Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„A dragon?“ I asked, shocked because this dragon or whatever could obviously read my mind like an open book. „Yes,“ he answered. I could hear in his voice that he was getting impatient. „Would you finally explain why you’re here, or what?“ „It was an accident. I fell through a hole and now I’m... here. I followed the light.“ The big reptile brought his head closer to me, probably to get a better look at me. It didn’t really make me happy. His head was almost as big as my entire body. And the teeth... „Don’t worry about my teeth, tiny dog,“ he smiled. „I won’t eat you.“ For some reason I didn’t really trust him. Not when his huge mouth was so close to me. I made another few steps back into the corridor that lead me there. The beast seemed to be too big to get through the narrow passage, so I could probably escape if I needed to. „Okay, first of all, I’m a wolf. Second – could you stop reading my mind? It’s freaking me out. And lastly – what even are you doing down there?“ „Your thougths are too loud, tiny dog. I can’t help it, it’s like you’re screaming right into my face,“ the beast smirked. „And I live there, of course. It’s my job to protect the light.“
I was starting to get curious about the whole thing. I mean – you don’t meet a dragon every day, huh? And to be honest, he really didn’t look like he was going to eat me. „The light – what is it? Where does it come from? Why do you protect it?“ I asked more eagerly than I meant to. „There is a shining crystal, down at the deepest point of the lake. That’s why this place is so beautiful. It’s a magical thing, you know. If it was damaged or stolen, terrible things would happen. And I need to prevent that. For hundreds of years I’ve slept there and looked after the crystal. And I will continue on my watch for many more years.“ I listened really carefuly. Tha dragons voice was so soothing for some reason, so calming... I wanted to hear more. „So what would happen if something destroyed the crystal?“ I asked. „Who knows?“ the dragon shook his head. „Maybe the weather would go crazy. There would be terrible rains or devastating drought, volcanoes might erupt or winds might carry everything away. Maybe all life would just cease to exist. Maybe the world would just collapse into chaos. I don’t know the answer. And I don’t want to know.“

//Zlatavý les

Doběhla jsem na malý palouk a kostlivlčku viděla už z dálky. Byla to zase tamta samá! Pořád se nepoučila. Rozbíjela jsem ji už poněkolikáté. To i ten pitomec Zakar se přestal hýbat z místa, abych po něm už nešla. Nebo alespoň to jsem si myslela, že je důvodem jeho nehybnosti. Třeba prostě chcípnul. To by byla úleva. Lepší by ovšem bylo, kdyby zhynul mou tlapou. Nebo kdybychom se alespoň stihli porvat, než skapal. No, kdoví, co s ním bylo- teď bylo důležité jenom sejmout kostlivačku, a jakmile jsem k ní doběhla dost blízko, taky jsem tak učinila. "Abraka dabraka!" zachechtala jsem se zlomyslně a jediným paprskem jsem poslala kostru k zemi. "Ty sis vůbec nevzala moje rady k srdci," vyčetla jsem jí. K čemu já se vůbec namáhám? zamračila jsem se, sekla naštvaně ocasem a rozběhla se dál. Ta dnešní mládež, fakt, já si můžu hubu třepit a ona to má jedním uchem tam a druhým ven.

//Ronherský potok

//Velké houští (přes Náhorní plošinu)

Krátce, vlastně jenom pár momentů poté, co jsem ulovila kostlivce, mě ta duchovlčice dohnala a samozřejmě zamrazila. A ještě k tomu měla chytrý kecy. Kámošky, to určitě, pomyslela jsem si, ale než jsem jí stačila něco říct, byla zase v tahu. Místo ní po chvíli přilítl bahňák Duncan, kterého jsem taky už nějakou tu chvíli neviděla - ukázal se ovšem a nemohl si odpustit mě zmrazit, navíc dosti podivným způsobem, a ještě mě přitom nabalovat. Protočila jsem oči. Ne, že by byl úplně hnusnej, ale... ani náhodou.

Trvalo zase nějakou dobu, než jsem znovu nabyla schopnosti pohybu a konečně jsem doběhla do lesa, kam jsem měla namířeno. Bylo tu hezky. Nezdržovala jsem se tu ale příliš dlouho. Co kdyby mi kvůli tomu unikli další kostlivci? To jsem nemohla dopustit a tak jsem bez přílišného váhání pokračovala dál, hezky cvalem.

