Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Táhla jsem v tlamě vlče, které se tentokrát bohům díky nevzpouzelo. Sheya se zřejmě smířila se svým osudem. Do čeho jsem se to navezla? posteskla jsem sama sobě. Nechtěla jsem snad ještě před pár hodinami, aby někdo přišel a tohle břímě ze mě sejmul? Jenže teď... Byla jsem vyřízená, a možná kvůli tomu jsem byla tak naměkko z tvorečka, kterého bych se jindy hleděla pěkně rychle zbavit. Možná, že tohohle, téhle chvíle slabosti a lítosti, ještě budu pěkně litovat. Na druhou stranu, pískle sice vypadalo, že skoro nic, co se kolem děje, nechápe, ale alespoň mi do ničeho nekecalo a vypadalo to, že je celkem nakloněno na mou stranu, což byl teda vážně vzácný úkaz. Naštěstí se zdálo, že ani Severka nehodlá být naštvaná dlouho. Fajn. Její smích však mým uším zněl poněkud... nevesele. Při zmínce Nym jsem stáhla tlamu do tenké linky. Kde vůbec byl tenhle fracek? Někde s Jiskřičkou, nepochybně. Kdoví, jestli ještě vůbec žily. No, z mé strany, jestli někde obě zdechly, žádná škoda. Je to divný. Nevím, kde se pořád berou. Situace kolem vlčat byla vskutku zvláštní. Byla jsem ochotná tolerovat Sheyu, dobře teda, když už jsem si takhle naběhla. Jestli jich ale mělo přibývat.... raději na to ani nemyslet. Až se trochu zmátoří, musíme od ní vysondovat, kde se vzala. Třeba by se její rodina dala ještě zastihnout. Možná ji hledají. Pochybovala jsem však o tom. Kdyby pískle někdo stopoval, nejspíš by už tady byl. Buď byli po smrti, nebo na ni kašlali.
Cítila jsem, jak tělíčko v mé tlamě postupně ochabuje únavou a spánkem. A tos chtěla držet hlídku, ušklíbla jsem se pro sebe.
Když tedy Sheya v sevření mé tlamy vytuhla, mohla jsem svou pozornost věnovat Severce. Jak jsem si v tu chvíli uvědomila, moje nová jizva se rýsovala na podobném místě, kde se skvěla její spálenina, jako by to byla nějaká nová móda. Vyvolalo to ve mně leda tak další ušklíbnutí. Koutkem oka jsem po ní zamžourala. Bylo skoro absurdní, jak málo jsem ji znala - a většinu ostatních ze smečky též. Zdálo se mi celou dobu, co jsem tu strávila, že všechno dělám sama, a když jsem se teď po pár týdnech vrátila, vypadalo to, že všechno kolabovalo v chaos. Haruhi zavalená lavinou, nějaký cizinec u hranic, vysílené vlče zapadané ve sněhu. Jenže teď se museli snažit i ostatní. Já byla nepoužitelná, už jsem se viděla stočená do klubíčka někde v jeskyni. Hele, jestli potřebuješ někde bejt, tak běž, otočila jsem se v chůzi na Severku. My s pískletem snad chvíli přežijeme i tak. Stejně nebylo moc víc, co bychom mohly dělat, kromě toho, že se skryjeme do bezpečí úkrytu a budeme nabírat síly. Pokud tu nikdo neovládal nějakou velice specifickou magii na hojení ran v oblasti hrdla, nejspíš to bylo stejně jedno. Dokázala jsem si ale představit, jak absurdně to moje tvrzení mohlo vypadat, když jsem silně napadala na levou nohu, pomalu se bála hlubšího nádechu a dusila se kašlem pokaždé, když jsem řekla víc než tři slova. Bylo mi pod psa, umřít jsem se ale nechystala. Ne znova. O tom jsem ale Severce vykládat nehodlala. Je v úkrytu vůbec ještě nějaká kořist? obrátila jsem se k ní se zdviženým obočím, když jsem konečně spatřila vchod do jeskyně. Nemarnila jsem čas a zamířila tam, jak jen mi to moje zmlácené tělo dovolilo, i se spícím či minimálně klimbajícím vlčetem v tlamě. Snad se mi konečně dostane pořádného odpočinku.

