Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Náhorní plošina

Awarak tu stále byl. Vypadalo to ale, že Kaleo už si ho vzala do parády, protože z něj bylo několik kusů. Asi jsem ji zprvu podcenila, chovala se sice trochu jako přerostlé vlče, avšak byla pěkně zákeřná a krvelačná, když šlo o kostlivce. Učila se rychle. Zvolna jsem přistoupila k rozsypaným troskám svého přítele a vyslala na hromádku jeho kostí co možná nejslabší a nejjemnější kouzlo, které neudělalo o nic víc, než že trochu zachrastilo jeho kostmi. „Promiň, Awaraku,“ řekla jsem upřímně. Tohle mi nedělalo takovou radost jako lov Zakara, ačkoliv mi to stejně přinášelo jakési uspokojení. Nojo. Magické čachry machry s vlčí psychikou pěkně zamávají. „Tohle je nešťastný vývoj situace, ale nedá se nic dělat. Až se dá všechno do kupy, něco ti za to ulovím. Teďka musím běžet dál. Jdou po mně duchové, to víš. Až potkáš takovou vlčici, co hraje všema barvama a jejího blátivýho kámoše, rozmetej je na cucky, dík, měj se, čau,“ volala jsem skoro už zase v běhu. Obracela jsem se zase zpátky na kostivlčí planinu. Slíbila jsem přece Kaleo, že se tam sejdem. Navíc tam bylo hodně kořisti, u které bych nerada, aby mi pláchla.

//Náhorní plošina

//Tenebrae (přes Středozemku)

Letmý pohled kolem mi prozradil, že vlkostlivci jsou stále stejně nudní a nezajímaví, jako předtím. Opodál jsem zahlédla Kaleo, jen jsem na ni pro teď ale kývla, aby počkala – vrátím se za ní, až vyřídím, co musím. „Nedřevění vám z toho postávání už nohy, děcka?“ otázala jsem se v naději, že z někoho vyrazím alespoň mírnou reakci, avšak nic se nestalo. „Hm. S váma není žádná sranda,“ vyčetla jsem nehybným sochám. Nebyli zřejmě o nic živější, než kameny pod mýma nohama. Otrava. Vypadalo to, že budu moct nahánět jen Zakara a Awaraka. Jestli to není ironické. Mé jediné dvě oběti budou můj kámoš a můj již-brzy-nejspíš-úhlavní-nepřítel. Zavrtěla jsem nad tou absurditou hlavou a na čumáku mi přistál lístek z toho plevele, co jsem pořád měla zastrkaný za stuhou klobouku. „Mňah!“ vydala jsem ze sebe a s úšklebkem se celá oklepala. Pak jsem pohlédla na řadu kostlivců, jako by to celé byla jejich vina. „No nic. Já jdu. Vy tu hezky čekejte, já se vrátím, dobře?“ otázala jsem se spíš tak jako do větru a poklusem pokračovala dál.

//Velké houští

//Říční eso (přes Ježčí mýtinu)

„Duncaneeee!“ zařvala jsem tak hlasitě, jak mi to zmrzlá tlama dovolila – což nebylo moc. Nějak jsem si ale frustraci nad tím, že mě ten zmetek s blátivým kožichem zase dohnal vybít musela. Už jsem si pomalu zařazovala milého Duncana na seznam vlků, které bych ráda trefila šutrákem mezi oči. A to jsme spolu snad ještě ani nemluvili. Nic víc jsem v tu chvíli ale dělat nemohla. Začala jsem ve stoje mírně podřimovat. Probudil mě hlas Kaleo, která jen tak proběhla kolem. „Zlom vaz,“ broukla jsem za ní a trochu jí záviděla, že ona může pobíhat a já ne. I mě ale brzy rozbrněly nohy a zvolna jsem znovu nabyla schopnosti pohybu. Tak. A teď se jde na ně! Zběžně jsem se rozhlédla, zda po mě nejdou duchové. Jako by mi to mohlo pomoct, vždycky se vynořili zdánlivě odnikud.
Brzo mě mé čarodějné kroky donesly k další řece. Zastavila jsem se a zamyslela se nad přechodem, nešťastnou náhodou jsem přitom ale zahlédla svůj odraz na vlnící se hladině. Bohové, však vypadám jak strašák do zelí, zhrozila jsem se, když jsem uviděla ten plevel trčící do všech stran z mého šviháckého klobouku. Žádný z duchů si nakonec nenechal lhát a neskočil na to, že je to duchy odpuzující kouzelný plevel. No, sundat to dost dobře nešlo. Kaleo mi to tam nastrkala opravdu důkladně. Ohlédla jsem se přes rameno, zda ji někde neuvidím, ale ne. Zatím asi nevyrazila. No, snad mě najde, když bude chtít, pomyslela jsem si a prozatím si vychutnávala chvilky klidu, kdy kolem mě někdo pořád neposkakoval, nešvitořil a nezpíval písně přátelství nebo co. Dostat se přes tuhle řeku nebylo zas tak obtížné – za normálních okolností by to asi byla celkem výzva, teď po větrném řádění tu ale bylo hodně stromů, které mohly posloužit jako most. Na druhé straně jsem byla po troše balancování coby dup. Přesto jsem trochu záviděla vlčím duchům – ti to mohli přeletět, jak se jim zachtělo.

