Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tos mě teda moc nepotěšil, pomyslela jsem si, když mě přirovnal k Lennie - a nejhorší bylo, že v tom mohl být kus pravdy. Neznala jsem tedy Lenniinu mladší verzi, ale i tak. Možná proto jsme se nemohly vystát. Ještě že Jiskřička zůstává hezky uklizená v jeskyni. Její přítomnost by klidně mohla být poslední kapkou pro můj zdravý rozum, který se poslední dobou potácel na velice úzké hraně. Vlastně jsem se divila, že mi ještě úplně nepřeplo... i když, už jsem si povídala s duchy a vyznávala jim své city, takže k tomu asi nebylo daleko.
"Hm," zabručela jsem neurčitě, když Nym začala Lennie a Saviora vychvalovat do nebes. Nejradši bych ji nakopla. Krátký okamžik, ve kterém jsem si myslela, že snad dospěla a stala se snesitelnou, byl pryč. Byla furt stejná, jen o něco větší. "Však budou mít spoustu šancí to dokázat," dodala jsem klidně. Zatím jsem ovšem od nich v tomto směru neviděla nic - kromě toho, že Lennie zmizela na několik měsíců a starouš... no, dobře, ten by možná k něčemu být mohl. Možná.
V momentě, kdy se začala probírat Sheya, už jsem Nym nechtěla jen nakopnout. Chtěla jsem jí zakroutit krkem. Vypadalo to, že mi snad nevěří, že šlo o nešťastnou nehodu. "Byla to nehoda," zopakovala jsem pevně a opětovala jí pohled, kterým se do mě zažírala. Pak spustila o Životovi - o tom, jak je zlý a spolčil se se Styx a kdesi cosi. Popravdě jsem taky měla o Životu své pochybnosti. Proto je dobře, že mi tyhle informace poskytl někdo jiný, kdo nehraje na všechny strany. O Zywim Nym ovšem nevěděla a doufala jsem, že se o něm nikdy ani nedozví.
Její poslední věta však byla jako kopanec do žaludku. Sheya už je nejspíš mrtvá. Stáhla jsem uši až k hlavě a naježila hřbet. "Tohle už neříkej," procedila jsem skrze zuby ledovým hlasem. "Už nikdy." Sheya je naživu. Musí se objevit každou chvíli.
Dál jsme se ovšem v této pro Nym a Saviora nepochybně velmi záživné debatě nedostali, protože se horami rozlehlo vytí. Zamračila jsem se. Koho to sem čerti- Zato Savior vyhlížel potěšeně. Kamarádka a taky alfa, jo? Nakrčila jsem čelo ještě víc. "Myslím, že si to prozatím odpustím," zabručela jsem, ráda, že se jich zbavím. Obzvlášť Nym. "Sheya je už nejspíš mrtvá," to by se ti tak líbilo, co? Byla jsem na ni kvůli té jediné větě neskutečně naštvaná. To bylo samozřejmě jejím cílem a štvalo mě ještě víc, že se nějakýmu zakrslíkovi povedlo mě vytočit. Savior hned zamířil pryč a já předpokládala, že ho Nym bude následovat. Jen zmizte. Seskočila jsem ze svého kamene a zamířila opačným směrem, než oni. Došla jsem přitom k šokujícímu odhalení. Nenávidím svůj posranej život.

