Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Žíhaný vlk se vydal mezi kameny, samozřejmě s náležitým komentářem. „Hlavně, když aspoň někdo něco najde,“ neodpustila jsem si poznamenat, ale oceňovala jsem jeho nezkrotné nasazení. Teď ještě aby z toho byly nějaké výsledky. Doufala jsem, že v křoví a kamení by se mohli ukrývat hlodavci, případně tam být alespoň jejich zmrzlé ostatky, jenže všechno bylo pokryté sněhem, tudíž to nebylo tak snadné. Ponechala jsem Newlina jeho vlastní činnosti a vrhla se zpátky do pichlavého křoví. Popravdě mě naděje opouštěla, jenže vzdát jsem se jen tak nemohla. Jsem moc mladá na to, abych umřela. A moc chytrá. Navíc by to udělalo radost Zakarovi a to je snad ještě horší, než umřít. Proto jsem se nechala šlehat do obličeje větvemi a zápal do akce mě rychle opouštěl. A přesto jsem nakonec něco spatřila ležet pod keřem. Co je to? Došla jsem k tomu blíž a spatřila, že je to sýkorka, kterou nejspíš nedávno zahubil mráz. Zahleděla jsem se na nehybné tělíčko a zmocnilo se mě morální dilema. Byla malá i pro jednoho vlka. Měla jsem se o ni snad ještě dělit s Newlinem? Anebo… ji můžu sežrat sama a říct mu, že jsem nic nenašla. Rozhodně to nebyla hezká myšlenka. Ani trochu. Byla vlastně dost hnusná, jenže mi v mozku hlodala tím mocněji. Ohlédla jsem se na žíhaného vlka, který šmejdil opodál a vypadal ztracený ve vlastním světě, ztělesnění nevinnosti. Bylo mi jasné, že jeho by něco takového ani nenapadlo. Sevřelo se mi srdce, ale zrovna tak i žaludek. Znovu jsem pohlédla na ptáka na zemi. Nikdy se to nemusí dozvědět, pomyslela jsem si a už skláněla tlamu. Spolknu ji jako malinu a- Doslova jsem nadskočila, když jsem zaslechla, jak na mě Newlin volá. „Co?“ vypískla jsem přidušeně, jako by mě právě načapal při něčem strašném. No, skoro to tak i bylo. „Barva? Moje… oblíbená barva?“ Přestaň blábolit, u všech bohů. Rychle jsem se vzpamatovala. „Co třeba fialová?“ nadhodila jsem a ve stejnou chvíli se i rozhodla. „A mám se teď o něco líp. Něco jsem tady našla.“ Vzala jsem sýkoru do tlamy a vydrala se i s ní z křoví ven na otevřené prostranství. Na patro se mi ale lepila hořká pachuť. To bych vážně udělala? To jsem vážně až taková mrcha? Jenže jsem to nakonec neudělala. Tentokrát. Sedla jsem si do sněhu a pustila si sýkorku k nohám. „Je malá. Ale víc nemám.“ Sklopila jsem zrak, ale hned jsem to napravila a sedla si zpříma, nechtěla jsem, aby si Newlin všiml, že se něco stalo. „A co ty? Našel jsi něco?“

Newlin se naštěstí sebral a ani jsem ho nemusela moc přemlouvat, což bylo jedině dobře, protože už i tak jsme měli dost problémů. Jen jsem potřásla hlavou, když se pustil do monologu o vzdávání a vstávání. „Radši už pojď,“ pronesla jsem mírně pobaveně. Takové drastické změny nálady, jaké mi tady předváděl, jsem nepozorovala ani u sebe, a to už je co říct. Zdálo se, že alespoň na chvíli získal víru v úspěch naší hledací akce. To měl teda dobrý. Navzdory své suverénnosti jsem cítila, že se o mě pokouší zoufalství, a tak jsem zvolila jedinou taktiku, která mě napadala – zkrátka se udržovat v nějaké činnosti a nenechat se pesimismem udolat. To chci vidět, jak dlouho mi to vydrží.
Vydala jsem se kousek od řeky, zatímco Newlin se hrnul za mnou a zjevně si hrál na nějakého vlčího detektiva. Bohové, dejte mi sílu, protočila jsem oči a nijak to představení nekomentovala. Radši. Považovala jsem ale za obdivuhodné, jak se ve mně dokáže bít touha Newlinovi nacpat hlavu dva metry do závěje s jistými sympatiemi k tomu pometlu. Aspoň nebyl taková držka jako Fiér nebo pruďas typu Jiskřičky, byl vlastně celkem milej, jen kdyby mluvil tak o polovinu míň. To už bych asi fakt chtěla moc. Začala jsem se prodírat křovím a usilovně jsem větřila, div že jsem si nestrhala čumák. Něco – tady – přece – musí – k jídlu - být. Pochybnosti o mém počínání se na mě hrnuly jako hotová lavina. Odrážela jsem je tak dlouho, jak to jen šlo. „Jo,“ odsekla jsem, když Newlin začal pochybovat o tom, že takhle něco najdeme. Další větev mě šlehla přes oko. Nějaký trnitý keř se mi omotal kolem tlapy. „Ne,“ přiznala jsem za chvíli a zastavila se. „Nevím.“ Tak, teď jsme to měli hezky kompletní. Koukej se sebrat a dát se zase do kupy, jestli se taky sesypeš, tak jste v háji oba. Zhluboka jsem se nadechla, pomalu vydechla a znova se postavila pěkně zpříma. Mohla jsem alespoň předstírat, že je všechno v pohodě a že vím, co dělám. Prodrala jsem se z křoví zase ven a sklepala si z kožichu větvičky. „Hele, podívám se ještě támhle,“ hodila jsem hlavou zase k jinému křoví, „a ty to můžeš prolézt třeba mezí támhletím kamením, a když nic nenajdeme, tak půjdeme jinam." S tím jsem se vydala směrem ke křoví, které jsem si určila jako své území, zády k Newlinovi jsem se alespoň nemusela obtěžovat s odhodlaným a optimistickým výrazem. Jsme v háji, žejo?

