Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. kategorie
Magie od Smrti - Halucinace
1x hvězdička do vytrvalosti
25 ametystů

2. kategorie
1x hvězdička do rychlosti
60 oblázků
10 ametystů

3. kategorie
40 ametystů

4. kategorie
10 mušliček
10 ametystů
____________

Děkuji za super a originální akci, byla to sranda :)

ozval se zevnitř hlas paní Mamlasové, který otřásl celou horou a zněl, jako když se přes sebe valí křemeny. Má srst na krku se okamžitě naježila a já na nic nečekala – už mě nezajímal Mamlas ani jeskyně, prostě jsem vzala nohy na ramena a běžela pryč z toho proklatého lesa. Mámu Mamlasovou jsem vidět rozhodně nechtěla, ačkoliv mi dodnes vrtá hlavou, co vlastně byla zač.

//nevím, proč se to nechtělo poslat celé :/

Mamlas však na mé váhání a výmluvy vůbec nedbal. Mrknul na jednu stranu, na druhou a šup – zmizel v temném lese. Mohla bych ho prostě nechat a jít, napadlo mě znova. Mrňous vypadal, jako že si umí poradit, rozhodně neměl strach a jestli ho něco sežere, no, tak je to snad blbost jeho a jeho mámy, ne? Málem už jsem byla na odchodu, připravená si nad celou záležitostí umýt tlapy a už nikdy na Mamlase a jeho případný osud nepomyslet, když z podrostu vykoukla jeho ukecaná hlava. „Máma!“ zavolal na mě nadšeně. „Máma, jasně – no tak jdi za ní, ne? Myslíš, že si na tebe nebude pamatovat nebo co, že do toho taháš mě?“ zabručela jsem nakvašeně, už mě to nebavilo. „Muá, máma,“ trval vlček na svém. Moc rozvinutou slovní zásobu neměl, ale i tak jsem jaksi pochopila, že požaduje, abych šla s ním. „Marjá, tak dobře teda,“ rezignovala jsem. „Máš aspoň ponětí, jak dlouho budem bloudit tímhle děsivým, černým, hnusným lesem?“ Mamlas na mě upřel pohled naznačující, že z toho, co jsem mu řekla, mu do mozku nedoputovalo zhola nic. Mám to vůbec zapotřebí?
Můj prťavý společník mě bezstarostným poklusem vedl tím černým lesem, který zřejmě byl jeho domovem. Mně tak do skoku jako jemu nebylo – to místo bylo dost děsivé, stromy jako by si šeptaly, nakláněly se k sobě a oči zírající z křoví nevyhlížely přátelsky. „Mamlasi, jseš si tím jistej?“ oslovila jsem vlče po chvíli, když už jsem si začínala vážně myslet, že mě ten zatracený skrček vede k jisté záhubě. „Mrmrm,“ proneslo vlče moudře. Moje blbost, že jsem vůbec čekala jinou odpověď. Mé pochybnosti o vlčkově duševním zdraví asi nebyly úplně zcestné, ale zase zcela mimo taky nebyl, protože po pár chvílích se před námi vynořila jeskyně. Mamlas k ní nadšeně docapal a zastavil se u vchodu. „Máma!“ zvolal triumfálně. Mě by ale do jeskyně nedostali ani párem volů. „Mhm, tak padej za mámou a už mě nech,“ zavrčela jsem otráveně. Můj hlas se ozvěnou rozlehl v jeskyni, podle zvuku opravdu velké. „Miláááčku, už jsi doma?“

