekla bych, že je to spíš náhodné. U někoho se zbarví a u někoho zase ne.“ Nikdy jsem nad tím, pravda, moc nepřemýšlela, ale teď jsem to ze sebe vysypala jako skálopevný fakt. No, však jak jinak by to taky bylo? „Když ti zůstanou oči zlatý, aspoň nikdo neví, jakou máš magii. Moment překvapení.“ Na další Awarakova slova jsem jen pokývla. „Mistr Whiskey nebyl lhář. Jen suchar. Tudíž předpokládám, že ti dva tu vážně někde jsou. Ale kdo jsou, kde sídlí a co umí, to nemám ponětí. Třeba by ti řekli, jak je to s tou tvou magií.“
Poslední z otázek, které na mne černobílý chrlil, se mi však moc nelíbila. Bylo to jako dostat po čumáku realitou. Řeči o magiích mi mysl udržovaly mimo nepříjemné téma, ale teď se moje myšlenky musely soustředit znovu na to, co se stalo v propasti. Nelíbilo se mi, jak moc mě to rozházelo a jak moc mě to nadále rozhazuje. Klid. K čertu. Dej se zase do kupy! Poměrně dlouho jsem se odmlčela, než jsem zvolna odpověděla - zdálo se ale, že i Awarak nedávno zažil cosi divného a tak by to mohl chápat. Doufala jsem, že budu znít dostatečně suverénně: „Divná věc... Ve zkratce – viděli jsme s pár dalšími vlky, jak krtci skáčou do propasti, chtěli jsme je zastavit a sami jsme tam spadli. Pak se tam vynořila taková hnusná ryba. Obrovská. Málem nás zabila. Byl to hrozný boj, a potom se otevřel vír a my se všichni málem utopili. Podzemní řeka nás pak donesla ne břeh.“ Tak, a bylo to, v pár větách jsem shrnula celou tu strašnou událost. Žaludek mi už zase poskakoval. Kušuj. Ale nekušoval. Dělalo se mi na nic z těch myšlenek a z vedra, jaké se začínalo dělat s příchodem slunce. Potřebovala jsem vodu. Neohrabaně a se značnou námahou jsem donutila ztuhlé tělo vstát a dokulhala jsem k řece. Hltavě jsem se napila a doufala, že to pomůže. Zatímco jsem čekala na úlevu, kterou mi přinese životodárná tekutina, zavřela jsem oči. "Je to na prd, Awaraku, čekala jsem, že magická země vlků bude trochu... jinačí."