„Skvěleuper?“ protáhla jsem obličej. „To sis vymyslel sám?“ Byla jsem si stoprocentně jistá, že žádné slovo jako skvěleuper neexistuje a existovat by nemělo. Skvěleuper práce, Cynty, zopakovala jsem si v hlavě, neboť jsem nepředpokládala, že podobnou větu ještě někdy uslyším… ačkoliv, dokud se budu pohybovat kolem Newlina, o podobné perly asi nebude nouze. Následně si žíhaný kecal zacpal tlamu ledovou krou, což ho ovšem nezastavilo. Bála jsem se zase vypustit jeho slova jen tak z hlavy, co kdyby chtěl nechat vyrůst další strom tam, kde zrovna stojím, jenže jsem mu stejně nic nerozuměla. Ani jsem se nenamáhala na to upozorňovat a dál se zabývala tím svým. Newlinova tlama byla stejně brzy osvobozena a já byla celkem ráda, že to předtím jsem neslyšela. Realita, kterou si vlk vymyslel, mi totiž přišla dost strašidelná, už jenom představa toho, jak ke mně přes pláň běží mluvící ryba s nohama mi naháněla husí kůži. „To jsou všechno dost děsivý představy,“ sdělila jsem mu svůj názor. „Ryby mají být ve vodě a tak by to mělo i zůstat. Nejlíp ještě, když se na ně nemusím dívat moc dlouho,“ otřásla jsem se, záležitost v propadlině jsem z paměti vyhnat nedokázala ani po takové době. Olizoval někde nějaký divný houby? Kam chodí na ty nápady?
Sotva jsem našla prťavou rybu, už mi výhled na ni zakrývala Newlinova hlava, která se tam kdovíjak nacpala. Uviděla jsem, že ani jemu tenhle mizerný nález radost neudělal. Vypadal evidentně sklesle, jenže já mu jaksi neměla co povzbudivého nabídnout. „Tak si to… to, ehm, to rybčátko vezmi,“ zabručela jsem nakonec, mě stejně byla taková čudla k ničemu a třeba to aspoň zabrání tomu, aby se Newlin hodil do nějaké depresivní spirály, to by mi tak chybělo. Můj další průzkum ledu dle očekávání nepřinesl žádné výsledky. „Myslím, že to byla největší ryba, co najdeme,“ zavrtěla jsem hlavou na žíhancova slova o mámorybě nebo čem, a strčila tlapou jednu kru zpátky do vody. Jenže Newlin se teď válel po zemi jako hromádka neštěstí. Povzdechla jsem si. No super. „Vstávej, prosímtě,“ došla jsem k němu a šťouchla do něj tlapou nejvíc povzbudivě, jak jsem svedla. „Budem prostě muset zkusit něco jiného. Nemůžeme se vzdávat. Jestli teda nechceme umřít hlady.“ S chutí bych se sice zakopala do závěje a v klidu umřela a měla navždy klid, ale zdálo se, že zase musím vzít situaci do svých tlap, ačkoliv jsem byla už celkem dost hladová a taky jsem měla strach, kam tohle povede a co se mnou bude. „V řece to nepůjde, to už víme, takže budeme hledat prostě jinde,“ zavelela jsem rázně a začala se rovnou prodírat holým křovím, které rostlo všude v rokli, abych neměla moc času se zamýšlet nad tím, že můj osud – i osud jiných vlků – může být brzo zpečetěn. Nemohlo zmizet všechno. Jestli zvířata pomrzla, jejich těla někde musela být. Docela dobře jsem si dokázala představit, že by něco zalezlo chcípnout právě do podobného chroští.

