Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Dlouhý příběh," sdělila jsem prostě svým novým tichým a hrubým hlasem, který mě teď asi bude nějakou dobu doprovázet. Uvažovala jsem, jak to co nejvíce zkrátit. Byla bych to Styx vypověděla - jak měl Zakar pomalu hysterák z toho, že jsem si dovolila ho nedopatřením vzbudit, jak naše následná hádka odehnala mého jediného kamaráda na Galliree a jak pak zkrátka vzkypěla naše vzájemná nenávist, když se naše cesty nepřestaly střetávat. Že už jsem ani pomalu nevěděla, čím začala nevraživost s Lennie, kromě toho, že měla kořeny už v boji s monstrem v propadlině... a že Nym jsem neudělala vůbec nic, sotva jsem to pískle znala, dokonce jsem se jí snažila pomoct, a ona mě přesto nenáviděla. Někdo jí něco nakecal. Musel. Jenže bych si vykašlala všechny vnitřní orgány, než bych tohle všechno řekla. "Se Zakarem jsme se pohádali," řekla jsem nakonec pomalu, velice opatrně a potom se nadlouho odmlčela, abych co nejvíc eliminovala nebezpečí dalšího záchvatu kašle. "Lennie mě nemá ráda od začátku." Stejně jsem zakašlala, jen krátce, ale už mě to začínalo pěkně štvát. Další odmlka. "Nym... nevím," pokrčila jsem rameny. Styxino shrnutí, že mám problém se všemi vycházet, bylo vlastně docela trefné. Vlci mě neměli moc rádi a já většinu z nich taky ne. S Lennie jsem ale musela vyjednat příměří, jinak nebylo možné, abychom v Ragaru zůstaly obě. Tím jsem se ale nehodlala teď zabývat.
"Hm," zamyslela jsem se nad návrhem vlčice na pomstu, i nad tím, že by mi sice pomohla, ale ne zadarmo - pochopitelně. Styx nebyla pitomá a nenechala by se jen tak pro nic za nic využít. "Něco... vymyslíme." Už jsem toho ale řekla až moc, slyšela jsem, že mi hlas přeskakuje a hlasivky budou potřebovat delší oddych, než tu chvilku mezi jednotlivými větami. Jen jsem tedy protočila očima nad poznámkou, že takhle nikam nedojdu. Neměla jsem pochopitelně v plánu do hor zamířit na jeden zátah. Musela jsem tam ale začít pomalu směřovat. Už i tak budu mít Falionovi co vysvětlovat. Celkem jsem tedy i ocenila, když vlčice nadhodila, že už půjde. Alespoň už ze sebe nebudu muset tahat další a další bolestivá slova a taky pak budu moct vyrazit. Třeba to i do jara stihnu. Jedno slovo, v doprovodu krátkého chrchlajícího vystoupení, jsem jí ale stejně věnovala: "Fajn." Když jsem popadla dech, ze sedu jsem si znovu lehla do sněhu. Mířila-li Styx vážně pryč, dostanu aspoň šanci si konečně v klidu odpočinout. Na svou cestu jsem potřebovala nabrat sil.

//Co odposloucháváš cizí hovory? >:( :D

To, že teď už je to jedno, byla pravda. Už k tomu holt jednou došlo, co se dalo dělat. Věděla jsem ale, že události posledních několika dní budu zpracovávat ještě hodně dlouho. Můj mozek, jak se zdálo, měl stále problém se s tím vyrovnat a jakmile jsem nedávala úplně pozor, rozlítané myšlenky mi kamsi odplouvaly. Zamrkala jsem a přinutila se zabývat se přítomností, na duševní krizi bude dost času i později. Vypadalo to, že Styx už se mě nechystá zabít – znova. Alespoň ne v blízkých okamžicích. To byla celkem úleva. Než došlo k celé téhle patálii, přece jsme spolu celkem dobře vycházely, dokonce jsme spolu přežily uvězněné sněhovou bouří v jeskyni, jedna koktavá a druhá žblekotající pozpátku... jestli byla Styx ochotná nechat záležitost se srnou plavat, asi bych měla taky. Nebylo to samozřejmě tak snadné. Když jsem viděla její krvavou tlamu, nedokázala jsem zapomenout na to, jaký to byl pocit, když se mi její tesáky sevřely na krku. Ale moje poslední přání splnila. Napadlo mě, že by mi možná mohla i objasnit, co přesně se mi to stalo s ramenem, které mi připadalo o dost víc na nic, než to druhé, pak jsem si to ale rozmyslela. Chtěla jsem to vědět? Měla jsem jistou představu, kterou jsem nepotřebovala slyšet vyřčenou nahlas.
Potom Styx řekla to jméno. To prokleté jméno. „Zakar,“ pronesla jsem chraplavým šepotem, následovaným zakašláním. Ten dobytek. Ten parchant. To on si zasloužil největší dávku nenávisti. Hněv mi vzplanul v duši. A pak Styx promluvila o pomstě, o tom, že by mi s ní dokonce mohla pomoct. „Myslíš,“ zasípala jsem, „to vážně?“ Jenže Styx se trefila do černého – Zakar byl těžký protivník. Byl silný... a měl nějaký magický štít, kterým jsem svou magií nedokázala prorazit. Nebyl to fér zápas už od začátku a ten krypl to moc dobře věděl. Byl to zbabělý čokl a já náhle skoro neodolatelně zatoužila vyrvat mu páteř z těla. Pomsta ale musela stejně počkat, nejen proto, že jsem neměla dostatečné schopnosti, ani jsem nebyla ve stavu se rvát. Navíc to druhé jméno mi cosi připomnělo. „Lennie... Ragar...“ To byla jedna z těch záležitostí, které jsem musela urovnat. „Měla bych se vrátit.“ Nemínila jsem vyrazit hned, ale brzy. Bylo to ale už moc slov, rozkašlala jsem se, zase tak hnusně. V krku mi hořelo. Začala jsem znovu žrát sníh v naději, že ten oheň uhasím.

