Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní Galtavar (přes Ainu)

No, úplně tak, jak to Kaleo říkala, to nebylo, ale uznala jsem nakonec, že není nutné to dále rozmazávat. A vlastně – bylo to vůbec tak daleko od pravdy? Konečně aspoň někdo docenil mou snahu a odvahu, kterou jsem projevila tam dole v propasti, když moji spolubojovníci zřejmě nedokázali přijmout fakt, že ačkoliv nemám tolik hustých magií jako oni, byla jsem užitečná. Kdybych nezařvala, ať mu jdou po žábrech, všichni bychom teď byli mrtví. [/mys] Hned byl den veselejší. „No jasný,“ řekla jsem a zvedla hlavu. „Možná bych z toho mohla udělat svou profesi,“ přemýšlela jsem nahlas. „Lovkyně příšer.“ Jedna část mé mysli se už viděla jako tajemnou postavu procházející gallirejské hvozdy v mlhavém ránu, jak hledám nějaké nebezpečné obludy, avšak ta druhá, racionálnější a mnohem silnější část mé mysli věděla moc dobře, že nic takového se nestane a já se budu všemi silami snažit právě takovým situacím vyhnout.
„Ježkům je totiž zvysoka jedno, kdo je slyší. Můžou si to dovolit.“ Bodliny jim byly dostatečnou ochranou, neznala jsem nikoho, kdo by se dobrovolně nechal pobodat tisícem malých jehliček. Ježci to měli jednoduchý, mohli funět, dupat, žrát žížaly nebo co ježci žerou a když je někdo štve, tak ze sebe udělají bodající kouli a mají po problému. Být ježek musí být mnohem jednodušší než být vlk. Kaleo mi nabídla další příběh, což mě valně nenadchlo. I tenhle o ježkovi jsem měla trochu problém zpracovat. „Uhm... možná později,“ zamumlala jsem téměř neslyšně, ale to už se Kaelo zajímala o šakaly. Neměla tušení, co to je. S takovouhle ji tady za chvíli něco roztrhá na kusy, pomyslela jsem si. Na druhou stranu - takovíhle naivkové, kteří ve světě nevidí ani štipec zla, mívají obvykle zatracené štěstí. „Jako ježek teda nevypadá. Šakal je... no, jsou vlastně docela podobní vlkům, akorát menší, rezavější a hloupější a stvoření z koncentrovaného zla,“ popsala jsem Kaleo šakala, jak nejlíp jsem uměla. Jak se vůbec dožiješ dospělosti bez znalostí... no, vypadá to, že čehokoliv. Připadala jsem si chvílemi opravdu, jako kdybych s sebou vlekla malé vlče, ačkoliv vlčice mohla být v podobném. O to raději jsem byla, že nemáme čarovlčecího maskota – pak by tu takoví byli dva. „Už jsme blízko?“ otázala jsem se. Kožich už jsem mělaú plně promočený a z klobouku mi kapalo na čumák. Ráda bych už byla někde v suchu.

//Východní úkryt

//Mahtaë (přes Cedrový háj)

