Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  67 68 69 70 71 72 73 74 75   další » ... 91

Díky nárustu v kriminalitě byla odhalena spousta nedostatků v bezpečnosti, které by jinak zůstaly nepovšimnuty, takže poté, co byli plešatí výtržníci pochytáni, bylo v ulicích ještě bezpečněji než předtím.

Aby tedy všichni byli spokojení, zvýšila se výroba paruk, aby se dostalo na všechny a pro plešaté vznikly kluby, kam mohli docházet a hovořit o problémech, které jim plešatost přináší.

Ti, kteří se báli ovoce, přešli na zeleninu jako na zdroj vitamínů a lidem s vypadanými vlasy byly dodány slušivé paruky.

Na tento problém se naštěstí brzy přišlo a byla vydána doporučení, jak se lidé používající léky mají správně stravovat, aby se jim vředy netvořily.

Léky ale byly postupně upravovány tak, aby se vedlejší účinky snížily na minimum a lidi byli důrazně vyzváni k dodržování dávkování, takže rizika plynoucí z léků se velmi snížila.

Lidi si ale rychle uvědomili, že existuje i lepší ovoce, než ananas a tak ho přestali jíst úplně, čímž se napadení eliminovaly.

To konečně po dlouhé době utržilo přítrž bezpředmětným hádkám, zda ananas na pizzu patří nebo ne.

"Tak to rozhodně," ušklíbla jsem se potěšeně, když mě Sheya ujistila, že tenhle je hezčí než ten Severky. Viděla jsem, že s vlčetem šije nedočkavost a přešlapuje na místě, jako by stála na rozpáleném kameni, moje nerozhodnost ji očividně dráždila. Jenže já už viděla příliš mnoho na to, abych se naivně chytla do každé pasti, kterou mi osud postaví do cesty. Při poznámce o tajném ctiteli jsem ovšem vyprskla smíchy, který se smísil s kašlem. "No tak to teda silně pochybuju," vyhrkla jsem, když jsem byla znovu schopná řeči. Znovu jsem se uchechtla, ačkoliv se mi tvář zkřivila, když se podrážděně ozvala žebra, kterým se to moc nelíbilo. Tajný ctitel, tak to určitě. Byl to nejlepší vtip, jaký jsem slyšela za hodně dlouhou dobu. Já - a tajný ctitel. Jestli existoval, měl kliku, že se hned zase schoval, asi věděl, že bych mu jinak utrhla ocas. Otravovat se s nějakým poblázněným vlkem bylo poslední, po čem jsem toužila.
Když jsem se zmínila o dobrodružstvích, Sheya se zase rozsvítila jako vánoční stromeček. To jsem si mohla myslet. "No jo, budu, co by ne..." povzdechla jsem si. Tohle byl popravdě zatím nejneškodnější ze slibů, které jsem vlčeti rozdávala jako bonbóny, rozhodně lepší, než učení lovu a magie. Raději jsem si cetku nasadila na krk, než budu donucena slíbit něco dalšího, třeba že na mě Sheya může sáňkovat po horách.
Viděla jsem jak, tají dech. Sama jsem ho zatajila. Co by se mělo asi tak stát? pomyslela jsem si a prostrčila smyčkou řetízku čumák. Přívěsek mi sklouzl přes hlavu... a v tu ránu jsem ucítila na krku ostré štípnutí. Můj mozek, který toho poslední dobou měl asi už fakt dost, se okamžitě přepnul do módu paniky. "Je to ten HAD!" zařvala jsem přes bolest v hrdle a začala zběsile couvat. Že by to mohlo mít racionální vysvětlení mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Je to had, já to věděla, sedí mi na krku a už mě uštknul, debilní bohové si ze mně dělají prdel... Mlátila jsem hlavou ze strany na stranu, dusila se přitom kašlem, který vyvolal můj výkřik a couvala jsem tak dlouho, dokud jsem zadkem nenarazila na skálu. To už jsem byla bezmála nepříčetná, doslova jsem cítila váhu hadího těla na krku. "Slez, slez, pusť mě, ty hnusnej, slizkej dobytku!" řvala jsem, hlas mi přitom přeskakoval a přecházel v divoký kašel. Přestala jsem couvat, neb už nebylo kam a zamířila dopředu, přitom jsem si hrábla tlapou po krku, abych tu věc ze sebe sundala. Byla jsem uprostřed skoku, když jsem si uvědomila dvě věci - zaprvé, to, co jsem měla na krku, vůbec nebyl had a zadruhé, moje přední noha byla zamotaná v řetízku. Nestačila jsem ji vyprostit, než jsem dopadla, a tak to byl dopad dost tvrdý a nemotorný. Spadla jsem na bok. Zmrzlá hrouda sněhu se mi zabořila přímo do zraněného místa na rameni. Bolest mi vyletěla až do mozku, zahvízdalo mi v uších a zadrnčely zuby. Zalapala jsem po dechu, ale tou šílenou bolestí jako by se mi v hlavě probral zdravý rozum. Došlo mi, že štípnutí asi nebylo od hadích zubů. Skříply se ti chlupy do řetízku, krávo. Nebo ti tam spadla kroupa. Teď už ale bylo na zdravý rozum pozdě. Jestli já nejsem blbá. Tlumeně jsem zaskučela. Přívěsek ležel opodál na sněhu a vůbec nic nedělal, jen tak matně svítil jako předtím. Zdálo se mi, jako by se mi i on vysmíval.

