Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň

Černobílý vlk se v minulosti zřejmě nehodlal nijak rýpat, což bylo fajn. Nemusela jsem se zabývat tím, co bylo a co patřilo minulosti. Začínalo se mi zdát, že dokáže docela obratně našlapovat mezi tématy, do kterých je lepší se nešťourat. Cenná dovednost, pomyslela jsem si. Já jí neoplývala. Či spíš jsem se o ni moc nestarala. Naslouchala jsem tomu, co Awarak říkal o kouzlech rodných lesů a přitom si povšimla změny prostředí kolem nás. Z pusté pláně jsme se octli na louce s vysokou trávou a rozkvetlými květinami. Byla to osvěžující změna, lépe se na to dívalo. Neobdivovala jsem ale okolí moc dlouho, protože mě poněkud zaskočila Awarakova slova. „Obří... jezevec?“ pronesla jsem a zavrtěla hlavou. Copak tady není nic normálního? „To máš asi kliku, že se tě nepokusil sežrat,“ otřásla jsem se, neb má mysl už si stačila vytvořit představu třímetrového jezevce prodírajícího se lesním porostem. „Zdejší obří zvířena to má ve zvyku.“ Ale Awarak o tom mluvil, jako by to byl příjemný zážitek. Možná tu není všechno zákeřné a zlovolné. Nehodlala jsem ale podlehnout falešnému pocitu bezpečí. A následovat obřího jezevce do husté mlhy? To by ten jezevec musel podat hodně pádný argument.
Vzápětí už mi ale jezevec sešel z mysli, protože jsem musela vymýšlet nějakou praštěnou otázku, jak to nazval můj společník. „Hm,“ zabručela jsem a na tváři se mi objevil potěšený škleb, když mě nějaká otázka fakt napadla: „Je nějaká hloupost, které jsi věřil, když jsi byl malý? Já se třeba hrozně bála, když se zatáhlo nebe, že nám ty mraky spadnou na hlavu. Ale to je pitomost. Každý ví, že tam jsou přilepený.“ Ušklíbla jsem se nad blbostí svého mladšího já a hned mě napadlo ještě cosi dalšího. Otočila jsem se k Awarakovi, abych mu nadšeně sdělila, že vlče Cynthia věřilo snad do svého půl roku, že veverky jsou mláďata lišek, když má tlapa ve vysoké trávě dopadla na cosi teplého a chlupatého. „Fuj, tady něco je!“ vyjekla jsem překvapením a uskočila do boku, čímž jsem samozřejmě narazila do Awaraka. Má první myšlenka byla, že jsem šlápla buď na zdechlinu, nebo na obřího jezevce. Srst na zádech se mi samovolně naježila a neklesla, ani když jsem si uvědomila, že to něco, na co jsem stoupla, není žádné monstrum, ale ležící vlk, jehož jsem ve vysoké trávě zcela přehlídla. „Bacha,“ vyjela jsem na něj příkře, ačkoliv jsem to byla já, kdo měl dávat bacha. „To jsou nápady, spát uprostřed cesty!“ dodala jsem, opět ignorujíc fakt, že tu žádná cesta není a že jsem prostě měla čučet pod nohy. Zavrtěla jsem hlavou. Jak se mi zklidňoval tep z toho šíleného leknutí, naježení mého hřbetu zvolna mizelo, má póza se ale o moc neuvolnila. Netušila jsem, co je tenhle šedohnědý zač, ale nebyla jsem na něj vůbec zvědavá. Bylo mi bohužel ale jasné, že teď se s ním budeme nejspíš muset dát do řeči.

//Křišťálový lesík

Awarak se rozhodl ke mně připojit. Upřímně, celkem mě to potěšilo. Osamělých potulek jsem měla už dost a mohla-li jsem jít na vycházku s někým normálním, bylo to jen plus. Teda, ona to žádná vycházka nebyla. Samozřejmě. Jediné, co to znamenalo, bylo prostě to, že už jsem zase na cestě. Akorát znělo líp říkat „jdu na procházku“, než „jdu se opět bezcílně poflakovat po světě a mrhat svým životem“. Seš zas nějaká chytrá, ušklíbla jsem se pro sebe nad svými úvahami. Než bych do nich zabředla hlouběji, raději jsem stočila pozornost ke svému společníku. „Kouzelné místo, říkáš?“ zopakovala jsem po něm a pohlédla na něj se směsicí překvapení a pobavení. Takovou otázku jsem teda ještě nedostala. Jak romantické, ozval se dotěrný a posměvačný hlásek v mé hlavě. Nenápadně jsem jí potřásla, abych se myšlenky zbavila. Kuš. Nech mě přemýšlet. Po chvilkovém přemýšlení a rozjímání jsem nakonec řekla: „No, nejhezčí místo, kde jsem kdy byla, je asi můj rodný les. Zelený les. Bylo to tam fakt nádherný.“ Trochu zasněně jsem se pousmála, jak se mi mysl ztratila v minulosti. „V zimě teda nic moc, to byly stromy holý a všechno tam vypadalo docela smutně. Asi nevýhoda listnáčů. Ale na jaře se všechno změnilo. Všechno kvetlo a na dubech rašily nové lístky a všude kolem bylo tolik života...“
Šťastné vzpomínky na nenávratně vzdálená léta dětství byly ale rázem uťaty hořkým uvědoměním toho, jak se posléze všechno zvrtlo a že domů už bych se nemohla vrátit, ani kdybych chtěla. Stiskla jsem zuby a zasněný úsměv mi z tváře rychle zmizel. „Jenže to je všechno už dávno pryč,“ uzavřela jsem rychle a náhle chladně. „Napořád.“ Abych se zbavila vzpomínek na domov a hlavně na bratra, kvapně jsem otázku přehodila zpátky Awarakovi: „No, a co to tvoje kouzelné místo?“ Vykouzlila jsem na tváři úsměv, ačkoliv vzpomínky na minulost mě trochu rozhodily. Skrývání pocitů? No, v tom jsem byla vždycky dobrá. Tušila jsem ale, že z tónu mého hlasu se dá stejně leccos vyčíst. Nebyl zrovna nejvřelejší. Všechno jsem skrýt nedokázala. Znovu jsem potřásla hlavou – jako by mi to snad někdy ke srovnání myšlenek pomohlo. Kolem sebe jsem se dívala jen zběžně, vysušená planina, po které jsme kráčeli, stejně nebyla nic moc zajímavého. Cítila jsem tu sice spoustu pachů zvířat, ale na lov jsem neměla náladu. Ani na jídlo, když na to přijde. Bylo mi jasné, že spíš dřív, než později zkrátka budu muset něco sníst, dvakrát jsem se do toho ale nehnala. Neměla jsem obzvláštní potřebu zopakovat si trik s obracením žaludku naruby.

