Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Já myslela, že mezi AJ a slovenštinou stačí jen pět dní, ne? Mám to kdyžtak taky takhle stejně jako Zakar :D

//Ježčí mýtina

Rychlý klus mě dovedl až k jakési řece, která byla na mé cestě dost značným problémem. Tohle šílené počasí totiž nebylo zrovna ideální k pobytu u vodních toků. Nebylo teda ideální k pobytu vůbec nikde, ale to ponechme stranou. Já se jen potřebovala dostat někam do úkrytu a tam přečkat divoké hrátky přírody pokud možno ve zdraví. A zpátky jsem se vracet nehodlala. Nechtěla jsem nechat nad sebou vítr vyhrát. Šla jsem tedy rychlým krokem podél břehu a hledala místo, kde by se řeka dala přejít pokud možno s co nejmenším rizikem. Potíže, nadávala jsem v duchu. Potíže na mé cestě, pořád. Bohové.
Špinavou vodou tu byly unášeny kromě podzimních listů i bezpočty klacků i větví, někdy i dost silných a velkých, které sem zřejmě dolétly z velké dálky. Tady okolo totiž žádné stromy nebyly. To mi na klidu moc nepřidalo, bylo to jen dalším důkazem toho, že co se tady děje je zatraceně nebezpečné. Vítr asi řádil dost krutě po celém území a já bych rozhodně nerada dostala do hlavy těžkým kusem dřeva. Už i tak mi do obličeje každou chvíli přilétl list či drobný klacík, nic většího ale ne. Prozatím. Věděla jsem, že může být otázkou jediné vteřiny, než přijdu k nějakému vážnému úrazu. Zdálo se ale, že mám aspoň krapet štěstí, protože jsem nakonec objevila místo, kde se řeka dala s dávkou opatrnosti přelézt po kluzkých kamenech a nánosech větví. Trvalo mi to zoufale dlouho, protože jsem tlapy kladla na nejistý povrch jen opatrně, pokud jsem musela přeskakovat, vždy jsem pečlivě plánovala a navíc jsem ještě musela bojovat s větrem, který mě značně vyváděl z rovnováhy. Nakonec jsem ale stanula všema čtyřma nohama opět na pevné zemi na druhém břehu, aniž bych se příliš namočila. Pravda, měla jsem mokré tlapy a ty mi ve studeném větru začínaly pěkně mrznout, ale vzhledem k momentální situaci jsem si mohla ještě gratulovat. Sotva jsem se dostala na druhý břeh, pokračovala jsem poklusem dál. Nemohla jsem ztrácet čas a zahrávat si se životem. Nestál poslední dobou sice za moc, ale přece jen byl můj a já o něj ještě nehodlala přijít.

//Tulipánová louka

Mamlas letěl po louce jako splašený, sotva jsem mu stačila. Mám-li být upřímná, začínala jsem mít trochu obavy, že to vlče má nějakou duševní poruchu. Mé teorii celkem nahrával i fakt, že za celou dobu řekl jen dvě slova, konkrétně „muáá“ a „mámu“. Možná bych měla počítat jen jedno slovo, muáá bude spíš nějaký... pazvuk. „Mamlasi, počkej, proboha, copak ses zbláznil? Může tě něco sežrat!“ Moje poněkud zlomyslnější část mi napovídala, že by aspoň bylo o problém míň. Má druhá část mi pro změnu říkala, že když už za nic jinýho, tak za to, že bych nechala vlče odnést orlem nebo něčím takovým, bych se jistojistě smažila po smrti navěky v díře pekelné. Měla jsem sice stejně nejspíš nulovou šanci, že by to se mnou dopadlo jinak, ale proč zbytečně lít olej do ohně, hm?
Mezitím, co jsem se zabývala těmito v tu chvíli nepříliš podstatnými otázkami, vlče cosi zaujalo a zastavilo se. Mumlalo si cosi pro sebe a rejdilo čumákem u země. Musela jsem se taky zastavit, jestli jsem na něj teda nechtěla šlápnout. „Máš tam něco důležitýho, nebo jen vymýšlíš pitomosti?“ tázala jsem se podrážděně. Mínila jsem to spíše jako řečnickou otázku, za prvé jsem byla přesvědčena, že možnost b) je správně, za druhé jsem ani v nejmenším neočekávala žádnou rozumnou odpověď. Mírně – možná i víc – mě proto překvapilo, když vlče doopravdy odpovědělo. „Mámu!“ sdělil mi se zářícíma očima. Moc se mi nechtělo věřit tomu, že by ten skrček uměl stopovat, ale všechno tomu nasvědčovalo. „Mmm, fajn, tak mě veď a jdi tentokrát normálním tempem.“ Měla bych to vzít do vlastních tlap a ne se nechat vést tím třeštidlem, kdoví, kde skončíme. Mrňous ale vypadal sebejistě a když šel po stopě, ať už existující, nebo imaginární, aspoň neotravoval, tak jsem ho prozatím nechala. Minuty naší cesty ubíhaly a už už jsem se chystala zakročit a říct mu, ať si laskavě přestane hrát na stopaře a že to odteď už převezmu, když se Mamlas zastavil na okraji lesa, ke kterému jsme přicházeli a věnoval mi triumfální pohled. „Máma!“ Mrkla jsem rychle na mohutné kmeny stromů a na téměř neprostupnou, ponurou temnotu v lese. „Máma bydlí tady, jo? Máte teda pěkně strašidelnej bejvák, to ti povím,“ otřásla jsem se, když vítr zaševelil ve větvích. Musím tam jít s ním? napadlo mě. Myšlenka to byla neveselá, lézt do strašidelného lesa nebyla má nejoblíbenější náplň dopoledne. Měla jsem ale jinou možnost?