Můj příběh, jak se zdálo, Kaleo nejen vystrašil, ale i dost zaujal, protože na mě vysypala ranec otázek. To ji z toho nikdy nebolí tlama? „Myslím, že už se nevrátí. Nejspíš je mrtvá a jestli ne, tak ji stejně voda odnesla někam daleko odtud. Vypadala... odporně. Byla to taková přerostlá ryba s velkýma zubama a světýlkem na hlavě, kterým lákala oběti.“ Vzpomněla jsem si, jak jsem ten měchýřek prokousla. Na tu chuť asi nikdy nezapomenu, ani na to, jak jsem ten sajrajt měla po celém kožichu. Už nikdy si asi na rybě nepochutnám, aniž bych měla před očima vzpomínku na tuhle ne zrovna skvělou událost. „Já jí nic neprovedla,“ hájila jsem se, ač pravda byla taková, že Jiskřička mě zrovna dvakrát v lásce nejspíš neměla. Že jsem prej otravná, ošklíbla jsem se. Možná, kdyby se tolik nezabejvala snahou nás všechny usmažit elektřinou... Rozehnala jsem ty myšlenky. Nakonec mě sice zachránila, ale to neznamená, že jí budu snášet k nohám modré z nebe.
Dál jsme chvíli pokračovaly v tichosti, já ztracená ve svých myšlenkách, Kaleo pravděpodobně zase ve svých. Najednou ale vyhrkla cosi o ježkovi, což mě vytrhlo z neveselých vzpomínek. Protáhla jsem obličej – jak tohle s čímkoliv souvisí? „Eh, ne, to jsi mi nejspíš neříkala,“ řekla jsem opatrně, neb jsem netušila, co bude následovat. Kaleo nadšeně vyprávěla o tom, jak ji ježčí dupání vyděsilo k smrti, protože si myslela, že jde o medvěda. Můj mozek měl trochu problém tuhle historku zpracovat. Aby si někdo spletl medvěda s ježkem, to jsem teda ještě neviděla. Chvíli jsem na Kaleo hleděla a přebírala si v hlavě, jaká je asi nejvhodnější reakce na podobný příběh. Došlo mi, že se mě asi snažila rozveselit, takže jsem mírně zvedla koutky do úsměvu. „No, ježci nadělají kraválu dost. Dlouho jsem žádného nepotkala. S Awarakem jsme ale narazili na šakala.“ To taky nebyla nic moc vzpomínka. Dneska je všechno hrozně depresivní, to se nedá, pomyslela jsem si naštvaně. Asi to bylo tím počasím. Stálo za pendrek.

//Měsíční rašeliniště (přes Ainu)

//Ostružinová louka (přes Západní louky)

Kaleo zřejmě má zmínka o smrtelném nebezpečí vyděsila, což bylo celkem pochopitelné. Ač říkala, že jí o tom nemám vyprávět, pokud je to něco hrozného, rozhodla jsem se jí o tom říct. Třeba jí pak dojde, že ne každá zajímavá magická událost je taková strašná sranda. „Ti krtci v tom vlastně měli jen vedlejší roli. Vyhrnuli se všichni ze země a začali skákat do propasti. No, a my zvědaví vlci jsme se na to samozřejmě šli podívat a spadli jsme tam taky. Dole byla voda. A v ní vodní příšera.“ Otřásla jsem se hnusem při vzpomínce na tu odpornou rybu, její tesáky a svítící návnadu na čele. „Museli jsme s ní bojovat, ale málem jsme tam všichni zahynuli. Byl to boj na život a na srmt a je zázrak, že to všichni přežili.“ Pořád jsem si ale myslela, že by to celé dopadlo dost jinak, kdyby vlci poslouchali moje rady. Ale to oni ne. Každej chaoticky dělal, co ho zrovna napadlo. „Tam jsem taky poprvý potkala Jiskřičku.“ Nepatrný detail, že to zrovna Lennie mi zachránila život, jsem pominula. Nemusela jsem Kaleo vykládat všechno.
Světlá vlčice se smála a cenila zuby v úsměvu, když mi vykládala o tom, jak vlastně vůbec netuší, jak ji věci napadají. Je to dost vidět. Bylo na první pohled zřejmé, že vždycky plácne první věc, co ji napadne. No, co se dá dělat. Teď už jsem ji měla na krku. „S vlčaty jsou dle mého jen starosti. Jako by už tak nebylo vlků na světě dost.“ Už od mala to do mě všichni hučeli – až jednou potkáš toho pravého, bla bla bla, zatím jsem žádného pravého nepotkala. Nejvíc jsem se partnerství přiblížila kdysi se Zywim, nicméně drobný fakt, že rezavý vlk byl už řadu měsíců mrtvý věci poněkud komplikoval. Vzpomínka na Zywiho mě navíc docela sebrala. Nerada jsem myslela na ztracené přátele. Nebylo to zas tak dávno, co jsme ještě byli všichni spolu. Pohroužila jsem se na chvíli do mlčení a následovala Kaleo na cestě k úkrytu.

