Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Asi ti to uniklo v zápalu boje, ale já jsem po něm šla taky," sdělila jsem Kaleo a nenápadně protočila oči, když se začala omlouvat a tvářit jako hromádka neštěstí. "On to pochopí. Není suchar." Ale zdálo se, že jsem Kaleo zasela do hlavy jakési semínko pochybností o správnosti našeho konání. V duchu jsem napočítala do deseti, nádech, výdech, jenom klid, než jsem se opět jala vysvětlovat tónem vyčerpaného učitele mluvícího k obzvlášť zabedněnému žáku. "Tak hele. My je neničíme, jen dočasně rozkládáme. Jako duchové nás mrazí jen na nějaký čas. A kostlivci zase dělaj něco podobnýho duchům." Vzpomněla jsem si na kvílící rozpůlenou duší vlčici u řeky. "Je to koloběh. Každý má své poslání. A je to sranda. Mně už tadytahle země dala pod nohy tolikrát, že si trochu srandy zasloužím." Nevázaly mě takové zábrany jako Kaleo. Všechny druhy kouzelných vlků na tom byly stejně a než to skončí, budou se navzájem lovit. Brala jsem to jako hru. A jako šanci nandat to Zakarovi.
Světlá vlčice ale nadále projevovala známky precitlivělosti. "Jasně, že cítí! A pak je to taky zas přejde. O nic nejde, bohové, nic jim to nedělá." Mě z mého poslání zviklat nemohla.
Kamarádky? Zamyslela jsem se, co jí mám říct. Vypadalo to ale, že budu muset porušit pár svých zásad. Zase. "Víceméně," pravila jsem bez valného nadšení. Kaleo dále slíbila, že si bude dávat pozor na jazyk. Já sice neshledala rozdíl, ale budiž. "Mhm,jo. Kvůli duchům, samozřejmě, že jen kvůli nim," řekla jsem a vší silou jsem se snažila potlačit extrémně ironický tón, který by se mi rád vecpal do hlasu. Kaleo nevěděla o nic líp, než já, jak bojovat s duchy. Měla ale návrh s rostlinami. "Jo, super," chytla jsem se toho hned, utrhla pár stébel nejbližšího plevele a nastrkala jí je halabala za přezku klobouku. Zhodnotila jsem svůj výtvor kritickým okem. Každej duch, co to uvidí, si cvrkne smíchy, pronesla jsem k sobě finální verdikt. "Sluší ti to. Dozajista je to zaplaší," řekla jsem s vážnou tváři, která mi dala hodně práce. "Možná by je mohl rozfoukat i ten vítr," poukázala jsem na opět se zhoršující počasí.
Má společnice se chtěla hned vydat za Zakarem. Zavrhla jsem to, prozatím. "Nemyslím, že je připravenej. Rozložila jsem ho důkladně. Počkáme. Tady jsme asi víc v bezpečí, než kde jinde. I když nás tu dostala Jiskřička."

Kaleo byla evidentně pěkně ukecané stvoření, takže jsem po krátké chvíli začínala trochu litovat toho, že jsem se s ní spřahovala a nezůstala raději osamělým lovcem. A ani kostlivci mi moc radosti nedělali. Má provokace je prozatím nechávala ledově klidnými. Což o to. Já bych je klidně rozložila i nehybné, ale zrovna tak jako mě sem předtím vedl nějaký vnitřní kompas, teď jako by mě cosi drželo zpátky od útočení na zasekané kostivlky. "Není s váma žádná sranda," prskla jsem jejich směrem a věnovala svou pozornost opět Kaleo, která ze sebe hrnula proudy slov. Pořád si dělala starosti o toho Flarése. Pohodila jsem ocasem. "No, je snad dospělej, ne? Postará se o sebe sám." Není třeba někomu furt stát za zadkem. Poznámku o jméně a o fialové barvě jsem přešla jen pokývnutím, ale bylo to stejně jedno, protože to už jsme se zase přesunuly na jiné téma. Při Kaleině další otázce jsem vytřeštila oči v úžasu. "Bohové, však on předtím nebyl kostlivec!" vyhrkla jsem. Ona fakt není moc chytrá. "To byl můj kámoš. Awarak. Předtím byl normální vlk," jala jsem se vysvětlování s maskou trpělivosti, která však byla velice, velice křehká. Ještě jeden debilní dotaz a končím. "Tak jako my. Proměnil se až pak, jak se tu objevily ty dýně." Upřela jsem na Kaleo nehybný pohled. "Chápeš?" otázala jsem se. Řekni že ne. Jen tyvole řekni že ne, uvidíme, co se stane.
"Zas tak dlouho tu nejsem. Ale už jsem tu viděla pár fakt divnejch věcí. Věř mi. Můžeš být ráda, že u vás doma jste měli od těchhle magických výstřelků klid." Ačkoliv... tohle nebylo zase tak špatný. Byla to sranda - byla to sranda, když bylo koho nahánět a nemuseli jste se zabývat přerostlým ukecaným vlčetem. Pak Kaleo navrhla, že bychom mohli chudáka Awaraka rozkládat znovu a znovu. "Hm. To bychom mohli. Později ho určitě chytíme znova. Ale jestli chceš někoho fakt terorizovat, znám mnohem lepší cíl." Na tváři mi vykvetl úšklebek. Těš se, ryšavče. Napůl jsem se už chystala jít se podívat, co asi kostík Zakar dělá a jestli už se spojil, když v tom se objevil... no kdo jiný, než průhledná Jiskřička. A udělala to, co vždycky. Zmrazila nás. (//-_-) Ghhhhrrr! Kolikrát ještě?

