Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále poněkud zaraženě a zmateně jsem sledovala vlče, pobíhající po sněhu, ačkoliv by se podle veškeré logiky do něj měla zabořit. Jenže Sheya nějaká logika nebo zákony přírody byly asi úplně jedno, proháněla se vesele po sněhu, jako by to byla pevná skála. Ale jak? "Skvělý, to jo, ale..." Zavrtěla jsem hlavou. Nejlepší bude to prostě přijmout jako fakt a nerýpat se v tom. Místo toho jsem se usmála: "Nejspíš jsi nejmladší vlče na celé Galliree, které objevilo magii." Připadala jsem si jako hrdá matka, taková ta, co vám vymele díru do hlavy blábolením o nekonečném talentu své ratolesti, až na to, že já jsem nebyla ničí matka a v okolí ani nebyl nikdo, komu bych se mohla chlubit. "Nikdy by mě ani nenapadlo, že to je možné."
Ať to bylo jakkoliv, Sheyin triumf neměl zas až tak dlouhého trvání, neb sníh se po chvíli rozhodl, že už její váhu nosit nebude a ona se do něj propadla přímo po hlavě. Ušklíbla jsem se, když se ze závěje vyhrabala jako sněhulák a nedokázala se tohoto svého zjevu zbavit ani přes veškerou snahu. Sníh byl lepivý prevít. Vlče ale vypadalo dosti zklamaně, že ji magie zradila. "Tím si nelam hlavu. Magie je pěkně nevyzpytatelná potvora, obzvlášť ze začátku," vysvětlovala jsem, zatímco jsem tlapou nenápadně nahrnovala sníh na malou kupičku. Dalo mi práci zachovat kamennou tvář, ale dokázala jsem to, v přetvářce jsem měla koneckonců nemalou praxi. "Ale myslím, že vím přesně, co by tě rozveselilo." Vstala jsem a zahleděla se zasněně kamsi za Sheyino rameno, načež jsem svou sněhovou hroudo-kouli tlapou odpálila jejím směrem, takže se jí rozpleskla mezi ušima. "Ups," pronesla jsem s cukajícími koutky. Netušila jsem, jestli je Sheya obeznámena s tím, že existuje něco jako koulovačka, ale i kdyby ne, nebyla to niajk těžká hra na pochopení. Odkládaje stranou svou důstojnost, hravě jsem se přikrčila a s vyčkávavým výrazem sledovala, zda se vlče chytne a oplatí mi můj zákeřný úder.

Sheya si svůj poklad nastrkala do skrýše. Sledovala jsem její počínání i její očividnou snahu vrýt si místo do paměti, aby na jeho umístění náhodou nezapomněla. Dokonce si úkryt označila nenápadnou značkou. Pokývla jsem. Myslí jí to. "Budu," slíbila jsem a zběžně se rozhlédla kolem, abych aspoň přibližně věděla, v kterých místech se Sheyina skrýš nachází.
Když teď byly kamínky v bezpečí, zamířily jsme dále do hor. Cesta vedla stále do kopce - ale co by jeden chtěl, že. Ačkoliv v nižších polohách všechen sníh a led zmizel kvůli teplu a dešti, výše pořád nějaký zůstával. Bylo tu citelně chladněji. "Čím výš v horách jsi, tím je větší zima, takže tady sníh nemusí roztát klidně celý rok," objasnila jsem. "Počkej, až přijdou letní vedra, ještě budeme rády, že žijeme v horách." Otravné letní slunce se už blížilo. Letos jsem se ale aspoň mohla vyválet ve sněhu na nějakém tom vrcholku. "U oceánu bylo teplo zase proto, že je to na jihu. Tam zase sníh není ani v zimě... a když ano, určitě ho není tolik, co tady."
Pískle se hned vrhlo do sněhových hrátek, ovšem nestalo se to, co bych čekala, že se stane, tedy že se tlapami proboří do závěje až po břicho. Kdepak. Zůstala stát na sněhu, jako by vůbec nic nevážila. Překvapeně jsem vykulila oči. "Jak jsi to udělala?" vyzvídala jsem. V životě by mě nenapadlo, že by takhle malé vlče mohlo používat magii. Jenže Sheya se domnívala že za tím kouzla stojí a já upřímně taky. Jenže co by to vůbec mohlo být za magii? Že by vzduch? Nadnášela se nějak? Nebo snad... magie sněhu? "Rozhodně to jako magie vypadá," vypravila jsem ze sebe zaraženě, když jsem tu záhadu obhlédla ze všech stran. Já do sněhu normálně zapadala jako vždycky, s tím nic v nepořádku nebylo.

