Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„No, ale o záchranu se tě nikdo neprosil, děkujem pěkně, můžeš zase jít,“ snažila jsem se duchovlčici přimět k tomu, aby si konečně sebrala svých pět švestek a vypadla. Poté se samozřejmě stala celá ta věc s kostlivlčicí a rozprášením, tudíž jsem si třepila hubu úplně zbytečně. Jediné, co mě těšilo, byl fakt, že ona z toho, že tu musí být se mnou, vypadala ještě méně nadšeně než já. Poznámka o omezení hlasových projevů se jí ale nelíbila. „Musíš pořád ječet jak protržená?“ zavrčela jsem. „Jseš snad hluchá, že se neslyšíš?“ Jednu věc jsem musela ocenit – tahle se uměla hádat. Nebylo to takové tupé poleno, jaká jsem tu dosud potkávala. Jako třeba Zakar, který se mnou okamžitě, při sebemenším náznaku sporu, začal hrát nějaký myšlenkový ejkle kejkle, jen aby se nemusel se mnou přít.
Poté se bílá pustila do přehnaně dlouhého ironického proslovu o tom, jak já a tamten-šedej-vagabund určitě nejsme partneři. „Celkem mě uráží, že si myslíš, že mám tak nízké standardy,“ pravila jsem zcela klidně. „O takovýho prašivku, jako je támhleten, bych si ani bahno z tlapek neutřela. Možná bys to s ním mohla ale zkusit ty? Vypadá to, že jste tak nějak, hm, na stejné úrovni.“ Bylo mi celkem jedno, jestli nás šedý čarovlk poslouchá – neznala jsem ho a bylo mi úplně jedno, jestli ho nějaké náhodně zaslechnuté slovo náhodou urazí. „Mohli byste třeba...“ Nedořekla jsem. Začaly mě náhle hrozně svrbět tlapy. Tohle je zase co? Tlapy svrběly, svrběly... a pak přestaly. Klobouk z mé hlavy dočista zmizel, tak záhadně, jako se tam prve objevil. „Už jsi spokojená?“ otočila jsem se jízlivě na černobílou, která vypadala dosti zničeně a neklidně. Nedivila jsem se jí. Nebylo mi o moc líp – sakra, měla jsem hrozný hlad. Poslední, co jsem jedla, byly ty hrušky, ale to bylo pro mně jako nic. Měla jsem chuť na maso. A zdálo se, že černobílá zrovna míří nějaké hledat. A to zrovna, děvenko, pomyslela jsem si. Nehodlala jsem opustit takovou krásnou slovní přestřelku zrovna v tom nejlepším – a taky jsem nehodlala nechat černobílou si někde cpát břicho, zatímco já chcípám hlady někde pod smrkem. „Počkej na mě, ne? To je vychování, bohové, to se nevidí!“ zavolala jsem za ní a bez sebemenšího zaváhání ji následovala. Rozhodla jsem se v náhlém hnutí mysli, že se mně nakonec přece jen tak snadno nezbaví. Aspoň s ní byla nějaká zábava.

//Jezevčí les (přes Kaňon řeky)

//Též děkuji za akci, pěkně jsem si zafretkovala :D Bylo to rozhodně velmi originální zpestření hry!