//Náhorní plošina (přes Středozemku)

//I don't like this game :( :D :D

//Březina (přes Zubří)

Šla jsem takovým uvolněným tempem, něco mi říkalo, že není zas až tak kam spěchat. Byla jsem po té naháňce Zakara možná i trochu unavená, ačkoliv jsem teď měla dost času na oddech. Čarovlk nečarovlk, nezničitelná jsem evidentně nebyla. Už teď jsem ale přemýšlela o kruté pomstě pro Ryšavce. Kdoví proč jsem se ani tolik nezlobila na Lennie a Duncana, ač první jmenovaná měla taky celkem blbý hemzy – snad proto, že mi bylo jasné, že jejich krvelačnost je úplně stejná, jako ta moje. Se Zakarem to bylo jiný. Osobní. V hlavě mi ležela ta jeho výhružka, že mi natrhne kožich. Chtěl se prát? Fajn. Já se s ním poperu s chutí. A vyhraju. Líbilo se mi, že teď už nejsem na plné čáře poražená. Ne. Teď to bylo značně vyrovnanější. Bylo to to drama a vzrušení, po kterém jsem toužila. Nemohla jsem se už teď pomalu dočkat naší další konfrontace. Nakonec jsem došla k závěru, že vlastně ani tak moc nezáleží na tom, že mě viděl zmraženou – ty jeho kecy o karmě a kdesi cosi. To nebylo důležité. Důležité bylo, že jsem se mu v krátkém časovém sledu dvakrát vysmála do tváře a dvakrát ho zasáhla kouzlem, zato on potřeboval pomoc někoho jiného, aby mě pokořil. No jasný. Rozená vítězka, Cynuško, zazubila jsem se. Ani jsem nepostřehla, jak jsem se octla na druhé straně řeky.

//Tenebrae (přes Ježčí mýtinu)

Kaleo se má snaha vyjednávat s rozfoukaným duchem asi moc nezamlouvala a dožadovala se odchodu. Povzdechla jsem si. „Fajn, fajn. Už mlčím. Jdem.“ Než jsem ale stihla udělat víc jak dva kroky, hádejte, kdo se přihnal? No jasný. Jiskřička. Byla na dobré cestě v otravnosti překonat Zakara, ale uznávám, že jsem si na její mrazící eskapády začínala zvykat a spíše mě nudily a obtěžovaly, kdežto rejpat do Ryšavce bylo stále stejně zábavné, jako na začátku. Samozřejmě spolu se mnou zmrazila i mou sestru ve zbrani. „Wow, no ne, dokázala jsi to znovu. Baví tě to ještě?“ otázala jsem se mírně zimou ztuhlou tlamou. Bylo mi jasný, že Zakar z tohohle bude mít Vánoce. A taky že jo. „Se tím pocitem vítězství třeba udav,“ zabrblala jsem si jakoby pro sebe, avšak dost hlasitě na to, aby to všichni přítomní slyšeli. Jiskřička se následně pustila do monologu o tom, že já a Kaleo jsme výhodné balení, které se drží stále pospolu. Copak ji můžu nechat pobíhat samotnou po světě, když jí hrabe z toho, že je čarovná? Zapadne do nejbližší díry a ještě to bude na mě. „Uječená?“ byla bych pozvedla obočí, kdyby to šlo. „Mám dojem, že ty jsi nás tam všechny málem sesmažila elektřinou, tudíž bych se k tomu radši moc nevyjadřovala. Jsem Cynthia, mimochodem. Zhnusení je na mé straně.“ Takže Lennie a Duncan, zapsala jsem si do paměti jména těch dvou nejakčnějších duchů, kteří po nás šli jak po uzeným.
Sotva jsem si stačila zapamatovat Duncanovo jménu, už tu ten lítající frajer byl, a jen tak pro dobrou míru se námi proletěl. Jak jinak. Jen se tu mihnul a byl v trapu. Správně. Táhni. Brzy po něm se odpojila i Lennie. „Měj se nádherně,“ popřála jsem jí pochmurným tónem. Aby tě husa kopla. A netrvalo dlouho, i náš drahý Zakar se poskládal – to jsem poznala podle toho, že se mi náhle octl v zorném poli a ačkoliv neměl prakticky vzato žádný obličej, stejně se mi zdálo, že se mi směje do xichtu. „Já ti dám karmu, až ti bude kozlík malej, blbečku, jen počkej, až se zase budu moct hejbat,“ zavrčela jsem skrz sevřené tesáky. „A radši dávej s těma výzvama na souboj bacha. Mohla bych tě vzít vážně.“ Pak už jsem jen sledovala, jak ten pitomec pitomá odchrastil pryč. Minuty ubíhaly, Kaleo mlčela. Já přemýšlela. Měla jsem dojem, že ten vnitřní kompas mi napovídá pohyb ještě jednoho kostlivce, blíž místu, odkud jsme vyšli a tak jsem jen čekala, kdy se konečně budu moct pohnout. Sláva! Kouzlo nakonec povolilo a já opět byla schopná pohybu. Otočila jsem se na Kaleo. „Půjdu kousek napřed. Buď mě doženeš, nebo se sejdeme tam na té planině kostlivců. Dávej na sebe bacha.“ Zamžourala jsem po rozpůleném duchovi – tušila jsem, že už brzy rozpůlený nebude. „A když potkáš kostlivce, víš co máš dělat!“ S tím jsem se otočila a poklusem vyrazila dál.