"Hm... jednou. Ačkoliv to asi bylo omylem." Zavzpomínala jsem krátce na boj s rybou v propadlině. "Ale dostala jsem pár ran od jiných, takže vím, jaké to je." Vlastně to do mě touhle magií už napálilo mnohem víc vlků, než by mi bylo milo. Pomalu jsem elektřinu jako magii začínala nenávidět. Smrt ji očividně podarovala kdejakému nevyrovnanému pitomečkovi, který kolem sebe střílí výboje, jak ho napadne a pak to má k něčemu na světě vypadat.
"Já vím," povzdechla jsem si, když se o mě vlče otřelo. Právě v tom je ten problém. "Však já tebe taky." Bylo ale asi na čase nechat tohle téma plavat a furt to nevytahovat. Třeba to nakonec nebude tak zlé. Možná se Nym s Sheyou spřátelí, nebo se aspoň budou tolerovat. Stejně jsem ale z toho neměla dobrý pocit. Situace ve smečce zkrátka nebyla ideální. "Jo. Jak jsme si slíbily. Budeme dávat pozor jedna na druhou." Aspoň tak, jak to půjde. Pokud do toho zase začne šťourat magický motýl, co snad Sheyu vlastnoručně nalákal k řece, aby mu pomohla hledat poklad, asi s tím ani jedna moc nenaděláme.
Naštěstí jsme tohle nijak dál příliš rozebírat nemusely, protože Sheya našla, co hledala. Nejdřív mi nebylo jasné, na co ukazuje - až po chvíli jsem si povšimla výklenku ve skále. "To vypadá jako výborná schovka," souhlasila jsem. Kdo místečko nehledal, nejspíš by ho přehlédl tak jako prvně já. Sheya se hned začala snažit nacpat kamínky do díry. Strčila jsem do jednoho na zemi tlapou a sledovala, jak zapadl dovnitř. "Sem se ti vejde pokladů, že bys s tím vykoupila všechno, co Smrt nabízí," usmála jsem se. "Teď už je jen najít."

"Já taky," pokývla jsem pískleti, když se začalo zajímat, zda jsem si i já dost odpočala. Ona doslova sršela životní energií, vedle ní jsem nejspíš vypadala jako stará troska, ale tak vedle hyperaktivních vlčat vypadal nejspíš každý, kdo se snažil zachovat si alespoň krapet důstojnosti. Odpočinutě jsem se ovšem cítila. Vlastně jsem se konečně po dlouhé době cítila opravdu dobře.
Sheya už fantazírovala o tom, jak se z nás stanou ty nejsilnější vlčice na světě. To dřív v pekle nasněží, pomyslela jsem si, neboť jsem už měla čest s několika zdejšími nabušenci - dokonce i takový Newlin, pometlo nezdárné, dokázal nechat vyrašit stromy doslova z ničeho, nemluvě už vůbec o Falionovi, který ovládal snad úplně každou magii, kterou si vlk dokáže představit. Nechtěla jsem jí ale úplně kazit iluze. "Když se budeme hodně snažit, pak se nám to možná jednou povede. Ale nebude to jen tak."
Dozvědělaj sem se taky něco víc o kamarádech, která Sheya potkala. "Zvláštní," souhlasila jsem. Jak to vypadalo, každá magická anomálie k sobě přitahovala vlky... a tahle nejspíš zase jenom vlčata. Možná to nakonec vůbec nebyla má chyba, že se Sheya ztratila. To, že její osud nebyl ani v mých, ani v jejích tlapách, ale v tlapách nějaké vyšší moci jsem ale nebrala jako moc uklidňující myšlenku.
Lilac, Tati a sourozenci z močálů. Tolik vlčat. "Pokud vím, močály jsou to samý jako bažiny," nakrčila jsem nos. "Nevím, proč by tam někdo chtěl žít, natožpak ještě vychovávat vlčata." Přišlo mi to jako recept na katastrofu, i když mít vlčata v horách taky nebylo nejbezpečnější. Aspoň ale nehrozilo, že se někdo utopí v mazlavém bahně.
"Mhm, elektrikou." Nechtěla jsem vlče strašit, jen mi přišlo dobré, aby věděla, co ji může potkat. Nad další odpovědí jsem se musela trochu zamyslet, ačkoliv tak zapeklitá zase nebyla. Horší bylo, jak to podat. "Falion chce, aby ve smečce měl svou šanci každý," řekla jsem nakonec. "Což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu to taky vede k problémům." Povzdechla jsem si. "Asi ti něco ale musím říct na rovinu, pískle. Nemyslím si, že by proti tobě něco měli, kdybys nepatřila ke mně. To mě nemají rádi a nechtějí mě tu. Tebe do toho míchat nechci, nemáš s tím nic společného, ale přesto tě nabádám k opatrnosti, protože..." Pokrčila jsem rameny. Protože jestli mi budou chtít ublížit, můžou to udělat skrz tebe. To jsem ale říkat nahlas nechtěla. Nechtěla jsem Sheyu děsit. Jen jsem do ní tedy něžně strčila čumákem: "Prostě si dávej bacha a kdyby na tebe byl někdo zlej, přijď za mnou a já si to s nima vyřídím."

