Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Houštiny

Byl tu, no fakt! Škodolibou radostí mi poskočilo srdce. Jasně, věděla jsem, že tu bude, ale vidět ho tu, nachystaného pro mě jako na zlatém podnose, to bylo ještě o fous lepší. „No nekecej, kámo, tebe bych tu nečekala!“ zazubila jsem se široce a srazila Zakara magickým paprskem. „Ó, bohové, promiň, nevím, co to do mě vjelo, jsi v pořádku?“ zajímala jsem se přemršteným starostlivým tónem. „Mám dojem, že jsi minule říkal něco o karmě?“ nadhodila jsem ještě. „Jaká škoda, že funguje na obě strany, co?“ prskla jsem a rozesmála se. „No, ráda jsem tě viděla. Zatím čus.“ A běžela jsem dál – nebylo bezpečné se tu zdržovat. Jiskřička tu totiž byla taky, což zodpovídalo mou otázku na to, kde se fláká. Pravděpodobně jsem na ni strhla svou pozornost, ale stálo mi to za to. Sakra mi to za to stálo.

//Studánky

//Říční eso (přes Tulipánku)

Chuť sladké pomsty jsem už téměř cítila na jazyku. Jak se říká, s jídlem roste chuť a já přišla rozkládání kostlivců na chuť velmi. Pokud se věci nepokazí, pokud teď odněkud nevylítnou Jiskřička, Duncan nebo nějaký jiný duchovlk, pokud nezahučím do propasti a pokud se něco jiného fenomenálně nepodělá, brzy budu mít už třetí kořist během velmi krátké doby. Navíc je to moje oblíbená kořist. Takový zákuseček na závěr, třešinka na dortu. Jej, ten bude zuřit, chechtala jsem se v duchu a i na povrch mi prosákl úšklebek. Ano ano. Ryšavec chytrolín si to teď hezky vyžere i s úrokama. Za ty svý blbý kecy.

//Vysoká strž

//Ježčí mýtina

Tohle místo jsem poznávala dobře. Běžela jsem tudy už několikrát, bylo to celkem blízko tomu místu, kde jsme se prve proměnili. Už jsem se nedívala nalevo ani napravo, cítila jsem blízko kořist a navíc mi hlavou furt vrtala ta otázka. Určitě takhle nemůžeme zůstat věčně. Svět by se propadl do absolutního chaosu! To ale nebyl moc pádný argument. Sama jsem dobře věděla a mnohokrát na to nadávala, že svět se do totální zkázy řítí už pěknou chvíli. Třeba tohle bylo vyvrcholení toho všeho. Třeba to tímhle nekončí – možná se budeme proměňovat a proměňovat dál a dál, dokud z nás nebudou úplní mutanti a nebudeme se navzájem jen znehybňovat, ale požírat a vzraždit. Heh. To by mohlo koneckonců být taky hustý, ušklíbla jsem se a pak už si z hlavy vypudila všechny rušivé elementy. Blížil se čas zúčtování.

//Houštiny (přes Tulipánku)

//Kopretinka (přes Tenebrae)

A zůstane to takhle už napořád? Další otázka se vynořila v mysli. Trochu mě zarazilo, že jsem na to nepomyslela dříve. No, jak jsem již zmiňovala – neměla jsem v zápalu boje zrovna moc času na přemýšlení. A tak jsem všechno přemýšlení obstarávala teď, během dlouhých nudných přesunů z místa kosťovraždy na místo jiné kosťovraždy. Tahle otázka byla ale důležitá. Jak dlouho budu uvězněná v tomhle novém, vylepšeném těle? Ne, že by mi vadilo. Bylo vlastně super. Ale chtěla jsem zbytek života strávit lovem kostlivců? Vrtalo mi to hlavou, zatímco jsem pravidelným tempem klusala dále.

