Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Děkuji za uvítání, snad to s Cynthií přežijete

Zahlížela jsem na zmalovaného kašpara s čím dál větším odporem. Nemohla jsem se dočkat, až ho předám Falionovi i s jeho mnohem lépe vychovanou společnicí. Už mě nebavilo, že jsem tady všechno musela dělat sama. Takových by se tu našlo víc, zabručela jsem si v duchu, když mi Awnay řekla očividné - že Fiér je ňouma. Nevšímat si ho by bylo mnohem snazší, kdyby neustále neječel, neposkakoval a nechoval se všeobecně jako naprostý idiot. To však zřejmě nebylo v jeho silách. Snažila jsem se dělat přesně to, co říkala Awnay. Nevšímat si ho, ignorovat jeho blbé kecy. Bylo by mnohem snazší ho z té skály fakticky shodit. Bála jsem se ale, že to by mi Falion zrovna neschválil. „Myslím, že si čas najde,“ odpověděla jsem černé vlčici, ačkoliv bych byla možná raději, kdyby je poslal pryč zrovna. Co kdyby tady Fiér nakonec zůstal se svým starým známým? „Jen musí něco dořešit.“ Čenich mi napovídal, že Styx je stále s ním. Zajímalo mě, jaký postup situace učinila.
Ačkoliv zprvu vykročil celkem poslušně, záhy Fiér začal dělat přesný opak toho, co jsem říkala. Začal nám rozkopávat sníh. Samozřejmě mi nešlo o blbý sníh, kterého momentálně byly všude tuny a z nebe se snášely další, šlo mi o princip a o to, že mi ten blbeček pěkně brnkal na nervy. Moje trpělivost se momentálně naplnila. Já ho zabiju. Otočila jsem se a vykročila směrem k němu. Zavrčela jsem: „Tak hele, ksichte, tady nejsi někde v Buranově, jsi na území smečky a jestli chceš, abych tě zavedla k Falionovi v jednom kuse, tak ti radím, aby ses začal krotit.“ Cvakla jsem mu zuby těsně před čumákem. Zároveň jsem ucítila, jak se ve mně opět vzdouvá moje nová magie. Tentokrát jsem jí dovolila konat. Aspoň konečně uvidím, co mi to ta Smrt vlastně nadělila. (//halucinace 2. úroveň – silná bolest hlavy) Trvalo to chvilku, jen pár vteřin. Nic na první pohled viditelného se nestalo, což bylo mírným zklamáním. Netušila jsem, co se stalo, pocítila jsem však mírnou únavu spojenou s použitím magie – doufala jsem tedy, že Fiér něco cítil a že to nebylo nic trapného a nepoužitelného, co by se mohlo stát předmětem jeho dalšího posměchu. „Udělej mi laskavost a chovej se slušně ještě půl minuty. Už tam budem,“ uzavřela jsem tuto mírnou scénku a pokračovala v cestě, aniž bych se na Fiéra znovu podívala. Jak se s ním můžeš tahat? podívala jsem se na Awnay s nevyřčenou otázkou, nahlas jsem se ovšem nezeptala. Ti dva byli hotové protiklady.
Byli jsme už vskutku blízko, když jsem prošla kolem skály, která předtím zakrývala výhled, spatřila jsem Faliona a Styx kus opodál. Stále ještě se bavili spolu. „Tady počkáme,“ oznámila jsem prostě a sedla si do sněhu. Vrhla jsem přitom výstražný pohled na Fiéra, kdyby ho třeba napadlo tam mezi ně vlítnout. Chtěla jsem s tím být už co nejdřív hotová.

Prosím o:

-10% sleva k Životu za 10 bodů
-32 květin za 20 bodů
-24 drahokamů za 15 bodů

Sníh se snášel k zemi ve velkých chuchvalcích, velice vytrvale. Snad bych to dokázala i ocenit, tu krásu sněhové pokrývky třpytící se ve světle měsíce, jenže to by ostatní okolnosti musely být jiné. Sníh sice padal, nebylo to však vůbec poklidné a romantické. Silný vítr mi hnal shluky vloček přímo do tváře, musela jsem se prodírat vánicí téměř poslepu. Síly mi rychle ubývaly a už jsem pomalu ani nevěděla, kterým směrem jdu. Stopy za mnou okamžitě pokrývala vrstva sněhu. Sakra. Sakra, tohle bude můj konec. Soustředila jsem se jen na to, abych pokračovala dál, jen na další krok a ten, který následoval po něm. Snažila jsem se vidět skrze husté sněžení, zoufale jsem očima hledala úkryt, jakékoliv místo v závětří, kde bych se mohla alespoň částečně skrýt před zuřícími živly, avšak viditelnost byla příšerná. Strach mě začínal svírat – zmrznu tady snad? Skončí takhle hloupě můj život? Snažila jsem se hloupé myšlenky zaplašit. Sunula jsem se dál sněžnou bouří, už pomalu na konci sil. Smrt – jaká asi bude? Snad... to nebude moc bolet. Slyšela jsem, že kdo umrzne, ten jenom usne. Spánek přece nebolí. Spát a snít, a potom přestat existovat... Skrýš se mi vynořila téměř před nosem, málem jsem do ní v tom nečase narazila. Skála s malou jeskyňkou se mi v tu chvíli zdála stokrát lepší, než ta nejluxusnější nora vystlaná liščí kožešinou. Spěšně jsem se vmáčkla do prohlubně v kamenné stěně. Svalila jsem se na zem, stočila se do klubíčka a víčka se mi okamžitě zavřela. Štěstí, stačila jsem si ještě pomyslet, než jsem upadla do vyčerpaného spánku. Smrt se mi tentokrát vyhnula, nejspíš jen o malý kousek. Snad ještě na dlouho. Spala jsem schoulená v co nejtěsnějším klubíčku, zatímco kolem mě zuřil pomalu konec světa. Spala jsem až do chvíle, než mi na čenich dopadly paprsky zimního slunce na vymetené obloze v překrásném zimním ránu po bouři. Štěstí.

Akce mě moc bavila, úkoly byly hodně zajímavé, celkem mě mrzí ty tři, které mi utekly, ale co se dá dělat :D Líbilo se mi, že hodně úkolů bylo kreativních, vymýšlení zvyků, popisu Vlčíška a podobně bylo fakt super. Za sebe bych akorát vynechala ty úkoly s herními příspěvky, protože když jsme hráli ve dvou a já nebyla na řadě, tak se mi úplně nechtělo rozhazovat hru a dělat v tom zmatek dalším příspěvkem, který by byl jaksi úplně "mimo"... Takže jsem úkoly vynechala. Ale jinak jsem spokojená, myslím si, že náročnost byla přiměřená a dalo se to zvládnout. Budu se těšit příští rok :)

Moc děkuji Kaye za boží obrázek Všechny výtvory jsou moc povedené ^^

Hřbet se mi naježil ještě o poznání víc, když ten zmalovaný kašpar promluvil. Drzost z něj pryštěla na všechny strany a já opravdu nebyla v náladě na ptákoviny, natožpak na nějakého zabržděného idiota, co mi křičí do xichtu. „Klidni hormon, holoubku,“ zavrčela jsem, když se dost vykecal a udělala krok směrem k němu, připravená, že konečně na někoho vyzkouším tu novou magii od Smrti, zdálo se mi, jako by se na to sama už těšila. Drzý floutek na území se zdál být jako ideální pokusný králík. Naštěstí si s sebou přivedl společnici, která měla v hlavě místo smrkových pilin aspoň trochu rozumu a začala situaci celkem obratně zachraňovat. Nejspíš nechtěla, aby trest za nevycválané chování jejího kámoše padl i na její hlavu. To jsem jí nemohla zazlívat. Zastavila jsem se tedy a nachový pohled přenesla na ni, protože ona alespoň mluvila rozumně a slušně. Fiér, Awnay. Přikývla jsem na její vysvětlení, že sem zabloudili náhodou a rovněž na tvrzení o malém mozečku. „No, hodně štěstí,“ zamručela jsem k vlčici. Sama jsem věděla, jaký je nápor na nervy tahat se s takovými degeneráty po světe. Dodala ještě, že Fiér zná Faliona – jak už jsem se stačila dovtípit z jeho hulákání - a chce se s ním zřejmě setkat. „Falion zde je, nejspíš je ale momentálně zaneprázdněný,“ sdělila jsem jí, po očku jsem stále sledovala Fiéra, jestli nám nerozebírá hory. „Zavedu vás za ním, ale asi budete muset počkat. Před zimou má smečka napilno,“ objasnila jsem, ačkoliv záměrně dost nejasně. Nemusela jsem jim vykládat, že se nám smečka jaksi propadá do spirály chaosu. „Pojďte teda,“ zabručela jsem a vykročila směrem, ze kterého jsem cítila Styx a okřídleného Alfu. „A varuju tě, frajere, zničíš nám tady něco a skopnu tě ze skály,“ dodala jsem speciálně pro Fiéra. Šla jsem pomalu, abych ty dva neztratila z dosahu, kdyby se začali stavět na zadní – především zmalovaný kašpar nesměl opustit mé zorné pole. „Jsem Cynthia, mimochodem.“