Zatímco si Newlin potěšeně prohlížel svůj výtvor a pochvaloval si svoje nové magické schopnosti, já se snažila zaháknout drápy do některé z puklin a prolomit do ledu díru, ze které bychom s trochou štěstí mohli nějakou rybu vytáhnout. Nedařilo se mi ale, stejně jako žíhanému. "Je to zkrátka moc silný," zabručela jsem, zatímco jsem se drápem bezvýsledně rýpala v ledu, aniž by to na něj mělo nějaký efekt, takže jsem málem přeslechla další část Newlinova plánu. Neustále se z něj hrnula další slova, takže jsem to začala vnímat spíše jako šum v pozadí, což byla chyba. Když mi došlo, co se chystá udělat, vyvalila jsem oči a hned se vrátila do reality. Další strom? "Ne, Newline, počkej!" vyhrkla jsem, neboť jsem pořád ještě stála na ledu, jenže moje slova měla přibližně takový efekt, jako hučení do skály. Začala jsem bezmocně bruslit na ledu, jak jsem se snažila dostat ke břehu, zatímco Newlin mě upozorňoval na hrozící nebezpečí. Však já vím, k čertu, hartusila jsem v duchu, bylo to ale stejně beznadějné. Probodne mě strom. Jaký skvělý způsob- Cosi do mě narazilo a strhlo mě do bezpečí. Byl to Newlin, samozřejmě. Sotva moje tlapy dosáhly pevné země, za zády nám vyrazil z prostředku řeky další kmen. Srdce mi bušilo jako splašené. "Přivedeš mě do hrobu, blázne jeden splašenej," obořila jsem se na vlka, když jsem popadla dech. Jenže Newlin vůbec nevypadal, jako by ho trápilo, že nás ten jeho strom ohrozil na životě. Vypadal naopak nadšeně a já brzy pochopila proč. Led se skutečně rozlámal na kusy. "Voda. No fakt," pronesla jsem překvapeně a naježený hřbet mi rychle slehnul. „Kdo by si pomyslel, že taková šílenost může fungovat.“ Zavrtěla jsem nad tím hlavou, větší blbost jsem neviděla... ale přesto to vyšlo. A na tom záleželo hlavně, ne? Proč se ti nejotravnější kecalové vždycky ukážou jako nejužitečnější? Uniká mi něco?
"Nevím, jestli tam budou,“ přiznala jsem, ani už jsem se nepozastavovala nad chichotáním a neustálým opakováním otázek, začala jsem se asi aklimatizovat a především jsem neměla moc na výběr. Buď mohl být můj společník Newlin, anebo jsem se mohla protloukat sama. „Voda bude ledová a netuším, jestli pod ledem měly vzduch." Ač jsme se dostali k vodě, nebylo zdaleka vyhráno. Neváhala jsem a vydala se k rozlámaným krám, abych taky udělala svůj kus práce. Začala jsem kusy ledu chytat do tlamy a tahat ven, aby nepřekážely. Menší kousky šly snadno, některé větší mi daly celkem zabrat, ale po chvíli v ledu zela díra bez překážejících ker. V řece ale rozhodně nebyl tak živo, jak normálně, přesně jak jsem se bála. Pod ledem sice nějaká voda ještě tekla, nebylo jí ale moc a dokázala jsem si představit, že je pořádně ledová. Kdoví, jestli v ní něco vůbec mohlo žít. Neviděla jsem jedinou rybu, živou či mrtvou, a v břiše už mi začínalo kručet. Z toho utíkání před stromy mi celkem vyhládlo. „Zatím nic nevidím,“ oznámila jsem, ale ještě jsem se nevzdávala. Začala jsem tahat na břeh další kusy ledu, aby se díra ještě rozšířila. Třeba pak něco uvidím. Jenže jediné, co jsem našla, byla mrňavá rybka, polovinou těla zamrzlá v jedné z ker. Vyrýpla jsem ji drápem ven, na sníh. Vypadala na tom zářivě bílém podkladu dost uboze, byla velká sotva na jedno polknutí, akorát na rozdráždění. Jak jsem se tak dívala na tu mrňavou rybičku, mizerný výsledek velkého úsilí, uvědomila jsem si v plné síle, co se to tady vlastně děje. V horách je mrtvo, lesy jsou prázdné, a řeky zmrzlé... Pohlédla jsem na Newlina, netušila jsem, jestli to došlo i jemu a jestli mu to dojde, když mu to řeknu – zdálo se, že jeho optimismus nemůže narušit nic. „Myslím, že většina zvěře je pryč,“ povzdechla jsem si nakonec a vrátila se ke krám, které jsem předtím vytáhla na břeh, abych se na ně podívala líp. Možná, kdyby se takových pidi ryb sešlo víc, mohlo by z toho být alespoň jedno sousto. "Čekají nás zlé časy," pronesla jsem s prorockou jistotou.

