Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila jsem se Zakara dostat na zem, ale nakonec převahu získal on. Doslova mě zalehnul. Prudce jsem dopadla na zem a byla pro jednou ráda za vrstvu sněhu. Bez ní bych si jistě vyrazila dech. Takhle jsem jen zapadla do mrazivé pokrývky. Zakarův zátylek jsem ale o takchtě nechtě musela pustit. Začala jsem sebou mrská jako ryba, abych se vyprostila. Pozdě. Těsně u hlavy mi vybuchla bolest, zrovna tak jako ve zraněné tlapě. Ty hajzle. Musela jsem ho ze sebe dostat. Hned. Zadní tlapou, která fungovala, jsem vší silou vykopla proti jeho břichu. Narazila do měkkého, tudíž jsem doufala, že jsem tomu kryplovi aspoň trochu narovnala střevní kličky. Volnou přední tlapou jsem mu tlačila proti krku. Byli jsme tak v dost krkolomné pozici. Já neměla moc místa k útoku. Alespoň ne fyzickému. Vzpomněla jsem si na magii od Smrti, o které jsem netušila, co dělá, ale byl největší čas to vyzkoušet. Obrátila jsem svou magii proti Zakarovi, (//magie halucinace - silná nevolnost) ale něco nebylo zcela v pořádku. Jako by mě cosi brzdilo. I tak jsem to do něj prala, co to šlo, než mě utnul již známý úder elektřiny. Na chvíli jsem byla úplně mimo, před očima mi tančily jiskřičky - napůl z elektrické rány, napůl z vyčerpání z použití vlastní magie. Když jsem se ale vzpamatovala, byla jsem už opravdu vyřčená. Prudce jsem trhla hlavou, ať mi ten debil to ucho třeba urve, vyrvala jsem svou přední tlapu z jeho sevření, ačkoliv bolest v ní přímo ječela, a oběma předníma tlapama jsem se Zakarovi začla sápat po tváři jak jen to šlo. Drápy jsem mu způsobila šrám na čenichu a byla jsem připravená jít po očích.

Můj pokus o získání kusu žvance nevyšel úplně ideálně. Styx mě kousla a já se připravovala na protiútok, když do mě někdo vrazil, až jsem spadla na zem. Něco se mi přitom stalo s nohou, vůbec jsem v ní náhle neměla cit. Moc jsem nad tím ale nedumala, protože ten, kdo mi to způsobil, byl Zakar. "Ty!" zavrčela jsem hluboko v hrdle a vstala, přičemž zadní noha byla téměř nepoužitelná. "Ty dementní kreténe, všechno jsi zase podělal!" Jistě že to byl on. Pokaždé to byl on. A já v tu chvíli viděla rudě. Zapomněla jsem na Styx i rezavou vlčici, zajímal mě jen on. Idiot, co mi jenom otravoval život. Poháněna slepou nenávistí jsem se k němu vrhla tak rychle, jak jen mi to jedna zraněná a jedna umrtvená noha dovolily. Neohrabaně jsem po něm skočila a přední nohy se mi povedlo mu dostat přes hřbet. Zaryla jsem mu zuby do zátylku. Do tlamy se mi nahrnula jeho krev. Pocítila jsem zadostiučinění a už jsem ho nehodlala pustit. Opírala jsem se o něj plnou vahou, zarývala do něj drápy, zatímco jsem lomcovala tlamou za jeho kůži. Potřebovala jsem ho dostat na zem, se třema funkčníma nohama jsem ho nemohla nahánět kolem.