//Kopretinová louka

//změna přechodu na Středozemku

Awarak: Máš to správně ty, sorry, já nevím jak na tu mapu čumím, že bych to brala takovou oklikou :'D

Spala jsem jako zabitá a nepronásledovaly mě žádné sny, dobré ani zlé. To bylo dobře. Když jsem začala zvolna procitat, první, co jsem si uvědomila, bylo, že se o dost ochladilo. Kolem už nepanovalo takové peklo jako předtím a foukal vítr. Netušila jsem, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se mi oči zavřely a má mysl odplula, soudila jsem ale, že to nemohlo být zas až tak dlouho. Otevřela jsem pomalu oči. Bylo ráno, zatažená obloha probleskovala mezi listy stromů. Za chvíli všechny opadají, napadlo mě. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že se dokážu soustředit i na jiné věci, než na to, jestli prvně umřu nebo zhebnu. Ano, cítila jsem se o hodně lépe. Jako vlče jsem protáčela oči nad tím, když mě máma posílala spát s tím, že je to lék na všechno, ale teď jsem musela uznat, že na tom asi něco bude. Zdálo se, že ta příšerná noční můra je u konce. Tělem se mi rozlil pocit úlevy a tehdy mi došla třetí věc. Awarak byl fuč. To máš za to, že někomu věříš, krávo blbá, pomyslela jsem si v první vteřině s jakýmsi krutým humorem. Pak jsem koutkem oka za sebou zaregistrovala nepatrný pohyb velkého, huňatého objektu. Otočila jsem hlavou a samozřejmě to byl Awarak, ležící celou dobu za mými zády. Ušklíbla jsem se nad svým pesimistickým náhledem na svět, který byl tentokrát zbytečný.
Zvolna jsem vstala. „Dobré ránko,“ pronesla jsem směrem ke svému společníkovi, zatímco jsem se dlouze protáhla a široce zívla. „Už jsem myslela, že jsi se někam ztratil,“ prohodila jsem ještě, ale nijak vyčítavě. Zdálo se, že i nálada se mi vylepšila jako mávnutím kouzelného proutku. Ne, že by se ale stal nějaký úplný zázrak, to jsem zjistila, když jsem se vydala k vodě se napít. Pociťovala jsem stále takovou neurčitou slabost a rozhodně jsem neměla chuť na jídlo, hlavní ale bylo, že už mě tak příšerně nebolela hlava a vypadalo to, že i hýbat se můžu víceméně přiměřeně svému věku a ne jako artritická stařena. Ačkoliv občasné bodnutí bolesti mi stále ještě rádo připomnělo, co se stalo v propasti. I přesto šlo o výrazné zlepšení a já věřila, že už budu schopná víceméně normálně fungovat. Taky už bylo na čase.
Když jsem se vrátila od říčky, která zahnala mou žízeň, posadila jsem se naproti Awarakovi a náhle jaksi netušila, co dál. Zamyšleně jsem se zahleděla na své packy. Přišlo mi hloupé mu znovu děkovat, i když jsem mu samozřejmě byla vděčná. A to hodně. Jen jsem měla dojem, že jsem to dala najevo už dost a nechtěla jsem to nějak přehnat. A vůbec. Co teďka budeme dělat? Já samozřejmě měla svůj plán se smečkou. Nejspíš bych ho teď už mohla i uskutečnit. Věřila jsem, že hroutit se už nebudu a hojící se rány na mém těle by mohly být třeba důkazem toho, že jsem drsňačka. Jenže, jak jsme si už dříve ujasnili, Awaraka smečky nezajímaly – napadla mě myšlenka, jestli to je kvůli těm problémům s pamětí, které zmiňoval a které mi ještě pořád tak jaksi úplně nedávaly smysl. A sprostě mu zdrhnout poté, co mi celou dobu pomáhal? To by byl pěkně hnusnej tah i podle mých měřítek. Když se mlčení už moc natahovalo, rozhodla jsem se. „Poslyš, půjdu se asi kousek projít. Protáhnout se a porozhlédnout po okolí a tak. Už jsem se povalovala moc dlouho. Tvá případná společnost,“ zazubila jsem se a pohodila ocasem, „bude velmi vítána.“ Zatím se mi zdálo, že Awarak žádné plány nemá a nikam nespěchá, tak jsem věřila, že se mnou půjde. Po chvilce jsem tedy vyrazila náhodně zvoleným směrem a tempem vyloženě vycházkovým. To, že jsem se v rámci možností cítila dobře, ještě neznamenalo, že jsem hodlala pokoušet bohy.