"Tomu snad sám nevěříš," ušklíbla jsem se nad vlkovou poznámkou. Ostatní mě zkrátka neměli rádi a já si na ten stav věcí už zvykla. Já ostatně spoustu z nich taky ráda neměla. Neušlo mi, jak si mě zkoumavě měří a že se mu pohled zastavil u mé nehezké jizvy. Nedala se popravdě přehlédnout. Už asi navždy k sobě bude přitahovat zraky ostatních. Fakt dík, Styx.
Na téma jizvy ale nic neutrousil, místo toho se zeptal na přívěsek. "Můj," řekla jsem prostě. "Našla jsem ho kousek odtud a nezdá se, že by někomu chyběl." Ještě aby si tak začal myslet, že kradu jako straka. O zimě jsem se s ním taky už dál bavit nechtěla. Vlastně jsem se s ním moc nechtěla bavit vůbec, napjatě jsem vyčkávala příchodu Sheyi. Snad touhle konverzací aspoň zabiju čas.
Už jsem očekávala odpověď na svou další otázku, vtom se ale v úkrytu pohlo cosi dalšího a na světlo boží vylezla... Nym. No bezva. Stáhla jsem tlamu do tenké čárky. Vyrostla od té doby, co jsem ji naposledy viděla, ale nedělala jsem si iluze o tom, že by snad dospěla i mentálně. K mému údivu se do mě ale nepustila rovnou. "Ahoj," vrátila jsem jí pozdrav stejným neutrálním tónem. Přišlo mi, že na sebe mluvíme, jako by slova byla něco, s čím je třeba zacházet velice opatrně. Což, když se nad tím zamyslíme, tak vlastně i je. Důkladně jsem si ji přeměřila. Že by trochu rozumu dostala? Objasnila mi, jak se to s Hnědákem má a zároveň jsem se konečně dozvěděla jeho jméno. Savior. "Ach tak," pronesla jsem prostě. Jaksi jsem si to domyslela i sama, tohle bylo jen potvrzení. Třeba to nebude tak zlé. Aspoň už má něco za sebou a trochu rozumu. "Alespoň bude mít smečka tedy další posilu," řekla jsem po chvíli a obrátila se na Saviora. Myslela jsem to vážně. Ať už se mi líbil nebo ne, nedalo se popřít, že by ten vlk mohl být přínosný. Mohlo by se mu povést do tohohle holubníku vnést trochu řádu? Hm... to se asi nepodaří nikomu.
Jenže pak se Nym vytasila s otázkou, které jsem se děsila, že přijde. Srdce mi pokleslo. Kdo jí řekl o Sheye? Falion, nepochybně. "Sheya se brzy vrátí," pronesla jsem co možná nejklidněji a víceméně se tak vyhla její otázce. To už se toho ale chytil i Savior a hned si domyslel, co se stalo. "Byla to nehoda," procedila jsem skrze zuby. "Hledala jsem ji všude. Pak mě Život poslal sem." Nevinná lež mi sklouzla z tlamy, aniž bych o ní přemýšlela. Ačkoliv to nebyla zas až taková lež - akorát mě sem neposlal Život, ale mrtvý přítel. Jenže to znělo vyšinutě. "Říkal, že je v bezpečí a že sem brzy přijde. Jestli se tak nestane, půjdu ji znova hledat," vysvětlila jsem okamžitě, než mě někdo nařkne, že tady vysedávám, zatímco Sheye jde o život. Měla jsem o ni strach i tak. Doufala jsem, že při ní stojí štěstí, Život a snad i mí zemřelí kamarádi, kteří evidentně sledují mé počínání.

Jestli jsem si myslela, že si aspoň chvíli v klidu poležím, mýlila jsem se. Našpicovala jsem uši, když jsem zaslechla od převisu zvuk kroků a padajících kamínků a otočila tím směrem hlavu. Z úkrytu se vynořil hnědý vlk, přesně ten starouš, se kterým jsem se posledně dohadovala, aby vymázl z území. Zdálo se to jako před milionem let. Zauvažovala jsem, jestli nebude lepší vzít do zaječích, ale už bylo pozdě. Hnědák si mě všiml a mířil mým směrem. Zakoulela jsem očima. Třeba o Sheye neví. Komunikace ve smečce vázla a teď to nemuselo být na škodu.
Namísto pozdravu se mi dostalo otevřené kritiky mého vzhledu. Nakrčila jsem čenich. "Taky tě zdravím," opáčila jsem lehce ironickým tónem. "Jo. Přímo jsen umírala strachy," utrousila jsem suše. Na takový kecy jsem tak zvědavá. Dál jsem ale pokračovala klidněji. Nijak extra jsem se s ním dohadovat nechtěla. "Předpokládám, že tuhle zimu nikdo zrovna nehodoval na vypasených holoubatech. Alespoň ne nikdo, o kom vím," protáhla jsem se a posadila se. "Jestli pro tebe tahle zima nebyla noční můra, tak si můžeš klidně gratulovat." Konec konců on taky nebyl žádný výstavní model.
Vzápětí už mě posílal do úkrytu. To určitě. "Nemám hlad. Možná později," zamumlala jsem vyhýbavě. Věděla jsem, jaká sešlost tam uvnitř je a vůbec se mi tam nechtělo, ačkoliv bych si ráda naplnila žaludek. Navíc jsem musela vyhlížet Sheyu. Mohla se objevit každou chvíli. Přejela jsem pohledem cestu, po které jsem přišla a pak stočila zraky zpátky ke staroušovi. "Co tu vůbec děláš? Posledně jsi k nám, pokud vím, nepatřil a teď nám lezeš z úkrytu. Přišla jsem o něco?" nakrčila jsem tázavě čelo. Pokud k nám teď starouš patřil, nevěděla jsem, zda to považovat za zrovna příznivý vývoj situace.