Ani já se prát nechtěla, jenže jsem elektrické vlčici už z principu nevěřila. "Nejsi bohužel jediná, kdo má hladovou smečku," poučila jsem černou, aniž bych opustila svou přikrčenou pozici. Ragar byl tedy spíš holubník, než smečka a já si v první řadě hodlala naplnit svůj žaludek, než se začnu zabývat tím, jestli bych něco nemohla přinést i pro ostatní, ale to jsem jí nemusela říkat.
Náhle se cosi stalo. Zajíci? Bylo to tak. Doslova smečka zajíců, vyhublých a evidentně vzteklých, se vrhla mezi nás vlky. Černé se nohy zasekly do větví, já pro změnu dostala po hlavě sněhovou koulí. Zavrčela jsem. Magičtí zajíci. Kolem vypukl chaos. Světlá vlčice se rozběhla za jedním z ušáků, černá bojovala s kořeny, ta se šátkem se zase snažila odtáhnout kořist do bezpečí. A Styx se se svou srnkou stále schovávala opodál, zrádný poryv větru ji však prozradil. Tenhle chaos ale mohl být mou šancí. Nejprve jsem popadla zajíce, který uměl házet věcmi, za krk a jediným škubnutím jsem mu jeho magické hrátky zatrhla. Styx nebo ta šátkovaná? Pach krve se nesl vzduchem. Ony jsou smečka. A Styx je sama. Cosi se mi zahryzlo do tlapy. Nepochybně další zajíc - neviditelný. Chňapla jsem po něm a minula, pochopitelně, protože jsem chňapala naslepo. Zanechával ovšem ve sněhu stopy a já viděla, že se mě chystá oběhnout. Obrátila jsem se a rafla po něm, tentokrát jsem uchopila neviditelný hřbet a za něj jsem zajíce odhodila tak daleko, jak jsem svými ubývajícími silami dokázala. Pak jsem na nic nečekala a rozběhla se pryč, než se na mě ušák zase pověsí. Neběžela jsem ovšem směrem náhodným - běžela jsem za pachem Styx a její kořisti. Nedokázala jsem utíkat příliš rychle, bolela mě noha poraněná od srnce a navíc už mi nezbývalo moc sil, ale brzy jsem se prodrala křovím a spatřila šedou se zbytkem srny.
Ani mi nepřišlo na mysl zkoušet si srnu dobýt po dobrém. Nevěřila jsem, že by to mělo smysl. Běžela jsem tak rychle, jak jsem si troufla. Brzy jsem byla na dosah. Nevšímala jsem si zajíce, jen příslibu toho, že si konečně naplním žaludek. Tolik tedy k přátelským vztahům, pomyslela jsem si ve stejnou chvíli, kdy jsem se odrazila ke skoku a plnou svou vahou zasáhla Styx předníma nohama do boku, abych ji svalila na zem. Poraněná noha zaprotestovala bolestivým bodnutím, ale já si jí nevšímala. Potom bude mít času na stížnosti dost. "Neber si to osobně," zasupěla jsem, ačkoliv hladový výraz v mých očích byl důkazem toho, že mi je celkem jedno, jak si to vezme. Chtěla jsem jenom žrádlo a hodlala jsem ho získat stůj co stůj.

//Prosím o procento do obratnosti, děkuji za zpestření hry :)

Můj plán už od začátku nebyl žádný plán, byl to jen sled impulzivních rozhodnutí s minimální šanci na úspěch. Někdy se to povedlo. Tentokrát ale moc ne. Nejprve se po boku srnce zařadila světlá vlčice, která si mě příliš nevšímala a tak mi na krátký okamžik svitla naděje, že mě možná smečka nechá lovit s nimi po boku. Jenže náhle jsem ucítila náraz dvou tlap na svém boku a pak ještě úder něčeho dalšího. Před očima mi vykvetl zářivý bílý květ a já se ve chvíli omráčení svalila do sněhu. Další elektrická krysa, došlo mi, co mě to tak strašně prásklo. „Krávo!“ vyštěkla jsem na vlčici, která mi to způsobila – jaksi jsem se nemohla rozhodnout, za jaké zvíře ji vlastně chci označit. Začala jsem se pracně škrábat na nohy, zatímco jsem třepala hlavou, abych z ní dostala bzučení, které se mi tam po elektrickém šoku usadilo. Černá už stála naproti mně, připravená v bojové pozici. Postavila jsem se úplně stejně, přikrčená k zemi, připravená po ní skočit, kdybych z její strany viděla jen sebemenší náznak nebezpečí. Srnec byl v tahu, to už bylo jasné, jeho osud nejspíš zpečetí ty zbývající dvě. Na pleci jsem cítila štiplavou bolest a moje krev poskvrňovala bílý sníh červenými kapičkami. Boky se mi mohutně zdvihaly a klesaly, byla jsem unavená a neskutečně hladová a právě proto jsem se nemohla vzdát. Vyčkávavě jsem hleděla na černou vlčici naproti. „Takže co bude?“ zavrčela jsem na ni a naježila hřbet, čekala jsem, co z ní vypadne. „Budeme se prát? Zírat na sebe? Domluvíme se jako civilizovaní vlci?“ Prát jsem se nechtěla. Byly tu tři a já byla jen jedna. Nemohla jsem si dovolit nechat ze sebe udělat fašírku, ale byla jsem připravená se rvát, pokud budu muset. Nehodlala jsem odtud odejít s prázdným žaludkem. Ne jen tak. Ne, dokud neudělám všechno, abych pro sebe nějakou potravu získala. Měly by být rády, že jsem jim nahnala srnce přímo do tlamy. Ještě jsem jim vlastně pomohla, a to mám za to. Styx jim vyfoukne srnku přímo před nosem, zmizí s ní a nikdo po ní ani nevzdechne. Měla jsem radši jít za ní. Teď už bylo moc pozdě, byla jsem uvězněná v soutěži v zírání s Jiskřičkou číslo dva. Život nebyl fér. Pokud se mě ale nerozhodnou na místě zadávit, možná se mi nějak podaří se ze situace vykecat a kus žvance přece jen získat.