//úkryt

Severka sice vypadala dost dotčeně mým myšlenkovým výbuchem, nicméně jsem dosáhla svého cíle. Zastavila, dokonce postavila Sheyu na zem. Mrkla jsem na pískle, jako že je všechno v pohodě. Slova vlčice s bílou hvězdou mě však zrovna nepotěšila. Lavina. Haruhi jsem ještě nepotkala, ale nejspíš to byla jedna z toho páru staroušků, o kterých mi říkal Falion. Alespoň s nimi jsem to jméno měla v hlavě spojené. "Hm," chtěla jsem už začít reagovat na Severky slova, než mi došlo, že to můžu udělat vnitřně, bez zbytečného dušení se. Fajn. Chápu. Jen... prostě zpomal, rezignovala jsem, neměla jsem sil se s ní dohadovat. Poznámku o tom, že to její chaotické třeštění kolem může lavinu strhnout spíš, jsem si raději ušetřila. Nepotřebovala jsem si dělat v smečce ještě víc nepřátel, než už jsem měla.
Vykročily jsme dál. Sheya však měla ve sněhu značné problémy. Protočila jsem oči, s vlčaty byl zkrátka kříž. "Počkej, pískle," zakrákala jsem a zalitovala, že s ní myšlenkami hovořit nemůžu. "Vezmu tě. Úkryt je blízko." Střelila jsem po Severce pohledem, aby počkala, než se zbavím dalšího kašle, který ta slova vyvolala, a vlče vytáhnu ze sněhu, kam zapadlo. Věděla jsem, že se jí to nelíbí, ale nedalo se nic dělat. Nechat ji v závěji sněhu jsme nemohly a aby s ní Severka zase začala někam bezhlavě zdrhat, no, to se mi taky nelíbilo. Nijak se mi sice nechtělo tahat s váhou navíc, ale Sheya byla beztak jenom takové kostnaté stvoření. Do úkrytu to snad ještě zvládnu. Znova jsem tedy opatrně uchopila kůži vlčete a zvedla ji do vzduchu, zatímco jsem se rozhodla Severce aspoň trochu objasnit, co se to tady u všech čertů děje. Jmenuje se Sheya. Nevím, kde má rodinu, prý přišla "od vody". Nemá ponětí, co je smečka, tipla bych si, že se tuláčtí rodiče potřebovali zbavit hladového krku - nebo se jen ztratila.
Šla jsem pomalu. I tak jsem ale byla za chvíli udýchaná a hluboké nádechy mě trýznily neskutečnou bolestí. Supěla jsem do kožichu písklete a vyhlížela obrysy úkrytu. Ať už jsme blízko, pomyslela jsem si zoufale, ale uvědomila si, že to nejspíš může slyšet i Severka. Zatvářila jsem se tedy neohroženě a táhla se dál hlubokými závějemi, ačkoliv mi před očima chvílemi tancovaly mžitky. Odněkud od hranic se ozvalo další chraplavé vytí. Rozhodla jsem se dělat, že ho neslyším. Měla jsem dost svých problémů.

