Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Dlouhá řeka (přes Kamennou pláž)

Nohy mě donesly do míst, která jsem znala docela dobře. Tady se odehrávala velká část té záležitosti s kostlivlky a čarovlky a bla, bla, bla. Panebože, jak mě už tohle nebaví. Od chvíle, co jsem se probudila, jsem byla čím dál více rozdrážděná. Byl to prostě jeden z těch dnů. Zakar a Jiskřička, jejich pachy někde spolu, copak to může věstit něco dobrého? Ještě aby ho tak dotáhla do hor. To bych si mohla jít rovnou skočit ze skály. Já už na to nemám. Nemůže být chvíli něco v pohodě? Hm? Hm? Ne. Jistěže ne. Všechno se musí podělat. Vždycky. Všechno. Pokaždé. Paráda. Byly chvíle, kdy jsem si skoro přála, aby nějaká katastrofa prostě vyhladila všechno okolo. Mohla sem třeba spadnout nějaká hvězda a všechno spálit. Vžum, konec starostí. Klid od všeho. Tady je dneska někdo vyloženej sluneční paprsek, co? „Drž hubu,“ pronesla jsem k otravnému hlásku ve své hlavě.

//Ohnivé jezero (přes Středozemku)

//Ragar (přes Ageron)

Prošla jsem lesem a kráčela pomalu podél řeky na jih. Na chvíli jsem se zastavila a napila se, abych zahnala žízeň, a když jsem hlavu zvedla od studené vody, do čenichu mě praštily povědomé pachy vlků, kteří zde nedávno nejspíš procházeli. Obzvláště jeden z nich mi naježil srst na krku. Zakar. Bože, jak já toho pískovýho idiota nesnášela. Sakra, ten ksindl tu musel být jen před chvílí. Bojovala jsem s myšlenkou, že si toho chytráčka najdu a udělám mu pár děr do kožichu. Rozhodla jsem se však to nechat být. Prozatím. Vznášely se tu i pachy Jiskřičky a její povedené party. Při mém štěstí se s tím prašivcem bratříčkovali a jí by se jistojistě moc líbilo mít záminku k tomu se mnou zamést pomocí té její milované magie. Čím dál jsem šla, tím naštvanější jsem byla, div že jsem neskřípala zuby. Začínala jsem ji taky pěkně nenávidět, ač jsem moc dobře věděla, že je to pocit založený jen na myšlenkách a teoriích, které jsem si ve své hlavě sama vykonstruovala. Proč je svět tak hrozně plnej idiotů? Zvedla jsem oči k nebi, jako bych čekala od bohů nějakou odpověď, ale oni jako vždycky mlčeli. „Tak si taky polibte,“ zamrmlala jsem si pro sebe.

//Náhorní plošina (přes Kamennou pláž)

Otevřela jsem oči. Byla už tma a ve vzduchu bylo cítit citelné ochlazení. Usnula jsem? Vše tomu nasvědčovalo. Nejspíš jsem předtím byla více unavená, než jsem si byla ochotna přiznat a krátké zdřímnutí mě příjemně osvěžilo. Chvíli jsem mžourala do tmy. Zdálo se, že déšť se zmírnil, ačkoliv zcela neustal. Já však byla po celou dobu svého spánku chráněna před deštěm skalním převisem, tudíž jsem si nejspíš neměla právo stěžovat. Pomalu jsem vstala a s mohutným zívnutím se protáhla, načež jsem zavětřila. Zdálo se, že Falion je stále pryč, zrovna tak jako Jiskřička s tím svým kámošem a s Trpajzlíkem. To je teda morálka, pomyslela jsem si nepříliš potěšeně, ač jsem vlastně byla ráda, že poslední tři jmenovaní jsou pryč. Ale kde se všichni flákali? Neříkal Falion, že by chtěl před zimou jít na lov? S takovouhle se to ani nestihne. Vzduch už byl cítit chladem a jistě co nevidět začne sněžit, hlavně tady na severu.
No, takže co budu dělat já? zamyslela jsem se. Moc jsem toho na práci neměla. Spíš nic. Měla bych se jít podívat ještě za tím Životem? napadlo mě. Z toho mohl být o něco delší výlet, podle Alfy sídlil tento bůh až na jihu. Na druhou stranu to mohlo být o něco příjemnější setkání, než s tou černou můrou ve zřícenině. Nechtěla jsem se tolik toulat, když jsem teď patřila do smečky, ale zdálo se, že tady se na to moc nehledí. Dokonce i Alfa byl někde v trapu. No, ono se to nepodělá, rozhodla jsem se nakonec. Lepší plán na zabití času, než se tu někdo objeví, mě stejně nenapadal. Pomalu, abych si na namoklých skalách nerozbila čumák, jsem se vydala k hranicím.

//Dlouhá řeka (přes Ageron)

//Jedlový pás

Netrvalo dlouho a překročila jsem hranice smečky, teď už opravdu docela klidná, ačkoliv... no, v té zřícenině to byl vážně divný zážitek. Smrt bylo pro tu dámu opravdu přiléhavé jméno. Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak jsem se tam příšerně vyděsila. Ze zpětného pohledu mi to najednou nepřišlo tak hrozné – pouštěla trochu hrůzu, zavrčela si, zařvala si, vzala si kamení a to bylo tak všechno. Stejně to ale nebyl zážitek, který bych ráda opakovala.
Šla jsem náhodným směrem a ani netušila kam. No jo. Kam vlastně? Jako logická možnost se naskýtalo vrátit se zpátky za Falionem. Cítila jsem i pár dalších pachů, ale popravdě jsem nebyla zrovna v náladě se seznamovat s někým novým, ačkoliv chci-li být skutečně součástí smečky, časem se tomu nevyhnu. Uf. To je na tom celém asi to nejhorší, zamračila jsem se mírně. Zavětřila jsem, abych zjistila, kde se Alfa nachází, jenže čenich mi prozradil, že jsme se nejspíš právě minuli. Chm. No, co se dá dělat, že? Zas tak moc mě to nemrzelo, neměla jsem problém zůstat chvíli sama. Radši to, než nucená konverzace. Co mi trochu vadilo byl fakt, že stále pršelo a já netušila, kde se nachází úkryt smečky. Ani to však nebylo neřešitelným problémem. Po chvíli šmejdění kolem jsem si našla malý skalní převis, který před nepřízní počasí chránil celkem slušně, a pod něj jsem se uvelebila. Složila jsem si hlavu na přední tlapy a sledovala padající dešťové kapky. Domov, pomyslela jsem si zkusmo a mírně se pousmála. Podivné to slovo. Bude ještě asi nějakou chvíli trvat, než skutečně začnu hory považovat za svůj domov, za místo, kam patřím, avšak tohle byl dobrý začátek.

