Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že s otevřením dveří do oné místnosti se naše situace začala dosti vyhrocovat. Protože jsem měla oči uzamčené na svém cíli, jímž byl králík, situaci kolem jsem vnímala jen tak periferně. Ilenia s Hnědkou stály ve dveřích jako živá barikáda, zatímco Sheya se vznášela někde v blízkosti slunce a Vořech stále řečnil, přičemž se snažil do toho zatáhnout mne. Stiskla jsem čelisti, ale pro tu chvíli jsem jazyk udržela na uzdě. Bylo třeba eliminovat králíka. To byla priorita. Alespoň moje priorita.
Příležitost to provést se mi naskytla hned záhy, když si to králík nakráčel k Norimu, poklepal mu klacíčkem na ten jeho užvaněný čumák a vzápětí ho začal táhnout vstříc dost nepříjemně vyhlížející kleci. Ha - ha, ty chytráku, pomyslela jsem si a mohutně protočila oči, když ten černý ňouma začal kvílet, jako by ho na nože brali. Nejraději bych králíka nechala, ať tam Vořecha zatáhne a nechá ho trošku posmažit v té elektřině, avšak celá situace už mě začínala dost otravovat a tohle byla možná jediná šance, jak se odtud dostat. Králík byl ke mně zády a já byla jediná, kdo mohl něco udělat. Teď nebo nikdy.
Kdybych se rozhlédla, možná by mi došlo, že ty klapky na oči, jaké měl i ušák, by mi pomohly se pohybovat, jenže já se nerozhlédla. Nevzpomněla jsem si ani na Kladivo. Šla jsem přímo po králičích uších, které mi tolik ležely v žaludku. Se zavrčením jsem naposledy vyskočila, rafla králíka za ušiska a odtrhla ho od Vořecha - možná, že vlk přitom ztratil pár fousků, ale to nebyl můj problém, což? Chytla jsem ho pevně a udělala první věc, co mě napadla. Mrštila jsem s ním přímo do té elektrizující klece, do které chtěl zavřít Vořecha a kopnutím zabouchla dveře. "Kvávíček ti pocuchal foufky? To snad néé," zašišlala jsem na vlka, který předtím hučel jako malej smrad. "Hlavně nebreč," poradila jsem mu ještě. Popadla jsem Kladivo, příhodně se vznášející ve vzduchu někde v úrovni mé tlamy a pro jistotu jím pořádně praštila do dveří klece, aby se pokazily a králík nemohl ven. Když už jsem byla v tom, zamířila jsem si to polovičním letem, poloviční chůzí k Ilenii a její kámošce, které už rovněž měly na očích ty klapky a dala pár pořádných ran do řetězu na obou stranách. "Běžte a buďte volné," zamrmlala jsem přitom. Snad je to rozpojí. Proti své vůli jsem už zase všem pomáhala a tahala je z průšvihů. Jestli já nejsem přímo příkladně čistá duše... Zbýval už jen jediný člen naší výpravy - ten nejdůležitější. A ten byl... "Co tam děláš, Sheyo?" zavolala jsem se zdviženou hlavou na vlče, které se vznášelo kdesi u slunce a s něčím tam šachovalo. S čím, to jsem ovšem neměla nejmenší ponětí.