//Západní Galtavar (přes Cedrový háj)

„A hele. To není špatný nápad,“ odvětila jsem, když Kaleo s nadšením přednesla svůj plán o tom jít se schovat před deštěm. Možná pak bude pro duchy i těžší nás najít, ačkoliv o tom jsem trochu pochybovala. Jestli je poháněly stejné pudy jako nás, budou moc dobře vědět, kde jsme. Na téma dobrodružství jsme měly zřejmě dost odlišné názory. „No, trocha dobrodružství neškodí, ale tahle, do kterých se míchá magie, se můžou pěkně zvrhnout,“ zabručela jsem. „Jenom chvíli potom, co jsem našla tuhle zem, jsem kvůli nějakému krtčímu šílenství málem přišla o život. Tudíž bych ti radila si dávat sakra pozor na to, do čeho se pouštíš.“ Bylo mi ovšem jasné, že Kaleo pravděpodobně bude muset vytrestat sám život – nebyla ona snad první, kdo se vrhnul po svítící dýni a chtěl ji ochutnávat? Další její slova mě málem přiměla vyprsknout smíchy. „Vlčata a partnera?“ vyhrkla jsem. „To by mi tak scházelo! Jak tě to u všech bohů vůbec napadlo?“ Na partnerství jsem tedy vskutku nepomýšlela. Obzvlášť pokud vlci tady jsou všichni takový materiál, jaký jsem tu dosud viděla. Suchar Whiskey, pitomec Zakar, duchovlk Duncan – to byla zřejmě kapitola sama o sobě... Jediný přijatelný byl Awarak, který trpěl výpadky paměti a kterého jsem třikrát rozmetala na kousky, tudíž se se mnou už asi nebude chtít ani bavit. Rozhodně jsem nenarazila na nikoho, kdo by mě nějak oslnil. „Nejsem zrovna rodinný typ.“ O tom svědčil i ubohý stav celé naší rodiny. Tam šlo do háje fakt všechno.
„Přežít se to dá. Pro mě se to ale nehodí. Smečka je smečka,“ řekla jsem. Nebyla jsem zrovna společenská, ale po smečce jsem toužila. Mít někde nějaké zázemí a konečně třeba taky chvíli klidu. Bude asi umění najít smečku, která není plná idiotů, ale třeba budu mít štěstí. Kdo ví. „Jo. Jdeme,“ pohodila jsem ocasem a vyrazila za Kaleo k tomu úkrytu, o kterém mluvila. Doufala jsem, že ten úkryt fakt existuje a že ho světlá vlčice najde. Déšť začínal být vlezlý.

//Mahtaë sever (přes Západní louky)

„Neviděla jsem ho. Netuším, kde skončil,“ zabručela jsem, když se Kaleo zeptala na Zakara. Nějak zmizel. Asi už to vzdal. To by přesně zapadalo do mentálního obrázku, který jsem si o něm vytvářela. Pokud šlo o mě, mohl klidně vysublimovat z povrchu zemského a já bych po něm ani nevzdechla.
Nosit? Jako na zádech? Už jsem se viděla, jak tahám na zádech nějakou malou pijavici. Na to, abych toužila po vlčatech, jsem byla pravděpodobně moc mladá, neboť tato myšlenka mě naplňovala spíše hrůzou. Každou vteřinou jsem byla raději, že tu žádné čarovlče není a v duchu jsem vzývala bohy, aby nám ho sem ani neposílali. Zvedla jsem rovněž oči k nebi jako Kaleo. Déšť nějak neustával. „To se dá od počasí čekat,“ zamumlala jsem. Málokdy jsem byla s počasím spokojená. Déšť mi možná vadil míň, než pražící slunce. Rozhodně míň, než tornáda, co tu byly nedávno. „Asi to bude tou blížící se zimou.“ Vlastní slova mě trochu zneklidnila, neuvědomila jsem si do té chvíle, jak moc se už rok nachýlil zase k zimě. Nebyla to moc povznášející myšlenka, celkem hrozilo, že budu muset strávit zimu jako osamocená tulačka – vůbec poprvé. Dosud pokaždé jsem měla buď smečku, nebo svou tuláckou tlupu, ale to všechno už patřilo minulosti.
Kaleo se mnou nadšeně souhlasila, co se týkalo toho, že celá situace je už dost únavná. „Jo. Už mě to přestává bavit. Vlk aby lítal ze severu na jih pořád jako blázen. Příště až se tady zase objeví nějaká divná magická anomálie, nebudu si toho vůbec všímat. Už podruhé jsem se kvůli tomu namočila do pěkné kaše.“ Tohle aspoň nebylo tak jako minule. Nešlo mi o holý život. Prozatím. Pak mi světlá čarovlčice popřála hodně štěstí se smečkou. „Dík. Já už s objevováním nejspíš končím,“ řekla jsem mírně rozmrzele. Za pár měsíců tady jsem nabyla dojmu, že už jsem viděla dost. „Navíc prozkoumávat svět můžeš, i když jsi ve smečce.“ Kaleo se mi ale stejně nejevila dvakrát jako smečkový materiál. Z mého pohledu členství ve smečce vyžadovalo jistou zodpovědnost a mě se nezdálo, že by tou zrovna oplývala. Podobné vlky jsem od území mé rodné smečky vyháněla. Kaleo jsem ale tak nějak začala tolerovat – koneckonců jsme byly na jedné lodi, co se týče lovu kostlivců. „Chci to stihnout před zimou. Až bude všude ležet sníh a bude málo potravy, sotva si nějaká Alfa pustí na území další hladové krky.“ Nebylo to vyloučené. Jen velmi nepravděpodobné. A nejspíš bych takovou Alfu označila za značně nerozumnou.