//Má být zřízená, ne mrtvá :DD

//Není problém :D

Cítila jsem ze Sheyi strach. Chápala jsem to. Prostě jsem ji popadla a odtáhla někam do háje, jenže jsem nemohla riskovat, že se mi zbytek smečky zase ztratí. Závisel na tom život minimálně toho písklete. Trochu strachu holt musela přežít.
Tenhle kašel byl příšerný. Celou dobu jsem pevně tiskla oční víčka k sobě, hrozila jsem se oči otevřít. Bude na sněhu krev? Nakonec jsem je přece jen otevřela. Krev jsem neviděla. Prozatím. "Jen...klid..." zachrčela jsem k Sheye, která vypadala celým naším přesunem dost zmateně. Víc jsem toho ze sebe ovšem nedokázala dostat. Přes závoj slz, které mi tam kašlem vhrkly a přes bodání na žebrech jsem zahlédla, jak se k nám blíží Severka, její hvězda na čele doslova zářila do noci. Byla bych raději, kdyby přišel Falion, tuhle vlčici jsem tak dobře neznala, nezbývalo mi ale než doufat, že bude alespoň trochu kompetentní. Kývla jsem na znamení, že ji poznávám a pamatuji si, přisunula jsem se ovšem mimoděk blíž k Sheye. "Dlouhý... příběh," vypáčila jsem ze sebe, každé slovo teď bylo těžší než to další. Jenže to vypadalo, že na dlouhé příběhy Severka nemá čas ani náladu. Okamžitě do mě zažala štouchat a blábolit, že se musíme okamžitě dostat do úkrytu. Naježil se mi hřbet, že se ke mně choulí vlče je věc jedna, že do mě ale rejpe někdo, koho sotva znám, je věc druhá. Na můj zpomalený, unavený mozek toho bylo moc, nestíhala jsem to zpracovávat. Ale pak Severka do tlamy chňapla Sheyu a rozběhla se s ní pryč. "Sheyo!" vyhrkla jsem slabým hlasem, kdoví proč se mě tak hrozně dotklo vidět, jak je vlče, beztak už dost vyplašené, unášeno pryč. Mezitím mi ale do hlavy doběhl vzkaz, že stačí jen pomyslet a ona všechno uslyší. Toho jsem využila okamžitě, zatímco jsem se vší silou snažila prchající vlčici dohnat. Severko! Počkej! houkla jsem na ni v mysli - ačkoliv mi z jejího chaotického jednání nervy jen hrály, musela jsem uznat, že magie myšlenek je v tomhle případě k nezaplacení. Akorát jsem ji tedy zrovna využila k tomu, abych seřvala svou deltu. Děsíš ji, nemá šajnu, kdo jsi, ani co se s ní děje, když ji takhle rafneš a táhneš pryč. A já ti nestačím. Belhala jsem se za ní. Levá noha s čerstvou jizvou protestovala. Doufala jsem, že Severka doopravdy zpomalí a počká. Snažila jsem se zachytit pohled písklete, abych jí aspoň pokývnutím mohla naznačit, že Severka, ač je totálně splašená, jí neublíží. Samotnou mě překvapilo, jaké ochranitelské pudy se ve mně přítomností hnědého vlčete probraly - kdo by byl řekl, že to v sobě mám?

//Ne. Cynthia šíří koronu.

//Moc děkuji za post delty! Snad smečku nezklamu ^^ A samozřejmě vítám mezi námi Sheyu :3

Sheya znovu zavyla, nebo alespoň provedla svou verzi vytí, a pak se vrátila zpět k mému boku. Jít spát ale odmítla. Paličák, povzdechla jsem si v duchu, ale dohadovat se s ní jsem neměla sílu. "Tak budem hlídat obě," rozhodla jsem. Počítala jsem s tím, že mrně stejně brzo odpadne. Kdoví, odkud se sem trmácela, ještě navíc v zimě. "To víš," zamumlala jsem chrčivě a přivřela oči. Zdálo se mi, že hory jsou absolutně mrtvé.
Začínala jsem poklimbávat, když se horami náhle rozlehlo vytí. Pořádné vytí, absolutně nepodobné našim tragédským pokusům. Zvedla jsem hlavu a nastražila uši. Falion! A ještě... Chvíli mi trvalo rozšifrovat druhý hlas. Severka, došlo mi nakonec. Přece jen tu někdo je. Nemohla jsem ale spoléhat na to, že k nám dojdou. "To je smečka," zachraptěla jsem s naléhavostí k Sheye. "Volají. Musím tě vzít tam," snažila jsem se vlčeti vysvětlit mezi kašlem. Vstala jsem a pohlédla na ni. "Věř mi," dodala jsem ještě, než jsem ji vzala do tlamy - netušila jsem moc, jak, ale dávala jsem bacha, aby moje tesáky moc neštípaly. To chci vidět, pomyslela jsem si, když jsem vyrazila na nejistých nohou s vlčetem v tlamě směrem, odkud přicházelo vytí. Šla jsem, jak nejrychleji jsem dokázala, zatímco mě nádechy bodaly mezi žebra a levá noha se neustále snažila podlomit. Hlavně se nevzpírej, pískle, prosila jsem vlče v duchu. Už jsem je i ve tmě viděla. Na kopci, který jsem neměla šanci vylézt. Určitě ne takhle a s vlčetem. Položila jsem Sheyu na zem mezi své přední nohy a obrnila se předem proti bolesti, kterou si způsobím tím, co jsem hodlala udělat. "Hej!" zavolala jsem chraptivě na siluety na kopci a v další vteřině jsem se začala zmítat nejhorším záchvatem kašle, který jsem dosud zažila. Sakra, sakra, sakra.

