Gallirea - Příspěvky uživatele

„Brečet budeš ty, jestli toho nenecháš,“ zamračila jsem se na Nym a posléze jsem se naježila i na Zakara, který se toho blbec ještě chytal. „Jo. To víš, že toužim. Nesmírně. Jaká škoda, že se mi dělá na blití, jen co na tebe pomyslím, jinak by z nás byl fakt nádhernej pár.“ Doufala jsem, že rychle dají pokoj a taky že se brzo objeví Falion, aby si aspoň část celé téhle komedie vzal na starost. V týhle smečce aby jeden všechno dělal sám.
Styx Nym a její přezdívku rychle odpálkovala a ještě se vytasila s poznámkou o tom, že otec vlčete nejspíš už nežije. Trochu mi zatrnulo, nikdy jsem o otázce rodičů písklete moc nepřemýšlela a raději jsem se předem obrnila proti hysterickému záchvatu, který mohl nastat v případě, že by se trefila. Nic takového naštěstí nenastalo, ale zdálo se, že to Nym urazilo konečně natolik, že si začala hrát se Zakarem a dali aspoň na chvíli pokoj. Jen kušuj. Teď, když si mě blbeček a jeho nafrněná kámoška přestali všímat, byla jsem rázem o mnoho klidnější. „No, co mi zbývá, když se ostatní flákaj,“ odvětila jsem na poznámku Styx. Byla jsem k těm jejím lichotkám trochu skeptická, ale stěžovat jsem si nemohla. Alespoň na mně nemluvila, jako kdybych byla retardovaná. Jen jsem přikývla na její vysvětlení zkušeností se smečkami. Zdálo se, že rovněž postřehla zdejší nevyrovnané vztahy. „Ne na dlouho,“ zabručela jsem a znechuceně se podívala na Zakara, který si opodál hrál s vlčetem a nejspíš doslova učurával radostí, že mi může kazit den. „On odtud už brzo vypadne, nemá tu co dělat, a tu mladou nějak srovnám.“ Pak už bude zbývat jenom Lennie. S tou si asi neporadím. Ale to byl problém, který budu řešit, až na něj dojde řada.
„Jo. To zní rozumně. Myslím, že Falion ti tady dovolí zůstat na zkoušku, až se vrátí,“ řekla jsem, jenže to už byla naše konverzace přerušena něčím – někým – kdo nám padl přímo k nohám. I se zajícem. Byla to šedá vlčice s velmi dlouhým ocasem a tvářila se dost vyjeveně. Podle pachu jsem poznala, že se jedná o členku smečky, se kterou jsem se dosud nesetkala. „Ahoj?“ zkusila jsem tázavě. Poslední, co jsem potřebovala v téhle situaci, bylo víc chaosu, a ten sem právě šedivá vnesla. Ještě to umocnila Nym, která se k ní okamžitě vrhla a začala se představovat. Nechápala jsem, jak dokáže být tak malé stvoření tak nesnesitelně otravné.
A tehdy se konečně stalo to, na co jsem čekala a z nebe se jako záchrana mého zdravého rozumu snesl Alfák, který snad konečně vnese do tohohle brajglu trochu pořádku. Hlavně aby odtud vykopl Zakara. „Zdravím,“ oplatila jsem mu pozdrav a dvakrát mávla ocasem ze strany na stranu. K mému mírnému zklamání Falion okamžitě nevykopal Zakara z území, ale to se dalo víceméně čekat. Však on stejně brzo potáhne. Pak se ovšem zeptal, co se stalo s Nym a proč je od krve. „To by ti nejspíš nejlíp vysvětlila Lennie,“ opáčila jsem a stěží se ubránila úšklebku. „Jistě se tu brzy objeví.“ Věděla jsem samozřejmě, že jí to udělala Styx, potažmo pak možná ještě Hnědák, ale čí to byla vina? Moje ne. Já jsem vlče nikam netahala, tomu jejich příběhu jsem nevěděla hlavu ani patu a navíc, ať si Jiskřička užije vysvětlování toho, proč nechala vlče samotné v lesích a ještě pod jejím dohledem přišlo k úrazu.

