Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Doufala jsem, že se mi povede vyklouznout, aniž bych měla nějakého svědka na svoje promlouvání ke stromům. Jenže vlčice ležící na zemi přede mnou se začala probouzet se spoustou neartikulovaných zvuků. Sledovala jsem ji dál mlčky, jedinou změnou bylo lehce povytažené "obočí". Jehličí se z ní jen sypalo, stejně jako nesrozumitelná zamručení, než se jí na tváři náhle roztáhl široký úsměv a oháňka vylítla až kamsi k nebi. Uvědomila jsem si, že mám co dočinění se sotva odrostlým vlčetem. Naštěstí už dost odrostlým na to, aby se dovedla protlouct světem i sama. Určitě. Kdyby jako... na něm náhodou byla sama. Po předchozích zkušenostech jsem byla možná trochu paranoidní, ale kdo se mi mohl divit.
"Čau," opáčila jsem zvolna a trochu se mi naježila srst, když někde poblíž zahřmělo. Zvedal se vítr, z nebe krápaly první velké kapky a schylovalo se k pořádné bouřce. To jsem poznala i bez magie. Viselo to všude ve vzduchu. "Cynthia. Co tu blbneš v tom jehličí?" nemohla jsem si odpustit otázku - musela to mít zabodané úplně všude. Krom toho jsem doufala, že tím zamluvím fakt, že já promlouvala ke stromům. Všimla si toho? Ne, určitě nemohla. "A ke všemu v bouřce?" stočila jsem hlavu k obloze, když má slova následovalo další zahřmění. Jenže v bouřce jsme tu blbly samozřejmě obě. Já se ale nebála. Mohla jsem živly umlčet, kdyby se rozjely až moc.

//Ohnivé jezero

Byla to dobrá otázka. Co teď? Ani jsem nevěděla, jestli myslím třeba v příštích deseti minutách nebo spíš v příštích měsících a letech. Možná bylo na čase se smířit s tím, že prostě nemám žádný plán. Byla jsem jako podzimní list nesený větrem. Dělala jsem, co mě zrovna napadlo a když mě nic nenapadalo, nedělala jsem nic a nebo vymýšlela kraviny. No a je to nakonec tak špatný? Vlastně... to nebylo tak zlé. Jen by možná stálo za to mít nějaké místo, kam složit hlavu a kam se vracet. Zauvažovala jsem nad Mechovým lesem, ale chtěla by mě Sheya mít pořád za zadkem? Třeba by stačilo usadit se někde poblíž. Stejně jsem k severní části Gallirei měla vždycky bližší vztah. Tyhle jižní končiny mi nikdy k srdci dvakrát nepřirostly, kdoví proč.
Kritickým zrakem jsem se rozhlédla po borovicovém lese, jako bych čekala, že odpověď pro svou nelibost naleznu vepsanou ve větvích. "Tak vy mi nic neřeknete, jo," zabručela jsem ke stromům v domnění, že jsem sama a nikdo mě neuslyší, jak si tady mumlám sama pro sebe. Jak se ukázalo, spletla jsem se. Přede mnou na zemi se ze tmy vynořila vlčice ležící jako chcíplotina, ale vonící životem. "Huh!" vyšel ze mě překvapený zvuk, protože jsem tu nikoho nečekala. Kdoví proč. Nebyl to přece nějak odlehlý les, aby bylo divné, že tu je někdo další. Zadoufala jsem, že třeba spí nebo že mě třeba neslyšela předtím mluvit. Obezřetně jsem se zastavila a chvíli špicovala uši, jestli z její strany přijde nějaká reakce.