//Po Gee má psát ještě Lucy, ne? :D

//Úzká rokle

Nechala jsem Newlina za zády a zase jsem na to byla sama. K čertu. Ačkoliv ten kecal dokázal lézt pěkně na nervy, nestál mi za to, abych kvůli němu chcípla v závěji, protože se asi kochal padajícími vločkami nebo čím. Můj život začínal připomínat blbý vtip. Celý podzim se honím za smečkou, abych si v zimě mohla pískat a ve finále jsem na tom možná ještě hůř, než kdybych se na to vybodla. Dokonalé. Vskutku skvělé. Musela jsem se nakonec tak jako tak protloukat úplně sama, jako nejposlednější tulačka. No, říká se – každý svého štěstí strůjcem, ne? To jsem měla za to, že jsem si pro jednou dovolila vložit trochu důvěry do ostatních. Možná bych se už konečně mohla poučit.
Doprostřed mých úvah se o slovo přihlásil žaludek. Bolestivě se zkroutil a zakručel. Nojo, pořád. Jako bych snad nevěděla, že mám hledat potravu. Jenže kde? Odpověď se mi nabídla sama v podobě poryvu větru. Srny. Okamžitě jsem se donutila zbystřit smysly. Začala jsem našlapovat velmi opatrně, abych je nenadálým zvukem nevyplašila. Uviděla jsem je po chvíli – leželi na zemi a choulili se k sobě. Celkem jsem je chápala, ale na lítost jsem v tu chvíli neměla mentální kapacitu, byly to jen kusy masa. Přikrčila jsem se skoro až k zemi, abych byla vidět co možná nejmíň. Nebyli totiž jediní, koho jsem viděla a cítila. Byly tu vlčí pachy, potrava je sem lákala… a to mohl být problém. Obzvlášť proto, že ty cizí pachy měly něco společného… Smečka. Sakra. Poslední pach jsem znala. Styx. Ta se brzy objevila i v mém zorném poli a uvedla věci do pohybu, tudíž jsem neměla sebemenší šanci si promyslet nějakou strategii – než jsem to stačila udělat, vlčice už hnala zvířata přes pláň.
Bylo mi jasné, že nemůžu jen tak ležet ve sněhu a přihlížet, jinak nebudu mít nic. Smečka bude chtít zvěř pro sebe, Styx zase pro sebe a mě zůstanou oči pro pláč. A navíc, jak jsem si uvědomila, vyplašený srnec, který byl těžší kořistí a proto ho zřejmě šedá nechala, mířil v panice přibližně mým směrem. Dostala jsem šanci – byla mizivá, pravděpodobnost, že sama skolím dospělého srnce, nebyla moc vysoká, ale promarnit jsem ji nehodlala. Když se srnec přiblížil, vyrazila jsem po něm a několika skoky ho dohnala. Už jsem se nezajímala o to, co dělá Styx se srnou, periferním viděním jsem jen zaznamenala, že zvíře padá. Svou pozornost jsem nadále věnovala pouze srnci. Ohnal se po mě parůžky, ucítila jsem nejasný záblesk bolesti na pleci, ale rozsah poškození jsem neměla čas hodnotit. Mohla jsem pokračovat dál? Mohla. Musela. Teď byla řada na mě s udílením ran. Skočila jsem srnci celou svou vahou na bok a rafla ho zuby zezadu do krku. Na zem jsme spadli oba a oba jsme taky byli hned zase na nohou, obalení sněhem. On ale o chvíli dřív. Zakličkoval a pádil přes pláň, já mu byla těsně v patách, ale už teď jsem viděla, že se naše trasa přibližuje k vlkům ze smečky víc, než by se mi líbilo. Kruci. Byla jsem si téměř jistá, že mě o něj budou chtít připravit, ale já je nehodlala nechat. Nespouštěla jsem oči ze srnce a běžela za ním, chňapala mu po zadních nohách, ačkoliv jsem cítila, jak mi po noze teče má vlastní krev. Nedařilo se mi ho ale vážněji zranit. Smečka teď měla šanci – šanci, kterou jsem nechtěla, aby měli, ale nedokázala jsem tomu nijak zabránit.