//řeka Midiam (přes Medvědí jezero)

//Rád by se připojil Zakar, tak... snad nevadí menší přesun (směr Kopretinka) :D

Pocítila jsem značnou vděčnost nad tím, že se Awarak rozhodl nijak nekomentovat to, co se stalo. Naopak se tvářil, jako že nic. I přes svou mizérii jsem si ale povšimla čehosi dost zvláštního. Kolem Awarakových tlap vyrůstaly květiny. Viděla jsem je sic rozmazaně skrz slzy, ale jejich existence byla stejně nepopiratelná. Jestli to teda není nějaká divná halucinace. Tahle teorie ale vzala za své ve chvíli, kdy černobílý vlk jednu z květin utrhl. Asi mi už sbírá kytky na hrob, pomyslela jsem si unaveně a zavřela oči. Pokud šlo o mě, v tuhle chvíli by mi umřít ani nevadilo. Nepamatovala jsem si, kdy naposledy mi bylo tak zle. Věřila jsem , že odpočinek to napraví, ale přesto jsem si zrovna neužívala nejlepší den v životě.
Ukázalo se, že Awarak mě ale pohřbívat ještě nehodlal. Místo toho mi ve velkém květu donesl vodu. Ani jsem se nepozastavila nad tou netradiční nádobou, vodu jsem vděčně vypila jediným douškem, měla jsem žízeň a odpornou pachuť v tlamě. Pak mi vlk v dojemném gestu otřel slzy, čímž způsobil, že mi okamžitě vyhrkly další. No, sakra, měla jsem snad po tom všem nárok být trochu citlivka. "Děkuju," vypravila jsem ze sebe unaveně. "Za všechno." Pak jsem si vzpomněla na konverzaci, kterou jsme vedli předtím a mému vyčerpanému mozku cosi došlo. "A vidíš, vypadá to, že tvá magie nakonec není vzduch." Oči mi znovu padly na jeho poraněnou nohu. Měl by si to umýt, než... nestihla jsem ani dokončit myšlenku a Awarak už zase běžel k vodě, aby si ránu opláchl. Tak, dobře.
Oči se mi znovu zavřely, věděla jsem, že vzhůru už dlouho nevydržím. Přesto, když jsem slyšela, že se vlk vrací od řeky, rozhodla jsem se spánku ještě vzdorovat. Když začal mluvit, přiměla jsem se zvednout víčka a podívat se na něj. Jenže jsem nevěděla, jaký mít z jeho slov pocit. "Zapomeneš na to," zopakovala jsem po něm pomalu, zamyšleně. Měla bych asi cítit úlevu, že mé ponížení si budu pamatovat jen já. Nějak se ale nedostavila. "To mě mrzí. Opravdu. Snad... se to vážně spravilo." V té chvíli se mi moc nedostávalo sil nad celou věcí více dumat, ačkoliv jsem o ničem podobném dřív neslyšela. Při jeho dalších slovech jsem se ale mírně pousmála. "Jsi hodnej. Ono jde spíš asi o můj vlastní obrázek. V mých vlastních očích." Těžko se to dalo vysvětlovat a navíc už i jen tahle drobná dávka upřímností byla pro mě dost. Na nějaké vysvětlování jsem stejně neměla náladu. V bolavé hlavě se mi myšlenky skládaly jen těžko. I žaludek se rozhodl znovu a snad naposled ozvat a sevřít se v křeči. Nezvracela jse už, díky bohům, ale skrze stisknuté zuby mi uniklo krátké bolestné zaskučení. "Potřebuju se trochu prospat," zamumlala jsem, když bolest přešla. "To mi pomůže." Zvedla jsem oči k Awarakovi a téměř prosebně se zeptala: "Nikam nepůjdeš, že ne?" Jistě, jedna moje část mi pořád našeptávala, že si mám vystačit sama a zahnat Awaraka za hory za doly... Jenže už jsem ho začala vnímat jako kamaráda a nechtěla jsem, aby teď odešel. Dál jsem se ale ve svých úvahách nedostala. Oči se mi už definitivně zavřely a já konečně odplula do úlevného spánku.