//Ronherský potok přes Červenou řeku

Tak se mi zdá, že jsem se prospala až do podzimu. Či minimálně na konec léta. Ve vzduchu už nebylo cítit nic z předešlého žáru a nebylo to jen tím vytrvalým mrholením, které se snášelo ze zamračené oblohy. Bylo to něco ve vzduchu. Nikdy jsem to neuměla pojmenovat, ale každý rok jsem to stejně cítila. Tu změnu, značící že rok stárne a blíží se svému konci. Další zima před námi.
Kráčela jsem beze spěchu, protože jsem neměla žádný cíl. Nechávala jsem se vést řekou, o které jsem věděla, že za denního světla by měla zvláštní barvu, třebaže teď se mi zdála stejně černá, jako kterýkoliv jiný vodní tok v noci. Dovedla mě až k jezeru, které - jak jsem taky věděla, já toho věděla, až by se z toho někomu udělalo šoufl - mělo stejnou barvu. Nepila jsem z něj, ale zastavila jsem a párkrát v něm omáchala přední tlapku, abych se přesvědčila, že je stále vlažné. Bylo. Vážně jsem si pokývla, jako bych snad byla kontrolorem zdejších neobvyklých jevů a dohlížela na to, že jsou stále kvalitní a nemizí nebo se nevymykají kontrole. Jezero nechladlo ani nevřelo, všechno bylo tip ťop. Co já teď vlastně budu jako dělat? uvažovala jsem a bez přemýšlení odklonila své kroky od vody k lesu.

//Borovicová školka

//Zlatavý les

Sice jsem se táhla jako smrad, ale Finnickovy stříbrné tlapky byly zřejmě příliš fajnové, než aby mě dál následovaly. Tak si nakašli, dupla jsem si trochu a uvolnila mentální spojení s iluzí, než jsem vyšla z lesa. Škoda, že se asi dozví, že to všechno byl podfuk, ale nechtěla jsem dál zbytečně plýtvat energií. I tak jsem byla unavená a u zurčícího potůčku to vypadalo na ideální místo pro malého šlofíčka, kterého jsem si také dopřála. I když byl o něco větší, než jen malý.

Když jsem se totiž probrala, vedra byla fuč a padal na mě jemný deštík. "Áh," protáhla jsem si spokojeně tlapy. Bylo to neskutečně příjemné, po všem tom letním pečení a pražení. Po Finnovi nebylo stále vidu ani slechu, ba ani jediný jeho stříbrný chlup jsem nezahlédla. Pravděpodobně se urazil už definitivně, nebo se rozhodl zapustit kořeny na svojí půlce lesa. Snad ví, že ta čára je jen vyrytá drápem do země, zasmála jsem se představě, že bych ho tam svou čmáranicí uvěznila. Ještě jsem se chvíli povalovala, ale potom jsem se protáhla, napila se z voňavého zpívajícího potůčku a vyrazila dál. Někam...

//Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Helou,
takový dotaz spíš do budoucna :D Kdybych si zakládala novou postavu a rovnou to s ní střihla k Životovi pro drobnou modifikaci, bylo by možné to mít už na prvním vzhledu a tvářit se v příběhu, že to má odjakživa? Jde mi o sklopené ouško, možná čumák do hněda, nic extrémně nepřirozeného :D Dík

Házení kostí se brzo změnilo v pořádnou otravu, ale nemínila jsem nechat Finnicka vyhrát ani v tomto. Takovýhle mlíčňák si na mě nebude vyskakovat, dokonce ani v takových blbostech, jakými jsme se právě zabývali. Ne-e. Uvrhla jsem proto na jeho hlavu kletbu kostního deště. Nebo tak něco. Účinek byl okamžitý a velice uspokojivý. Finnick zůstal stát, dokonale zaražený a vyvedený z míry. Z tlamy mu šly nanejvýš tak útržky nedokončených otázek, na které jsem ovšem nemínila odpovídat. Jen jsem se potutelně šklebila.
Vyvolání iluze mě trochu unavilo, ale udržet ji nebylo až tak těžké, což byla úleva. Nechtěla jsem, aby stříbrňák přišel na to, že to není doopravdy. "Jaký fuj? Sám je v sobě máš," máchla jsem tlapou, existovaly mnohem hnusnější věci, než kosti. Mohl být rád, že jsem nenechala pršet něco horšího. Určitě bych něco vymyslet dovedla. "Dobré známosti," škubla jsem rameny. "Jen si ale nemysli. Za takovýhle schopnosti už se platí vyšší cena. Musíš přinést určitou oběť," střihla jsem ušima a trochu se zamračila, když natáhl tlapu k jedné kůstce. Nechala jsem ji odkutálet, jako by to udělala skutečná kost, ale nelíbilo se mi, že do toho Finnick vrtá. Čím víc do toho bude šťourat, tím bude náročnější kouzlo udržet a tím byla větší šance, že si uvědomí, že tady něco nehraje. Musela jsem ho odtud dostat. A vymyslet důvod proč odejít nebylo nijak těžké. Slunce začínalo zářit a pálit od samotné chvíle, co vykouklo nad obzor. Blah. "Hele, jsem z toho všeho pěkně vypražená. Vypadá to, že dneska bude děsný horko. Můžeš si ty svoje smradlavý králičí kosti nechat na mojí půlce," pronesla jsem velkoryse, "páč já ji vyklízím a jdu někam, kde se nerozteču. Jdeš taky?" Skoro jsem ani nečekala na odpověď. Prostě jsem se sebrala a šla zase někam dál. Ale pomalu. Potřebovala jsem vidět, kdy se Finnick dost vzdálí, abych mohla povolit iluzi. Už aby to bylo. Začínala mě z toho trochu bolet hlava.