Na nějakou dobu jsem osaměla se svými myšlenkami, ne však na dlouho. Jen krátce po mém příchodu se horami rozlehlo další zavytí. Našpicovala jsem uši. Už někdo jde. Rychle jsem se připravila na to, udělat co nejlepší dojem a vstala jsem. Opravdu, zanedlouho se mi v zorném poli objevila šedivá žíhaná vlčice. Na krku měla stuhu s blýskavou cetkou a na čele bílý flíček a když přišla blíž, neunikla mi ani spálenina na jejím rameni. Dostalo se mi však poněkud jiného přivítání, než bych očekávala – pozdrav Stříbřenky byl velmi vřelý až veselý. Překvapeně jsem zamrkala. Asi by se jim hodili drsnější ochránci, napadlo mě v první chvíli, ale to už si členka smečky poskládala tvář do výrazu mnohem vážnějšího a pustila se do mě v duchu, který bych očekávala spíše. To lehké zaškobrtnutí na začátku mi však neušlo. Vyposlechla jsem si její proslov a pak zcela nevzrušeně odpověděla: „Zdravím. Bohužel moje plány se s myšlenkou odchodu neslučují. Hledám smečku.“ Do čenichu mi zavál pach Jiskřičky, který se náhle přiblížil. A kruci. Ona je tu taky? To mohl být problém. Přítomnost Lennie mi velkou radost neudělala. Popravdě jsem pořád nevěděla, co si o té vlčici myslet. Jedna věc byla, že mi zachránila život. Fajn. To se jí přičítá k dobru. Věc druhá ovšem byla ta, že mě nazvala otravnou a později ještě uřvanou a navíc mě šikanovala, když jsme byli zakletí. To poslední bych jí byla schopná odpustit, ale ty slovní urážky, chm... A navíc – jak to, že se naše cesty pořád takhle proplétaly? Extra divný. Vycouvat jsem kvůli ní ale nehodlala, proto jsem raději své zraky stočila zpět na Stříbřenku. „Máte tu Alfu?“ otázala jsem se. Nemělo cenu to rozebírat, pokud tu nebude.
Odpovědi na mou otázku se mi dostalo vzápětí, protože ten, koho jsem podle výrazného pachu identifikovala jako Alfu, se k nám snesl z nebe. Na netopýřích křídlech. S vlčetem přikurtovaným na záda větvemi. Tahle země je jak z nějakýho divnýho snu, fakt. Doposud zcela neutrální výraz na mé tváři se přelil ve výraz mírného údivu. Mírného, protože navzdory všemu, tohle rozhodně nebyla ta nejdivnější věc, jakou jsem za poslední měsíce viděla. Dramatický efekt jeho příchodu byl tedy poněkud narušen tím, že já byla přehlcena magickými vjemy a tudíž jsem nereagovala takovým šokem, jaký by u mě pravděpodobně nastal kdykoliv dříve. Nicméně hustej příchod to byl stále a za to jsem Alfákovi přičetla pár bodů k dobru. „Zdravím,“ pozdravila jsem i jeho - poté co se zaparkoval vedle Stříbřenky a odmotal si vlče z hřbetu - jako by mi právě nepředvedl hotový div přírody. „Jsem Cynthia. Ráda bych se ucházela o místo ve zdejší smečce,“ objasnila jsem mu klidně, jak se věci mají. Udivený pohled jsem ze své tváře dávno smetla a nahradila ho tím původním, vážným. Stála jsem pevně, sebevědomě. Možná jsem měla zvolit podřízenější postoj, ale já nikdy nebyla tím, kdo by se před druhými plazil, hrbil a lízal jim nohy. Očima jsem jen rychle přejela okolí. Jiskřička s postraším hnědým vlkem, kterého jsem potkala u dýně, se povalovali opodál a čučeli na nás, jako bychom byli nějaká groteska. Pak mi zraky padly na tmavé vlče, které se motalo kolem Faliona. Dceruška, napadlo mě. Takhle na zimu? Přišlo mi to jako holý nerozum, pořizovat si mladé před nejnáročnějším obdobím roku. A to kdekoliv, neřku-li v horách. No, třeba to byla nehoda. Vlci jsou různí. Co já vim? Třeba ji někde našel. Není mu moc podobná. Spíš vůbec. Přítomnost vlčete mě ale vyvedla z rovnováhy snad víc, než celá záležitost s lítajícím Alfou. Jediné, co jsem o nich věděla bylo to, že disponují ostrými zuby, které ráda zabořují do svého okolí a že jsou hlasitá a uřvaná. A to ne podle Jiskřiččiny definice uřvanosti. Doopravdy uřvaná. Prozatím jsem se rozhodla mládětem moc nezatěžovat. Měla jsem důležitější věci. Obrátila jsem pohled zpátky na Faliona a čekala na otázky, které bezpochyby přijdou.

//Ageronský les

Ten mírný, nenápadný pach smečky, který se mi jen lehce ochomýtl o čumák, zesiloval, jak jsem kráčela víc na sever, k vrcholkům oněch hor, které jsem předtím viděla. Následovala jsem svůj čenich a ten mě brzy vyvedl z lesa. Rázem jsem se octla na úbočí hor. Bylo tu ještě chladněji a místy jsem viděla i cáry sněhu, předpokládala jsem, že ve vyšších polohách bude sněhová pokrývka celistvější. Sníh však v tu chvíli rozhodně nebyl tou hlavní věcí, která zaměstnávala mé myšlenky. Octla jsem se na okraji území smečky, která sídlila v těchto horách. Měla jsem zřejmě poslední šanci se otočit a nepozorovaně zmizet, než si na mě dojdou došlápnout zdejší obyvatelé. Rozhodla jsem se této šance nevyužít. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale myšlenka na život v horách se mi poměrně zamlouvala. V zimě asi žádná sláva, ale přes léto? V době, kdy v nižších polohách panuje nesnesitelné vedro, tu muselo být jako v ráji. Tak jo. Takže se jde na věc. Na tvář se mi vetřel mírný úšklebek, konečně po všech těch měsících toulek jsem měla šanci to zkusit se smečkou. Nikde nebylo dáno, že se sem vážně přidám, pravda. O tom rozhodne až střet se členy a hlavně s Alfou. Nehodlala jsem tu zůstávat, pokud zdejší nejvýše postavený vlk bude nějaký do nebe volající blbec. Ale přesto...
Usadila jsem se způsobně jen kousek od označkovaných hranic a hlasitým zavytím dala na vědomí svou přítomnost. Aby bylo jasný, že jsem slušně vychovaná, že ano. Nepociťovala jsem vyloženě nervozitu, ačkoliv jsem zaznamenala, jak se mi očekáváním mírně zvýšil tep. To bylo ale asi tak všechno. Co se týkalo smeček, byla jsem si poměrně jistá. Věděla jsem, jak to chodí. Věděla jsem, jak se chovat. Znala jsem to všechno. Na jedinou vteřinu mi nepřišlo na mysl, že by mě tu nemuseli chtít – byla jsem přece jednoznačným přínosem. Kdyby se věci fenomenálně nepodělaly, sama bych dnes už byla Alfou mojí rodné smečky. Nebo jsem tomu alespoň věřila. Jenže ta teď byla nejspíše stále v tlapách toho blábolícího idiota, kterého jsem žel bohům musela nadále pokládat za svého bratra. Teď jsem kvůli němu někde musela začínat od píky, kdežto doma jsem měla cestičku pěkně vyšlapanou. A k čemu mi to bylo? K ničemu! Inu, má cestička, kterou pro mě vyšlapali jiní, byla spíše slepá ulice. Budu-li mít štěstí, začnu si tady vyšlapávat nějakou cestičku sama. Co si vlk neudělá sám, to nemá. Zatímco jsem se v hlavě těmito úvahami zaobírala, čekala jsem prakticky bez hnutí, jen špičkou ocasu jsem lehce pocukávala. Dovedla jsem být trpělivá, když jsem chtěla.