Awarak svou rybu zhltal, ani se nad ní nepozastavil. Proč taky? Nic s ní přece nebylo. Veškerý problém byl v mojí hlavě. K čertu, už ani na rybách si teď nebudu moct pochutnat, zaklela jsem v duchu. Hlad mi sice zahnaly, ale musela jsem si dávat bedlivý pozor, aby se mi myšlenky nestáčely zpět k příšeře z propasti, jinak mi v žaludku začaly metat kotrmelce a poslední věc, co jsem chtěla, byla hodit šavli Awarakovi k nohám.
Když jsem zmínila svou magii iluzí, vypadal Awarak hodně překvapeně a kroutil hlavou jako vyoraná myš. Vypadalo to tak komicky, až se mi koutky úst znova zvedly do úsměvu. On nikdy nikoho takového doopravdy nepotkal, došlo mi. No, možná to nebylo tak divné. Kdoví, jak dlouhou nebo krátkou dobu se tu potuloval a co viděl. Nebo neviděl. Pak ale řekl, že vůbec nikdy neslyšel o magiích – že dokonce ani svou magii nezná. Zvedla jsem hlavu a překvapeně zamrkala. „Vážně? To je teda dost zvláštní.“ Je možné, že se u někoho magie neprojeví? Zamyslela jsem se nad jeho neobvyklou žádostí. „Odhadnout? To těžko. Myslím, že se to časem nějak projeví samo.“ Zkoumavě jsem se mu zahleděla do očí. Byly zlatavé. Nic se z nich vyčíst nedalo. „U mě se to projevovalo náhodně. Nejdřív když jsem byla třeba rozrušená, občas jsem vytvořila nějaké, hm, blikající obrysy. Řekněme. A pak, když jsem se na to hodně soustředila, dokázala jsem to i ovládat. V tomhle stadiu jsem teď.“ Rozhodla jsem se to z náhlého popudu Awarakovi předvést a u jeho nohou vytvořila iluzi obyčejného kamene. Zdála se mi celkem povedená, ačkoliv trochu rozklepaná, za svou názornou ukázku jsem však byla okamžitě potrestána bodnutím bolesti za očima. Unavená bych to neměla dělat. Cukla jsem sebou. „Au, k čertu, špatnej nápad. Ale... no, takhle nějak to vypadá. Tahle se mi povedla. Bývalo to horší.“
Zamyslela jsem se. Co dalšího Awarakovi o magiích říct? „Vím, že existuje oheň, země, voda, vzduch, samozřejmě iluze, a, hm... myšlenky? Jednu z nich asi budeš mít. Jestli nejsou ještě další, o kterých nevím. Nedávno jsem viděla pár vlků s opravdu vymakanýma magiema v akci. Někdo uměl nechat vyrůst kořeny a udělat z nich zeď, někdo zase vodní zeď, hm... myslím, že jedna vlčice pohybovala předměty bez toho, aby na ně šahala... a jedna vlčice sršela jiskry. To bylo drsný. Škoda, že u toho víc nepřemýšleli, protože nás málem všechny pozabíjeli.“ Nemohla jsem si Awarakovi nepostesknout na obecný nedostatek zdravého rozumu v tomto kraji. „A vlastně – no jo, počkej! Potkala jsem taky jednoho vlka, jmenoval se mistr Whiskey a ten mi vykládal o tom, že si magie můžeš vylepšit u Smrti a Života. Ale víc mi neřekl. Byl divnej.“ Uvědomila jsem si, že jsem se za prvé strašně rozkecala, za druhé, že jsem byla jaksi nezvykle milá a vstřícná. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, jenže – no, neměla jsem nejmenší důvod být na Awaraka hnusná.
Černobílý mi sdělil své obavy ohledně medvěda. „Medvěd?“ Zahleděla jsem se do křoví. Ani se nehnulo. „Toho bysme asi slyšeli. A cítili. Medvěd smrdí na sto honů,“ konstatovala jsem nakonec. Nemyslela jsem, že by nám hrozilo bezprostřední nebezpečí.

Na mé upozornění, aby o našem setkání - či aspoň určitých detailech - pomlčel, Awarak zareagoval smíchem a ujištěním, že nemá komu to vykládat. "Dobrá," opáčila jsem prostě. Druhá část jeho věty, ta o zapomínání, mě trochu zarazila. To jsem nějaká všední Máňa, že na mě tak rychle zapomene? Přimhouřila jsem oči, ale dál jsem to nerozpitvávala. Pravděpodobně to nic neznamenalo.
Poté vlk zamířil k řece lovit ryby. V nitru mi pořád hlodal ten hnusný pocit zahanbení. Kušuj. Pozorovala jsem, jak si černobílý počíná při lovu a uvědomila si, že mi pořád není úplně nejlíp. Hlava se zřejmě rozhodla, že bolet nepřestane. Tohle je fakt na nic, zabručela jsem si pro sebe a znovu si lehla, hlavu si složila na přední tlapy. Z Awaraka jsem ovšem nespouštěla oči, snažila jsem se ho pořád nějak odhadnout, zařadit. Ale zdálo se,že je to prostě slušný vlk. Najednou jsem byla skoro ráda, že tu je a rozptyluje mě od černých myšlenek. Aspoň trochu.
Brzy byl zpátky a za ocas držel tři ryby. Zvedla jsem hlavu, ale se sedáním jsem se už neobtěžovala. Už to bylo jedno a mně se nechtělo. "Děkuju ti," řekla jsem a mrkla na Awaraka. "Někdy ti to oplatím," slíbila jsem. Už jsem se chtěla pustit do jídla, když jsem se zarazila při pohledu na ryby. Žaludek se mi okamžitě odmítavě sevřel. Ty jejich ploutve a šupinky mi připomněly souboj s hnusorybou, kvůli kterému jsem takhle dopadla. Tak, a dost, zatřásla jsem hlavou a přiměla se s jistým úsilím pustit do jídla. Ještě si pomyslí, že se bojím ryb. Pravda, předváděla jsem tu sice nehorázné ústupky ze své hrdosti, ale zase jsem to nehodlala přehánět. Snědla jsem dvě ryby tak rychle, jak jen to šlo a celou dobu jsem se nutila myslet na něco jiného, poslední rybu jsem přistrčila k Awarakovi. Bohužel se zdálo, že ryby už nejsou mé oblíbené jídlo.
Když hlad zmizel, celkem se mi ulevilo. Jen kdyby se té pitomé hlavě chtělo přestat s tím duněním. Složila jsem ji s povzdechem znovu na přední tlapy a odpověděla Awarakovi na jeho otázku: "To moje magie. Iluze. Zatím je mi vlastně k ničemu. Ale jednou ji ovládnu úplně, " řekla jsem bez nejmenších pochyb. "Fakt jsi nikoho takového nepotkal?" Přišlo mi to divné. Já už tu viděla leccos a to jsem tu byla chvíli. Neunikly mi Awarakovy zkoumavé pohledy kolem, zdál se jakýsi paranoidní, proto jsem se trochu podezíravě zeptala: "Hele, co tam máš? V tom křoví?" Ještě aby tam schovával další monstrum.