Když jsem unikajícího hnědouše dohnala, zastavil se. Nevypadal nadšeně, což se dalo čekat a pochopit, i já toho však už měla dost. Frajer si ze mě nic moc nedělal, nedala jsem mu prozatím žádný důvod, aby tomu bylo jinak. Nechtěla jsem se s ním prát, když to nebylo nutné, ale nebavil mě. Chtěla jsem, aby odprejsknul. „Ovšem,“ opáčila jsem se stále naježeným hřbetem. To už se však rozběhl klusem zase někam pryč. Dobří bohové, proč? Protočila jsem oči a zamířila za ním, zanechávala jsem přitom stopy v čerstvém sněhu. Vypadalo to, že na něj budu muset přitlačit, jestli chci, aby zmizel. Zatímco jsem ho naháněla, ucítila jsem v horách další cizí pachy a krátce poté i zavytí. Rovněž cizí. Práce, samá práce, pomyslela jsem si. Musím se zbavit tohohle prašiváka a jít se podívat, co jsou zač tamti. Zdálo se, že všechno zůstává na mě, ale kupodivu mi to nevadilo zas tak moc. Tohle bylo alespoň něco, čemu jsem rozuměla. A jestli to takhle půjde dál, udělá ze mě Falion ochránce určitě už brzo. S touto nově nabytou nadějí na získání své vysněné pozice jsem starouše konečně doběhla. Nebyla jsem však sama, kdo se tam objevil. Lennie a Nym. O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Nemohla jsem říct, že bych je viděla ráda.
Jiskřička se mnou chtěla prohodit „slovíčko“ kousek stranou. Nezdálo se, že by mě chtěla usmažit blesky, což mi přišlo podezřelé, následovala jsem ji však. Zahrnula mě vysvětlováním toho, co a jak teď bude. Příměří? zatvářila jsem se udiveně. Hnědákova doporučení jako bys se sama začínala stávat realitou. Lennie mě zasypala větami a sotva domluvila, otáčela se k odchodu a mířila zpátky za Hnědákem a Pískletem. „Tak fajn,“ zamumlala jsem, ačkoliv Jiskřička už mi nevěnovala pozornost. To, co mi řekla, jsem stejně měla víceméně v plánu, ale ona si teď alespoň vezme toho starouše a odtáhne ho z území. Pohodila jsem hlavou a bez dalšího slova ke komukoli z nich jsem se rozběhla za cizáky.

//pro FIÉRA A AWNAY

Pravidelným klusem jsem směřovala k neznámým vlkům a po cestě přemýšlela nad tím, co Jiskřička říkala. Ani ona Faliona tolik nerespektuje. Je na tom jako Alfa tak zle? No, rozhodně nestíhal držet krok s tím chaosem, co tady panoval. A chce se zbavit Styx. A chce příměří. Hm. Příměří jsem byla ochotna přijmout, ale Styx jsem si nebyla jistá. Působila celkem dobře. Já jí do hlavy neviděla a Jiskřiččina slova jsem brala s rezervou. Nevěděla jsem, zda jí můžu věřit. Nebo kterékoliv z nich.
Mé úvahy došly konce, když jsem spatřila ten páreček cizinců, kteří se nám promenádovali po území. Kousek od nich jsem z klusu zvolnila a došla k nim pomalu, avšak jistě, se zdviženou hlavou. Hřbet jsem měla mírně naježený, aby bylo od začátku jasné, že nemám náladu na pitomosti, nehodlala jsem se tady s nimi nahánět jako s tamtím starochem. „Zdravím,“ pronesla jsem neutrálním tónem, když jsem se zastavila kousek od nich. „Jste na území smečky, jak jistě už víte. Jestli tu nemáte nic k vyřízení, musíte odejít,“ cvakla jsem zuby. „Co vás sem vede?“ Zajímalo mě, co mi ti dva poví a zatím jsem si je bedlivě prohlížela. Vlk se spáleninou na boku hrál všemi barvami jak nějaký kašpar, zato vlčici bych její kožich mohla skoro závidět.