Stalo se víceméně to, co jsem očekávala. Kaleo vyletěla z ostružiní jako poplašená koroptev a začala pištět a tancovat, evidentně mě velice ráda viděla. Aspoň někdo. Mírně jsem natočila uši dozadu, aby mi je to neutrhlo, až začne mluvit. Právě včas - v další chvíli už se z ní sypaly věty jedna za druhou. „Nojo. Bylo moc práce. Moc kostlivců na ulovení,“ odpověděla jsem jí na poznámku o tom, jak jsme se dlouho neviděly. Taky jsem potřebovala menší duševní restart o samotě. Zdálo se ale, že Kaleo se činila. Tak jako já. Magič se nikdy nefláká. „Vypadá to, že si vedeme docela dobře. Taky jsem jich pár dostala, už si to ani přesně nepamatuju. Určitě jsem ještě jednou ulovila Awaraka a to kostlivlčátko si taky pamatuju. Bylo jich víc, ale...“ pohodila jsem hlavou. Nebylo v mých silách to všechno počítat. Navíc na tom asi nesešlo, protože Kaleo se už nadchla pro myšlenku, že bychom měly čarodějné vlče. „No. Nevím, jestli... by to bylo nejlepší,“ vypravila jsem ze sebe opatrně. Co se týče vlčat, moje zkušenosti byly nulové a jediné, co jsem věděla bylo, že jsou to ukecaná otravná miniaturní stvoření, která křičí, ječí, koušou a slintají. To byla poslední věc, kterou jsem chtěla. „Byl by z něj strašně snadný cíl a s těma pidi nožičkama by nám asi ani nestačilo,“ to byly další protiargumenty. Naštěstí jsem nikde žádné čarovlče nezahlédla, takže snad nehrozilo, že by Kaleo někoho adoptovala.
„O Jiskřičce a Blaťákovi vím. Právě odtamtud jdu. Zatím po nás asi nejdou, ale kdoví, co je napadne. Určitě mě viděli.“ Povzdechla jsem si a posadila se, ocas jsem si přitáhla k nohám. „Myslíš, že to bude ještě nadlouho?“ nadhodila jsem. „Je to sice zábava, likvidovat kostlivce a to všechno, ale ráda bych se někdy ještě vrátila k normálnímu životu. Našla smečku a tak.“ Pár území smeček jsem při těch nekonečných přebězích míjela. Brzo bych měla u některé zkusit svoje štěstí.