No, tak já na konci září zamířím do prváku na vysokou, a to do Brna na Mendelu, obor zootechnik. A už nyní lehce panikařím, protože si přpadám jako nekompetentní idiot, za dva měsíce mimo střední jsem stihla všechno zapomenout a absolutně netuším, co hodlám dělat na vysoké - potažmo ani co hodlám dělat v Brně :D Nicméně snad všechno vyjde alespoň trochu příznivě, chci si udělat aspoň Bc. A co bude pak, to těžko říct. Nicméně vzhledem k mýmu zaměření a k tomu, že mám střední veterinu, to vypadá, že ať to bude jakkoliv, budu se moct šťastně hrabat ve hnoji do konce svých dnů :D

Černobílý sledoval mé počínání pozorně, avšak beze slova. Choval se obezřetně, asi měl strach, abych mu neuhryzla ucho. Dobře dělá. Nic neodpověděl ani na mou otázku, která stejně byla víceméně řečnická, pouze pokýval hlavou tak, že jsem nevěděla, co si z toho mám vybrat. Předpokládala jsem ale, že moje průhledné kecy o tom, jak jsem v pohodě, prokouknul zcela bez problémů, nevypadal jako hlupák.
Zdálo se mi, že nepostřehl můj krátký souboj se slzami. Dobře. Byl to souboj, který stále ještě nebyl zcela vyhraný. Vůbec jsem netušila, co se to se mnou k sakru děje. Taková měkota jsem nebývala. Tušila jsem, že za tím stojí buď únava, má zranění nebo fakt, že jsem nedávno málem přišla o život, případně kombinace všeho, ale bylo mi jasné, že se musím co nejrychleji zase uklidnit. Naštěstí černobílý začal mluvit, čímž mým myšlenkám poskytl možnost soustředit se na něco jiného než na můj stav značného úpadku. "Jsem Cynthia," představila jsem se poté, co vlk domluvil. Řekl, že se jmenuje Awarak a že ho jen napadlo, že by mi mohl pomoci. Zdálo se, že je to prostě nešťastník, co o mě zakopl v nejhorší možnou chvíli. I přesto, že jsem se stále cítila dost nepříjemně a nechtěla jsem, aby mě někdo očumoval, když jsem vypadala tak příšerně, můj odpor a vnitřní obrana se začínala hroutit. Awarak se mi líbil. Zdálo se, že jsem konečně narazila na někoho se slušným vychováním. A třeba ani nebude takový suchar, jako mistr Whiskey. Proto, když řekl, že hledá společnost, poraženě jsem si povzdechla. Fajn, vyhráls. "No, bránit ti nebudu," řekla jsem vlkovi, můj tón už nebyl tak kousavý. Vlastně jsem se i lehce pousmála - Awarak si mohl připadat poctěný. Nebyla jsem zrovna v náladě na společnost, ale rozhodla jsem se ho tolerovat. Ulehčovat jsem mu to ale taky nehodlala. Jestli se chce bavit, ať si taky vymyslí o čem.
Nad otázkou jídla jsem se ale zamyslela. Nebyla jsem si jistá, jestli chci ze svých zásad slevovat zas až tak moc. Svedla jsem další vnitřní boj sama se sebou a přitom se zamračila. No, jenže škoda už je stejně napáchaná. To už nijak nezahladíš. Viděl mě, když jsem byla mimo, vidí, že jsem úplně nepoužitelná a beztak viděl i ty slzy. Takže už stejně není co ztratit a nemá cenu tady sedět s prázdným žaludkem. Jako na povel mi v biřše zakručelo. "Víš... možná, že bych se nebránila ani něčemu k snědku," přiznala jsem trochu zahanbeně. Bylo mi jasné, že se po tomhle budu cítit jako úplná troska, ale ne o moc víc, než už jsem se jako troska cítila. Připomínalo mi to jedno setkání z dávné minulosti, jedno hodně důležité setkání. Neber to jako pomoc, ale jako přátelskou nabídku, usmála jsem se mírně přo vzpomínce na dávného přítele. Přesto tu byla ještě jedna věc. "Něco si ale musíme ujasnit," řekla jsem a v očích se mi lehce blýsklo - žertovala jsem, ale jen napůl. "Jestli to budeš někomu vykládat, budu ti muset utrhnout ocas. Vážně." Stačilo, že mě tak viděl on. Nevypadal sice jako tlučhuba, ale jeden nikdy neví.

