Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sneh sa znášal k zemi vo vel‘kých kusoch, závan vietra mi nejaký taký chuchvalec sem tam vmietol do tváre, což vo mně vzbuzovalo značnú nechuť. Pitomá zima, pitomé všetko, mudrovala som, avšak len v hlave, lebo som nechcela riskovať, že otvorím tlamu a nasneží mi eště aj do něj. Všade ležaly hlboké záveje a v širokom okolí nebolo vidiet ani počuť nič živého. V bríše mi kručalo hladom, no nezdálo sa, že bych dnes mala väčšie šťastie, než včera… alebo predevčírom. Den predtým sa mi podarilo najsť pod stromom zomierajúcu sýkoričku, ktorej som mileráda ukrátila jej trápenie, od tej doby som však mala smolu. A nevyzeralo to, že sa zima chystá v dohlednej dobe skončiť. Ba naopak, zdálo sa mi, že každý deň je viac a viac mrazivejší a potravy je menej a menej. V horách nebolo k snedku už vôbec nič, preto som sa teraz potulovala v lesoch kolem a pátrala po niečom, čo by mohlo pomocť zaplnit môj žaludok zejúci prázdnotou. Ak som predtým myslela na to, že zoženu potravu aj pre ostatných vo svorce, teraz už ta myšlenka bola dávno zabudnutá – teraz som myslela už iba na vlastné prežitie. Nemala som dost síl hl‘adať potravu pomalu ani sama pre seba, natožpak pre ostatných, naviac nezištné konanie dobrých skutkov nebola zrovna moja parketa ani v dobrých časoch.
Z beznadejných myšlienok ma vytrhlo až čosi, čo som zahliadla skrz snehovú vánicu. Bola to líška a čosi vyťahovala zo záveje. Neváhala som ani vterinu, nemohla som strácať čas. Zozbierala som všetky sily, čo mi zbievaly a vyrazila som k ní, hlasne vrčiac. Už som videla, čo bolo predmetom jej záujmu. Zadná noha, zrejme zo srny, ohryzaná, avšak nejaké mäso na nej ešte ostávalo. A ja ho chcela. Líška ho však chcela tiež. „Vypadni!“ zavrčala som na ňu, avšak ryšavá šelmička bola odhodlaná si svoj nález chrániť a tak sme stanuly jedna proti druhej a merily sa navzájom pohl’adom. Bežne som si líšok nevšímala, avšak teraz sa veci zmenily. Ač som bola vysílená hladom a dosť som za posledné týždne pohubla, nebála som sa postaviť rovnako hladové a hubené líške. Keď som urobila eště jeden krok, skočila po mne, avšak ja bola prípravena. Chytila som ju zubami za zátylok a šmýkla s ňou o zem, ona sa však vymrštila tak bleskovo, že som nestačila zareahovať včas a ucítila som jej ostré zuby na svojej labe. „Mrcha!“ zavrčala som a chňapla po nej znova, tentoraz som jej zaborila zuby do kôže na chrbte a svalila ju na zem. Položila som jej labu na hrudník – nechcela som ju zabíjat, nebola som natolko zúfala – ne ešte teraz. „Zmiz, alebo ťa roztrhám,“ zasyčala som teda len a pustila ju, líška, ktorá si zjevne vážila svojho života, odbehla preč. Nečakala som, než sa zjaví dalšia hrozba a lačne som sa pústila do srnčej nohy. Vyzeralo to, že prežijem ďalší deň.