K mému zklamání hadi Vořecha nesežrali. Naopak. Usnuli a on tak stihnul nastoupit do zvedačky, než mu ujela před čumákem. Kruci. Samozřejmě si neodpustil inteligentní připomínky. "Sheya bude nejhustější vlčice v okolí, abys věděl, se kterou nikdo nebude zametat a nenechá se vodit za nos od nějakých, ehm... buranů," sjela jsem ho výmluvně pohledem. "Ty jseš asi docela pomalej, co?" pronesla jsem následně velice shovívavým hlasem, jako bych mluvila k mentálně zaostalému vlčeti. "To ucho, drahoušku, mi ukousl jistý pobuda už před spoustou let, čehož by sis jistě všiml už dříve, kdybys neměl hlavu nacpanou až po krk ve svém řitním otvoru. A kdybych já měla takovou moc, abych s ní ukradla slunce, myslíš, že bych se tady plácala s tebou v nějaký zaplivaný jeskyni?" pozvedla jsem obočí. "Takže se laskavě uklidni. Chci to samý, co asi všichni. Vypadnout odtud. Nepatřím k tamtěm."
Naštěstí zvedací stroj dojel na konec své cesty a já kvapně popadla Kladivo a vystoupila ven. Krátký pohled kolem mi prozradil, že už tu jsou i Ilenia, její divná kámoška a Sheya, která možná vypadala trochu očouzeně, ale jinak v pořádku. "Sheyo, díky bohům! Jsi celá?" usmála jsem se na vlče a pak přejela pohledem k Ilenii, která se mi... snad klaněla? Dokonce neřekla ani slovo o mých ušiscích, Vořech na ně ale okamžitě musel upozornit. Protočila jsem oči a natočila svoje oslí slechy k Ilenii: "Líbí se ti? Nechala jsem si je narůst speciálně kvůli tobě - abych tě lépe slyšela."
Ovšem nemohla jsem si s Ilenií užít vůbec žádnou zábavu. Cosi totiž začalo Sheyu smýkat po podlaze - všimla jsem si až teď, že jí na krku visí klíč, který ji tam vleče. Než jsem stačila cokoliv udělat, dveře před námi se otevřely a odhalily průchod do zvláštní místnosti. Vyvalilo se z ní oslepující světlo. "Slunce!" vydechla jsem ve stejné chvíli, kdy k onomu závěru došla i Sheya. Přistoupila jsem k vlčeti blíž a cítila, jak se mi otřelo o bok, když se nám v zorném poli objevil i zajíc. Zajíc, který na nás povolával mutanty. Zavrčela jsem. Ilenie a Hnědá byly svázané, ty nic dělat nemohly, Sheya šla zkusit osvobodit Slunce a Vořech se zaobíral filozofickou úvahou nad tím, jak asi králíček mohl sundat zářící kotouč z oblohy. "Pomocí magie! A teď drž pec a pomož mi ho chytit!" štěkla jsem po vlku a zamířila přímo po králíkovi. Jenže, jak jsem záhy zjistila, jsem běžela vzduchem. Chvíli jsem se bezmocně potácela nad zemí, než mi tlapy zase dopadly na podlahu. Znovu jsem zavrčela. Co to je za čáry? Ale nehodlala jsem se nechat zastavit takovou prkotinou. Vyskočila jsem do vzduchu a mávala tlapami, jako bych plavala, než jsem dopadla a zase to celé zopakovala. Dostanu ho a pak uvidí. Vytřesu z něj tu jeho malou dušičku. Jistě měl na svědomí i to, že mi na hlavě vyrašila ta králičí ušiska. Propracovávala jsem se k němu.

//Souhlasím s Therionem i Sigym, bohužel... situace ve smečce mi taky momentálně moc nevyhovuje :/ Hlavně teď teda jak jsme se všichni sešli, zasekali a Skyl nakonec několikrát slíbený post ani nedodala... chápu, že času třeba tolik není, ale když už teda byli všichni pokupě, přišlo by mi dost vhodné aspoň nějakej pidirychlo post nahodit a ne všechny zasekat, přičemž ve finále z toho stejně nic není a nikdo nic neví. Šla jsem se Saturnem do Maharu s nadějí, že to tady nová krev trochu oživí, ale nakonec je tu vlčat spousta (a skoro bych snad řekla že až moc, sorry not sorry) a mrtvo je tu stejně... Nevím, mrzí mě, že to se smečkou takhle špatně vypadá :(