//Nevadí, mé plány nejsou zas tak akutní :D

Schoulené v klubíčku mi bylo dobře. Nic mi nechybělo. Už ani zimou jsem se netřásla a pozvolna jsem odplouvala do říše snů, svět kolem a jeho nepochopitelné záležitosti jsem s klidem vytěsnila z mysli. To vše ovšem jen do chvíle, než poklidné ticho lesa pročísl hysterický řev, ze kterého se mi rozdrnčely zuby. V mžiku jsem byla na nohou. "Co tady řveš jak kráva?" křikla jsem okamžitě po původkyni toho povyku, která mě připravila o spánek a taky vnitřní klid. Až pozdě mi došlo, že je to duch, a tudíž bych před ní měla utíkat a ne na ni řvát. Než jsem si to vůbec uvědomila, už jsem byla zmražená. A černobílá duchovlčka kecala dál. Dost vehementně vyžadovala, abych si sundala klobouk - že to zachrání svět nebo tak něco. Očividně už z toho všem pomalu začínalo vyšibávat v hlavě. Já ale na tyhle kecy neměla ani v nejmenším náladu. "A můžeš mi, ty spasitelko světa, říct, jak to mám asi udělat, když jsi mě zmrazila a nemůžu se ani hnout?" otázala jsem se jí otráveně. "A vůbec. Co ty jsi zač, že bych tě měla poslouchat?" Nepředpokládala jsem, že se dočkám smysluplné odpovědi. Vlčici evidentně jasné přemýšlení činilo potíže.
Z její řeči jsem jakž takž vydedukovala, že nabyla dojmu, že když mě a toho šediváka kus opodál zbaví klobouků, tohle všechno skončí. "Nemysli si, že já mám z týhle šarády kdovíjakou radost," prskla jsem. "Ale vidíš mě snad běhat kolem a jančit jako smyslů zbavená?" Ne. Protože já nepřišla o rozum. Což se o ní říct nedalo. Vůbec se mi nelíbilo, že vlčice nejeví sebemenší známky chystání se k odchodu - co víc, že se uvelebuje naproti mně. Že se snad chystá se mnou bavit. "Hele!" naježila jsem se, pouze imaginárně ovšem, protože jsem byla nehybná. "Když jsme ti ukradení, neměla bys, no, já nevím, třeba vypadnout? A ne se námi zabývat?" nadhodila jsem. V další chvíli přestalo na mých slovech záležet - kostlivec, kterého jsem předtím sejmula, se složil zase zpět a duchařku rozfoukal. To ti teda srdečně děkuju. Teď nemohla odejít, i kdyby nakrásně chtěla. "Hm. Tak tu spolu asi chvíli pobudem," konstatovala jsem otráveně. "Omez prosím po tuto dobu hlasové projevy na nutné minimum." Zamyslela jsem se nad něčím, co říkala vlčice předtím. "A aby bylo jasno, on není můj nápadník." To by mi scházelo.

//Tenebrae

Zmrzlá, unavená, rozklepaná a pořád ještě mokrá jsem se došourala bez jakéhokoliv nadšení do lesa, ve kterém jsem vnitřním kompasem vycítila kostlivlka. Spatřila jsem ho nedaleko. Došla jsem k němu volným tempem – zdálo se, že spí. Magickým paprskem jsem ho ihned rozložila na kusy. Znovu se mi zdálo, že ta magie koná sama, bez jakékoliv mé vůle. „Bum, hehe,“ vypravila jsem ze sebe dva nesouvislé citoslovce hlasem bez jakékoliv známky emocí, jeden koutek se mi však stejně pozvedl do úšklebku. Něco do sebe to pořád mělo, rozhodně to však už nebyla taková sranda, jako na začátku. „Hele, sorry. Nic osobního. Když dovolíš, zůstanu tady taky,“ prohodila jsem k rozsypanému kostlivci a poodešla od něj několik metrů. Bylo to v tomto hustém lese dost na to, abych ho už skoro neviděla. Tam jsem se schoulila k zmrzačenému smrku do plesnivého jehličí a stočila se do klubíčka, aby mi unikalo co nejmíň tepla. Brzo to skutečně pomohlo a přestala jsem se třást. Zavřela jsem oči. Prosím, až je znovu otevřu, ať je po všem, zaprosila jsem. Začínala jsem opravdu propadat zoufalství. Nebavilo mě to už ani trochu.

//Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

Nerozhlížela jsem se kolem. Dívala jsem se jenom prázdně před sebe. Odevzdaně jsem klusala a prakticky jsem běžela na jakýsi automatický pohon, nechala jsem nohy, ať mechanicky odvádějí svou práci, aniž bych je nějak kontrolovala. Kdyby přede mnou někdo stál, asi bych ho porazila. Najednou mi bylo už všechno jedno. Spadnu do propasti? Ha. Supr. Vem si mě, temnoto, prosím, já už takhle stejně nechci žít. Do propasti jsem sice nespadla, spadla jsem ale do řeky. V té chvíli jsem si uvědomila dvě věci – že umřít vlastně ještě vůbec nechci a že se to pravděpodobně stejně stane. Proud tady byl hrozně silný a okamžitě mě chytil a strhnul. Byla jsem ze své letargie vytržena opravdu násilně, sevřením ledové vody a hrozbou toho, že přijdu o život. Bohové ne bohové ne bohové ne. Na tohle jsem ještě mladá, moc mladá, nenenenen... Naštěstí jsem ale i ve své blbosti měla pořád dost štěstí a jen po pár metrech jsem narazila do vyvráceného kmene, který přes řeku ležel. Náraz byl dost prudký, ale já se o to nestarala. Povedlo se mi o něj zachytit předníma nohama a po značné, vysilující námaze se vyškrábat nejprve na něj a pak s jeho pomocí i na druhý břeh. „Už s tím jděte fakt do řiti,“ sdělila jsem udýchaně komukoliv, kdo tohle zapříčinil. Málem jsem kvůli lovu kostlivců přišla o život. Oklepala jsem si přebytečnou vodu z kožichu a okamžitě se rozklepala zimou. Na koupání nebylo ideální počasí. Nějakým zázrakem mi na hlavě zůstal i ten hloupý klobouk – byl tam asi magií přilepený. Odfrkla jsem si a nakvašeně kráčela dál. Šla jsem pomalu, výstup s řekou mě značně unavil.