Byla čím dál větší kosa. Ledový vítr se mi zahryzával do kožichu a ještě dál, hlouběji a hlouběji, a v žaludku mi kručelo svíravým hladem. „Newline,“ zadrkotala jsem zuby, „musíme odtud vypadnout.“ Jenže se mi zdálo, že vlk je úplně mimo. Možná mu mráz už taky lezl na mozek. Uvažovala jsem – mám ho tady nechat? Táhnout ho s sebou násilím? Na to jsem neměla zdaleka dost sil. Byla jsem bezmála vyřízená a nemohla jsem si dovolit ztrácet další síly tím, že tady budu přešlapovat a přemýšlet. Navíc se mi nezdálo, že by žíhaný vlk byl v horším stavu než já. Byl prostě… mimo. „No, podívej, já nevím jak ty, ale já prostě padám,“ oznámila jsem mu tedy a obrátila se na odchod, ačkoliv jsem netušila, kam hodlám jít. Doufala jsem, že mi žíhanec pomůže, ale to byly asi plané naděje. „Nehodlám tady zdechnout. Na to jsem moc mladá a krásná.“ Vyrazila jsem tedy náhodně zvoleným směrem a nechala na Newlinovi, jestli se ke mně připojí, nebo ne. Kdoví, jakýho plevele se kde napásl a co mu to udělalo v hlavě za maglajz. Nemohla jsem říct, že by mě to vůbec nemrzelo, ale tak už to chodilo. Třeba mě ten mimoň ještě dožene.

//Ostružinová louka

Ahoj,
tak tedy i já bych ráda touto cestou vyzkoušela štěstí a požádala o místečko pro druhý charakter.

Myslím si, že patřím k aktivním hráčům. Za Cynthii mám nahráno za nějakých těch osm měsíců přes 200 příspěvků, snažím se psát i do speciálních území (ač to teda nedávám úplně pravidelně), účastnit se akcí herních i neherních a celkově tady prostě nakukuju skoro každý den, co se děje a co je nového.Hra mě hodně baví a rozhodně se nechystám v dohledné době s hraním skončit.

Co se týče aktivity do budoucna - moc ráda bych řekla něco konkrétnějšího, ale situace se má tak, že momentálně celkem čerstvě nejsem nadále studentem a (snad) brzy se zařadím mezi pracující lid, tudíž od toho, kde nakonec skončím, se bude odvíjet všechno. Je možné, že než se všechno ustálí, budu mít nějaký výkyv... nebo taky ne. Teď nic dopředu přesně odhadnout nedokážu. Avšak zas tak úplnou starost o svou aktivitu nemám. Vzhledem k tomu, že přežila už leccos a během léta jsem kolikrát psala posty na brigádě natřikrát během přestávek nebo o dovolené a pak i seznamováku uprostřed ničeho na místech, kde jsem byla ráda, že se mi to vůbec odeslalo, si myslím, že si nakonec nějak poradím, protože Gall je pro mě místem, kde se můžu odreagovat od reálných starostí a na to si ten čas zkrátka najdu.