//Stříbřitý převis

Venku panovala opravdová zima. Mráz hryzal. Naštěstí se alespoň utišil divoký vítr a sněžení se uklidnilo. Na kýchnutí Styx jsem zcela automaticky, monotónně zareagovala: „N-na z-z-zdraví,“ ve stejnou chvíli, kdy ona řekla to samé, akorát pozpátku – nejspíš, moc jsem to neluštila. Krátce jsem se tomu uchechtla, načež jsem se neopatrným krokem zabořila po břicho do závěje. Nějak mi nedošlo, kolik sněhu vlastně napadlo. Vyhrabala jsem se na trochu pevnější podklad a oklepala si sníh z kožichu – jako by to k něčemu bylo, když stále sněžilo. Povšimla jsem si, že Styx s sebou vleče tu smradlavou jezevčí kožešinu, přešla jsem to pouze zdviženým obočím, ačkoliv jsem nechápala, co s tím hodlá dělat. Pokud si z ní ovšem nechtěla vyrobit šálu. To by mohlo vlastně být docela drsný.
„P-pě-pě-pěkně ná-nám při-při-přituhlo,“ poukázala jsem na očividný fakt, když jsem se venku trochu rozkoukala. Fakt, který mě trochu znepokojoval. V horách panovalo úplné ticho a mrtvo. Jako bychom my dvě byly jediné živé bytosti v širokém okolí. Neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit. Sestupovaly jsme pomalu dolů, já byla nedobrovolně posunuta na první pozici, takže už jsem si dávala opravdu bacha, kam šlapu. Nehodlala jsem se zabít. Nevylučovala jsem ale, že se to stane, přes všechen ten sníh jsem skoro neviděla, kam jdu. Kam jdeme? Dobrá otázka. „Vla-vla-vlastně ne-ne-ne-nevím. Chtě-chtě-chtěla j-j-jsem se po-po-podívat p-po ně-ně-ně-nějaké ko-ko-kořisti pr-pr-pro sme-sme-smečku, a-ale… vy-vy-vypadá to t-tu ja-jako p-p-po vy-vy-vymření.“ Vzhlédla jsem k nebi, jako by mi mohlo poskytnout nějaké řešení. Možná jsem měla raději koukat pod nohy. Než jsem se nadála, už jsem zase padala do závěje, tentokrát po tlamě a zajela jsem tam úplně celá. Hned jsem se začala hrabat ven, kýchala jsem a mrkala, jak jsem se snažila dostat sníh z očí a nosu, beznadějně jsem teď však vypadala jako zválený sněhulák.

Někdy se mi ve snech vracely vzpomínky na dny, které dávno minuly a tato noc nebyl výjimkou. Nestačila jsem pomalu ani zavřít oči a rázem jsem byla na úplně jiném místě, v úplně jiném čase.
Neuplynulo mnoho času od chvíle, co jsem byla s potupou vyhnána z domova a ještě méně od chvíle, kdy jsem se dala dohromady s tou bandou tuláků. Nebyla jsem si pořád jistá, jestli to by dobrý nápad, ale copak jsem měla na výběr? Neměla jsem zrovna moc možností – buď zůstanu s nimi, nebo umřu. Nezdálo se mi to, když jsem se nad tím víc zamyslela, ani jako volba.
Na chvíli jsem se od nich vzdálila, teď, když se mi zraněná noha hojila, jsem už se alespoň mohla porozhlédnout po lese, ve kterém jsme se usadili. Na chvíli, kvůli mně. Neušlo mi, že někteří z toho nemají radost. Nejméně ze všech pak ten zrzek, Zywi. No, ani já zrovna nejásala a snažila jsem se přesvědčit Minara, abychom prostě šli dál, jenže starouš nebyl samozřejmě hloupý. Nedovolil to. „Nikam nejdeme, pískle, chceš aby ti ta noha upadla?“ Nohu jsem ztratit věru nechtěla, takže jsme teď byli tady a já se šla jen na chvíli projít a porozhlédnout se, jestli nenajdu něco zajímavého. Nebo to jsem jim alespoň řekla.
Na rovinu jsem prostě chtěla být chvíli sama, úplně sama. Nastavovala jsem tulákům tvář drsné mladé princezničky ze Zeleného lesa, které je srdečně jedno, že rodný les má v tlapách její idiotský bratr, že její oba rodiče jsou mrtví a zbytek její rodiny je někde v trapu. Nevěděla jsem, jestli mi to žrali, ale ve skutečnosti jsem se tak ani zdaleka necítila. Nohy mě donesly na malou mýtinku, kde jsem se usadila a přivřela víčka. Nadechla jsem se, zhluboka. Netoužila jsem po tom, aby někdo z nich viděl, že doopravdy nejsem taková drsňačka, že jsem jenom vyděšené sotva odrostlé vlče, které přišlo o všechno.

//pokračování příště:)

Hlásím se! :D

Své hlasy dávám:

MISSÁK:
Storm - protože má krásný kožich a mnoho životní moudrosti
Newlin - protože jeho životní optimismus dokáže prozářit každý den

MISS:
Wolfganie - protože z ní přímo sálá elegance
Gee - protože mám slabost pro černé kožíšky

MISSČE:
Sionn - protože je jednoznačně nejroztomilejší
Marion - protože zbožňuji její originální zbarvení