//VVJ (přes Západní Galtavar)

Než jsem svým ležérním tempem překonala vzdálenost mezi jezerem a lesem, již se úplně setmělo. Ochlazení bylo citelné, ale mně příliš nevadilo. Již mi stačil narůst poměrně obstojný zimní kožich a chlad jsem vždycky snášela o dost lépe, než vedro. Pitomé slunce má konečně utrum. Možná i to byla část důvodu, proč jsem se teď poflakovala tady, na severu pod horami, jejichž vrcholky jsem viděla předtím, než mi je koruny stromů zakryly. Popravdě jsem ale zase tak do hloubky nad směrem svých kroků nepřemýšlela. Zkrátka jsem šla, kam mě tlapy nesly a věřila tomu, že nakonec někam dojdu. Třeba i najdu, co hledám.
Velmi krátce poté, co jsem vkročila pod stromy dalšího lesa jsem si povšimla čehosi podivného. Nebyla tu zas taková tma. Mechový koberec, který pokrýval celou zem, začal pod noční oblohou měkce zářit. Hleděla jsem na to užasle. Byl to hodně neobvyklý přírodní jev. Zvolna jsem kráčela po mechu, šťouchala do něj tlapou a zvědavě ho očichávala. Až po pěkné řádce minut jsem se rozvzpomněla na své předsevzetí. Ne! Nesmím se nechat rozptylovat. Kdo ví, co je to zase za habaďůru. Zavrtěla jsem hlavou nad vlastní nepoučitelností. Těžko říct, co by se mi muselo stát, abych přestala být neodolatelně přitahována k podivnostem a výstřednostem zdejšího kraje. Prozatím se zdálo, že tahle má tendence je jako nevyléčitelná choroba, která by mě tímto stylem mohla časem klidně stát život. Jenže se nedalo nic dělat. Nedokázala jsem si pomoct. Násilím jsem odtrhla fialkové zraky od zářící krásy kolem a se zdviženým čenichem pečlivě zavětřila. Panovalo téměř úplné bezvětří, mírný noční vánek se mi však přesto otřel o čenich mírným pachem smečky někde nedaleko. Srdce mi v hrudi poskočilo. Že by? Byl čas jít zkusit své štěstí.

//Ragarské pohoří

//Zarostlý les (přes řeku Kierb)

Je podzim, napadlo mě náhle a ta myšlenka mě z nějakého důvodu přinutila se v šoku zastavit. Ano. Byl podzim. Byl už dost a značně pokročilý podzim. Kdoví proč mě to tak hrozně zasáhlo. Snad proto, jak rychle čas letí. Léto sotva začínalo, když jsem sem dorazila, a teď? Všechny stromy už byly skoro holé, všude se válelo listí. Plavalo i na hladině jezera, ke kterému mě donesly mé tlapy. Pomalu jsem došla až ke břehu, hltavě se napila a pak se zahleděla na svůj odraz na vodní hladině. Podzim. A já byla pořád, tam kde předtím. Tulačka bez domova, bez společníků, bezprizorní a osamocená. Na zimu. Bylo by to vůbec poprvé, co bych zimu musela přežívat sama, pokud s tím v nejbližších dnech něco neudělám. Nebála jsem se, že bych nepřežila. Prozatím se zdálo, že zdejší kraj má zvěře dostatek, znala jsem i dobré místo, kde se dá ukrýt a v nejhorším případě bych to nějak doklepala do jara i o mršinách. Jenže by to byl strašlivej opruz. Fakt hroznej. Jen z pomyšlení na to, jak se donekonečna pachtím sama ve sněhu a hledám nějakou zdechlinu k ohlodání a peru se o ni s liškami a šakaly se mi ježil hřbet. Bylo třeba s tím něco udělat. A to brzo. Ideálně začít okamžitě.
Hledat si smečku jsem chtěla už dávno. Bavila jsem se o tom už s Awarakem, jak se mi teď vybavilo, a to už byla pěkná řádka západů slunce. Jenže mě pořád něco přerušovalo. Tornáda, kouzla, magické výlevy... a najednou byl podzim a začínalo to už trochu hořet. No, ale já to tak nenechám. Během toho divokého pobíhání po celém území mi do čenichu pachy pár smeček zavály, ale jejich umístění jsem si vybavovala jen hodně, hodně matně. Měla jsem tehdy jiné starosti. Ale teď se to stalo mou prioritou. Skálopevně jsem se rozhodla, že se nenechám čímkoliv rozptylovat, byť by to bylo sebedivnější. Žádní krtci, kouzelné dýně nebo jiné rostliny, nic. Odlepila jsem pohled od rozvlněné hladiny, v níž se zrcadlilo zapadající slunce. Předpokládala jsem, že moc takhle pěkných dní už nebude. S večerem se začínalo ochlazovat a už jsem téměř mohla cítit ve vzduchu příchod zimy. Byl nejvyšší čas vyrazit.