"Mhm," odsouhlasila jsem pouze Sheyinu otázku na to, jestli mě někdo kousl. A ne jednou. Jestli byly mé domněnky správné, někdo si ze mě i pořádný kus ukousl. Byla to dost ohavná myšlenka, kterou jsem zahnala potřesením hlavou. Jen čas ukáže, jestli se moje noha někdy pořádně zahojí.
Byl to hodně zvláštní pocit, mít malého tvorečka přitisknutého k sobě, hřejícího se v mé srsti. Byla bych si myslela, že mě to bude otravovat, jako by to byla nějaká blecha v kožichu, ale kupodivu jsem spíš cítila pocit zodpovědnosti za život toho mláděte. Konec konců to tak i bylo, všichni si zřejmě vyvalovali pupky v jeskyni a kdybych sem nepřišla já v troskoidním stavu, nejspíš by vlče s příchodem noci zmrzlo. Možná to byl zkrátka instinkt všech vlčic, i takových, jako jsem já, ochraňovat vlčata. Taky to mohlo být tím, že se Sheya prozatím neprojevila nijak extrémně otravně, ačkoliv jsem to přisuzovala spíš její únavě a promrzlosti - předpokládala jsem, že všechna písklata, která jsou zdravá a mají na to sílu jsou zkrátka nástroji chaosu a brnkání na nervy.
Při zmínce o vytí Sheya vyskočila na nohy a s výrazem bojovnice na mně pohlédla. Pokynula jsem jí hlavou - tak se ukaž. Se zájmem jsem pozorovala, jak zvedá hlavu k obloze a vyluzuje... no, něco jako vytí. Bylo to spíš takové nanicovaté houkavé zakňoukání, ale rozlehlo se tichými horami celkem slušně. Byla jsem ráda, že jsem se do toho nemusela pouštět já. "Hezký," zachraptěla jsem a uznale se ušklíbla. Nad její otázkou jsem ale musela pokrčit rameny. "Doufám, že ano." Že přišel další záchvat kašle mě už ani nepřekvapilo. Odbyla jsem si ho celý trpělivě, jen jsem na jeho konci tiše zasténala bolestí, která mě bodala v namožených žebrech. Do očí mi vhrkly slzy, ale hned jsem je rozehnala divokým mrkáním. "Když ne, poradíme si samy," zasípala jsem nakonec sotva slyšitelně. Už jsem se rozhodla - ani jedna z nás nebude umírat, dokud to je v mých tlapách. V duchu jsem ale vzývala Faliona. Takhle se stará o svou smečku, sakra práce? "Lehni a spi, pískle. Budu hlídat," vybídla jsem Sheyu znova velice tiše, protože tak jsem krk dráždila nejmíň. I přes tuhle snahu však byl jako v ohni. Jak dlouho na ni ještě budu moct mluvit? Ani jsem si pořádně neuvědomovala, že malou soustavně oslovuji stejnou škádlivou přezdívkou, kterou mi dal dávný přítel Minar, když jsme se poprvé potkali a které jsem se nezbavila ani v dospělosti. Říkal mi tak, dokud sám neumřel.