//Západní Galtavar přes Jedlový pás

Prošla jsem lesem, kde sídlila Smrt a pak už se terén začal známě vlnit a zvedat. Vkročila jsem do hor. To je mi návrat, pomyslela jsem si suše. Bez vlčete a opět nesmírně unavená. Ušla jsem pěkný kus cesty a rameno se ozývalo. Naštěstí s tím začalo až teď, těsně u cíle. Aspoň nějaké štěstí. Ani jsem nezavyla, abych dala vědět, že jsem zpět. Nechtěla jsem k sobě moc poutat pozornost.
Zavětřila jsem , důkladně nasála pachy. Ten Sheyin tu nebyl. Srdce mi pokleslo. Jsem tu moc brzo. Teď budu navíc ještě muset vysvětlovat, proč, když už se mi vlče ztratilo, ho nehledám. Řekl mi to duch mrtvého přítele. Geniální. Byla to sice pravda a jediný důvod, proč jsem přišla zpátky do hor bez Sheyi, ale nemohla jsem to nikomu vykladat. Mysleli by, že jsem hráblá.
Pomalým krokem jsem zamířila po hranicích a alespoň obnovila pár značek. Značení už sláblo. Každej na to kašlal. Já se té práce ale zhostila ráda. Cokoliv, co oddálí chvíli, kdy budu muset začít s vysvětlováním. Fakt doufám že je doopravdy v pořádku. Jinak si to Zywi vypije.
Nějaký čas jsem značkováním strávila, ale pak jsem se pustila nahoru k úkrytu. Byla jsem unavená. Výstup byl dlouhý a namáhavý a na jeho konci mě už v rameni pěkně bodalo. Nešla jsem ale úplně do úkrytu, vyšplhala jsem na plochý kámen o pár metrů vedle a tam se uložila. Měla jsem dobrý rozhled, kdyby se pískle vrátilo. Navíc v úkrytu bylo mnoho pachů, které se mi nelíbily. Lennie, Nym a... Hnědák? Co ten tu dělá? Vzal ho snad Falion do smečky? Alfa byl z úkrytu cítit též, ale ani s ním jsem nechtěla moc mluvit. Ne teď. Raději jsem si lehla na kámen, rozhlížela se po horách a modlila se k bohům, ať Sheya brzy dorazí - tak, jak Zywi slíbil.

//Kiërb (přes VVJ)

Jak jsem předpokládala, řeka vedla k jezeru a pak jsem už byla v místech důvěrně známých, kterými jsem procházela často. Viděla jsem už obrys hor proti modravé obloze. Blížila jsem se k domovu a cítila, že se mi stahuje žaludek. Jak jen to vysvětlím? Bylo jasné, že někdo se bude ptát. A já budu muset odpovídat. Ať řeknu cokoliv, bude jasné, že jsem vlče ztratila. Nezodpovědná, dunělo mi to slovo v hlavě rudými písmeny. Nezodpovědná delta. Nezodpovědná chůva. Na to, že jsem všem ve smečce chtěla dokázat opak, jsem to teda pěkně podělala. Přesto jsem zrychlila krok. Co když tam už Sheya je?