Hnědák si nedokázal rýpání do Faliona odpustit, ale já se všemi silami snažila nenechat se vytočit a nechat se tím pádem strhnout k něčemu, co jsem neměla v plánu. Starej morous, pomyslela jsem si a očima zabloudila opět k obloze, jestli se už okřídlený Alfa uráčí snést se sem a vyhnat ho odtud. Asi bych to měla udělat sama, pomyslela jsem si rozmrzele, když po Falionovi stále ještě nebylo nikde ani vidu, ani slechu.
„Možná ne,“ zabručela jsem, ani mě už tahle debata nebavila. „Ale možná taky jo.“ Navíc mít Smrt poblíž se mohlo i hodit, uvážíme-li, co všechno mohla výměnou za drahé kamení poskytnout. To mi připomnělo, že jsem stále ještě nepřišla na to, čím mě vlastně obdařila. Neměla jsem dosud čas se tím zabývat, protože jsem se musela zaobírat tímhle vetřelcem, který nejevil žádné známky toho, že by tu hodlal přestat oxidovat. A Falion? Nikde. „To by asi měl,“ odpověděla jsem na poznámku o tom, co asi bude dál s Nym. Dávalo by to smysl. Se mnou ať nepočítají. To však asi ani nepřicházelo v úvahu, nedokázala jsem si ani představit tu scénu, jakou by ta hysterka spustila, kdyby mě měla poslouchat.
Zdálo se, že hnědáka začal náš hovor nudit už docela, neboť si směrem ke mně odfrkl a následně zamířil ode mě pryč. Protočila jsem oči a vydala se svižně za ním, když mi zmizel z dohledu poté, co skočil z vyvýšeniny dolů mezi nízké stromky. Sakra práce, fakt už, zavrčela jsem si pro sebe, když jsem se vymotávala z pichlavých větví. Zabralo to jen pár chvil a zrovna jsem zahlédla hnědý ocas mizící v podrostu. Vydala jsem se za ním, prosmykávala se pod větvemi co nejrychleji, abych starouše dostihla. Po chvíli se mi s ním opravdu podařilo srovnat krok. „Tak hele,“ pronesla jsem k němu rozhodně, protože jsem ho už začínala mít dost, „že se se mnou nechceš bavit je mi jasný a je mi to fuk, ale nemůžu tě tady nechat promenádovat se, jako by ti to tady patřilo. Jestli se chceš procházet - fajn, ale odejdi z našeho území. Všude kolem je místa dost.“ Mírně jsem naježila hřbet, aby bylo jasné, že mluvím vážně, ale nestavěla jsem se k vlku přehnaně agresivně. Aspoň ne prozatím.