Niwlin, co se nejmenoval Niwlin, dopadl na led a zcela dle očekávání se na něm rozmázl. No bezva. Netrvalo však snad ani dvě vteřiny a už jsem byla ujišťována, že se nezabil. "Mhm, paráda," opáčila jsem a upřela krátce oči k obloze. To jsou nápady. Neušlo mi samozřejmě, že vlk už mluví normálně - tedy... alespoň používá normální slova, jinak na tom nic moc normálního nebylo. Asi si tím nárazem blechy z kožichu vyrazil. "No, ať to byl jakýkoliv plán, tak nevyšel," podotkla jsem. Na druhou stranu se alespoň snažil. Sešla jsem za ním dolů k řece a pohlédla na led, na kterém vlkův akrobatický kousek nezanechal sebemenší stopy. Vzápětí už se na mě zase sypala záplava slov. Takže Newlin, vtiskla jsem si do paměti. Vypadalo to, že je nesmírně odhodlaný mi pomoct najít něco k snědku, takže bych možná měla být raději vděčná, jenže jsem nedokázala setřást pocit, že Newlin svým nekoordinovaným pobíháním přivede jednoho nebo oba z nás do průšvihu.
"Ne," odpověděla jsem na otázku ohledně blech. "Já koktala a jedna další vlčice mluvila pozpátku. Takže dvojčata nejsme," zdůraznila jsem, aby v tomto směru bylo zcela jasno, takovéhle těsné vazby jsem navazovat nevyrazila. Upřímně jsem se divila, že moje slova k němu vůbec doléhala, protože ve chvíli, kdy jsem domluvila, už zase věnoval pozornost ledu. Ryby jsem sice po jisté záležitosti v propadlině ráda neměla, zvedal se mi z nich žaludek, ale teď jsem nebyla v pozici, kdy bych mohla ohrnovat čumák. Obávala jsem se ovšem, že i kdyby se nám nějak podařilo led rozlámat, z ryb budou jenom ledové kostky. Newlin však už měl plán. "Cože?" vyhrkla jsem v nepředstíraném šoku. "Tvůj plán... je strom?" Zírala jsem na žíhaného vlka s výrazem absolutního zdrcení. Chvíli jsem si vážně myslela, že normálně propuknu v pláč. To není možný. To fakt není možný. Co to vůbec sakra znamená? Nastalo chvilkové ticho, které po všem tom Newlinově žvanění bylo téměř ohlušující. S mírnou obavou jsem sledovala, jak vlk probodává led pohledem a ujišťuje mě, že to každou chvíli bude. Jenže co je to? uvažovala jsem horečně a začala pomalu couvat, neboť jsem netušila, co se stane, ale nechtěla jsem stát moc blízko pro případ, že by to bylo moc smrtící. A nejspíš bylo dobře, že jsem to udělala, protože z ledu náhle vystřelil... no, strom. V plné své kráse. Neskutečně jsem se lekla, podhrábla nohama na zmrzlé řece a rozplácla se dost podobně, jako předtím žíhaný. Hned jsem se ale zase škrábala na nohy a zjistila, že mi skoro došly slova. Chtěla jsem se na Newlina utrhnout, co to k čertu mělo být, jenže se mi to nedařilo. "To... to... hmm," zamručela jsem a přimhouřila oči. "To bylo vlastně celkem působivé," uznala jsem nakonec a pohlédla na žíhaného trochu novým pohledem. Došla jsem ke kmenu, který nyní trčel nepřirozeně uprostřed řeky. "Jenže co teď s tím?" Rýpla jsem do praskliny v ledu, který teď byl sice porušený, ale pořád stejně tlustý a silný. Nevěděla jsem, jestli led vede až ke dnu. "Jestli tam ty ryby někde jsou, jak je vůbec dostaneme ven?" Zkusila jsem dupnout a možná jsem uslyšela vrznutí ledu, možná jsem si to ale jenom nalhávala. Já neměla žádnou magii, která by nám mohla pomoci.

"Ne na jazyku, šmarja, říkám v kožichu!" vyjela jsem, než jsem stačila napočítat do deseti, abych zvládla normální tón. "Skočí ti do kožichu a pak nemůžeš normálně mluvit. Mně to taky udělaly. Za chvíli z tebe opadaj," pokračovala jsem v odborném výkladu na téma blech. Upřímně jsem doufala, že to bude brzo, zdálo se, že Niwlin je dost nesnesitelný i v normálním stavu, ale takhle mi z toho i už začínalo pískat v uších. Bezvýrazně jsem sledovala, jak vyplazuje jazyk a snaží se na něm uvidět blechy. Utvrdila jsem se ve svém názoru, že je to nejspíš zkrátka ztracený případ. Ukázalo se taky, že se asi nejmenuje Niwlin, protože se mi to usilovně snažil vyvrátit, avšak moc se mu to nedařilo, neboť své jméno zkrátka dokázal vyslovit pouze jediným způsobem. "Tak teda Nawlin? Nowlin? Newlin? Nuwlin?" snažila jsem se, ačkoliv jsem vlastně ani netušila, proč. "Fajn, říkej mi jak chceš," odfrkla jsem si. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo prznil jméno, ale vzhledem k tomu, že Niwlin nebyl schopný používat normálně svůj jazyk, byla jsem ochotná mu to nechat projít.
Zdálo se, že ten vlk byl naplněn nevyčerpatelnou zásobou energie a že kdyby přestal mluvit a zubit se, že by nejspíš explodoval, tudíž jsem si připadala, jako by mě někdo opakovaně mlátil klackem po hlavě. Měla jsem dost velké problémy průběžně zpracovávat, co že se to vlastně děje. Zase jsem zkrátka spadla do situace, ve které jsem nechtěla být. Nad mou otázkou se však na chvíli zamyslel, takže mi svitla naděje. "Víš, jak na to?" otázala jsem se skepticky a pozvedla obočí. Možná vážně něco ví, tak nějak jsem tomu ale moc nevěřila. Když zamířil k řece, následovala jsem ho. Zajímalo mě, co hodlá dělat, protože voda byla zmrzlá na kost, sama jsem to zkoušela. Co se chystá udělat mi došlo až ve chvíli, kdy už se nedalo nic dělat. "Počkej," vyhrkla jsem, ale bylo pozdě. "Bohové, on se zabije," pronesla jsem dutě, když jsem pozorovala, jak se žíhaný vlk odrazil ke skoku na led. Buď se led prolomí, Niwlin spadne do vody a umzrne, anebo si na tom ledu zláme nohy. Jinou možnost jsem neviděla. Protočila jsem oči. Proč já? Zase to všechno bude na mě. Chtěla jsem se v tu chvíli otočit a zmizet, aby mi to nikdo nemohl hodit na krk, ale měla jsem oči připoutané k tomu, o čem jsem předpokládala, že je zkrátka nevyhnutelnou katastrofou a nemohla jsem se pohnout ani o píď. Musím uznat, že jsem byla trochu zvědavá, co z toho vlastně bude.