Malá vlčice viditelně bojovala se strachem. Chápala jsem, že momentálně můžu působit jako zjev poněkud strašidelný. Na druhou stranu jediné, co jsem toužila dělat, bylo ležet a ideálně přitom mlčet. A na ohrožování životů vlčat jsem si nepotrpěla ani jindy... ačkoliv, kdybych měla jen o trochu jiný náhled na svět, mohla bych snadno vyhodnotit pískle jako chutnou svačinku. Do takových mezí jsem však ještě nedošla.
Při zmínce o smečce se zarazila. Jako by netušila, co to je. Možná je vlče tuláků, došla jsem tedy k logickému závěru. Udělali si haranta na zimu, neměli co žrát, tak se ho zbavili? Neznělo to nepravděpodobně. Vlci byli různí. Jediný problém byl, že mi ostatní taky neměli co jíst a teď nám tu akorát přibyl další hladový krk. Na čele mi vyvstala nespokojená vráska. Nebyla to ale vina Sheyi, jestli měla rodinu na pendrek. "Prostě... společenství vlků," vysvětlila jsem tak krátce, jak jen jsem dokázala. Tohle teď vůbec nebylo podstatné. Obzlášť, pokud se nikdo z tohohle společenství vlků neuráčí sem přijít a pomoct nám. Zvládnem to.
Nakonec se Sheya odhodlala přijít ke mně a schoulila se mi k břichu. Byla jen klepajícím se vyhublým uzlíčkem a já při jejím doteku pocítila, jak mi jí je ve skutečnosti líto. Nemívala jsem k těmhle pocitům sklony, jenže tohle byla celkem výjimečná situace. Přehodila jsem přes vlče ocas, aby na ni netáhl ledový noční vzduch. "Jo, pískle. Bolí," zašeptala jsem tiše a položila si hlavu na přední nohy. Cítila jsem každý silnější nádech jako bolestivé píchnutí mezi žebry. "To nic. Budem v pohodě, uvidíš," zakašlala jsem a s námahou polkla slinu. Bála jsem se, že za chvíli ty sliny budou mít chuť krve. Zatím k tomu nedošlo. "Odpočinem si... a pak najdeme pomoc." Nebo alespoň pískle dovleču do úkrytu. Třeba tam někdo i donesl něco k jídlu. Možná měli víc štěstí, než já. Povzdechla jsem si a přisunula pokrývku z vlastní oháňky blíž k promrzlému vlčeti. Začneš mě nakonec nenávidět tak, jako všichni? napadlo mě pochmurně. Nakecá ti někdo, že jsem zlá bestie, co chce jenom škodit? "Umíš výt?" napadlo mě doprostřed pochmurných úvah. Já už to znova zkoušet nehodlala, předtím jsem si málem vykašlala život z těla, ale kdyby Sheya ztropila povyk, možná by ji někdo uslyšel. Možná by i někdo přišel. Na pořádné vytí mi přišla ještě dost malá, ale jestli jsem něco věděla o vlčatech, pak to, že dokázala být pěkně hlasitá. Nejspíš na to bude moc unavená. Musíme nabrat sil. Pak se z téhle šlamastyky nějak vysekáme.

Viděla jsem, že vlče značně strnulo při zvuku mého hlasu. Pochmurně jsem se usmála. Takhle dopadneš, když si zahráváš s vyššími silami, poučila jsem pískle, ovšem pouze v duchu. Vlčice byla už i tak na pokraji emočního výbuchu a konejšení plačícího mláděte nepatřilo zrovna k mým nejlepším schopnostem. Kde je sakra Falion? Starling? Kdokoliv?
Vypadalo to, že ani vlče není schopno moc dobře mluvit. Snad to bylo tím, že bylo ještě mrňavé, snad tím, že se klepalo jako osika. Nejspíš obojím. Jestli mi bude říkat Thia nebo Cynthia mi ale v tu chvíli bylo vážně ukradené. Jen jsem pokývla hlavou na znamení toho, že mi tak může říkat. Sama se představila jako Sheya. Sheya, která přišla od vody. "Hm," zamyslela jsem se. Ztratila se teda? Spadla do řeky a doplula až k ledu? Nebo přišla od jezera? Přišla odjinud, než z Gallirei? Všechny otázky jsem položit nemohla. Jestli ale v téhle zimě je fakt byla ve vodě, byla nejspíš zmrzlá na kost. "Je ti zima?" vypravila jsem ze sebe nakonec a tázavě pohlédla na místo vedle svého břicha, kam se pískle mohlo zachumlat do mé srsti. Aspoň tolik jsem udělat mohla. Neuměla jsem to s vlčaty. Tohle ale aspoň vypadalo, že není takový spratek na přes držku, jako princezna Nym. "Jsi v Ragarských horách," řekla jsem a přivírala oči při každém slově. Mluvila jsem tiše, bylo to tak snazší. "Je tu smečka. Budeš... v pohodě." Zase ten kašel. Nenáviděla jsem ho. Ale potřebovala jsem mluvit, žádného náhradního mluvčího jsem neměla. "Najdu někoho, kdo ti dokáže pomoct líp než já. Musím ale...odpočinout. I ty." Prudce jsem oddechovala. Už jen pár slov. "Pojď sem, pískle. Ohřej se. Neboj..." To bylo všechno, co bylo zraněné hrdlo pro tu chvíli schopno unést. Dlouhý a bolestivý záchvat kašle mi nedovoloval chvíli myslet na nic jiného, než na oheň v krku, bodavou bolest v žebrech a skutečnost, že se mi nedostává vzduchu. S lítostí jsem pohlédla na Sheyu. Já ti, děvče, moc ku pomoci nebudu. Ale snažila jsem se. To mi nikdo nemoh upřít. Bylo tohle snad, proč mě Život přivedl zpátky? Všechno byly jen domněnky.