"Hrmgpfffh." To byla jediná odpověď, jaké se Vořechovi na jeho kecy dostalo, neboť v té chvíli už jsem v tlamě svírala kladivo a nehodlala jsem plýtvat časem, abych mu odpovídala. Byl to podprůměrně inteligentní jedinec, to bylo jasné. S takovými nemá cenu se vůbec zabývat. Škoda vůbec plýtvat dechem a mozkovými buňkami na nějakou odpověď.
Moje taktika, která ni nebyla tolik taktikou, jako spíše výbuchem vzteku, zafungovala. Každého hada, kterého jsem Kladivem přetáhla po hlavě, jsem si představovala jako Vořecha, Lennie, Nym či třeba mého vykutáleného bratra. Bylo to velice uspokojující. Navíc ještě i efektivní. Netrvalo dlouho a probila jsem si cestu až k té jezdící věci, která nejprve sjela dolů a já předpokládala, že brzy se vrátí i nahoru. Nastoupila jsem dovnitř a až tehdy se ohlédla na Vořecha, který si nevedl zas až tak dobře. Neměl u sebe žádnou zbraň, pouze svou inteligenci - takže byl, chudátko malé, úplně neozbrojený. Hadi už se k němu slézali, zjevně připravení ho pozřít zaživa, dokud z něj nezbude nic, než hromádka okousaných kostí. Jak tragické, otřela jsem si z oka imaginární slzu a odložila si kladivo k nohám. Zvedátko se zachvělo. Nejspíš se chystalo vystoupat nahoru, kde asi mistr Vořech nechal Sheyu na pospas smrti.
Vlk se ovšem nehodlal jen tak smířit se svým osudem. Způsob, jaký si vybral k boji s hady, byl ovšem dost... nevšední. Mírně jsem protáhla obličej, když začal zpívat. To mě podrž. Zpíval a procházel mezi hady jako nějaký zaříkávač. "Doufáš, že jim z toho kvílení popraskají hlavičky?" nadhodila jsem jízlivě. Hadi stejně nemají uši. Jenže z faktu, že Vořech ještě nebyl mrtvý, se dalo usuzovat, že něco to s nimi asi dělalo. Možná se jen rozmýšleli. Stejně vlkovi nezbývalo moc času, tak jako tak. Podlala zvedačky pod mýma nohama se opět zachvěla, tentokrát silněji. "Jestli chceš nahoru, měl by sis máknout!" upozornila jsem ho vesele, když se stroj otřásal už soustavně a do vzestupu zbývalo už pouze pár vteřin. Možná to stihne, možná ne. Bylo mi buřt, co s ním bude a rozhodně jsem mu nehodlala pomáhat. Opustil mou chráněnku, když byla v nebezpečí, tak teď ať si to vyžere. Kvůli takovým já nehnu prstem.

Nedalo se říct, že by věci šly zrovna podle plánu. Naopak. Pokus o vyvolání iluze, která mě měla spasit a zachránit mi zadek, se nezdařil. Iluze se neobjevila žádná, zato jsem ucítila divné šimrání na uších. Zdály se mi jaksi delší. No krucinál. Rychle mi docházela trpělivost s tímhle pitomým místem plným ještě pitomější magie. Nemohla jsem se dočkat, až popadnu Sheyu a zmizíme. Přede mnou se objevila úniková cesta, která by mě možná k vlčeti mohla přiblížit. Vykročila jsem tím směrem, uši mi při chůzi otravně plandaly sem a tam.
Ale ještě nebylo hotovo. To, že mi narostly oslí uši, zjevně nestačilo. Všude kolem se začalo ozývat zlověstné syčení a ze všech koutů vylézali hadi. Otřásla jsem se odporem. Neměla jsem ráda studené plazy, jejich rozdvojené jazyky a ty přechytralé oči - ta verbež vůbec neměla právo vypadat tak záludně a přechytrale. A aby toho nebylo málo, kde se vzal, tu se vzal, stál tu Vořech. Samozřejmě s velice chytrými poznámkami. Zaskřípala jsem zuby na násadě věci, kterou jsem pojmenovala Kladivo. "Nechtěj vědět, co se stane tobě, když se nepřestaneš gebit jako úplnej výmaz," procedila jsem skrze zuby, když jsem Kladivo na chvíli odložila. To jsem zase schytala bandu, protočila jsem oči.
"Pro tebe Cynthia," prskla jsem na Vořecha a zauvažovala nad jeho nabídkou. Neměla jsem ovšem asi moc na vybranou. "Hm. Co mi zbejvá. Ale budeš svoje síly používat taky, ne, že já budu dělat všechno a ty se za mnou potáhneš jak smrad," stočila jsem své dlouhé uši dozadu, aby bylo mezi námi jasno. Jeho další slova mě ale donutila vytřeštit oči: "Tys byl se Sheyou?" No jasně - odkud odjinud by přišel na "Thiu?" "A opustil jsi ji? Když se z ní... kouřilo?" Dostala jsem náhle chuť vyrazit Kladivem Vořechovi mozek z hlavy. Stejně ho zjevně nepotřeboval. "Takovou pomoc mi byl čert dlužnej! To snad není možný!" Vztekle jsem nakopla kámen, který spadl přímo mezi hady. "Použiju to! Jen se dívej, jak - a dávej bacha, abys to příště nebyl ty!" Vztek, který mnou cloumal, jsem rychle přeměnila v činy. Hada, který se mezitím připlazil ke Kladivu, jsem čapla za ocas a mrskla s ním o stěnu, načež jsem ten podivný nástroj vzala opět do tlamy a praštila s ním dalšího plaza. Ozvalo se uspokojivé křupnutí. Hadů bylo moc na to, než abych je mnohla všechny pobít, ale zdálo se, že Kladivo bude užitečné. Vztekle jsem odkopávala hady z cesty a oháněla se svým novým pomocníkem napravo nalevo, hlava nehlava a probíjela se dopředu. Únik se zdál být tak blízko... s trochou štěstí jsem to mohla zvládnout.