Sheya se prohrabala sněhovou pokrývkou až ke mně. Vypadala dost naštvaně už jen samotnou existencí sněhu. No, když jste jen takové skřítě s malýma nožičkama, sníh se asi stává značnou překážkou. Dělalo mi ale problémy na to pořád myslet. Naštěstí ale Sheya nezůstala zapadlá v závěji na dlouho a dohrabala se ke mně. Zdálo se, že se chystá spustit nějaký tyjátr, naštěstí jí ale zvědavost svedla pozornost jinam. Odšoupla jsem se stranou, aby se mohla podívat, co jsem vylovila ze sněhu. "To je," potvrdila jsem a konečně se přiměla odtrhnout oči od fialového kamínku. Zatím to nevypadalo, jako že by z něj měl vyšlehnout blesk nebo že by se chystal samovolně vzplát. "Ale nemyslím, že tenhle je pro Smrt. Vypadá, že tenhle je... pro mě," vyslovila jsem konečně svou domněnku. Otázkou bylo, kdo by mi ho dával. A za jakým účelem. Možná jsem už paranoidní. Vlčecí otázky ale nepřestávaly, Sheya vypadala zcela nadšeně a unešeně. Pousmála jsem se nad tou vlčecí radostí, které já jsem už zřejmě nebyla schopná. "No, to asi aby se dal nosit. Ale tomu Severčinému se zrovna moc nepodobá, co myslíš?" Znova jsem opatrně šťouchla do přívěsku. Nic nedělal. Jen ležel a matně svítil. "To jo. Vypadá to jako dárek," otočila jsem se k pískleti. "Jenže od koho? A proč?" Rozhodla jsem se pískle raději trochu poučit o tom, že ve zdejší krajině není všechno tak, jak vypadá - snad abych i nějak odůvodnila, proč já nemetám kotrmelce radostí a čučím po náhrdelníku s lehce podezíravým výrazem: "Je fakt krásný, ale když někdy narazíš na takovouhle věc, je na místě mít se na pozoru." Jéje, bohové, už zním jak moje matka. "Tady v těchhle krajích si magie s leckým zahrává a když si nedáš pozor, šup, a už lítáš v průšvihu. O tom by se dalo vyprávět." Já pár takových příběhů měla a to jsem se tady nepotloukala ještě ani rok. Nechtěla jsem ale pískleti kazit radost a takovou pěknou věcičku jsem taky nehodlala opustit jen proto, že se ze mně zřejmě stává pesimista, který čeká vždycky jen to nejhorší. Navlékla jsem si tedy řetízek na tlapu a zvedla celý přívěsek do vzduchu, až se komíhal Sheye před čumákem. "Tohle ovšem nevypadá moc nebezpečně." Možná je od Života. Vypadá to, že z ničeho nic jsem jeho favoritkou, kdoví proč. Pokrčila jsem rameny. "Je asi jen jeden způsob, jak to zjistit," dodala jsem a pomalu prostrčila hlavu řetízkem. Jestli to je nějakej další fór, tak za to někdo zaplatí.