//Ragar (přes Jedlový pás)

//Zubří vysočina (přes Zarostlý les)

Už jsem došla do známých míst. Když se budu držet řeky, dovede mě k jezeru a odtamtud už to do hor vlastně ani není tak daleko. Teda... jak se to vezme. Ale v porovnání s poutí, kterou jsem měla za sebou, už byly hory vlastně jen co by kamenem dohodil. Jak jsem tak kráčela podél řeky, jejíž proud už byl poklidný, pořád jsem nemohla dostat z hlavy setkání se Zywim na tom plácku mrtvých. Co mě to popadlo. Miluju tě? Proč jsem mu to vůbec říkala? Však... teď už na tom přeci vůbec nezáleží. Ale vlastně... to nebylo úplně nepříjemné. Pravda. Veškeré šance našeho vztahu jaksi tlely pod listím stejně, jako Zywiho kosti, ale alespoň jsem to ze sebe dostala. Nemusela jsem se trápit, že mezi námi zůstalo něco nevyřčeného. Nikoho jako je on už nepotkám. Tím jsem si byla téměř jistá. Zywi byl v mnoha směrech jako já, ale jeho hlava nebyla tak horká a jeho jazyk tak ostrý, ačkoliv dokázal svými slovy taky pěkně uštknout. Byli jsme dobrá dvojka. Byli bychom asi dobrý pár. Ale teď už bylo pozdě bycha honit. Byl čas posunout se dál. A vrátit se domů.

//Západní Galtavar (přes VVJ)

//Jezevčí plácek (přes Jezevčí les)

Vymotala jsem se z toho zvláštního lesa duchů a vířily ve mne emoce. Sheya je v pořádku. Je s dalšími vlčaty a je v pořádku... a nejspíš míří do hor. Nějak. Žralo mě, že mi Zywi neřekl víc podrobností. Byla bych mnohem klidnější, kdyby mi řekl že je pískle, já nevím, třeba s tím Červeňákem z Borůvkové smečky nebo s Meinerem. Jenže to ne. Stane se z něj duch a hned se musí opřádat tajemností a kdesi cosi. Ale věřila jsem mu. Choval se kolikrát jako šašek, to je pravda, ale chápal, kdy je třeba přestat. Dalo se na něj spolehnout a já věděla, že by mi nelhal. Aspoň, že je malá v pořádku. Díky bohům za to. Nemohla jsem se dočkat, až Sheyu zase uvidím a na vlastní oči se přesvědčím, že se jí nic nestalo. Nejprve jsem se ale musela dostat do hor... a to byla ještě pořádná štreka. Navíc pokud tam dorazím dřív než vlče, budu muset vysvětlovat, kde je. A pokud tam dorazím později... pak taky budu muset leccos vysvětlovat. Nejlepší by bylo, kdybych na ni narazila někde po cestě, ale tolik štěstí asi mít nebudu. Možná když se někam zašiju, nikdo se nebude vyptávat a já pak Sheyu někde odchytím a budeme se moc před Falionem tvářit, jako že se nic nestalo. Šla jsem svižně, ale neběžela jsem. Teď, když mě opustila nejhorší panika, jsem si uvědomovala, že je na cestu do hor třeba šetřit silami.

//Kiërb (přes Zarostlý les)