Těkala jsem očima po stěnách i po těch vchodech. V jednom z nich by mohla být Sheya. Musím se tam dostat. V místnosti jsem však nebyla jen já, byli tam i ti divní mutantovlci, kteří mě osobně připadali jako něco, co se nedávno vydrápalo vlastními silami z hlubin pekelných. Prozatím jsem se tiskla ke zdi a zdálo se mi, že si mě nevšimli, ale jak to bude, až se začnu pohybovat? Držela jsem sice v tlamě tu divnou věc - kladivo, budu tomu říkat kladivo - ale pochybovala jsem, že by mi byla co platná. Nepředpokládala jsem ostatně, že by mi pomohly třeba zuby nebo hrubá síla. Ti mutanti se uměli proměnit v dým a vůbec byli nejspíš magičtí až na půdu. Přemejšlej, Cynthie, přemejšlej, sakra! Možná, že kdybych vyvolala iluzi a odvedla jejich pozornost... jenže kdoví, co by moje magie udělala v kombinaci s magií tohohle místa? Mohli bychom klidně všichni vyletět do vzduchu.
Stála jsem tam jako trubka u zdi a čas mezitím běžel. Sheyu už možná někde porcovali a já tam trčela jako naprostá a totální kráva. A vtom mi do čenichu vplul její pach. Sheya! Je někde tady! Rozhlížela jsem se ještě horečněji, ale nikde jsem ji neviděla. Bylo to jasné. Musím se dostat tam k těm vchodům. Určitě ji drží tam. Zmetci. Pevně, pevněji, než bylo potřeba, jsem sevřela zuby kolem držadla věci v mé tlamě a vykročila co možná nejtišeji a nejsvižněji podél zdi na druhou stranu místnosti. Ve stejné chvíli jsem to nakonec riskla a pokusila se vyvolat iluzi druhé Cynthie na opačné straně místnosti, než jsem se nacházela. Doufala jsem, že to vyjde a celá jeskyně mi nespadne na hlavu.