Zima obklopovala všechno kolem. Zářivě bílý sníh pokrýval krajinu jako těžká peřina. Země pod ní odpočívala a spala, připravovala se na to, aby na jaře mohla zase vstát a vzkvétat. Zlatavé paprsky slunce příliš do kožichu nehřály, odrážely se ale v jemném svitu na jinovatce, pokrývající větve stromů. Za takových dnů to někdy vypadalo, že zima nikdy neskončí – ale za takových dnů mi to ani moc nevadilo. Za takových dnů jsem si to skoro přála. Zima byla tichá a poklidná, ačkoliv se rychle mohla změnit v nemilosrdnou a krutou. Zřejmě to mě na ní tolik přitahovalo, to, že jsem nikdy nemohla vědět, co přinese.
Zažívala jsem první zimu ve svém novém domově, v téhle podivuhodné krajině. Zdálo se mi přitom, jako by to bylo teprve před pár týdny, kdy jsem poprvé uviděla sníh. Zvláštní, jak jasně jsem si tu vzpomínku vybavovala. Ztuhla jsem tehdy úžasem, když jsem vylezla z nory v rodném Zeleném lese, protože nic podobného jsem předtím nikdy neviděla. Zdál se mi od té doby sníh někdy krásnější než toho dne? Zřejmě ne. Změnilo se toho od té doby mnoho a mnoho věcí, které dřív zářily tak jasně, zevšednělo. Zevšedněly východy slunce, zpěv ptáků a dokonce i ten sníh. Z mnoha míst a vlků zbyly jenom vzpomínky. Zelený les – no, tak ten byl už dávno minulostí. Z mého života zmizel už dávno. Zmizely i moje sestry, rodina, staří přátelé. Zase jsem musela začínat znova. Zatřásla jsem hlavou, nemělo smysl nad tím hloubat. Život byl zkrátka plný pádů a nových začátků a já věděla, že se nesmím vzdát. Začínala jsem ale být vděčná za to, že alespoň ten sníh se vrací každou zimu. Že alespoň něco se v tom chaosu kolem nemění.

Nemusela jsem se s jezevcem vléct sama moc dlouho, Styx mi brzy přišla na pomoc a tak jsme ho teď nesly mezi sebou. Já si zatím žhavila mozek na plné obrátky. Měla jsem jakous takous představu o přibližném umístění úkrytu, nicméně jestli je opravdu dobře schovaný či v momentální situaci zasněžený, potom to bude asi celkem problém. Vskutku jsem doufala, že ze sebe neudělám blbce a taky že nebudeme muset hodiny bezcílně bloudit po horách, ve vánici a v závějích. Přece to nemůže být tak těžký, ne?
Jedno bylo jasné. Musely jsme jít do kopce, což nebylo zrovna dvakrát příjemné, vezmeme-li v úvahu ještě vítr, který se teď k večeru nějak rozdivočel. Kráčela jsem tedy stále nahoru do svahu, neustále se rozhlížela a mhouřila oči před sněhem. Najednou jsem si už tak jistá nebyla. Sakra. Snažila jsem se však na sobě nedat nic znát a udržovat vyrovnané tempo. Třeba mě slepé štěstí někam zavede, pomyslela jsem si, než jsem mírně stočila směr chůze doprava, na jakousi zachumelenou stezičku mezi mohutnými kameny.
Šplhání po skalách s jezevcem, Styx a sněhem se mi začalo zajídat celkem rychle a v hlavě se mi začaly vynořovat myšlenky, jestli jsem raději neměla vzít za vděk tím houštíkem borovic, který jsme nechaly za sebou. Teď už na to ale bylo moc pozdě. Stromky zůstaly za námi a před námi bylo jen stoupání a šplhání po úbočích a hřbetech. Chvílemi se, pravda, cesta narovnávala, poté se však kopec zase zvedal. Bohové, to byl zase pitomý nápad, spílala jsem si v duchu a byla moc ráda, že Styx má tlamu zacpanou jezevcem a nemůže se mi vysmát. Teď se můžeme klepat zimou tady na skále.
Byla jsem už téměř připravena přiznat prohru, protože se mi zdálo, jako bych ztratila veškerý pojem o směru a začínaly mi mrznout tlapy, už i tak dost uchozené, avšak jak se ukázalo, nebylo vše ještě ztraceno. V silném větru se toho moc vyčenichat nedalo, přesto jsem však v jednu chvíli měla pocit, jako by se mi o čenich otřel pach smečky, z toho směru o něco silnější, než jinde. Nastražila jsem uši. Že by...? Skoro jsem se neodvažovala doufat, avšak když jsem zamířila tím směrem, odhalil se mi skalní převis s vchodem. Vchod byl sice malý, důkladně obložený bytelnými kameny a shora lemovaný rampouchy z tenké bystřinky, ale rozhodně to byl vchod. I s jezevcem stále v tlamě jsem se široce zazubila a pohlédla na Styx - no, co jsem říkala? Času na chvástání se budeš mít dost vevnitř. S tou myšlenkou jsem zamířila k díře ve skále.