Toho, že jsem vylezla zpoza křoví, jsem začala litovat ve chvíli, kdy se pozornost vlka stočila na mě a já byla vystavena kulometné palbě stěží srozumitelného blábolení, které mi málem vyrazilo mozek z hlavy. Stočila jsem uši dozadu, abych je alespoň trochu ochránila. "Zpomal, u všech bohů," vyprskla jsem podrážděně. "Rozumím ti každé desáté slovo!" Zamračila jsem se. Netušila jsem, proč zrovna já mám štěstí na takové ukecané typy. Nejprve Kaleo a teď tenhleten - oproti němu ale Kaleo vypadala jako mlčící pařez. Z vlkova monologu jsem pochytila jenom pár věcí, protože většina slov byla absolutně nepochopitelná. Že je zima (pochopitelně), že mu nastydl jazyk a že chce rozmrazit řeku. Zachytila jsem i několik otázek. Všechno to ale bylo tak zamotané, že jsem ani nevěděla, jak mám začít. A jestli vůbec má cenu se o to pokoušet. Začínala jsem pochybovat, že by mi byl vůbec schopen s něčím pomoct, vypadalo to, že žije ve svém vlastním světě. Navíc jsem se bála, že mi z něj brzo praskne hlava, sotva jsme se potkali a já už teď cítila, jak se mi napínají nervy. "Hele... ehm, Niwline? začala jsem zcela neutrálním tónem, který mě stál značné úsilí. "Řeky obyčejně nemluví a rozmrazit ji teď stejně nepůjde. Mrzne." Říkal rozmrazit nebo rozumět? Těžko říct. Tipovala jsem. Cítila jsem se, jako kdybych mluvila s malým vlčetem. "A to, co máš s jazykem, není nastydnutí. Naskákaly ti do kožichu chichotavý blechy, ty ti to udělaly," pronesla jsem učeně, jako bych byla expertem v tomhle poli - což jsem koneckonců byla, ne? Sama jsem si tím prošla. "Je toho teď všude plno," dodala jsem, zatímco se Niwlin nebo jak se vlastně u všech čertů vlastně jmenoval, se nadále zubil jako měsíček na hnoji. Náhle jsem si rozzpoměnla, že se ptal ještě, jak se jmenuju - nejspíš. V té záplavě pipipi a ninini jsem vážně měla problém něco kloudného vyrozumět. "Jsem Cynthia," povzdechla jsem si hluboce a sedla si do sněhu, vypadalo to, že teď se zkrátka budu muset vypořádat s ukecaným Niwlinem, "a zima mi je, ostatně jako teď všem." Má to vůbec cenu? zírala jsem tupě před sebe do sněhu. Má vůbec cenu se ho na něco ptát, nebo to mám zrovna vzdát? Začínala jsem popravdě zvolna rezignovat na celou svoji existenci. Nic a nikdo už nebylo normální, zmizela zvěř a do toho ještě tahle invaze blech, která z normální řeči dělala zapeklitý hlavolam. Bylo to vážně k pláči. Rozplácla jsem tlapou hroudu sněhu. "Náhodou jsi kolem neviděl něco k snědku, co?" zeptala jsem se nakonec s tím, že nemám co ztratit a otočila se na Kecala s tázavým výrazem. Možná mě překvapí. Kaleo to konec konců nakonec taky dokázala.