Vztek mi vydržel i poté, co jsem znovu nabyla schopnosti pohybu. "Tohle musí skončit!" zařvala jsem. "Musí je jít nějak porazit!" Obrátila jsem planoucí pohled na Kaleo a doufala, že se nezeptá na nic stupidního. "Dobře mě poslouchej. Teď jsme sestry ve zbrani. Ale musíme si ujasnit pár pravidel. Zaprvé - není třeba říkat každou pito... každou myšlenku, která tě napadne. Zadruhé..." Zamyslela jsem se. "Ee, ne. To bylo všechno. Je jen jedno pravidlo. Takže. Vzhledem k tomu, že tady naši vychrtlí přátelé odmítají spolupracovat," zbabělci, "napadá tě nějaký způsob, jak se bránit duchům? Kromě potupného ústupu?"

//Jop :D

Chvíli trvalo, než se věci daly do pohybu. Mně to nepřišlo až tak dlouhé – ale mé čarovlčí společnici nejspíš jo. Už jsem viděla, kdo to je, protože na mě hulákala jak na lesy. Byla to ta světlá, ta, co chtěla žrát svítící dýni. Evidentně moc rozumu nepobrala, když tu řvala v takové rozhodující chvíli. Ale byla jedna z klanu, tak jsem se rozhodla ji úplně nepotopit. „Čus,“ broukla jsem. „Jasně, že přišla. Co jinýho. Ale zklamu tě – Flarése neznám, žádný bílý kožich jsem neviděla.“ Koutkem oka jsem zaznamenala mezi kostivlky pohyb a srdce se mi opětovně divoce rozbušilo. „Jsem Cynthia,“ vyhrkla jsem teď už značně neklidně. „Ale teď není vhodná chvíle na vykecávání! Tohle je lov!“ Sotva jsem dořekla, jeden z kostlivců se už vydával kamsi pryč. Awaraku? Nebylo dost času na úvahy. „Za ním!“ vykřikla jsem na Kaleo, která už byla ale v pohybu. Ani já na nic nečekala. Rozběhla jsem se za kostlivcem Awarakem a rozhodla se udělat přesně to samé, co předtím se Zakarem. „Čáry máry fuk!“ zvolala jsem triumfálně a opět pocítila, jak moje magická síla tryská ven a koná, to co má – zdálo se, že ve stejné chvíli, kdy to samé udělala Kaleo. Chudák můj jediný kámoš na světě se rozsypal v hromádku kostiček, zasažen hned nadvakrát. „Mrzí mě to, fakt, nemůžu si pomoct, jsme furt kámoši, žejo?“ Mým slovům na věrohodnosti trochu ubíral potěšený škleb na tváři. Obrátila jsem se od rozpadlého Awaraka zpět na ostatní. Jazyk mi visel z tlamy ven a začínala jsem se trochu obávat, že vyhlížím jako nějaký psychopat. „Tak co děcka? Kdo bude další?“ vyštěkla jsem radostně. Začínala jsem se rozjíždět, ach... začínalo mě to bavit!