Vlče se probralo vskutku bleskově. Evidentně se mě leklo. Lekla, opravila jsem se, když jsem si uvědomila, že se jedná o malou vlčici. Každopádně vyběhla ze sněhu jako zajíc z díry a celou dobu na mě upírala zlatavá kukadla. Dokonce se mě snažila zastrašit! Jeden koutek mi cukl pobaveným úšklebkem, když jsem uslyšela její parodii na zavrčení. "Klid, pískle," zachraptěla jsem tiše, předpokládala jsem, že můj chrčivý hlas bestie z pekla ji asi moc neuklidní, ale co se dalo dělat. Třeba má pro strach uděláno. "Neublížím ti," sdělila jsem jí ještě, načež jsem propukla v záchvat kašle. Začínala mě z neustálého chrchlání bolet žebra. Vlče zjevně potřebovalo pomoc, proto bylo dost blbé že jsem ho našla zrovna já, v tomhle stavu, kdy jí sotva dokážu odpovídat na otázky. Někdo by měl přijít a zachránit nás obě. Stejně jsem ji nechtěla mít na krku.
Měla ale kuráž. To se muselo nechat. Cenila na mě ostré zoubky, já se ale nemínila zvedat, protože se mě snaží odstrašit kupka chlupů na sněhu. "Cynthia," sdělila jsem jí s chrapotem své jméno v odpověď na její otázku. "Kde se tu..." byla jsem nucena si v půli věty odkašlat, "bereš?" Hrdlo jsem měla v jednom ohni. Tohle bylo peklo. Kde byli všichni? I na pokraji vyčerpání to vypadalo, že je všechno na mě. Za dobu mé nepřítomnosti se tedy nic nezměnilo.

//Západní Galtavar (přes Ageron)

Konečně. Konečně doma, pomyslela jsem si vyčerpaně, když mi do čenichu vběhly všechny známé pachy a mé oči spatřily známá místa. Zvedla jsem hlavu a zavyla, oznamujíc tak svůj návrat komukoliv, koho by to třeba čirou náhodou mohlo zajímat. Bylo to zavytí dosti chabé a vyústilo v dosud nejhorší záchvat kašle, na jehož konci jsem byla ráda, že jsem měla žaludek úplně prázdný, jinak bych se zcela nepochybně pozvracela. Udělala jsem posledních pár kroků, než jsem se vděčně skácela na bok do sněhu. Celé mé tělo bylo ztuhlé a bolavé, avšak nejvíce levá noha, jejíž rameno bolelo jako čert a o moc dál už by mě stejně nedoneslo. V uších mi dunělo a bolela mě hlava, ale byla jsem doma. Doma. Doma. Chtěla jsem si dopřát jen pár chvil odpočinku tady, na otevřeném prostranství ve sněhu, než se vydám najít nějaký lepší úkryt, aby na mě všichni nečuměli, jak se tu válím jako absolutní troska. Jen pár chvilek…
Rázem jsem si uvědomila, že když jsem se tak svalila na zem, málem jsem něco zalehla. V šeru jsem to něco nejdřív neviděla, protože to bylo zabořené do sněhu, ale do čenichu se mi otřel cizí pach a já to stvoření pak spatřila jen kousek před sebou. Převalila jsem se na břicho a přisunula se k tomu, neobtěžovala jsem se vstávat. U všech bohů, pomyslela jsem si, když mi došlo, co to hnědavé cosi v závěji je. Vlče. Měla jsem chuť jít si omlátit hlavu někam o nějaký šutr. Proč. Proč zrovna já? Chtěla jsem si jenom odpočinout, ale vypadalo to, že vyšší síly si nějak oblíbily vysmívat se mi přímo do xichtu. Teď už ale bylo pozdě, už jsem si vlčete jednou všimla a někde hluboko ve mně se ozvalo slabé bodnutí lítosti při pohledu na to vychrtlé tělíčko, ležící ve sněhu. Byla jsem sice naštvaná na osud a neměla jsem žádný obrovský zájem se starat o nějaké ukňourané pískle, ale zase jsem nebyla úplná bezcitná mrcha. S trochou štěstí se tu brzo někdo objeví, kdo si tu zodpovědnost sám převezme. Skoro jsem se divila, že je to vlče ještě naživu. Kde se tady ty haranti pořád berou? Rýpla jsem do něj tlapou, aby se probudilo. Jestli budeš jako Nym, osobně tě zakousnu.