Druhou postavu už mám víceméně sepsanou, nachystanou a jen čeká v šuplíčku na svou příležitost, chtěla bych si vyzkoušet zase jinou povahu, než má Cynthia. Určitě by mě moc potěšilo, kdybych dostala šanci si tenhle další charakter tady oživit, protože už si ho šetřím pěkných pár měsíců a byla bych ráda, kdybych s ním mohla vyběhnout do světa a rozvíjet jeho život.

Moc děkuji za zvážení, ať už bude výsledek jakýkoliv a přeji hodně štěstí ostatním, kteří usilují o nové chlupáče

Všude kolem bylo léto. Kvetly kopretiny, tam, na tom palouku, kde jsem se rozvalovala a nechávala sluneční paprsky hřát můj kožich. Viděla jsem opodál poskakovat králíka, ale ani jsem se neobtěžovala vstávat a jít za ním. Neměla jsem hlad. Jen jsem ho pozorovala a pak se převalila na druhý bok, jen aby mi padly oči na někoho, kdo pozoroval zase mě. „Zywi,“ vydechla jsem překvapeně. „Co tady děláš?“ „Co asi tak myslíš? Hledám tě. Zase ses vypařila. Musíme jít.“ S tím se rezavý vlk otočil a začal odcházet. „Zywi, počkej přece!“ rozběhla jsem se za ním. „To přece není možné. Tys přeci umřel. Viděla jsem to na vlastní oči.“ Vlk se rozesmál. „Blbost. To bych si pamatoval, ne? Co se tváříš tak divně? Usnula jsi na sluníčku a něco se ti zdálo,“ zavrtěl hlavou. „Hloupý sen, nic víc.“ Nejspíš měl pravdu. To to zatracené slunce, pohrávalo si s mou hlavou…
Zaslechla jsem svoje jméno, ale můj mozek se odmítal naplno probudit. „Mhrhm,“ zabručela jsem a zavrtala si čumák hlouběji mezi tlapy. „Kušuj, Zywi,“ zamumlala jsem sotva srozumitelně. Copak mě ten pitomec nemohl nechat chvíli přispat? Ne. Musel do mě dloubat a šťourat. A co to mele o zimě? Je přece léto, krásně teplo… nepotřebujeme úkryt.
Něčí tlapa se mnou zatřásla. Zamrkala jsem. Nebyl to Zywi a nebylo léto, na chvíli jsem byla absolutně zmatená. Proč je všude sníh? Náhle Newlin vyskočil. Zdroj tepla zmizel. Rázem jsem se zcela probrala do reality, ve které nebylo léto, ale naopak krutá zima, hlad a Newlin vyvolával moje jméno jako pominutý. „Jsem vzhůru, můžeš přestat vyvádět,“ zívla jsem a vstala ze sněhu na roztřesené nohy. Nespali jsme zrovna moc dlouho, ale přesto jsem byla ráda alespoň za tu chvilku. I tak mi nebylo do skoku. Ani jsem neměla čas na to začít se stydět, že jsem se musela tisknout k žíhanému jako nějaké malé vlče - vzpomněla jsem si totiž náhle na to, co říkal předtím, když jsem ještě byla napůl mimo. „Úkryt…“ zamumlala jsem zamyšleně. „Jenže kde najdeme úkryt? Sníh je všude.“ Vzpomněla jsem si na jeskyni v našich horách a na úkryt v lese, který jsme našly s Kaleo. Oba příliš daleko a navíc na severu. Neexistovala sebemenší naděje, že bych se doplahočila ke kterémukoliv z nich, aniž bych předtím padla hladem nebo vyčerpáním. Že by se tam doplahočil alespoň jeden z nás. A večer se opravdu snášel rychle. Ještě jsem ale hodlala bojovat s pocity beznaděje. „Ale máš pravdu. Tady zůstat nemůžeme. Už tady stejně pro nás nic není.“ Pohlédla jsem na vlka. Jestli tady byl tak dlouho, jak tvrdil, mohl o něčem vědět. V tom případě bych neměla moc na výběr a musela bych svůj osud svěřit do jeho rozlítaných tlap, ať se mi to líbilo, nebo ne. „Znáš to tady, ne? Víš o nějakém místě a můžeš nás tam zavést.“ Stěží jsem se bránila prosebnému tónu: „Že jo?“