Krev jí v kapkách kanula po tlamě. Vypadala takhle strašidelně. Nepřítomně jsem sledovala, jak se kapky oddělují a padají k zemi, zatímco jsem sváděla mlčenlivý boj sama se sebou. Nenáviděla jsem sebe, nenáviděla všechno kolem, vztekala jsem se na bohy a zejména na Života, protože z nějakého důvodu došel dojmu, že tohle je dobrý nápad. Proč? Ta otázka. Zmizí někdy? Nejspíš se dřív zblázním, než se tak stane. Pak Styx opět promluvila a já svůj zrak přesunula z její tlamy k jejím očím. To, co řekla, mi zrovna moc nepomohl. V první chvíli jsem málem vyprskla smíchem, ne pobaveným, spíše hysterickým. Dělalo mi problém udržet si v paměti, že to celé se stalo kvůli blbé srně, kterou jsem si chtěla přivlastnit... copak by se asi stalo, kdybych na deset vteřin ve své podělané existenci přemýšlela mozkem a ne řití a zkusila se nejdřív zeptat? Možná by se se mnou opravdu podělila. Nebyly jsme přece předtím proti sobě. Potlačila jsem ten smích do pouhého tlumeného škytnutí. Nehodlala jsem začít se tlemit jako idiot. Nemusela bych pak už přestat. Pokrčila jsem místo toho rameny. „Posrala jsem to,“ vypravila jsem ze sebe opět potichu, přesto jsem si musela odkašlat. Mluvit v kratičkých větách a nedokázat nic pořádně vysvětlit mě ničilo. Věděla jsem, že jsem to udělala jen proto, že jsem sama umírala hladem a sotva dokázala normálně přemýšlet. Jenže na tom teď už nezáleželo. To, co se stalo, se odestát nemohlo. Přese všechno jsem se jí nedokázala omluvit. Moje pýcha, ani když byla momentálně poraněná natolik, že jsem se divila, že ji ještě mám, mi to nedovolila. Byla bych se omluvou asi zadusila, a tentokrát ne kvůli bolavému hrdlu. Tamta jedna zasípaná věta byla nejblíž k omluvě, jak jsem se dokázala dostat. Proč? Jakmile nastala odmlka, ta otázka se začala zase vracet. „Nevím, proč jsem zpátky,“ vyřkla jsem nakonec, kdybych si to nechala jen ve své hlavě, asi by mi z toho hráblo. Neočekávala jsem, že se od Styx dozvím odpověď. Tu by mi mohl poskytnout jen sám Život. Potřebovala jsem si to jen urovnat.

Záchvat kašle pominul a Styx už zase něco říkala. Nevypadala potěšeně celou touhle situací. To jsem dokázala pochopit. Ani u mně tohle setkání nic pozitivního nevyvolávalo, pouze omílání nepříjemných vzpomínek a opakovaného dávení se při pokusech o rozumnou konverzaci. Poděkovat. Odfrkla jsem si. Byla bych její monolog uťala hned tady, v zárodku, kdyby mi to za to stálo, ale nestálo. Kdybych mohla mluvit, asi bych jí to pěkně vytmavila. Protože jsem ale nemohla či spíš nechtěla, byla jsem nucena poslouchat. A proto mi došlo, že na slovech vlčice něco je, což bylo kdoví proč ještě horší, než kdyby mlela úplně z cesty. Vlastně jsem věděla proč. Bylo to ponižující. Celá skutečnost, že jsem se nechala porazit tím debilem Zakarem a že jsem pak snad potřebovala něco jako milosrdné zprovození ze světa byly v mých očích do nebe volající projevy mé vlastní slabosti. Cítila jsem se zostuzená a špinavá. Jak jsem s tímhle měla žít? Styx měla pravdu a já ji za to nenáviděla. Prokázala mi v konečné podstatě doopravdy službu, ačkoliv ne zrovna obdivuhodnou. Přesto bylo snazší směřovat ten jedovatý hněv na někoho jiného, kdo seděl přímo přede mnou, než sama na sebe, což by asi bylo víc fér. Koneckonců, kdo si začal, že? Stiskla jsem čelisti a neříkala nic. Chtěla jsem být zase mrtvá a nemuset tohle řešit.
Takže mé tělo prostě... zmizelo. V tu dobu moje mysl byla někde jinde. Nedokázala jsem si na nic z toho vzpomenout. Jenže proč to Život udělal mi bylo záhadou. Nerozuměla jsem tomu o nic víc, než tomu asi rozuměla Styx. Nedávalo to smysl. Sklopila jsem zrak ke svým nohám, myšlenky se mi zase začaly ubírat tímhle směrem, vracely se k té otázce – proč – jako jazyk naráží na vylomený zub, ale poznámka o posledním přání mě donutila se z toho vytrhnout. Znovu jsem vzhlédla. Udělej to rychle, vybavila jsem si, jaké vlastně mé přání bylo. Byla to vlastně moje poslední slova, byla by, kdyby se všechno událo normálně. No, a Styx to udělala přesně tak. Zavřela jsem na pár vteřin oči a zavrtěla hlavou, pak si hluboce povzdechla. „Fajn,“ vydechla jsem sotva slyšitelným šeptem, bylo to tak méně bolestivé. Mínila jsem to jako uznání toho, že pravdu má ona. Nežralo mě to ale o nic míň.