//Mahtaë (kolem VVJ)

Na rozlehlé louce už jsem vážně byla skoro před kolapsem. Ztěžka jsem si sedla do sněhu a několikrát se pořádně rozkašlala, když jsem lačně hltala po vzduchu, dokud jsem se nevydýchala natolik, že chladné ovzduší už mé vzdorné hrdlo tolik nedráždilo. To by mě zajímalo, co na to poví Falion, napadlo mě znovu, když jsem se nad tím zamyslela. Odcházela jsem s úmyslem dobrým - najít kořist smečce. Mezitím se toho událo ovšem tolik, že jsem se divila, že si vůbec ještě svůj původní cíl pamatuju. Vracela jsem se jako nezdárné vlče. Po dlouhé nepřítomnosti, bez kořisti, dorvaná, hubená a prakticky nepoužitelná, s novými jizvami na těle i na duši a bez jakéhokoliv uspokojivého vysvětlení. Dovedla jsem si představit, že z toho Falion bude doslova nadšený. Stejně jsem ale doufala, že bude Alfa v horách a ne někde v trapu. Chtěla jsem ho vidět, přese všechno. Možná mě pokárá, ale to nebylo nic, co bych nedokázala skousnout... věřila jsem ale, že to nakonec pochopí. Po tom jsem toužila asi nejvíc. Nebyla jsem si ale jistá, jestli mu hodlám povídat o svém zážitku s tím, že jsem zemřela a pak se jako zázrakem vrátila zpátky. Na to jsem nahlížela spíše jako na něco, co bych si alespoň prozatím nechala raději pro sebe.
Chvíli jsem jen tak seděla, přemýšlela a odpočívala, pak jsem se ale zase zvedla k poslednímu úseku cesty. Byla jsem už opravdu blízko. Kdyby nepanovalo takové šero, možná bych už dokonce zahlédla vršky hor, které byly mým domovem. Tam na mě konečně čekal odpočinek. Alespoň jsem v to doufala.

//Ragar (přes Ageron)

//Medvědí jezero (přes Medvědí řeku)

Šla jsem podél řek, kudy teď, když byly zamrzlé a zasněžené, byla pro mě cesta nejsnazší. Už jsem se nacházela v končinách, kterými jsem procházela víc než jednou. Kdybych byla zdravá, byla bych si pomyslela, jak blízko už jsem k domovu. Ve svém momentálním stavu jsem ale stejně tak dobře mohla být na druhém konci světa a možná by mi to i připadalo blíž. Věděla jsem totiž, že brzy se od řeky budu muset odlepit a pak už bude cesta namáhavější. Nevěděla jsem ani, kudy přesně chci jít. Rozhodně jsem ovšem nechtěla jít přes louku, na které jsme se porvali. Pohledu na krvavý sníh a zválené bojiště bych raději zůstala ušetřena, zrovna tak jako vzpomínek, které by ten pohled jistě vyvolal. Nepustila jsem se tedy řeky ve chvíli, kdy se mi po levici otevřela volná pláň, místo toho jsem ji sledovala dál. Levá noha začínala bolet. Nutila jsem své tělo, aby ještě vydrželo. I tak jsem si musela na chvíli posedět, když se mi před očima roztančily mžitky. Musím domů. Tam si odpočinu. Musím domů. Tam si odpočinu. Musím... Šla jsem dál. Jinak to nešlo.

//Z. Galtavar (kolem VVJ)