//Ageronský les

„Nee, jasně, že nehraješ,“ pronesla jsem ironicky a protočila oči. To ti tak žeru, ty malá kryso. „Fajn. Když nezdrháš a neodmlouváš, tak v tom koukej hezky pokračovat.“ To už se do našeho panoptika cpal i Zakar – jak jinak. Řekla jsem mu ne, tak to on samozřejmě musel udělat. Jako by toho už tak nebylo dost. „Na území smečky nemáš co lézt,“ zavrčela jsem na něj. „Jo. Radost. Až by jeden plakal,“ zamumlala jsem si ještě po poznámce ze strany písklete. To bych se radši zabila, než bych obdivovala jeho kožich. Mluvit na Zakara bylo jako hučet do skály. Naklonil se ke mně a začal mi cosi šeptat. „Víš houby o tom, jakým já jsem terčem,“ odvětila jsem mu rovněž šeptem, dosti nevrlým. „Dokážu se postarat o sebe i o tamtu princezničku.“ Pak jsem ale rezignovaně zavrtěla hlavou. „Fajn. Stejně se tě nezbavím, sakra. Ale nebudeš nám dělat bordel na území. A nenakláněj se ke mně už tak blízko. Smrdí ti z tlamy.“ Znechuceně jsem se od něj odtáhla. Z jeho blízkosti se mi dělalo fyzicky špatně, nenáviděla jsem ho a cítila jsem téměř neukojitelnou touhu na něm vyzkoušet tu magii, o které mi říkala Smrt. Drželaj sem se jen silou vůle, protože to pro tuto chvíli nejspíš opravdu bylo nutné. Ještě aby ho tak napadlo přidat se do smečky. No, v takovém případě bych ho musela zabít a pak to narafičit jako nešťastnou náhodu. Či ještě líp – sebeobranu. Doufala jsem ale, že na to nedojde. Nemuselo by to dopadnout hezky.
Mezitím se cizinka představila jako Styx. Drsný jméno, pokud vás to zajímá. „Cynthia,“ představila jsem se stručně a znovu na ni pohlédla. Chovala se prozatím slušně a celkem mile, kromě toho, že Nym pochválila její kuráž. „Nemyslím, že bys ji v tom měla podporovat,“ podotkla jsem. „S takovouhle se za chvíli někde zabije.“ Raději jsem hned sjela pohledem k vlčeti, jestli nevymýšlí zase nějakou neplechu. Zdálo se ale, že je prozatím plně zaujata vymýšlením přezdívky pro tu novou a rozplýváním se nad sněhem. „Jo. Tohle je Ragarské pohoří, kde sídlí naše smečka,“ otočila jsem se ke Styx. Zavětření mi prozradilo, že Falion tu pořád ještě není. Ach. Ne. Ne. Ne. To znamenalo, že jsem tu musela sedět s pískletem a chytrolínem, dokud nepřijde. Alespoň že ta nová působila docela snesitelně. „Zdá se, že Alfa tu teď není. Musíme na něj počkat,“ pravila jsem prostě (a lehce zklamaně) a sedla si do tenké vrstvičky sněhu. Něco mi říkalo, že brzy tu bude sněhu víc, než dost. „Většině z vás se to asi nelíbí, ale jelikož jsem momentálně jediný kompetentní člen smečky tady, mám vás na povel,“ tuto větu jsem věnovala především Zakarovi a Nym, neb jsem předpokládala, že cizince je to jasné, aby bylo mezi námi stoprocentně jasno a ty dva nenapadlo se vydat hrát si do sněhu, nebo co to vlastně Nym mlela. Pak jsem se obrátila ke Styx. „Máš zkušenosti se smečkami?“ otázala jsem se. Menší výslech nemohl nikdy uškodit.

Než jsem se já, potažmo Zakar, který vyběhl hned za mnou, dostali k Nym, která se snažila spáchat sebevraždu a k šedé vlčici, předěhl nás kámoš Lennie, který vstal z mrtvých. Zavrčel na mě, ať se mu klidím z cesty a já to tentokrát opravdu udělala, protože se zdálo, že by mě jinak převálcoval. Doslova serval Nym ze hřbetu šedivé a smýkl s ní o zem k Zakarovým nohám. Bylo to drsné, ale já to vnitřně schválila. Jen jí dej. Rozmazlenej fakan potřebuje evidentně drsnou výchovu. Pak cosi zamumlal k Šedé a bez dalšího slova odkráčel. Jiskřička se do celé konfrontace vůbec nezapojila, pouze se rozloučila s Ryšavcem a mě řekla, ať se postarám o tu cizinku a udělám si u Faliona očko. Spíš mi ji chceš hodit na krk, nazývej věci pravými jmény. Pak si k sobě zavolala Nym, která se k ní plazila jako hromádka neštěstí a já stočila oči zpátky k šedé, která se mezitím posadila. „No, víceméně,“utrousila jsem suše, protože šmírování v křoví mi nepřišlo jako ideální začátek. „Nemyslím, že by to bylo nenapravitelné.“ Podezíravě jsem si ji přeměřila. Jiskřička ale říkala, že chtěla ublížit Nym. Jenže když pominu rafnutí v sebeobraně, jediný, kdo útočil, bylo právě vlče. Vymyslela si to? A nebo hraje nějakou hru tahle? Jedna z nich prostě kecala a já popravdě nevěděla, na koho si vsadit. „No, fajn. Naše smečka sídlí támhle v horách. Vezmu tě tam, pod podmínkou, že nebudeš vymýšlet pitomosti a náš Alfa rozhodne, jestli tě přijme nebo ne,“ řekla jsem nakonec a cítila se jako za starých časů, když jsem byla váženou ochránkyní. Za tenhle pocit možná i stály všechny ty potíže s Jiskřičkou a rozmazlenou princezničkou.
Jen co jsem na Nym pomyslela, už byla tady, vracela se z rozmluvy s Lennie. Pochopila jsem, že mi vlčice hodila na krk i ji, neboť se otočila a odešla, nejspíš za svým kámošem. Uh. Co se dá dělat. Přiběhla ke mně a vyloženě zářila, najednou chtěla být asi nejlepší kamarádka. Na to, princezno, hnedka zapomeň. „Nehraj to na mě, pískle,“ zamračila jsem se na ni. „Jo, jdem domů. A zkus si mi zdrhnout nebo odmlouvat. Nejsem na to zvědavá.“ Upřímně jsem se modlila, že se opět nepokusí namočit do nějaké život ohrožující situace. Pak se otočila na Zakara a začala ho lákat k nám. „Ne, to teda nechce,“ uťala jsem ji okamžitě a střelila pohledem po stříbrookém chytrákovi, ke kterému jsem se poté okamžitě otočila zády. Ještě s ním se otravovat. „Radši pojď,“ zavrčela jsem na Nym, když se začala ještě sápat k cizince. Tu jsem neustále po očku pozorovala, co má za lubem, ale prozatím jsem se s ní nijak nevybavovala. Už tak jsem musela dělit pozornost mezi ni a časovanou bombu v podobě vlčete. Vykročila jsem k horám s celým tím cirkusem a doufala, že Falion v horách bude.