Začínalo se mi zdát, že má přítomnost hnědého irituje. Řekněte mi něco, co nevím. Nebylo to nic neobvyklého, má existence konec konců vadila téměř všem. Nehodlala jsem ho tady nechat poflakovat samotnýho jen proto, že je trochu nevrlý. Radši jsem pokračovala v naší debatě, která nikam nevedla. "Nezažila a zažít ani nechci," opáčila jsem. "A věřím, že Alfa si to brzo v hlavě srovná. Nemyslím, že by byl tak hloupý." Nelíbilo se mi, že starouš reje do Faliona. Pravda, s Alfou jsme se zas tak dobře neznali, ale pořád to byl Alfa a navíc jeden z mála vlků, který mi nechtěl natrhnout kožich.
Jisté věci v chodu smečky však nebyly ideální, to jsem musela uznat. Například vůbec nebylo jasné, kdo že to má Nym na starosti, což asi neušlo ani hnědému. "Hm. Sama sobě paní, ale až se někde zabije, průser budeme mít všichni," zabručela jsem. Tohle by se fakt mělo urovnat. Jenže momentálně tady panoval zmatek a Falion se rozčtvrtit nedokázal.
Na poznámku, že bych Lennie neměla podcenit, jsem se jen ušklíbla. Nejsem sebevrah, kámo. Na tu další poznámku jsem však už odpověděla, ostřeji, než bylo v plánu. "A co je tobě po tom?" vyprskla jsem. I on mě začínal trochu štvát. "Jestli si chci nechat mrznout zadek na horách, je to moje věc. Mně se tady líbí."
Pak jsem pro změnu naštvala zas já jeho svou otázkou. "Tak teda pardon," zavrtěla jsem hlavou a stěží se udržela, abych neprotočila oči. Cítila jsem, že tu narůstá napětí, které nebylo zrovna žádoucí. Přinutila jsem se uklidnit. Kde sakra vězí Falion? Nezdálo se že by se vlk dal vyhnat a já bych ráda, aby si ho Alfa vzal na starost sám. Jenže jsem měla asi smůlu.
"Já vím," zabručela jsem a zahleděla se na své tlapy, když se řeč stočila zase k Lennie. Urovnávání vztahů nikdy nebyla má silná stránka. Zdálo se, že tentokrát to ale vážně budu muset překousnout, nepotřebovala jsem ovšem, aby mi to připomínal... tenhleten. Oči jsem zvedla až ve chvíli, kdy vstal a zdálo se, že hodlá někam jít. Hned jsem byla taky v pozoru. "Kampak?" Ještě aby se mi tady ztratil, to by chybělo. Ať byl kdo byl, pořád byl jen cizincem na území a tak jsem ho musela brát.

„Neříkám, že jsem ji necítila. Jen jsem nepředpokládala, že se z toho vyvine tohleto,“ objasnila jsem Hnědákovi, který si nejspíš myslel, že jsem úplně blbá, což mi ještě potvrdila ta poznámka o horách. A to jsem jako řekla kdy, že nevím, že tohle jsou hory? Rozhodla jsem se to dál nerozebírat. Kdoví, co slyšel. „Doživotní tuláctví prostě není nic pro mě,“ odpověděla jsem mu na jeho otázku. Rozhodně jsem mu nehodlala vykládat, že nejzásadnější podíl na tom měl fakt, že převážná většina mých tuláckých přátel byla mrtvá. „Obzvlášť tady, kde se tě každou chvíli snaží zabít nějaká kouzelná pitomost.“ Nespokojeně jsem mrskla ocasem. „Ačkoliv předtím se asi neschovám ani v horách.“ Teď, když jsem věděla, že Smrt sídlí tak blízko, mi příslib chvíle klidu připadal ještě nereálnější a vzdálenější.
Zabručel cosi, že mi nemůže radit ohledně výchovy. „No, to by si hlavně měli ujasnit ti, co ji mají na starosti,“ opáčila jsem, neboť se mi momentálně zdálo, že Nym roste jak dříví v lese a kdoví, co se z ní stane. Nebo co se s ní stane, když už jsme u toho. Kde vůbec je? Rozhodně nebyla nikde blízko, tak jako ani nikdo jiný. Riveneth zůstala na svém místě sama s mrtvým králíkem a Falion se Styx se taky nevraceli, takže se zdálo, že jsem prozatím byla odkázána k hovoru s Hnědákem. No, mohla jsem dopadnout i hůř. Ačkoliv se mi vlk zdál jako celkem divný patron a nechtěl o sobě prozradit vůbec nic, včetně jména, alespoň nebyl smrtelně otravný.
„Můj život nikdy nestál za moc, ale jedno mi to není,“ zabručela jsem a otráveně rýpla do země. Hovor se stáčel směrem, který mi nebyl moc příjemný. Nebylo to tak, že bych Jiskřičce nadávala, že mě nenechala utopit. Dokonce jsem jí poděkovala, bohové. Byla jsem ráda. Jenže ona mě nejspíš nesnášela už předtím. „Já tak úplně nevím, co jí vadí. Teda – co jí vadí tak strašně.“ Samozřejmě jsem měla určitou představu. Byly jisté aspekty mé povahy, které vadily vícero vlkům. [/b] „A teď, když za ní leze ta čudla, už se to zřejmě ani nedozvím, protože mě smahne bleskem, jen co se k nim přiblížím.“[/b] Jeho doporučení, že bychom si to měly ujasnit, dávalo smysl a bylo rozumné, což mě štvalo, protože se mi to rozhodně nechtělo dělat. Pohled mi opět zabloudil k vlkovým ranám. „Co tě tak dorvalo?“ otázala jsem se v naději, že se třeba přestaneme bavit o Jiskřičce. Byl by však asi malý zázrak, kdyby mi to prozradil. Zdálo se, že mluvení o sobě se chce rozhodně vyvarovat.