Snažil se mě přesvědčit, že je v naprostém pořádku, ale paradoxně to na mě mělo zcela opačný účinek. Mhm, bezva, takže mu už definitivně švihlo, pomyslela jsem si pochmurně, zatímco do mě Newlin šťouchal a drkal a oznamoval mi, že nejsem šmoužička, ať je to co je to. „Neříkej mi Cyntičko,“ vznesla jsem chabou námitku, o které jsem si byla jistá, že zapadne bez povšimnutí. Už jsem se rozhodovala, že zkrátka usnu a vytěsním Newlinův hlas z mysli, ať si klidně mele o šmoužičkách, když řekl že jsem fajn a že mě má rád. Trhnutím jsem zvedla hlavu a otočila se na něj. „Cože?“ vyhrkla jsem. Že jsem… fajn? Já? Přišlo mi to sice úsměvné – moc dobře jsem věděla, že nepatřím k typům vlků, které ostatní normálně nazývají „fajn“ – ale přesto bylo svým způsobem… hezké, slyšet něco takového. Ačkoliv jsem měla dojem, že Newlin takovými označeními asi nešetří. Netrvalo dlouho a vodopád čím dál více zmatených slov se zastavil. Newlin usnul. Požehnané ticho, pomyslela jsem si a složila si hlavu na tlapy s úmyslem taky usnout.
Sotva jsem ale začala usínat, rázem mě probralo, že už jsem se doslova klepala zimou. „K čertu se vším už,“ zanadávala jsem šeptem. Vstala jsem ze sněhu a chvíli loudavě chodila kolem, abych se alespoň trochu zahřála. Zrak mi padl nejdřív na dva stromy v řece, pak na oslintaný borůvkový keřík, pak na spícího žíhance. Koukej bejt v pohodě, pomyslela jsem si a zatřásla hlavou. Co se tak staráš, najednou? zarýpal si nepříjemný hlásek v mé hlavě. Kušuj. No, výborně. Už mi taky hrabalo. Mluvila jsem sama se sebou. Povzdechla jsem si. Cítila jsem se nesmírně unavená, vysílená, že jsem sotva dokázala přemýšlet, spánek by mi určitě prospěl, jenže ten mráz… Zaváhala jsem. Pak jsem udělala pár kroků a schoulila se do klubíčka vedle Newlina, tak, že se naše záda dotýkala. Takhle bude tepleji oběma. Tohle nikdo nesmí vidět, pomyslela jsem si, zatímco se mi zavírala těžká víčka. Jenom se o něj trošičku ohřeju, na chvíli, ani nemusí vědět, že… Než jsem ale stačila dokončit myšlenku, spala jsem.