//Tak... asi to vydá ještě na jedno pokračování :D

//Kopretinová louka

Šla jsem pomalým tempem, nebylo kam spěchat. Celkem jsem si vychutnávala, že při chůzi už každý krok není peklem. Po fyzické stránce jsem se vlastně už cítila docela dobře. No, ale jestli jsem si myslela, že si odpočinu a hodím se do klidu, tak jsem se stejně šeredně spletla. Tak předně mi v hlavě šrotovalo, co se právě stalo. Moje pocity byly jaksi divně rozhašené. Cítila jsem se ublíženě, že nade mnou získal navrch nějaký hejsek jako Zakar, ale celkem rychle jsem došla k závěru, že jsem zkrátka měla slabou chvíli a ztratila jsem nervy. A že podruhé už se mi to rozhodně nestane. Správně. Jednou se mu to možná povedlo, ale až se nám zkříží cesty znova, inu, to si panáček za rámeček nedá. Za chůze jsem si začala pohupovat ocasem, že jsem to tak hezky vymyslela. A vůbec je to celý jeho vina. Kdyby mě nevyprovokoval, nic z toho se nestalo. Teda, tak to úplně nebylo, ale co. Koho to zajímá? Mě ne.
Jakmile jsem dokončila tenhle myšlenkový koloběh a v rámci možností se uvedla vnitřně do jakés takés rovnováhy, začala jsem si zase víc všímat svého okolí. Konkrétně toho, že počasí si už zase dělalo, co chtělo. Silný vítr, kdoví, odkud se vzal, mi hučel kolem uší a cuchal mi kožich. „Eeh,“ zavrčela jsem zlostně, když mi na tvář přistál vesele zbarvený list a otřásla se, aby si letěl zase pěkně po svém. Podzim už definitivně převzal vládu nad světem, ale teď rozjížděl zřejmě něco většího. Něco, co se mi vůbec nelíbilo. Měla bych se někam schovat, proběhla mi hlavou zděšená myšlenka, když tmou kolem mě prolétl poměrně masivní klacek. A to rychle. Jenže kam? Žádná místa jsem tu neznala. Takže jako obvykle. Přímo za nosem. Přešla jsem do klusu a postupovala tak rychle, jak jen mi sílící vítr dovolil. Chvílemi jsem se s ním musela docela rvát a bylo to značně vysilující, pokud uvážíme i to, že jsem nebyla v ideální kondici. Jen jsem doufala, že na nějaký vhodný úkryt narazím brzy. Hořce jsem teď litovala, že už jsem si nenašla nějakou smečku. Tam bych o úkryt měla postaráno. Jenže teď se nedalo nic dělat. Předpokládala jsem, že když tu zuří taková slota, smečky budou mít dost vlastních starostí. Nezbývalo než si poradit sama. Jako obvykle.