//úkryt

Sotva jsem udělala snad půl kroku mimo jeskyni, pískle za mnou zařvalo, div že to nestrhlo další lavinu. "Klídek," potřásla jsem hlavou, tlumeně si odkašlala a zastavila, aby mě mrně doběhlo. "Já ti přece neuteču." Zazubila jsem se na mrně: "Jsme snad borůvkovej gang, ne?"Ani jsem neměla v plánu zacházet nikam moc daleko. Úkryt byl snad metr za mnou a mě to tak vyhovovalo. Bolela mě žebra zmožená z kašle a počasí taky nevypadalo zrovna ideálně, zejména dost foukalo, ale skály poblíž převisu nás obě před tím nejhorším chránily. A ti dva stejně budou určitě chtít trochu soukromí. Nepotřebovala jsem se dívat, jak se ti dva olizují a cukrují nad svým šťastným shledáním. Fuj. Kdyby něco potřebovali, jsem hned tady, přímo v dosahu.
"Něco jsem tady viděla," objasnila jsem Sheye, která vypadala, že vůbec neví, co to k čertu dělám. To jsem koneckonců nevěděla taky. Levou tlapou jsem rozhrabovala sníh, aby mou váhu neslo zdravé rameno. "Něco se třpytilo - aha!" zvolala jsem triumfálně, až mě z toho zachvátil další kašel. Rychle ovšem přešel a já tu věc oprášila ze sněhu. Ale co to je? Nepochybně to vyhlíželo jako jedna z těch cetek, které tu nosil na krku kde kdo. To, co se tam předtím třpytilo, byl stříbrný kroužek, na který byl napojený fialový kamínek a z druhé strany jemný řetízek. Mhouřila jsem na to oči a tlapkou přívěsek postrkovala opatrně po sněhu, jako bych čekala, že se změní v hada a uštkne mě. Byl krásný. Probouzel ve mně jakousi stračí část mé osobnosti, která mě nabádala, ať si to hned hodím na krk, než mi to někdo vyfoukne. Druhá část mé osobnosti, ta, která si moc dobře pamatovala, jak to dopadá, když si tady v té krajině někdo zahrává s magií, ovšem váhala. Pokud jsem věděla, dost dobře se mohl proměnit v hada. Jenže se mi vážně moc líbil. Šel by mi k očím. "Kdepak se to tu vzalo?" pronesla jsem nepřítomně, zatímco jsem věcičku zkoumala pohledem.