Viděla jsem, jak s ní cloumá vztek hraničící s šílenstvím. Měla jsem se na pozoru. Netušila jsem, co bych dělala, kdyby se mě rozhodla zamordovat. Možná by to tak bylo i lepší, kdyby se k tomu rozhodla, absolutně jsem netušila, co mám dělat se svým zpět získaným životem. Ne. Jestli uznám, že to fakt nemá cenu, hodím se někde ze skály. Podruhé už mě nedostanou. Zkřivila jsem obličej, když jsem spatřila, jak si Styx začala rvát vlastní tlapu. Hrabe jí. Moje mysl byla možná zmatená, ale to, co se honilo tou její, bych raději ani nechtěla vědět. Sledovala jsem krev, padající na bělostný sníh. Nedokázala jsem ji litovat. Ta rudá tekutina, poskvrňující okolní bělobu, ve mně jen vyvolávala vzpomínky na to, jaký masakr se udál na louce, na to co se mi stalo a co mi udělala ona. Ani jsem nevěděla, kolik času od toho uplynulo, jak dlouho jsem byla mimo.
Když se konečně pustila vlastní tlapy, zdálo se mi, že v její tváři vidím alespoň náznaky zdravého rozumu. Neměnila jsem výraz. Jen jsem na ni hleděla přihouřenýma očima, čekala jsem, co bude dělat. Já nic začínat nehodlala. Styx se ale pouze začala vyptávat. Nechtěla jsem mluvit, bylo to peklo. Proto jsem nechala ticho po její otázce viset ve vzduchu až nepříjemně dlouho, než jsem pomalu otočila hlavu směrem, ze kterého jsem přišla. „Tam,“ sdělila jsem jí. Bližší navigaci jsem poskytovat nehodlala. Dodala pak ještě poznámku o paměti. Nebyla daleko od pravdy. Co se mnou bylo od chvíle, kdy jsem ztratila vědomí do chvíle, kdy jsem se probrala v kopcích jsem neměla ponětí. „Jen smrt,“ řekla jsem tedy, i do chrčivého chrapotu se mi povedlo dostat jedovatý tón, aby Styx dobře věděla, že kdo mě zabil si pamatuju naprosto přesně. „Pak jen...“ probuzení, chtěla jsem dodat, ale nový záchvat kašle mě přerušil. Byl horší než ty předtím. Natáhla jsem krk dopředu, zatímco se celé mé tělo otřásalo a hrdlo mi vzplálo novým plamenem. Neměla bych vůbec mluvit.

Když už jsem myslela, že si vykašlu duši z těla, přestalo to. Hrdlo jsem ovšem měla v jednom ohni. Život mi sice zacelil rány, ale jeho práce měla jisté mezery. Taky se mohl snažit víc. Nebyla ale vhodná chvíle o tom přemýšlet, protože když jsem se konečně volně nadechla a zvedla zrak, zamlžený slzami, které mi tam vhrkly při záchvatu kašle, setkaly se mé fialkové oči s očima zlatavýma. Styx přece jen přišla. Nepotěšilo mě, že ji vidím. Vražedkyně. Věděla jsem, že nemůžu vstát, ale pomalu jsem se dokázala posadit. Svět se tím sice trochu rozhoupal, ale alespoň jsem k ní nemusela vzhlížet. Šedá vlčice vypadala hrozně. Nejen proto, že byla pokrytá zaschlou krví a všude měla spoustu ran. Vypadala šíleně. Nebezpečně. Obezřetně jsem na ni hleděla. Co když mě bude chtít znovu zabít? Dokázala jsem si představit, že vám musí trochu pocuchat nervy, když vidíte někoho, kdo by měl být mrtvý, koho jste vlastnoručně zabili, vesele si chodit po světě. Teda, já si vesele nechodila. Byla jsem jako ztřískaná a bolest z hrdla mi vystřelovala až do mozku, ale oproti Styx jsem asi vypadala líp, hlavně kvůli absenci otevřených ran a krvavé krusty na kožichu. „Život,“ zachraptěla jsem odpověď hlasem, který vůbec nezněl jako ten můj a nakrčila čelo, když mi to jediné slovo způsobilo další bolest. Nespouštěla jsem ze šedé oči a zachovávala kamenný výraz. Jestli po mně vyjede, nebudu mít šanci. Vypadala jako absolutní maniak, zaslepený vztekem a zmatkem, a já se nechtěla rvát. Už takhle toho bylo dost. Popravdě ale nevypadala zrovna připraveně do boje. Cítila jsem ale, jak mi srdce buší rychleji. Měla jsem strach? Nerada to přiznávám, ale... ano. Měla. Měla jsem ovšem i vztek. Toužila jsem se jí pomstít. To ona mi takhle zničila krk, to kvůli ní jsem musela umřít a vrátit se zpátky a teď jsem měla v hlavě bramboračku a kdo ví, jestli ještě někdy dokážu normálně mluvit... V očích mi zablesklo. Takže co teď?