//Říční eso

//Zlatavý les (přes Ohnivé jezero)

Potřebuju vůbec jíst? napadlo mě náhle v poklusu. Zamyslela jsem se nad tím. Jedí čarodějnice? Na odpověd na tuto otázku mi chyběly jisté vědomosti. Vlastně všechny, uvážíme-li, že jsem se o existenci čarodějných vlků dozvěděla až ve chvíli, kdy se ze mě jeden stal, a neměla jsem zrovna moc času si to nějak nastudovat, protože od té chvíle jsem prakticky pořád byla v běhu. Hladem jsem ale netrpěla. Zdálo se, že tak jako větší výdrž a menší únavu mi tenhle upgrade na čarodku přinesl i sníženou potřebu jídla. Možná mou potravou měl být pocit radosti z likvidace kostlivců. To by vlastně dávalo smysl. S magií je evidentně možné cokoliv.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

//Zrádcův remízek (přes Údolí morény)

S pocitem zadostiučinění, že jsem v krátkém sledu eliminovala hned dva kostlivlky jsem pokračovala dál a napadlo mě, že bych mohla zkusit navštívit mého dobrého ryšavého přítele. Jen se tak podívat, co má v plánu a takový věci, znáte to. Na kus řeči, zazubila jsem se. Kde je vůbec Jiskřička a bahnivec Duncan? napadlo mě. Řádnou chvíli jsem je už neviděla. Nevěděla jsem, jestli to je dobře nebo ne. Teda, asi to bylo dobře. Na druhou stranu ale to mohlo znamenat, že se mohou skrývat v každém křoví, v každé jámě a čekat na mě. Raději jsem zrychlila. Čert ví, co chystají.

//Kopretinka (přes Ohnivé jezero)

//Kamenná pláž (přes N. plošinu)

Můj vnitřní kompas mě vedl s jistotou a přesností – tušila jsem, že brzy narazím na tu kostlivačku, která mi předtím utekla. A bylo tomu vskutku tak, při cvalu lesem jsem ji cítila stále jasněji a jasněji, blížila jsem se zákeřně a tiše, navzdory vysoké rychlosti. Že by magie? Nejspíš. Jsem jako vítr, jako stín, jsem nenápadný lovec, jsem... V příští chvíli jsem málem ve své všeobjímající moudrosti ukončila svůj mrzký život pádem do propasti. Prudce jsem změnila směr, div že jsem sebou neškrábla o zem, ale naštěstí se díky tomu do díry sesypala jen sprška hlíny a ne já celá. Fuj, to bylo těsný – takže, jak jsem říkala. Nenápadný lovec, bestie, ničitelka... „Aháá! Čáry máry! Myslela sis, že zdrhneš?“ Vyslala jsem na kostivlčici magický paprsek, který ji doslova rozmetal na jednotlivé kosti. Rozesmála jsem se. Bože! Tohle mi dělalo radost. „Tak jo, byl to super pokec, alem musím zase dál!“ sdělila jsem jí a vyběhla z lesa zase ven.

//Zlatavý les (přes Údolí morény)

//Úzká rokle

Klusala jsem po kamenech a zdálky zahlédla hned dva své známé. Jo tak tady trčíš, pomyslela jsem si, když mi zrak padl na Kaleo, která tu postávala zjevně zamražena nad kupičkou kostí, která bývala Awarakem. Začínala jsem se cejtit fakt blbě, že ho takhle terorizuju, ale nedokázala jsem ten pud nijak ovládat. Skoro se mi zdálo, že ta nová magie v blízkosti kostlivců reagovala sama! A tak jakmile jsem byla kousek od Awaraka, tak jako minule jsem po něm vyslala slabé kouzlo. „Hele, nebudeš mi to věřit, ale já to fakt dělám nerada, sorry,“ bohužel jsem se přitom zubila jako idiot, takže to nejspíš vypadalo, že si z vlka dělám srandu. „Až to skončí, dovoluju ti dát mi, hm... jednu facku tlapou. Malou. A na pravou tvář, ta není tak hezká.“ S těmito slovy jsem vyklusala dál, jen jsem stačila pokývnout Kaleo na pozdrav.

//Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

//Západní louky (přes Úzkou rokli)

Trochu jsem zaškobrtla, ztratila tempo a... kostlivlčice byla v tahu. Ále, sakra, zanadávala jsem si v duchu a zastavila se. Kde to vlastně jsem? napadlo mě. Pobíhala jsem teď po celé zemi prakticky bez únavy, což by leckdo mohl vzít jako příležitost pro to poznávat zdejší krásy, ale já všude jen prolítla a sotva jsem se dívala kolem. No, teďko ale nejseš na dovolený, aby ses rozhlížela po nějakých... pamětihodnostech, víš? No jasně. Teď jsem byla na důležité misi. Můj život měl konečně nějaký směr a účel. Nebyl čas lelkovat a okounět. S krátkým povzdechem jsem opět vyrazila klusem dál.