Chvíli jsem s výrazem pobavení pozorovala vlče, jak sebou ze spaní vrtí. Předváděla vskutku zvláštní triky, to se muselo uznat - osobně bych se asi nebyla schopná vyspat a přitom dělat pomalu stojku. Rozhodla jsem se to ovšem považovat za znamení spokojenosti. Po nějaké době jsem sama začala podřimovat, ani jsem nevěděla jak. Těch pár dní nekonečných obav se na mě podepsalo a teď jsem konečně mohla odpočívat v klidu.
Probral mě až Sheyin hlas. "Sssože?" zamumlala jsem a široce zívla, než mi do hlavy došlo, na co jsem vlastně tazána. Ráno ale rozhodně nebylo. "Spíš večer," usoudila jsem, neboť světla kolem rychle ubývalo. "Odpočatá?" zeptala jsem se písklete, úsměv mi stále pohrával v koutcich tlamy.
Zdálo se, že ano, protože vzápětí už Sheya byla na nohou a chtěla trénovat. "Ty toho pobíhaní světem nemáš ještě dost?" pohlédla jsem na ni pobaveně. "Ale prosím, jak je libo. Pro mě za mě můžeme trénovat klidně každý den." Cokoliv, jen když to bude znamenat, že nebudeme mít čas zastavovat se v úkrytu. Ten totiž asi natrvalo obsadila Lennie a její přítomnost s chutí oželím.
"Tak jo," souhlasila jsem s návrhem na hledání skrýše, když si Sheya své cenné vlastnictví zarazila do nohy. Vstala jsem a protáhla si hřbet, načež jsem pomalým krokem zamířila víceméně podél hranic. "Lilac? Našla sis na výletě kámoše?" zjišťovala jsem - už předtím zmiňovala nějaká jména. Asi by bylo dobrý, kdyby měla možnost hrát si s dalšími vlčaty. V horách ale žádná nebyla. Aspoň ne žádná vhodná. Jen Nym. "Každopádně jo, Nym už je tady, mluvila jsem s ní. Vrátila se s ní i Lennie a starouš Savior. Být tebou, dám si pozor i na Lennie. To je taková strakatá vlčice. Nesnáší mě asi ještě víc, než Nym, takže předpokládám, že ani k tobě moc milá nebude. Navíc umí rozdávat rány elektřinou. Nic příjemného," otřásla jsem se. Bude lepší, když pískle bude poučené a nejlíp se bude od Jiskřičky držet dál. Stejně byla furt zalezlá. Z mého pohledu jedině dobře.

Vlče mě svými otázkami zahánělo do kouta. Ani kdybych si mozek uvařila, nebyla bych asi schopná vymyslet žádný rozumný důvod pro vznik duhových mraků. Obzvlášť když jsem si tak naběhla s prohlášením, že se duha nedá jíst. "Fakt netuším, pískle," vyfoukla jsem poraženě vzduch. "Jsou v tom nějaká kouzla a do toho já nevidím." Tyhle věci se nedaly vysvětlit. Buď se s jejich existencí bylo třeba smířit, nebo se z Gallirei odstěhovat.
"Nemyslím, že se k duze dá doletět," zavrtěla jsem hlavou, "i když jistá si tím nejsem. Můžeš se na to zeptat Faliona, až se tady zase ukáže. Třeba to už zkoušel." Teď, když jsem měla vlče zpět, už se mi z myšlenky na setkání s Falionem tolik chlupy neježily, ačkoliv bych stejně asi měla co vysvětlovat. Už by mě alespoň nemohl nařknout z toho, že jsem Sheyu opustila a vrátila se do hor, když by podle veškeré logiky měla být spíš někde na jihu.
Sheya pak ještě objasnila pár věcí okolo toho svého dobrodružství. Hledali motýlí poklad, a došli až... "U oceánu? Byla jsi u moře? Bohové, musely jsme se těsně minout," plácla jsem se tlapou do čela. "Hledala jsem tě tam, ale když jsem tam byla já, nebylo po tobě ani stopy." Zdálo se, že ten motýl nebyl jediný, kdo byl pěkná trubka. "Nechal tě tam? Hm. Prevít. Abych si na něj ještě nedošlápla," zamračila jsem se - motýla bych v boji porazila snadno. Aspoň, že Meinere ji tam nenechal. "Hlavně, že ses nakonec domů nějak vrátila."