//Ragar

Zakar mě slušně odignoroval, ale já od něj nic jiného ani nechtěla a nečekala. Beztak neví, co říct. Blbeček. Nakonec mu to však stejně nedalo a pár slov jsem z něj vyrýpala. "Ráda bych, ale tohle se mi bohužel postavilo přímo do cesty," odvětila jsem. Takový cirkus se přehlížet zkrátka nedal. Jenže to už tu byla Jiskřička. Její hnědý kámoš - prý - nebyl mrtvý, což sice pořád nevysvětlovalo, proč do něj prala elektřinu, ale budiž. Ona ty svoje výboje měla fakt ráda a já měla asi štěstí, že jsem taky jedním nedostala po čumáku, protože okamžitě jak se k nám připojila, pustila se do mě. Rovněž jsem se naježila a zavrčela. Věděla jsem, že si zahrávám, ale nemohla jsem jinak. "Já se jen snažila pomoct a nenechat ji zabít, nechápu, o co ti jde." Pak ovšem vlčice zmínila, že nás skutečně někdo sleduje. Někdo, kdo by mohl být pro Nym nebezpečný. No, prosím, a tady to máme, že? Blbá Cynthia si myslí, že je nebezpečný nechat vlčata volně běhat, hahaha, všichni se na ni vrhnem. A kdo měl pravdu? Fakt, že jsem měla pravdu, jsem si ale moc nevychutnala. Protože co udělala Nym, když se doslechla o nebezpečí? Rozběhla se přímo k němu. "To si děláš prdel, ne?" vyštěkla jsem. Ona se chce zabít. Rozběhla jsem se tím směrem. Na ty dva osly se nedalo spolehnout. Už to vlče ztratili jednou.

„Výborně. Nemůžu se dočkat naší mlčící seance,“ uzavřela jsem a doufala, že s tím Trpajzlík konečně zmlkne. Byla bych mnohem radši, kdyby zkrátka zvedla řiť a nechala se v horách předat Falionovi, ale budiž. Určitě ji to brzy přestane bavit. Jenže ona nezmlka. „Jasně, že je to jed,“ opáčila jsem, odhodlaná nenechat se vytočit nějakým pískletem. „Jsem jedovatá mrcha zevnitř i zvenku. Takže do mě radši nekousej.“ S tím jsem si sedla na lesní půdu a pohroužila se do hlubokého mlčení. Rozmazlenej parchant je to. Rodiče ji neučili úctě k dospělým?
Klid dlouho nepanoval. Jako obvykle. A narušil ho kdo? Zakar. Instinktivně se mi naježila srst na zádech, jen co se mi ten bastard dostal do zorného pole. Vběhl tam, jako by nic a hned se začal vybavovat s Nym. Mě úplně ignoroval, ale já si alespoň mohla vyposlechnout, co říkal tomu pískleti. U Smrti? Oni nechali jít vlče za Smrtí? Protočila jsem oči tak daleko, až mě to zabolelo. To se fakt jen tak nevidí. Hotovej cirkus. Zakar mlel a mlel dál, až už jsem to nevydržela. „Krásný den, Zakare, taky tě ráda vidím,“ zacvrlikala jsem na něj líbezně. Abych jakože ukázala, že mám alespoň tolik slušnosti, abych ho pozdravila, ač bych mu nejraději urvala hlavu.
Než jsem stihla dodat cokoliv dalšího, zaslechla jsem zezadu Jiskřičky hlas. Tyvole, co je to tady dneska? Sraz vlků, co mě nenáviděj? Otočila jsem se – ano, Jiskřička tu byla, ač trochu opodál, zářila jako obvykle a táhla s sebou evidentně mrtvolu svého hnědého kámoše. Nechápala jsem, co se to tady sakra děje, ale bylo mi jasné, že pro mě to rozhodně nebude příznivé. No, co se dalo dělat. Otočila jsem se zpátky na Zakara, který byl momentálně nejblíž – vyjma Nym, ovšem. „Vy jste teda dobří hlídači,“ pronesla jsem ironicky. „Nechat vlče samotný v lesích? U Smrti? Geniální. Fabulózní. Můžete bejt rádi, že vám z tý princezny něco zbylo.“ Zavětřila jsem. Dostal se sem ještě další pach, který jsem neznala. „Dotáhl sis do své povedené party ještě někoho?“ pozvedla jsem tázavě obočí. „Jestli ne, pak nás asi někdo šmíruje.“ Udělala jsem pár kroků směrem, ze kterého jsem pach cítila, ale nikoho jsem neviděla. Nejspíš o nic nešlo. Hm.