//Říční eso (přes Zubří vysočinu)

//Bažiny (přes Lužiny)

Z dálky jsem ho viděla. Bavil se s duchem. On... se s ním snažil smlouvat. To mu ovšem nepomůže. Ba ne. „Ach Zakare! Paktovat se s protivníkem? To není proti tvým morálním zásadám, příteli můj drahý?“ zvolala jsem na něj už zdálky. Pak ale na scénu vběhla Kaleo. „Jo! Pěkně, sestro ve zbrani!“ zvolala jsem nadšeně. Tak nakonec nebyla zas tak marná!
Doklusala jsem k hromádce, která se stala ze Zakara a pro dobrou míru to do něj taky naprala kouzlem. „Mýrnix týrnix, to máš za to, že jsi takovej nádiva!“ spustila jsem a magický paprsek prochrastil tou nebohou kupičkou. Pak jsem se zpod krempy klobouku okouzlujícně usmála na ducha, momentálně rozprášeného. „Zdravím tě. Hele, já mám mnohem lepší nabídku, než ten trouba támhle rozsypanej na zemi. Nabízím ti práci osobního bodyguarda. Ničíme, jak vidíš, kostlivce na potkání a jsme v tom lepší, než kdo jinej. Dva bodyguardi za cenu jednoho – pokud Kaleo souhlasí?“ Hodila jsem po ní varovně okem – museli jsme se z toho nějak vykecat, no ne? „Nejprve ovšem musíme něco vyřídit. Prozatím si to promysli, ale než se nás pokusíš zmrazit, povšimni si prosím obranného bejlí na našich kloboucích.“ Vida, jak se to teď hodí. Kecala jsem dál: „Spolehlivé zdroje praví, že je to efektivní zbraň proti duchům všeho druhu. Tak bacha na to.“ Mávla jsem ocasem. „Jdem?“ mrkla jsem na Kaleo a usmála se. „To bylo dobrý, jak jsi ho sejmula.“ Možná ji nebudu úplně nesnášet.

//Kaskády

Byla jsem fakt vděčná, že moje čarodějné tělo necítí únavu stejně, jako mé obyčejné tělo, protože jinak už bych byla asi zdechlá. Probíhala jsem oblastmi, které jsem vůbec neznala a neobtěžovala jsem se příliš rozhlížet kolem. K čemu by mi to pomohlo? Nezajímalo mě to. Ne teď. Bylo mi jedno, že mi třeba uniká ta nejhezčí krajinomalba v téhle bohem zapomenuté, magií prolezlé zemi, ale můj pohled byl soustředěn pouze přímo před tlapy a má pozornost soustředěná jen na to, jak dostat Zakara na kolena. Nebo spíš... na hromádku. Cítila jsem, že už jsem blízko.

//Březiny (Lužiny)

//Dodatečný přechod, aneb Cynthia opět dělá bordel ve všem T_T

//Neprob. les

„Hej! Ryšavče!“ zavolala jsem, v naději, že ho vyvedu z míry a on třeba zakopne a rozbije si čumák. Nestalo se však. Jeho kostnatý zadek mi nadále unikal. To není možný. Nemá svaly. Nemůže bejt tak rychlej. Ani náhodou nemůže bejt tak rychlej. Zakarova odhodlanost být lepší než já úplně ve všem a za každých okolností mě dováděla k šílenství, ale co se dalo dělat. Zaplatí za to. Nakonec se někde bude muset zastavit. Kosti přece nemůžou běžet věčně. Nemůže unikat napořád. Přestávalo mě to ovšem bavit. Doufala jsem, že už brzo někde zastaví.