Ušklíbla jsem se, když Hnědouš pronesl, že si může vlčice vybírat. To víš, že jo. Zas taková hitparáda to tady taky nebude. Ostatně jsem už jistou část toho zdejšího gallirejského výběru viděla. Nehodlala jsem se ovšem hroutit z toho, že mě tenhle případ považuje za podřadnou v porovnání s ostatními, já bych si o něj totiž ani tlapy neotřela. Vypadal, že je starší než já tak minimálně o čtvrt století. A že nebyl z mé společnosti nadšený? Inu, tak to si mohl stoupnout do řady.
Svoje jméno mi neprozradil a rovněž mi neprozradil důvod své přítomnosti. Nebyl asi zrovna ukecaný a taky nejspíš žádné veselé sluníčko, ale to mi moc nepřekáželo, spíš naopak. Stačilo mi vzpomenout si na nezničitelný optimismus Kaleo, které bych chvílemi moc ráda hodila balvan mezi oči, jen aby přestala cvrlikat, a už mi naskakovala husí kůže. „No, to jsem jaksi nemohla tušit, když jsem se sem připojila,“ odvětila jsem prostě. Věděla jsem, že je tu Jiskřička, nicméně jsem nepředpokládala až takové problémy a to, že mi je budou dělat i jiní členové. A že sem poleze náš myslitel Zakar jsem nečekala už vůbec. „Stejně se nikdy nezavděčím všem, na to jsem zvyklá. Aspoň mám nějaké zázemí a pokud jde o ty dvě, můžou si nejspíš trhnout nohou. Dokud mě odtud nechce vyhnat převážné většina, nikam nejdu.“ Ani jsem netušila, proč jsem mu to vysvětlovala, ale co. Mě to bylo vcelku jedno a sedět tady jak dvě trubky v trapném tichu, to se mi taky nechtělo. „Asi jsem čekala, že v horách bude trochu větší klid,“ odpověděla jsem na jeho druhou otázku. „Vypadá to ale, že to je jediná věc, co tady není. Nepočítala jsem s tím mrnětem,“ zamračila jsem se. „Pokud ji ale brzo nezpacifikují, stejně asi dlouho nevydrží.“ Předpokládala jsem, že hnědák má na Nym podobný pohled. Předtím s ní moc pěkně zametl a nebudu lhát, získal si tím u mě jistou dávku obdivu.
Jak jsem předpokládala, přišel sem s Lennie, ta mu však zdrhla a nechala ho u hranic. „Lennie vadí nejspíše už jen to, že dejchám.“ Nebyla jsem si úplně přesně jistá, co konkrétního vedlo k takové dávce nesnášenlivosti mezi námi. Nedokázaly jsme se zkrátka vystát. „Zachránila mi život a já jí nejspíš neprojevila dostatečný vděk,“ napadlo mě nakonec jediné možné vysvětlení, ačkoliv to rozhodně nebyl celý důvod. „Teď hádám čeká na záminku, aby mi mohla uškvařit kožich.“Se zeptej Lennie, ona ti poví : „Je to uřvaná debilní kráva k ničemu,“ bla, bla, bla.