O čem to u všech bohů zase mele? Chvíli mi trvalo pochopit, že Newlin asi slovo udávit chápe o dost jinak, než já. Opět se projevila jeho schopnost vymýšlet hororové scénáře. Nejprve běhající ryby a teď tohle. Osm Newlinů. No super. To bych se už šla asi vážně někam zakopat. Bohatě stačil jeden, který toho i tak dokázal nakecat minimálně za pět. Na druhou stranu bych si z nich pak mohla udělat vlastní armádu, akorát bych musela vymyslet způsob, jakým se ubránit před ztrátou rozumu. „Určitě by to bylo, eee, zajímavé. Akorát že udávit se znamená, že ti ta borůvka zaskočí v krku a pak se udusíš.“ Myslím. Přece to nemohlo znamenat, že se změní v dav… ne? Co když to celý život říkám špatně? Tu myšlenku jsem zavrhla. Nesměla jsem si nechat narušovat svoji realitu Newlinovými divokými představami.
„Nejsi?“ zahleděla jsem se na žíhaného trochu pochybovačně, když mě začal přesvědčovat a obcházet kolem. No, nevypadal že by měl padnout únavou, ale moc jsem nevěřila tomu, že by si jeho magické kejkle nevybraly svou daň. Následně mi sdělil, že je tu už celkem dlouho – že už je vlastně stařík. „Starý? Ty? Na to vážně nevypadáš,“ vyprskla jsem. Přišlo mi, že se chová spíš jako přerostlé vlče, ale jeho skutečný věk jsem odhadnout nedokázala. Ale zdálo se, že ani fakt, že je zdejším dlouholetým obyvatelem nám k ničemu nebude, protože takováto zima tady nebyla obvyklým jevem. „Tahle moc hodná asi nebude,“ povzdechla jsem si a položila si hlavu na přední tlapy. Zamžourala jsem na Newlina, který měl tlamu celou fialovou od borůvek. „Jseš si naprosto jistý, že jsi v pohodě?“ vyzvídala jsem nadále. „Protože to vypadá, že teď jsme v tomhle průseru spolu a jestli se jeden z nás složí někde uprostřed ničeho, pak… budeme mít velký problém oba.“ To taky můžu být dost dobře já, ten jeden, co se složí, pomyslela jsem si. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím bylo jasnější, že nemá cenu si nadále hrát na nezničitelnou. Jenže to bylo pro mě vždycky dost těžké. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem se zabývala těmito úvahami, jsem se zuby nehty snažila zamaskovat, že mi začíná být z ležení ve sněhu pořádná zima, obzvlášť když všude kolem tolik mrzlo a já měla skoro prázdný žaludek. Když je ale sníh jediné, čeho je kolem dost, nedá se lepší místo k odpočinku najít zrovna nejsnáze.

Též moc děkuji za akci a gratuluji vítězům, šerpy jim sluší ^^ Akce byla fajn, škoda jen, že nebyla větší účast... i když, už tak bylo těžké si zvolit favority :D

Nezdálo se, že by Newlin, zabraný do poněkud jednostranné debaty o barvách, něco postřehl, což bylo jedině dobře. Když mě navíc začal přesvědčovat, že kdyby sýkorku měl on, dal by mi ji, zastyděla jsem se za své předchozí myšlení ještě více. Nikdy jsem nebyla zrovna čistá dušička, co nezištně pomáhá ostatním a dělí se s nimi o všechno, co má, jenže teď jsme tady měli krizi a Newlin mi celou dobu pomáhal, vyvolával ze země stromy a kdovíco ještě. Naštěstí ale sýkorka byla pořád tady, nesežraná. „No ale co ty?“ pozvedla jsem tázavě obočí, když mi nalezený úlovek Newlin tak vehementně cpal. Ukázalo se, že jediné co našel on, byla hlína. Hlína, se kterou chtěl něco dělat. Hm. Pro jistotu jsem se od vyhrabné díry ve sněhu posunula dál a přikryla sýkorku tlapou, kdyby ze země vyrazilo něco nepředvídatelného. „Třeba…?“ tázala jsem se nejistě, když se nezdálo, že by Newlin věděl, co má s tou hlínou dělat, vzápětí však na odpověď přišel. Borůvky. No, už jsem se dneska dozvěděla že plán je strom, tudíž jsem tak nějak tušila, co znamená, že z hlíny se dají udělat borůvky. A skutečně. Za chvíli ze země vyrašil borůvkový keřík i s plody. Spolkla jsem poznámku o tom, že to mohl Newlin udělat i předtím, než jsme se začali prodírat křovím. Místo toho jsem uznale pokývla: „Pěkný.“ Vlk se začal ládovat borůvkami jako pominutý, cosi mlel a padaly mu z tlamy na sníh. Uchechtla jsem se nad tím. „Hlavně se neudav.“ Já se tedy pustila do sýkorky a bobule nechala žíhanému. Byla jsem s ní hotová rychle, ptáček byl víceméně jenom peří. Rozhodně nestačil na úplné zahnání hladu, ale bylo to aspoň něco. Žaludek nebyl spokojen, ale trochu se aspoň utišil. Ve finále jsme na tom s Newlinem byli asi dost podobně, nedokázala jsem si představit, kolik těch borůvek by jeden musel sežrat, aby byl plný. A napadlo mě ještě něco. „Hm, Newline? Tebe to neunavuje? Magie, myslím,“ zeptala jsem se. Osobně jsem se po větším použití magie cítívala, jako by mě někdo přetáhl kamenem po hlavě, ale Newlin tady předváděl doslova přírodní zázraky, borůvky uprostřed zimy a tak podobně a vypadal docela čile. Asi už to má zmáknutý. Jenže šlo to takhle donekonečna? Vzhlédla jsem k zamračenému nebi, ani jsem si neuvědomila, že padla noc a ještě více se ochladilo. Co teď? Rozum mi radil se hned vydat další potravu, hledat ji pořád a pořád a pořád, jenže nebylo to jen zbytečné plýtvání silami? Už teď jsem byla unavená z toho tahání ker a pobíhání v křoví. S povzdechem jsem si lehla do sněhu. „Jsi tu dlouho? Bývají tu zimy vždycky tak kruté?“ otázala jsem se Newlina a otřásla se, jak mi s chladným závanem větru přejel mráz po zádech.