Zdálo se, že i naši drahou Nádheru naše setkání naplňovalo nekonečným blahem a radostí. Kdybychom se setkaly za příznivějších okolností, jistě bychom si velice zajímavě poklábosily - například o tom, proč Ilenie vypadá, jako by jí někdo rozšlehal xicht vrbovým prutem a proč si nehlídá svýho bráchu, že jsem ho v horách už neviděla pěknou řádku dní. Bohužel však nebyla vhodná chvíle. Dělo se tady něco moc nekalého.
Vlk mi odpověděl na mou otázku, vlastně na obě - na tu vyslovenou i na tu nevyřčenou. Je to idiot. No výborně. "Ty a párty zvíře, jo? Takovej vypelichanej vořech? Už se našla vlčice, která by si o tebe aspoň otřela tlapy?" povytáhla jsem obočí a po očku stále mžourala po Sheye, jestli se náhodou nechystá vydat do té sluje pekelné, která se otvírala před námi.
To, co se stalo vzápětí, jsem nečekala a nemohla jsem tomu nijak zabránit. Z podivných vlků, strážců jeskyně, se stal dým. Nejprve se ovinul kolem Ilenie a její potrefené kámošky. Natáhla jsem obranitelskou tlapu po Sheye, jenže to už stíny čaply i ji a párty zvíře. Mě ale nic nepopadlo. Zůstala jsem sama. To snad ne. Rozhlížela jsem se kolem, ale všichni byli v tahu. Logika napovídala, že pokud je ty stíny někam odnesly, nejspíše to bylo do té jeskyně před námi. Přistoupila jsem opatrně o pár kroků blíž. "Sheyo?" zavolala jsem dovnitř, ale odpovídala mi jen ozvěna odrážející se od stěn. Do pr... To přece nemohla být pravda. Nemohla jsem přeci Sheyu zase ztratit - tak strašně brzo po té řece! Kdyby stíny odnesly jen ty tři, nejspíš bych se sbalila a odešla. Neměla jsem sebemenší zájem o to zabývat se zase nadpřirozenými silami a už vůbec ne lézt do nějaké jeskyně. Jenže v té jeskyni mohla být Sheya. A tu jsem opustit nemohla.
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem zaslechla Sheyin hlas. Naříkala a prosila. Je tam! A zatím žije. "Sheyo!" vyhrkla jsem. "Jdu pro tebe! Ti parchanti tě nedostanou!" Vběhla jsem do jeskyně a málem se skutálela z řady kamenných stupňů, které vedly kamsi do temnoty. Trochu jsem zvolnila, ale jen tolik, kolik bylo nutné. Následovala jsem Sheyin hlas, který mi kamsi unikal, vzdaloval se, jako by ji někdo odnášel chodbou pryč. Kromě strachu o Sheyu mne poháněl také vztek. Vztek na celou zatracenou Gallireu, blbé magie a bohy, kteří si zahrávají s našimi životy. To je přijde zatraceně draho. Byla jsem v tu chvíli připravena plivnout bohům přímo do tváře? Ano. To si pište.
Měla jsem poněkud tunelové vidění a soustředila se jen na cestu dolů, všimla jsem si ale i tak obrazců slunce z drahých kamenů. Opravdu ukradli slunce. Výborný. Nechtěla jsem ale zachraňovat svět. To ať dělají ostatní. Já chtěla jen sebrat Sheyu a vypadnout. Nemělo to ale být tak snadné. Její hlas se mi stále vzdaloval, až mě dovedl do podzemní místnosti. Na divném nohatém špalku se tam povalovaly ještě divnější věci. Harampádí, řekla bych v první chvíli. Mohlo by se to hodit, napadlo mě pak. Přejela jsem věci pohledem a vzala do tlamy ten... no, nejvíc mi to přišlo jako šutr na klacku. Vypadalo to, že by mohlo celkem bolet, kdyby tím někdo dostal do hlavy. Pak jsem vykročila dále... a hned se s bušícím srdcem přitiskla ke stěně. Ve velké místnosti pochodovali ti mutanti. Byly tam další vchody, které jistě vedly dál a taky nějaká páčka. Kdybych ji zmáčkla, jistě by se něco stalo, možná i něco užitečného. Jenže jak se k ní dostat, aniž by mě čaply stíny?

//Úzká rokle (přes Stepní pláň)

"Neřekla jsem, že jsi tlustá," zakroutila jsem hlavou, protože vlče postavilo moje slova úplně na hlavu. "Řekla jsem jen, že jsi vyrostla." Kráčely jsme dál pod příkrovem noci, která se táhla a táhla, nikde ani náznak úsvitu. Začínala jsem tušit nějakou levárnu. Možná bychom se měly vrátit.
"Blázen... no, to je třeba někdo, kdo se chová divně. Tenhleten Newlin byl třeba fakt šíleně upovídaný a polovinu času jsem mu ani pořádně nerozuměla. Byl ale vlastně docela fajn," uznala jsem nakonec - sice mi z něj málem vybouchla hlava, ale překavpivě byl schopnější než většina ostatních vlků, které jsem tu potkala.
"Sluníčko by to ch-" Zarazila jsem se v půli slova. Něco hlasitě prásklo. Okamžitě se mi zježil hřbet. "Co to sakra bylo?" prskla jsem podrážděně. Ne. Ne. Nic takovýho. Ne. Rozhodně ne. Byla jsem připravena otočit se k odchodu. Zmizet odtud a už se sem nikdy nevracet. Nehodlala jsem se do toho nechat zatáhnout - ať už "to" bylo cokoliv. Jenže Sheya se místo toho rozběhla za tlumenými hlasy vlků, které přicházely z prostoru před námi. "Ne, počkej!" zavolala jsem za ní, ale bylo už pozdě. Unikl mi frustrovaný, poraženecký povzdech a vydala jsem se za vlčetem, než se mu něco stane.
Tak jako u každé magické anomálie, i tady už se nacházel pěkný sněm čumilů. "Zdravíčko, vážení," pronesla jsem přezíravě. Ne zrovna ideální tón pro první dojem. Přejela jsem je pohledem. Nepřišli mi nikterak příliš zajímaví - hnědá vlčice, šedivý vlk a... Helemese. Na tváři mi vykvetl široký škleb, navzdory situaci, ve které jsem se octla. "Jestlipak to... no mě snad šálí zrak... jestlipak to náhodou není Nádhera?" zalapala jsem po dechu v hraném šoku. Nepochybně to byla Ilenie, ačkoliv od našeho posledního setkání ji asi někdo trochu požvýkal, soudě dle šrámů na jejím těle. Nádhera a Legenda se opět setkávají. He. Kdo by to čekal.
Neměla jsem ale šanci ji pořádně přivítat, protože jsem si lehce opožděně všimla pekelných stvoření, která obcházela jeskyni před námi. Nakrčila jsem znechuceně čenich. Vyzařovalo z nich leccos, ale rozhodně nic dobrého. "Co jsou zač?" hodila jsem otázku tak nějak do éteru, zrak mi přitom ale zabloudil k jedinému samci ve skupince. Jeho odpověď mi jistě hned ukáže, jestli je co k čemu, nebo je to jen další ze zdejších mamlasů. "Drž se od nich dál, Sheyo," upozornila jsem ještě vlče, ačkoliv jsem nepředpokládala, že by se k těm zrůdnostem chtěla přibližovat. "Určitě jsou nebezpeční." Pro jistotu jsem se postavila nad ni v ochranářském gestu. Byli tu cizí vlci a ještě nějaká magie. Ne zrovna místo, na kterém bych Sheyu chtěla mít.
Z písklete pak vypadla poznámka, ze které se mi málem otočil žaludek. Ukradli slunce? Znělo to jako blbost. Minimálně by to znělo jako blbost kdekoliv jinde, ale tady to znělo děsivě pravděpodobně. Žeby proto ta dlouhá noc? Ne. Tak to být nemůže. Jenže co když ano? "Určitě musí být nějaké jiné vysvětlení," pronesla jsem skoro jako prosbu.