//Tmavé smrčiny

//Hrušňový sad (přes Zlatavý les)

Běžela jsem nocí. Déšť konečně ustal, ale já se necítila o ni líp, než když pršelo. Ani o trochu líp. Byla jsem už unavená, otravovalo mě to divné nutkání uvnitř, které mě nutilo následovat kostlivce. Nebavilo mě to. Trvalo to už tak dlouho. Kolem mě ubíhal podzim a já se vůbec nemohla zabývat tím, čím bych chtěla. Chtěla jsem si už najít smečku, konečně mít zase nějaké místo, kam se vrátit. Ale moje šance se zmenšovaly s blížící se zimou a každý den, který jsem ztratila touhle stupidní honbou za kostlivci, byl znát. Kdybych tak věděla, kdo za to může, zavrčela jsem. Moc ráda bych, aby se mi ten dobytek, který tohle způsobil, dostal do drápů. Moc ráda bych ho škrábala a kousala a trhala. Donutila bych ho, aby to napravil. Donutila bych ho platit za to, že mi pokazil podzim... Ale neexistoval nikdo, na koho bych to mohla svést, a tím to bylo jen horší. Neměla jsem kam obrátit svůj hněv. Zdálo se, že si ho nadále budu muset vybíjet na kostlivcích.

//Tenebraë (přes Kopretinku)

Nevím, co jsem vlastně čekala, když jsem se tak hezky uvelebila v příjemném ovocném háječku, kde na mě moc nepršelo a měla jsem tam jídlo bez práce. Že budu mít klid? No, tak to se teda rozhodně nestalo. Ani jsem si nestihla dojíst ten druhý kousek ovoce, když se zdánlivě odnikud vynořila rudá duchovlčka, kterou už jsem taky párkrát zahlédla, a zamrazila mě. Mrchtala přitom něco o dvounožcích. Dvounozí kdo? Vlci? myslela jsem si vztekle, protože mě někdo soustavně musel připravovat o můj vnitřní klid. Ptáci? To byla jediná dvounohá zvířata, která mě napadala, ale že by sázeli lesy, o tom jsem slyšela prvně. Ale tady by se asi nebylo co divit, žejo. Aspoň jsem se od rudé dozvěděla jméno onoho ovoce. Hrušky.
Netrvalo vůbec dlouho a přiletěla stará známá. Jiskřička. Zdála se být celou záležitostí skoro tak otrávená, jako já, čemuž odpovídala i její slova. To jí ale nezabránilo, aby mnou neproletěla a neprodloužila tak moje znehybnění o další nekonečné minuty. Kdybych mohla, zavrtěla bych nad tím hlavou, ale já nemohla, tak jsem se jen dívala, jak odlétá zase pryč. To si nezasloužím. Začínala jsem propadat sladké sebelítosti a svádět všechno na krutý a bezohledný svět. Nic zlého jsem nikomu neudělala, hleděla jsem si svého, a to mám za to! To mám za to!
Napotřetí mě zmrazil někdo cizí a zatraceně vzteklý – černá duchovlčice vztekle vrčela a šla po mně vyloženě natvrdo, až jsem byla ráda, že je pouze nehmotnou duší. Kdyby měla hmotné tělo, byly by ze mě těď už asi jen rozervané cucky.
Nakonec řetězec přicházejících duchů skončil a já se mohla znova hýbat. Byla jsem z toho trojitého zmrazení tak otrávená, že už jsem tu nakousanou hrušku ani nedojedla. Vzpomněla jsem si zase na svou mantru. Čím víc jich ulovím, tím dřív to skončí. Otrávený povzdech opustil můj hrudník. „Zpátky do boje,“ řekla jsem sama sobě a s vnitřním odporem jsem opustila to poklidné místo a rozběhla se zase na nekonečný lov.

//Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

„But if the crystal is so important, why do you let me just walk around here?“ I asked. It didn’t seem really smart to just let strangers roam around probably the most important thing in the whole universe. „Oh, you are no threat for the crystal, tiny dog,“ laughed the dragon. „It’s too powerful for you. You would probably go insane only from looking at it. And if you touched it, it would almost certainly kill you on the spot. Also – I know that you don’t want to hurt it. I can read your mind, remember?“ „Well then why do you have to stay in there for so many years, if the crystal can protect itself?“ I raised an eyebrow. „Because there are other, way more powerful creatures out there who would love to have the crystal for themselves. And I will have to stop them. They haven’t come for many years, but one day they will and I will have to fight them. But don’t worry. I will win. Like I always did. I’m more powerful than I might seem. Mindreading isn’t even the coolest thing I can do.“ Just now I noticed that the dragon had many scars on his body. They were hard to see on his scales, but they were there. He probably fought the forces of evil before. And he succeeded.
„And is it not boring? To just be here on your own all the time? What do you even eat? Do you want me to hunt something for you?“ I was starting to respect the big reptile. And maybe it was the power of the nearby crystal, but I felt sorry for that lonely dragon. He just smiled. „What a lovely offer, but no, thanks. I don’t need to eat. I get all my power from the crystal. We’re connected in a way. And yes, sometimes it does feel a bit lonely in here. But I got used to it. I sleep most of the time anyway.“ It was quiet for a moment, before the dragon spoke again: „You should return back to your world above the ground. There are many ways that lead there, but if you go this way to the left, you will be out in no time.“ I nodded and trotted quickly to the small corridor the dragon has shown me. „Thank you. For your help and for the fascinating story.“ The dragon smiled. „It was nice talking to someone. But, if I can ask you, don’t talk about this too much. I don’t want to draw attention towards myself.“ „I won’t,“ I promised. „Goodbye. Keep protecting the universe and stuff, you know.“ „I will. Goodbye, tiny dog. Take care.“ I started to walk through the passage. After a few meters I realized something. „Hey! I forgot to ask you your name!“ I called, my voice echoing through the underground hall. „Omrynkim-kalem,“ answered a voice from the cave. Omrywhat? That name was useless. „Oh. Lovely. How about I call you Carl?“ The only answer I got was an amused laughter from the hundreds of years old mystical beast. „Get out of there with your silly ideas,“ he said. „But feel free to visit me again someday.“ With that I turned and after quite a long walk I was back outside. My thoughts, however, were still in the cave where Omrynkim-kalem held his never ending watch.