//řeka Tenebrae

Svým loudavým, kulhavým tempem jsem se nakonec nějak dotřepala do hájku listnatých stromů, které teď byly úplně holé. Byly ale lepší ochranou, než vůbec nic a já si rozhodně nemínila vymýšlet. Nemohla jsem si dovolit být náročná. Prostě jsem dovolila svému tělu, aby se složilo k prvnímu pokroucenému kmenu, který uzná za vhodné. Obzvláště levá noha se podlomila velice ochotně. Co to s ní mám? Něco bylo špatně s ramenem, ale bylo to na místě, kam jsem dohlédla jen těžko. Zdálo se mi, že na něm mám jizvu. Kde by se tam ale vzala? Nevzpomínala jsem si, že by mě tam Zakar pokousal. Chvíli jsem se tam jen válela jako chcíplina na boku a prudce oddechovala, ten kousek cesty mě strašně vyřídil. Nakonec jsem se ale přiměla lehnout si normálně na břicho. Palčivá bolest v hrdle neustávala, sklonila jsem proto hlavu a začala olizovat a polykat sníh v naději, že mi aspoň trochu uleví. Nefungovalo to nijak skvěle, ale o něco lepší to nejspíš bylo. Možná. Pokud jsem si to tedy jen nenalhávala. Na co mě Život tahal zpátky? pomyslela jsem si. Zasloužila jsem si to snad něčím? Nedávalo mi to moc smysl. Zrovna příkladný život jsem nevedla. Bylo to snad nějaké znamení, že ještě není pozdě všechno napravit? Na takové sentimentální kecy mě nikdy neužilo a pokud byl Život bůh a navíc si hrál s mou duší, musel to vědět.
Po chvíli polehávání a neúspěšné snahy o usnutí jsem cosi ucítila. To ne. Styx. To její pach mi vánek donesl do čumáku – nejspíš tady byla už přede mnou. V mém mírně otupělém stavu mi to ale hned nedošlo. Tady nemůžu zůstat. Nechtěla jsem se setkat s nikým, o to méně s ní. Jenže mé tělo jasně rozhodlo, že se nikam nejde, dokud si pořádně neodpočine. Nedokázala jsem vstát, dělalo se mi zle, jen co jsem se nadzvedla na předních nohou. Třeba si mě nevšimne, svitla mi naděje, kterou přerušil záchvat kašle vyvolaný nešikovně polknutou slinou, která obzvláště naštvala rozdrážděné hrdlo. Tolik tedy k nenápadnosti.

//Narrské kopce

Stačilo mi ujít pár metrů, abych pochopila, že na nějaké vycházky rozhodně nejsem připravená. Levá noha byla celá jaksi k ničemu a zdála se mi být mnohem slabší, než ta druhá. To tedy ještě zhoršovalo mou chůzi, která by i bez toho byla jistě značně nevyrovnaná vlivem ztuhlosti svalů, únavy a zmatenosti, která mi obestírala mozek. Jedna moje část pořád odmítala uvěřit tomu, že jsem znova naživu. Jsem mrtvá. Je to další sen. Zatřásla jsem hlavou. Nejsem mrtvá. Nebo jsem? Ne. Nejsem. Jsem naživu, doopravdy. Ale co když nejsem? Jak to poznám? Jsem mrtvá, že jo? Není možné, abych... „Ticho!“ štěkla jsem po hlasech, které se v mé hlavě div že nepraly, a v zápětí toho hořce zalitovala. V hrdle mi vzplanul doslova oheň bolesti. Zastavila jsem se a s krkem nataženým daleko dopředu a předníma nohama široce rozkročenýma jsem kašlala a dávila se, na sníh lítaly sliny a hlen. Z očí mi vyhrkly slzy. Trvalo to dlouhou a nepříjemnou chvíli a když kašel pominul, v hrdle mi zůstal odporný škrábavý pocit. Ještě chvíli jsem tam stála s očima zavřenýma, v hlavě mi bušilo. Jasně. Nekřičet. Nejlépe vůbec nemluvit. Chápu, tak jo, tak fajn. Alespoň hádka v mé hlavě utichla. Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechla a znovu pohlédla na svět, několikrát jsem zamrkala, aby se ten prevít zaostřil. Neměla bych chodit dál. Tušila jsem, že po probuzení z dlouhého bezvědomí nebo dokonce ze smrti by vlk neměl pobíhat po světě, měl by odpočívat. Ale svalit se do sněhu na otevřené pláni byl snad ještě hloupější nápad. Viděla jsem poblíž stromy nějakého háje. Nebylo to tak daleko. S trochou štěstí to zvládnu.