//Kdyžtak tohle kolo Saturna preskočte, že spí:D

Den začal divně a kdybyste se mě ptali proč, asi bych vám to neuměla vysvětlit. Divné slunce pomalu lezlo na divnou oblohu. Dívala jsem se na východ slunce a přemýšlela, co je na něm tak zvláštní. Dráždilo mě, že to nedokážu uchopit – slunce vypadalo na pohled normálně, stejně tak jako obloha, stejně tak jako každý jiný den, a přesto něco bylo mimo. Dlouho jsem se tím raději nezabývala a raději vyšla do hájku poohlédnout se po něčem na zub nebo alespoň po chvíli klidu, když už nic. Dva kroky sem a dva kroky tam… a byla jsem ztracená z očí a myslí všech, kteří by mně snad chtěli hledat. Do toho háječku stromů jsem zaplula a zmizela v něm, jako by se za mnou zavřel. Dál jsem se ovšem cítila divně, jako by něco nebylo na svém místě… jenže všechno bylo na svém místě. Do háje, v lese ani věci nemůžou být jinde, než na svém místě! Drahnou chvíli jsem výhružně mžourala na větve jehličnanů, jako by mi snad mohly prozradit, proč je dneska všechno tak strašně nepříjemný na pohled, ale stromy mlčely. Dlouze jsem si povzdechla, co mě to vůbec napadlo, čekat odpověď od stromů? Dala jsem se na cestu dál. Drtila jsem pod tlapami divné jehličí a divné drobné rostlinky. Drzá veverka – dost divná, jestli se ptáte mně – po mně mrskla šiškou. Divoce jsem na ni zavrčela, znělo to ale… divně. Dobří bohové, co to dneska je? Den jsem strávila víceméně poflakováním se kolem, nezvládla jsem nic ulovit ani nic pořádného udělat, než slunce zase začalo zapadat. Došla jsem až k okraji lesa a usadila se vedle vzrostlého smrku, abych mohla pozorovat západ toho dnešního divného slunce. Drsná kůra stromu mě drbala na boku, když mě poprvé napadlo, že možná nebyl divný ten den. Děsivá myšlenka mi vnikla do hlavy – co když jsem ta divná já?

Prichádzala jar. Dokial som travila čas v horách, necitila som to tak silno, avšak teraz, keď som zliezla do nížinny, už o tom nebolo sebamenších pochyb. Sneh roztával pod slnečnými lúčemi tak rýchlo, až som sa divila, že sa rieky nevylievaly zo svých koryt. Možno k tomu nakoniec dojde – keď som totiž k jednej došla, abych sa napila, modlila som sa, aby sa mi nesmekly laby na klzkom brehu, rieka totiž tekla rýchlo a divoko. Keby som do nej spadla, pravdepodobne už by mi nebolo pomoci. Keď som utíšila svoj smäd, posadila som sa do travy, z ktorej už zmizol sneh a zatvorila som oči. Konečne chvíla klidu...
„Ahoj!“ ozval se mi u predných lab radostný hlások. Otrávene som otvorila oči a zamračila sa na mokré stvorenie, ktoré sa na mňa veselo zubilo. Vľča? No, tomu to stvorení bolo asi najpodobnejší, ačkoliv smrdelo rybinou a bolo tak obalené mokrou travou a vodnými rostlinami, že ťažko povedat. A čo to malo v chlpoch? Šupiny? Beztak sa válelo v zdochlej rýbe. No výborne. „Nazdar,“ opáčila som neveselo. Nepotrebovala som v svojom živote ďalší pískle, natožpak takéto smradľavé a špinavé. Naviac som si práve užívala odpočínku. Možno, keď mu nedám žádný námet k hovoru, prestanem ho baviť a ono odíde. Omyl. „Čo robíš?“ „Sedím tu. Čo chceš?“ Vyzeralo to, že patrí k tem extrémne otravným a vytrvalým jedincom. „Ani neviem,“ vrtelo ocasom, pričom z nej lietalo bahno a voda na všetky strany. „Bol som v jazere!“ ohlásil malý vlk hrdo. „To som pochopila,“ zamručela som a pohlédla úkosom k jazeru, do ktorého rieka vtiekala o kus ďalej.
„Kto ťa hlída, skrčok?“ otázala som sa ho. Zdálo sa mi, že ať už má vľča na krku kdokoliv, asi nebude zrovna oplývať rozumom, keď ho nechá pobíhať u rozvodnenej rieky. „Já sa hlídam sám!“ zahihňal sa vlčok a otrepal sa. Protáhla som tlamu, na ktorej mi po jeho výstupe ulpely kusy mokrej travy. „No jasné. A kde teda bývaš, keď si taký samostatný?“ spýtala som sa s pozdivhnutým obočím. „No predsa v riece! Pozeraj!“ „Čo?“ vyhrkla som, no než som sa nadála, mokré vľča sa rozbehlo a skočilo priamo do divokej vody. „Zabiješ sa!“ Rázom som byla na nohách a už som premýšlala, ako to sprosté vľča budem loviť z vody, keď sa mu rozosmátá hlava vynorila nad hladinu. „Prečo by som sa zabíjal?“ zubil sa. „Čo si nikdy nepočula o vodných vlkoch? Ani bych sa nedivil. Je nás už strašne málo a skrývame sa. Mama by mňa prerazila, keby zistila, že sa vybavujem s vami suchozemskými. Už musím isť.“ Vodné vlča sa naposled zazubilo, kus poodplulo proti prúdu rieky, mrsklo sebou ako ryba a zmizelo mi z dohľadu. Pomalu som zamrkala. „Čo to malo byť?“ zavrčala som potom ticho. Vodný vlk? Čas vratiť sa do hor. Na svete už nezbolo vobec nič normálneho.