//Stříbřitý převis

Boj s jezevcem se chýlil ke konci. Snažil se vymanit ze sevření mých čelistí, ohnal se po mně dokonce zuby, avšak to už tu byla Styx a držela ho za krk. Zatímco ho mordovala, já ho pořád nepouštěla, nechtěla jsem, aby se zase osvobodil a získal tím zase větší svobodu pohybu a tím i větší možnosti kousat a škrábat kolem sebe. Brzy však už bylo jasné, že jezevec neměl svůj šťastný den a že vylézat z nory do kolem panujícího nečasu nebyl zrovna bystrý nápad. Jak ho Styx dusila, cítila jsem, jak se jeho snahy vytrhnout se mi zeslabují, zpomalují, až nakonec ustaly úplně. Teprve až když se jezevec přestal hýbat zcela a já si byla jistá, že je skutečně po něm, uvolnila jsem sevření čelistí a pustila ho. "Měl radši zůstat v díře," zazubila jsem se na Styx a olízla z čenichu kapku krve, která vytanula na místě, kde o mě zavadil jezevčí dráp.
Úlovek mě sice potěšil, ale počasí se zhoršovalo a zhoršovalo. Jak slunce plulo po obloze k západu, sněžení houstlo a zvedal se nepříjemný vítr. Měly bychom se schovat, napadlo mě právě ve chvíli, kdy se Styx zeptala na úkryt. "Někde tu úkryt je," odvětila jsem, jenže to nebylo tak jednoduché. "Jenže nevím kde. Nikdo mi ho ještě neráčil ukázat," zabručela jsem rozmrzele, bylo mi to přece slíbeno už před takovou dobou. Co jsem mohla čekat? "Nevím, jestli bychom ho našly. Měl by být někde výš a dobře schovaný." Šplhat do kopce a s nejistým výsledkem a táhnout s sebou ještě jezevce se mi v narůstající sněhové vánici moc nechtělo, ačkoliv spočinout v pohodlí jeskyně a ve skrytu před živly by bylo nepochybně mnohem lepší, než klepat kosu tady. Zima už udeřila opravdu v plné síle a tady v horách to bylo asi znát ještě víc, než všude jinde. Vítr pěkně štípal a hnal do očí krystalky sněhu. Když jsem se nad tím zamyslela, nejspíš bych odhadla alespoň přibližný směr, kde úkryt byl. Zdrhala tam přece Nym za Jiskřičkou a cítila jsem odtamtud tehdy jejich pachy. "Myslím,že to najdu," řekla jsem odhodlaně po chvíli zadumaného mlčení, kdy jsem si s tím lámala hlavu. Byla jsem si najednou vlastně docela jistá, že úkryt najdu. Jakmile jsem došla k rozhodnutí, dál jsem neváhala, popadla jsem jezevce a začala ho táhnout do kopce. Nebyl zas tak težký, avšak na to, aby se dal nést v tlamě, byl přece jen moc velký. Předpokládala jsem, že mi Styx pomůže. Mířila jsem směrem, o kterém jsem věřila, že je správný. Byla jsem sama zvědavá, co vlastně najdeme.

Styx témata Faliona, Alfování a mé kompetence v roli ochránce dále nerozmazávala, za což jsem byla celkem ráda. Za poslední dobu jsem toho začínala mít celkem dost a tak jsem neměla zrovna náladu přemýšlet nad nějakou alternativní budoucností po boku okřídleného vlka či se snad se šedivou prát, abych jí dokázala, že jsem silnější. Bylo toho prostě moc. Neušlo mi ale, že jsem ne zcela úmyslně Styx umlčela úplně. Copak? přimhouřila jsem oči. Nejspíš se jí nelíbilo, že jsem se nechytala jejích nápadů a narážek. Na to mě však zastihla ve špatném rozpoložení. Přestala jsem se tím raději zabývat a soustředila se na lov. To byl jeden nápad, kterého jsem se chytila. To jí musí stačit.
Když jsme jezevce našly, Styx se po něm vrhla jako první a hned s ním pěkně zamávala, přičemž se vyhýbala jeho drápům. Dala jsem jí chvíli prostor, koneckonců by se hodilo, aby se bručoun soustředil na ni a já pak měla šanci na něj zaútočit zezadu. Proto jsem se zatím přesunula do výhodnější pozice, ze které jsem potom zaútočila, když jsem spatřila, jak se jezevec ohnal drápy po šedé. Teď. Vyrazila jsem a dvěma skoky byla u jezevce a chňapla mu zezadu po krku. Stiskla jsem pevně zuby a ucítila v tlamě jeho krev. Prudce jsem s ním škubla, čímž jsem rány na krku ještě prohloubila. Doufala jsem, že se mi ho podaří svalit nebo aspoň dostat do pozice, ze které se mu dostanu k hrdlu, místo toho jsem se však i já rázem musela vyhýbat jeho ostrým drápům. A že to bylo těsně. Ucítila jsem, jak mi jeden z nich škrtnul o čenich. Zmetku! Starouš nehodlal očividně prodat svou kůži lacino. Uskočila jsem od něj tedy, nechtěla jsem přijít o oko, hned jsem se však malým obloukem vrátila zpátky a chytla ho zuby pevně za stehno. Jezevci se to věru moc nelíbilo, ale já ho teď pouštět nehodlala. Smýkla jsem s ním na stranu a konečně se mi ho povedlo trochu vyvést z rovnováhy. Teď měla šanci Styx. Doraž ho, pomyslela jsem si, jako by mě snad mohla slyšet - kdyby se jí povedlo mu teď prokousnout hrdlo, dokud jsem ho držela a byl trochu mimo, byl by rozhodně náš.