Vytrvale pršelo, kolem vznikaly barevné kaluže, ale větve stromu nás docela dobře chránily. Sheyu začal zmáhat spánek, brzy už spokojeně oddychovala. Na tváři se mi objevil mírný úsměv. Přehodila jsem přes vlče svůj ocas, aby na ni deště padalo co nejmíň. Tohle už mi nikdy nedělej. Položila jsem si hlavu na tlapky a konečně se po dlouhé době cítila spokojeně. Trápila mě jen představa toho, že se Sheya bude chtít přestěhovat do cizí smečky za svými sourozenci. Možná bych mohla jít taky, nejspíš by mi jinde bylo líp než tady... ale chtěla by mě tam? Kdyby měla najednou pravou rodinu, nejspíš bych tam jen dělala křena. Já její rodina nebyla, ne doopravdy. I když jsem ji pomalu brala za vlastní, kdoví, co si o tom celém myslela Sheya.

"Vážně. Tedy... neviděla jsem je na vlastní oči, ale zmiňovali se o nich." Zdálo se, že pískle by se tam moc rádo vydalo. Kdyby nebyla unavená, už by mě tam určitě táhla. Bylo více než jasné, že se tam budeme muset vydat. Naštěstí jejich Alfa nevypadal nijak extra ochranitelsky, naopak, zdálo se mi, že by si mě tam k nim nejraději hnedka narukoval. To určitě. Přesto to nebyl výlet, na který bych se kdovíjak těšila. Jenže Sheya rodinu potřebovala, ne? Skutečnou rodinu.
"Vlastně ano, tedy, ne tak jako vlci, ale hraje. Občas. Třeba duha vznikne když zároveň prší a svítí sluníčko - to je taky taková hra světla." Právě duha byla i předmětem další otázky, která byla zkrátka typicky vlčecí. "Duha se nedá jíst," musela jsem ji asi lehce zklamat. "Nedá se k ní dojít, nohy by sis ušoupala a duha by byla pořád stejně daleko." Jak ale pak vysvětlit existenci duhových mraků, ze kterých padá stejně barevný déšť, jsem už ale netušila. Byl to zkrátka jev spadající do šuplíku "gallirejské divnosti".
Sheya mi vysvětlila, že motýl na ně ten svůj prášek jenom sypal, což jim dodávalo sílu a energii. Kroutila jsem nad tím hlavou. "Hm... to byl teda fakt dost divnej motýl." Dosud jsem motýly považovala za sice celkem hezký, ale jinak víceméně nudný hmyz, který je prakticky k ničemu, ale zdálo se, že se po světě potulovali i jančí jedinci. "Aspoň, že ta jeho kouzla nebyla nic špatného," došla jsem nakonec k závěru. "My tu nicméně žádný motýlí prášek nemáme, takže se budeš muset obejít bez něj." Sheye nezbývalo nic jiného, než se únavy zbavit starou dobrou nemagickou cestou spánku a odpočinku.

Příliš jsem nesdílela Sheyin optimismus v tom, že určitě Kaleo a Meinera najdeme. Nedivila bych se ale, kdybychom je někde potkali náhodou - však s Kaleo se moje cesty zkřížily i podruhé, bez jakékoliv snahy z mojí strany. "Možná na ně narazíme," uzavřela jsem to prostě.
Pískle potom nadneslo další téma. Téma smeček. Chtěla v nich hledat svoje sourozence. No samozřejmě, v duchu jsem se praštila do čela. Jasně, že chce zpátky ke své rodině. Nebude trčet v těhle smradlavých horách, když její sourozenci žijí své životy někde jinde. Slíbila jsem jí už dřív, že jí rodinu pomůžu najít a hodlala jsem slibu dostát, ačkoliv... ať to bylo jakkoliv sobecké, nechtělo se mi s pískletem loučit, ani kdyby to znamenalo, že se vrátí k těm, ke kterým patří. Jenomže slib je slib a nemohla jsem jí setkání se sourozenci upírat - sama bych dala nevím co, abych se znovu sešla se sestrami. Zatla jsem tedy zuby a pokusila se uvažovat nezaujatě: "V té Borůvkové smečce jsem už byla," řekla jsem. "Mám dojem, že ten jejich Alfa nějaká vlčata zmiňoval. Možná by to mohli být oni?" nadhodila jsem. Ve druhé smečce, kterou jsem navštívila, nebylo po vlčatech ani stopy a o močálech jsem netušila už vůbec nic.
Viděla jsem, že má zmínka o Zywim Sheyu trochu rozházela. Smrt ale holt taky patřila k životu, ať už to bylo jakkoliv smutné. Její snaha rozveselit mě ale byla roztomilá. Usmála jsem se. "No jasný, dohlíží na nás a nic mu nechybí. Když jsem s ním mluvila, šili s ním všichni čerti, tak jako vždycky. Vlk by mu kolikrát jednu vrazil, kdyby neměl takovou milou tvářičku." Myšlenka na to, že zemřelí přátelé sledují mé pozemské počínání byla celkem povzbudivá, i když možná trochu naivní. Jenže co naplat, když těch zemřelých či ztracených jsem měla pomalu víc, než živých?