//Tajga (přes Úzkou rokli)

Prozatím se mi zdálo, že mě nikdo nepronásleduje, tudíž jsem zvolnila tempo do rychlejší chůze. A hle! Spatřila jsem z ostružiní vykukovat špičku modrého klobouku. Je to možný? Já se tady můžu strhat a sestra ve zbrani si tady bezostyšně chrápe. Začala jsem se mezi keři ke Kaleo zvolna přibližovat. Sezóna ostružin už zvolna končila, což mi nezabránilo v tom si sem tam uždíbnout nějaký ten plod. Chuť nebyla zrovna nic moc, ale já neměla v ústech nic od té chvíle, co tahle celá divočina započala a ačkoliv jsem hladem netrpěla, přišlo mi jaksi nesprávné celé dny nic nejíst. Abych se poté, co tohle skončí, jestli to někdy skončí, nerozsypala taky v hromádku kostí. To by byla asi dobrá pomsta osudu.
Došla jsem mezitím až ke Kaleo, která spala mezi keři jako zabitá. Na chvíli mě napadlo, že jí zařvu do ucha „bacha, bacha, duch!“, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslela. U takových vlků s vysokou hladinou energie nikdy nevíte, co udělají, když je vystrašíte. Ještě by mi vyškrábla oko nebo něco. Spokojila jsem se raději s normálním chováním. „Vyčerpaná lovem?“ otázala jsem se s tázavým výrazem a mentálně se obrnila vůči záplavě slov, kterou jsem očekávala poté, co se Kaleo probudí.

//Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Spěchala jsem pryč od dvou duchů, kteří, kdyby se jim zachtělo, mě mohli asi dohnat a zamrazit bez větších problémů. Už jsem věděla, že jsou dost rychlí a nějaká domluva s nimi nejspíš nebyla možná. Zkoušet jsem to rozhodně nehodlala. Tudíž jsem z hor mizela pěkně rychle někam níž. Byla tam zima a já měla mokrý kožich z vytrvalého deště. Nebylo to nic příjemného. Doběhla jsem až do jehličnatého lesa. Byla tady sice pořád kosa, ale alespoň mi nehrozilo, že si zlámu nohy. Navíc bylo fajn se podívat taky trochu víc na sever. Mohlo se to hodit na léto, až se pitomé slunce zase rozhodne mě pražit zaživa.

//Ostružinová louka (přes Úzkou rokli)

//Sněžné hory

Měla jsem ji! Dohnala jsem tu zatracenou kostlivačku! A byla to zase tamta. Ta nepoučitelná. Ta, co si nebrala k srdci moje dobře míněné rady. Doslova si koledovala o to, abych ji roztřískala na kusy, takže jsem přesně to taky udělala. Kdybys mě byla poslouchala, nikdy by se ti to nestalo. Nebyla však na zrovna ideálním místě, pravda, protože se tu vznášeli jak Jiskřička, tak Blátivec. Předpokládala jsem, že ti dva mě neušetří jen proto, že jsem jim prakticky prokázala službu. „Nenechte se rušit,“ prohodila jsem k nim, jako by poutání další pozornosti na mou osobu mohlo nějak pomoct a běžela jsem dál, nějakým náhodným směrem, ačkoliv – moje naděje na únik asi nebyly moc velké.

//Tajga (přes Sněžné hory)

//Dlouhá řeka (přes Tajgu)

Nohy mě zanesly až někam hodně daleko na sever a začínalo to tady být docela nebezpečný. Trochu mi to podkluzovalo a byla tady kosa. Nesnažila jsem se lézt po žádných vrcholech. Nebyla jsem sebevrah. Chtěla jsem ulovit kostlivce, ne se přitom nadosmrti zmrzačit. To už bych toho pak moc nenachytala, že? Držela jsem se tedy jaksi... při zemi, obratně a opatrně vybírala cestu přes menší kameny a průsmyky. Už jsem se blížila. Cítila jsem to. Teď jsem se nehodlala vzdát. Teď ne. Nebylo to sice nejjednodušší, ale nakonec se mi povedlo prokličkovat... až ke kořisti.