Ačkoliv Hnědouš vypadal, jako kdyby ho něco pěkně přežvýkalo, nevypadalo to, že by se chystal přímo do hrobu. Zřejmě tuhý kořínek. „Bezva,“ zabručela jsem a uvažovala, o jakých „nesmyslech“ to mluví. Při oslovení vochechule jsem však zaskřípala zuby. „Jak milé,“ utrousila jsem suše. „Netřeba se mi lichotivými přezdívkami vtírat do přízně.“ Kterej z tý trojky géniů to vymyslel? Škvrně, Ryšavec nebo Jiskřička? Nepochybovala jsem o tom, že to byl jeden z nich. „Jsem Cynthia,“ představila jsem se, aby měl vlk případně alternativu k Vochechuli. Měla jsem ale obavy, že se snažím marně a že se přezdívka začíná nějak moc uchycovat. Měla bych tomu učinit přítrž. Ale jak? Nenapadalo mě nic. Nezbývalo než doufat, že Vochechule časem upadne v zapomnění.
Pak mi bylo oznámeno, že tu leží. Jeho tón mi zněl pořád poněkud nebezpečně a já si nechtěla zahrávat s ohněm. Alespoň ne přespříliš. Na druhou stranu, tohle bylo pořád smečkové území. „To je hezký. Ale tohle je území smečky, je ti nejspíš jasné, že tady nemůžem nechat každýho poflakovat se, jak se mu zlíbí,“ oznámila jsem mu. Už teď to tady bylo nějaké moc uvolněné, Zakar si sem vlezl a teď nám tady kempuje pod stromky i tenhleten. Neplánovala jsem ho vyloženě vyhánět, minimálně jsem tady ale hodlala počkat, než se Falion vrátí a převezme si na starosti i tuhle záležitost. Celkem jsem okřídlenému nezáviděla, vypadalo to, že by se momentálně ptořeboval tak roztrojit – jedna třetina by šla se Styx, druhá hledat Nym, která už pravděpodobně opět běží do spárů jisté smrti, a třetí by ještě měla asi obcházet území a hlídat, kdo leze na území. A protože všichni ostatní jsou zřejmě nekompetentní, všechno abych zachraňovala já. Dočkám se snad nějakého vděku? Ne. Dočkám se jenom „Vochechule.“ Vytrhla jsem se z myšlenek a stočila pozornost zpět k hnědému. „Takže, cože tu vlastně hledáš, co nemají i mimo naše území? Jsi tu s Lennie? Nebo za ní jdeš?“ snažila jsem se nadále zjistit, co ho sem vlastně přivedlo. Jeho první odpověď mě jaksi... neuspokojila.

Styx má slova potrvdila. Aby taky ne, když to byla pravda. Přikývla jsem poté, co se na mě tázavě otočila, zda jsem opravdu říkala Nym, že by ji mohlo něco sežrat. Nym se však očividně vůbec nezamlouvalo, že měla být v pozici viníka. Její argument, že se jen bránila, mi přišel totálně postavený na hlavu už od začátku, natožpak teď s časovým odstupem. Před čím ses asi tak bránila? Před ležící vlčicí, která si tě nevšímala? Po krásném hysterickém výstupu se vlče sebralo a uteklo. Zase. S takovouhle se dospělosti fakt nedožije, nakrčila jsem čenich, když jsem hleděla za její mizící oháňkou a přemýšlela jsem, jestli ji dřív odnese orel nebo spadne ze skály. Nijak jsem se k tomu už nevyjadřovala, ostatně jsem ani neměla příležitost, protože Falion si vzal Styx stranou. Nezdálo se, že by se na ni zlobil a já tak trochu doufala, že by ji sem mohl přijmout. Zdálo se, že Styx té malé frajerce jako jedna z mála nežere ty její výlevy a nesedá si na zadek z roztomilé tvářičky. A mě by se hodilo mít někoho na své straně.
Až poté jsem si vzpomněla na dlouhocasou Riveneth, která byla nejspíš tak zaražená, že za celou dobu neřekla jediné slovo. „Tady by se jeden zbláznil,“ zabručela jsem jejím směrem jakousi neurčitou stížnost. Pak mi do čenichu přivál pach Jiskřiččina hnědého kámoše. Ugh. Někdo by se tam asi měl jít podívat, co? Cizinec na území a tak dál? Zamžourala jsem na Riveneth, ale předpokládala jsem, že ta si teď bude žrát svého zajíce a nebude k ničemu. No jo furt, tak já tam půjdu. Protáhla jsem se. „Jdu se podívat, co se to děje u hranic,“ oznámila jsem rudooké a aniž bych čekala na její odpověď, zamířila jsem po pachu vlka. Nevěděla jsem, jestli mě bude chtít následovat nebo ne a bylo mi to vcelku jedno.
Kráčela jsem horami. Sníh byl místy mokrý a břečkovitý, něco mi ale říkalo, že brzy začne zase mrznout. Hnědý vlk nebyl daleko, avšak musela jsem ho nějakou dobu hledat, protože si vybral opravdu strategické místo pod stromky a ještě krytý skálou. Když jsem ho viděla naposledy, vypadal, jako že byl připraven zavraždit každého, kdo by se na něj křivě podíval a tak jsem si vtloukala do hlavy, že musím dávat bacha. Když jsem Hnědáka však konečně uviděla, spíš jsem se divila, že ještě dejchá – kožich měl z větší části pokrytý krví. Nějaká část té krve asi pocházela z roztrhaného čehosi, co bývalo nejspíš zajícem, ale jistá část byla jistě i jeho. „Zdravím,“ ohlásila jsem se raději z bezpečné vzdálenosti pár metrů a ušla ještě pár kroků, než jsem se zastavila. Přejela jsem pohledem jeho rány na hřbetě. „Žiješ?“ uvedla jsem se ihned debilním dotazem. Někdy bych si i sama nafackovala. Radši jsem hned pokračovala, stále vesměs neutrálním tónem: „A co tě vede na smečkové území?“ Předtím tu byl s Jiskřičkou, teď však sám. A jestli jsem někdy měla získat znovu post ochránce, měla bych se radši začít snažit už od začátku, ne? Usadila jsem se naproti němu a zvědavě vyčkávala, co mi asi tak poví. I s ním jsem se ptokávala až podezřele často, na to, že jsem ani neznala jeho jméno.