//Ageronský les (přes Západní Galtavar)

//Jezevčí les

Ponechala jsem Starlinga s Ilenií jejich vlastnímu osudu. Ať si teda pořeší ty svoje záležitosti. Nepotřebovala jsem být zase u všeho. Ačkoliv mě to trochu mrzelo, s Ilenií byla sranda, konečně se našel někdo, kdo byl schopen se slovy i trochu ohánět a ne se hned urážet a nebo začít hrát nějaké psychologické hry. Ne jako někdo. Ale stejně. Byla to jenom nějaká Nádhera. Netřeba příliš truchlit pro to, že se naše cesty musely tak záhy rozejít.
Po dlouhé, dlouhé, předlouhé době jsem úplně osaměla a nemusela se přitom obávat žádného nebezpečí ze strany duchů, nemusela jsem odolávat žádnému nutkání nahánět kostlivce. Měla jsem pocit, že mi ze srdce spadl velký, těžký balvan. Mohla jsem jít, kam jsem jen chtěla a kam mě tlapy povedou. Nikdo nebyl na dohled. Žádný Zakar. Žádná Kaleo. Bylo mi trochu divné, že mě sestra ve zbrani už nenaháněla, byla předtím přece jako klíště. Třeba našla toho svýho... Flése? Fralése? Něco takovýho to bylo. Konečně jsem měla trochu času si všechno v hlavě porovnat. Šla jsem pomalu, nebylo kam spěchat. Žaludek jsem měla plný a vlastně jsem ani netušila, kam jdu. Nechala jsem tlapy, ať mě nesou, kam uznají za vhodné, zatímco myšlenky se mi toulaly kolem událostí uplynulých týdnů. Byla to divoká jízda, jen co je pravda. Jestli jsem tu hodlala zůstat, zdálo se, že se budu muset s pravidelnou nadílkou šíleností asi smířit. Nic tu nešlo podle plánu a rozhodně se tu nic nedělo normálním způsobem. Ne. Všechno musela být zpropadená výzva a boj o život. Na jednu stranu se vlk aspoň nenudil. Nějaká rutina tu asi ani nehrozila. Na druhou stranu... chvíle klidu by mě taky rozhodně nezabila.

//VVJ přes řeku Kierb

Oko? Zkoumavě jsem se zahleděla Starlingovi do očí, nic zvláštního jsem však na nich neviděla. Tedy, až na ty jizvy. Chm. Pravděpodobně to byla nějaká záležitost mezi nimi. Sourozenecká záležitost. U Ilenie proběhla značná změna v chování – vypadala provinile, skoro zahanbeně, zírala si na tlapy a její plamenná výřečnost byla ta tam. Když jsem se s ní teď nemohla hádat a seděla jsem tu mezi těmi dvěma hromádkami neštěstí, začala jsem nabývat dojmu, že bych asi měla vypadnout. Už po sobě neštěkali – teda, Ilenia neštěkala po Starlingovi – a tak to celé už nebylo zdaleka tak zábavné. Najednou jsem jim navíc trochu začínala závidět. Jejich vztahy evidentně nebyly ideální, ale měli alespoň nějaké. Aspoň ví, že jejich sourozenec je naživu. Co vím já? Nic. Ubránila jsem se povzdechu, ale z téhle situace jsem zatoužila vypadnout. Nevzbuzovala ve mě příjemné pocity. Ileniino velmi krátké a stručné vyprávění o oponentce a tom, jak přišla ke svým jizvám, jsem poslouchala jen na půl ucha a zabývala se vlastními myšlenkami.
Poté se ovšem řeč stočila na propadlinu a já byla opět přímo oslovena, tudíž jsem se rychle vrátila do přítomnosti. Jak jsem předpokládala, Ilenii jsem efektivně zmátla. Zvládla to však přehrát zpátky poměrně obstojně, to se jí musí nechat. „Viď, žejo?“ nadšeně jsem přitakávala a obnovila svůj široký úsměv na tváři. „Moje slova, úplně. V konfrontaci s takovými úrovněmi legendárnosti to nižší živočichové často nezvládají!“ Starling pak vytáhl to, jak byli všichni domlácení. Už jsem mu chtěla dát za pravdu, sakra, však on nebyl zas tak špatnej, jen ve světle své sestry zrovna moc nevynikal, jenže to už se do toho vložila Nádhera. Což absolutně zavrhovalo jakoukoliv možnost, že bych se otevřeně přiznala k tomu, v jakém stavu jsem se po opuštění propadliny octla. „Kdybys patřila mezi nás legendy, tak bys dávno věděla, že všechno co děláme, děláme tak, že to nikdo jakživ neviděl,“ odsekla jsem. „Avšak, bohužel,“ naklonila jsem smutně hlavu na stranu a dospěla k závěru, že pro dnešek toho bylo zrovna tak akorát dost. „No nic, srdíčka,“ pronesla jsem k oběma sourozencům a vstala. „Ač mi to rve srdce, opustím vaši ctěnou, pardon, velectěnou společnost. Děkuji za pohoštění,“ kývla jsem na Starlinga, „i za velmi příjemnou společenskou konverzaci,“ zašklebila jsem se široce na Ilenii. Pak jsem zavrtěla hlavou a skončila s tou šaškárnou. „Mějte se,“ pronesla jsem, mávla v širokém oblouku ocasem a poklusem vyběhla z lesíku bez jakéhokoliv jasného plánu, co budu dělat dál.