//Mahtaë sever

No, a podívejme se. Zatímco jsem utíkala před rozpůlenou duchovlčicí, zdálo se, že mě mé tlapy donesly do úplného zlatého dolu kostlivců. Viděla jsem je už z dálky – stáli pořád ještě dost nehybně kolem své dýně a zírali jako trubky. Zastavila jsem se opodál, přikrčila se, abych byla co nejnenápadnější a kochala se tím pohledem, neb jsem se nemohla dočkat, až zaútočím. Spatřila jsem špičku něčího klobouku na druhém konci planiny – byl tu tedy i někdo další z mého klanu. To by se mohlo hodit, napadlo mě, na druhou stranu jsem ale zauvažovala, jestli není lepší být osamělým lovcem. Rozhodla jsem se tomu nechat volný průběh a čekat, jak se situace vyvine. Doufala jsem také, že bych tu mohla být v bezpečí i před rudou dušicí – pokud jsem tomu rozuměla správně, stejně tak, jako duchové ubližovali nám a my kostlivcům, kostlivci mohli ubližovat duchům. A že tu těch vychrtlin pár bylo. Jeden byl docela mrňavej. A cítila jsem tu i pach Awaraka. Nejspíš byl mezi nimi. Měla jsem dojem, že ho ze své mírně vzdálené pozice i vidím, ale byli si všichni hodně podobní.
Tak jo. Konec okounění. Čas jednat. Ušklíbla jsem se a rozhodla se místo vyčkávání, až se ti lenoši proberou, pro dramatický příchod. Vyletěla jsem z trávy a několika rychlými skoky jsem se octla přímo mezi kostlivlky. „Nazdar, bando!“ vybafla jsem na ně s maniakálním úsměvem. „Máte rádi divočinu?“ Čekala jsem, kdo vyběhne jako první. I kdyby se rozběhli všichni naráz, jejich šance nebyly zas tak obrovské. Byly jsme tu dvě. Určitě jich pár pochytáme, pokud tedy můj druhý čarodějný společník projeví aspoň nějaké dovednosti.

//VVJ

Trochu jsem zvolnila svůj divoký úprk do lehkého poklusu. Moje vylepšené já se neunavovalo tak snadno, ale uhnat k smrti jsem se taky nemusela. Navíc má vražedná touha byla na chvíli ukojena tím nádherným zásahem do Zakara. Jej, ten musel zuřit. Představa pana inteligenta ležícího bezmocně v trávě mi vykouzlila úsměv na tváři. Měla jsem mu nějaký ty kosti odnést, uchechtla jsem se – tahle myšlenka vyvolala zase představy úplně jiné, například kostlivce belhajícího se o třech nohách, zatímco tu čtvrtou já zlomyslně odnáším v tlamě někam na druhý konec Gallirei.
U řeky jsem na chvíli zastavila, sklonila hlavu a napila se, ten nepraktický klobouk mi přitom spadl přes oči. Podrážděně jsem hodila hlavou, aby se mi obnovilo zorné pole. K čemu to vůbec je? Nejsem hřib, abych potřebovala klobouk. Pravděpodobně šlo ale o jakýsi symbol mé příslušnosti k partě čarovlků. Jak na tom asi jsou ostatní? Až teď jsem si uvědomila, že jsem se odpojila jako zcela samostatná jednotka a ostatní nechala svému osudu. Inu co. Měli si pospíšit. Můj krátký odpočinek byl záhy přerušen zakvílením. Stáhla jsem uši k hlavě a rozhlídla se. A spatřila jsem ducha, poměrně nedaleko. Jenže byl na dvě půlky. Ah, sakra. Měla bych vypadnout. Duch ryšavé vlčice ve větru kvílel a hulákal a já se raději vyvarovala jakýchkoliv vtipných poznámek a vzala nohy na ramena, než se dá dohromady a pustí se do mě.