//Zřícenina

Vyběhla jsem ze sídla Smrti ještě pořád rozhozená. Procházka na vyčištění hlavy, hehe, to určitě, zavrtěla jsem hlavou. Právě teď jsem měla mnohem víc otázek, než předtím. Jak to k čertu myslela, že mi darovala „další magii“? A jakto, že o tom nevím? A kdy dostanu ty věci, které mi slíbila? Zamračila jsem se soustředěně na dešťové mraky, avšak vůbec nic se s nimi nestalo. Buď mi Smrt lhala a já žádnou magii proti dešti nedostanu, anebo jí to nějaký čas trvá. Zvolna jsem kráčela lesem a pomalu se uklidňovala, ačkoliv otázky nikam nemizely. Co jsem to dostala za magii? Neříkala, jaká je ani co dělá a já netušila, jak to zjistit. A zas tak moc magií jsem neznala. Mohla to být elektřina, jako měla Jiskřička? To by mohlo být hustý. Zastavila jsem se a vší silou se snažila zajiskřit srstí, avšak vůbec nic se nestalo. Hm. To asi nebude ono. Vrtalo mi to hlavou. Litovala jsem, že nemám žádného obětního beránka, na kterém bych si to mohla zkoušet. Mohly to být klidně myšlenky nebo něco takového a na to bych bez obětního beránka asi nepřišla. Nezbývalo mi než doufat, že časem zjistím, o co jde a modlit se, aby to bylo něco užitečného. A taky jsem doufala, že má přání u Smrti budou vážně vyslyšena. Nechtěla jsem, aby všechna ta hrůza byla jen tak pro nic.
Ještě chvíli jsem se procházela pod jedlemi, ale nohy mě pořád táhly zpátky k horám. Neměla bych se toulat. Odpoledne o něco pokročilo, ale zdálo se, že dokážu dostát rozhodnutí vrátit se před setměním. Slunce ale v tuhle pokročilou roční dobu zapadalo brzy a tak jsem zamířila k vrcholům, které se nedávno staly mám domovem.

//Ragar

Gratuluji Nym a děkuji za pěknou akci. Určitě bych chtěla vidět, co napsali ostatní