//Zarostlý les
//Nebudu vám nadále dělat křena u rodinných záležitostí :D Díky za super hru!

Odolala jsem nutkavému pokušení opět zavrtět hlavou, když Starling pronesl, že se nás nesnaží okouzlovat, nýbrž pouze chovat se zdvořile. A ještě se mi omluvil. Za to, že jsem do něj rejpla. To se nevidí. S plnou tlamou jezevce jsem díky bohům nemohla nic moc komentovat, tudíž jsem ani Starlinga neuvrhla ještě hlouběji do hlubin jeho deprese, nebo co to vlastně měl. Pokud by to vůbec šlo. Ten vlk byl hotová chodící přehlídka smutku, jeden by brečel jen z toho pohledu na něj. Ilenia byla podivně zamlklá i poté, co jí tlamu už nezaměstnával jezevec. Ne, že bych tuto změnu neuvítala. Z mého pohledu čím mín zbytečných keců, tím lépe. Olízla jsem si krev z čenichu a dlouze se protáhla, než jsem se opět usadila na zem.
V příští chvíli jsem se málem zadusila slinou, když mi Starling položil onu otázku. "Ehhrhm," vypravila jsem se sebe v první chvíli, jak jsem se snažila popadlout dech a zároveň se příliš očividně nedusit. Přeci se neztrapním před Nádherou, dávala by mi to pořád sežrat. Zdálo se, že trauma z propasti mě bude pronásledovat, kam se jen hnu. Chtěl to slyšet Awarak, vykládala jsem o tom Kaleo, a teď to ještě vytahuje Starling. A on tam byl? Přimhouřila jsem zkoumavě oči. No, při bližším pohledu mi jeho obličej byl poněkud povědomý. Kdyby to ale nevytáhl, byla bych si ho s tím zážitkem nikdy nespojila. Praštila jsem se tam koneckonců několikrát do hlavy. "Byla, dobrej postřeh," vyrazila jsem ze sebe, když jsem konečně nabyla schopnosti mluvit. Hned vzápětí jsem pohled stočila k Ilenii. "No jistě, drahá Nádhero, rochnila jsem se tam já, tady tvůj brácha a ještě spousta jiných pablbů, kteří nechtěli nic jiného, než přijít na kloub záhadě sebevraždících se krtků, bylo to vážně k popukání, škoda, že jsi tam nebyla s námi, mé srdce pláče," zamrkala jsem na ni, praštila do země špičkou ocasu a nasadila široký, neviňátkovský úsměv. Věděla jsem moc dobře, že tahle věta k Nádheřinu očividnému zmatku jenom přidá, ale já se nějakým zdlouhavým vysvětlováním unavovat nehodlala. Stačilo, že jsem tu teď musela sedět se Starlingem, který mě pravděpodobně viděl ve stavu, ve kterém bych rozhodně nechtěla, aby mě někdo viděl. Rozmlácenou, poraženou, vysílenou... Pokud byly jeho vzpomínky na celou věc tak chaotické a rozmazané, jako ty mé, pravděpodobně jsem se neměla čeho obávat. Stejně to ale nebylo mé oblíbené téma, dělalo se mi blbě jenom při té vzpomínce. Tehdy jsem byla tak blízko smrti, jako ještě nikdy. Nemluvě o tom všem, co následovalo. Fujtajbl.