//Náhorní plošina

//Východní Galtavar

A bylo to tu! Po tom dlouhém, nekonečném běhu, po tolika zmrazeních a nepříjemnostech jsem konečně ve svém zorném poli spatřila prvního kostlivce. Srdce mi udělalo v hrudi radostný kotrmelec. Mířila jsem tryskem k němu, s nenápadností jsem se rozhodně neobtěžovala. No počkat, jestli on to není... chytrolín! Na tváři pod kloboukem se mi objevil triumfální škleb tak široký, že by mi ho kdekdo mohl závidět. Nemohla jsem si být úplně jistá, že ta kupa kostí je Zakar – ale tu přechytralou lebku bych poznala všude. A jeho pach taky nelhal. Jen pár metrů od něj jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, jak ty kouzla používat. A tak jsem zaimprovizovala. „Abrakadabra, ty přechytralej zrzoune!“ zařvala jsem a ihned jsem věděla, že to bylo správně. Má nově nabytá energická síla se uvolnila v jediném záblesku a z kostlivce-snad-Zakara zůstala jen kupička rozsypaných kostí. „Kdo je teď lepší vlk?“ otázala jsem se té trosky, co z něj zbyla a na pár krátkých chvil jsem si vychutnávala ten pohled, ten pocit, tu sladkou, slaďoučkou pomstu, která se mi sama tak nádherně nabídla. Svět se mi rázem zdál veselejší. Na dlouho jsem se ale nezdržela. Ba ne. Bylo jich tu víc. A já měla poslání. Ó, ano. Škleb na mé tváři se ještě rozšířil. „Zatím se měj, příteli,“ odfrkla jsem si ještě směrem k té bezmocné kupičce a běžela jsem dál. Musím jich dostat co nejvíc, než to kouzlo vyprchá.

//Mahtaë – sever

//Kaskády (přes Vých. hvozd)

Dorazila jsem na místo, které jsem si vybavovala – ano. Tady začaly všechny nepříjemnosti a sebevražedná mise s krtky. Nevěnovala jsem planině víc, než letmé zamračení. Tentokrát si na mě nepřijdeš. Nehodlala jsem se tu déle zdržovat. Cosi mi říkalo, že už jsem poměrně blízko alespoň jednomu ze svých cílů. A to bylo teda sakra na čase. Zdálo se mi, jako by ta čarovná moc proudící v mých žilách snad sama toužila po tom, někoho sejmout. Někoho kostlivého. Někoho proti té síle zcela bezbranného. Bylo téměř nemožné se tomu nutkání bránit a já neměla v sebemenším úmyslu to dělat. Koneckonců, trocha škodolibosti ještě nikoho nezabila, ne? Ne? Teda... možná jo. Ale co já s tím?

//VVJ

//Středozemka (přes Midiam)

Sotva jsem si všimla, že jsem se dostala do končin, které jsem prozatím neprozkoumala. Běžela jsem kolem řeky, dál a dál, vítr mi svištěl v srsti a div, že mi nesrazil mou špičatou ozdobu z hlavy. K čemu to asi je? pomyslela jsem si. Mohl to být zdroj mé moci, mohla to taky být jen nepraktická ozdoba. Každopádně mi ta věc docela dobře padla a zdála se být relativně stabilní, navzdory povětrnostním podmínkám. Jen letmo jsem se stíhala rozhlížet kolem sebe – ano, dorazila jsem na krásné místo, ale v tuto chvíli mě krajinné prvky příliš neuchvátily. Po tolika zmrazeních už jsem byla celkem naštvaná – a protože lítajícím parchantům jsem to oplatit nemohla, nezbývalo, než si frustraci vybít na kostlivcích. Jen jsem doufala, že už se blížím... Začínala jsem být nedočkavá.

//Východní Galtavar (přes Východní hvozd)

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Říkala jsem, že „se domnívám, že jsem v bezpečí?“ Cha. Těsně vedle. Samozřejmě, že mě zase dohnali ti dva. Jiskřička a její pochybnej kámoš. Přijde vám to normální? byla bych jim ráda řekla, jenže zkuste si mluvit, když jste zmražení. Nadvakrát zmražení, ještě ke všemu! Nehoráznosti. Každopádně – nedalo se nic dělat. Byl ze mě opět rampouch. Jedinou polehčující okolností bylo to, že teď už jsem věděla, že to není stav trvalý a že po nějaké té chvíli se opět dokážu osvobodit. Měla jsem aspoň dost času přemýšlet nad tím, jestli by se nějak nedali duchové zneškodnit. Ale ať jsem si hlavu lámala, jak jsem chtěla, nic mě nenapadalo. Koneckonců, netušila jsem, co ta moje čarodějná moc dovede. Intuice mi ale říkala, že proti průhledňákům zůstávám bezmocná...
Dál jsem se v úvahách nedostala. Mé tělo totiž opět nabylo schopnosti pohybu a má touha po útoku na kostlivce se ještě znásobila. Čím víckrát na mě útočili duchové, tím větší chuť jsem měla vybít si vztek na někom, kdo se nemůže bránit. Aspoň tak jsem to předpokládala. A tak jsem se opět vydala cvalem dál, jak mě vedl můj zbrusu nový vnitřní kompas.