//Psáno asi natřikrát, snad to není úplná slátanina :D

No, takže celá situace šla do háje vskutku neuvěřitelným tempem. Já se válela na zemi jako naprosto nepoužitelný mrzák a dle vrčení jsem usoudila, že Awarak spíše než k ústupu se má k boji. Až z toho křoví vyskočí nějaká obrovská zrůda, jsme oba ztracení, blesklo mi bolavou hlavou. Přes rameno jsem dokázala celou situaci jakž takž sledovat. Sotva jsem podruhé spadla na zem, z křoví se vyhnal ten drobný tvor – šakal, kojot nebo co vlastně byl – a namířil si to rovnou ke mně. Awarak na mně zařval, ať se skrčím k zemi. V první chvíli jsem nehodlala poslechnout. Pak jsem nicméně uviděla, jak se na něj Awarak žene v celé své mohutnosti a rozhodla jsem se, že ho přece jen poslechnu. Doteď jsem ho považovala spíš za dobromyslného plyšáka, co by mouše neublížil, ale když jsem spatřila, jak smýknul s tím hajzlem na stranu, pocítila jsem v duši snad jakýsi zárodek obdivu a já si musela svůj názor poupravit – byl to celkem drsňák.
Pak se strhla rvačka. Bohové, přeci tu nebudu jen tak ležet, nadávala jsem si v duchu a snažila se znovu vyhrabat na nohy, zatímco kousek ode mě se můj v tu chvíli jediný kamarád potýkal s nějakou vzteklou bestií. Strach ve mně vzburcoval ještě jakési zbytky sil, takže jsem se skutečně postavit dokázala. Všechno se ale dělo hrozně rychle a já byla pomalá, takže ve chvíli, kdy jsem konečně donutila své nohy ke spolupráci, už Awarak držel zvíře za hřbet a hnal ho pryč. A nic jinýho si taky nezasloužíš, pomyslela jsem si, když jsem spatřila tvora prchat do křoví.
Teď, když jsem stála na nohou, tep se mi zklidňoval a strach o život mě opouštěl, pocítila jsem znovu plnou měrou, jak mizerně se cítím. Bylo mi, jako by mě někdo praštil po hlavě kamenem a žaludek se mi znova začínal jaksi houpat. „Myslím... že nejspíš ne,“ odvětila jsem unaveně na Awarakovu otázku, když ke mně zvolna přišel. „Nějak mi není dobře. Ale snad to brzo přejde.“ Pak jsem si ovšem povšimla Awarakovy přední tlapy. „A sakra, teče ti krev,“ vyhrkla jsem překvapeně. „Jsi zraněný. Ten ksindl tě pokousal.“ Věděla jsem, že to jaksi není moje vina, že jsem mu nemohla pomoct, což mi nezabránilo v tom být naštvaná na jakési vyšší síly, které pořád všechno musely komplikovat. Teď už byl zraněný i Awarak. „Promiň, že jsem ti nemohla pomoct,“ vyhrkla jsem náhle a trochu neobratně, na tyhle věci mě neužilo. „Nejspíš jsi mi zachránil život,“ dodala jsem vděčně. Během krátké doby už byl vlastně druhý, kdo mě zachránil. Takhle to dál nejde. Musím se dát do kupy. Netušila jsem ovšem, jak dlouho to ještě bude trvat, protože právě tu chvíli si můj žaludek vybral k tomu, aby udělal krkolomný přemet. S hrůzou jsem si uvědomila, co se nevyhnutelně stane, a stačila jsem ještě udělat pár rychlých kroků pryč od místa, kde jsme stáli, než mi mohutná křeč sevřela útroby a já v potupném aktu vyprázdnila většinu svého žaludku do křoví. Stačila jsem jen bolestně zaúpět, než ve druhé vlně vylétl ven i zbytek. Tak to je fakt zlatej hřeb. Nervové vypětí, vedro a únava zřejmě udělaly své... a tohle byl výsledek. Co nejrychleji jsem se odvrátila od svého ostudného díla, hanba mě přímo fackovala, když jsem se na nejistých nohách vracela zpátky k Awarakovi. Snad jen na dva kroky od něj jsem se ale musela opřít o strom, protože se mi před očima roztančily mžitky. Rozhodla jsem se dále nevzdorovat, sjela jsem po hladké kůře až k zemi a tam si lehla, dunící hlavu jsem si položila na přední tlapy. Chtěla jsem celou situaci zlehčit nějakou vtipnou poznámkou, místo toho mi ale vytryskly slzy. Ále, sakra, pomyslela jsem si, ale teď už na tom asi moc nezáleželo. Přišlo mi, že Awarak už viděl všechno. Nemínila jsem ho odhánět a už nic skrývat. Pomáhal mi, dělal mi společnost, zachránil mě a přišel přitom k úhoně... a taky mi bylo momentálně dost blbě na to, abych se ještě zaobírala otázkou hrdosti a důstojnosti.