//Dneska asi poslední postík:)

Žíhaný vlk se vydal mezi kameny, samozřejmě s náležitým komentářem. „Hlavně, když aspoň někdo něco najde,“ neodpustila jsem si poznamenat, ale oceňovala jsem jeho nezkrotné nasazení. Teď ještě aby z toho byly nějaké výsledky. Doufala jsem, že v křoví a kamení by se mohli ukrývat hlodavci, případně tam být alespoň jejich zmrzlé ostatky, jenže všechno bylo pokryté sněhem, tudíž to nebylo tak snadné. Ponechala jsem Newlina jeho vlastní činnosti a vrhla se zpátky do pichlavého křoví. Popravdě mě naděje opouštěla, jenže vzdát jsem se jen tak nemohla. Jsem moc mladá na to, abych umřela. A moc chytrá. Navíc by to udělalo radost Zakarovi a to je snad ještě horší, než umřít. Proto jsem se nechala šlehat do obličeje větvemi a zápal do akce mě rychle opouštěl. A přesto jsem nakonec něco spatřila ležet pod keřem. Co je to? Došla jsem k tomu blíž a spatřila, že je to sýkorka, kterou nejspíš nedávno zahubil mráz. Zahleděla jsem se na nehybné tělíčko a zmocnilo se mě morální dilema. Byla malá i pro jednoho vlka. Měla jsem se o ni snad ještě dělit s Newlinem? Anebo… ji můžu sežrat sama a říct mu, že jsem nic nenašla. Rozhodně to nebyla hezká myšlenka. Ani trochu. Byla vlastně dost hnusná, jenže mi v mozku hlodala tím mocněji. Ohlédla jsem se na žíhaného vlka, který šmejdil opodál a vypadal ztracený ve vlastním světě, ztělesnění nevinnosti. Bylo mi jasné, že jeho by něco takového ani nenapadlo. Sevřelo se mi srdce, ale zrovna tak i žaludek. Znovu jsem pohlédla na ptáka na zemi. Nikdy se to nemusí dozvědět, pomyslela jsem si a už skláněla tlamu. Spolknu ji jako malinu a- Doslova jsem nadskočila, když jsem zaslechla, jak na mě Newlin volá. „Co?“ vypískla jsem přidušeně, jako by mě právě načapal při něčem strašném. No, skoro to tak i bylo. „Barva? Moje… oblíbená barva?“ Přestaň blábolit, u všech bohů. Rychle jsem se vzpamatovala. „Co třeba fialová?“ nadhodila jsem a ve stejnou chvíli se i rozhodla. „A mám se teď o něco líp. Něco jsem tady našla.“ Vzala jsem sýkoru do tlamy a vydrala se i s ní z křoví ven na otevřené prostranství. Na patro se mi ale lepila hořká pachuť. To bych vážně udělala? To jsem vážně až taková mrcha? Jenže jsem to nakonec neudělala. Tentokrát. Sedla jsem si do sněhu a pustila si sýkorku k nohám. „Je malá. Ale víc nemám.“ Sklopila jsem zrak, ale hned jsem to napravila a sedla si zpříma, nechtěla jsem, aby si Newlin všiml, že se něco stalo. „A co ty? Našel jsi něco?“