Zprvu jsem si říkala, že bylo asi dobře, že jsem se za zvířetem vydala taky. Starling tam totiž jen stál a civěl na něj s jedním okem zavřeným. A to je co za taktiku? Zaměřoval si ho? Nebo co to sakra bylo? Držela jsem se těsně za jezevcem, Ilenie mě stále následovala a já už se připravovala k tomu, že jezevce teda doženu a zardousím, když Starling evidentně radši vymýšlí blbosti, než by se zabýval lovem a vůbec, co si vlk neudělá sám, to nemá... No, ale pak šediváček překvapil. Jeho taktika, ať byla jakkoliv podivná, zafungovala. No tyvole? pomyslela jsem si udiveně, když se jezevec navzdory veškerému očekávání octl ve vlkově sevření. Zdálo se, že nakonec přece jen hlady nepojdeme a že Starling není úplně marnej. "Dobrý," zabručela jsem vcelku potěšeně, když jsem zabrzdila u šedobílého vlka a jeho čerstvě skolené kořisti. To už tu ale byla i Ilenia, jejíž náhlý obrat k nadšení mě snad i trochu vyděsil. Byla to totiž změna nálady vysloveně o stoosmdesát stupňů úplně z ničeho nic. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Dík, Starlingu," prohodila jsem směrem k šedobílému vlku - aby se neřeklo, že jsem úplně nevděčná kráva, žejo - a po vzoru jeho sestry se pustila do jídla. Po pár soustech mi ale pohled padl zpátky na šedého vlka. "Hele," střelila jsem po něm fialkovým pohledem. "Máš nějakej racionální důvod k držení protestní hladovky, či se nás jenom snažíš ohromit svým rytířstvím?" naklonila jsem tázavě hlavu. Protože mě to teda neohromuje. Naopak mě to spíš trochu rozčilovalo. Ve chvíli, kdy jsem si hodlala svůj názor na něj trochu poopravit, se Starling musel projevit jako uťáplý ňouma, který se snad bojí vzít si svůj díl toho, co mu poprávu patří. Znovu jsem zavrtěla hlavou. S takovouhle si ji za chvíli ukroutím. Bez ohledu na to, zdali se Starling hodlal připojit ke mně a Nádheře v jídle, nebo ne, jsem zhltala další kus jezevce. Když jsem s tím byla hotova, olízla jsem si tlamu a zazubila se na všechny přítomné. "No, to šlo hladce."

Plížila jsem se širokým obloukem okolo toho připlácnutého zvířete. Ilenia mě následovala. Potichu, jak jsem chtěla. Bylo mi trochu divný, že mě tak bez protestů poslouchala, ale rozhodně jsem si nestěžovala. Třeba pochopila, kdo z nás dvou je tady lepší. Srdce mi bušilo v hrudi hrozně divoce, mnohem divočeji, než bych si byla přála. Při lovu bylo třeba zachovat klid, ale mě hlad tak strašlivě sžíral, že se mi to moc nedařilo. Byla jsem moc rozrušená, moc nervní, myšlenky vířily příliš rychle. Jezevec, napadlo mě najednou. Je to jezevec, přece jsme se o něm bavili s Awarakem... neříkal něco o lese s obřím jezevcem? V náhlém záblesku nevysvětlitelné paniky jsem se rozhlédla kolem, jestli se náhodou právě nechystáme ulovit mládě toho pověstného, legendárního jezevce (stěží byl ale legendárnější, než já) a v tomto okamžiku polevené pozornosti po tom normálně velkém jezevci vystartovala Ilenie. Neváhala jsem a vyběhla taky, ale hořký pocit zahanbení už se mi nalepil na patro. Kdybych tu byla sama, ten jezevec by zcela jistě upláchl, protože jsem čuměla po vejrech a nedávala pozor. Ilenie se zachovala správně a pohotově, věděla jsem to. Jen jsem jí to nehodlala přiznat. O to to celé totiž bylo horší. Přece se nenechám zahanbit! Kousla jsem se do jazyka, teď nebyla vhodná chvíle se tím zabývat, a raději běžela za zvířetem, které se dalo na těžkopádný útěk. Z toho, co jsem viděla, by to neměla být zase tak těžká kořist. To by musel být Starling úplně nekompetentní, aby takového kolébavého funila nedostihl. Neměla jsem ovšem o loveckých schopnostech šedobílého vlka sebemenší ponětí. Proto jsem raději zvíře následovala taky, ačkoliv unavená a hladová jsem rozhodně nedosahovala žádné závratné rychlosti. Rozhodla jsem se ale působit aspoň jako jakási pojistka pro případ nouze. Co kdyby ho Starling chytil a pak mu jezevec najednou připadl moc roztomilý na to, aby ho zabil? A taky jsem chtěla, aby Ilenie viděla, že jsem schopná, schopnější než ona, schopnější než oni oba dohromady. Legenda potřebovala šanci zazářit.