//Tajemná louka (přes Ronherský potok)

//Však už zastavuju, jsem chtěla chytit Arca aspoň, než budu zmrazená :D

//Kamenná pláž

„Aháá! Dokázala jsem to! vykřikla jsem ve stejné chvíli, kdy jsem kouzlem rozsypala kostlivce přede mnou na kousky. Tohohle už jsem taky určitě potkala. Tudží má teorie, že se tahle nákaza šíří, byla nejspíš nepravdivá. A to bylo nejspíš dobře. Kdoví, jak by to nakonec dopadlo, kdyby se to rozrůstalo takhle dál. Už takhle to byl dosti úlet – pořád se mi tak napůl zdálo, že je to jenom nějaký pošahaný sen. Na sen to však bylo moc dlouhé a moc skutečné. Alespoň vlezlý déšť byl na můj vkus skutečný až moc. Tiše jsem zavrčela směrem k obloze, když jsem se prodírala houštím opět na volné prostranství. Zdálo se, že pro teď jsem s lovem skončila. Mohla bych si někde odpočinout – to bych ale v patách nesměla mít je.

//Zlatavý les (přes Náhorní plošinu)

//Západní louky

Stále jsem byla pronásledována. Cítila jsem to. Mohla jsem ale stále dokázat uniknout. Jsem lepší než oni. Jsem... šelma. Jsem divoký, nespoutaný tvor.[/i] Divoký nespoutaný tvor si sice málem zlámal hnáty na kamení, ale to naštěstí nikdo neviděl. No, možná kostra Awarak, který se tu ještě pořád válel. Šmarjá, to je lenoch, má nahánět duchy, zavrtěla jsem v běhu hlavou, ale dál jsem se tím nezaobírala. Za mnou byl duch a přede mnou kostivlk. Teď je jen otázkou, kdo z nás se ke své kořisti dostane dřív. Jen jsem doufala, že kostík nebude utíkat. To by se nám z toho stala pěkná fraška.

//Houští

//VVJ (přes Mahtaë)

Nějak se mi podařilo pokračovat dál bez úhony. Skoro se mi tomu nechtělo věřit! Což ovšem neznamenalo, že jsem měla vyhráno. Už jsem měla tu čest zjistit, jak zatraceně zákeřní a hnusní ti duchové dokážou být. To se jim to machruje, když můžou lítat, procházet věcma a tak. Všechno měli jednodušší. Já byla příliš hmotná na to se prohánět vzduchem nebo si to střihnout skrze pořádně bytelný dub. Všechny překážky jsem musela obíhat. Takže bych si vlastně zasloužila obdiv, ne? Měla jsem to přeci o tolik těžší. Všichni čarovlci. Kostlivlci to pravděpodobně měli nejhorší – představte si, kdyby se vám zamotala žebra do křoví – ale ti mě moc nezajímali. O tom vypovídal i cíl mojí cesty.

//Kamenná pláž

//Neprobádaný les

Běžela jsem zase kolem jezera. Netušila jsem, jestli je to správný směr – tím směrem byla dozajista dušice. Jenže jsem tam někde také vnímala kostlivce. Rozhodla jsem se to risknout – koneckonců, risk je zisk. Zmražená už jsem byla, a to několikrát – nepřišlo mi to už tak hrozné, jako na začátku. Že bych se učila trpělivosti? Inu, možná. Nebylo to vyloučené. Jen velmi nepravděpodobné. Spíš už mi bylo jasné, že to není konec světa. Kostlivců k lovu rázem byla hojnost a dostatek a já je mohla lovit, jak se mi zachtělo. Občasné pozdržení mě mohlo sice naštvat, ale ve výsledku... co z toho?

//Z. louky (přes Mahtaë)

//Mahtaë (sever)

Rozběhla jsem se rychleji. Zaprvé jsem cítila přítomnost duchů, za druhé jsem se blížila ke kořisti. Brzy jsem kostřičku uviděla. Myslím, že to byla ta, kterou jsem předtím už párkrát rozložila. Rozhodně neměla šťastný den, ba ne. V příkrovu stromů na mě taky tolik nepršelo, tudíž jsem hned měla lepší náladu. „Čárymáry,“ vykřikla jsem radostně a vystřelila kouzlo po kostlivačce. Rozsypala se. Samozřejmě. Přistoupila jsem k ní, jen narychlo. „Děvče, doporučila bych ti už nikam neutíkat, zatím ti to moc nevychází,“ sdělila jsem jí cennou radu. „Bohužel mám naspěch, ale chceš-li další životní rady, určitě si mě najdi,“ doporučila jsem a vyrazila dál, než ze mě bude zase rampouch.

//VVJ

//Náhorní plošina

I tato řeka mi byla důvěrně známá, proto jsem okolí už nevěnovala takovou pozornost. Déšť neustával, kapky mi bubnovaly na okraj klobouku a vytvářely zajímavý zvukový efekt. Výhodou bylo, že mi tolik nepršelo do xichtu, to bylo ale asi tak všechno. Kožich jsem už měla úplně zplihlý a vyhlížela jsem spíše jako zmoklá slepice. Eh. Podzim. V mé mysli byl sice podzim o něco lepší než léto, protože nemilosrdné slunce už tak strašně nepražilo a, přiznejme si, barevné listí a celková změna atmosféry má taky něco do sebe, avšak vytrvalé deště mě nikdy moc neuchvátily. Obzvlášť, pokud není žádné možnost se skrýt a vy musíte pobíhat venku jako šílenci a nahánět kostlivce a utíkat před duchy. No, to by mě zajímalo, kolik vlků kdy bylo v takovéhle situaci.