Nevím, co jsem čekala, že se stane. Snad jsem čekala alespoň náznak nějaké vděčnosti za to, že se obtěžuju se zajímat, jestli jí zůstane její mladý život. Ne. Nic takového. Místo toho se madam začala vztekat, že jí nic není a do hor se vracet nehodlá. To jsem viděla, pomyslela jsem si. Než si mě všimla, vypadala jako těsně před zhroucením, teď se však do mě pouštěla zuby nehty. Byla evidentně pěkně nevycválaná a její reakce mě nemálo vytočila, avšak vynaložila jsem velkou sílu vůle k tomu, abych zachovala klid. „Fajn, nemusíš mi to říkat,“ opáčila jsem neutrálním tónem. Mně to vlastně může být jedno. „Ale tady zůstat sama nemůžeš. Něco tě tady sežere a já si to na svědomí nevezmu. Není to sranda.“ Kdyby to bylo moje vlče, pravděpodobně bych mu napráskala na prdel a odtáhla do domů smykem, jenže nebylo a já při mém štěstí předpokládala, že v momentě, kdy bych na princeznu vztáhla tlapu, snesl by se z nebe Falion a mohla bych se s horami navěky rozloučit.
Jo, takže vochechule, přimhouřila jsem oči, její přeřeknutí se mi vůbec neuniklo. „Vracím se do hor,“ opáčila jsem podrážděně. „Ano. Falion o tom ví,“ odvětila jsem suverénně a ani moc nelhala. Když jsem Faliona viděla naposledy, říkala jsem mu, že se jdu projít. „A je moje věc, kam a kdy chodím.“ Jenže pak pískle popadl jakýsi poloviční hysterák. Navzdory tomu, co říkala, nebyla ani náhodou v pohodě. Ráda bych ten problém přehodila na někoho jiného, kdo ví, jak se v takovýchto situacích chovat a koho by ten rozmazlený fakan třeba poslouchal. Netušila jsem, o co jí jde, tohle bylo víceméně naše první setkání, ale já měla dojem, že mě snad úplně nesnáší. Tolik ke konání dobrých skutků. „Hele, fajn. Jak myslíš. Nemusíš se se mnou bavit, věř mi, já budu jen ráda. Ale nehodlám tě nechat poflakovat se samotnou. Něco tě sežere. Takže tady buďto můžem tvrdnout a naštvaně na sebe zírat, nebo půjdeš se mnou do hor." Sekla jsem ocasem. "Vyber si."