//Kamenná pláž

//N. plošina (přes Mahtaë)

Můj pomalý poklus se rychle změnil ve zběsilý trysk, když jsem zaznamenala pohyb dalšího z kostlivců. Kde se jich tu tolik najednou nabralo mi bylo záhadou. Předtím tu přeci bylo úplně mrtvo a jediné, co jsme mohli dělat, bylo potupně se skrývat před duchy a rozkládat ty dva stejné kostlivce pořád dokola! A teď? Teď je tady šílenej provoz! V tom návalu nové kořisti jsem skoro přestala myslet na Zakara. Skoro. Ten ryšavec mi pořád tancoval na pozadí mysli a já věděla, že si pro něj taky ještě někdy dojdu. Teď však ne. Teď byl blíž tenhle kostivlk a já mu byla v patách.

//Křovinatý svah (přes Úzkou rokli)

//Mahtaë (sever)

Ještě než jsem vůbec stihla odběhnout od řeky, rudá duchvolčice se spojila zpět do jednoho kusu a zamrazila mě. Uniklo mi tiché, zklamané povzdechnutí. Opět jsem byla odsouzená někde stát, trčet a čumět do blba. Po chvíli jsem upadla do jakési dřímoty ve stoje, asi jako obraný mechanismus před tou šílenou nudou, která by mě jinak čekala.

Probudilo mě až když mi začala padat hlava, což mě vytrhlo ze snů a rovněž bylo jasným znamením, že kletba pominula a tudíž je na čase vyrazit dál. Bez zaváhání jsem se rozběhla na pláň kostlivců. A hle! Mezi těmi nehybnými exponáty zavládl během mé nepřítomnosti mírný neklid - jeden kostivlk se snažil utéct. To zrovna. Rozběhla jsem se tryskem za ním s širokým úsměvem na tlamě, až mi klobouk na hlavě pleskal a poskakoval. Jen co byl kostivlk na dosah, srazila jsem ho magickým paprskem. "Tady budeš," šklebila jsem se od ucha k uchu, když se rozsypal na uspokojivou hromádku kostí. Neměl, chudák, sebemenší šanci. Kde vůbec trčí Kaleo? pomyslela jsem si. Jeden by si řekl, že ta poletucha tady bude v momentě, kde se tady pohne byť i jen kostička, ale ne. No což. Ať si mě pak najde. "Tak zatím čau," střihla jsem uchem směrem k rozloženému vlku a vyrazila dál.

//Západní louky (přes Mahtaë)

//Náhorní plošina

Doháněla jsem ji, šlapala jsem jí vysloveně na paty. Kostřička neměla nejmenší šanci. Už mi zbývalo jen pár délek, už jen metr... „Abrakadabra!“ zvolala jsem nadšeně a srazila kostlivčici magickým paprskem. Ozvalo se uspokojivé zarachtání, jak se rozsypala na jednotlivé dílečky. Srdce mi bušilo nadšením – paráda! Konečně se dal do pohybu i někdo jiný, než Zakar a Awarak. Už byla potřeba trochu změna. Sklopila jsem oči k rozsypané kostře na zemi. „Sorry, hezkej pokus, ale nevyšlo to. Příště musíš chrastit kostičkama rychlejc,“ naklonila jsem hlavu na stranu a poklusem zamířila zase zpátky. Tady se mi moc nelíbilo – bylo to až moc blízko vlčí dušici, která ale byla už zase rozpůlená. „Blbej den?“ prohodila jsem při průchodu kolem ní, ačkoliv bych asi neměla provokovat. Už takhle jsem jich měla v patách dost.