"Opravdu netuším, jak se to stalo," zamumlala jsem a hleděla na nebe, které se naštěstí asi k ničemu nechystalo. Poněkud jsem se tedy uvolnila. "Možná je to nějaká hra světla, nebo prostě další gallirejské kouzlo. Pokud vím, klidně mohly mraky spolknout duhu." Neznělo to nemožně, když uvážíme, co se tu běžně děje. "Motýlkův prášek?" zeptala jsem se vzápětí nechápavě. "Ten motýl vás něčím krmil? Nebo jste to... šňupali?" Rozhodně by to vysvětlovalo, proč ten její příběh nedával vůbec smysl.

"Tady v horách je různých tajných zákoutí spousta. Nějaké ti najdeme," slíbila jsem vlčeti a usmála se. V úkrytu by jí to ještě Nym vyrabovala. A vůbec. Možná bychom si měly najít nějaký svůj vlastní, soukromý úkryt, kam by Nym ani Jiskřička nemohly, vymýšlela jsem. Chtěla jsem od těch dvou mít pokoj. Naštěstí se teď zdálo, že hory jsou dost velké na to, abychom si zůstávaly z cesty. Plně mi to vyhovovalo.
"Ne každého nudí být sám," namítla jsem. "Někteří vlci to mají raději, než společnost. Myslím, že Meinere je jeden z takových vlků, prostě samotář." Sheya navrhovala, že bychom černobílého mohly navštívit a navíc ještě Kaleo. "To by asi šlo," pokrčila jsem rameny, miminálně Kaleo by si jistě cvrkla radostí, kdyby nás znovu viděla (já nicméně to samé o sobě říct nemohla). "Jenže ani Kaleo, ani Meinere nemají žádný stálý domov, takže hledat je není nic snadného. Budeme asi muset prostě doufat, že na ně ještě narazíme." Sama jsem se přesvědčila o tom, že hledat v širé Galliree jednoho vlka bez jakýchkoliv vodítek je úkol pro šílence a sebevrahy, ne pro příčetné vlky.
Když jsme se uložily pod strom, pískle na mě vybalilo něco, co bych ještě před rokem považovala za pitomost. Teď jsem nad tím jen lehce pozvedla obočí. "Fakt? To jsi asi musela narazit na nějakého magického. Takových podivností je v okolí vidět spousta." Poté přišla otázka, kterou jsem očekávala. Pustila jsem se do vysvětlování: "Zywi není ze smečky. Je to můj dobrý přítel, z doby ještě předtím, než jsem přišla sem. On... umřel. Jenže když jsem tě hledala, v jednom lesíku jsem na něj narazila - prý je to místo, kde mohou živí mluvit s těmi, kteří už zemřeli. Řekl mi, že mám jít zpátky do hor a ty že sem taky dorazíš a taky jsem mu musela slíbit, že tě budu pozdravovat, jinak mě bude navěky strašit," pousmála jsem se tomu. "Nejspíš na tebe dohlížel celou dobu."
Mou řeč ovšem přerušil divný úkaz na obloze. Zvedla jsem k ní na Sheyinu výzvu oči a spatřila na nebi hotovou přehlídku barev. Bylo to jako duha, akorát že po celém nebi. Jen ať z toho nevyskočí nějaký duhový jednorožec a nechce po nás záchranu světa, u všech bohů, pomyslela jsem si tváří v tvář té kráse poněkud zahořkle. Už jsem si navykla dívat se na podobné úkazy s jistou obezřetností, ne s nadšením. "Neřekla bych. Nikdy jsem nic podobného neviděla." Na čumák mi tlápla barevná kapka. Setřela jsem ji podrážděně tlapou a zavrtěla hlavou. Tady se jeden fakt nenudil.

"Nejlíp na nějaké místo, o kterém nikdo neví a nikdo je tam nenajde." Ohledně původu toho kamení bych sice měla ještě pár otázek, ale zdálo se, že z Sheyi nic víc než "našli jsme poklad" nevypadne. No, budiž. Nezdálo se, že by drahokamy někomu chyběly, jinak už by tu byl a řval na nás, takže to bylo asi v pořádku.
Rozpůlený vlk si šel po svém. Sheya vypadala zklamaně, ale dokázala jsem si představit, že Meinerovi se asi dost ulevilo. "Smutno? Myslím, že ne," pokrčila jsem rameny. Nebyl tedy nijak sluncem prosyceným optimistou, ale hádala jsem, že taková je zkrátka jeho povaha. "Řekla bych, že je prostě radši sám a má klid." Ukecané a zvědavé Sheye se ta povaha nemusela zamlouvat, ale já ji při našem hledání ocenila - kdyby se mnou šel někdo, kdo víc mluví, přísahám bohům, že bych nervy na uzdě neudržela.