//Západní Galtavar

Už jsem se viděla v horách, došla jsem až do lesa, který se rozkládal doslova na jejich úpatí. To by mě fakt zajímalo, jestli už se Jiskřička uráčila vrátit to vlče, napadlo mě znova. Celá ta situace šla jaksi mimo mě a moje chápání a nejspíš bych se tím vůbec neměla zabývat, neb to nebyl v žádném případě můj problém, jenže rejpat se do cizích záležitostí jsem měla zkrátka v povaze. Nemohla jsem si pomoct, bylo to silnější než já. Kéž by ji Falion pěkně seřval, zazubila jsem se pro sebe a kráčela dál na sever.
A pak jsem to ucítila. Lehký závan pachu Trpajzlíka někde poblíž. Zarazila jsem se a zavětřila znovu. Ano. Vlče tu nepochybně bylo a pokud mě čenich nešálil, pak tu bylo úplně samo. Bohové, protočila jsem oči a zamířila po pachu. Napadalo mě hned několik teorií, jak se vlče octlo zcela samo v lese. Buď Jiskřičce a jejímu kámoši zdrhlo, nebo se na něj vykašlali, tak či onak to vypadalo, že momentálně není poblíž nikdo zodpovědný. Tudíž přišel čas na hrdinské skutky. Nijak zvlášť jsem netoužila stát se chůvou, ale nijak zvlášť jsem rovněž netoužila nést část zodpovědnosti za to, až tady toho skrčka odnese jestřáb nebo sežere nějaký šakal. Třeba si hrajou na schovku, napadlo jakousi nevinnější část mojí mysli. Pěkně debilní nápad, zavrhla jsem to okamžitě.
Po několika metrech jsem Nym nakonec uviděla. Byla sama, jak jsem předpokládala, ale vypadalo to, že je v jednom kuse. Přišla jsem ještě blíž a uvědomila si, že ne všechno je zřejmě v pořádku. „Hej, Nym,“ oslovila jsem vlče a došla na dva metry od něj, kde jsem se zastavila. Už jsem začínala litovat, že jsem se do toho navezla – netušila jsem, co se stalo, ale malá vlčice vypadala úplně vyřízeně a tváře měla mokré od pláče. Empatie nikdy nebyla zrovna mou silnou stránkou, ale musela jsem se pokusit alespoň o jakés takés citlivé jednání. „Stalo se něco?“ Jak se probohy mluví s plačícíma děckama? To mi nemohl nikdo nikdy říct? „Zranila ses? Mám tě zavést do hor?“ Nic moc povzbudivýho jsi jí teda neřekla, frajerko. Ale co jsem jí měla říkat, když jsem absolutně netušila, o co jde? „Bude to dobrý,“ vypotila jsem nakonec a tím jsem se octla celkem v koncích. Že já se do toho míchala. Kde je ten Falion, když ho jeden potřebuje?

//Řeka Kiërb (přes VVJ)

Pravidelným tempem jsem proběhla okolo velkého jezera a už jsem věděla, že hory jsou téměř nadosah. Pořád mi dělalo problém o tom místě přemýšlet jako o domově, ale to bylo asi přirozené – vždyť jsem tam strávila tak málo času. Zatím jsem tam vůbec nic neprozkoumala a dokonce jsem ani nevěděla, kde je úkryt. Jenže mě tam prozatím nic moc nedrželo, když byli všichni někde v trapu. Že by se i ostatní vydali na návštěvu bohů? Nebo možná chtěli vyrazit na poslední toulku před zimou. Každopádně jsem doufala, že až tam opravdu dorazím, tak bude zpátky přinejmenším Falion. Zima nezima, Alfa by se dle mého názoru neměl někde celé dny poflakovat. Třeba šel hledat Trpajzlíka, napadlo mě. To by byla asi rozumná věc. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Měla jsem problém pochopit, proč za vlčetem nevyrazil hned, když zmizelo s Jiskřičkou a Hnědákem. Kdoví, jestli je ten skrček ještě vůbec naživu.

//Ageron

//Bažiny (přes Zarostlý les)

Nakonec jsem se přece jen vymotala ze spárů smrdutého bahna, byla jsem jím však značně olepená. Bleh. Naštěstí mě tlapy brzy donesly k řece, která mi skýtala možnost si tu katastrofu z kožichu opláchnout. Příliš se mi do toho ovšem nechtělo. Sice s příchodem svítání přestalo mrholit, avšak byla opravdu zima. Povzdechla jsem si. Nezdálo se mi, že bych měla zrovna dvakrát na výběr. Nehodlala jsem se vrátit do hor zalepená od bahna jako dobytek. Vkročila jsem tedy s mírným odporem do proudu vodního toku, který taky nevypadal zrovna nejčistěji, ale rozhodně byl dostačující. Nechala jsem studenou vodu, ať mi spláchne bláto z močálu ze srsti a rychle jsem zamířila zase na břeh. Byla to rychlá a více než osvěžující koupel, tlapy mi doslova trnuly. Sezóna koupaček byla už definitivně u konce. Otřepala jsem si přebytečnou vodu z kožichu a vyrazila svižným poklusem zase dál, abych si rozproudila krev a nebyla mi taková zima.

//Západní Galtavar (přes VVJ)

//Narrské kopce (přes Říční eso)

Jít do hor oklikou, jak se ukázalo, nebyl tak geniální nápad, jak jsem si původně myslela. Tlapy mě donesly do odporně páchnoucích bažin a brzy jsem se brodila hnusným, mazlavým bahnem. No bezva. Doufám, že se tady zaseknu a zapadnu. Pak mě ale napadlo, že to by jistě udělalo velkou radost Jiskřičce, nemluvě už vůbec o Zakarovi. Takže to samozřejmě nepřipadalo vůbec v úvahu. Pomalu jsem se tedy propracovávala dál, dávala dobrý pozor na každý učiněný krok a po chvíli jsem si uvědomila, že to vlastně není až tak těžké. Možná mě Život vybavil nějakou speciální schopností na průchod bažinami. To by bylo moc hezké. Netušila jsem, jestli už jsem silnější a rychlejší, ani jestli už mi Smrt přiřkla nějakou novou magii, ale teď jsem to nemohla zkoušet a neměla jsem to ani v plánu. Bála jsem se, že budu zklamaná. Vyzkouším to, až budu zpátky v horách. Nemohla jsem to bohužel zkoušet na Jiskřičku, která by mi usmažila zadek elektřinou, ale možná, pokud se s ní bratříčkuje Zakar, bych to mohla zkusit na něj. I sám Život věděl, že to chci udělat a ačkoliv se mi to snažil rozmluvit... no, nemohla jsem si pomoct. Nedokázala jsem vystát přechytralé ryšavce.