//Medvědí řeka

Šla jsem zvolna, pomalým tempem, abych moc nenamáhala bolavé tělo, ač to znamenalo, že Awarak kvůli mě musel krátit krok. „To je pravda,“ odvětila jsem, když černobílý vlk začal rozplétat úvahy o smečkách a tuláctví a tváří se mi krátce mihl úsměv. Dodala bych možná ještě něco, ale připadala jsem si úplně upečená ze slunce a nechtělo se mi přemýšlet.
Jak jsme šli, uvědomila jsem si, že chůze se stává snadnější, jakmile se ztuhlé svaly trochu rozhýbaly. To bylo dobré. Zato mě ale ze slunce a vedra začínala zase bolet hlava a ve chvíli, kdy nás přikryl příkrov stromů lesíka, už mi v ní pěkně třeštilo a cítila jsem se celkově dost mizerně. Nemohla jsem se dočkat, až se někde pod stromem svalím a prospím. Přesto jsem ale vyslechla Awarakovo vyprávění tak pozorně, jak jsem dokázala, nechtěla jsem nechat na sobě nic znát. „Nojo. Zvědavost.“ I přes bolest jsem se pobaveně uchechtla – zvědavost byla i moje metla. „Ta nám, jak tak koukám, oběma dává pěkně zabrat.“
Ve stínu stromů bylo příjemně a o něco chladněji a hlavně se sem nedostalo slunce.Už jsem se chtěla uvelebit v sice vadnoucím, ale i tak lákavém koberci vysoké trávy a odpočívat, aby se mi udělalo líp, když se Awarak náhle celý napjal. „Co?“ vyhrkla jsem polohlasem a následovala jeho pohled do křoví. V tom jsem to uslyšela taky. Zlověstné vrčení. Bohové, to snad ne, ne, ne, ne, copak to nestačilo? Nedokázala jsem si přesně vzpomenout na to, jak se to zvíře jmenuje, jeho pach ale nevěstil nic dobrého. Kojot? Šakal? Co jen to... Awarak se postavil lehce přede mně a já se pro jednou nebránila. Upřeně jsem hleděla do křoví. „Nelíbíme, rozhodně,“ odvětila jsem tichým šepotem, zatímco mi srdce divoce bušilo. „Nevím přesně, co to je, ale mírumilovný nebude. Ten pach je povědomý. A nelíbí se mi.“ Pak se Awarak zeptal, jestli chci utíkat nebo bojovat. Necítila jsem se ani na jedno, bylo mi špatně, ale musela jsem se rozmýšlet rychle, protože křoví se zachvělo a zdálo se, že ať je v něm cokoli, chystá se k útoku. Vrčení se stupňovalo a já si uvědomila, že střetnout se s tím v boji rozhodně nechci – ne teď, ne jindy. „Vypadneme,“ rozhodla jsem se ve zlomku vteřiny a na nic jsem nečekala. Zamířila jsem lesem pryč, doufajíc, že Awarak mě následuje, přinutila jsem se k běhu, nedoběhla jsem ale daleko. Udělala jsem sotva pár skoků, než jsem šlápla do vyhrabané díry, zakopla a tvrdě dopadla na bok. Rychle jsem se snažila vyhrabat na nohy, ale zamotala se mi hlava a znovu jsem upadla. „Awaraku!“ vykřikla jsem, teď už vyděšená. Jestli nás to zvíře dožene, tušila jsem, že se to neobejde bez zranění – a těch jsem měla dost. A aby to kvůli mně roztrhalo Awaraka, tak to jsem teda taky vůbec nechtěla. K čertu se vším.

Zdravý rozum mi napovídal nechat celou záležitost s lišákem plavat. Zkrátka to odepsat jako další podivnost a kašlat na to. Zvědavost mi ale nedala spát. Zalétala jsem k tomu v myšlenkách tak dlouho, až mi to nedalo a po několika dnech jsem se vydala opět na ten vysoký kopec. Zdál se mi tentokrát ještě vyšší, než předtím, takže jsem se zase solidně zadýchala. Zrovna jako poprvé jsem dosáhla vrcholu až tehdy, když už slunce zapadalo. Zlatavé paprsky naposledy mrkly na krajinu a pak pomalu nastala noc. Zdálo se mi, že čekám snad celé hodiny na to, až se něco stane. Ztrácím tu čas, došla jsem nakonec k závěru, když už byla úplná tma a kolem bylo pořád pusto prázdno. Žádný zvuk nenarušil noční klid a lišák se neobjevoval.
Zrovna když jsem se už chtěla otočit k odchodu, něco upoutalo mou pozornost. Zaslechla jsem, jak se blíží kroky, ten lišák to ale nebyl. Znělo to jako něco – někdo – větší. Zavětřila jsem. Zdálo se, že jsem hádala správně, byl to vlk a šel přímo ke mně. „Zdravím, slečno, pozorujete hvězdy?“ pozdravil slušně. Zavrtěla jsem hlavou. „Září hezky, ale kvůli nim tu nejsem. Zajímalo by mě jisté individuum, se kterým jsem se tu nedávno setkala.“ Zasmál se, k mému údivu. „Zrzavý lišák, ukecaný, přišel v noci a pak odletěl? Že jsem uhodl?“ „Znáte ho?“ vyhrkla jsem. „Znám, samozřejmě, jmenuje se Ziio a známe se už dlouhý čas. Zklamu vás ale, jestli se s ním chcete setkat, máte smůlu. Zachází sem jen za úplňku, a i to jen čas od času.“ Zašklebila jsem se: „Zas tak nutně s ním mluvit nepotřebuju. Zdál se mi poněkud přidrzlý, na lišáka a na to, že bych s ním mohla zatřepat jak s králíkem.“ Z vlkova výrazu jsem ale vyčetla, že jsem asi něco řekla špatně. Zamračil se, než promluvil: „Zatřást s ním bych vám nedoporučoval. Zdá se, že nemáte ponětí, s čím si tady zahráváte.“ „Zato vy jste nějakej chytrej,“ utrhla jsem se trochu podrážděně. „Zdalipak byste mi to tedy mohl jaksi objasnit? Že s čím si to teda zahrávám?“ Znovu nastala odmlka, pak můj společník jen tak neurčitě pohodil hlavou. „Ziio je cestovatel po hvězdách. Záře měsíce a hvězd dává jeho křídlům tvar a sílu. Zda je odtud, nebo sem jen létá a pochází úplně z jiného světa, to nevím. Zmizí a pak se zase objeví, někdy je pryč měsíce a někdy je tu zase každou chvíli. Z toho, co mi vyprávěl, bych soudil, že odtud není. Že pochází odněkud otdamtud. Z hvězd.“ Zamyšleně jsem si to všechno přebírala v hlavě: „Zrzavý lišák a cestuje po hvězdách. Zajímavé věci se tu dějí.“ Zjistila jsem ale, že mluvím do prázda. Zatímco jsem přemýšlela, druhý vlk odešel. Zavrtěla jsem hlavou. Získala jsem sice odpovědi, moc moudřejší jsem z toho ale nebyla.