Prodlévala jsem ve sladké temnotě, kam ke mně nemohl dolehnout hlad, strach ani bolest. Přišlo mi však, že jsem nebyla mimo ani pět minut (ač ve skutečnosti uplynula doba mnohem delší) a už mne cosi zase tahalo zpátky k vědomí. Tak nějak vzdáleně jsem si uvědomovala, že do mě kdosi šťourá a šťouchá, poslední kapkou – doslova – která mě probrala však byla až sprška vody na čumák. Proč nemůžu aspoň chvíli v klidu odpočívat? Nemůžete mě nechat v klidu umřít? zakňučela jsem, ovšem jen v duchu.
Otevřela jsem oči a několikrát pomalu zamrkala, abych rozespalé zraky zaostřila na toho, kdo mě probral. Byl to černobílý vlk, pořádný hromotluk. Ležel jen kousek ode mě a ptal se, zdali jsem v pohodě. „V pohodě?“ zachraplala jsem nevrle a stočila uši dozadu. „Jistě, že jsem v pohodě!“ Byla to lež tak očividná, že ani nevím, proč jsem se s ní vůbec obtěžovala, nicméně jsem se okamžitě začala hrabat do sedu, abych Černobílému ukázala, jak strašně moc a naprosto v pohodě se cítím a že se mnou tedy vůbec nemusí zabývat a má rovnou odprejsknout. Nemělo to zrovna kýžený efekt, přiznávám. Když jsem se snažila podepřít si domlácené tělo stejně domlácenýma nohama, klepala se mi při tom kolena a několikrát jsem se povážlivě zakymácela, nakonec se mi to však povedlo, aniž bych spadla na čumák. „Vidíš?“ přiměla jsem se hrdě pozvednout hlavu a zpříma pohlédnout na vlka. Zřejmě to ale vyhlíželo buď komicky, nebo tragicky.
Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že vlka neoblbnu, stejně se mi ale hrozně příčilo se vůbec někomu ukazovat, když vypadám takhle. Pravda, odpočinek mi trochu ulevil od vyčerpání a nejhorší bolesti, pro změnu jsem teď však byla celá ztuhlá a hlad taky nikam neodešel. Nechtěla jsem pomoc. Věděla jsem, že by se mi hodila, ale nechtěla jsem... Nesnášela jsem pocit bezmoci. Se zděšením jsem si uvědomila, že mám slzy na krajíčku a rychle jsem zamrkala, abych je zahnala, než si jich snad proboha ten cizák všimne. „Chtěl jsi něco?“ vyštěkla jsem po něm, abych maskovala vlastní zoufalství. Ať vypadne, než začnu brečet, ať vypadne, než začnu brečet, modlila jsem se. V co jsem ale mohla doufat? Bohové ke mně poslední dobou nebyli moc milostiví. No, ale jestli mě uvidí plakat, tak ho pak budu muset asi zabít.