//Jedlový pás

Pomalu jsem se blížila k místu, které už zdálky vyzařovalo pochmurnou atmosféru. Zřícenina, kamenné ruiny porostlé mechem. Byla jsem si teď už jistá, že jsem narazila na to správné místo. Tohle jistě muselo být sídlo té pověstné Smrti.Tak se podíváme, co je na těch pověstech pravdy. S každým krokem jsem nabývala silnějšího dojmu, že to nebyl nejchytřejší nápad. Uvažovala jsem, že se otočím, že dostojím svému předsevzetí nezahrávat si se zdejšími podivnostmi. Jenže když už jsem sem došla a objevila zříceninu, nechtělo se mi jen tak vycouvat. Nebyla jsem přece žádný zbabělec. A byla jsem zvědavá. Strach jsem ovšem měla, to jistě, s každým krokem mezi prastarými kameny jsem ho pociťovala jasněji. Tohle nebylo dobré místo k pobytu, vůbec ne. Poléval mne chlad a srst na zádech se mi sama od sebe ježila. Skoro jako bych v zátylku cítila zabodnutý čísi pohled. Jen odvahu, Cynthio, hecovala jsem se a navzdory strachu šla dál. Přece se nenecháš zastrašit starou rozpadlou barabiznou. Pravda. Kdybych teď utekla, už nadosmrti bych se musela za sebe stydět. Přesto jsem nepřestávala vrhat podezíravé pohledy všude kolem sebe. Co kdyby náhodou... Nic jsem však neviděla, jen jsem nadále cítila ono zvláštní napětí ve vzduchu.
Na chvíli jsem se zastavila, abych si mohla trochu porovnat pocuchané nervy. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Pak jsem vykročila s velkou dávkou obezřetnosti zase dál. Bedlivě jsem sledovala, co se děje v mém okolí. Všude kolem byly povalené a vyvrácené kameny. Nejspíš to tu stálo už pěkně dlouho a začínalo se tedy povážlivě rozpadat. Anebo to možná Smrt udělala schválně, aby odradila nevítané návštěvy. Někde v dáli jsem zaslechla zaskřípění kamenů, neviděla jsem však ani sebemenší náznak pohybu. Nikde se nic nepohnulo. Po tom podivném zvuku nastalo ticho tak hrobové, že jsem slyšela jen svůj zrychlený dech a splašený úprk srdce v mé hrudi. Ale kde je ta Smrt? Zdálo se, že stavba je obrovská a já bych se v ní opravdu nerada ztratila, bylo tu však úplné mrtvo. Což se asi dalo od sídla někoho, kdo si říká Smrt, čekat. „Ha – haló?“ zkusila jsem polohlasně zavolat. Vůbec se mi nelíbilo, jak se mi chvěje hlas, padavko, a už vůbec ne, jak se ozvěnou rozléhal do okolního zlověstného ticha. Odrážel se ode stěn a umlkal jen velmi pozvolna. Vyvolal však nějakou odezvu. Bylo to zřetelné až po chvíli, ale jakmile jsem ten zvuk zaslechla, nedal se ignorovat. Zlověstné klepání drápů o mramor. „Co tu hulákáš? Kdo si myslíš, že jsi?“ zasyčel hlas tak ledový, až mi naskočila husí kůže a vzápětí se zpoza nakloněného mramorového pilíře vynořila s nadpozemskou elegancí ona. Nepochybně samotná Smrt. Rozbušilo se mi srdce.
Smrt byla vskutku impozantní zjevení. Nebylo pochyb, že je bytostí povýšenou nad nás všechny ostatní mrzké smrtelníky – bezmála božská síla z ní přímo vyzařovala. Pohled do jejích zběsile žhnoucích zelených očí mě úplně vyvedl z rovnováhy, takže jsem hned neodpověděla. Dech mi ztuhl v hrdle a slova se tam zaklínila jedno o druhé, že jsem ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku. Smrt ale byla netrpělivá. Neměla na zdržování náladu. „Na něco jsem se tě snad ptala!“ zkřivila obličej do výhružného vrčení. „Přišla jsem vás o něco požádat,“ vyhrkla jsem rychle, abych ji dále nerozčilovala, pohled na ostré tesáky mi jazyk vmžiku rozvázal. „Souvisí to s magií.“ Smrt si znechuceně odfrkla: „Ovšem. Jak jinak, že, jak jinak! Nic jiného bych ani nečekala. Mluv, ale rychle, prašivino. Nemám náladu.“ „Ráda bych se zlepšila ve své vrozené magii iluzí,“ řekla jsem, tentokrát už trochu pevnějším hlasem. Což neznamenalo, že bych se přestala bát, ba naopak, už jsem se těšila, až poběžím rozvalinami hradu zase pryč. Pokud mě nohy ovšem ponesou. Momentálně se mi dost třásly. „Hm. To by chtěl každý,“ prskla Smrt a zdálo se, že ji celá záležitost začíná obtěžovat.Nenechala jsem se odbýt, neprožila jsem si celý tenhle strach, jen abych se teď vzdala. Pokračovala jsem: „Také bych se chtěla naučit nějakou novou magii.“ „Další magii? Nejsou ti dvě dost dobré?“ zavrčela Smrt nevrle. Dvě? „Ale... já ovládám jen jednu magii,“ ozvala jsem se, aby moje mlčení Smrt zase nenaštvalo. Moc to ale nepomohlo. „Pche! Pěkně si vážíte mých darů, vy smrtelní červi! Tak dobře poslouchej, ty svrabe, ty sis toho evidentně nevšimla, ale já už ti tu tvou ‚nějakou novou‘ magii, jak to nazýváš, darovala nedávno, čistě z dobroty srdce. Moc se mi líbilo, jak jste se všichni mlátili navzájem ve změněných podobách. Tudíž tvé přání je už dávno splněno.“ Cvakla zuby a ještě víc se naježila. „Takže zmiz.“ Nechápala jsem, o jaké magii to mluví, já rozhodně o žádné nevěděla, ale rozhodla jsem se to řešit, až budu z dosahu těch špičatých zubů. „Tak jo, dobře, pardon, jen... nemohla bych stejně dostat ještě nějakou další magii? Neexistuje třeba nějaká magie proti dešti?“ střelila jsem do prázdna. Jenže Smrt už byla příliš rozdrážděná. „Nemohla. Nemám na tebe náladu. Vypadni odtud, ty chamtivá nevděčná špíno, a už se nikdy nevracej,“ vrčela a kráčela pořád blíž, drápy zlověstně klapaly na mramor. „Měla bych tě zabít. Dostaneš ode mě vzácnou, mocnou magii a máš tu drzost jít sem a prosit o další!“[/mysl] Klap, klap. „Nic vám není svaté a nikdy nemáte dost.“ V očích jí hořel zelený oheň a zdálo se mi, že se přikrčuje ke skoku. Couvala jsem před ní, přikrčeně, vyděšená jako malé vlče, srdce až v krku, sama za sebe jsem se styděla. Nakonec, snad jen vteřinu předtím, než mi Smrt vážně skočila po krku, jsem vyhrkla: „Ne! Počkej. Omlouvám se. Já... já... mám drahé kamení! Dám ti ho, kolik budeš chtít.“ Smrt se zastavila, pozvedla hlavu a švihla ocasem. V očích se jí chtivě zalesklo. Ještě, že jsem si na kameny vzpomněla, jinak už bych si asi teď mohla sbírat střeva z podlahy. „Hm. Jen abys ho měla dost, křepeličko.“ „Mám! Určitě to bude stačit i na novou magii,“ snažila jsem se ze situace pořád ještě něco vytřískat, abych si tu hrůzu neprožila jen tak nadarmo.
„No dobrá,“ prskla nasupeně Smrt, když pohlédla na mou hromádku drahého kamení. „Když jinak nedáš. Vím přesně, jaká magie by se ti hodila, jak jsi to říkala? Proti dešti? Pchech. No, jak chceš.“ „Ale-“ zvedla jsem hlas k protestu, abych náhodou neskončila s nějakým ukecaným otravným rozfoukávačem dešťových mraků, jinými slovy s něčím podobným, jako měl Falion, ale Smrt se opět naježila. „Už nechci slyšet žádné kecy, k čertu, dostaneš magii, jakou jsem pro tebe zvolila a nazdar. Jestli se ti to nelíbí, tvoje chyba, máš si to rozmyslet dřív, než si sem nakráčíš a ne to řešit za pochodu. Tvoje kameny si vezmu, tvá přání splním.“ Zamračila se na mě a v zelených očích jí blesklo. Stála jsem jako solný sloup a nevěděla, co mám dělat. Co se bude dít teď? Bude mi tu magii nějak dávat? Je na to nějaký rituál nebo- Smrt ale věděla moc dobře, co se teď bude dít: „Ty jsi asi dost natvrdlá, co? Proč tady ještě čumíš? Koukej odtud vypadnout, ať už tě tu nevidím!“ Nenechala jsem se pobízet, vystřelila jsem ze Zříceniny, co mi nohy stačily. Div, že jsem si na rozmláceném mramoru nohy nezlámala. Ozlomkrk jsem se hnala ven, přes kameny, po schodech a kolem zeleného plamene s pocitem, že mi je vlčice určitě v patách... Nakonec ale zřícenina skončila a já se octla opět v obyčejném lese, nezraněná a v jednom kuse, pouze s rozbušeným srdcem.