//Kiërb (přes Zarostlý les)

//Vrchol

Slézala jsem dolů z kopce a cítila se po setkání s Životem mnohem vyrovnaněji, než předtím. Možná nakonec všechno přece jen není ztraceno. Třeba všechno dobře dopadne. A navíc mi ještě Život pomůže být mnohem hustší, než jsem teď. Bylo mi náhle docela fajn. Trochu se to ovšem pokazilo, když mě do čenichu praštil silný pach Jiskřičky, která byla zřejmě velice nedaleko. Sakra. Okamžitě jsem se začala rozhlížet, jestli někde neuvidím ten její flekatý kožich, ale zdálo se, že jsme se nejspíš minuly. Celkem jsem si oddechla. Nepotřebovala jsem si kazit dobrou náladu tak krátce poté, co jsem ji získala. Vlčice asi taky mířila za Životem, trochu se nabušit. Ještě štěstí, že jsem tam s ním nakonec nezůstala. Co mě to vůbec popadlo? V kopcích sice bylo hezky, ale čím víc jsem se blížila k jejich úpatí, tím hloupější mi připadalo, že mě vůbec napadlo usadit se tam natrvalo. Tak jo. Zpátky na sever. Povzdechla jsem si. Čekala mě dlouhá cesta. Rozhodla jsem se to tentokrát vzít jinudy. Jiskřička byla v kopcích, ale tam, odkud jsem přišla, se někde poflakoval Zakar a já chtěla možnost toho, že se setkáme, snížit na minimum.

//Bažiny (přes Říční eso)