//Ragar přes Tajgu

Sešla jsem z hor a prošla zasněženým, ojíněným lesem. Čím dál jsem šla, tím horší pocit se mě zmocňoval. Že tak hodně mrzlo a všude byly kupy sněhu, to bych pochopila. Konec konců byla zima. Jenže se zdálo, jako by celá krajina byla mrtvá. Všechna zvířata zmizela. Ať jsem větřila, jak jsem větřila, nezachytila jsem žádné čerstvé pachy. Zatím jsem neměla velký hlad, ale věděla jsem, že brzy budu. A když nenajdu nic k snědku? Zatřepala jsem hlavou. Už jsem snad pár zim přežila, ne? Chvíli hladovět vydržím a nakonec se vždycky něco najde. Určitě to nebude nakonec nic hrozného. Možná se jen zvířata stáhla víc na jih.
Tlapy mě donesly až k řece. Ta však byla zcela zamrzlá. Zkusila jsem pevnost ledu tlapou, ale byl silný, svou vahou bych ho nedokázala prolomit. Povzdechla jsem si. Raději bych se sice napila vody, ale když tahle možnost padla, začala jsem alespoň žrát sníh, abych zahnala žízeň. Rázem jsem se ale málem zadusila, protože někde níž po proudu se ozvalo nějaké hulákání. Zvedla jsem rychle hlavu a nastražila uši. Nerozuměla jsem jedinému slovu. Opatrně jsem se začala plížit blíž, protože zvědavost u mě opět převládla nad zdravým rozumem, který mi radil, abych se otočila na patě a nemontovala se do záležitostí, po kterých mi nic není, protože mi to nic dobrého nikdy nepřineslo.
Brzy jsem spatřila vlka. Měl rezavě žíhaný kožich a na hlavě květinový věneček a evidentně měl v hlavě pěknou bramboračku, protože mlel cosi nesrozumitelného a navíc to zřejmě vykládal řece – nikoho živého, na koho by mohl mluvit, jsem alespoň neviděla. Blázen. No, popravdě jsem tak trochu tušila, co stojí za skutečností, že vlk tak prapodivně mluví, ale proč mluví ke kusu ledu mi bylo záhadou. Vynořila jsem se zpoza křoví. „Ta ti asi neodpoví,“ poukázala jsem místo pozrdavu a pozvedla obočí. Normálně bych se asi k nějakému zjevně pomatenému vlkovi tak nehrnula, jenže co kdyby mi mohl pomoct s řešením mé otázky – kam zmizela zvěř? Byl první živou bytostí, kterou jsem mimo hory spatřila, takže jsem asi neměla moc na výběr.

Brzy mi začala být zima, jak jsem tam jen tak nečinně seděla na kameni. Potřebovala jsem si trochu rozproudit krev. Vstala jsem tedy a seskočila na zem do sněhové peřiny. Kam jít? Šplhat zpátky do hor se mi moc nechtělo, šance, že narazím na Fiéra byla moc velká. Navíc bylo v horách úplné mrtvo, ticho, jako by všichni zamrzli. Začínala jsem taky mít znovu hlad. Jeden jezevec pro dva vlky koneckonců nebyl zas tak velké sousto a taky už to byla nějaká ta chvíle, kdy jsme ho jedly. Půjdu se provětrat někam jinam, rozhodla jsem se. Zavyla jsem, abych dala ostatním – pokud je vůbec v pohoří někdo, kdo mě může slyšet – na vědomí, že odcházím. Nejspíš to znamenalo, že nechávám území smečky víceméně napospas, ale už mě unavovalo dělat všechnu práci, kterou by měli dělat i ostatní. A kde byli? Někde chrápali v norách a smečka jim evidentně byla ukradená. Zase blbečka ze sebe taky dělat nebudu. Zamířila jsem k hranicím, jiným směrem, než kudy odešla Styx. Třeba budu mít štěstí a mimo hory najdu něco k snědku.

//Úzká rokle přes Tajgu

I mou společnici blechy záhy začaly opouštět, takže to vypadalo, že nakonec asi nebude odkázaná k tomu do konce života se dorozumívat pozpátku. Atak na parazity byl zbytečný. Nevypadalo to, že by mohli zemřít. Byli konec konců magičtí.
Styx samozřejmě neuniklo, že se ji snažím vykopat z území. Aby taky ne. Zase tak nenápadné to nebylo. "To víš," ušklíbla jsem se. "Já holt nejsem Falion." Pak už se ale skutečně začala naštěstí pakovat. Při poznámce o Nym jsem se musela uchechtnout. "Její zablešenej kožíšek ti ráda přenechám. Do sbírky," kývla jsem čumákem k odrané jezevčí kožešině. Kdyby k tomu připojila ještě kožich z Nym, mohla si z toho Styx klidně udělat druhou tělní pokrývku. Pak už ale šedá vlčice popadla trofej z naší kořisti, zamumlala přidušený pozdrav a otočila se k odchodu. "Čus," pozdravila jsem rovněž a dívala se, jak bílá špička jejího ohonu mizí v lese. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tak. A je to. Osaměla jsem.
Nastávalo další mrazivé ráno a v horách panoval úplný klid. Všichni byli někde mimo. Netušila jsem, co dělají, byla jsem jen ráda, že mě přitom nechávají na pokoji. Chvíli jsem se prošla kolem hranic a obnovila pár značek, potom jsem si ale vyskočila na zasněžený balvan a jen si chvíli užívala faktu, že mám klid a pro tu chvíli všechny povinnosti vůči smečce splněné. Tak aspoň na měsíc dopředu, pomyslela jsem si trochu hořce, neboť se mi zdálo, že jsem snad jediný člen, který něco dělá. Pak jsem ale rušivé myšlenky nechala na chvíli odplout a jen jsem si tam tak seděla v chladném zimním jitru. Věděla jsem, že takhle tam sedět dlouho nevydržím, ale prozatím to bylo příjemné.