Abych byla upřímná, Awarakova odpověď mě moc neuspokojila. Neodbytný pocit, že v tom cosi vězí, mi nedal pokoje. A co. Třeba na to přijdu. Co já vím? Možná jsem se v tom moc rejpala. Spousta vlků se nechtěla vázat. Sama jsem věděla, že tuláctví má něco do sebe. "No, vlastně, co mi je po tom, žejo," pohodila jsem neurčitě hlavou. "Poznat svět je taky dobrý."
Zdálo se, že černobílý si vzpomněl i na další setkání se smečkou tady. Žádné detaily mi ale nesdělil. Vypadalo to, že si není moc jist tím, jak to bylo. "Třeba si vzpomeneš pak," řekla jsem, zdálo se ale, že na pouti za smečkou budu odkázána sama na sebe. Moc mi to nevadilo. Prakticky mi nějaký možný neúspěch mého cíle vůbec nepřišel na mysl.
Na můj návrh najít stín černobílý reagoval... no, tak napůl. Nechtělo se mu z vody. "Chápu, ale tady se fakt upečem," naléhala jsem. "Za chvíli může být taky voda fuč." Nedivila bych se tomu. Nakonec se ale k mé úlevě vlk z řeky vyhrabal. Zatímco se Awarak rozhlížel, kam se na nás slunce nedostane, vylezla jsem - opět dost opatrně - z vody i já. Padl návrh na to jít dál podél řeky do lesíka, který odtud bylo dobře vidět. "Fajn," odsouhlasila jsem. Zdálo se to být ideální, voda i stín při jednom. Přijdeme si na své oba. Navíc to ani nebylo moc daleko, což jsem ocenila hned po pár krocích tím směrem. Příliš dlouho jsem odpočívala, příliš dlouho to odkládala... a teď jsem to měla. Ztuhlé svaly se stavěly na odpor a při každém kroku jsem si bolestně uvědomovala nějakou jinou část těla, o které jsem předtím ani nevěděla. Sakra, sakra, sakra, zatínala jsem zuby a pajdala jako nějaká stará bába. Přesto jsem měla dojem, že je to lepší, než když jsem se vlekla sem. Nějakou dobu asi bude ještě trvat, než všechny následky odezní, ale určité zlepšení tu bylo. Díky bohům. Na oslavu to ale fakt nebylo.
"Hele, co jsi vlastně hledal na poušti?" nadhodila jsem trochu přiškrceně otázku, aby řeč nestála. Zajímalo mě to, zmiňoval se o tom už několikrát, obávala jsem se ale, že jeho odpověď nebudu moct patřičně docenit. Měla jsem dost starostí s tím belhat se a nezakopnout.

//Křišťálový lesík

//Sorry za zmatky :D

Nač se namáhat se smečkami? Jako potulnému podivínovi vám bude líp! Nikdo vás nemůže peskovat za výkyvy nálad či podivné úchylky. Nehledě na to, že jako tulák můžete každého otravného blbečka s klidným svědomím vyfakovat a nikdy víc se s ním nebavit. Kdyby byl členem vaší smečky, museli byste se s ním otravovat kdovíjak dlouho, sdílet s ním úkryt a tolerovat jeho kecy na lovech, anebo vymyslet, jak narafičit, aby jeho zmizení vypadalo jako nešťastná náhoda. Navíc jste svým vlastním pánem a nemusíte se bát, že z vašeho milého alfy se vyklube despotický tyran. Kašli na smečku, tuláctví je in!

Takže už jsme byli v řece oba a chladili se, zatímco nemilosrdné slunce nám pražilo na hřbety. Takhle to moc dál nepůjde, pomyslela jsem si napůl naštvaně, napůl s obavou. Takováhle vedra a sucha brzy začnou krajinu zabíjet a vyčerpávat. A z krátkodobého hlediska to samozřejmě bylo nekonečně úmorné. Prozatím ale v řece byla aspoň voda a mezi námi dvěma panovala vcelku uvolněná atmosféra. To by mě zajímalo, jak dlouho to vydrží, bleskla mi hlavou skeptická myšlenka, zatímco jsem pozorovala schnoucí kapky vody v Awarakově kožichu.
Vlk mi sdělil, že tu rovněž hodlá zůstat a potvrdil mi, že můj plán je dobrý plán - no, ne že bych to i tak nevěděla. Otázka o smečkách se mu ale asi dvakrát nezamlouvala. Zřetelně jsem si povšimla změny v jeho tváři. Přesto však mi slůvko "nikdy" vyvolalo na tváři pobavený úšklebek. Nedokázala jsem si prostě pomoct. "Ach tak, takže věčný tulák, jo? Nekonečná pouť a tak?" popíchla jsem Awaraka mírně. Střihla jsem ušima a dodala: "No, víš co se říká. Nikdy neříkej nikdy." Většinou jsem tyhle všeobecná moudra považovala za kecy, ale tohle bylo asi pravda. Nebyla jsem to snad já, kdo si jako škvrně myslel, že nikdy nebude tulákem? A kdo si později říkal, že už nikdy do smečky nepáchne? No, a jak to vypadá, věci udělaly okruh a jsme zase na začátku. "Jednou tě třeba přestane bavit pořád se potloukat sem tam po všech čertech a ještě budeš za smečku rád." Teda, tak jsem to aspoň sledovala u sebe. Netušila jsem, co má Awarak za problém se smečkami a zajímalo mě to, nepřicházela jsem ale na žádný způsob, jak to z něj vypáčit, aniž bych ho naštvala a možná i odehnala. V takových ohledech jsem měla jisté mezery. Normálně bych si s tím hlavu moc nelámala, v tuhle chvíli jsem ale nechtěla Awaraka zahnat na ústup. Bylo mi s ním dobře - a to se nedělo často.
Řekl také, že o zdejších smečkách nic moc neví. Jen o jedné. "Strašidelný les? Drsný," zazubila jsem se, z vlkova výrazu jsem ale usoudila, že jeho názor je poněkud jinde. Ale hustý je to stejně. Mohla bych se tam jít podívat, někdy. Zdvihla jsem oči k vymetené obloze s pražícím sluncem. Začínalo to být skoro nesnesitelné. "Možná by bylo záhodno se přesunout do stínu. Tady je sice voda, ale za chvíli se tu upražíme," nadhodila jsem a čekala, co na to Awarak. Třeba, když neznal smečky, znal aspoň místa, kam zálézt před sluncem. Stejně je asi nejvyšší čas ty svoje ztuhlý kosti trochu rozchodit. Ne, že by se mi chtělo. Měla jsem tušení, že to bude peklo.