//Říční eso

Awarak na má šeptaná slova zareagoval celkem jinak, než jsem očekávala. Strašlivě... mile. Pocta, že může být mým přítelem? O to víc jsem se cítila blbě kvůli tomu, že jsem ho uvedla do takové nepříjemné situace. A přesně tohle se stane, když si ostatní pouštíš moc k tělu, sakra, nadávala jsem si v duchu. Ale copak jsem mohla něco dělat? Awarak prolomil moje zábrany. Potkal mě ve zranitelné chvíli, pomohl mi a za to mu patřilo takové, řekněme, ne zas tak bezvýznamné plus. „Opatruj se,“ řekla jsem jenom a sledovala, jak se velký černobílý vlk otáčí k nám oběma zády a odchází. Doufala jsem, že se ještě někdy potkáme. Byl konec konců jediným přítelem, kterého jsem zde měla. A strávili jsme spolu nějaký čas. Něco to znamenalo.
Než bych se vztekala na sebe nebo smutnila po Awarakovi, raději jsem svůj vnitřní vztek obrátila na Zakara. Inteligent prašivej, opelichanej. Jenže to už i náš chytrolín ryšavec mizel v trapu. Obrátil se, aniž by řekl jediné slovo jak mě, tak Awarakovi a svěžím krokem odcházel. Zvažovala jsem, jestli mám jít za ním a otravovat mu život, ale pak jsem to nechala plavat. „Nazdar!“ zavolala jsem ještě za ním. Chápete. Abych měla poslední slovo. A taky abych mu připomněla, že je slušné se rozloučit i s těmi, kterým byste s chutí nakopali sedinku. Jen si jdi, sekla jsem ocasem. Ale co dál? Pohlédla jsem směrem, kde před chvílí zmizel Awarak a zvážila možnost, že bych se ještě vydala za ním. Kdybych si pospíšila, dohnala bych ho. Pak jsem myšlenku ale zavrhla. Bude asi lepší nechat vlka jít. Aspoň prozatím. Potřásla jsem hlavou a zamířila opačným směrem, než kudy se vydali ti dva. Doufala jsem, že si o samotě aspoň trochu utřídím myšlenky.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)
//Taky díky za hru :)

//Pokračování z minula, tentokrát potrápím jiný jazyk :D

Nu, nedalo sa nič robiť. Zhnit som tu v tej pekelnej díre nehodlala. Čo ja viem? Možno to svetlo pochádzalo z iného možného východu. Príliš som tomu ale neverila. To by bolo až moc snadné, a jak už som si začínala pomalu zvykať, mně osud do cesty žiadná snadná riešení nepriniese. Ktovie, aký humus tam na mňa čaká, otriasla som sa, ale aj pres svoj strach a odpor som vykročila po vlhkej zemi smerom, z ktorého vychádzalo to slabé svetlo. Moje podezrenie, že toto vobec nieje žiadna nora, sa mi brzy potvrdilo. Zdálo sa, že som objavila vstup do jaskyně, nie-li zrovna do jaskynného komplexu. Nedokázala som si alespoň predstavit žiadne zviera, ktoré by vyhrabalo za svojou norou takú dlhú a obrovskú chodbu, ako bola ta, ktorou som práve kráčela. Ani prečo by to robilo.
Zprvu bola tma a tak som kladla labu pred labu velmi, velmi opatrně, aby som sa nepropadla niekam ďalej. To bolo to posledné, čo bych potrebovala. Svetlo predo mnou však zosilovalo a tak som postupne viděla viac a viac. Zdálo sa, že som skutečně v jaskyni, všude kolem bol vlhký kámeň a mé kroky sa rozliahaly ozvenou kolem. Netrvalo dlho a predo mnou sa otvoril výhlad do rozlahlé jaskynní síně. Ihned mi bolo jasné, že toto miesto bolo zdrojom svetla. To vychádzalo z krištálově čistého jazera, ktoré zabieralo vetší čásť celého priestoru. Bohovia, pomyslela som si ohromene. Bolo to nádherne miesto. Zo stropu visely dlhé krápníky, občas z niektorého kvaplo na hladinu žiaricieho jazera. To svetlo bolo asi najvetší záhadou. Predpokládala som, že je niečo pod vodou, niečo, čo zposobuje ten svit, ale čo to mohlo byť? Zvedavosť mě premohla a já obezretně vykročila pozerať sa na to bližšie. Sotva som sa však labou dotkla ladově studenej vody, v zadnej čiasti jazera sa cosi pohnulo. To, čo som prve považovala za velký kameň, sa začalo vynorovat a dvíhať. Urobila som spešně niekolko krokov nazpet, keď za z vody vynorila hlava na dlhom krku (tlamu to zviera malo mnohem viac zubatú, než by sa mi líbilo) a postupně aj zbytek těla toho ohromého tvora. Netušila som, čo je zač, nikdy jsem nič takého neviděla. Zo zad mu vyrůstal pár krídel, na té zubaté hlavě mal niekolko rohov a bol celý šupinatý. „Kto jsi a prečo mňa rušíš?“ zeptalo sa jaštěrovité zviera hlbokým hlasom. „Som... Cynthia,“ zdelila som mu po chvilce zaváhania. Najlepšie bude jednat s tým tvorom opatrně a narovinu. „Niesom ‚tvor‘,“ opravil mne nevrle, ako bych niečo rekla nahlas. „Som drak. A radšej mi rychle vysvetli, čo tu robíš. Prerušila si mi spánok.“