//Jezevčí les

Následovala jsem jezevce. „Kam to jdeme?“ chtěla jsem vědět. Zvíře se jen tajuplně usmálo a už neodpovědělo. No jasně. Tajemnej patron. Náhle nás zahalila mlha. Zamžourala jsem mezi stromy. Než jsem ale hustou mlhu prohlédla, jezevec byl pryč... a na hranici viditelnosti se mihnul jakýsi stín. Takže to celou dobu byla past. No to je výtečný. Stín se znovu mihnul. Byl rychlý a nedělal žádný hluk. Couvla jsem, pod tlapou mi křupla větvička. Ten zvuk mě vyděsil. Obrátila jsem se po něm a v tu chvíli se mi za zády ozvalo: „BAF!“
Málem se mi zastavilo srdce, leknutím jsem vyskočila snad půl metru do vzduchu a po dopadu na zem jsem se prudce otočila, jen abych pohlédla do tváře, kterou jsem důvěrně znala – a kterou jsem správně už nikdy neměla spatřit. Logické nesrovnalosti mě ovšem netrápily. Přitiskla jsem uši k hlavě a spustila: „Zywi! Ty idiote! Málem mě z tebe ranilo!“ Rezavý vlk, který vypadal podezřele živě, se rozesmál. „Však sis to taky zasloužila! Ts. Klidně si umřeš a ani se mě nezastavíš navštívit? Jak si to představuješ?“ Divoký úprk mého vylekaného srdce se začínal zklidňovat. „To víš. Nějak jsem se k tomu nedostala,“ odpověděla jsem a zkoumavě se na něj zahleděla.
Vypadal úplně stejně, jako když žil. Stejný rezavý kožich, stejné jiskřičky v modrých očích, stejné pružné, atletické tělo. Ani stopy po zranění, které ho nakonec dovedlo k pomalé a bolestivé smrti následkem infekce. „Jakto, že jsi tu?“ zajímala jsem se a uvědomila si, že se mi trochu roztřásl hlas. Zywi byl pro mě... výjimečný. „No, jsou tady různý čáry máry, to už sis asi sama všimla,“ ukázal tlapou na můj přívěsek. „Jde ti k očím, mimochodem – no nic. Nevím, jak to přesně funguje, ale tady na tomhle místě se svět mrtvých a živých nějak prolínají, takže... tady mě máš! Minar se sem cpal, že se s tebou musí pozdravit on, ale já jsem mu to zatrhnul. On by se s tebou vykecával furt a vůbec – já jsem stokrát lepší společník, ne?“ „To určitě,“ protočila jsem oči. Pak jsem si ale uvědomila, že tohle není nejvhodnější chvíle na rozpravu s dávno ztraceným přítelem. „Zywi, já... hele, moc mě to mrzí, ale já teď nemám moc času si s tebou povídat. Hledám ztracené vlče. Může jí jít o život. Nemůžu se vrátit, až to bude vyřešený?“
K mému údivu se rezavý vlk zasmál, jako by mu vůbec nedocházelo, že tohle je vážné. „Přijde ti to jako sranda? Mě teda moc ne.“ Zywi trochu zvážněl a smířlivě zavrtěl hlavou: „To víš, že to není sranda. Jen mi přijde zábavné, jak jsi se změnila. Cynthia a náhradní máma? To bych si nepředstavil ani v nejdivočejších snech. A jaká starostlivá!“ Naježila jsem krk. „Ha-ha. Moc vtipný.“ Zywi zakoulel očima: „Hned se nečerti. Podle mě je to roztomilý. A o to svý mrně se tak nestrachuj. Je v pohodě. Proto jsem vlastně přišel, abych ti to řekl.“ Vypoulila jsem oči. „Cože? Je v pořádku? Jsi si tím... jsi si tím jistý?“ „Je to tutovka,“ přikývl. „Hraje si s motejlem a dalšíma vlčatama na honbu za pokladem. Sledoval jsem je přitom. Nic jí není.“ „A kde je?“ naléhala jsem na něj. „Musím za ní!“ On ale jen pokrčil rameny: „Nejlíp uděláš, když se vrátíš domů. Ta malá tam za tebou brzo dorazí, uvidíš.“ Nějak se mi to nezdálo. „Ale-“ „Tak věříš mně, nebo ne, sakryš?“ zazubil se. „Jsem mrtvej, takže do věcí vidím mnohem víc než vy, co se pořád ještě plácáte po tváři země. Věř mi. Vrať se do hor a hlavně se přitom nepřeraz. Sheya bude v pořádku. Uvidíš.“ Povzdechla jsem si. „Fajn. Věřím ti. Ale jestli to tak nebude, nakopu ti po smrti zadek.“ „Domluveno.“
Nastala chvíle ticha. Cítila jsem, že brzy vyprší čas, že Zywi tu nebude moct být věčně. Musela jsem se stihnout rozloučit. „Zywi... chybíš mi. To víš, ne?“ „Jasně.“ Nejistě jsem přešlápla. „Mrzí mě, co se stalo. Kdyby to šlo nějak napravit, udělala bych to, ale to už nejde.“ Vlk pokrčil rameny: „To nevadí. Mně tady nic nechybí a jednou se zas potkáme, ne? Takže se tím koukej přestat žrát. Nikdo nic nemohl dělat, byla to nehoda. Blbý, no. To se stává.“ Naklonil se ke mně, jako by se chtěl svým čenichem otřít o ten můj a ze mně vylétla slova, která jsem mu za života nikdy nestihla říct: „Miluju tě.“ Sama sebe jsem tím vyděsila a škubla sebou. Polilo mě horko, ale Zywi se usmíval – úsměvem, který řekl vše. Po chvíli, která se zdála být dlouhá jako hodiny, konečně promluvil: „Musím jít. Dávej na sebe pozor. A pozdravuj to svoje pískle – od strejdy Zywiho. Jinak tě budu v noci strašit.“ „Sbohem,“ řekla jsem a pocítila v duši zvláštní prázdnotu. „Sbohem.“ Rezavý kožíšek zmizel. Rozplynul se, jako by nikdy nebyl. Nasucho jsem polkla. Bylo toho hodně, co jsem musela vstřebat. Místo Zywiho se mezi stromy objevil zase jezevec. Mlčky na mě pohlédl a já ho rovněž beze slova následovala ven z lesa.