Spousta mě jich pobavila, ale hlasuji pro Arcanuse a Cassiana

//Okej, předem se z hloubi duše omlouvám slovákům, že jim krutě prasím jejich krásný jazyk, aleee... chtěla jsem to vyzkoušet :D

Kráčala som miernym tempom v tieni mohutných stromov starého hvozda. Tu sa na mňa sľnečné lúče nedostanú, smiala som sa v duchu na tom, ako chytre som sa té otravné žiaricí potvory zbavila. V lese bol skutočne príjemný chládok. Úsmev mi však ztuhol na rtoch, keď som sa lépe obzrela kolem seba. Kde to ale som? Keď som sem prve vstúpila, neuvedomila som si, aké strašidelné toto miesto je. Teraz som to ale videla až príliš jasne - tento hvozd bol bez sebamenších pochýb prokliatý. Bohovia, kam som to zase vstúpila? prolietlo mi hlavou. Konáre krivých stromov sa krútily tak, až vyzeraly ako hnáty a drápy nebezpečných tvorov. Vo vzduchu sa vznášal pach hniloby aj čohosi horšieho – smrti, záhuby. Z dútin stromov vyhliežely žiaricí oči neznámych zvierat, čosi sa plížilo v tienoch... a navyše sa rychle stmievalo. Ako bylo možné, že som si toto hned nevšimla? Však sa to nedalo prehliadnut! To miesto ma desilo. Témer som mohla slyšet hlas lesa, ako sa mi vysmieva – dalšia hlúpa vlčica sa chytila do pasti, nána pitomá, myslela, že sa len skryje pred slnkom a namiesto toho tu bude blúdiť, dokud nezomre od hladu. „Niesom pitomá!“ odsekla som neexistujúcemu hlasu a okamžite toho zaľutovala. Zpôsob, akým moj hlas odumrel bez akejkolvek ozveny či odpovedi bol prinajmenším znepokojivý. Otriasla som sa. Čo budem robiť? Nechcela som nad sebou nechat zvíťazit paniku, avšak nebolo to také snadné, keď padala tma a slyšela som, ako ty veci ve stínoch čmuchajú a približujú sa. Ktovie, čo boli zač! Pak som zahliedla vykukovať lačné oči za stromom a to bola posledná kapka. Rozbehla som sa tak rýchlo, ako som len dokázala. Bohužial sa mi však pod nohy priplietol kameň a ja pres nej upadla priamo na čenich. Už som za sebou slyšiela kroky té bestie, už som témer citila, ako sa mi zakusuje do hrdla, aby sála moju krev... nic sa však nedelo. A keď som sa pozrela za seba, sedel tam iba... zajac? „Zajac pitomý, prašivý! Nevieš, že som šelma, ty idiot? Máš sa mňa bat!“ vykríkla som po evidentne naprosto hlúpem zajacovi – no čopak mohol miť rozum, keď prišiel tak blízko k vlkovi? Stále tam iba tak sedel a zíral na mňa tými svými očičkami. Dokonce urobil další skok smerom ku mne, no ja toho mala tak akorát dosť. Nakopla som hlúpe zviera tlapou, až urobilo kotrmelec a aniž bych čakala, čo urobí potom, poklusom som zamierila pryč. Zdálo sa mi totiž, že som konečne dohliedla na okraj hvozda. A já už tu s tým nechcela miť nič spoločné.