"Nejspíš," odvětila jsem. Doufala jsem, že toho hejska sesadil z vedoucí pozice někdo ze starších a zkušenějších a on tak nedostal šanci uvrhnout naši smečku do totální záhuby. Co jsem ale mohla vědět? Teď už to koneckonců vůbec nebyla moje starost. Já se musela zabývat tím, co se děje tady, v Ragarské smečce.
Styx se pořád držela myšlenky, že bych se měla pokoušet o pozici Alfy. Vetřít do přízně. To jako že ho mám sbalit? To mi přišlo jako dost komická myšlenka - byli bychom nepochybně velice nevšední a nesourodý páreček, což ovšem nijak nezvyšovalo mou touhu se o něco v tomto směru pokoušet. To už znělo i přijatelněji vést smečku jako přátelé, ačkoliv o ničem takovém jsem ještě neslyšela. Jenže, jak jsem začínala zjišťovat, v Ragaru bylo možné leccos. "No, co já vím," pronesla jsem neurčitě, protože mi přišlo, že tohle téma stejně nikam nevede a chtěla jsem ho ukončit. "Třeba jednou. Jisté je, že jestli někdy v hierarchii přeskočím Lennie, určitě si z toho radostí na prdel nesedne." Teď jsme vlastně s Lennie měly příměří, jak to nazvala, které hodlala zachovat, pokud budu hlídat Styx. No, to jsem přesně dělala, takže Jiskřička nemohla říct půl slova. Její otevřeně nepřátelský postoj proti šedé mi však začínal připadat čím dál víc přemrštěný. Jestli ona nemá děvenka problém jenom s těmi, co neskáčou do puntíku podle jejích představ. Koneckonců to byla ona, kdo se bez ustání hrabal druhým v hlavě. Pak se nemohla divit, že slyší něco, co se jí nelíbí.
Když jsme sešly mezi stromy, zeptala se Styx, zda jsem silný ochránce. Neušlo mi, že to bylo spíš rýpnutí, než prostá otázka, vycítila jsem ten provokativní podtón dost jasně. "Samozřejmě, že jsem," opáčila jsem bez zaváhání a opětovala Styx pohled, nechtěla jsem, aby na mě něco zkoušela. Jasně, tady kolem byla velká spousta vlků, kteří byli silnější než já - kdekdo tady měl třeba pět magií, které kolem sebe házel, jak se mu zalíbilo. V souboji s někým typu Faliona nebo i jen Jiskřičky bych dostala nakopáno. Ale to neznamenalo, že jsem byla bezbranná. A svaly taky nejsou všechno.
Nápad s lovem se mi celkem líbil, i já začínala mít celkem hlad. "Proč ne?" souhlasila jsem tedy a zavětřila. V mrazu, který panoval, tu moc zvěře cítit nebylo. Věděla jsem, že výš v horách budou někde kamzíci, ale ty bychom neměly šanci ulovit. Tady dole se vznášel jen slábnoucí pach jezevce. Viděla jsem, že i Styx větří a jestli její čenich za něco stál, musela ho cítit taky. Na nic jsem tedy moc nečekala a vydala se po čichu. Následovala jsem pach pod nízké stromky, dost podobné těm, v kterých jsem naháněla Hnědáka, a bylo nepochybné, že se přibližujeme. Nakonec jsem na sněhu zahlédla šedočernou huňatou hroudu. Kdoví, co chlupáče vedlo k tomu v takovém mraze vystrkovat čumák z nory. Hned jsem zastavila a počkala na Styx. "Tamhle."