Ze Starlingových slov jsem vyrozuměla, že v jejich rodině se událo nějaké dost drsné drama. Takové už rodiny asi prostě bývají. Ta moje byla taky pěkně na draka. O to zajímavější bylo sledovat drama rodin jiných, se kterými jsem neměla prakticky nic společného, ovšem kromě toho, že jsem tu seděla a přihlížela jejich rozhovoru, který by patrně měl být veden spíše soukromě. No, já to nikomu vykládat stejně nehodlala. Ty nejlepší drby si nechávám jen pro sebe. Kdyby můj prázdný žaludek tak vehementně neprotestoval, byla bych se královsky bavila. I na řešení tohoto problému se však začalo pracovat. "Ó, vážně? Děkuji ti nastotisíckrát za svolení," protáhla jsem se kolem Ilenie a plácla ji jakoby omylem špičkou ocasu přes čumák, než jse zamířila mezi stromy. Má držkatá společnice mě následovala, a dokonce se u toho dokázala i chovat tiše. To se nedalo říct o Starlingovi, který začal mít kecy, sotva jsme ušly půl metru. Protočila jsem oči. Že se nedá v lese nahánět? Má teorie o tom, že Starling patří ke zdejší značně rozrostlé komunitě sucharů, co se bojí i sebemenšího risku, se začínala potvrzovat. Než jsem stačila byť jen otevřít tlamu, Ilenia ho utla. Souhlasila jsem s každým jejím slovem, ale ten luxus toho, abych to řekla nahlas, jsem jí nedopřála. Ať si, princezna, zas tak moc o sobě nemyslí. Už takhle to bylo víc než dost. "Doufám, že to tvůj bráška nezvoře," prohodila jsem k ní místo toho jen tak mimochodem, když jsme se trochu vzdálily. Aby řeč nestála. Dál jsem ovšem pokračovala mlčky a opatrně našlapovala. Bylo třeba najít nějakou vhodnou kořist.
Tiché plížení lesem ovšem narušilo nějaké divné bručení. To je zas co? Zašvidrala jsem po Ilenii. Vůbec bych se nedivila, kdyby to dělala ona - třeba se dávila tím bahnem, na které měla pořád takovou chuť, soudě dle toho, že o něm nikdy nepřestávala mluvit. Vlčice však zřejmě nebyla původcem těch zvrácených zvuků a dokonce se to snažila hodit na mě. "To nedělám já, ty chytrá," zavrčela jsem na ni a ani se neobtěžovala s nějakou chytrou poznámkou. Mozek se mi soustředil jen na to, abych zjistila, co to tady tak strašně bručí. Divočák? Medvěd? Podobalo se to, popravdě, trochu oběma zvířatům, ale neznělo to tak docela ani jako jedno. Ani to tak nebylo cítit. Ušly jsme jen pár dalších kroků, když jsem spatřila původce hluku před sebou zcela jasně. Samozřejmě ve stejné chvíli, kdy mě Ilenie umlčela. Co mě pštíš, krávo, já to viděla první, zaškaredila jsem se na ni, ale nic jsem neříkala, neb jsem nechtěla zvíře vyplašit. Byl to podivný tvor. Takový rozpláclý. Černobílý jako moje společnice. Třeba je to taky její bratr. Nějakej nepovedenej kryplík. Ušklíbla jsem se nad svou myšlenkou, ale v další vteřině jsem přepla do módu lovce. Bylo třeba to zvíře, ať to bylo cokoliv, nahnat k panu V-lese-se-nedá-lovit a doufat, že se s ním nějak vypořádá. "Musíme tomu nadběhnout," sykla jsem k Ilenii pro případ, že by jí to nedošlo, a začala jsem zvíře lesem širokým obloukem obcházet, přikrčená k zemi, abych co nejvíc snížila šanci, že ho vyplaším předčasně. Jen jsem doufala, že mě ona následuje a neudělá žádnou kolosální pitomost. Prozatím ale šlo všechno dobře. Pokud to tak půjde dál, měly bychom se brzy octnout v pozici, ze které by nemělo být už tak těžké toho placatého Ileniina příbuzného nahnat směrem, ze kterého jsme přišly.

//Jestli tam chybí občas písmena, tak pardon, píšu to na úplně pošahaný klávesnici a ještě jsem si to celý jednou smazala... :D