Uf, tohle bylo ještě těžší, než první kolo, ale nakonec rozdělím své hlasy takto:

Missák
Newlin, protože ten nákres je dokonalej a perfektně odpovídá mentálnímu obrazu, který ve mně vyvolal popis vystoupení

Miss
Wolfganie, protože je super dostat kromě magické ukázky i něco na památku

Missče
Nym, protože chci mít vesmír na své straně a taky chci, aby mě pozvali na tu oslavu s plnými číšemi

Natolik jsem svou mysl upřela k představě toho, že se snad konečně dočkám vytoužené chvíle klidu, kdy nebudu nahánět žádné tuláky a magory na území smečky a nebudu mít nikoho za zadkem, že jsem si ani nevšimla, jak mi z kožichu vyskakují na sníh malí černí broučci. Že se něco změnilo jsem si uvědomila až v momentě, kdy jsem začala odpovídat na otázku ze strany Šedé, která chtěla znát jméno smečky. "Ragarská, podle jména pohoří," opáčila jsem zcela plynule bez zakoktání a rázem překvapeně zamrkala. "He," okomentovala jsem situaci velice výmluvně. "Hm," dodala jsem ještě, pro dobrou míru. V tu chvíli už chichotající se blechy mizely kdesi mimo můj dosah a já se za nimi nehnala, byla jsem ráda, že jsem se jich zbavila. Ulevilo se mi, že už se nemusím namáhat s koktáním a každé slovo mi netrvá vyslovit čtyřikrát déle než normálně. Zase další případ, kdy se problém zkrátka vyřeší sám, pomyslela jsem si. Nejspíš bylo nejlepším lékem na tyhle čáry máry prostě si ničeho nevšímat. "To bylo divný," učinila jsem nakonec finální prohlášení a zvědavě pozorovala Styx, jestli se jí paraziti taky pustí, nebo bude muset do světa odejít jako žvatlající mimozemšťan. Což byla rozhodně zábavná představa.
Ačkoliv Styx chtěla odejít, začala jsem mít obavy, aby se jí nezalíbilo postávat na hranicích a neprotahovalo se nám to na dvě hodiny. Když chce jít, tak ať jde. "No," rozhodla jsem se věci trochu urychlit. "Tak se teda asi rozloučíme. Ale kdyby ses někdy rozhodla vrátit do hor, Falion tě určitě nevykopne." Momentálně jsem se ji ovšem nenápadně snažila vykopnout já. Netušila jsem, kolik času zbývá, než se vrátí ta příšerná parta, ale až se tak stane, nehodlala jsem stát na kraji území jako trubka. Vyčkávavě jsem na Styx pohlédla. Tak šup šup.

//dokončení z minula

Na tvář mi ukápla první slza. Nesnášela jsem pláč. Nesnášela jsem projevy slabosti a modlila se, aby mě nikdo z nich nešel hledat, aby mě nikdo neuslyšel, veškerou sílu vůle jsem vynaložila k tomu, abych zadržela vzlyk, který se snažil vydrat se mi z hrdla. Nemohla jsem tomu však už zabránit. Nahromadilo se toho na má ramena už příliš.
Netrvalo dlouho, než jsem zaslechla hlas starého Minara někde poblíž. „Neztratila ses, pískle?“ „Ne,“ opáčila jsem co nejnormálnějším hlasem, jenže fakt, že jsem se nijak neohradila proti oslovení „pískle“ asi zalarmoval vlkovu pozornost. Našlapoval lesem směrem ke mně. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se co nejvíc uklidnila, než sem nevyhnutelně přijde a uvidí mě brečet. Netušila jsem, jak bych tomu mohla zabránit. Netrvalo mu to dlouho, za chvíli už mi stál za zády. „Něco se děje?“ zajímal se. „Ne, to… nic,“ ohradila jsem se, ačkoliv jsem před ním stále skrývala tvář. „Necháš mě chvíli na pokoji, Minare?“ dodala jsem ještě, poněkud ostřeji, než jsem zamýšlela. Nijak na můj tón nereagoval, nikdy se nenechal mými výlevy vyvést z rovnováhy, což mě často nutilo uvažovat, co by jeden musel udělat, aby ho doopravdy naštval – a jak by to asi vypadalo. Nebyla to jedna z věcí, které bych si přála vidět.
Neodpověděl hned, nevyzvídal ani se nesnažil přijít blíž, slyšela jsem, jen jak se usadil do jehličí opodál za mými zády. „Nevím tomu tvýmu příběhu hlavu ani patu, abys věděla,“ začal, jako obvykle, zpříma, „ale poslouchej – nemá smysl si s tím lámat hlavu. Nenaděláš s tím už nic, ten tvůj brácha ti nestojí ani za to, aby sis o něj otřela tlapy. Natožpak abys kvůli němu brečela. Nekaž si den, pískle, s námi ti taky špatně nebude.“ „Nejsem pískle,“ popotáhla jsem a konečně se na Minara podívala, přes závoj slz jsem dokázala nějak na tváři vytvořit poloviční úsměv. Na jeho zjizvené tváři rovněž vykvetlo cosi jako úsměv. „No jasně,“ zavrtěl hlavou a zvedl se k odchodu. „Nechám tě na pokoji. Nepoflakuj se tady ale moc dlouho, Zywi si pořád myslí, že spřádáš nějaké nekalé plány, když takhle mizíš.“