Rodina vládne spolu. Pozvedla jsem koutek do kyselého úšklebku. Jaká krásná myšlenka. "V tomhle moje rodina nikdy dobrá nebyla," objasnila jsem šedé. Jestli její rodina fungovala líp, mohla si gratulovat. "Ristair chtěl smečku pro sebe a nakonec toho dosáhnul. Jemu na rodině nezáleželo." Byli jsme tehdy oba mladí a úplně pitomí a závodili jsme o přízeň otce dokonce i po jeho smrti. Dvě horké hlavy, co se na sebe nedokázaly ani podívat bez naježení hřbetu. Bratr a sestra... Kdyby tehdy připadla smečka mě, vyhnala bych Ristaira? Nevěděla jsem. Možná bychom se spolu časem smířili. Jenže to už teď nepřipadalo v úvahu - ne potom, co provedl. Jizvu na stehně skoro zakrývala srst, ale nakousnuté ucho mi zůstalo napořád jako připomínka naší nenávisti. "Ani nevím, jestli naše smečka vůbec ještě existuje a jestli ji má v tlapách pořád on. Už je to pár let. Byli jsme dospělí jen tak tak." Byly to tři zimy? Čtyři? Teď už na tom stejně nezáleželo, domů bych už po všech těch toulkách stejně asi netrefila a teď jsem měla smečku tady. Zelená smečka byla minulostí.
Pak Styx řekla něco, co mi taky už dřív prošlo myslí. Jenže já svrhávat Faliona nechtěla. Začínala jsem sice vidět, že není úplně ideálním vůdcem, možná by mu neškodilo, kdyby na drzé tuláky trochu přitvrdil, ale byl víceméně celkem schopný. Nechtěla jsem v konečném důsledku ani být Alfou, ačkoliv bych ráda v hierarchii vyšplhala co nejvýš. "Možná. Ale já o post Alfy už nestojím. Navíc, i kdyby se své pozice nakrásně Falion vzdal, myslím, že by se vzedmula vlna odporu z jiných směrů." Dokázala jsem si živě představit nadšení Jiskřičky. Ta by na mě asi seslala hromy blesky. "Chci být ochránce, ne Alfa - ti mají tu nudnou, formální práci a musí se vykecávat s těmi, co jim já dovedu a lámat si hlavu, co s nimi," usmála jsem se a uvažovala, jak se asi teď Falion vypořádává s Fiérem a jeho chytrými kecy.
Cesta se začala mírně svažovat, takže jsem zase musela dávat větší pozor, kam šlapu. Svah nebyl moc prudký, ale v tomhle počasí to nemuselo být úplně bezpečné. Nestála jsem o to být znovu zmrzačená.

"To oni odešli," odpověděla jsem Styx. Nechtěla jsem to moc rozmazávat, ale neměla jsem ani žádný důvod hrát si na tajemnou. "Tedy, moje sestry odešly. A pak jsem nakonec musela odejít i já." Svého vykutáleného brášku jsem z toho vynechala a doufala, že se o něm nebudu muset zmiňovat ani nadále. Mohla jsem se tady vztekat na Zakara a vrčet po něm, avšak ať byl, jaký byl, Ryšavec ve mně pravděpodobně nikdy nemohl vyvolat takovou ryzí nenávist, jako Ristair.
Šedá mi objasnila, jak to je s její rodinou, a že jsou nejspíš někde poblíž. Jen jsem přikývla. Její šance na to, že se se svou rodinou shledá, byly asi o dost větší, než ty moje. Roztroušené trosky té mé rodiny se toulaly kdoví kde a neměla jsem ani žádný důkaz o tom, že jsou ještě naživu. Na hřebeni se Styx rovněž zastavila, ačkoliv to nebyla zastávka zrovna dlouhá. K čemu taky. Nebylo vidět nic zajímavého. Nejspíš proto se po chvíli obrátila a pokračovala po hřebeni. Následovala jsem jejího příkladu. Teď, když jsme se nemusely drápat do kopce, se šlo mnohem snadněji a já konečně dokázala alespoň trochu docenit klid a tvrdou tvář hor. Jenže pak se Styx zeptala na moje ucho a kouzlo okamžiku pro mě rázem skončilo. Zamračila jsem se, přesně o tom jsem se bavit zrovna nechtěla. Rozhodla jsem se jí to ale stejně povědět, nebylo to nakonec žádné tajemství. "Udělal mi to můj bratr, Ristair," odpověděla jsem s vynuceným klidem a opět uchem nevědomky škubla. "Byl to podrazák, co mi vrazil kudlu do zad při první příležitosti, jakou dostal. Spadla mu do klína celá rodná smečka potom, co táta umřel, protože to byl jeho mazánek a první, koho se zbavil, jsem byla já." Hořce jsem se usmála. "Že prý jsem ohrožovala jeho postavení."