„Ilenia? Hezký,“ odfrkla jsem si stejně, jako ona předtím u mého jména. „Nejsme my krásná dvojka? Nádhera a Legenda? To je sladký.“ Chtěla jsem vymyslet nějakou pěknou přezdívku i Starlingovi, ale to se mi moc nedařilo – nejvíc by k němu asi seděl Mumla. Ano, bratr černobílé byl proti všemu očekávání spíše zakřiknutý, cosi si šmrmlal pod vousy a bylo mu houby rozumět. Stěží jsem z toho jeho monologu vyrozuměla svoje jméno. Ilenie mu ale evidentně rozuměla docela dobře, protože jen co s tím svým mrmlavým monologem skončil, pustila se do něj hlava nehlava, vrčela a slovně mu pěkně vyprášila kožich. Neměla jsem sebemenší ponětí, co jí ten chudák udělal, ale sledovala jsem tu scénu s nemalým zaujetím. Ještě tak mít k tomu něco k zakousnutí a bylo by to super divadlo na podzimní dopoledne, napadlo mě.
Mého, a jo, dobře, trochu taky Ileniina (//Ileniiného??? Sorry, nevím :D) návrhu na lov se oba chytili. Šedobílý přiznal, že lovit zrovna dvakrát neumí. No hlavně aby to stačilo i na naše přežití, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla. Přišlo mi špatný se pouštět i do něj. Už teď vypadal jako chodící hrouda deprese, měla jsem strach, že by ho jediné dobře mířené slovo dokázalo rozložit na kousky. Jeho sestřička, naproti tomu, zářila sebevědomím a dokonce už začala vymýšlet plán. Ani přitom nepřestala do svého bratra rýt. Bylo to téměř obdivuhodné. Bohové, ty mařko, co máš co obdivovat na takové můře? Zase se uklidníme, uzemnila jsem sama sebe v duchu a zářivě se usmála na Ilenii. „Vskutku brilantní plán, ó nádhero,“ zamrkala jsem na ni laškovně. „Lepší bych sama nevymyslela. Bez tvého zářného intelektu bychom byli všichni ztraceni a odsouzeni žrát to bahno, ale takhle?“ Zavrtěla jsem hlavou, jako že výšiny její inteligence se slovy ani nedají popsat. „Dej šanci zazářit i nebohé legendě, jo?“ požádala jsem vzápětí a vydala se bez váhání mezi stromy, najít nějakou kořist, kterou bychom mohli nahnat bratru Nádhery. „Jdem. A hlavně našlapuj lehce na svých velectěných nožkách, abychom pak nemuseli žrát mech, děkuji ti velmi krásně,“ upozornila jsem ji pro jistotu, aby nedělala příliš velký hluk. Dělala ze sebe sice kdoví co, ale čertví, jestli kdy vůbec lovila něco většího, než je krtek.

//Tmavé smrčiny

Hladová a pěkně zesláblá, ale rozhodnutá té černobílé čůze pokazit den co nejvíc, jako trest za to, že mi narušila spánek, jsem ji následovala. Zastavila se až v lese. Nebyly jsme tam samy. Postával tam ještě šedobílý vlk, měla jsem dojem, že jsem ho zahlédla předtím, ještě když byl v podobě ducha. „Jasně, že se jen tak nevidím,“ odsekla jsem a hrdě pozvedla hlavu. „Takovejch, jako jsem já, je totiž hrozně málo. Legendy se rodí strašně vzácně.“ Černobílá mě pak představila, ne zrovna lichotivě, tomu druhému vlku. Pitvořila jsem se jí za zády, ale prozatím jsem nic neříkala. Klíčové bylo nenechat se vytočit. Raději jsem mezi jejími slovy hledala kousky nějakých užitečných informací. Jako třeba že ten šedivý vlk naproti se jmenuje Starling. Pomalu jsem přesunula svůj pohled na něj – byli si trochu podobní. To jen potvrdila její slova. Tak bratr.
„Těší mě,“ řekla jsem Starlingovi zcela neutrálním tónem a pohledem se snažila odhadnout, copak je asi zač a jestli je taky tak na palici, jako jeho vykutálená sestřička. Po té jsem střelila fialovým pohledem. „No, když tak strašlivě hezky prosíš, tak mu to tedy povím. Aby nebyl smutnej. Jsem Cynthia. Hnusačka bez klobouku,“ upřesnila jsem. „Mrzí mě, že už ho nemám a ty se teď musíš dívat na můj xicht,“ sdělila jsem Černobílé lítostivě. „Taky mi moc chybí. Já na tebe přes tu krempu taky zrovna dvakrát dobře neviděla. Teď jsem ovšem viděla už všechno a můj život nikdy nebude jako předtím.“ Otřásla jsem se hraným odporem a zašklebila se. „A mimochodem, když se tu tak hezky seznamujeme – jaké ráčí být tvé ctěné jméno, nádhero?“ otázala jsem se a stále se široce zubila. Na mě tady bude hrát nějaké divadýlko a sama se nepředstaví. Když jsem o tom tak přemýšlela, možná mi svý jméno už říkala – když byla ještě ve formě ducha. To se mi ale z hlavy už dávno vykouřilo.
Rázem se zdálo, že se tu vytváří nějaké menší rodinné dramátko. Zrada? A sakra, můj úšklebek se ještě rozšířil. Nepocítila jsem sebemenší náznak empatie, která by třeba byla vyvolána tím, že mě samotnou můj vlastní bratr kdysi taky bodl kudlou do zad. Kdepak. Než se z toho něco vyvinulo, Černobílá se dožadovala žrádla. A mně v tu chvíli hlasitě zakručelo v žaludku. „To je aspoň slovo do pranice,“ vstoupila jsem opět do hovoru, nebylo ovšem zcela jasné, zda mluvím k vlčici nebo ke svému žaludku. „Umíte vy dva třeba lovit?“ nadhodila jsem. Popravdě jsem ani netušila, jestli bych na nějaký lov měla dost sil, cítila jsem se lehce rozklepaná, nikdo ale neříkal, že bych všechno oddřela já. Nějakou třínohou srnku bychom ve třech jistě skolit dokázali. Pokud ovšem oni dva nejsou z nějaké negramotné rodiny. To nebylo vyloučeno.