//Kaskády (přes Midiam)

//Tulipánová louka (přes Říční eso)

Napínala jsem svaly k běhu, jak to jen šlo. Měla jsem pocit, že vyletím z kůže nedočkavostí. Těšila jsme se nesmírně, až rozmetám pár kostivlků na prvočástice. Třeba i mezi kostlivci bude někdo, koho znám. Třeba se chytrák Zakar dočká pomsty z mé strany dřív, než bych si kdy mohla přát! Okamžitě jsem začala doufat, že se ten ryšavec proměnil na kostlivce a ne na jednoho z těch lítajících. To bych si to mohla jít zrovna hodit. Takovou dávku ponížení bych asi neunesla.
Nebudu lhát, každou chvíli jsem se paranoidně ohlédla přes rameno, zda za mnou nemíří nějaký vlčí duch. Netoužila jsem po tom být znova zmražena. Zdálo se však, že prozatím mi nebezpečí nehrozí. A tak jsem se mohla hnát tryskem dál a zdálo se, že mě nic nemůže zastavit. Ani hrozba zhoršeného počasí, ani únava, kterou, jak se zdálo, tohle čarovné tělo pociťovalo jen omezeně. Konečně jsem si po tak hrozném začátku, kdy mě tato krajina jen masakrovala a házela mi klacky pod nohy, užívala trochu zábavy a poprvé mi přišlo na mysl, že by se mi tady při troše dobré vůle mohlo začít i líbit.

//Středozemka (přes Tenebrae)

//Elysejské pole (přes Houštiny)

Než jsem vůbec stihla opustit zamlženou louku s modrými květy, stalo se něco, s čím jsem ve svém náhlém nadšení nepočítala. Totiž to, že se tam rázem přihnali dva nějací průhlední vagabundi a prolítli mým nově vytuněným tělem. Jednoho z nich jsem navíc matně poznávala - nebyla to snad Jiskřička z propasti? Příjemný ten průlet nebyl. Pocítila jsem, jak ze mě moje nová magie vyprchala a navíc mi byla rázem hrozná zima. Dokonce taková, že jsem se nemohla hnout. Tohle je teda konec? pomyslela jsem si se značným zklamáním. Nemohla jsem uvěřit, že by má útočná výprava skončila takhle stupidním způsobem, ještě než začala. Ale po nějaké době se zdálo, že tomu tak přece jen není. Cítila jsem, že rozmrzám a jakmile to jen trochu šlo, vyrazila jsem kupředu, co nejdál od těch průhledňáků - a co nejblíž ke kostlivcům.

Nemohla jsem se jich už dočkat. Mé nadšení rostlo s každým krokem. To nové tělo se mi líbilo, nezdálo se, že by se unavovalo tak snadno jako to obyčejné, ačkoliv ta věc na hlavě byla značně nepraktická. Dokud jsem ale nemusela probíhat žádnými nízkými větvemi, zas tak moc mi to nevadilo. Radost mi sice trochu kazil fakt, že mám teď v patách ty průhledňáky, ale věřila jsem, že jim dokážu uniknout. Musela jsem jenom běžet hrozně rychle. A to já dokážu!