//Zubří vysočina (přes Jezevčí les)

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Sešla jsem úplně z cesty. Došlo mi to, když jsem se zastavila mezi stromy leda, kde vlastně... nic nebylo. Alespoň nic pro mě. "Co tady dělám," zamumlala jsem si pod vousy a rozhlédla se kolem. Měla jsem všehovšudy asi čtyři možnosti - jít zpátky na místo, kde jsem Sheyu předtím cítila a prohledat okolí, jít hledat smečky, jít za Životem, jít do Ragaru. Žádná z těchto možností nezahrnovala postávat v lese a bračet nad osudem. Tak proč jsem teda tady?
"Ehm, ehm," odkašlal si kdosi za mnou. Otočila jsem se a sklopila uši, připravená poslat narušitele do háje - co mi má co kašlat na záda. Jenže to nebyl vlk. Byl to jezevec. Jezevci si umí významně odkašlat? Nakrčila jsem čelo. Jezevec to po mně zopakoval. Co? Zvedla jsem obočí. Jezevec rovněž. "Nech toho," obořila jsem se na zvíře, ačkoliv jsem neočekávala, že mi porozumí. Neměla jsem sebemenší zájem nechat se zatáhnout zase do nějaké kraviny. "Potřeboval jsem jen získat tvou pozornost." Trochu mě zarazilo, že ten tvor mluví, ale jen trochu. Už jsem viděla divnější věci. "Fajn. Když ji teď máš, dobře poslouchej - nejdu zachraňovat svět, nejdu hledat žádnej poklad ani tvou ztracenou rodinu. Nemám čas na žádný zdejší blbosti. Mám svých starostí dost." Jezevec ale nehnul ani brvou, naopak, posadil se a odrecitoval: "Tomu všemu rozumím, ale bohužel se našel někdo, kdo chce s tebou naléhavě hovořit." Odfrkla jsem si: "Chce-li se mnou hovořit, ať si mě najde." "To bohužel není možné," trval jezevec na svém. "Zavedu tě za ním. Trvám na tom, abys šla se mnou." Několikrát jsem pomalu mrkla, pak vyrazila poraženecké zaúpění: "Faaajn, bohové. Stejně nevím, co by po mně kdo mohl chtít... ale doufám, že mě to nezdrží moc." "Nikoliv," opáčil potěšeně jezevec a začal tlapkat mezi stromy. Následovala jsem ho. Ve skutečnosti jediný důvod, proč jsem to odsouhlasila, byl ten, že ve mně zahlodala menší naděje, že by se tohle divné setkání mohlo nějak týkat Sheyi.