//Ronherský potok

Nakopala jsem kosti zpátky k Finnickovi, ale ten si to samozřejmě nenechal líbit. Netrvalo dlouho a kosti lítaly nazpět. "Když si je zakopeš na svý chabý půlce, třeba se tam vytvoří úrodnější půda," odsekla jsem, zatímco jsem pobíhala mezi zbytky králíka a snažila se je kopat zpátky rychleji, než Finnick dovedl útok opětovat. Brzo mi ale bylo jasné, že to nikam nevede. Mohli jsme se tady překopávat donekonečna, ale kdepak. Na takové pobíhání začínalo být trochu moc dusno a já měla v kožichu schované trumfy, o kterých si milý Finnick mohl nechat jen zdát.
"Tak fajn, řekl sis o to," zastavila jsem zprudka, tlapy zaryté do země. Mírně jsem se rozkročila a sklonila hlavu - čistě pro dramatický efekt, aby bylo vidět, že se chytá něco velkého. Nad místem, kde stál Finnick, náhle zavládlo hodně divné počasí. Z oblohy se začal hrnout déšť králičích kostí. S tlumenými žuchanci dopadaly do mechu, pár jich spadlo i na Finnicka, což jistě lehce pocítil, ale většina jich zůstala válet se na zemi. Byla to jen krátká přeprška, avšak když skončila, jeho půlka vypadala příšerně. Ovšemže to byla pouhá iluze, ale jakpak by to mohl tušit? Pocítila jsem únavu, málokdy jsem vytvářela takhle složité iluze, které zahrnovaly i zvuky a cítění druhých, ale byla jsem na sebe hrdá. Vypadalo to skvěle - a tím myslím děsně, jako by stříbrný vlk rozkopal menší oddíl armády zaječích kostlivců. Na tlamě se mi roztáhl úsměv plný triumfu. Musela jsem se pořád trochu soustředit na udržování iluze, ale když už se teď nehýbala, bylo to vlastně úplně snadné. Však jsem byla mistryně téhle magie. A ani se nepohne, o ne. Hodně štěstí s kopáním, sluníčko.

"Ve všem lepší," odsekla jsem. "Lepší stromy, lepší mech, lepší společnost." Ať si Finnick tu svojí červotoči prolezlou půlku lesa klidně sežere a ještě se jí udáví. Ta moje byla lepší. Nejlepší, dokonce. Seděla jsem si hezky za čárou a... a začínala jsem se vážně docela nudit. Poslouchala jsem, co dělá Finnick, ale docela dlouho se nic moc za mými zády nepohnulo. Co tam asi dělá? Kuje nějaký pikle, určitě. To klidně můžeš, panáčku, ale jak strčíš tlapu za moji hranici, uvidíš ten tanec-
"Hej?" Když jsem slyšela, jak cosi padá na zem poblíž, neudržela jsem se a otočila se. Spatřila jsem hromádku králičích kostí, jak se válí u mě na zemi. A odkud odjinud by se tam vzala, než z Finnickovy tlamy? Tenhle králík sem určitě po svých nedoběhl. "Co. Mi. Házíš. Bordel. Na. Mou. Stranu?" odsekávala jsem a s každým slovem nakopla jednu kost, aby odletěla hezky zpátky, kam patří, totiž na Finnickovo území. Létaly do všech stran a zůstávaly ležet všude možně. "Dělej si nepořádek na svojí půlce, když tě máma nenaučila po sobě zahrabat kosti!" odfrkla jsem si. Takový nafoukanec a vychování žádné. Pf. Poslední kost jsem nakopla tak, aby s trochou štěstí Finnicka trefila přímo do čumáku, pokud ho tedy rychlost jeho reakcí neuchrání.