//Ageron (přes Dlouhou řeku)

"Rozhodně se tu jeden nenudí," souhlasila jsem s poněkud menším nadšením, než jaké sálalo ze Sheyi. Že se něco pořád dělo byla pravda, ale mě to jako taková zábava obvykle nepřišlo. Pískle ale nemělo na svět tak pesimistický náhled jako já, alespoň ne prozatím. Gallirea k ní konec konců byla dosud celkem milosrdná, pokud tedy pominu to menší zaškobrtnutí, kdy jsem ji ztratila. Jinak ovšem prozatím nemusela nikdy čelit zdejším obludám nebo pobíhat kolem se změněnou podobou. Jediné, co musela, bylo hledat poklad nějakého motýlka, což dokonce i znělo jako činnost vhodná pro vlčata. Však ona na to časem přijde, že to tady nemusí být taková procházka růžovým sadem, jak se zdá.
Opravdu bylo třeba překročit řeku. "Fajn. Takže příměří?" zazubila jsem se na vlče, než jsem ji zvedla do tlamy a přebrodila se s ní přes řeku. Na druhé straně jsem ji postavila na pevnou zem a odfoukla si: "Nějak rosteš, poslouchej. Brzo už tě neunesu." Hrozné, jak ten čas letěl. Brzy budeme mít zase léto a to se mi zdálo, že zima skončila teprve před chvilkou.
"Vlastně jsem tu byla," vzpomněla jsem si, když jsem se rozhlédla kolem. "Jenže to byl ještě všude sníh. Hledala jsem tady jídlo s jedním... bláznem. Jmenoval se Newlin." Celkem mě zajímalo, jestli můj ukecaný vyhřívaný polštář přečkal zimu v pořádku. Byl to pěkně chaotický splašenec, ale jestli si pomohl magiemi, měl by být nejspíš za vodou.
Sheya však po chvíli pronesla velmi správnou poznámku. Nakrčila jsem čenich. "Nevím. Zdá se, že tahle noc je nějaká dlouhá. Možná jen nemáme přehled o čase?" To se mi ale náhle zdálo nepravděpodobné. Snad kdyby to tak připadalo jen mě, ale když na to poukazovala už i Sheya, nejspíš něco vážně nebylo v pořádku. "Slunce musí vyjít každou chvíli," pronesla jsem nakonec rozhodně a kráčela dál, ignorujíc temné nebe nad námi. Do žádné další magické habaďůry se zatáhnout nenechám.