//nechat se odvést jezevcem >>> Jezevčí plácek

//Kopretinka (přes Tenebrae)

Ne. Za Životem jít nemůžu, došla jsem nakonec k závěru. Nemohla jsem zkrátka riskovat, že se jedná jen o nějakou... habaďůru. Jenže kam tedy? Toť otázka. Logickým krokem, pokud se mi nepodaří najít další smečky, by bylo vydat se na sever. Pokud Sheyu někdo našel, ať už to byl Meinere, někdo ze smeček, které jsem navštívila nebo někdo úplně jiný, komu řekla, kde bydlí, pravděpodobně ji tam dopravili, nebo byli minimálně na cestě. Pokud to tedy byl někdo ochotný pomoct ztracenému vlčeti. Ne někdo z těch, o kterých říkal Červeňák. Těch vlků, co vlčatům ubližují. Představa toho, že Sheya přežila hrůzu v řece jen proto, aby ji pak nějaký šílený maniak zakousl, byla hrozná. Asi... asi bych se měla do Ragaru vrátit. Poléval mne ovšem stud. Nijak jsem se na to netěšila. Bylo mi jasné, co mi řeknou. Nezodpovědná. Sebral by mi Falion post delty? Nebylo to nemožné, co? Dokonale by to sedělo do kolejí mého podělaného života. Kráčela jsem dál a snažila se přemýšlet. Kde ještě může být ztracené vlče?

//Jezevčí les (přes Říční eso)

Gimme my Pokémon

Zabírám si c:

//Náhorní plošina (přes Středozemku)

Jestli jsem se předtím domnívala, že mám nějakou přibližnou představu o poloze zbývajících smeček, teď jsem svou domněnku musela přehodnotit. Věděla jsem kulový. Někam jsem se plácala bezcílně nocí a kdybych narazila na smečku, pak by to bylo obyčejným dílem náhody. Možná bych měla uznat porážku a jít za Životem. Jeho sídlo ostatně bylo už blízko a laskavý bůh by mi jistě pomohl. Jedna věc mi ale dělala starosti. Ty květiny. Ten tajný ctitel. Co když... tohle celé byl Životův plán? Nechal Sheyu odplavit řekou a věděl, že když ji budu hledat, zastavím se za ním pro radu. Pokaždé bylo tak těžké od něj odejít. A jestli na mě z nějakého úchylného důvodu byl vysazený, určitě by neměl problém to kouzlo udělat o něco silnější, ne? Nemusela bych od něj odejít už nikdy, zůstala bych tam jako nějaká... pošahaná trofej. Sheyu už bych nenašla. Začínáš být, děvenko, solidně paranoidní, soudila o tom ta racionálnější část mé mysli. Sama to vlče nikdy nenajdeš, budeš ji nahánět po všech čertech a nikdy z toho nic nebude. Běž za Životem a nech si poradit. Ale magické síly už mi tu podkoply nohy tolikrát, že jsem jim nedůvěřovala. Jenže... co když na tom závisí Sheyin život? Byla jsem vnitřně rozpolcená. Netušila jsem, co dělat. V tu chvíli jsem si začala přát, abych se byla neodpojovala od Meinera. Jenže na to už bylo pozdě. Teď jsem kopala sama za sebe.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Hlavou se mi honily zmatené sny. Nejprve jsem pobíhala po zamlžené mýtině a cosi hledala, ale nemohla si vzpomenout, co to je. "Hledej! Hledej!" volal hlas bez těla, přímo duněl, mlátil mě do ušních bubínků. "Hledej! Hledej, Cynthio!" Ale co? Co mám hledat? Chtěla jsem se zeptat, ale nemohla jsem vydat ani hlásku.
Pak jsem vyběhla z mýtiny na prudké sluneční světlo. Stála jsem u řeky a na jejím břehu si hrálo vlče. Sheya, došlo mi. Chtěla jsem se za ní rozběhnout, ale nohy mi zapadly do bahna. "Sheyo!" zavolala jsem, zatímco mi tlapy zajížděly do bláta hloub a hloub. "Sheyo, tady jsem, pojď od té vody!" Ale vlče mě neslyšelo a po řece právě přicházela vysoká vlna, která brala všechno kolem. "Sheyo, Sheyo, Sheyo!" řvala jsem, teď už zabořená do země až po břicho. Pískle otočilo hlavu a podívalo se na mě: "Thio?" Pak ji vlna smetla.