Táhla jsem v tlamě vlče, které se tentokrát bohům díky nevzpouzelo. Sheya se zřejmě smířila se svým osudem. Do čeho jsem se to navezla? posteskla jsem sama sobě. Nechtěla jsem snad ještě před pár hodinami, aby někdo přišel a tohle břímě ze mě sejmul? Jenže teď... Byla jsem vyřízená, a možná kvůli tomu jsem byla tak naměkko z tvorečka, kterého bych se jindy hleděla pěkně rychle zbavit. Možná, že tohohle, téhle chvíle slabosti a lítosti, ještě budu pěkně litovat. Na druhou stranu, pískle sice vypadalo, že skoro nic, co se kolem děje, nechápe, ale alespoň mi do ničeho nekecalo a vypadalo to, že je celkem nakloněno na mou stranu, což byl teda vážně vzácný úkaz. Naštěstí se zdálo, že ani Severka nehodlá být naštvaná dlouho. Fajn. Její smích však mým uším zněl poněkud... nevesele. Při zmínce Nym jsem stáhla tlamu do tenké linky. Kde vůbec byl tenhle fracek? Někde s Jiskřičkou, nepochybně. Kdoví, jestli ještě vůbec žily. No, z mé strany, jestli někde obě zdechly, žádná škoda. Je to divný. Nevím, kde se pořád berou. Situace kolem vlčat byla vskutku zvláštní. Byla jsem ochotná tolerovat Sheyu, dobře teda, když už jsem si takhle naběhla. Jestli jich ale mělo přibývat.... raději na to ani nemyslet. Až se trochu zmátoří, musíme od ní vysondovat, kde se vzala. Třeba by se její rodina dala ještě zastihnout. Možná ji hledají. Pochybovala jsem však o tom. Kdyby pískle někdo stopoval, nejspíš by už tady byl. Buď byli po smrti, nebo na ni kašlali.
Cítila jsem, jak tělíčko v mé tlamě postupně ochabuje únavou a spánkem. A tos chtěla držet hlídku, ušklíbla jsem se pro sebe.
Když tedy Sheya v sevření mé tlamy vytuhla, mohla jsem svou pozornost věnovat Severce. Jak jsem si v tu chvíli uvědomila, moje nová jizva se rýsovala na podobném místě, kde se skvěla její spálenina, jako by to byla nějaká nová móda. Vyvolalo to ve mně leda tak další ušklíbnutí. Koutkem oka jsem po ní zamžourala. Bylo skoro absurdní, jak málo jsem ji znala - a většinu ostatních ze smečky též. Zdálo se mi celou dobu, co jsem tu strávila, že všechno dělám sama, a když jsem se teď po pár týdnech vrátila, vypadalo to, že všechno kolabovalo v chaos. Haruhi zavalená lavinou, nějaký cizinec u hranic, vysílené vlče zapadané ve sněhu. Jenže teď se museli snažit i ostatní. Já byla nepoužitelná, už jsem se viděla stočená do klubíčka někde v jeskyni. Hele, jestli potřebuješ někde bejt, tak běž, otočila jsem se v chůzi na Severku. My s pískletem snad chvíli přežijeme i tak. Stejně nebylo moc víc, co bychom mohly dělat, kromě toho, že se skryjeme do bezpečí úkrytu a budeme nabírat síly. Pokud tu nikdo neovládal nějakou velice specifickou magii na hojení ran v oblasti hrdla, nejspíš to bylo stejně jedno. Dokázala jsem si ale představit, jak absurdně to moje tvrzení mohlo vypadat, když jsem silně napadala na levou nohu, pomalu se bála hlubšího nádechu a dusila se kašlem pokaždé, když jsem řekla víc než tři slova. Bylo mi pod psa, umřít jsem se ale nechystala. Ne znova. O tom jsem ale Severce vykládat nehodlala. Je v úkrytu vůbec ještě nějaká kořist? obrátila jsem se k ní se zdviženým obočím, když jsem konečně spatřila vchod do jeskyně. Nemarnila jsem čas a zamířila tam, jak jen mi to moje zmlácené tělo dovolilo, i se spícím či minimálně klimbajícím vlčetem v tlamě. Snad se mi konečně dostane pořádného odpočinku.