//Třešňový háj

První, co jsem pocítila, byla bolest. Stiskla jsem pevněji víčka a zamručela, jak jsem si postupně začala uvědomovat své ztuhlé a dobité tělo. Něco bylo špatně. Neměla bych tu být. Já umřela. Jenže teď jsem se cítila sice na nic, ale... naživu. Chladný vzduch v mém čenichu, tupá bolest v hlavě, hrdlo jako potažené vrstvou hrubého písku i ztuhlé klouby, všechno to nepohodlí nasvědčovalo tomu, že jsem byla živá. Jak to? Snažila jsem se přimět zpomalenou a zmatenou mysl k tomu, aby vzpomínala. Rvačka o srnu. Zakar. Styx. Skoro jsem cítila její zuby na svém hrdle. A co bylo potom? Potom jsem nepochybně zemřela. Neexistoval žádný způsob, jak bych to mohla přežít, nehledě na to, že jsem na sobě nepociťovala žádné otevřené rány. Byla jsem pěkně zmlácená, rozbolavělá a unavená, ale neměla jsem dojem, že bych měla každou chvíli umřít. A to bylo divné. Ze vzpomínek jsem toho o moc víc nevydolovala, dál už jsem si vzpomínala jen na útržky jakýchsi podivných snů. Přiměla jsem se otevřít oči. Nebyla jsem na louce, kde jsme se rvali. Chvíli mi trvalo, než jsem zpracovala, co vlastně vidím.
Když jsem ale to místo poznala, v hlavě mi zcvaklo. Život. Samozřejmě. Samozřejmě, že to byl on. Bohové a ty jejich dementní hrátky se zákony přírody. Proč? pomyslela jsem si. Proč mě nemohl prostě nechat jít? Byla to nevděčná myšlenka, věděla jsem, že bych měla být ráda za druhou šanci, které se mi dostalo, v hloubi duše jsem za ni vděčná byla, jenže to nebylo tak snadné. Ne, když jsem měla v krku pocit, jako bych tři dny polykala jehličí a každý sval jako bych měla posunutý o kus vedle, než by měl být. Bylo mi dost blbě. Donutila jsem se převalit se z boku na břicho, klouby mi přitom zapraskaly jako stařeně nad hrobem. Už teď mi bylo jasné, že si v tomhle stavu ještě užiju velkou spoustu zábavy. V hlavě se mi loudavě táhly zmatené myšlenky. Tohle budu muset ještě zpracovat. Ideální materiál pro existenční krizi. Musím vypadnout. Nechtělo se mi zvedat ani chodit, už jen ta myšlenka ve mně vzbuzovala odpor. Ještě méně jsem se ale cítila na konfrontaci s bohem, který mě přitáhl zpátky z místa klidu a míru... no, sem. Donutila jsem tedy protestující tělo vstát a pak nejistým krokem vyrazit pryč, než se obyvatel tohoto místa vrátí.

//řeka Tenebrae

Věřit na zázraky jsem přestala toho dne, kdy umřel Zywi. Vidět jednoho z mých nejbližších přátel, jakého jsem kdy měla a jakého kdy mít budu, umírat, mi důkladně vymylo z očí poslední zbytky vlčecí naivity, které mi ještě zůstaly. V těch dnech předtím, než jeho život došel nevyhnutelného konce, jsem si pořád říkala, že se něco změní a on nějakým kouzlem bude v pořádku. Vlastně... nevím, jestli jsem tomu skutečně věřila. Viděla jsem, že je zle, když se doslova ztrácel před očima a sotva měl dost sil se hýbat, ale nechtěla jsem si to připustit. Vždyť to byl Zywi. Vždycky plný života a ostrých poznámek, tomu se nemohlo nic zlého stát a rozhodně nemohl umřít. Všichni jsme pro něj dělali, co jsme mohli, přece nebylo možné, aby to dopadlo špatně. V některých chvílích jsem si tím byla jistá, v jiných... méně. Ve finále na tom ale nezáleželo, protože jednoho rána nás Bouře vzbudila, brečela a řekla nám, že Zywi je mrtvej. V tu chvíli mi to začalo být jasné – že v životě nic není fér, když nám sebere kamaráda, kterého jsme se snažili ze všech sil zachránit a nakonec to vyšlo nastejno, jako kdybychom ho hodili někam do příkopu a nechali jeho osudu. Vzpomínám si, že jsem tehdy úplně ztratila nervy. Vztekala jsem se a spílala bohům, co to sakra provedli, chtěla jsem seřvat toho, kdo za to byl zodpovědný, ale nikdo takový nebyl. Všem nám ztráta Zywiho ublížila hodně a tu díru po něm jsme už nikdy nedokázali zaplnit. Vlastně to byl počátek rozpadu našeho malého potulného společenstva. Vím, že jsem si přála, abych byla taky mrtvá, když jsem úplně vyřízená ležela pod smrkem a absolutně netušila, co mám teď dělat. Vidíš, ty huso pitomá, tohle se ti stane, když se budeš upínat na ostatní a pouštět si je moc k tělu. Všechno bude sranda a zábava, než se s nimi něco stane nebo tě opustěj... a hádej, komu zbydou oči pro pláč.