To by mě samotnou nenapadlo, pomyslela jsem si, když Styx utrousila cosi o tom, ať koukám, kam šlapu, ale nemohla jsem jí to jaksi dost dobře vmést do tváře. Než bych se vykoktala, ztratila by moje slova veškerou váhu. Jen jsem tedy protočila oči a pokračovala dál, aniž bych se ze sebe něco snažila vysoukat. Nikdy mě nenapadlo, že prachobyčejná řeč by se mohla stát něčím tak vyčerpávajícím, ale bylo to tak. Začínala jsem si uvědomovat možné následky mé řečové vady - už se s nikým nebudu mít šanci pohádat tak, abych vyhrála. Už ani toho pitomce Zakara nebudu moct poslat do háje a nikdy mě už nikdo nebude brát vážně. S tím budu ještě muset něco udělat.
I Styx se začala tvářit, jako že už se mám vyžvejknout. Copak já za to můžu? Já si zase zavařuju mozek s tou její hatmatilkou, a nestěžuju si. Popravdě Styx si taky nestěžovala a mě bylo jasné, že se mě celou dobu snaží nenápadnými rýpanci přimět... k něčemu. K čemu, to mi nebylo jasné. Nejspíš abych se vytočila. Proto jsem se už z principu rozhodla nenechat se přimět ke kýženému činu, ať už měl být jakýkoliv a zkrátka se chovat, jako by nic.
Šedá vlčice mi odpověděla, že se zase vydá po svých. Přikývla jsem. "Fa-fa-fajn, do-do-doprovodím," vykoktala jsem a otráveně si povzdechla. Doufala jsem, že to přejde samo, ale zdálo se, že ne. Raději jsem vyrazila směrem k hranicím. Tak to vypadá, že tady nakonec nehodlá zůstat, pomyslela jsem si. Zas tak mě to nepřekvapovalo, v horách byl poslední dobou pěkný holubník. A teď ještě přišla dost krutá zima. Na jednu stranu jsem doufala, že se bude chtít ke smečce přidat. Bylo by fajn mít tady někoho normálního, komu nechci skočit po krku po tom, co řekne půl slova. Jenže moje přání neměla tendenci se plnit. Budu se muset naučit žít sama mezi bandou kašparů - to jsem stejně dělala skoro celý život.
Od hranic jsme nebyly moc daleko a tak netrvalo dlouho a octly jsme se u samého úpatí hor. "J-j-jsme t-tu," řekla jsem a sedla si do sněhu. Neočekávala jsem žádné dlouhé loučení, ačkoliv bych ji měla ve smečce celkem ráda, rozhodně mi ani nevadilo, že si Styx sbalí svou jezevčí kůži (k čemu to má?) a půjde se opatrovat sama. Vypadalo to, že se konečně schyluje k tomu, abych získala tu kýženou chvíli klidu a samoty. Ta myšlenka se mi velice líbila.

Sněhu jsem měla plný obličej a vůbec se to svinstvo dostalo snad všude. Vymanila jsem se nakonec ze závěje na poněkud jistější podklad vedle Styx, které to evidentně přišlo velmi zábavné. „Mo-mo-mo-moc vt-vt-vtipný,“ zabručela jsem naoko uraženě, ačkoliv mi taky cukaly koutky. Všechno, co se momentálně dělo, mi přišlo dost absurdní. Ač jsem si ani nebyla jistá, co se to vlastně děje, jenže to ve zdejším kraji nebyla žádná novinka. Důkladně jsem si otřepala sníh ze srsti – vzhledem k mé momentální pozici asi Styx schytala menší sněhovou spršku – a vtloukala si do hlavy, abych přestala čučet po vejrech a dávala raději pozor na cestu. Takové přešlapy příliš neprospívaly mé reputaci. Styx už ze mě měla srandu, což jsem byla schopná skousnout, ale zahučet do závěje před Nym nebo nedej bože před Jiskřičkou jsem si nemohla v žádném případě dovolit.
„N-n-ne,“ potvrdila jsem, když jsem si přešrotovala v hlavě, co Styx říkala. Začínala jsem v tom být dobrá. „Z-z-zvířata j-j-jsou f-f-fuč.“ I kdyby tu byla, lovilo by se tady asi dost špatně. Mráz je vyhnal nejspíš do nižších poloh. Možná kdybych sehnala pár vlků, kteří jsou schopní nějak normálně fungovat, mohli bychom něco ulovit jinde, jenže se skoro zdálo, že sněhem zapadali i ostatní členové smečky. To můžeš řešit pozdějc. Cesta nás zatím dovedla k další skupince nízkých stromků, které teď byly obalené sněhem. Zastavila jsem se a obrátila se na Styx. „Ta-ta-takže c-c-co m-máš v-v-v pl-pl-plánu?“ otázala jsem se. „Ho-ho-hodláš zů-zů-zůstat ta-ta-tady? Ch-ch-cheš s-se je-je-ještě ně-ně-někam v ho-horách po-podívat? Ne-nebo pů-pů-půjdeš?“ Víceméně mi to bylo jedno, přítomnost Styx mi nevadila, ač jsem nebyla nadšená z toho, že mě k ní Falion víceméně uvázal na dobu neurčitou a já z ní teď měla ocásek. Tak už to holt chodí.