//Jedlový pás
______________________________

OBJEDNÁVKA (BLACK FRIDAY):
M01/Počasí za 12 křišťálů, 120 oblázků
M02/Iluze - 3 hvězdičky za 36 drahokamů
M03/Iluze – 5 hvězdiček za 120 drahokamů
M02/Halucinace – 4 hvězdičky za 48 drahokamů
M02/Počasí – 2 hvězdičky za 24 drahokamů

CELKEM 12 křišťálů, 120 oblázků a 228 drahokamů = 166 ametystů, 34 opálů, 28 safírů, zbyde tedy 26 křišťálů, 256 oblázků, 0 ametystů, 0 opálů a 5 safírů.

//Ragarské pohoří

Pomalu jsem opustila hory. Nijak jsem nespěchala. Nebylo proč. Potřebovala jsem si jen utřídit myšlenky. Mám smečku. Převalovala jsem tu myšlenku v hlavě a zkoumala, jaké pocity ve mně vyvolává. Byla jsem ráda, ale pár věcí mi trochu leželo na srdci. Zejména Lennie. Netoužila jsem nijak zvlášť zdržovat se v její přítomnosti, jenže máme-li spolu být ve smečce, pak to bude nevyhnutelné. Rozhodně jsem nevěřila tomu, že se z nás zázračně stanou kámošky. To už bylo pravděpodobnější, že králíci polezou po stromech. Ušklíbla jsem se. Pořád lepší Lennie, než Zakar. Pravda. Mohla jsem dopadnout hůř. Co bylo hlavní, zdálo se, že Alfa je normální vlk s mozkem v hlavě. Ostatní mi v podstatě mohli políbit oháňku, Jiskřičkou počínaje. Rozhodně jsem do sebe nehodlala nechat rejpat jen proto, že se ona domnívala, že bych jí měla být do smrti vděčná a skládat jí ódy, nebo o co jí vlastně šlo. Nakopla jsem kámen. Může si na mě něco zkoušet, kráva jedna.
Až na takovéhle drobné poskvrnky jsem ale byla převážně ráda, že jsem zase někam patřila a měla jsem kam složit hlavu. Hodlala jsem smečce být prospěšná, nebyly to jen prázdné kecy, aby mě Falion přijal. Můj život zase třeba dostane nějaký určitý směr a nebudu se už mrcasit od ničeho k ničemu, jak tomu bylo posledních pár měsíců. Tuláctví mělo nepochybné kouzlo, ale od té doby, co se celá naše tulácká skupinka rozpadla to nestálo za nic. S nimi to bylo fajn. Bez nich... Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Pořád to byla v podstatě čerstvá rána.
Jak jsem se tak courala lesem, který mě alespoň částečně kryl před deštěm, vzpomněla jsem si znova na Smrt. Co to říkal? Že dokáže vylepšit magie? A obdarovat novýma? Možná by fakt stálo za zkoušku se tam zastavit. Nevěděla jsem přesně, co bych od ní chtěla, ale mohla jsem se tam aspoň jít porozhlédnout, ne? Tady v těchto šílených končinách se magické schopnosti mohly hodit, už jen k tomu, aby se jeden měl jak bránit proti jiným magiím. Spousta vlků tady machrovala s kouzelnýma vychytávkama, krocením živlů a kdoví čím. Proč bych měla zůstávat pozadu? Takže jak to říkal alfák – Jedlový pás? Zvedla jsem oči ke korunám stromů. Jedle. No... no ne, že bych snad měla štěstí? Je to vůbec možný? Rozhlížela jsem se kolem, kde uvidím něco, co by potenciálně mohlo být sídlem magické bytosti. Po chvíli mi padl pohled na jakousi strukturu v dálce mezi stromy. Zvědavě jsem tam zamířila. Mohlo by to být ono?

//Stará zřícenina

Zaobírání se otázkou vlčete mi moc dlouho nevydrželo. Konec konců to víceméně nebyla naštěstí moje starost. „No, budeme věřit, že jsou v pohodě,“ uzavřela jsem po chvíli přemýšlení a zamžourala k obloze. Počasí bylo stále hnusné a nezdálo se mi, že by se blížil nějaký příslib zlepšení. Ale co bych chtěla, že? Zima se blížila mílovými skoky. Nezbývalo než doufat, že se déšť brzo promění ve sníh, který je značně přijatelnější a zábavnější. Teď, když jsem získala na zimu zázemí a ochranu jsem si uvědomila, že se na ni vlastně docela těším. Tady v horách bude asi drsná a určitě napadne hodně sněhu, ale stejně. Rozhodně to bude lepší, než vlezlý podzimní déšť či devastující, horoucí letní slunce.
Myšlenky se mi poněkud začínaly toulat, jakmile na chvíli nastalo ticho. Předpokládala jsem, že všechny formálnosti, co se týkají smečky, jsou vyřízeny a popravdě jsem si ani nebyla jistá, jak se vlastně teď cítím. Neklidně jsem přešlápla. Nutně jsem si potřebovala všechno porovnat v hlavě a možná se i zastavit u toho muflona, kterého Falion předtím zmínil. Otočila jsem se na hnědého vlka. „Asi se půjdu chvíli projít. Je... no, hodně o čem přemýšlet,“ řekla jsem mu a přistihla své koutky, že se zase zvedají do mírného úsměvu. No, koneckonců, proč ne. Falion byl prozatím dost v pohodě, nepřiváděl mě k šílenství jako jistí jedinci nevalné inteligence, kteří pobíhali po světě. Tím mi trochu připomínal Awaraka. „Budu hned zpátky,“ slíbila jsem ještě. Nemínila jsem se z území smečky na dlouho vzdalovat hned po přijetí, ale zdálo se mi, že vyletím z kůže, jestli budu ještě chvíli postávat nečinně na místě.
Zamířila jsem mírně na jih k hranicím a chvíli šla po čichu podél nich. Skutečně jsem narazila na uloveného muflona. Chvíli jsem nad ním zaváhala, pak jsem nad sebou zavrtěla hlavou. Říkal, že je pro smečku, tak je pro smečku, ty slušňačko, odfrkla jsem si sama nad sebou a pustila se do jídla. Stejně jsem toho z muflona moc neujedla, zas takový hlad jsem neměla. Přesto mi přišel kousek k chuti, už to bylo nějakou chvilku a pěkný kousek cesty od doby, kdy jsem jedla jezevce se Starlingem a Nádherou. Po téhle malé svačině jsem zamířila do lesů obklopujících hory. Brzo se vrátím. Měla jsem v plánu nikam daleko nechodit a být zpátky do tmy. Možná bych mohla využít příležitosti a zkusit najít sídlo té Smrti? Mělo by být blízko, podle toho, co říkal Falion.