Pokračovaly jsme dál, cesta nadále stoupala a i sněhu stále přibývalo. Styx, díky bohům, nebyla příliš ukecaná a tak mi její přítomnost ani moc nepřekážela. I kdyby ano, co jsem mohla dělat? Falion nechtěl, aby se tu toulala sama a nikdo jiný tady teď zřejmě nebyl. Otázka vlčice ohledně rodiny ve mně vyvolala hořké pobavení. Trochu to ale zabolelo, nebudu lhát. "Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Moje rodina je... pryč." Stiskla jsem čelisti. Nerada jsem na to myslela. Doufala jsem, že v Galliree možná potkám své sestry, pokud se o téhle magické zemi doslechly, jenže prozatím jsem nenarazila ani na jedinou stopu po jejich přítomnosti. A pak tu byl samozřejmě bratr, při myšlence na něj jsem trhla uchem, o jehož špičku mě připravily právě jeho tesáky. Ten parchant. Co se týče jeho, doufala jsem, že už ho nikdy nespatřím. Ani z mé druhé, nepravé, tulácké rodiny moc nezbylo. Byla jsem sama. "A co ty? Máš rodinu někde poblíž?" Bylo mi jasné, že ve smečce ne, ale Ragarská smečka nebyla jediná v tomhle kraji. A Gallirea taky nebyla žádný izolovaný ostrov.
"Jo, vypadá to tak," přikývla jsem. Trochu jsem doufala, že narazíme na ten úkryt smečky, který mi před kdoví kolika dny slíbil Falion ukázat, jenže taky říkal, že ho je téměř nemožné najít bez pomoci. A nedal mi ani přibližné instrukce.
Chvíli jsem se odmlčela a soustředila se, abych si nezlámala nohy. Tlapy nás nesly pořád do kopce, nakonec jsme ale dosáhly horského hřebene. Zastavila jsem se a pohlédla do údolí, moc jsem toho však neviděla, navzdory tomu, že byl bílý den. "Mohl by tady být pěkný výhled, kdyby pořád tak nesněžilo," podotkla jsem a mžourala na bílou krajinu pod šedým nebem, která se slévala do jediné šedobílé šmouhy. Pak jsem po straně pohlédla na Styx: "Proč sis vlastně vybrala hory?" No, vlastně si je ještě úplně nevybrala, co?

Styx mi objasnila, že je tu prozatím jaksi na rozkoukání, aby poznala hory a všechny členy smečky. Zauvažovala jsem, zda bych tady po setkání s Jiskřičkou a Nym ještě byla, kdybych taky dostala zkušební lhůtu a došla jsem k závěru, že nejspíš ano. Už jen čistě z principu. "Ach tak," přikývla jsem. "No, je asi dobrý nápad nevrhnout se sem do toho hned po hlavě," uznala jsem. "Je tady dost... živo, jak vidíš." Dokázala jsem si docela dobře představit, že někdo by se tady z tohoto všeobecně panujícího chaosu mohl klidně zbláznit. Styx se ale jevila celkem odolně. "Riveneth," vzpomněla jsem si hned na jméno dlouhoocasé vlčice, se kterou jsem si tehdy při našem setkání zrovna moc nepokecala. "O moc víc členů, tu, pokud vím, není. Smečka je tu prý relativně krátce. Ještě je tu Severka, ta je tady jediná delta, má spáleninu na boku a bílý flek na hlavě," popsala jsem Styx zběžně vlčici, která mě uvítala, když jsem sem poprvé přišla a kterou jsem od té doby neviděla. "Potom Starling, ale ten je už delší dobu někde na toulkách." Šedobílého zakřiknutého vlka jsem na území smečky ještě nepotkala, naposled jsem ho viděla při lovu jezevce s Ilenií a to už bylo nějaký pátek, tehdy jsem ještě ani nevěděla, že Ragarská smečka existuje a on že do ní patří. "A pak do smečky prý patří ještě nějaký postarší pár, nemůžu si vzpomenout na jejich jména, ale ještě jsem je tady vůbec nepotkala. Ven asi moc nevylézají, obzvlášť teď v zimě." Nedokázala jsem si upřímně představit nějaké artritické staroušky, jak tady v mraze lezou po skalách. Bylo to svým způsobem namáhavé i pro mě, a to jsem byla ještě obrazem mládí.
Když se mě Styx zeptala, jak dlouho tu vlastně jsem, zapátrala jsem v paměti. Kdy jsem sem vlastně přišla? "Ne moc dlouho. Od konce podzimu," odpověděla jsem nakonec. "Sama jsem ještě neměla moc příležitostí si hory pořádně prohlédnout, pořád se něco dělo," dodala jsem rozmrzele a kopla do hroudy sněhu. Teď jsem alespoň dostala příležitost si to tady projít v relativní pohodě, když jsem neměla za zadkem Jiskřičku a tu její malou piraňu.