//Safírové jezero

//Mahtaë (jih)

Po destrukci Awaraka jsem pokračovala dál a myšlenky se mi znova stočily k rodině. Nebyly tu totiž jen sestry – co asi dělal můj povedený bratr, zatracený dobytek? Ježily se mi chlupy, jen jsem na toho kolosálního pitomce pomyslela. Ten to měl u mě dokonce života popackané a neexistovala jediná šance, že by se z toho kdy vykecal. Jestli ho ještě někdy potkám, zabiju ho. Nebylo příjemné pocítit spalující nenávist, kdykoliv si vzpomenu na jméno bratra, s kterým jsme si kdysi byli tak blízcí. Jenže on všechno pokazil. Už jsme snad ani nebyli rodina. Byli jsme střepy něčeho, co kdysi bývalo jedním celkem, takové, které už nikdo nikdy dohromady neslepí.

//Sněžné hory (přes Tajgu)

//Kamenná pláž

Zdálo se, že mou kořistí se bohužel bude muset znovu stát Awarak. Už to bylo potolikáté, že jsem vůči tomu skoro otupěla. Doufala jsem, že nenávratně neničím zárodek přátelství, který se mezi námi možná začal tvořit, ale tak nějak jsem si namlouvala, že co se stane během tohoto šílenství, kdy byli všichni ovládnuti jinými instinkty se tak nějak... nepočítá.Kromě všeho, co se týká Zakara. To se sakra počítá. To mi nikdo nevezme. Ušklíbla jsem se, ale dál jsem už neměla čas přemýšlet. Byla jsem už od Awaraka nadosah a nechala jsem magii vykonat svou práci. „Asi, eeeh, nemá cenu... se ti už omlouvat, co?“ otázala jsem se spěšně, ale nečekala jsem na žádnou odpověď od hromádky kostí co bývala Awarakem. Musela jsem běžet dál. Někde byl další kostlivlk. Věděla jsem to.

//Dlouhá řeka

//Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Doběhla jsem zase na to kamenité území a myšlenky už se mi definitivně roztoulaly. Kde asi všichni jsou? Tím všichni jsem měla na mysli všechny své staré známé. Kupříkladu moje sestry. Kam ty osud zavál? Při troše štěstí by někdy mohly taky dojít sem, takhle země byla poměrně profláklá a minimálně Islin by se mohla chtít přesvědčit, co je pravdy na řečech, které se tradují. Jenže jaká byla naděje? Asi nic moc. Čert ví, kde skončily. Jestli vůbec žijí. Ellë byla vždycky takovej strašpytel, určitě zaplula do nejbližší smečky, kterou potkala. A Islin s tou její hlavou v oblacích těžko někam daleko došla. To už spíš zapadla někam do propasti, protože koukala po vejrech. S těmito myšlenkami jsem pokračovala dál. Blížila se kořist.

//Mahtaë jih

//Ronherský potok (přes Ohnivé jezero)

Svižný poklus mě dovedl opět na starou známou planinu. Nebyla jsem si úplně jistá, kterým směrem se mám vydat – vnitřní kompas mi sice napovídal o pohybu kostlivlka, ale bylo to hrozně daleko. Pitomci, taky nemůžou jít trochu blíž? vrčela jsem v duchu. Takhle se jeden hrozně nalítá. A kde je vůbec Kaleo, aby mi pomohla nadhánět? Sestra ve zbrani byla někde v trapu. Výtečně. Takhle to dopadá vždycky, když se rozhodnu být na někoho aspoň v rámci možností milá. Nebo... aspoň ne úplně hnusná. Jsou z toho akorát problémy a já abych teď přemejšlela, kde se to pometlo zaseklo. Hmpf.

//Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu)

//Tajemná louka

Celá věc se stávala už poněkud monotónní, naštěstí se ale zdálo, že můj hlad po kostlivcích nelze jen tak snadno ukojit a tak to s trochou štěstí vydržím takhle ještě dlouho. Doběhla jsem teď k potoku, který jsem vůbec neznala a příliš mě to ani nezajímalo. Bylo to ovšem místo s divnou atmosférou. Jako čarodějnici by mě to asi nemělo znepokojovat. Nojo. Jenže znepokojovalo. A já nebyla ráda znepokojována, tudíž jsem odtud hleděla pěkně rychle vypadnout. Nemohla jsem stejně otálet. Co kdyby mi kostlivlci utekli?

//Středozemka (přes Ohnivé jezero)