//Náhorní plošina

Zaběhla jsem do místa, které jsem vůbec nepoznávala, a to jsem měla tenhle kraj proběhaný za posledních pár dní snad už úplně celý. Zvolnila jsem do kroku. Pobíhání jsem už měla úplně plné zuby. Nebavilo mě to. A můj vnitřní kompas mi stejně nenapovídal, že bych mohla ulovit nějakého dalšího kostlivlka. Štvalo mě to. Z celé téhle situace by se vážně jeden podělal. Naštvaně jsem nakopla cosi, co leželo na zemi. Odrazilo se to a narazilo do kmene stromu. Teprve v tu chvíli mi došlo, že to je zřejmě nějaký plod. A hele. To je zase co?
Sklonila jsem hlavu k té podivné věcičce, která zřejmě spadla ze stromu, pod kterým jsem stála a který, ač mu vlivem podzimu už listy trochu řídly, těmi zbývajícími poskytoval alespoň nějakou ochranu před deštěm. Očichala jsem to, důkladně, a rýpla do toho tlapou. Normálně bych se ovocem asi ani nezabývala, ale teď jsem byla ráda za každou záminku, která by mi umožnila zabývat se myšlenkami na něco jiného, než jsou kostlivlci, déšť a svítíci dýně. Jinými slovy jsem velice ocenila, že se pro změnu můžu zabývat něčím relativně normálním a všedním. Jako například – dá se to jíst? Jedovatě to nevypadá. Ale jeden nikdy neví. Vzpomněla jsem si, jak jsem před nedávnem zvracela do křoví, ke všemu před zraky Awaraka. Zážitek, který bych si v dohledné době nerada zopakovala. Mělo cenu riskovat a pojídat neznámé ovoce? Zvědavost mnou ale cloumala, vonělo to moc hezky, sladce. Opatrně jsem si z ovoce kousíček uštípla a převalovala ho v tlamě. Nebylo to vůbec špatné a rozhodně to nechutnalo nebezpečně. Což asi moc neznamenalo. No co, tak se mám otrávit ovocem nebo lítat po světě nadosmrti jako čarodějnice? To už je ve finále asi jedno. Spořádala jsem plod celý a pak jsem se uvelebila ke kmeni stromu, kde jsem se schoulila do klubíčka. Pořád na mě trochu pršelo, ale bylo to lepší, než někde na planině. Po krátkém přemýšlení jsem natáhla krk a přitáhla si k sobě další kousek ovoce, které se tu zcela bez užitku válelo po zemi. Hladem tady tedy taky neumřu. A žádné příznaky otravy jsem na sobě zatím také nepozorovala. Pravděpodobně to bylo v pořádku. Oždibávala jsem po kouscích druhý plod ze stromu, jehož jméno jsem neznala a obrnila svou mysl vůči veškerým myšlenkám na kostlivce a jiné pitomosti tohoto typu. Odteď žiju tady. Tohle je můj ovocný háj a dokud tohle šílenství neskončí, nevytáhnu odtud paty. Nevěděla jsem, jak dlouho přežije vlk bez masa jenom na ovoci, ale já byla odhodlaná. Na mě si nepřijdou.

//Kamenná pláž

Čím víc, tím dřív. Moje nová mantra se rychle zcvrkla jen na čtyři slova. Kdyby mi někdo s magií myšlenek nahlédl do hlavy, asi by z toho moc moudrý nebyl. Já ale věděla přesně, jak to myslím a vůbec jsem si nepřipouštěla, že moje nově nabytá motivace a naděje je postavená jenom na polosouvislé myšlence, kterou vyplodil můj přesycený mozek a na beznadějné touze mít nějaký cíl, za kterým se můžu hnát, abych se oprostila od strachu z toho, že takhle zaseklá zůstanu už napořád. Díky tomu jsem však byla schopna v lovu pokračovat dál s nově probuzenou dravostí. V sídle kostlivlků moc živo nebylo, skoro všichni se už rozprchli po světě, kromě některých, kteří se snad ještě vůbec nepohnuli, jen tam odevzdaně stáli v dešti a voda jim stékala po žeberních obloucích a zatékala mezi obratle. Otřásla jsem se už jen při té představě, muselo to být příšerně nepříjemné. Byla tu však i jedna vhodná kořist. Ona se nepoučí a nepoučí. S jistými těžkostmi – kostliváci vypadali všichni dost podobně – jsem rozeznala vlčici, kterou už jsem rozprášila několikrát. A hodlala jsem to udělat zas. Doběhla jsem k ní a srazila ji zábleskem magie. „Čau, to jsem zas já,“ prohodila jsem pouze směrem k ní a klusala dál, pokud možno někam, kde bude o něco míň mokro. Jestli takové místo existuje, ovšem.

//Hrušňový sad (přes Zlatavý les)

//Mahtaë – jih

Uprostřed mých naštvaných úvah a snah vymyslet nějaký způsob, jak se zbavit tohohle čarodějného prokletí, jsem narazila na první kořist toho dne. Awarak. Zase. Ačkoliv se mi už ani nechtělo, přesto jsem nebohého kostlivlka trefila magickým paprskem a rozbila ho na kusy. Jak tam tak ležel rozbitý na bezbrannou kupičku a dešťové kapky se mu rozprskávaly na kostech, přišlo mi ho skoro líto. Nezdálo se mi najednou správné dělat z přátel sekanou. Napadlo mě, jestli v případě, kdy bych já byla kostlivlk a on můj protivník, by mě Awarak taky bez milosti rozprášil. Zatřásla jsem hlavou. Na takovýhle sentimentální blbosti není čas. Střelila jsem tedy po Awarakovi pouze omluvným pohledem a za chvíli jsem mu nabídla výhled na bílý koneček mé oháňky, protože už jsem klusala zase dál. Čím víc jich budu lovit, tím dřív se vrátím do normálu. Neexistoval způsob, jak to dokázat, ale musela jsem se upnout k nějaké víře, byť pošetilé, jinak bych se z toho brzo dočista zbláznila.