//Ostrá skaliska (přes Stepní pláň)

//Ragar

Běžela jsem z kopce za tím mrňavým ďasem. Sheya sršela energií a naštěstí se zdálo, že na ní ten nedobrovolný výlet po řece nezanechal žádné příliš vážné následky, protože se hnala dopředu ozlomkrk naprostou tmou bez sebemenšího náznaku strachu. Já osobně se trochu obávala, že si srazím vaz, až mi podjede noha na nějakém kameni, ale na opravdový strach jsem neměla čas. Měla jsem přece babu, ne? A tu jsem musela předat pískovému vlčeti, jehož ocásek se třepotal temnotou přede mnou.
Podle tajmené záře, která se vznášela kolem nás, jsem poznala, že jsme už opustily Ragar a vběhly do svítícího lesa. Mech aspoň trochu prosvěcoval noční tmu, takže jsem nemusela pořád poulit oči, jestli náhodou neběžím plnou rychlostí proti stromu. "A už tě mám!" zvolala jsem triumfálně ve chvíli, kdy jsem byla od Sheyi vzdálena snad už jen na dva skoky... když vtom vlče udělalo cosi, s čím jsem vůbec nepočítala. Prudce se zastavilo. Okamžitě jsem prudce vybočila do strany, abych Sheyu nepřeválcovala a jen tak tak, že jsem se ani nepřerazila, ani nespadla do řeky, na jejímž břehu jsme se náhle octly. Zarazila jsem se jen kousek od vody, drápy zaryté do hlíny. Pak jsem se obrátila a plácla Sheyu po zádech: "Vidíš? Dostala jsem tě!" Asi to nebylo tak úplně fér, když se do cesty postavila taková překážka, ale co. Dohnala bych ji i tak.
Zdálo se ale, že pískle na honičku už zapomnělo a místo toho má jiný plán. "Další výlet?" pozvedla jsem obočí. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi chce. Minule to nedopadlo zrovna ideálně. Pak jsem si ale povzdechla. Ale co už. "Víš co? Fajn. Pojďme. Na co budem vysedávat v horách?" V Ragaru bylo duší, které mohly hlídat území, dost. Pokynula jsem Sheye hlavou a vykročila podél řeky kamsi dál.

//Úzká rokle (přes Dlouhou řeku)

Savior na Sheyu mírně vycenil zuby, když k němu sebevědomě zamířila, nejspíš aby si prohlédla jeho zelené znaky. Mírně jsem se napjala, když jsem spatřila ono varovné gesto, ale naštěstí to zarazilo i Sheyu a dále k vlku nelezla, naopak se od něj vzdálila. "Ne každému je příjemná taková invaze do osobního prostoru, Sheyo," upozornila jsem vlče pro její vlastní dobro. Byla jsem ráda, že ji Savior zrovna nepopadl a nesmýkl s ní do boku, jak jsem ho to jednou viděla udělat s Nym. U Sheyi by mi to asi nezpůsobilo pocit zadostiučinění...
Naštěstí se zdálo, že ti dva jsou opravdu na odchodu. Nym slíbila, že pískleti pak své příběhy z cest bude vyprávět. Mhm, to jasně. Nezapomeň si je řádně přibarvit, abys vypadala jako totální frajerka, pomyslela jsem si otráveně. Nepochybovala jsem, že pokud Nym nezažije dostatečně zajímavé dobrodružství, klidně si nějaké vymyslí. Pak už ale Savior vstával a pobízel Nym, aby šla. Zaskřípala jsem zuby při poslední poznámce od té nedorostlé puberťačky. "Ty si hlavně dávej bacha na jazyk, smrade," zasyčela jsem za Nym, jenže už jsem z ní viděla jen špičku ocásku. Byli pryč. Zhluboka jsem si vydechla.
"Zlá nebyla," uznala jsem. "Hm... bylo by asi... ehm, fajn, kdybyste se spřátelily," vysoukala jsem ze sebe neochotně. Chtěla jsem, aby Sheya měla kamarády, ale musela to být právě Nym? Fakt? "Jenže já jí prostě nevěřím. Nym umí hrát pěkný divadlo," zašklebila jsem se kysele na kámen, za kterým mi vlčice zmizela z dohledu. Přetvařovat se Nym uměla dobře, o tom jsem se přesvědčila již několikrát.
Pohlédla jsem na potemnělou oblohu. Noc se zdála téměř nekonečná... možná jsem jen ztratila pojem o čase. Ve vzduchu se vznášely různé pachy, známé i méně známé. Než jsem je ale stačila všechny rozšifrovat, plácla mě malá tlapka a vlčecí hlas mě vyzíval k honičce. Nenápadně jsem protočila oči - hravou náladu mi dokonale pokazila návštěva od Nym - ale rozběhla jsem se stejně za Sheyou z kopce. "Jen počkej, až tě dostanu!"