//Jedlový pás

//Jen si rychle odběhnu :D

To, že zloděj najednou začal tloustnout, mi radost zrovna neudělalo. Co se tím sakra snaží naznačit? Tím věci ale nekončily, rostl dál a dál a byl větší a větší. Protáhla jsem obličej. Ačkoliv se samozřejmě jednalo o velice efektní ukázku toho, co dokáže magie, mít před sebou takhle nablízko velice realistického medvěda ve mně probouzelo instinktivní neklid, i když to zřejmě bylo bezpečné. Falion objasnil, že jeho přání Smrt jaksi překroutila, tudíž takhle to asi původně vypadat nemělo. „Hm. To aby si jeden dával pozor na jazyk,“ zabručela jsem si spíš jen tak pro sebe. Rozhodně bych nechtěla skončit s něčím takovýmhle. Zdálo se sice, že hnědý vlk magii dokáže ovládat – nechal totiž k mé velké úlevě stvoření zmizet - a taky tvrdil, že dokáže být užitečná, ale... stejně. Kdoví, jaké vůbec bylo jeho původní přání.
Došli jsme zase zpátky na místo, kde jsme začali, avšak Trpajzlík, Jiskřička i Hnědák byli pryč. Ve vzduchu se vznášel pouze pach Severky, která tu tedy někde musela být. Falionovi to samozřejmě neušlo, ale zrovna moc vyděšeně nevypadal. Pravda, dle jeho slov Nym nebyla jeho vlčetem, jak jsem tak nějak předpokládala, ale stejně. Téměř okamžitě zavedl řeč na muflona u hranic. Zadívala jsem se na něj trochu překvapeně. To ho to prtě vážně zajímá tak málo? Na to, že ji tady vozí na zádech po nebesích. „To je nabídka, které ráda využiju, ale...“ Zamyslela jsem se. Co vlastně mně bylo do nějakého cizího vlčete? Pokud šlo o mě, zase tak jsem po přítomnosti Trpajzlíka neprahla. Vlčata slintají, koušou, křičí, ječí a kdoví, co ještě dělají. Já to nevěděla, neb jsem se se žádným nikdy nesetkala. Na druhou stranu, to, že Jiskřička a nějaký cizí starouš najednou seberou vlče a zdejchnou se do houstnoucího deště by dle mého názoru mělo Faliona asi zneklidňovat trochu víc. „Není to trochu divný, že všichni najednou zmizeli?“ nadhodila jsem nakonec, protože bych nerada, aby na mě později byla svalována případná vina za jakoukoliv nastalou katastrofu. „V dešti? V horách? S vlčetem?“ podívala jsem se tázavě na Alfu. Konec konců, míru rizika by měl odhadovat on. Jestli na tom neshledává nic nenormálního, fajn. Já se ráda půjdu seznámit s tím muflonem.