//Náhorní plošina

//VVJ (přes Mahtaë – sever)

Byla mi zima a mokro. Ještě z toho onemocním. Doopravdy jsem nevěřila, že se to stane. Nebyla jsem koneckonců z cukru, mé tělo bylo mladé a silné a jako tulačka jsem už musela taky vydržet leccos, tudíž jsem byla zvyklá. To mi však nezabránilo v tom v duchu nadávat a oddávat se depresivním myšlenkám. Onemocním a pak co se mnou bude? Do smečky mě nevezmou, protože se budou bát, že jim tam zavleču nějakej mor. Navíc, nemocnýho ubožáka si do smečky nikdo nepustí. Nebudu moct nic ulovit, budu se plazit kolem, ohryzávat mršiny a třeba se ani do zimy nestihnu uzdravit. A pak co? Pak umřu. Protože budu moc slabá na to přežít mrazy. A to všechno kvůli nějaký pitomý svítící dýni. Copak to je normální? Není to normální. Mělo by se to zarazit. Napadlo mě, že bych možná mohla doběhnout na místo, kde to všechno začalo a dýni nějak zničit. Tou to celé začalo, tak by jí to taky mělo celé skončit. Tím bych se třeba osvobodila. No a třeba tě to prokleje a stane se z tebe ještě něco mnohem horšího, než čarodějnice. Třeba slimák. S kloboukem. Frustrovaně jsem zavrčela. Tohle přeci muselo jít nějak vyřešit.

//Kamenná pláž

//Východní úkryt (přes Neprobádaný les)

Nesnáším. Pitomý. Počasí. Sakra. V pár vteřinách byl můj kožich mokrý a když jsem doběhla na otevřené prostranství, bylo to ještě horší. Studený vítr v kombinaci s vodou způsobily, že jsem za chvíli byla celá prokřehlá. Udržovala jsem tedy přiměřené tempo klusu, abych se zahřála alespoň pohybem. Začínala jsem celou tuhle polízanici s čaroději, duchy a kostlivci z duše nenávidět. Nerozuměla jsem tomu a to mě dráždilo. Proč jsem měla tak neutuchající chuť ničit kostlivlky? Proč byla tak silná, že jsem kvůli ní vyběhla z útulného úkrytu na tohle odporné, studené a mokré místo? Proč? Kdy to skončí? Bude to takhle napořád? Na můj vkus až příliš mnoho otázek, kterým scházely odpovědi. Možná, když ulovím dostatek kostlivců, vrátím se potom do normálu a budu moct zase žít normální život. Možná. A možná taky ne. Neexistovala žádná záruka toho, že se vůbec někdy vrátím zase do normálu. Možná budu muset nosit klobouk už navěky a navěky budu pobíhat zdejšími hvozdy, lovit kostlivce a prchat před duchy. Ta představa se mi nelíbila. Neslučovala se ani v nejmenším s mými představami o ideální budoucnosti.

//Mahtaë – jih (přes Mahtaë – sever)