//úkryt

Severka sice vypadala dost dotčeně mým myšlenkovým výbuchem, nicméně jsem dosáhla svého cíle. Zastavila, dokonce postavila Sheyu na zem. Mrkla jsem na pískle, jako že je všechno v pohodě. Slova vlčice s bílou hvězdou mě však zrovna nepotěšila. Lavina. Haruhi jsem ještě nepotkala, ale nejspíš to byla jedna z toho páru staroušků, o kterých mi říkal Falion. Alespoň s nimi jsem to jméno měla v hlavě spojené. "Hm," chtěla jsem už začít reagovat na Severky slova, než mi došlo, že to můžu udělat vnitřně, bez zbytečného dušení se. Fajn. Chápu. Jen... prostě zpomal, rezignovala jsem, neměla jsem sil se s ní dohadovat. Poznámku o tom, že to její chaotické třeštění kolem může lavinu strhnout spíš, jsem si raději ušetřila. Nepotřebovala jsem si dělat v smečce ještě víc nepřátel, než už jsem měla.
Vykročily jsme dál. Sheya však měla ve sněhu značné problémy. Protočila jsem oči, s vlčaty byl zkrátka kříž. "Počkej, pískle," zakrákala jsem a zalitovala, že s ní myšlenkami hovořit nemůžu. "Vezmu tě. Úkryt je blízko." Střelila jsem po Severce pohledem, aby počkala, než se zbavím dalšího kašle, který ta slova vyvolala, a vlče vytáhnu ze sněhu, kam zapadlo. Věděla jsem, že se jí to nelíbí, ale nedalo se nic dělat. Nechat ji v závěji sněhu jsme nemohly a aby s ní Severka zase začala někam bezhlavě zdrhat, no, to se mi taky nelíbilo. Nijak se mi sice nechtělo tahat s váhou navíc, ale Sheya byla beztak jenom takové kostnaté stvoření. Do úkrytu to snad ještě zvládnu. Znova jsem tedy opatrně uchopila kůži vlčete a zvedla ji do vzduchu, zatímco jsem se rozhodla Severce aspoň trochu objasnit, co se to tady u všech čertů děje. Jmenuje se Sheya. Nevím, kde má rodinu, prý přišla "od vody". Nemá ponětí, co je smečka, tipla bych si, že se tuláčtí rodiče potřebovali zbavit hladového krku - nebo se jen ztratila.
Šla jsem pomalu. I tak jsem ale byla za chvíli udýchaná a hluboké nádechy mě trýznily neskutečnou bolestí. Supěla jsem do kožichu písklete a vyhlížela obrysy úkrytu. Ať už jsme blízko, pomyslela jsem si zoufale, ale uvědomila si, že to nejspíš může slyšet i Severka. Zatvářila jsem se tedy neohroženě a táhla se dál hlubokými závějemi, ačkoliv mi před očima chvílemi tancovaly mžitky. Odněkud od hranic se ozvalo další chraplavé vytí. Rozhodla jsem se dělat, že ho neslyším. Měla jsem dost svých problémů.


Strana:  1 ... « předchozí  67 68 69 70 71 72 73 74 75   další » ... 91

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.