Nebylo pochyb o tom, že moje magie něco udělala. Netušila jsem sice co, ale rozhodně to nebylo dostačující. Fiér sice na tu krátkou chvíli vypadal trochu rozhozeně, hned se ale oklepal. Nejspíš bych to do něj měla prostě prát, dokud nepadnu, pomyslela jsem si naštvaně. Zajímalo by mě, co by to s ním udělalo, kdybych magii použila s větší vervou a nebylo jen takové uklouznutí více méně naslepo. Jenže jsem nemohla riskovat zase až tak moc. Bylo to na našem území, a kdyby Fiérovi třeba praskla hlava, nebo mu narostla druhá, nejspíš bych z toho měla průser akorát já. A to jsem za to Smrti vysolila tolik kamenů. "To bylo varování," nedala jsem na sobě znát své zklamání ze své "nové, mocné magie". "Ochutnávka. Radši nechtěj vědět, co všechno dokážu." Dál jsem si ho už nevšímala. Jen pohled na něj mi ježil srst za krkem.
Falion se, bohům díky, brzy vydal za námi, následován Styx. "Zdravím," pokývla jsem mu rovněž na pozdrav. Jeho první slova patřila mě a byla to slova díků. Potěšeně jsem se pousmála. Aspoň někdo ocení, že se tady nalítám jako idiot, zatímco ostatní se kopou do zadku kdoví kde. Pokračoval s tím, že mi přenechá na starosti Styx. Nevěděla jsem, jestli jsem zrovna já nejvhodnějším adeptem na to, dělat tu někomu průvodce po horách, vzhledem k tomu, že jsem se vším tím chaosem, co tu panoval, ani sama neměla šanci si tu to kloudně prohlédnout. Však ani nevím, kde je úkryt. Po pravdě jsem doufala, že se budu moct od všech odpoutat a konečně si trochu odpočinout o samotě, ale zdálo se, že to mi nebude dopřáno jen tak. Ale co už. Styx se alespoň neprojevovala smrtelně otravně. A zbavím se přítomnosti Fiéra. Nechápala jsem myšlenkové pochody Awnay, kdybych byla na jejím místě, dávno bych tomu klapouchému dobytku strčila hořící větev tam, kde ji mít rozhodně nechce. Její boj.
Falion se začal věnovat těm dvěma a já jejich konverzaci nechala přejít do šumu na pozadí mysli, zatímco jsem stočila pohled na Styx. Šedá vlčice se už dožadovala odchodu a já se rozhodně nehodlala bránit. Přikývla jsem. "Jdeme. Co nejdál od toho kašpara," loupla jsem okem po tříbarevném vlku a vyrazila prakticky náhodně zvoleným směrem, do srdce hor. Stále sněžilo a zem už přikrývala slušná sněhová nadílka, kterou jsme se musely brodit. Byla jsem ráda za huňatý zimní kožich, cítila jsem neochvějnou jistotu, že jakmile slunce zapadne, bude mrznout ještě víc.. Chvíli jsem šla mlčky, alespoň dokud jsme nezašly za skálu a nezmizely z dohledu skupince, kterou jsme nechaly vlastnímu osudu. Pak jsem se obrátila na šedivou. kterou jsem momentálně měla v podstatě na krku. "Tak co? Jak to vidíš se smečkou?" otázala jsem se. Docela mě zajímalo, co s Falionem za tu dobu vykoumali, ačkoliv dle alfových slov nedošli k žádnému závěru. Nevyhnal ji, tudíž ji asi úplně nezavrhl. Byla tu nejspíš na zkoušku. Já sama si pořád nebyla zcela jistá, jak mám na Styx pohlížet - jedna věc bylo to, co tvrdila Jiskřička, druhá věc zase to, že Styx působila jako jeden z mála vlků v horách, co pobrali alespoň zrnko rozumu. Máme-li se teď ale spolu toulat po horách, nejspíš se to brzo objasní.