//Kaskády

//Ajo, ups, opravím :D

//Východní hvozd

Už ho skoro mám! Na to, že byl jenom hromadou kostí, byl Zakar překvapivě rychlej. No, já byla zase překvapivě odhodlaná. A naštvaná. A pomystchtivá. Kaleo se pořád plácala kdesi za mnou. „Kde jseš? Ber ho! Nadběhni mu! Jako při lovu!“ hulákala jsem, ale netušila, jestli mě má prostoduchá společnice slyší. On si myslí, že nám uteče? Pchá. Ani náhodou. My ho dostanem. Dostanem ho a to se bude moc divit. Udělám si z jeho kostí píšťalu a zahraju mu smutnou písničku o tom, že chytrolíny nemá nikdo rád. S touto veselou vyhlídkou jsem pokračovala tryskem dál.

//Bažiny

//Východní hvozd (přes Kierb)

A tradá. Byla jsem na místě a už dálky ho viděla. Octla jsem se na nebezpečném území, území duchů, pravda, ale mně to stálo za ten risk. Číhal na ně, tak jako my předtím s Kaleo tam dole číhali na kostlivce. Měla bych mu být asi vděčná, že ničí moje nepřátele, ale malicherná pomsta byla mnohem silnější a sladší, než nějaký pitomý vděk. Vděk je pro zbabělce. Běžela jsem k němu a na tváři jsem měla úsměv širší než kdejaká propast, jazyk mi visel z uslintané tlamy. Jo, dělala jsem to naschvál. Chtěla jsem vypadat jako vyšinutý maniak. „Hudry šudry!“ zavolala jsem první zaklínadlo, co mě napadlo, ale Zakar už byl pryč. „Hej!“ Ten ksindl byl rychlej. Ale mě neuteče. Zkusím ho nadběhnout.

//Východní hvozd (přes Kierb)

//Midiam (přes Kaskády)

Už jsem ho téměř cítila. Už jsem si dokázala představit, jak se ty jeho kosti zase krásně rozsypou. A já se budu smát a smát a smát a smát. Já říkala, že si to za rámeček nedá. To ho naučí, chrápat mi v cestě! To ho naučí vyhrávat hádky! Srdce mi zpívalo, děkovala jsem bohům, že mi seslali takovou krásnou možnost pomsty. Rázem jsem zapomněla, jak jsem byla otrávená z nekonečných útoků duchů a jak mě otravovala ukecanost Kaleo. Kde vůbec je? Kaleo poněkud zaostávala, ale já si byla jistá, že mě zase dožene. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že tihle kecalové jsou jako pijavice.

//Neprobádaný les (přes Kierb)

//Náhorní plošina (přes Středozemku)

Běžela jsem a v běhu se snažila nenápadně oklepat ten plevel z klobouku. Hrozný, hrozný, tohle nesmí Zakar vidět, to je nedůstojný! vrčela jsem v duchu, ale kdovíjak to tam ta světlá ukecaná mrška nastrkala, zatraceně dobře to drželo. No, zas taková tragédie to nebyla. Doufala jsem ,že Zakar bude dostatečně ochromený vztekem a nebude si všímat mého módního trapasu. No jo. Tu myšlenku jsem jí vnuknula já a teď jsem za ní musela zaplatit. „Musíme ho dostat,“ hulákala jsem přes rameno na Kaleo, aby si uvědomila vážnost situace. „Je to osobní.“ Už zase se mě zmocňovala ta nesmírná touha. Ničit kostlivce bylo dobrý, ale ničit tohohle? Excelentní.

//Východní hvozd (přes Kaskády)

Kaleo se ihned s chutí chytila mého prohlášení o přátelství. Do čeho jsem se to navezla, ugh, povzdechla jsem si ztěžka. „Jo. Je to vážně skvělý, haha, nacházím tu tolik nových přátel,“ pronesla jsem mechanicky. Dobrý, geniální. Jak se jí teď zbavíš, ty chytrá? No, tím se budu zabývat, až nastane ten pravý čas. Pokud dojde na nejhorší, pak... nějaká nehoda může Kaleo potkat vždycky, ne? Prozatím jsem to brala jako cvičení v trpělivosti, která byla těžce zkoušená, když mi má nová sestra ve zbrani začala na ten krásný čistý klobouk rovněž plácat plevel. „Dík. Teď jsme krásný obě,“ procedila jsem skrz zuby s křečovitým úsměvem. Nemám tik v oku? Myslím, že mám tik v oku. Sakra. V další chvíli jsem ale cosi pocítila. Vnitřní kompas se opět probudil. „Možná jsem se spletla,“ vyhrkla jsem. „Ten kostlivec, jak jsem ti říkala...Musíme jít.“ Na nic jsem už nečekala. „Pojď!“ houkla jsem na Kaleo ještě, pro jistotu, a vyrazila. Zakare, jdem na tě, hahá!

//Midiam (přes Středozemku)