Alfa se mi popravdě zamlouval čím dál víc, tudíž jsem si asi mohla gratulovat, že jsem alespoň jednou měla v něčem štěstí. Zdálo se, že ani on Jiskřičku zrovna nemiloval. No, madam se asi umí prezentovat. Což z mé strany asi nebyla zrovna férová myšlenka, uvážíme-li, že ze všech vlků, které jsem tu prozatím potkala, se mi podařilo neurazit možná tak jedině Awaraka a během několika týdnů už jsem měla našlápnuto k tomu udělat si úhlavního nepřítele ze Zakara, avšak takovými detaily jsem se nikdy moc nezatěžovala. „No, budu se snažit,“ to bylo asi tak jediné, co jsem v tu chvíli mohla Falionovi slíbit.
Dál jsme rozebírali výstřelky tohoto kraje. Zajímalo by mě, čím to je. Nikde jinde se tohle neděje, aspoň pokud vím. „To je... hezký,“ pousmála jsem se při Falionových slovech, vnitřně jsem nicméně věděla, že bych si pravděpodobně jen tak pro pomoc nepřišla, i když ta možnost existuje. Tak už to holt bylo. „No, to doufám taky,“ uchechtla jsem se. „Už toho poslední dobou bylo dost.“ Pořád ještě jsem si jaksi v hlavě nezpracovala tu poslední událost, jakože – co to vlastně mělo k čertu být? Nejspíš ale nemělo cenu se v tom zbytečně rýpat a prostě přijmout, že se to stalo a že podobné věci se dít prostě budou. Třeba z toho někdy vzejde něco dobrého, kdo ví? Třeba. Ale spíš ne.
Vzápětí jsem našpicovala uši, když se náš hovor konečně dostal k něčemu, co mě opravdu z hloubi duše zajímalo už dlouho dobu. A dozvěděla jsem se, že mistr Whiskey opravdu nelhal. Jak by taky mohl. Na vymýšlení nějakých polobohů nebo čeho rozhodně neměl dost představivosti. Takže Život sídlí někde na jihu, pomyslela jsem si s mírným zklamáním. Z jihu jsem přišla, kdybych to bývala věděla, mohla jsem se za ním zrovna zastavit. Se zájmem jsem poslouchala každé Falionovo slovo – existence Života rozhodně vysvětlovala existenci všech těch zmalovaných šašků i toho, že se tu někteří frajeři procházeli s, kolika, dvaceti magiemi? Smrt, naproti tomu, byla blíž a z tónu vlkova hlasu jsem vyrozuměla, že je rozhodně méně příjemná, jak už koneckonců napovídalo její jméno. A rovněž nabízela magie, výměnou za drahé kamení. „To je skvělý a hodně věcí to objasňuje,“ zašklebila jsem se potěšeně, protože jsem konečně věděla to, co jsem chtěla vědět. „Někdy bych se tam měla asi vypravit,“ pravila jsem, aniž bych si uvědomila, že jsem právě potopila celé své předsevzetí vyhýbat se magickým místům a událostem. To se mi stejně nemohlo povést, bylo to nemožné. Například zrovna v tu chvíli se Falion rozhodl mi předvést nějakou svou specialitu. Chvíli jsem mírně skepticky pozorovala převalující se modré světlo a přemýšlela, k čemu to jako má sloužit, když se ta záře jaksi zpevnila a stala se... mnou. No potěš koště. Dovedla jsem si představit, že mi obličejem přelítla pěkná směsice pocitů, zakončená jakýmsi mírným zhnusením, když ten Zloděj promluvil. Takhle přece vůbec nezním. „No nazdar,“ zabručela jsem směrem k Zloději. Ten pocit dívat se sama na sebe, jak stojím před sebou, se mi vůbec nelíbil. Ten pitomec – mohl být já, ale stejně byl pitomec, to jsem rozhodla okamžitě – navíc nepřestával kecat. „Jo, super. Okouzlující, fakt,“ odpověděla jsem té věci asi tak nadšeně, jako kdybych promlouvala ke kamenné zdi. Stočila jsem útrpný pohled k Falionovi, nechápala jsem, na co mu něco takového mohlo být. „Umí ještě něco? Je nějak užitečný, nebo jenom... žvaní? Dá se ovládat?“ Koutkem oka jsem Zloděje pořád sledovala. Absolutně jsem nebyla nadšená z faktu, že se po mně pitvoří nějaká koule energie.

Směr naší chůze se pozvolna měnil, zatímco jsem přemýšlela, jak mám odpovědět na Falionovu otázku. "Starling je docela v pohodě, ačkoliv když jsme se potkali, byl trošku mimo," odvětila jsem, protože šedivý vlk byl vážně dost rozházený z nenadálého setkání s Ilenií. "Lennie..." mírně jsem nakrčila čelo, protože svým názorem na tuhle vlčici jsem si nebyla vůbec jistá. Tušila jsem však, že vztahy mezi námi budou skřípat. "No, nevím. Zas tak dobře ji neznám. Pomohla mi, jednou, ale jinak jsme zrovna dobře nezačaly," ušklíbla jsem se. "Kámošky z nás nejspíš nebudou." Nechtěla jsem si ve smečce s nikým dělat zle, od toho je to smečka, na druhou stranu bude-li Jiskřička nadále pociťovat potřebu mi nadávat do uřvané krávy, tohle předsevzetí půjde do kopru hodně, hodně rychle.
Zdálo se, že i Falion měl jisté zkušenosti se zdejšími šílenostmi. Díky bohům mi však sdělil, že hory jsou víceméně poklidné. "No, tady si jeden nemůže být jistý ničím," zabručela jsem rozmrzele, protože to bylo k vzteku. "Už jsem tady viděla ledacos," odpověděla jsem na jeho otázku. "Sotva jsem na Gallireu přišla, už jsem tady málem přišla o život v boji s nějakou zatracenou propastní rybou." Zamračila jsem se při té vzpomínce. "A jen o pár týdnů později, když všude řádila ta tornáda, jsem si jen tak hleděla svého a prásk ho, najednou jsou z půlky vlků tady kostlivci, duchové a čarovlci a nahání se kolem jako blázni. Z toho jsem se vymanila teprve před pár dny." Ani mi nepřišlo na mysl, že to, co říkám, nejspíš nebude hnědému vlku dávat moc smysl, byla jsem jen ráda, že si konečně můžu nahlas stěžovat na ty šaškárny, které tahle krajina svým obyvatelům provádí. Řeči o kouzlech mi vnukly vzpomínku na mistra Whiskeyho, či spíše na něco, co říkal a co mi od té doby vrtalo hlavou. Soudě dle těch jeho kouzelných křídel by Falion mohl znát odpověď. "Když už se bavíme o podivnostech, někdo mi kdysi říkal, že tady někde sídlí, ehh, nějací... bohové? A že rozdávají magie a další věci. Je na tom něco pravdy?" Předpokládala jsem, že ano, mistr Whiskey byl příliš velký suchar na to, aby si takové fantastické věci vymýšlel. A taky, kde by pak všichni brali ty svoje vymakaný magie, kvůli kterým jsem já se svými blikajícími iluzemi kamení vypadala jako úplný břídil? Možná se ale konečně dozvím o tom Životu a Smrti něco bližšího.