Nabízený zajíc byl přijat s nezměrným nadšením, spokojeně jsem sledovala, jak se pískle láduje. Pak už se jí začala tlamička rozvírat zíváním. Zřejmě toho měla taky dost. Ještě aby ne. "Proč ne?" Proti návrhu spát venku jsem nic neměla. Kolem úkrytu bylo stejně nějak moc rušno. Kdoví, co se zase děje. Ale já se do toho míchat nebudu.
Hned jsem zamířila pod nedaleký vzrostlý strom a lehla si k jeho kmeni. Spát se mi nechtělo, před chvílí jsem vstala, ale rozhodně bude příjemnou změnou nikam chvíli nelítat a odpočinout si. Náhle jsem si ovšem na něco vzpomněla, na slib daný jistému duchovi: "Nojo, málem bych zapomněla. Mám tě pozdravovat..." Zarazila jsem se a zapřemýšlela, jak vlčeti sdělit, že ji pozdravuje někdo dávno mrtvý. "Od... strýčka Zywiho," dokončila jsem nakonec. Stejně jsem čekala, že se pískle bude dál vyptávat - pokud tedy není moc unavená.

Pokrčila jsem pouze rameny, když Meinere nadhodil možnost, že bychom se taky už nikdy potkat nemuseli. Koneckonců, kdyby ode mě něco chtěl, mohl si mě v horách najít. Pokud se odtud tedy neodstěhuju - byly chvíle, kdy jsem té myšlence byla celkem nakloněná, ale už jen má paličatost mi v tom tak trochu bránila. Kdybych nebyla tak hrdá, mohla jsem žít mnohem spokojeněji někde jinde.
Sheya ke mně tlapou přistrčila lesklý drahokam. Pohlédla jsem na něj pěkně vyjeveně. "No jasně. Kde jsi ho sebrala? Měla by sis to někam schovat. Tohle je cenné." Teď mě Sheyino dobrodružství zajímalo ještě víc. Kde sebrala drahé kamení? Že by se zapletla s místní magií? Toho asi nebyl ušetřen nikdo. Pokud to bylo takhle, měla Sheya štěstí, že nenarazila na nějakou příšeru nebo se v něco neproměnila. "Dluh znamená, že musíš druhému něco splatit - v našem případě my bychom měly Meinerovi něco dát za jeho pomoc, ale protože si to nevybere teď, zůstane nám u něj dluh," vysvětlila jsem ještě a byla skoro ráda, že se na mě zase sypou otázky. Opravdu se mi ulevilo, když teď byla Sheya zpátky.
Hned poté jsem se dozvěděla poněkud zmatenou verzi událostí, které následovaly Sheyin pád do řeky. Moc jsem z toho nepochopila, jen to, že pískle hledalo nějaký motýlí poklad ještě s někým a pak se setkala s Černobílým, který ji vzal sem. Pohlédla jsem na vlka, jestli mi nepodá nějakou méně chaotickou výpověď, ale ten se už měl k odchodu. Hm. Ta jeho averze ke smečkám bude asi skutečná. A k Falionovi. Držet jsem ho tady ale nehodlala, stejně jsem ho netipovala na společenský typ. "A ty neztrať svou druhou půlku," zvedla jsem koutky tlamy do náznaku úsměvu a pokývla mu hlavou na pozdrav. "Měj se." Pak už jsem jen mohla pohledem vyprovodit jeho dvoubarevnou špičku chvostu.
Osaměly jsme. Sjela jsem pohledem na vlče a hluboce si vydechla. Tak ta hrůza byla konečně u konce. Chvíli jsem na pískle hleděla a pak neodolala nutkání sklonit se a čenichem jí pocuchat srst na čele. "Jsem ráda, že jsi zpátky," zamumlala jsem tiše a zase zvedla hlavu. Ani nevíš jak moc. Ještě pár věcí ale potřebovalo vyřízení. Například... "Máš hlad?" zeptala jsem se a tlapou přitáhla mrtvolku zajíce blíž. Byl už trochu ztuhlý a na krku ode mě trochu okousaný, jinak ale téměř netknutý a zcela jistě jedlý. Nepředpokládala jsem, že by ten motýl nebo co Sheyu nakrmil a Meinere asi hleděl, jen aby už měl záchrannou misi z krku. Neměla jsem mu to ale za zlé. I tak udělal dost.

Když jsem Sheyu lehce oklikou upozornila na to, že by měla Meinerovi poděkovat, obrátila se na něj sice, ale zaraženě mlčela. Mírně jsem nakrčila čelo. Meinere zase naprázdno klapal tlamou, takže to byla scéna jak z nějaké komedie, kromě toho drobného detailu, že to nebylo až tak vtipné.
Navrhla jsem černobílému, že se u Smrti za něj přimluvím. Moc se mu to ovšem nelíbilo. "Asi máš pravdu," uznala jsem a poušklíbla se: "Stejně by mě asi neposlechla." Právě s Meinerem jsme se bavili o tom, že nás bohové nenávidí... ale Smrt by si možná dala říct, za pěkných pár drahokamů. Oči mi sjely i k vlčeti, kterému se myšlenka návštěvy Smrti taky nezamlouvala. Zavrtěla jsem hlavou: "Nejdu za ní. Aspoň ne teď. Ale jednou se tam zas vydám, až budu něco potřebovat."