Dlouhoocasatá vlčice, která mezi nás tak nečekaně vpadla, se představila jako Riveneth a dodala, že je členkou smečky. „Jsem Cynthia,“ představila jsem se rovněž. Že jsem tu nová jsem nedodávala. Riveneth si to mohla domyslet, ale nechtěla jsem to prozradit i Styx. Příliš daleko jsme se v našem seznamování však nedostaly, neb bylo přerušeno příletem Faliona, který důkladně vyděsil právě šedivou cizinku. Tak to jsi, holka, ještě nic neviděla, pomyslela jsem si pochmurně při myšlence na to, že Falionova křídla patřila mezi ty méně divné věci v této zemi.
K mému údivu se Zakar vyhodil sám. Neodpustil si ovšem poznámku mým směrem. Kre-té-ne. Kdyby tu neseděl Falion, skočila bych tomu dobytkovi po krku, protože už jsem těch jeho keců o tom, že jsem slabá a nezodpovědná, měla akorát tak dost. Takhle jsem ale jen naježila hřbet a potichu zaskřípala zuby. Však počkej, ty chytráku, já si tě najdu a pak uvidíme. Pokusy Nym udržet ho tady byly naštěstí bezúspěšné a za chvíli po Ryšavci zůstal na území jen jeho smrad.
Když byl tedy Zakar pryč, hlavním tématem se stal spor Styx s Nym. Dovedla jsem si představit, že z našich odpovědí nebyl Falion zrovna moudrý – a opravdu nevyhlížel zrovna potěšeně, obzvlášť poté, co cizinka řekla, že si Nym začala, načež se do ní vlče pustilo ve své typicky otravné nátuře. Bohové, bohové, bohové. Cítila jsem, jak to ve mně vře a dostala jsem potřebu uvést věci na pravou míru, už jen proto, aby to pískle konečně alespoň na pět minut sklaplo. „Hele, amazonko, brzdi,“ oslovila jsem Nym celkem s klidem, ačkoliv jsem ho zrovna nepociťovala. Dost dobře jsem na ni ale nemohla řvát před zraky Alfy, který ji evidentně zbožňoval. To bych si asi ve smečce moc nepřilepšila. Falionova otázka mířila na Styx. Netušila jsem, co mu vlčice řekne, ale mě už to vpravdě nebavilo. Začala jsem s vlastním vysvětlením z role (víceméně) nezaujatého pozorovatele: „No, je to asi takhle - tady Styx skutečně kousla Nym, ovšem až poté, co jí ona skočila na hřbet a začala ji rvát.“ Sjela jsem očima na krev na hřbetě šedé vlčice. Pouze jsem objasňovala fakta, což bylo v tu chvíli nejspíš nutné, protože mi neuniklo Falionovo tiché zavrčení. Měla jsem dojem, že ať už to je jakkoliv, šance Šedivé na místo ve smečce nevypadaly nejlíp. „A to co si Styx myslela,“ obrátila jsem se věcně k vlčeti, „ty nemůžeš vědět a kromě ní samotné to tady z nás neví nikdo. Její myšlenky slyšela Lennie, ne ty. A říkala ti, ať tam nechodíš, ne?“ naklonila jsem tázavě hlavu. Vyžer si to, fracku jeden nevycválanej.