Falion přijal všechna má slova bez jakýchkoliv námitek, což jsem úplně nečekala, avšak hnědý vlk tím v mých očích rozhodně stoupl. Vypadalo to, že jsem měla štěstí a narazila zrovna na smečku pod dobrým vedením. Ačkoliv to podle jeho vlastních slov byla smečka ještě poměrně mladá. Od začátku jsem předpokládala, že mé šance na přijetí jsou poměrně vysoké, avšak když to, že mě vítá mezi ragarské vlky, vyslovil nahlas, stejně mi srdce poskočilo. Na tváři se mi rozlil úsměv, který poněkud narušil mou drsňáckou fasádu, ale na tu chvíli jsem mu to dovolila. „Děkuji,“ řekla jsem a bez úspěchu se snažila zkrotit velice neprofesionální úsměv, který mi roztahoval tlamu od ucha k uchu. „Vážně.“ Měla jsem nutkání dodat ještě něco ve smyslu, že pro smečku udělám, co bude v mých silách, ale jen co mě to napadlo, nejradši bych si nafackovala – copak jsem se já někdy vyžívala v takových sentimentálních kydech? Radši jsem se konečně přestala zubit jako šílenec a svou pozornost přesměrovala zpátky na Alfu, který zrovna mluvil o úkrytu, který byl, dle jeho slov, někde zahrabaný a těžko k nalezení. „Necháme to na později,“ odvětila jsem. Necítila jsem se zrovna unavená. Cítila jsem se naopak najednou plná života. Už se dlouho nestalo nic, co by mě potěšilo, poslední dobou samé zatracené katastrofy a nepříjemná setkání, takže nyní jsem si připadala, jako bych se propadla do nějakého snu. Jen si to užij. Do dvou dní se zase něco podělá, uvidíš, neváhala má pesimistická mysl mi tu radost trochu pokazit.
„S Lennie už jsem měla tu čest, hned několikrát,“ sdělila jsem Falionovi a stěží se ubránila kyselému úšklebku. Absolutně jsem netušila, jak s ní dokážu či nedokážu vycházet. Hned vzápětí zaznělo další známé jméno. „Starling je tu taky?“ mihlo se mi tváří překvapení a zavrtěla jsem hlavou nad všemi těmi divnými shodami náhod. „S tím jsme se nedávno taky potkali.“ Starling mi ničím zásadně nevadil, kromě toho, že se zřejmě neustále topil v nějaké kaluži deprese, tudíž větší zábava byla rozhodně s jeho sestrou. Kdo ví, jestli ji sem taky přitáhne. To aby se Falion raději připravil. Další vlky jsem však neznala, alespoň ne jménem. Sayap, Haruhi, Riveneth, Matali, Cernun, snažila jsem se zapamatovat si to, ač to byl předem prohraný boj. Brzy mi z toho v hlavě zbyde jen guláš. „To netuším,“ řekla jsem nakonec při zmínce Hnědáka. „Shodou okolností i s ním jsem se už potkala, ale nebylo to zrovna v situaci vhodné ke konverzaci.“ Bylo to uprostřed absolutního chaosu. Jak jinak. To mi připomnělo důležitou otázku. „Hm... tady v horách se nijak často nevyskytují nadpřirozené jevy, že ne?“ otázala jsem se napůl žertem. Pokud by mi ale Falion sdělil, že se tu pravidelně otevírá díra v zemi, ze které mluví hlasy minulosti, už by mě tu nikdo nikdy neviděl. Podivností jsem měla poslední dobou až po krk.
Předpokládala jsem, že se teď z naší formální procházky vrátíme zpátky k původní skupince. Chvíli jsem zvažovala, jestli nemá zůstat radši tady a v klidu, ale pak jsem to zavrhla. Taky mě zajímalo, kohopak to má Jiskřička s sebou. A proč.

Šli jsme dál, zatímco jsme pokračovali v nezbytných formálních řečech. Což byl jeden z mých nejméně oblíbených způsobů řeči, ale co se dalo dělat. Nějak se to přetrpět muselo. "Já to chápu. Hory jsou drsný," přikývla jsem po jeho slovech o houževnatosti a ušklíbla se. Z toho jsem ale opravdu strach neměla. Jak Alfa mluvil dál, vydedukovala jsem, že jsem si prozatím vedla docela dobře, nezdálo se totiž, že by mě odtud chtěl promptně vykopat. Snažila jsem se, samozřejmě, udělat co nejlepší dojem, tudíž nebylo zcela jisté, jestli se jeho názor po pár týdnech mé přítomnosti nezmění. To byla věc, která se děla často. Ačkoliv s ním jsem prozatím žádný problém neměla a neměla jsem tudíž důvod proti němu držkovat, měla jsem mírné obavy ze soužití s Jiskřičkou a taky trpajzlíkem Nym. No, to budu řešit, až to bude hořet. "Jak jsem říkala - nemám problém lovit ani bránit území. Hodlám být smečce prospěšná, ne se jen flákat," odvětila jsem prostě, když řekl, že požaduje i nějaké činnosti pro smečku. Já to brala jako samozřejmou věc. Tušila jsem ale, že ne všichni to tak mají. Přikývnutím jsem potrvdila, že rozumím tomu, že se musím ohlašovat, pokud někam hodlám zmizet. Další věc, kterou jsem považovala za samozřejmou. To ovšem Falion nemohl vědět. "K lovu se přdám ráda," souhlasila jsem bez váhání, viděla jsem to jako dobrou příležitost. Mohla jsem zjistit, co jsou zač ostatní ve smečce a zároveň ukázat, že nejsem nepoužitelný negramot. Pak ale nevyhnutelně přišla řeč na hierarchii, týmovou práci, inu, věci lehce problematické. Mohla jsem samozřejmě s poklidem říct Falionovi, že miluju práci v týmu a podřídím se čemukoliv, co si výše postavení vymyslí, ale nehodlala jsem to dělat. On chtěl upřímnost, ne? A já ji zase chtěla poskytnout. "Na rovinu říkám, že nejsem úplně týmový hráč. O samotě funguju líp. Když je potřeba spolupracovat s ostatními, dokážu to - jim se to ale obvykle moc nelíbí." Zamžourala jsem po něm, co on na to. Koneckonců, mohl se teď rozhodnout, že takovou mrchu tady nechce a zamávat mi na rozloučenou. Což bylo jeho právem, zrovna tak jako vědět, co si pouští do smečky. V tomto případě bych to snad i chápala. "Nadřízené vlky poslouchám, ovšem... no, jejich požadavky mi musí dávat smysl. Nejdu slepě za každým."To byla další věc, která by se mu nemusela zrovna dvakrát líbit. Nikdy jsem si z nikoho nesedla na zadek jen kvůli tomu, že stál o příčku výš v hierarchii, pokud vymýšlel blbosti a nemínila jsem s tím ani začínat. "O své pozici ve smečce jsem moc nepřemýšlela, ale pokud bude možnost postoupit v hierarchii nahoru, jistě ji neodmítnu. Každopádně bych ráda časem získala zpět funkci ochránce," sdělila jsem mu své malé osobní přání. Byla to práce, která mě bavila, v které jsem byla dobrá a v které má povaha byla jen přínosem. Vzpomněla jsem si na Severku, o níž jsem se právě dozvěděla, že je deltou, která ke mně naklusala, jako bych byla kámoška a ne vetřelec na území. To bych já nikdy neudělala. Znovu jsem se podívala na modrookého Alfu, co si z toho všeho vybere. Pod tlapami mě zastudil sníh. Pousmála jsem se. Tady se na mě pitomé slunce nikdy nedostane. Uvědomila jsem si, že jsem tu vážně chtěla zůstat. Hory mě lákaly.