//Ostružinová louka (přesunuta Osudem k Životu)

Nějaká neviditelná síla mě vyzdvihla z těla, které teď bylo jen pouhou schránkou. Vznášela jsem se tři metry nad zemí a dívala se sama na sebe, jak mě Styx chytá za krk a vleče někam stranou. Než jsem stačila spatřit, co se bude dít dál, ta stejná neviditelná síla mě začala táhnout pryč, výš a výš. „Tak počkat!“ zaprotestovala jsem. „Co se to děje?“ „To už není tvá starost,“ řekl nějaký hlas vedle mého ucha. Chtěla jsem se ohradit, byla to přeci má starost, byla-

-tma. Otevřela jsem oči ve tmě. Byla jsem jí obalená, splývala jsem s ní. V té tmě nebylo nic. Čas byl nepodstatným. Měla jsem ho dost na to, abych si uvědomila, že všechna bolest a nepohoda, psychická i fyzická, z mého těla zmizela. Že mé tělo vlastně už není ani tělem, jen nějakou nehmotnou napodobeninou. Neznepokojovalo mě to. Byla jsem klidná.
Uplynul nějaký čas, možná vteřina, možná celé hodiny, když se ve tmě začala rozsvěcovat malá světýlka. Tančila kolem jako zrnka prachu. Sledovala jsem je se zájmem, ale ne s obavou. Jedno z nich se začalo blížit, až vyplňovalo polovinu mého zorného pole. Pak tři čtvrtiny. Pak-

-jsem dopadla do vysoké trávy, až mi cvakly zuby. Přetočila jsem se na nohy. To je přece Zelený les, uvědomila jsem si. Byla jsem zpátky doma, alespoň v té verzi domova, který existoval tady. Bylo tu ale nezvyklé ticho a prázdno, jako by všichni někam odešli. Procházela jsem mezi známými stromy, nahlédla do své rodné nory. Až když jsem z ní lezla ven, došlo mi, že tu přece jen nejsem sama. Na opačném okraji lesa stály dvě vlčí postavy. Máma a táta. Byli tak daleko, že jsem je nemohla poznat, ale věděla jsem, že to jsou oni. Zamířila jsem k nim, pomalým krokem, ale nezdálo se, že bych se k nim blížila. Přidala jsem do klusu, pak do cvalu. Brzy jsem letěla tryskem, les kolem mě ubíhal šílenou rychlostí, ale zdálo se, že nikde nekončí a postavy rodičů nejsou o nic blíž. Běžela jsem a běžela, ale k ničemu to nevedlo. Zůstávali jen malými postavičkami v dálce. Zkusila jsem ještě zrychlit, dala jsem do toho úplně všechno, jenže-

-má tvář se odrážela na vodní hladině jezera, u kterého jsem stála. Hleděl na mě pár fialkových očí. Obě uši byly celé. Všechny rány byly pryč, staré i nové. Obloha nad mou hlavou byla modrá a bez mraků, ale obloha nad hlavou mého odrazu byla posetá hvězdami. „Jsme mrtvé,“ řekla jsem vodní hladině. „Určitě?“ odpověděla ta druhá Cynthia, která na mě vědoucně zírala z vody. „Jistě. Viděla jsem nás umřít.“ „To nic neznamená.“ „Znamená. Znamená to hodně.“ Můj odraz se usmál, tajnůstkářsky. Jako by věděl něco, co já ne. „Věř si, čemu chceš. Uvidíme, kdo z nás má pravdu.“ Zem pod mýma nohama se náhle otevřela a já přepadla po tlamě přímo do jezera, srazila jsem se se svým odrazem a hladina se začala zavírat. Chtěla jsem se nadechnout, ale-

-seděla jsem na kopci. Byl večer na konci léta, zlatavý přísvit západu slunce objímal celý kraj. Vršek byl posetý odkvetlými pampeliškami. Zpívali ptáci. Vzduch voněl blížícím se podzimem. „Ze začátku je to tady zvláštní,“ řekl hlas vedle mě. Otočila jsem hlavou, na místě, které ještě před vteřinou bylo prázdné, teď seděl Minar a hleděl do údolí. Jeho jizvy byly pryč. Měl dokonce obě oči zdravé. „Ale zvykneš si. Brzo tady přestaneš poletovat jako list chycený větrem.“ Nasucho jsem polkla. „Tys umřel.“ „Ty taky. Každý umře. Tahle zima byla krutá k nám oběma. Ale není to tak zlé. Už brzo dojdeš klidu a míru, Cynthio. Nic zlého tě už nečeká. Čeká tě jen nekonečno.“ „Víš, že to mě nijak neuklidňuje?“ řekla jsem. Představa nekonečna mě spíš děsila. Vlk se podíval znovu na mě a usmál se. „Však už to sama brzo poznáš a uvidíš, že obavy nejsou na místě.“ Povzdechla jsem si. Dál jsme seděli v tichu, tak jako dřív, když jsme byli živí, a dívali se na západ slunce. Neměnil se. „To slunce se nehýbe,“ podotkla jsem. „Vážně?“ naklonil Minar hlavu a tlapou šťouchnul do odkvetlé pampelišky. Chmýří se rozlétlo. Slunce spadlo za obzor v jediném okamžiku a obloha ztemněla. Ztemnělo všechno. Nebe. Kopec. Minar. Nebylo vidět už vůbec –