Celou dobu, co jsem vyrývala hranici v lese, jsem na sobě cítila Finnickův pohled, ale odolala jsem pokušení se na něj podívat. Byl mi přece úplně fuk. Rozdělila jsem les na dvě části bariérou, kterou by měl Stříbrňák radši respekovat, jinak by se taky mohlo stát něco nemilého. Náhodou měl stejnou cestu. To určitě. Kecla jsem si na zadek do mokré lesní hlíny a čučela do deště.
Co si o schovávání pod stromy myslel Finnick jsem netušila. Pořád na mě sice kapalo, kožich jsem měla nepříjemně mokrý, ale všechno lepší než se nechat bičovat větrem někde na louce. "Jo. Tu lepší půlku," houkla jsem přes rameno. "Fajn. Posluž si." A to bylo všechno. Pak už jsem zmlkla a sledovala dešťové kapky. To by mě zajímalo, jak dlouho ho to bude bavit.
No, popravdě... mě to začalo nudit docela rychle. Nebylo až tak skvělé tam jen tak sedět, zírat jedním směrem a odolávat nutkání se ohlédnout, co asi vyvádí ten druhý. Hlavně doufám, že nešlape za naši hranici! Bylo to tak příšerně dětinské, až se mi napůl chtělo začít smát, ale kousla jsem se do jazyka. Žádné takové. Ani malou výhru mu nedopřeju. Panu Vítězi Neporazitelnému.

//Pahorkatina dlouhých uší

Finnick se rozhodl, že bude i nadále příjemný jako osina pod ocasem. Prosím, ať si poslouží. Uměla jsem to taky, a moc dobře. Rázovala jsem kupředu skrze hustý déšť, aniž bych zpomalila nebo se na něj ohlédla. I tak jsem ale slyšela, co za mnou volá. Že to vlastně celé byl jeho nápad, že nás jen náhodou osud vleče stejným směrem... Zakoulela jsem očima, ale dál jsem tvrdohlavě kráčela vpřed bez jediného slova či náznaku, že jsem ho vůbec slyšela.
Mezi stromy to bylo o něco málo příjemnější. Listy a husté koruny stromů nás aspoň trochu kryly před deštěm. Kolem byly cítit další pachy, někde dál v lese, ale tam jsem chodit vůbec nezamýšlela. Zastavila jsem kousek od okraje lesa a tlapou jsem vyryla v lesním podloží hlubokou, dlouhou rýhu. Pak jsem přelezla na její druhou stranu a pohodlně se tam usadila. Natočila jsem hlavu mírně k Finnickovi, ale koukala jsem na něj maximálně koutkem oka. "Fajn teda. Můžeš si být na svojí půlce lesa a já si budu na svojí. Když nás sem společně dovedla jen náhoda, není důvod spolu sdílet prostor." S tím jsem se zahleděla do deště a zaposlouchala do dunění hromů, jako by už vlk ani nebyl. Jestli chtěl teď soutěžit v dětinském urážení, vybral si docela složitého soupeře.