Moc díky za super akci, všechny výtvory jsou krásné :) Můj favorit je Noktisiel, ten je úplně úžasnej :D

//Klidně ještě počkám, aleee asi posléze zamířím na akci, tak jestli tam nemáš namířeno též tak bych se potom asi odpojila :D

I was sleeping under a tall tree, head filled with dreams about my loved ones who I lost a long time ago. I saw their faces around me, heard their voices and my soul felt so nice, so warm, so... „Aaah!“ My pleasant dreaming was suddenly interrupted by... something. More specifically something small and cold falling on my nose. I wasn’t really sure what it was at first but it woke me up completely. It didn’t take me too long to realize what ruined my happy moment as the first small and cold thing was quickly followed by others. They were raindrops. Great, I glanced angrily at the gray sky above. Absolutely incredible. If there was anything I hated on this world, it was... well, it was a lot of things but in that moment it was the weather. It just couldn’t be normal for one second. In summer you boil in your own fur, then it’s nice for like two days and then this crap again.[/i] I got up, disgusted, threw a look of dissapointment at the tree I was sleeping under for not protecting me from the rain and quickly started looking around for a place to hide. I just wanted to find something in a short time as the weather was getting worse and worse.
It only took a few minutes of annoyed running around before I stumbled upon a hole in the ground that looked like some animals burrow. A large one. I carefuly put my head inside – very carefuly, in case it’s owner was inside and waiting to claw my eyes out - and took a deep breath. It didn’t really smell like anything. I calmed down a bit. The animal that used to live here probably abandoned it a long time ago. At least I got lucky with this, when everything else sucks, I thought and slowly got inside. At least I thougth it was going to be slow, but as soon as the front half of my body went through the entrance, my legs slipped on wet mud and I fell inside the hole. It was a long fall and the landing wasn’t very pleasant. Luckily I didn’t get seriously injured. I, however, did get seriously angry. „Damn it!“ I was about to try and climb out of this horrible hole, because I suddenly decided I’d rather be out in the rain then down here. I didn’t like the place at all. It was really dark and it seemed to be much much bigger than I originally thought. God knows what was hiding in there. Also, there was this weird light coming from the back of the burrow - or cave or whatever it was. Which was strange. Light? Underground? I’m absolutely not going to walk there and look at what it is, I thought. But I soon realized I didn’t really have a choice. There was no way I could get back outside the same way I came. The ground was too steep and slippery, I couldn’t climb up even if I wanted. „Oh, god, no.“