Sheya se ještě zmínila o rybách. Zřejmě to myslela tak, že bychom černobílému za odměnu měly nějaké nachytat, ale to byl nápad, který se nelíbil zase mě. "Ryby nemají ve zvyku skákat po horách," přejela jsem okolí pohledem, "a výlet k řece bych si s prominutím dnes raději odpustila." Mrkla jsem na Sheyu - věřila jsem, že ani ona by se tam nehrnula.
Meinere to nakonec uzavřel tím, že si svou odměnu vybere později, tudíž mi zůstane dluh do budoucna. Byla bych asi radši, kdyby si o něco řekl zrovna a já už na to nemusela myslet, ale nakonec jsem kývla. "Dobře. Budu si to pamatovat a ty si to vybereš při vhodné příležitosti." Jen doufám, že toho nebudu ještě litovat. Kdoví, co by si mohl vymyslet? Holt jsem musela doufat, že se Rozpůlený nevytasí s nějakou sviňárnou.
Pocítila jsem, jak se Sheya odlepila od mého boku. Dotlapala k Meinerovi a zabořila čenich do jeho srsti. Vlk protáhl obličej a zamručel, ale z Sheyi nakonec vypadl i ten zapomenutý dík. Cukly mi koutky. "Ani to nebolelo," zamručela jsem směrem k Sheye. No vida. Možná z ní nakonec vychovám něco trochu k světu. Jako by to snad byla má zásluha. "Kde jste se vůbec potkali?" zeptala jsem se. Celkem dost mě zajímalo, nakolik se pískle vzdálilo od místa, kde jsem cítila zbytky jejího pachu.

Pískle se ke mně přitisklo a mě v tu chvíli připadalo, že svět možná nakonec až tak příšerným místem. Chvíli jsme strávily v objetí. Spadl mi opravdu kámen ze srdce a u Sheyi to soudě dle ubulené tváře, která se ke mně zvedla, bylo stejné. Zhluboka jsem se a nadechla a přiměla se trochu sebrat. Byl tu koneckonců ještě Meinere, který navíc vypadal mírně znechuceně. Nemusela jsem mu dělat přehlídku emocí... Ačkoliv vlk už u mě asi viděl leccos.
"Však ti nožky neupadnou," zavrtěla jsem hlavou, když vlče okamžitě začalo žalovat. "Měla bys být hlavně ráda, že tě sem dovedl, ať šel rychle nebo ne. Jestlipak jsi mu aspoň poděkovala?" Nechtěla jsem, aby ze Sheyi vyrostl nevděčný harant.
Při zmínce o odměně se ale Meinere jaksi... rozbil. Otvíral tlamu jako ryba na souši, ale nevyšla z něj ani hláska. "No tak co?" pobídla jsem ho. Zjevně něco chtěl. "Mám za tebe ztratit slovo u Smrti? Nebo chceš nějakou protislužbu?" Na světě nic nebylo zadarmo a já si samozřejmě pamatovala slib, který jsem Meinerovi dala, když jsme se rozcházeli. A slib je slib. Navíc jsem mu vskutku byla vděčná.
Těch pár dní hrůzy byl přesně ten důvod, proč jsem si druhé obvykle držela od těla a neupínala se na ně. U Sheyi mi to ale nevyšlo a za to jsem trpěla. Tohle se už nikdy nesmí stát. Byla to asi - snad - lekce pro nás obě. Zajímal mě celý příběh z Sheyina pohledu, co se vlastně stalo a jak se zachránila, ale to mohlo počkat. Nejprve bylo třeba vyřídit věci s Meinerem.

Ze sna jsem se probrala škubnutím, aniž bych vlastně věděla, čeho se lekám. Chvíli jsem byla totálně dezorientovaná. Mátla mě spousta věcí. Například proč spím pod kameny, proč mám půl tváře olepené zaječí krví a proč jsem úplně sama a opuštěná. Sheya. Realita mě praštila po čumáku tvrdě a bez možnosti úniku. Byla jsem vzhůru, slunce opět zapadalo a Sheya byla stále pryč. Ačkoliv... bylo tomu tak?
Zvedla jsem hlavu a soustředěně zavětřila. Falion. Starouš. Jeho kámoška. A... Horami se rozlehlo neohrabané zavytí. Mé srdce přeskočilo úder. Sheya. Žije žije žije je tady... Octla jsem se na nohou, ani jsem nevěděla jak, v tlamě jsem nesla zajíce mírně nakousaného, ale vlastně téměř celého. Ten hlas jsem poznala neomylně. Bylo to pískle. Moje pískle. Zrychlila jsem krok.