-nic. Znovu jsem se vznášela, sama, v té nicotě jako na začátku. Panovalo absolutní ticho, jaké jsem nikdy předtím nezažila. Neslyšela jsem ani tlukot vlastního srdce, byla jsem jen jakousi ozvěnou, takže mi tlukoucí srdce k ničemu nebylo. Prostupoval mnou klid. Zavřela jsem oči. Mohla jsem konečně odpočívat, spát, nemusela jsem dělat nic, dokonce ani dýchat. Všechno bylo jednoduché. Přesto... je tohle opravdu konec? Vzpomněla jsem si na to, co říkal můj odraz. Viděla jsem nás umřít. To nic neznamená. Nedošla jsem k žádnému závěru. Přemýšlet v té uklidňující, uvolňující temnotě, ve stavu bezstarostné beztíže, bylo moc těžké.

Přesto ale...

Ignorovala jsem Zakarova slova. Nepotřebovala jsem ho poslouchat. Rozhodně ne teď, když mi z krku bez přestání vytékala krev a spolu s ní i má životní síla. Přes všechnu tu hořící bolest na každém milimetru mého těla stejně nebylo snadné se soustředit. Dech mi v plicích hvízdal a chrčel. Věděla jsem, že se blíží konec. Jediná neznámá v téhle situaci byla, zda se o něj přičiní šedá vlčice, či jestli mě tu nechá, abych zdechla sama. Cítila jsem její přítomnost, byla velmi blízko. Znovu jsem se donutila otevřít oči, když jsem ji uslyšela. „Stálo by,“ zachraptěla jsem. „Kdyby to vyšlo.“ Kdo by věřil, že pět slov může vlka tak vyčerpat? Krátce jsem zakašlala, na sníh mi z tlamy vyletělo několik dalších kapek krve. V tom množství už to bylo skoro jedno. Její další slova mi prozradila, jaký bude můj další osud. Zemřu pod její tlapou. Zvláštní, jak jsem si ještě před pár dny v Ragaru myslela, že bychom se mohly spřátelit. To už se nestane. Pokud jde o mě, už si žádné přátele neudělám. Byla to snad lítost, co jsem cítila? Smutek? Poslední přání? Přála bych si toho hodně. Třeba abych neležela na sněhu s dírou v krku. Abych zvládla v životě najít štěstí. Abych umírala po boku někoho milovaného, a ne pod chladným pohledem téměř cizí vlčice. A mnohem víc. Ach, o mnoho víc. Na to ale už bylo pozdě. Všechno se podělalo. „Udělej to rychle,“ zasípala jsem tedy své poslední přání a doufala, že se mi vyplní alespoň tohle, jediné a konečné.
Položila na mě tlapu. Už i tak mělký dech se mi ještě zrychlil a srdce mi začalo v hrudi poskakovat jako divé, jako by vědělo, že už na to nemá moc času. Bylo to tady. Nechtěla jsem umřít. Najednou jsem měla chuť tváří v tvář smrti se dál rvát o svůj bezcenný, bídný, stupidní život, ale neměla jsem dost sil. Zmohla jsem se jenom na to sebou chabě škubnout, když mi Styx vrazila tlapu do obličeje. Pak už jsem jen ucítila její zuby na svém hrdle a výbuch bolesti. Křečovitě jsem sevřela víčka. Všechno se začalo potápět do temnoty. Odplouvala jsem. Všechna bolest z poničeného těla pomalu vyprchávala. Možná... možná to nakonec nebude tak zlé. Možná... tam bude Minar... Zywi... máma... možná-