//To be continued, snad je to srozumitelné :D

Když jsem na Zakara vychrlila tolik slov, doufala jsem v nějakou pořádnou reakci. V nějaký pěkňounký dramátko. Jenže... zdálo se, že barevný vlk změnil taktiku a náhle jsem si připadala, jak když hučím do skály. Tvářil se znuděně až znechuceně, rozhodně nevybuchnul tak, jak jsem doufala. Zdálo se, že situaci nemám tak pevně v tlapách, jak jsem si původně myslela. Což mě vytáčelo a znervózňovalo. Bralo mi to vítr z plachet. Ále krucinál, zanadávala jsem v duchu. Nechtěla jsem ustoupit, to vůbec, a tak jsem žhavila mozek na plné obrátky. Najednou to taková sranda už nebyla.
Zakar měl očividně pevnou vůli. Zdálo se, že co jsem řekla, s ním vůbec nepohnulo. Ba naopak – zívnul si, protáhl se a promluvil s bohorovným klidem. Urážky na mou osobu jsem slýchala už dřív a tak jsem si je vyposlechla s kyselým úšklebkem – no nee, nepovídej, jenže když se dostal ve své řeči k tomu, že proti sobě poštvu Awaraka, oči se mi mírně rozšířily úlekem, než jsem opět stačila nasadit kamennou tvář. Uvědomila jsem si totiž, že jsem si černobílého vlka v posledních momentech úplně přestala všímat a i jeho slova mi tak nějak projela jedním uchem tam a druhým ven. Střelila jsem po něm pohledem a spatřila, že se tváří jako hromádka neštěstí a že by se asi nejradši propadnul do země. Krávo pitomá, proběhlo mi hlavou přesně ve chvíli, kdy kolem mě Zakar s elegancí a mrštností prošel a zašeptal mi, že bych se měla nad sebou zamyslet. Dostala jsem chuť mu skočit po krku. Blbec, pitomej, kdyby idiot nespal uprostřed louky, nikdy by se to nestalo, sakra, soptila jsem v duchu, abych přebila strach z toho, že jsem si zapudila jediného přítele. Navrch jsem ale nedávala nic znát, ani jsem se nepohnula. Uviděla jsem totiž, že se ten chytrák chytrácká dal do řeči s Awarakem a já náhle zůstala opodál. Došlo mi, že jsem byla poražena. Zaskřípala jsem zuby. Takhle se nechat oblbnout. Bylo mi jasné, že teď už by jakákoliv moje snaha o cokoliv vypadala velice směšně, takže jsem byla tak trochu v pasti.
Chvíli jsem seděla stranou, snažila se zklidnit rozbouřenou mysl a divoký tlukot srdce. Nevěděla jsem, co dál. Vztek na Zakara mě nepřecházel, ale měla jsem vztek taky na sebe. Awarakovi jsem ublížit nechtěla. Nezasloužil si to, zasloužil si pravý opak. Ale teď co? Logickým krokem by bylo buď omluvit se Zakarovi, nebo se sebrat a nechat je oba, ať si dělají, co chtějí. Nechtělo se mi ani do jednoho. Snižovat se k omluvě – obzvlášť takovému mysliteli, jako Zakar - nebylo zrovna mou přirozeností, zároveň jsem ale teď nechtěla zbaběle prchnout od Awaraka, ne zrovna teď, když se všechno takhle podělalo. Nechtěla jsem, aby na mě navždy zanevřel. Chvíli jsem se courala ve vysoké trávě kolem, rozjímala a drtila mezi zuby tiché nadávky, až jsem nakonec širokým obloukem došla zase zpátky k těm dvěma. Zakar seděl vedle Awaraka a evidentně se s ním snažil navazovat konverzaci. Z celého srdce nejraději bych Zakara poslala k šípku, ať kouká vypadnout, měla jsem ale strach, že tím u svého kamaráda ztratím tvář úplně. Postupovala jsem proto obezřetně, došla jsem k Awarakovi z druhé strany, než z které seděl Zakar, o kterého jsem ani nezavadila pohledem. „Promiň,“ řekla jsem potichu černobílému vlku, omluvit se jemu mi kupodivu nečinilo až takovou potíž, „jestli jsem ti nějak... ublížila.“ Doufala jsem jen, že mluvím natolik potichu, aby tomu Zakar moc nerozuměl, ten chytrolín měl ale určitě uši všude. „Měla bych vypadnout,“ dokončila jsem a jen čekala, až mi Awarak odpoví, abych mohla jít. Co si myslí Zakar mi bylo u oháňky.