Všechny jsou krásné, ale nakonec jsem se rozhodla pro č. 1 a 2

//řeka Mahtaë

Šla jsem pořád kolem řeky. Pomalu, velmi pomalu. Napadlo mě, že ze sebe zkusím aspoň smýt ten zelený sajrajt a v místě, kde byla trochu mělčina, jsem opatrně sestoupila do vody. Máchala jsem v ní bolavýma nohama a sledovala, jestli už z nich zelené fleky mizí, avšak zelená barva z hnusoryby šla dolů jen velmi neochotně. Výborně. To zůstanu takhle zohavená už navždycky? Alespoň jsem tedy sklonila hlavu a hltavě se napila, abych zahnala žízeň. Nepříjemně mne přitom bodlo bolestí v zádech. Nic to není, pomyslela jsem si okamžitě, téměř výhružně, jako bych tím mohla stále se vracející bolest zahnat. Nepomáhalo to. Cítila jsem, jak se černé stíny únavy vynořují a ovíjí mě stále pevněji. Nic to není. Ignorovala jsem bušení v hlavě, zhoršující se bolest v zádech a rozseknuté hrudi i hlad, který se také pomalu začal vynořovat. Ryba, kterou jsem si chytila před celým tím šílenstvím, už byla dávno zapomenuta. No, tak to holt musíš vydržet, řekla jsem sama sobě. Natolik hloupá, abych se pokoušela o lov, jsem nebyla. Po chvíli cákání se v příjemně chladivé vodě jsem vylezla znova na břeh a šourala se dál.
Daleko jsem ale nedošla. Bylo to prosté, nohy už mne prostě odmítly dál nést. Svalila jsem se na bok do trávy kousek od řeky. Dobrá, tak zůstanu tady, pomyslela jsem si, jako by to snad byla moje volba. Přetočila jsem se s určitým úsilím alespoň na břicho, abych se tu neválela nekulturně jako zdechlina, pro případ, že by na mě přece jen někdo narazil. Ne, že by na tom kdovíjak záleželo, vypadala jsem hrozně v kterékoli pozici. A cítila se stejně. Ta nepříliš dlouhá cesta z ostrova sem mne až nezdravě vyčerpala a v hlavě už mi místo roje včel dusalo stádo losů. Únava se na mě hrnula jako sněhová lavina a já si uvědomila, že nemá cenu jí vzdorovat – musela jsem si odpočinout, prostě musela. Slaboch. Ta otravná myšlenka se nepřestávala vracet. Zatřásla jsem hlavou, abych ji zahnala a pak jsem hlavu nechala padnout na přední tlapy. Zavřela jsem oči. Bohové dobří, jen ať mě nikdo nenajde, pomyslela jsem si ještě, než mě přemohl spánek. Nebo to byly mdloby?

//Bobří ostrov

Šourala jsem se pryč od ostatních vlků. Dokud jsem jim byla na dohled, snažila jsem se vypadat, jako že se jen tak kochám krajinou a proto kráčím tak rozvážně, sotva jsem jim však zmizela z očí, už jsem se s přetvářkou neobtěžovala. Nechala jsem hlavu, dosud hrdě vztyčenou, padnout hezky dolů a procedila jsem přes zuby snad každé sprosté slovo, které jsem znala. Cítila jsem se vážně hodně mizerně. Byla jsem dobitá jako snad ještě nikdy předtím. Představila jsem si, co by tomu asi řekl otec, kdyby to viděl. Skoro jsem viděla, jak nade mnou opovržlivě vrtí hlavou. Byly dny, kdy jsem byla skro ráda, že mu los kopancem smáznul ten jeho vítězoslavnej úsměv z xichtu. Skoro.
Nic to není, nic to není, opakovala jsem si jako mantru, zatímco mi v hlavě hučel snad úplný včelí roj a celé mé zmasakrované tělo se vzpíralo každému dalšímu kroku. Za co? tiše jsem si pro sebe zakňučela a opravdu z celé duše doufala, že v tomto neutěšeném stavu na nikoho nenarazím. Takhle mě prostě nikdo nemohl vidět. Jak bych potom vypadala? Jako slaboch. Obyčejný slaboch. A to zrovna ne. To ne. Mě nic není. Nic to není. To se rozchodí. Věřila jsem tomu? Co já vím. Možná trochu, na povrchu. V hloubi duše mi bylo jasné, že se to jen tak nerozchodí. Že bych si měla lehnout na zem právě teď a tady, jen ležet, odpočívat a nabírat síly. Někdo normální by to tak určitě udělal, a ještě by poprosil nějakého kámoše, ať mu donese pořádný kus žvance a ať ho láskyplně opečovává. Jenže já nemohla. Neměla jsem žádnýho kámoše, a i kdybych ho měla, s tím, jak jsem teď vypadala, bych před ním radši zalezla do nějaké díry, aby mě neviděl. Takže jsem se belhala dál. Odpočinu si až na bezpečném místě, pomyslela jsem si, přičemž pojmem bezpečné místo jsem myslela místo tak daleko odtud, aby byly mé šance na setkání s někým z naší skupinky zcela minimální.