Finnick vypadal ublíženě jako nafrněná princeznička, což mě pochopitelně pobavilo ještě víc. Asi ho to fakt sebralo. Skoro se zdálo, že se mnou plánuje už nikdy nepromluvit, odvracel se ode mě na druhou stranu a vůbec se tvářil, jako bych mu rozkopala jeho pískový hrad. Takovéhle výlevy mi ale byly upřímně docela fuk. Škubla jsem rameny a pustila se do jídla. Však ono ho to přejde... nebo taky ne. Byla to jeho věc.
Zatímco jsem jedla a Finnick trucoval, začaly z nebe padat velké dešťové kapky. Zvedla jsem krátce zrak k obloze, kterou zakrývala černá mračna. Z dálky doléhalo zlověstné dunění hromů a nebylo pochyb o tom, že nebude trvat dlouho a bouřka dorazí až sem. Světelná show v dálce byla působivá, ale nechtěla bych se octnout v jejím středu. I když kdyby se věci hodně zvrtly, vždycky jsem mohla počasí trochu uklidnit magií. Už jsem ale popravdě měla kouzel za poslední dobu celkem plné zuby, a to i těch svých.
"O jeskyni ne," otočila jsem se na Finnicka, který se rozhodl, že se mnou teda milostivě mluvit bude, i když čučel pořád do svého ušáka a o mě pohledem ani nezavadil. "Ale můžem se schovat tamhle v lese. Jestli ti teda jsou moje rady dost dobrý," zakoulela jsem očima, protože ta hra na ublížené vlče už se začínala trochu okoukávat. Nutit jsem ho nehodalal, jestli chce tady sedět a počkat, až do něj praští blesk, pro mě za mě klidně mohl. Zvedla jsem se, protáhla si krátce hřbet a zamířila k lesu. A taky jsem se na stříbrného ani neohlédla. Taky jsem uměla dělat otočenou.

//Zlatavý les

Držela jsem králíka v zubech, zhluboka jsem oddechovala, naslouchala tlukotu svého srdce, který se zvolna uklidňoval a hlavně jsem pohledem hledala Finnicka, kterému jsem nepochybně nakopala jeho stříbrně chlupatý zadek. Pevně jsem tomu věřila, ale byla to vážně pravda? Jasně jsem to nevěděla, protože když jsem ho konečně zahlédla, měl svého ušáka už v tlamě. On ale podle všeho věděl, kdo vyhrál - musel mě vidět, protože když přišel o něco blíž, spatřila jsem, že se už vůbec netváří jako Pan Věčný Vítěz, ale spíš jako nafučené vlče. Aha! Vyhrála jsem! Vyhrála! Byla to blbost, ale potěšilo mě to, ne že ne. Hrdě jsem zvedla bradu a s tím jsem tedy i svůj úlovek vyzvedla do výše, nicméně vzápětí jsem si ho nechala spadnout k nohám, abych mohla mluvit. "Vida, vida, vida. To se podívejme. Už sis rozšířil slovník o slovo 'prohra'?" povytáhla jsem s lehoulince škodolibým zazubením obočí a sedla si na zadek, tlapou jsem přidržovala králíka. Nepočítala jsem s tím, že by znovu ožil nebo mi ho Finnick chtěl sežrat, ale tady vlk nikdy neví.
"Hele, zas taková prohra to není. Aspoň máš žvanec," kývla jsem čenichem k jeho vlastní kořisti a raději se pustila do té svojí, dokud byl králík čerstvý a nejlepší. Slunce začínalo letně pražit, teplota stoupala a bylo mi jasné, že se za chvíli začnou slétat mouchy a jiný hnus, o který jsem neměla sebemenší zájem. Momentálně mě nejvíc zajímalo naplnit si prázdné břicho, které přímo plakalo o něco dobrého. Proč mu to tedy nedopřát?

Děkuju moc za akci c:

Čert ví, co se asi honilo Finnickovi hlavou. Předpokládala jsem, že nic moc příjemného to není. Komu by se to taky líbilo, sotva vyváznout se zdravou kůží a nedostat za to vůbec nic? Sama jsem byla pěkně nakrknutá, ale zároveň už jsem byla svým způsobem zvyklá na to, jak to tady chodí, takže mě to tolik z míry nevyvádělo.
Ulovit si něco k snědku nebyl špatný nápad. Musela jsem přemoct svůj odpor k jakékoliv další činnosti, ale když jsem pomyslela na to, že zaplácnu tu hladovou díru ve svém břiše, zvedalo se mi o něco snadněji. "Ohohó, však to brzo poznáš na vlastní kůži, co to je," odpálkovala jsem Finnickovy namyšlené poznámky svými vlastními a jala jsem se čenichat kolem, abych mu vážně ukázala, co to ta prohra je. To by bylo, aby mě porazil! Však mu ještě pomalu teklo mlíko po bradě. Já měla na své straně roky zkušeností.
Králíků tu byla cítit spousta. Musela jsem dávat bacha, abych si nezlámala nohu v některé z jejich děr. A už jsem viděla, jak jeden králík vystrkuje z jedné díry čumák. Přikrčila jsem se k zemi. Že by šel na pastvu? Taky to mohla být jeho poslední vycházka. Opatrně čenichal, potom vyhopkal ven a začal okusovat velký pampeliškový list. Jen to křoupalo. Tiše, tichounce jsem se k němu začala plížit. Vypadalo to nadějně. Krok a ještě krůček... Pak jsem vyrazila. Jenže ten zatracený ušák si mě všiml o ždibec dřív, než by se hodilo. Bleskově si to namířil k další noře, ale její vchod zachvátil náhlý sesuv půdy. Králík skočil do domnělého bezpečí, ale čumákem narazil jen na sypkou zem - a než se vzpamatoval, už jsem ho měla v zubech. Odtamtud už se nevykroutí.
Rychle jsem králíka zakousla, aby se netrápil a hlavně aby mi znovu nezdrhl. Byla jsem z toho víc zadýchaná, než bych si představovala. Pomáhat si magií mělo i svoje nevýhody, obzvlášť, když jsem toho i tak měla plné zuby. Ale zase - králík! Jo. Měla jsem ho. Ale byla jsem první? Natahovala jsem krk a rozhlížela se do všech možných směrů, abych viděla, jak je na tom pan věčný vítěz Finnick.

Z Finnickova protaženého ksichtu jsem soudila, že to, co mu povídám, se mu nijak zvlášť nelíbí. Pohrávala jsem si tlapou se stéblem trávy. Jo, hochu. Radši si začni zvykat. "Lhal, nelhal, to je fuk, pěkně ho to vytočilo. Byl asi nejen senilní, ale taky pěkně labilní," škubla jsem rameny, co jsem mu na to měla říct? "Máš asi kliku, že se jen chtěl pobavit na náš účet a ne tě rozšlápnout doopravdy. Nafurt. Byla by z tebe tak maximálně rohožka," zvedla jsem koutek v křivém úsměvu. Finnick dál lamentoval, že to tady za nic nestojí, jako bych se ho nepokoušela varovat, ale co už. Jednou tu byl, tak to musel zvládnout nebo vypadnout. Znovu přitom zaškytnul a já si už chystala tlapu, že mu zase jednu ubalím navzdory svému předešlému slibu, že už to dělat nebudu, protože mě to docela bavilo. Vypadalo to ale, že s tím nebude pokračovat, takže jsem tlapku nechala poněkud zklamaně klesnout opět do trávy. "No, pokaždý to tak není. Občas si něco vysloužíš. Pár drahých šutrů nebo mušliček pro bohy, bizona... nebo tak. Ale většinou z toho máš jen historku a zážitek. Často ne zrovna skvělej." A že já o tom něco věděla. Kolikrát už jsem pomáhala zachránit svět a nebyla jsem nijak bohatá ani se mi nedostalo kdoví jakého uznání.
Prohlásil, že bludištím už se bude vyhýbat, na což jsem odpověděla pouze mírným vědoucným úsměvem, však to si ještě povíme. Pak ovšem navrhl lov. Ze všeho nejvíc se mi chtělo ještě chvíli se povalovat, nějak jsem dosud neměla úplně šanci se zotavit z toho všeho, co se stalo předtím i v bludišti, ale pravda byla, že mi v břiše pěkně kručelo. Byla tu cítit snad celá králičí kolonie, kopečky od nich byly provrtané skrz naskrz. "Jo, proč ne, jestli tě teda baví prohrávat," zašklebila jsem se na Finna a vyskočila na nohy. Trochu mi to pokazilo chvilkové zaškobrtnutí, když mě lehce zradilo levé rameno, které tohle skákání prostě nemělo rádo, ale přešla jsem to, jako by nic. "Půjdu tamtím směrem, ty jdi tamtím, ať si nelezem do zelí," instruovala jsem Finnicka a s čenichem u země jsem se vydala doprava ulovit toho nejtlustšího králíka, co najdu.