Měsíc už dávno šplhal po obloze vzhůru, když jsem se konečně vydrápala na vrchol kopce. Moc by mě zajímalo, kdo vymyslel, že kopce budou tak hrozně vysoké, funěla jsem a popadala dech. Měla jsem v plánu si z náhlého popudu prohlédnout krajinu z tohoto vrcholu. Má námaha ale byla zbytečná. Měla jsem víc spěchat, teď už padala noc a výhled rychle zastírala. Mno, dolů se hrabat už nebudu. Musím tu počkat do rána. Mé nohy sice byly po výstupu bolavé, spát se mi ale ještě nechtělo. Možná zůstanu ještě vzhůru, řekla jsem si. Mám času, kolik chci. Modravá obloha za tu krátkou chvíli ztmavla do temné černi. Mírně jsem pozvedla hlavu a zahleděla se na hvězdy, které se jedna za druhou rozsvěcely. Mír a klid mi zvolna naplňovaly mou nestálou duši.
Mlčenlivé noční ticho však bylo brzy narušeno podrážděným hlasem: „Máš tlustý sklo, děvenko.“ Mrkla jsem za sebe a spatřila cosi, co mě úplně vykolejilo. „Mluvící lišák?“ vyprskla jsem nevěřícně. Měla jsem těch podivností tady už plný zuby, ale ony mi ne a ne dát pokoj. „Máš s tím problém?“ oplatil mi otázku otázkou a bez přerušení pokračoval: „Mohla bys laskavě šoupnout tu svou enormní řiť kousek doprava, abych mohl projít, nebo mi tu hodláš zaclánět?“ Magický klid v mém nitru byl ten tam. „Moje pozadí není enormní,“ zavrčela jsem na lišáka. „Máš tady navíc hromadu místa, abys mě obešel. Možná blbě vidíš, co já vím. Měl by sis dávat bacha na ten svůj nabroušenej jazyk, kterej by ti navíc vůbec neměl fungovat - to jen tak mimochodem. Mohla bych tě roztrhat. Měla bych.“ „Mohla bys, měla bys, kecy v peci,“ poškleboval se ryšavý narušitel nočního klidu. „Moc rád bych viděl, jak bys to udělala. Menší než ty sice jsem, ale naše síly se nemůžou měřit. Milá zlatá, netušíš, s kým si začínáš. Můžeš teda laskavě vysmahnout z mojí cestičky, ať se nemusíme prát?“ Málem už jsem tomu drzounovi zakroutila krkem, ale pak jsem si všimla, že opravdu ležím na jakési cestičce. Mdle v noční tmě světélkovala. „Moh bys mi laskavě vysvětlit, co je zas tohle?“ vyjekla jsem a odskočila od toho tak rychle, jak jen to šlo. Mým zájmem rozhodně nebylo nechat si tím na sebe vypálit nějaká kouzelná znamení. „Mmm, no, řekněme, že je to ranvej pro rozlet,“ řekl lišák a než jsem se ho stačila zeptat, co je to ksakru ranvej, opět mi došla slova. Mrsknul sebou, udělal dva tři skoky po zářící cestičce a na hřbetě mu náhle vyrašil pár křídel – svítila jasněji, než úplněk nad námi. Mávl jimi a už byl v trapu. Mířil pryč, ke hvězdám. Mihotavá záře jeho křídel brzy splynula se světýlky na obloze. „Můj ty světe,“ vydechla jsem, když lišák úplně zmizel z dohledu, „kdo tohle u všech všudy byl?“ Má otázka ale zůstala bez odpovědi.

"Možná," odvětila jsem na Awarakovu otázku. "Bylo by to zajímavé." Zdálo se, že tím je téma magií vyčerpané. Prakticky jsem Awarakovi vyložila všechno, co jsem o magii věděla či tušila. Nebylo to zas tak moc, ale když se Černobílý dál nevyptával, usoudila jsem, že to asi stačilo.
Mé vyprávění ho evidentně zaujalo. Aby ne, taková šaškárna není každý den. "Bylo to hrozný. A krtci... vidíš, nakonec ani netuším, co s tím měli společného." Otřásla jsem se, nehodlala jsem se tím dále zaobírat. Bohové mě nenávidí, to je celé poučení.
Když jsem se vydala kulhavě k vodě, Awarak mě následoval, nesnažil se mi ale nabízet pomoc. To jsem oceňovala. Stejně bych ji nebyla přijala. Místo toho vlezl celý do vody a pak pronesl menší řeč, která kdoví proč vyzněla vcelku povzbudivě. Otevřela jsem opět oči a zkoumavě se na něj zahleděla, jakobych tak snad mohla zjistit, kde se to v něm tak najednou vzalo. Na tváři se mi objevil mírný úsměv. Jeden dobře smýšlející už se asi našel. Akorát se bojím, že jde o výjimku. Svět byl totiž jinak skoro úplně plný idiotů. Možná jsem ale neměla zas tak hroznou smůlu. Narazila jsem na docela milého vlka ve chvíli, kdy bych někoho jiného asi stáhla z kůže. To už mohlo něco znamenat.
"Snad máš pravdu," opáčila jsem po chvíli, kdy jsem si jeho slova přemílala v hlavě a s nejvyšší opatrností sestoupila za ním do řeky. Chladivá voda přinášela úlevu bolavému tělu. Cítila jsem se líp, konečně. "Ale tak jako tak už se nikam stěhovat nehodlám," plácla jsem vzdorně tlapou do vlnky na hladině. Znovuzrození své tvrdošíjné bojovnosti jsem považovala za dobré znamení. "Osamělý plahočení po všech čertech už mě nebaví. Dám se do kupy a najdu si smečku." Skoro jsem netušila, že mám takový jasný plán, dokud jsem ho neřekla nahlas. Dobrej plán ale, jen, co je pravda. Vzhlédla jsem k černobílému."Co ty? Máš nějakou smečku?" vyzvídala jsem a na tváři mi pořád pohrával ten úsměv. Pak mě napadlo ještě cosi: "Případně nevíš o nějakých zdejších smečkách?" Možná už na nějaké smečky narazil a mohl by mi o nich říct. A když ne, tak co. Takhle jsem stejně nikam nemohla.

//Lehce předběžně - od 17. do 24. jsem na chatě, tak nevím, jestli bude čas a chuť psát, kdyžtak se předem omlouvám ^^