V uších mi hvízdalo, v hlavě bušilo, celý svět se střídavě rozplizával v šedivou šmouhu, jen aby po chvíli zase nabyl jasnějších obrysů. A Zakar mě stále držel. Dokázala jsem si představit, že se asi teď cítí jako král světa, jako největší frajer v celém širém vesmíru. Přála jsem si, aby se tou svou pýchou zadusil, aby ho otrávila a sežrala zevnitř, až by z něj zbyla jen ubohá troska. Obávala jsem se ale, že to už ani neuvidím. V nejbližších vteřinách jsem očekávala poslední ránu, kterou mě pošle na onen svět. Ta ale nepřišla. Vyrval mi kus kůže - už jen mírný detail v porovnání s tím vším ostatním, co mi udělal... a pustil mě. Hlava mi padla na bok a mohla jsem se zase v rámci možností nadechnout. V tu chvíli bych ale byla raději mrtvá. Byla jsem vyřízená a jak ze mě opadal adrenalin, pociťovala jsem vyčerpání a bolest v celém těle. Až po chvíli mému zmatenému mozku došlo, že Zakar cosi říká. Přiměla jsem se zvednout hlavu a pohlédnout na něj. "Jen se snažím přežít," zachraptěla jsem, potrhaný krk protestoval proti každému slovu. "Jako ty. Jako každej." Posílal mě pryč. Bylo mi jasné, že to nepůjde a on musel být úplně vymaštěnej, pokud si myslel, že odtud teď prostě odejdu. Veškeré síly mě stálo to, abych se vůbec udržela při vědomí. Nenamáhala jsem se mu to vysvětlovat, ani se pokoušet vstávat. Složila jsem místo toho hlavu zpátky do sněhu, poskvrněného mou krví a doufala, že odejde on. Že když už nemá dost velký koule na to, aby mě dorazil, mě tady aspoň nechá trpět osamotě, bez jeho blbejch keců a jeho falešnýho milosrdenství, které z mého pohledu vypadalo jako pravý opak. Odsoudil mě k pomalému umírání v bolestech, pokud už mě nezabijou zranění, pak zcela jistě pojdu hladem, zimou a vyčerpáním, místo toho, aby mi prostě prorval tepnu a ukončil můj krátký bídný život. Co jsem od něj mohla čekat? Hraje si na hrdinu. A přitom je největší zbabělec ze všech. Zavřela jsem oči a čekala, až Zakar vypadne. I za zavřenými víčky jsem cítila, jsem se svět houpe a dělá přemety. Chtěla jsem konečně odplout do černé temnoty bezvědomí, ale ucítila jsem ještě něcí přítomnost. Pootevřela jsem jedno oko. Styx. Možná mě tedy dorazí šedá vlčice. Že bych se od ní dočkala pomoci? To nebylo zrovna pravděpodobné. Nechala jsem oko zase zavřít. Bylo mi jedno, co se se mnou stane. Byla jsem poražená snad tím úplně nejhorším způsobem. V hlavě jsem slyšela všechny mé předky, jak se chytají za hlavu. Černá ovce rodiny, potupa jejich krve. Držte tlamy.

Situace se zhoršovala vskutku neuvěřitelným tempem. Sníh kolem nás už byl rudý krví nás obou a já stále nemohla získat převahu, kterou jsem tolik potřebovala. Ani jsem už nevěděla, kde všude jsem zraněná, bolest hořela snad úplně všude, krev z potrhaného ucha mi stékala do tváře a do očí. Hodlala jsem Zakarovi pomuchlat tu jeho tvářičku ještě víc, aby pro něj už nebylo tak snadné na ní nosit ten svůj vševědoucí výraz, jenže k tomu jsem se už nedostala. Ryšavec vyrazil hlavou proti mně, naše lebky se srazily a mně cvakly zuby tak, až mi zadrnčela snad i páteř. Před očima mi zajiskřilo a spadla jsem stranou, mírně omráčená... a pak začalo to opravdové peklo, tehdy se celá tahle patálie proměnila opravdu v kolosální průser. Nevzpamatovala jsem se dost rychle. Nepohla jsem se dost rychle. Už jsem neměla dost sil k tomu včas uhnout a ucítila jsem Zakarovy zuby na svém hrdle. Spalující nenávist se v mém nitru smísila s chladným ostřím paniky, náhle, jako bych měla v žaludku ledovou kostku. Výborně, ty krávo blbá. Máš to. Jseš v prdeli. Jseš mrtvá. To mi stačilo projet hlavou, než se tesáky na mém krku sevřely. Pak myšlenky odešly. Nahradila je bolest. Krev. Netušila jsem, co zasáhl, ale pravděpodobnost, že to byla rána smrtelná nebo alespoň skoro smrtelná, byla dost velká. I teď, v tak beznadějné situaci, jsem se snažila Zakara odkopnout jedinou použitelnou zadní nohou. Fakt, že moje drápy párkrát možná protrhly jeho kůži, nic nezměnil na tom, že mnou mával jako chcíplou lasičkou. Snažila jsem se mu vykroutit, ale svíral mě za krk, brzo se mi sotva dostávalo vzduchu a sil mi rychle ubývalo. Neměla jsem šanci. Moje tělo proti Zakarovi žalostně selhalo. Poslední síly jsem věnovala tomu, že jsem se znovu pokusila prorazit tou divnou obranou a použít na něj magii. Nevěřila jsem, že mi to pomůže, ale moc jsem doufala, že to tomu kryplovi aspoň trochu umenší potěšení z toho, že dostal, co chtěl. "Doufám, že se sejdem v pekle," zachraptěla jsem a pohlédla mu zpříma do očí. Chtěla jsem mu toho říct víc. Mnohem víc. Jenže jsem jeho obličej už neviděla tak jasně jako předtím. Zrak se mi zamlžoval, před očima mi vykvétaly černé růže. Srdce mi v hrudi poletovalo jako uvězněná holubice. Už ani tu pitomou magii jsem nebyla schopná udržet v chodu. Bylo mi jasné, že brzo ztratím vědomí. A pak... Pak budou mít všichni to, co chtěli, kromě mě. Takže vlastně tak, jako vždycky.