//Neprobádaný les (přes VVJ)

//Středozemní pláň

Doběhla jsem do sídla kostlivců a uviděla toho, který se měl stát mým cílem. To je mrňous, na chvíli mě to zarazilo. Není to trochu zvrhlý, útočit na vlčata – kostlivčata? Mé pochybnosti ale netrvaly příliš dlouho. Čím dřív se naučí, že svět je krutej a bezohlednej, tím míň iluzí si udělá a tím míň bude v budoucnu zklamanej. S touto téměř filozofickou myšlenkou jsem doběhla k prťavému kostlivci a srazila ho magickým paprskem. Pravda, neprala jsem to do něj tak natvrdo jako třeba do Zakara, ale moc piplat jsem se s ním taky nehodlala. Navíc nebylo času nazbyt a na žádné ťuťu ňuňu, bylo tu víc kostlivců k ulovení. „Sorry, mrňousi. Tak to chodí,“ mávla jsem ocasem ve větru. Zahlédla jsem tu taky Kaleo, tedy,a ž ve chvíli kdy jsem už zase běžela, takže jsem na ní jen houkla: „Čus,“ a pokračovala dál. Naše cesty se neustále protínaly, ale víceméně z nás pro tuto chvíly byly jaksi oddělené jednotky. Zas tak moc mi to nevadilo.

//Mahtaë (sever)

//Ježčí mýtina (přes Středozemku)

Otevřené pláně mi nenabízely žádné překážky a tak jsem mohla nerušeným pravidelným cvalem pokračovat dál a dál, jako bych ani nikdy neměla přestat utíkat. Až teď jsem si ale všimla, že začalo pršet. Došlo mi to až ve chvíli, kdy byl můj kožich promočený, což asi ukazuje, jak málo jsem si všímala okolí. Kéž by ta nová magie uměla taky odpuzovat vodu, napadlo mě. Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nic se nedělo. Zdálo se, že kouzlo získané od dýně funguje jenom na kostlivce a já tudíž byla odsouzena nadále snášet nepříjemné rozmary počasí. Kapky pleskaly všude kolem. Já běžela dál. Blížila se další kořist.

//Náhorní plošina

//Jezevčí les (přes Říční eso)

Teď už jsem byla v končinách dobře známých. Na této pláni nebylo zrovna nic dvakrát zajímavého. Spíš mě zajímaly tamty žluté vršky, které vykukovaly na jihu, ale teď zrovna jsem neměla čas na průzkum. Budu se tam muset vydat později, až – a jestli – utichne tohle naháněcí šílenství. Teď bylo šplhání po divných žlutých horách to poslední, na co jsem vůbec myslela. Moje poslání bylo jiné a já byla odhodlaná dělat, co je v mých silách, abych ho naplnila. V tuto chvíli jsem se stala lovcem na plný úvazek a všechno ostatní muselo jít stranou.

//Středozemka (přes Tenebrae)

//Studánky (přes Elysejky)

Probíhala jsem lesem, který už jsem rovněž znala. Nevzpomínala jsem si, zda jsem už běžela přímo skrze něj, ale kolem už mnohokrát. Stále mě hnal kupředu pud k lovu kostlivců. Zdálo se, že sotva jich pár pochytám, probudí se někde další. Teď jsem se tedy zase vracela k jejich základně na té velké otevřené pláni, kam mě táhla čarodějná intuice. Kolik jich tu tak může být? pomyslela jsem si. Byli tu jen ti, co jsme našli na pláni? Nejspíš to způsobily ty dýně, ale... co když se teď proměňují i další vlci? To byly úvahy, které nikam moc nevedly. Neexistoval žádný způsob, jak to zjistit. Raději jsem se soustředila na běh.

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

//Vysoká strž

V rámci svého úprku před Jiskřičkou – která za mnou možná neletěla a možná taky jo – jsem málem přehlédla další kořist! Věřili byste tomu? Nějaká kostřička si myslela, že se tu může beztrestně pohybovat. Hned jsem ji snadným kouzlem vyvedla z omylu. „Ups,“ utrousila jsem pouze. Tu už jsem jednou rozložila, ne? Ta žebra mi byla jaksi povědomá. No, o to víc si na mě měla dávat pozor. V tuto chvíli už muselo být všem kostlivcům jasné, že to já jsem ta pravá královna čarodějnic a že by se tedy měli přede mnou střežit! Sakra, začínám v tom být fakt dobrá, brzo nebudu mít konkurenci, opájela jsem se pocitem sebedůležitosti. Tahle masová lovná mise mi moc hezky šimrala ego.

//Jezevčí les (přes Elysejská pole)