Můj den výjimečně nezačal žádnou šílenou tragédií. Myšlenky jsem měla zcela čisté, když jsem kráčela neznámým hvozdem. Mlha u země se zvolna projasňovala a začínal vcelku příjemný podzimní den. Mechové polštáře voněly a lákaly ke zdřímnutí, já ale měla jiné plány, než se někde válet. Měla bych se vydat na lov, pomyslela jsem si. Můj žaludek to potvrdil hlasitým zakručením, už to bylo nějakou chvíli, kdy jsem naposledy něco pořádného snědla. Mírně jsem pozvedla hlavu a nasála do čenichu okolní pachy. Mnoho jich tu nebylo, avšak přesto se mi podařilo zvětřit zajíce. Mlsně jsem si oblízla čenich a plíživě vyrazila směrem, ze kterého pach přicházel, abych si potenciální kořist nevyplašila dřív, než ji vůbec spatřím. Malými krůčky jsem se blížila a už jsem ušáka dokonce i viděla, když vtom...
„Muáá,“ zařvalo cosi z křoví a vyběhlo to přímo na zajíce. Malý tvor se lekl zřejmě ještě víc než já a dal se samozřejmě na útěk, to stvoření z křoví běželo chvíli za ním, pak ale prudce změnilo směr. Mířilo přímo ke mně a já, pomalu v infarktovém stavu, jsem si konečně uvědomila, co to vlastně je – vlče. Moc času na přemýšlení jsem neměla, protože mi ten škvrček skočil po hlavě. „Mrňousi!“ pravila jsem autoritativně, nebo jsem si to aspoň představovala a střepala útočníka z hlavy. „Můžeš mi vysvětlit, co to sakra děláš?“ Mrňavý narušitel na to nic. Mlčel jako hrob, kecl si na zadek a zahlížel na mě velkýma vykulenýma očima. „Mluvíš? Mohl bys, velkej jsi na to dost.“ Mlčení se vůbec nezměnilo, jediný rozdíl byl v tom, že vlče teď naklánělo hlavu na druhou stranu. Moji dobří bohové, neříkejte mi, že teď ho mám na krku, pomyslela jsem si zděšeně, na zajíce jsem rychle zapomněla. „Máš někde rodiče? Mámu, tátu, někoho?“ vyzvídala jsem na pokraji hysterie. „Mámu?“ zopakovalo vlče. „Mhm, jo, kde ji máš?“ zaradovala jsem se, když se zdálo, že vlče chápe, co mu říkám. Má radost ale byla předčasná, protože mrňous pro změnu začal natahovat. „Máámůů!“ Myšlenka, že uteču a nechám toho uřvánka tady jako problém někoho jiného v mé hlavě začínala nabírat nebezpečných rozměrů. Mohla jsem to ale snad udělat, když na mě tak zíral těma velkýma očima?
Můj den byl zřejmě definitivně zkažený, ale mohla jsem to aspoň zachránit dobrým skutkem, do kterého se mi sice vůbec nechtělo, ale neměla jsem moc na výběr. „Meh, tak dobře, šmarjá,“ rezignovala jsem. „Můžeš přestat bulit, prosimtě, zavedu tě domů. Máš aspoň ponětí, kde to je?“ Mrňous utnul pláč z vteřiny na vteřinu, rozzářil se jako sluníčko a tryskem se rozběhl směrem ven z lesa. Mrskla jsem ocasem a neochotně ho následovala, než ho na louce odnese nějaký jestřáb nebo něco. „Mamlas, budu mu říkat Mamlas,“ zabrblala jsem si pro sebe.

//Pokračování příště :D

//Na PC jo, přes mobil právě vůbec, ani na profilu, nikde :D No co už :D

Vlka mé úmyslné zarýpání pěkně vytočilo. A ač možná vypadal, že neumí do pěti napočítat, nabral celkem obrátky, když se do mě pustil. Pouštěl se ale do hry s ohněm, protože ve mně to taky začínalo vřít. Navíc Awarak se přikláněl na mou stranu - nečekala jsem to, ale potěšilo mě to hodně. Možná by mi to i dodalo sebevědomí, ale já s jeho nedostatkem problém nikdy neměla. "Plazit se nemusíš," frkla jsem posměšně. "Děkovat? To bys možná mohl. Protože to tvá blbost fakt je, chlapče, nebetyčná blbost a tahle šaráda je toho živoucím důkazem. Je mi po tom houby, máš pravdu, ale vidíš? Kdybys tou hlavou i přemejšlel, tohle se vůbec nemuselo stát." Situace začínala být skoro komická - takového povyku kvůli přišláplému ocasu, ale já se začala bavit. Zašklebila jsem se na vlka: "Chápu to dobře, jen je mi to buřt," informovala jsem. Pak se do situace ale vložil Awarak, mnohem kultivovaněji a evidentně se snažil trochu ochladit vzájemný spor. Přiměl mě tím k myšlence, zda to fakt nemám nechat už plavat. Lekci dostal. Stačilo mi ale, aby mě ryšavec - Zakar - sjel pohledem, který se mi vůbec nezamlouval, a bylo to zase ztraceno. Se mu snad nelíbím?"Sám?" zacukrovala jsem nevinně a vykulila oči v parodii šokovaného výrazu. "Ach. Ale víš, že jsou tam medvědi, žejo? A šakali a kojoti?" protahovala jsem teatrálně v rádoby starostlivém tónu. "Málem nás sežrali! Žejo, Awaraku? Ukaž mu to!" kývla jsem hlavou na svého společníka, aby pro dramatický efekt předvedl svůj kousanec na tlapě. "Jít tam sám? Sebevražda!" vydral se mi na rty zase škleb. "Ale v tom jsi zběhlej, ne?" Nechtěla jsem chudáka nechat odejít teď, když se zábava teprv rozjížděla.