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Seděla jsem si tak ve svém mlžném pelechu a tvrdošíjně odmítala nechat se rozčílit. Kupodivu jsem si po chvíli uvědomila, ač to bylo lehce ironické, že je mi vlastně příjemně. Nikdo neotravoval, mlha mě skrývala před okolím, zdálo se, že i vítr se trochu utišil a rostlina prozatím nevykazovala žádný zájem o to mě sežrat. Ještě se mi tady zalíbí.
Mé relaxační posezení uprostřed větrné apokalypsy však bylo rázem narušeno. Už z dálky se ke mně nesl hlas vlčice, která na někoho mluvila – jejího světlého společníka jsem v mlze spatřila až za chvíli. Byl pěkně maskovanej a navíc mlčel. A zdálo se, že oba míří přesně mým směrem. Mhm, tak to ne, zamračila jsem se a couvla o pár kroků hloub do mlhy, doufajíc, že to bude stačit na to, aby mě nikdo neotravoval. Na své předsevzetí o dobrém skutku jsem okamžitě zapomněla. A zdálo se, že v tomhle případě bych toho stejně moc nezmohla – skrze mlhu jsem viděla siluetu cizinky, jak si bez váhání poskakuje přímo k podezřelé rostlině, skáče na ni a kdovíco všechno. Pf. Ty sis asi ještě nenamlátila čumák, děvenko, pomyslela jsem si opovržlivě. Až tě to kousne, tak já ti bebí foukat nebudu.
Společnosti jsem se ale stejně nevyhnula. Mezitím, co jsem hleděla na zamlženou siluetu cizí vlčice, přišel ke mně další vlk. Tady je ale provoz, neměli by být všichni zalezlí, a ne tady pobíhat? zavrtěla jsem v duchu hlavou, navrch jsem ale odpověděla neutrálním tónem: „Zdravím. Ne, nevím, co to je. Já tu jen čekám, až se rozplyne mlha, abych mohla jít zase dál. Tímhle tady se nemíním zabývat.“ Sjela jsem hnědý kožich pohledem od hlavy až k patě. „A helemese,“ ušklíbla jsem se najednou. „My se už přece potkali.“ Vlk mě sice evidentně nepoznával, což nebylo nic divného, neb tehdy jsme na nějaké seznamování neměli moc čas, ale já si ho pamatovala celkem dobře. „Tam, kde skákali krtci do propasti.“ Než jsem stačila něco dodat, ozval se mi za zády čísi hluboký hlas. Překvapeně jsem sebou trhla a obrátila se, jen abych spatřila postaršího tmavohnědého vlka. Jeho poznámka směřovaná k světlé vlčici byla správná. Že by někdo, kdo má v hlavě místo slámy i špetku rozumu?
Světlé vlčici však smysl jeho slov zřejmě unikl. Absolutně. Chtěla tu divnou věc začít žrát. „Bohové, ty to chceš jíst? Já bych na to nešáhla ani dvoumetrovým klackem!“ vyhrkla jsem v šoku nad tím, že by někdo vzal do tlamy evidentně očarovanou kytku. I tak už bylo pozdě. Vlčice se jaksi pokroutila, protáhla a na hlavě jí začalo cosi pučet. Tyvole, deformuje jí to lebku, pomyslela jsem si a chtěla vzít nohy na ramena, ale to už jsem i já ucítila na sobě cosi divného. Šimralo mě celé tělo a i mě na hlavě cosi pučelo. Nebolelo to však. Navíc jsem měla pocit, jako by mi tělem proudila nějaká nová magie. A rázem jsem dostala chuť rozprášit pár kostlivců – což bylo divný, protože jsem tu žádné neviděla, ale vzhledem k okolnostem jsem se tomu zas tak moc nedivila. Zběžný pohled kolem mi prozradil, že ostatní jsou na tom stejně. Světlá vlčice pranic neváhala a rozběhla se pryč. Zašklebila jsem se od ucha k uchu. „Jdem na ně, sakra,“ zavrčela jsem ani ne tak vztekem, jako nedočkavostí. Pak už jsem na nic nečekala, nutkání bylo příliš silné.Rozběhla jsem se rychlým cvalem přibližně tím směrem, kde předtím zmizela Světlá.