//N. plošina

Na moc dlouho jsem si neodpočala. Sotva jsem si chvíli poseděla a užívala si radosti z toho, že to sestra ve zbrani natřela tomu náfukovi ryšavýmu, zaznamenala jsem konečně alespoň jakýsi náznak pohybu mezi kostlivlky. „Dívej!“ houkla jsem na Kaleo. Skutečně – jedna kostra se probrala ze svého omámení a rozběhla se pryč. V tu ránu jsem byla na nohou. Tak přeci nejsou úplně marní,[/i] objevil se mi na tváři krvelačný úšklebek a rozběhla jsem se okamžitě za ní. „Nemusíš se namáhat, chudinko vyhublá, mě neutečeš!“ Instinkt čarovlka mě vedl jasně a spolehlivě, měla jsem pocit, že se mi tlapy v trysku skoro nedotýkají země.

//Mahtaë (sever)

Sotva jsem se přiblížila ke světlé vlčici, vylítla jako čertík z krabičky a jala se tančit jakýsi dešťový tanec, nebo něco podobného, přičemž ze sebe hrnula záplavy slov. Oči jí zářily, jako kdyby právě prožívala nejlepší chvíle svého života. No, v tomhle to mají optimisti snazší. Můžou mít svůj nejlepší den každý den. „Joo, tak tos byla ty, kdo rozložil Awaraka? Taky jsem už na něj narazila,“ dělala jsem vysloveně hloupou – copak ho mohl rozložit někdo jiný? Žádného dalšího čarovlka jsem snad ani nezahlédla. Zdálo se, že my dvě jsme, alespoň prozatím, jediné, kdo loví. „No, kdoví, třeba už pár duchů rozpůlil,“ pohodila jsem neurčitě hlavou, až mi klobouk poskočil. Možná ta kvílící vlčice dušice u řeky byla Awarakovým dílem. Těžko říct.
Další Kaleina slova mi však téměř vyrazila dech. Teď byla řada na mě s vyvalováním očí a užaslým pohledem. „Co?“ vyhrkla jsem. „Tys ho dostala znova? Kaleo! To je výborný!“ Na tváři se mi objevil široký úsměv a na chvíli jsem měla chuť se taky pustit do dešťového tance. Nechala jsem si ale na to zajít chuť, bylo třeba zachovat si aspoň špetku důstojnosti. „Určitě ho to pěkně naštvalo,“ ušklíbla jsem se. „Jen aby to sem nepřilákalo Jiskřičku. Teda Lennie, nebo jak se jmenuje,“ dodala jsem na vysvětlenou – přezdívku Jiskřička jsem používala jenom já, Kaleo, pokud jsem věděla, neměla sebemenší tušení, že ta vlčice ve své hmotné podobě kolem sebe dokáže metat blesky. Stále jsem ještě byla trochu v úžasu nad tím, jaký husarský kousek Kaleo provedla. Přemýšlela jsem, jestli se taky nemám vydat pozdravit Zakara, ale pak jsem to zavrhla. Jiskřička jistě číhá. Ne, že by můj kratší výlet ovšem způsobil až takový rozdíl. Duchové nás prostě budou mrazit, ať jsme kde jsme, ať děláme, co děláme, neexistoval způsob, jak se ubránit.

//EDIT - Kaleo: Další post zítra odpoledne/večer, fretku na cracku budu nadále předvádět nejspíš jen příležitostně po večerech :D

//Velké houští

Doklusala jsem zase zpátky na kostlivčí planinu a tentokrát jsem zamířila za sestrou ve zbrani. Trochu mi trnulo z toho, že se tohle označení nějak zažralo do mé mysli. Jestli ono to z nás fakt nedělá kamarádky? No, ohledně svých pocitů vůči Kaleo jsem si nebyla zcela jistá. Na jednu stranu vypadala, že neumí do pěti napočítat, na druhou stranu tu se mnou notnou chvíli pobíhala všude možně a už dvakrát se v lovu kosťáků vyznamenala. Kousek před ní jsem zvolnila a konečně se na chvíli posadila. „Tak co? Ulovilas někoho?“ otázala jsem se, jako bych nevěděla o rozsypaném Awarakovi. Ať má to pískle z něčeho radost. Nejseš ty nějaká ohleduplná? rýpla jsem si sama do sebe. „A co tihle tady? Žádný pohyb?“ přejela jsem pohledem nehybné sochy vlků z kostí. Bylo to jako nějaká pošahaná výstava. „Nějak se do akce nehrnou. Zbabělci.“