//Medvědí řeka

//Jo teď koukám že mě to ještě nechá upravit, tak já to tam dopíšu :'D Sorry sorry, vynasnažím se už nedělat zmatek :D

//Teoreticky, zbijete mě někdo moc, kdybych hodila post a vypadla? :D Jsem fakt debil, zas jsem nepřemejšlela co dělám a nějak mě nenapadlo si dát přechod už do minulýho příspěvku :'D

//Středozemní propadlina

Proud mě nesl dál a dál, avšak já ho nějaký čas vůbec nevnímala. V mé hlavě byla jen temnota a tančící stíny, které se mi pošklebovaly a neustále unikaly z mého dosahu. Nechte toho, žadonila jsem plačtivě jako malé vlče a nenáviděla se za to. Prosím, prosím, prosím...

Mé oči se pomalu otevřely a stíny zmizely. V tu chvíli, kdy jsem si opět uvědomila své tělo jsem toho však skoro zalitovala. Stíny byly možná lepší. Bolel mne každý kousek těla, hlava, rozseknutá hruď, prostě všechno. A co víc, ta jiskřivá vlčice, ta co hrála všemi barvami, mi bořila zuby do kůže na krku. Mou první instinktivní reakcí by bylo zavrčení, ale včas jsem se zarazila. Zachránila ti život, ty krávo, okřikla jsem se. Pocítila jsem vděčnost a zavrčení spolkla.
Proud nás zanesl až na místo, kde slunce dopadalo na vodní hladinu. Byla to jiskra naděje v temnotě. Pochopitelně jsme se za světlem vydali. Opatrně jsem se vymanila ze sevření Jiskřičky (vděk nevděk, fakt to bolelo) a vydala se tou krkolomnou cestou. Nebyla jednoduchá a s pomláceným tělem ani příjemná. Tlapy mne nechtěly poslouchat, podkluzovaly a smekaly se, nakonec se však povedlo.
Náhle jsem byla nad zemí! Čerstvý vzduch, světlo! Zaplavila mne úleva. Přežili jsme. Od okamžiku, co jsem se vysápala na povrch, má duše netoužila po ničem jiném než po tom vypadnout odtud, zmizet všem z očí, aby nikdo neviděl, jaké potupy se mi dostalo, jak jsem dobitá, bolavá, vyčerpaná... A ještě ke všemu zelená! Jenže... V hlavě se mi něco vynořilo a já se obrátila na barevnou Jiskřičku, která mě nenechala utopit. "Hele," začala jsem klasicky zhurta, akorát že mě nenapadl žádný chytrý způsob, jak takto započatou větu dokončit. Sklopila jsem tedy zrak a s pokorou, která mi šla hrubě proti srsti jsem řekla: "Díky." Povzdechla jsem si. Nesnášela jsem, když se mi muselo pomáhat, to už jsem myslím říkala. Ale vděk jsem přesto cítila, ač měl lehce hořkou příchuť studu z toho, že mě někdo viděl ve zranitelné chvíli.
Zdálo se, že nic dalšího už mě tu nečeká. Nejvyšší čas se zpakovat. Rozvážným krokem jsem se šourala pryč.