"Ne, to ne!" vyhrkla jsem a vyskočila na nohy, které vůbec nevězely v bahně. V dohledu ani nebyla žádná řeka. Srdce mi bilo jako splašené. Byl to jen pitomý sen. S tím uvědoměním jsem se zase posadila. Už jsem se zorientovala ve svém okolí a vzpomněla si, co jsem tu vlastně dělala. Slunce už zapadlo a Sheyin pach se vytrácel. Byla jsem zase nahraná.
Spánek, ač naplněn zmatečnými sny, mě osvěžil. Trocha odpočinku mi prospěla. Měla jsem zase síly k tomu, abych pokračovala ve svém hledání. Teď, když jsem věděla, že Sheya žije - nebo alespoň žila, když vylezla z řeky - měla jsem alespoň trochu naděje. Netušila jsem ale, kam odešla ani proč. Neměla jsem žádné vodítko, jen zmatený pletenec stop, který jsem neměla šanci rozmotat. Nebyla jsem žádný mistr stopař. Mou i Sheyinou nejlepší šancí zůstávaly smečky. O jejich poloze jsem ale měla pouze velmi matnou představu. Tím, že nad tím budeš bádat, nikoho nenajdeš. S tím jsem zamířila směrem, který se mi zdál nejnadějnější. Třeba najdu nějaké vodítko, nebo sapoň stopu Sheyiny přítomnosti.

//Kopretinka (přes Středozemku)

//Řeka Mahtaë

Došla jsem na otevřenou pláň. Znala jsem to tady. Kdyby tu bylo pískle, řekla bych jí: "Hele, tady měli sídlo kostlivlci, když se z nás všech stali příšery a kdoví kolik dní se naháněli po celé Galliree." Jenže tu pískle nebylo, tak jsem řekla jen: "Hgh." Kus od sebe jsem zahlédla siluety vlků, ale nevydala jsem se k nim. Před očima mi začínaly tančit mžitky. Musela jsem si odpočinout. Vyhledala jsem pohledem jedno nižší křovíčko, ke kterému jsem se plánovala stočit a okamžitě odpadnout.
Než jsem tak ale učinila, jako by se mi cosi dotklo jemně čumáku. Přimhouřila jsem oči a důkladně očichala zem. Sheya. Málem se mi zastavilo srdce. Byl to nepochybně její pach. Už byl starší a vytrácel se, ale... byla tady. Na zemi nebyla žádná krev, nic, co by naznačovalo, že vlče bylo zraněné. Začala jsem horečně čenichat kolem, nabírala jsem pachy hladově do čumáku, ale brzy jsem musela pocítit zase zklamání. Sheyina stopa se mísila a prolínala s jinými, cizími a já ji nedokázala následovat. Po dlouhé a urputné snaze tu motanici rozmotat jsem se vrátila ke křovíčku, kde byl její pach stále čitelný a stočila se do klubíčka na místo, kde pravděpodobně takhle ležela i ona. Připadalo mi, jako bych k ní měla náhle mnohem blíž. "Sheyo," vydechla jsem tiše a nasála její vůni do čenichu. "Kam jsi se poděla?" Vytryskly mi slzy - ani jsem netušila, že se k tomu chystají a náhle jsem je měla na tvářích. Nebránila jsem jim. Nebyl tu nikdo, kdo by je viděl. Byla tady. Byla naživu. Někam sice odešla, ale... neutopila se. Možná ještě žije. Ještě ji můžu najít. Jenže to už můj vyčerpaný mozek všechny myšlenky a naděje utnul. Usnula jsem.