//Tulipánová louka (přes Houštiny)

//Tulipánová louka

Velmi brzy jsem byla nucena svůj úprk tryskem zarazit. Nebylo to ale z důvodu, který jsem předpokládala - tedy že padnu vyčerpáním. Ne. Zkrátka jsem najednou neviděla, kam běžím. Co je zas tohle za blbosti? pomyslela jsem si rozmrzele, když jsem si uvědomila, že z ničeho nic trčím v husté mlze, která se vlní a přelévá větrem, jinak je jí ale evidentně úplně jedno, že mi stojí v cestě za bezpečím. V tváři naražené od letící větve mi bolestivě tepalo a každou chvíli jsem si z tlamy musela olíznout čůrek krve z nakouslého jazyka, ale jinak jsem po krátkém zvážení uznala, že jsem nedošla žádné větší újmy. Aspoň už mi nebyla zima, rychlý běh mě spolehlivě zahřál. Teď jsem tam tedy stála jako tvrdé Y, ve tmě a v mlze. Zdálo se mi, že mlha zkresluje všechny zvuky i běh času, takže jsem jen stěží dokázala odhadnout, jak dlouho tam takhle trčím. Do nosu mi stoupala vůně květů. Pomalu se mi zklidňoval tep srdce rozdivočeného ze zběsilého úprku. A pak...
Co to tam je? Měla jsem dojem, že se přede mnou rozsvěcují v mlze světýlka. První věc, co mi přišla na mysl, byly světlušky, ale to jsem okamžitě zavrhla. Chtěla bych vidět světlušku, co lítá po venku v mlze, zimě a větru. Zaváhala jsem. Když to nejsou světlušky, pak to pravděpodobně bude něco jiného. Zas nějaká zdejší podivnost. Chvíli jsem stála a pozorovala světýlka. Nezdálo se, že by se pohybovala, ani nepromlouvala žádnými hlasy. Proto jsem s nejvyšší obezřetností vykročila po světelné cestičce. Dávala jsem si ovšem sakra pozor, kam šlapu, abych se nechytila do nějaké chytře nastražené pasti. Na konci cestičky bylo... něco. Nějaký divný žlutý plod, ze kterého to všechno očividně vyrůstalo. No jasně, na to se tak zrovna nachytám, pomyslela jsem si a kecla si na zadek ještě dobré dva metry od rostliny. Si myslí, že mě naláká až k sobě, ne? Šáhnu na ni a ona mě sežere. Šáhnu na světýlka - chytne mě šlahoun za nohu, přitáhne, sežere. Nic takovýho. Rychle jsem se rozhodla, co budu dělat teď - zůstanu prostě tady. Neubudu nikam chodit, nebudu na nic šahat, počkám prostě, až se ta divočina utiší, mlha opadne a pak půjdu odtud. S trochou štěstí se mi nic nestane. Kdo ví? Třeba sem ta svítící vlkožravá kytka přivábí ještě někoho. Třeba udělám dobrej skutek a varuju ho před zdejší zákeřnou flórou, ehe. Nebo se budu dívat, jak ho to sežere. To záleží na tom, kdo přijde. Jestli vůbec někdo. Doufala jsem ale, že nikdo nepřijde. Když už jsem trčela v mlze někde na louce, mohla jsem mít přitom aspoň chvíli klidu.

//Říční eso

Počasí bylo šílené. Šílené, šílené, šílené. Mrzly mi mokré tlapy, kožichem se mi proháněl vichr a tak jsem se za chvíli klepala jak ratlík. A pak jsem navíc i přes tmu spatřila v dálce – ale ne v takové dálce, jak by se mi líbilo (ideální vzdálenost od takovéhle věci jsem si představovala nejméně tři kontinenty) – jakýsi vzdušný vír. Neříká se tomu... tornádo? prolétla mi hlavou myšlenka přesně ve stejnou chvíli, kdy jsem dostala po hubě poměrně masivním klackem. „Au!“ zařvala jsem zlostí a bolestí, protože jsem se kousla do jazyka a do tlamy mi okamžitě vytryskla krev. Jestli tohle není fakticky dokonalost sama, zavrčela jsem a rozběhla jsem se zase dál. Na nějaký pravidelný poklus už jsem se vykašlala, běžela jsem tak rychle, jak jen mi nepravidelné poryvy větru dovolovaly. Čím dřív vypadnu z otevřeného prostranství, tím lépe. Před sebou jsem, pravda, viděla jakýsi les, ale zdálo se mi, že právě tam to v současnou chvíli řádí nejvíc. Tak tam teda ne. Lesu jsem se rozhodla vyhnout, ale tohle utíkání po lukách už nesmělo trvat moc dlouho. Neměla jsem tolik sil, abych se s tím vydržela rvát až do rána. Za chvíli budu muset zastavit, chtě nechtě, schovaná nebo ne.

//Elysejské pole