//Narrské kopce

No jestli já nejsem kráva, nadávala jsem si, když jsem funěla do kopce a s námahou se škrabala nahoru. Beztak, že lezu na nějakou úplně špatnou horu. Beztak, že tady Život ani není. Při mým štěstí žádnej Život ani neexistuje a všichni si ze mě akorát dělaj srandu. Už jsem to skoro chtěla vzdát, prostě se na to vykašlat. Nechat nohy podlomit a skutálet se bez námahy zase zpátky dolů. Co na tom, jestli si zlámu nohu? Kolem se určitě poflakuje nějaké laskavá dušička, která by se o mě postarala. Těsně předtím, než jsem to opravdu takhle udělala, jsem se zarazila a několikrát pořádně zaklepala hlavou. Co to se mnou je? pomyslela jsem si téměř zoufale. Byla jsem dneska tak strašně protivná sama sobě, až se mi z toho pomalu dělalo špatně. Nejspíš jsem nějak špatně spala, nebo něco takového. Byla jsem prostě strašně podrážděná a roztěkaná. Nemysli na kraviny a lez nahoru, napomenula jsem se a přiměla se pokračovat v cestě dál. Jen po pár dalších metrech výstup podél pramínku vody náhle skončil a mě se před očima vynořila malá planinka. Rozhlédla jsem se kolem. Nezdálo se mi, že by tu někdo byl. Hm. No jistě. Šplhala jsem na špatnou horu. Určitě.
Rezignovaně jsem si povzdechla. „Co naplat.“ Zdálo se, že se budu muset vydat zase dolů. Už jsem se chtěla otočit, když se mi za zády ozval hluboký a příjemný hlas. „Vítej, Cynthio,“ řekl a zněl jako šumění řeky na jaře, když tají sněhy. Měla bych se nejspíš leknout, že se ke mně takhle blízko někdo připlížil, ale ten hlas působil tak uklidňujícím dojmem, že mi srdce ani maličko neposkočilo. Obrátila jsem se a pohlédla do tváře velkému bílému vlku s tmavomodrou náprsenkou a černýma nohama. V šedomodrých očích mu poskakovaly přívětivé jiskřičky a mě okamžitě došlo, že tohle je dozajista Život. Ani mi nepřišlo divné, že zná moje jméno, zdálo se to úplně přirozené. „Zdravím,“ odpověděla jsem bez známky vzteku a podráždění, které se mi stále ještě drželo kdesi v duši, proti tomuto vlku bych je však asi nedokázala obrátit, ani kdybych chtěla. „Neseš si s sebou nějakou tíhu na duši, jak vidím,“ podotkl přívětivě Život, jako by přesně věděl, na co myslím. „Nejspíš ano,“ odpověděla jsem sklesle. „Věci... nejsou takové, jaké bych chtěla, aby byly,“ svěřila jsem mu. Okamžitě ve mě vzbuzoval téměř bezmeznou důvěru. Jako bych mu zkrátka mohla říct úplně všechno. Vyzařovala z něj nesmírná moudrost a shlížel na mě s takovým pochopením, jaké jsem snad nikdy v ničích očích neviděla. „Věci si jdou svou vlastní cestou,“ pravil a usmál se. „Ne vždycky s tím můžeš něco dělat, bohužel. Nemá smysl se tím užírat. Občas se zkrátka musíš smířit s tím, že nebude po tvém.“ „Ale to není jen tak,“ odvětila jsem. Cítila jsem se ale mnohem klidnější a vyrovnanější, jako by se moje rozdrážděná duše konečně začala uklidňovat. „Máš asi pravdu. Jen se bojím, jestli mířím správným směrem. Ve svém životě, myslím.“ Kdoví proč bylo příjemné někomu svěřit své niterné obavy a pocity zcela otevřeně. Dokonce jsem si ani nepřipadala hloupě nebo slabě. Život měl asi svou vlastní magii. „Jen se neboj. Nakonec všechno dopadne tak, jak má. Vím, že nevěříš na šťastné konce. Překvapilo by tě asi, že jsou častější, než se může zdát.“ Na šťastné konce jsem doopravdy nevěřila, ale Životova slova byla povzbudivá. „Asi překvapilo.“ Zasmála jsem se. Tady na tomhle místě najednou všechny starosti vypadaly tak malé a nedůležité! Začínala jsem pomalu zapomínat, proč jsem se vůbec tak vztekala.
„Takže, co tě sem přivádí?“ tázal se Život přátelsky s úsměvem. „Jistě máš nějaká přání, která bych ti mohl splnit.“ „To ano,“ souhlasila jsem a široce se usmívala. Dnešek možná nakonec nebude tak špatným dnem. „Doslechla jsem se, že mě můžeš učinit silnější, rychlejší, vytrvalejší... je to tak? Opravdu to dokážeš?“ „Samozřejmě,“ usmál se bílý vlk. „A dát mi novou magii? To bys taky uměl?“ vyptávala jsem se s rostoucím nadšením. „Jistěže uměl. Ale nezapomínej, Cynthio, že všechno má svoji cenu. Nemohu jen tak rozdávat magie, to určitě pochopíš... a bojím se, že dnes ti žádnou poskytnout nemohu, i když bych moc rád.“ Necítila jsem pražádné zklamání, všechno dávalo perfektní smysl: „To vůbec nevadí. Ale trochu síly nebo rychlosti bys mi přidat mohl, viď? Prosím?“ Život se usmál. „Mohl a také to udělám. Ale jestli tě mohu o něco žádat, neměla bys s nově nabytou silou hned běžet prát se s tím pískovým vlkem, který ti tak leží v žaludku.“ Střípek vzteku mě bodl v srdci, hned ale zase roztál. „Zakar.“ „Ano. Měla bys to nechat plavat, děvče.“ Těžce jsem si povzdechla: „To není tak snadné, víš?“ Skoro bych čekala nějaké kázání, ale Život se místo toho už zase široce usmíval. „Já ti rozumím. Máš horkou hlavu a s tím můžeš dělat pramálo, ale je v tobě i spousta dobra – víc, než tušíš, hádám. Splním ti tvá přání a ty s mými dary můžeš nakládat, jak je ti libo. Nebudu ti mluvit do života, ten je tvůj a můžeš s ním nakládat po svém. Pokud však chceš radu – už se tím nezabývej a neotravuj si mysl nenávistí.“ „Děkuju ti... ale bojím se, že to nepůjde.“ Tady nahoře bylo snadné věřit ve svět bez rozepří, avšak já si i s myslí opojenou magií tohoto místa uvědomovala, že jde jen o iluzi. Vlk přikývl. „Chápu. Inu, v tom případě... je to všechno, co jsi chtěla?“ Zamyslela jsem se. „Myslím, že ano. Měla bych jít zpátky, když mám teď smečku.“
Nějak jsem se ale k odchodu nemohla přinutit. Bylo mi tu tak hezky a Život mi tolik rozuměl. Tam dole mě zase čekalo jen rozhořčení a zklamání. „A nebo... nemohla bych tady zůstat? S tebou? Mohla bych ti pomáhat.“ Život se na mě usmíval a v očích mu tančila světýlka. „No, volba je na tobě. Nevyháním tě.“ Nastalo ticho. Seděla jsem a hleděla do tmy, sledovala, jak mrholí a jak se tenká vrstvička vody leskne na barevném kamení kolem. Bylo by snadné tady zůstat. A příjemné. Ale co smečka? Falion by asi ani nikdy nezjistil, co se se mnou stalo. Tam dole je spousta blbečků, ale je tam i pár těch, které bych ráda viděla znova. Awarak... a někde se určitě toulají i mé sestry. A Bouře. Nemůžu tady jen tak zůstat. „Musím jít,“ řekla jsem nakonec, rozhodně. „Tak dobrá,“ odpověděl Život klidně. „Měj se hezky. A někdy se zase zastav. Rád tě uvidím.“ „Určitě. Příště už mi ale dáš nějakou magii, jasné?“ Bílý vlk se jen zasmál a zavrtěl ocasem. Stejné gesto jsem mu oplatila i já a on pak náhle zmizel, skoro jako by se rozplynul. Skoro, jako by tam nikdy ani nebyl. Chvíli jsem hleděla na místo, kde před chvílí ještě stál a pak jsem se zvolna rozešla dolů z kopce. Cítila jsem se zvláštně, ale rozhodně o mnoho lépe, než když jsem sem přišla. Život byl rozhodně mnohem příjemnější, než jeho sestra.