Když jsem spatřila siluety vlků, téměř jsem už běžela jediné, co mi bránilo ještě zrychlit byl fakt, že bych si nerada zlámala vaz. "Sheyo!" zavolala jsem na vlče, tlumeně přes tělo zajíce v mé tlamě. Zrak se mi jaksi zamlžil. Zamrkala jsem. Nebyl čas na slzy. "Sheyo, ach, bohové, ty žiješ!" vyhrkla jsem a ani se nesnažila krotit svou radost. Překonala jsem posledních pár metrů několika skoky, tlapou si přimkla vlče k hrudi a mrtvý zajíc mi vypadl z úst. "Ty... opravdu žiješ," pronesla jsem přiškrceně. Cítila jsem ji pod svou tlapou, její tělíčko - tak zranitelné, její kožíšek... Srdce mi bušilo. "Jsi tady... Ani nevíš, jaký jsem měla..." Hlas mě zklamal. Nedokázala jsem doříct, ale na tom nezáleželo. Byla tu a vypadala v pořádku. Zázrak. To bylo to hlavní.
Můj zrak sklouzl k Meinerovi. To on ji dovedl. Mohla jsem si to myslet, že se z něj stane nepravděpodobný hrdina. "Našel jsi ji." Na tváři se mi objevilo cosi, co by se s trochou dobré vůle dalo nazvat úsměvem. "A dovedl ji až sem, vcelku. Jak... Jak se ti kdy odvděčím?" Ani jsem se už nesnažila nic skrývat. Byla jsem jednoduše na měkko, stále ještě zmatená, unavená a olepená zaječí krví. Nezáleželo mi na ničem jiném, než na tom, že pískle bylo zpět. Živé a v jednom kuse, ve chvíli, kdy už jsem tomu skoro ani nevěřila. Zywi měl pravdu. Přišla. Je celá.

Nepřítomně jsem se courala horami, vzdalovala se od úkrytu a dávala si dobrý pozor, abych na nikoho nenarazila. Neměla jsem na nikoho náladu. Vlastně se mi nechtělo nic. Uvnitř mě se vzdouval vztek i zármutek a vytvářeli otupující směsici, která způsobovala, že bych někoho nejraději nakopala a pak se rozbrečela. Kde je to vlče? Jenže samotný výhled na širý kraj jako by se mi vysmíval. Mohla být kdekoliv. Mít tak křídla jako Falion, bylo by to snazší. Kdybych mohla klouzat oblohou jako orli, hledání by bylo rychlejší a jednodušší, ale já se musela pachtit po zemi, takže bylo prakticky nemožné. Proto pořád ještě mou nejlepší nadějí zůstávalo cosi, co mi pověděl Zywiho duch. Jenže se mi zdálo, že to trvá hrozně dlouho. Co když se něco pokazilo? Měla bych jít? Měla bych dál čekat?
Cesta pod mýma nohama se zase začala svažovat a já mířila do nižších poloh, kde už rostlo více stromů a sněhu ubývalo. Zvětřila jsem zajíce. Neměla jsem chuť na jídlo, ale toužila jsem po tom si na něčem vybít vztek a nějak se zaměstnat, takže jsem se tím směrem začala plížit. Ušák vypadal poněkud kostnatě, ale nebyl důvod, proč by mi to mělo vadit. Vyrazila jsem za ním - byl starý, ne tak rychlý a to bylo dobře, protože i tak mi do ramene vystřelovaly jehličky bolesti. Dostihla jsem ho ovšem a sevřela jeho hrdlo v zubech, ucítila jsem chuť krve na jazyku. Pořádně jsem s ním zatřásla, ačkoliv už byl stejně mrtvý. Trochu se mi ulevilo alespoň od toho nahromaděnéo vzteku, když jsem zající rozervala hrdlo a nechala z něj vyprchat život.
Se svou kořistí, o kterou jsem vlastně nestála, jsem nakonec zalezla mezi dva balvany, opírající se o sebe a vytvářející úkryt tak akorát pro mě. Vplula jsem do té díry a lehla si na zem, zajíce položeného na předních tlapách. Sheya už je nejspíš mrtvá, ozýval se mi v hlavě hlas Nym. Mrtvá. Zkusila jsem ale přeci všechno. Cítila jsem její pach tam dole na pláních - byla naživu, řeka ji vyvrhla... a přesto jsem jí nebyla o nic blíž. Musím doufat, že Zywi měl pravdu. Třeba ještě není pozdě. Třeba sem doopravdy dorazí. Bezmyšlenkovitě jsem uždíbla trochu ze zajíce, měla jsem hlad, ale nijak zvlášť velkou chuť. Přesto jsem kousek snědla, než mi klesla hlava a já se zkrvavenou ušatou mrtvolkou pod hlavou usnula. Bylo toho už jaksi moc.