//Jsem jediná, kdo přes mobil nevidí Zakarův obrázek? :c

Moc díky za super akci, byla to fajn odreagovačka během léta ^^ A umístění jsem nečekala, potěšilo! :D

Prosím si za 200 b. 20 křišťálu, za dalších 200 b. 200 oblázků, za posledních 200 b. 40 ametystů, slevu prosím ke Smrti

Cizinec na mě vyjel se zavrčením, viditelně rozhozený. Podobnou reakci jsem nicméně očekávala a tak jsem ji přešla pouze nezúčastněným pohledem, uši jsem obrátila dozadu. Aby ses nezbláznil. Koutkem oka jsem sledovala Awaraka, který se tvářil, jako by byl raději někde jinde, nicméně se svými slovy postavil na mou stranu. Cizinec se do mě pustil, pronesl krátkou řeč o tom, jak mám koukat pod nohy a pak vstal a vydal se svou vlastní cestou. Tím mohla být celý záležitost uzavřená v relativním poklidu. Bylo evidentní, že cizinec se s námi bavit nechce, já sama se s ním bavit taky nechtěla a zdálo se, že ani Awarak se nijak nehrne do navazování kontaktů.
Myšlenka, že to celé nechám pro dobro všech plavat, mi však jen prosvištěla hlavou a byla pryč. Protože já to nechat plavat nechtěla. Naštvalo mě, že si na mě ten neznámý tak vyskakoval. Jako by to byla moje chyba. Jako bych já jako idiot spala uprostřed louky. A navíc se probudila má odvěká záliba v dramatizování i těch nejmalichernějších záležitostí, kterou jsem snad celý život využívala k narušení šedi všedního dne. Takže místo toho, abych nad celou věcí mávla tlapou a nechala hnědo-šedý kožich jít si za svými záležitostmi, vyrazila jsem poklusem za vlkem a s pevným postojem mu zastoupila cestu. „Počkej, počkej, příteli, ne tak rychle,“ pronesla jsem relativně klidně, ale z mého hlasu jasně zazníval podtón chladu. Jo, cítila jsem se dotčeně. „Snad to fakt nechceš házet na mě, že ne? Schováš se do vysoký trávy, ve který tě nikdo nevidí, chrápeš jak špalek a pak se cítíš ublíženě, když na tebe nic netušící vlčice stoupne. A sama má z toho málem infarkt, mimochodem,“ ušklíbla jsem se. „Máš celkem štěstí, že jsme tudy šli jenom my dva,“ zamžourala jsem, co dělá Awarak a zauvažovala, co si o mně po tomhle asi bude myslet. No, jestli si o mě udělal nějaké iluze, asi bude lepší, když o ně přijde co nejdřív. Pak jsem svou pozornost soustředila zpět na stříbrookého spáče. „Kdyby tady proběhlo stádo jelenů nebo o tebe zakopl dejme tomu medvěd nebo obří jezevec nebo co tady žije, už bysme tady z tebe našli jen mastnej flek.“ Bojovně jsem vystrčila bradu: „Tak po mně teď laskavě neřvi.“ Nabyla jsem rychle dojmu, že jsem šlápnutím na jeho ocas vlku možná dokonce prokázala laskavost. Kdo ví? Možná ho to zachránilo před smrtí roztrháním medvědem.