//Narrské kopce
_____________________________________

OBJEDNÁVKA:

V01/Síla/2 hvězdičky – 6 květin
V01/Rychlost/2 hvězdičky – 6 květin
V01/Vytrvalost/3 hvězdičky – 9 květin
V01/Obratnost/4 hvězdičky – 12 květin
V01/Taktika lovu/2 hvězdičky – 6 květin
V02/Síla/1 hvězdička – 30 květin

Celkem 69 květin – 20 vlčích máků, 23 pomněnek, 26 kopretin

//Tenebrae

Přede mnou se náhle vynořily zlatavé vrchy, které přerušily můj tok myšlenek. To musí být ono. Nevěděla jsem samozřejmě, kde Život přesně sídlí, avšak Falion říkal něco o kopcích a já neměla sebemenší důvod mu nedůvěřovat. Nejspíš už se zdejšími kraji potuloval nějakou dobu a věděl, kde co je a kdo kde sídlí. Věřila jsem tedy, že jsem na správném místě. Ale kde je? Nikoho jsem tu neviděla. Panoval tu klid, mír a ticho. Takže do kopce, dovtípila jsem se a nečinilo mi to pražádnou radost. Hrabat se po namoklém kameni někam do vrchu za někým, o kom jsem ani nevěděla, jestli tam vážně je, se mi v momentálním nakvašeném rozpoložení věru nechtělo. Ale co jsem si měla počít? Otočit se a jít zase zpátky s prázdnou? No, taky to bylo řešení, příliš se mi však nelíbilo. Bohové si se mnou konec konců poslední dobou zahrávali – a Smrt a Život byli něco jako bohové, ne? Možná bych mu to měla pěkně vytmavit. S touto myšlenkou jsem se začala tvrdošíjně sápat vzhůru do kopce.

//Vrchol

//Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

Navzdory mé snaze se uklidnit se moje nálada nijak nelepšila. Rázovala jsem si kupředu nakvašeně a skoro se ani nedívala, kam jdu, tudíž se stalo to, co bylo neodvratné – na mokré trávě mi podjely nohy a já sebou plácla na břeh řeky. „A já se na to už taky můžu vykašlat!“ vybuchla jsem vztekle. Slyšela jsem, jak se nedaleko mě něco rozběhlo do tmy, zřejmě srnec. „Jo, jen si běž, pitomče, určitě naběhneš někomu přímo do tlamy. Někomu, kdo má větší štěstí než já.“ Možná tím to je. Možná všichni ti šťastní vysluníčkovaní hlupáčci zabírají všechno štěstí pro sebe a na mě pak žádné nezbyde. Byla to nepochybně logická myšlenka, ačkoliv jsem sama dobře věděla, že není jaksi... pravdivá. Takhle to nefungovalo. Nebyla jsem šťastná prostě proto, že jsem měla na svět a jeho obyvatele vždycky spíše pesimistický náhled. S tím jsem ovšem nemohla nic dělat a přiznat si vlastní vinu nebylo nic příjemného. Na něco a na někoho se ta moje mizérie svést musí.

//Narrské vršky

//Náhorní plošina (přes Středozemku)

Jak daleko ten Život vůbec může bydlet? přemítala jsem podrážděně. To ti bohové nemohli žít trochu blíž k sobě? Ne – to by bylo přece moc příhodné a jednoduché. Necháme pitomou Cynthii běhat z jednoho konce světa na druhý, hahaha, hrozná sranda. Trpěla jsem vážně příšernou náladou. Poslední dobou jsem si připadala vlastně docela v pohodě, ale teď jsem si to asi vybírala i s úroky. Snažila jsem se tedy rozptýlit od myšlenek na Jiskřičku, Zakara a vlastní podělanou existenci přemítáním, co si asi tak od Života budu přát. Pomáhalo to však jen částečně. Mohl by mě udělat silnější a rychlejší. Abych mohla natrhnout Zakarovi řiť ještě snadněji. Zatřásla jsem hlavou. Na Zakara jsem přece myslet nechtěla. Co třeba ještě nějaká nová magie? No, to by nebylo k zahození. Nemohla jsem si být vůbec jistá, že od Smrti nějakou magii dostanu. Třeba by Život mohl být štědřejší.

//Tenebrae (přes Kopretinku)