Pozorně jsem sledovala všechno, co se dělo. Jiskřička s Hnědákem se pořád poflakovali opodál, jim jsem však příliš mnoho pozornosti nevěnovala. Mou mysl zaměstnávali spíše Trpajzlík, Stříbřenka a Falion. Protože jsem špicovala uši, brzy jsem se dozvěděla pár jmen zdejších přítomných. V prvé řadě to bylo jméno vlčete, z jehož přítomnosti jsem stále neměla úplně dobrý pocit a modlila jsem se k bohům, ať se ke mně nepřibližuje ona ani ta její uslintaná tlama. Když Trpajzlíka hnědý vlk předával Stříbřence, řekl, že se jmenuje Nym. A z jeho dalších slov jsem vydedukovala, že asi vážně není jeho. Nějakou chvíli pobude? Čí to je sakra vlastně vlče? Žádné vysvětlení se však nikdo z nás nedozvěděl. Hned vzápětí jsem odposlechla i jméno Stříbřenky, které nebylo ani moc vzdálené od přezdívky, které jsem jí dala. Severka. Chm. Na tyhle končiny až nezvykle normální.
Nicméně, zbytečnými úvahami nad jmény jsem se nehodlala příliš zatěžovat, zrovna tak, jako přemýšlením nad tím, kde se vlastně vzala Nym a proč ji má u sebe Falion – což ale byla záhada, kterou jsem si chtěla nechat na později. Bylo to totiž přinejmenším divný. Teď na to ale nebyl čas. Alfa totiž chtěl projednat záležitosti kolem mého přijetí do smečky v soukromí. Neměla jsem absolutně žádných námitek, naopak, byla jsem nesmírně ráda, že se zbavím pohledů Jiskřičky i nebezpečí toho, že si na mě Nym bude chtít testovat svůj vlčecí chrup. „Jistěže nemám nic proti,“ odvětila jsem a srovnala s Falionem krok. Upřela jsem zrak na jeho záda, z kterých právě před mými zraky zmizela křídla, a mírně se zamračila na ten magický jev, kterých jsem za poslední dobu měla až po krk.
Kromě této drobnosti se mi však Alfa zatím celkem zamlouval. Jeho vystupování mělo jistou úroveň a zdálo se, že věci kolem smečky bere vážně. Žádný blábolící vysluníčkovaný idiot, co si k sobě do smečky pustí kdekoho. Navíc se ani nezdálo, že by mu extra vadil fakt, že se nekrčím a nekňučím a neprosím ho na kolenou. Jeho poznámka o tom, abych byla upřímná a nesnažila se mu jenom něco nakecat mě málem rozesmála. Cukly mi koutky. Tak toho se neboj, kamaráde. „V horách jsem nikdy nežila,“ začala jsem odpovídat na jeho otázky s naprostým klidem. Nehodlala jsem nechat nervozitu pokazit moje šance. „Avšak nemyslím, že to bude problémem. Dlouho jsem se toulala a zažila leccos. Navíc stejně dávám přednost chladnějšímu podnebí,“ ušklíbla jsem se při myšlence na horké slunce. „Věřím, že mám smečce co nabídnout. Bývala jsem ochráncem, v rodné smečce. A úspěšným. Nejsem ani nejhorší lovec, pokud je třeba, na toulkách jsem se lecčemu naučila,“ přednesla jsem sebevědomě. Podobné otázky jsem čekala a tak jsem nad odpověďmi, které jsem už měla v hlavě, příliš neváhala. „Co se týče mých očekávání... no, hledám hlavně domov. Toulky se po čase omrzí. Chci někam patřit, ne být na cestě bez cíle.“ Obzvlášť tady, kde jde o krk na každých dvou metrech. „A taky mít možnost nějakého osobního posunu.“ To byla pravda. Plácat se jako tulák od ničeho k ničemu bylo... no, k ničemu. Mít pro změnu nějaký směr, kterým se ubírat, by bylo dozajista osvěžující. „Nejsem příživník,“ dodala jsem ještě. „Nečekám od smečky, že mě bude živit přes zimu a pak sbohem, šáteček. Mám co nabídnout.“ Upřela jsem na Faliona fialkový pohled. Já mluvila dost. Teď byla řada opět na něm – aby se ptal dál, či aby se nějak vyjádřil.

//Předpokládám, že když jsme na skupinky, nemusím čekat na Nym... jestli jsem to blbě pochopila, tak pardooon :D