Navzdory svému očekávání jsem doopravdy usnula. Nejen to. Spala jsem úplně jako zabitá, bez jakýchkoliv snů a kupodivu i bez jakéhokoliv doprovodného komentáře ze strany Kaleo. Probudil mě až jakýsi nejasný nepříjemný pocit v žaludku, který jsem rychle identifikovala jako špatnou předtuchu. Zvedla jsem hlavu a rychlé se rozhlédla, neušlo mi, že venku už bylo světlo a rovněž se opět rozpršelo. Nějakou tu chvíli jsem už asi spala, ale teď jsem rázem byla úplně probuzená, srdce mi bušilo, bylo jasné, že něco není v pořádku. Duchové. „Kaleo, asi bychom měly...“ Pozdě. Než jsem vůbec dořekla větu, už tu byla Jiskřička a proletěla námi, hezky jednou po druhé, efektivně, bez zaváhání, zkrátka tak, jak bylo jejím zvykem. Aspoň mě jednou zmrazili vleže, pomyslela jsem si. Aspoň si chvilku poležím. A vlastně, proč se na chvíli ještě nevrátit ke spánku? Nebylo kam spěchat, odmražení se nijak urychlit nedalo a do té sloty venku jsem se taky dvakrát nehrnula.
Procitla jsem po chvíli, která asi nebyla nijak dlouhá, protože světlo venku se sotva změnilo, počasí se neumoudřilo a všechno bylo zkrátka úplně stejně, jako předtím. Kromě faktu, že už jsem se zase mohla pohybovat. Podívala jsem se na Kaleo, která ležela a nejspíš spala. Vstala jsem a dlouze se protáhla. S mohutným zívnutím jsem přešla k východu z úkrytu a nespokojeně sledovala tu slotu tam venku. Provazy deště crčely z nebe a vítr si pohrával s korunami stromů. Humus. Nechtělo se mi tam, ani náhodou. Nevěděla jsem ani, proč bych tam měla chodit. Nějací kostlivci se tam venku možná pohybovali, ale dost jsem zvažovala, jestli mi stojí vůbec za to, abych vylézala tam ven, když se můžu válet tady, uvnitř, v suchu a teple. Po chvíli rozjímání jsem si otráveně povzdechla, protočila oči a s odporem vyběhla ven. Ať je to co nejdřív odbyté.

//VVJ (přes Neprobádaný les)

//Měsíční rašeliniště

Naštěstí se zdálo, že ten úkryt zaprvé doopravdy existuje a zadruhé, že už jsme se k němu dosti přiblížily – čehož bych si ovšem všimla i bez toho, aniž by mi to Kaleo zavřískala do ucha. Jen jsem protočila oči, když vlčice zase vystřelila kamsi dopředu. Své ležérní tempo jsem nijak nezrychlila. Zauvažovala jsem ovšem, jak snadný a bezstarostný pro vás musí být život, když vás pomalu do extáze dostane i fakt, že jste našli díru ve skále. „Tým snů,“ prohodila jsem nepřítomně na Kalein šťastný výkřik, zatímco jsem vcházela do úkrytu a rozhlížela se. Musela jsem uznat, že místo na úkryt je to opravdu šikovné a docela pěkné. Otřepala jsem si přebytečnou vodu z kožichu a na půl ucha poslouchala úvahy své společnice nad ježky. „Ovoce? Takovou blbost jsem jaktěživa neslyšela,“ ušklíbla jsem se mírně pobaveně. Po světě, zdá se, kolují zvláštní fámy. Uvelebila jsem se na podlaze úkrytu čelem k východu. Venku se zvolna setmělo a zdálo se, že déšť postupně ustává. Přesto bylo příjemné složit hlavu někde v skrytu.
Déšť slov z tlamy světlé vlčice, na rozdíl od toho venku, neustával. Těžce jsem si povzdechla a položila si hlavu na přední tlapy, zatímco hlas a smích Kaleo se nesl jeskyní bez sebemenší známky únavy. Navzdory tomu, co jsem před dvěma minutami říkala, už zase zabředla do nějakého vyprávění, tentokrát o liškách. Začínala mě už z toho nekončícího proudu slov bolet hlava. Bohové, jak pořád ví, co má říkat? To je fakt neuvěřitelný. Svým způsobem to asi bylo i obdivuhodné. „To zní super,“ zamumlala jsem, když příběh dospěl k setkání s liščatům. Uvědomovala jsem si, že začínám být nevrlá, ale zkrátka co je moc, to je moc. Navíc se zdálo, že Kaleo nepřímé náznaky toho, že má aspoň na chvíli sklapnout, vůbec nechápe. Rychle jsem se proto chopila její nabídky na chvíli odpočinku. „Jo. Měly bychom odpočívat,“ vyhrkla jsem a okamžitě zavřela oči a začala předstírat spánek, než se vlčice opět chopí slova a začne mi vykládat o tom, jak... jezdila na kamzíku po horách nebo něco podobného. To by byl vlastně celkem drsnej příběh, to bych brala. Nepředpokládala jsem, že bych dokázala usnout. Byla jsem trochu nervózní – v uzavřeném prostoru jeskyně nemáme před duchy šanci utéct. A tak jsem jenom tiše ležela se zavřenýma očima a nechala myšlenky ve své hlavě volně plynout.