//řeka Mahtaë

//Též děkuji za akci, byla super ^^

Vozit se na vodním kolotoči zjevně bavilo všechny. Všichni jsme se smáli, řehtali a výskali a já si najednou připadala jako v partě nejlepších kamarádů. Jenom dva vlci se nedokázali odvázat. Byli nějak moc upjatí a kazili nám zábavu. „Ale notááák, nebuďte suchařííí!“ výskala jsem a odstrkovala hnědého vlka, který do mě už zase strkal. „Nech toho, ve vodě je prča!“
A bylo to čím dál zábavnější – vír se zvětšoval, vlny se zvedaly, barevná vlčice nám dokonce dělala jiskřičky a za chvíli... Proboha. Radost a veselí mě rázem úplně opustily a jejich místo zabrala chladná panika. Mé veselé výskání a smích se v jediné vteřině změnily ve vyděšený výkřik. Ty vlny! Ano, vlny se opravdu zvedaly, ale teď už to nebyla sranda. Teď už to vůbec nebyla sranda, ani trošku. Ryba byla sice mrtvá, nebo skoro mrtvá, ale zachráněni jsme stejně nebyli. Ani zdaleka. Voda se rozviřovala stále více a za chvíli se mi mohutná vlna přelila přes hlavu a zatlačila mně pod hladinu. Ne. Ne. Nechtěla jsem umřít. Bojovala jsem s proudem, podařilo se mi prorazit na hladinu a mohutně, lapavě se nadechnout. „Ne. Prosím, ne,“ zasípala jsem, když jsem viděla další vlnu, jak se blíží. Byla ještě silnější než ta první. Znovu jsem zajela pod hladinu.
Rvala jsem se s vodním živlem, ale neměla jsem žádnou šanci. Vzduch mi v plicích docházel, celé tělo jsem měla obalené ledovou masou vody, chlad mě svíral tolik, že jsem se sotva dokázala pohybovat. A kdybych to dokázala? K čemu by mi to bylo? Neviděla jsem nic, než šíleně se točící vodu. Bylo otázkou času, kdy mi dojdou síly a dech. Proč pořád bojuju, když není naděje? Pak začaly nárazy. Žebra. Hlava. Nohy. Nadechla jsem se vody a znova narazila žebry na kámen. Chtěla jsem vykřiknout, místo toho jsem se znovu nalokala. Došla mi síla. Nemohla jsem se už prát, vzdorovat, bránit se. To je můj konec. V té myšlence už nebyl strach, jenom chmurné smíření. Z očí mi sice tekly slzy, ale ve vodním pekle je nikdo nemohl vidět. Zdálo se mi, jako bychom už nebyli ve víru, jako by nás nesl nějaký proud, ale bylo to jedno. Bylo to jedno, protože se mi do zorného pohledu kradla z koutků očí temnota. Stíny se mi před očima míhaly a tančily. Vypadaly jako tváře vlků, které jsem kdysi znala. Než jsem je stihla rozšifrovat, poznat je, zeptat se, co tu dělají, narazila jsem hlavou tvrdě na kámen a vědomí ode mne odskočilo v jediném záblesku bolesti. Moje bezvládné tělo ale voda hnala dál...

//Bobří ostrov

Ostatní konečně začali své schopnosti používat na parybu - a účinkovalo to. No sláva, bylo na čase. Lítaly kameny, klacky, šlehaly blesky a ryba řvala, jak jsem aspoň doufala, pekelnou bolestí. To ti patří, paznehte, myslela jsem si škodolibě. Přidala jsem se k ostatním na ostrůvku a cítila se prostě nádherně. Jak se ta ryba mrská, přišlo mi to hrozně vtipné, takže jsem se rozesmála. A pak už nešlo přestat! Jak já miluju život, říkala jsem si, zatímco kolem klapaly hladové čelisti. Byly fakt groteskní. Ryba ve smrtelném zápasu nabořila náš ostrůvek, což ve mně vyvolalo další záchvat smíchu.Ta je blbá! Spadla jsem do vody, všechno kolem se třáslo, padaly balvany a bylo to zkrátka k popukání! Řvala jsem smíchy, sotva jsem mohla dýchat. A nakonec přišla úplná lahůdka. Vodní kolotoč! Nejdřív jsme se divoce houpali na vlnách a pak nás vodní sloupec uchopil a vozil kolem. "Vííí!" hulákala jsem nadšeně a mávala nohama i ocasem, ve tvářích už jsem od smíchu měla křeče, prostě dokonalé! Dokonalé! Takové srandy jsem si neužila už měsíce, a takovou bezva atrakci jsem neviděla ještě nikdy! Nejlepší den mého života, bez konkurence.