//Ageron

//Dorazím též! :)

Sheya se velmi zajímala o Saviorovy znaky. Divila bych se ovšem, kdyby z vlka něco vyrazila. Nevypadalo to, že by byl zrovna v hovorné náladě. Klidně mohl být jen umazanej od trávy, pokud šlo o mě. Nym zase Sheye odepřela koulovačku, či "hru na sníh" s tím, že se se Saviorem chystají na dobrodrůžo. Už zas? Hm... a tentokrát bez Lennie. Nijak jsem si ale nestěžovala, alespoň to znamenalo, že nebudeme mít s Nym moc času na to začít se handrkovat. Prozatím se ovšem chovala celkem slušně, tedy až na tu lež a evidentní přetvářku, ale to byla tak nějak klasika, ne? Co jiného jsem mohla čekat...
Trochu mě udivilo, když se Savior přidal na mou stranu a řekl Nym, ať si přestane vymejšlet - tedy... víceméně. Nym ho propálila pohledem, ale já se jen ušklíbla. A máš to. Měl pravdu i s tím, že by se z vlčat mohli stát kamarádi. Jen jsem si nebyla jistá, jestli Nym věřím. Oproti Sheye byla větší a silnější. Kdyby ji napadlo jí něco udělat, neměla by s tím problém. Možná jsem paranoidní. Nym je přece taky jenom vlče. Ale i vlčata uměla být krutá. Leckdy i víc než dospělí, protože jim v jistých směrech chyběl filtr.
Vlčice se bavily mezi sebou a já dění sledovala mlčky. Neměla jsem zvláštní zájem se do toho míchat a zabředat do debat s Nym, případně se Saviorem. Až když se na mě Sheya přímo otočila, pomalu jsem přikývla: "Ano, při vhodné příležitosti se do některé z těch smeček vypravíme poptat se." Pískle už nejspíš hořelo nedočkavostí na další dobrodružství. Já bych klidně nějakou chvíli žila v poklidu, avšak co jsem s ní měla dělat? Kdybych ji držela jen v horách, za chvíli by mi skákala po hlavě.

Hravě přikrčená jako vlče jsem se širokým úšklebkem sledovala, jak zhrzený výraz na Sheyině tváři vystřídal úsměv, když jsem ji zasáhla tou první koulí. K mé radosti se vlče hry chytilo a hned si začalo chystat odvetný úder. Použilo k tomu, pravda, ten nejlacinější trik na světě, ale já v rámci hry byla ochotna na to skočit. Stočila jsem pohled stranou a hned vzápětí jsem to schytala sněhem do plece. "Ty jedna, však uvidíš!" zazubila jsem se a začala hrabat další munici. Jenže než jsem stačila kouli vrhnout na pískový cíl, zaznamenala jsem cizí přítomnost. Nym. Savior.
Změna v atmosféře byla téměř hmatatelná, alespoň pro mě. Okamžitě jsem opustila hravou pozici a všechna uvolněnost ze mě vyprchala. Narovnala jsem se a pozvedla bradu, když se k nám ti dva přibližovali, o nenápadného půl kroku jsem přistoupila blíž k Sheye a mírně pozvedla ocas v gestu, které nebylo úplně varovné... ale mohlo by být. "Dobré," odvětila jsem Saviorovi tónem veskrze neutrálním. Zdálo se, že hnědý vlk nemá zvláštní zájem se do věci nějak míchat, což bylo jedině dobře. Má pozornost se tedy stočila k Nym, která se chovala najednou tak hrozně přátelsky, až bych jí jednu vrazila do zubů. "Dobré ráno i tobě," procedila jsem skrze zuby. Sheya se samozřejmě nachytala na Nymino představení, v němž vůbec nebyla rozmazlený harant, ale hodná holka, zmátlo ji však viditelně prohlášení, že já a Nym jsme kámošky. Zaskřípala jsem zuby a napočítala v duchu do pěti, než jsem promluvila naprosto klidně: "Zrovna za kámošky bych nás neoznačovala. Avšak možná jsem se o tobě mezi řečí zmínila. Vidíš, jak na tebe myslím?" zamrkala jsem nevinňátkovsky na Nym a doufala, že co nejdřív vypadne. Zničila jsi nám koulovačku.

//Hlasuji c:

5 oblázků :)