Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhlížela jsem se kolem, nachystaná zahnat na útěk predátory, jenže žádní nepřišli. Neviděla jsem vůbec nic nebezpečného, jenže pískle pořád vypadalo vyděšeně. Víc než to. Vypadala, jako že je úplně mimo sebe a vůbec nevnímá moje slova. Couvala od jezírka, až dokud nenarazila do mojí nohy. Tiše naříkala a prosila mě, ať jdeme pryč. Absolutně jsem nechápala, co se to děje. "Sheyo," pronesla jsem tím nejkonejšivějším tónem, jakého jsem byla schopná. "Klid. Nic se přece neděje. Nic, co by ti mohlo ublížit, tady není." Posadila jsem se a přehodila přes ni tlapu v ochranitelském gestu. Co ji u všech všudy tak vyděsilo? Já osobně nic neviděla. Okolí bylo klidné, nebyli tu ani žádní vlci. "Můžeme jít pryč... ale musíš se nejdřív uklidnit." Tak jako předtím, ani teď jsem netušila, jak se chovat a jak vyplašené vlče co nejlíp utišit, obzvlášť, když jsem neměla ponětí, co její reakci spustilo. Kde byl Falion, když ho jeden potřeboval? Viděla něco v tom jezírku? Krátký pohled na vodní hladinu mi ale neposkytl žádné odpovědi - bylo to prostě jezírko, blyštivé a tiché. Že zdrojem paniky bylo právě ono mi vůbec nepřišlo na mysl.
"Pískle," zkusila jsem to znovu po chvíli, doufajíc, že se už třeba trochu zklidnila. Cítila jsem, jak jí splašeně buší srdce. "Podívej... jseš tady se mnou. Nic ti nehrozí. Kdyby na tebe chtěl někdo šáhnout, přetrhnu ho jako hada. Jasný?" Povzbudivě jsem do ní drkla čumákem, v hlavě mi to ale divoce šrotovalo. Co když ji to nepřejde? Co si s ní počnu pak, jestli mi tady bude vyšilovat? Na tohle nemám kvalifikaci. Bylo mi ale jasné, že je tady něco špatně a že to pravděpodobně není chyba písklete.

//Ragar

S tlumenými nadávkami jsem klouzala a klopýtala dolů z hor. Hnědá špička ocásku vlčete se však stále komíhala o několik metrů níž po svahu. Jak mám tohle ohlídat? Sakra, nespustila jsem ji z očí! Brzy jsem i já měla kožich obalený sněhem, lítal mi do očí a podkluzoval pod tlapkami. Co ji to vůbec popadlo, tak najednou, proboha? Začínalo se ukazovat, že hlídat hyperaktivní vlče není žádná sranda.
Sheyin útěk se naštěstí zastavil u jezírka. Posledních pár metrů jsem sklouzla po zadku, pak jsem konečně vlče dohnala. "Sheyo!" vydechla jsem zadýchaně a zakašlala. "Co tě to k čertu popadlo?" Ve finále jsem byla hlavně ráda, že si vlče nezlomilo nohu na skalách, ale byla jsem taky naštvaná, hlavně proto, že mi v noze a žebrech pulsovala po tom výkonu tupá bolest. Když jsem popadla trochu dech a donutila se uklidnit, podívala jsem se, co vlastně našla. "To není to místo," zabručela jsem pořád trochu vyčítavě. "Mech je jinde. V lese. Ale tohle je vlastně taky dobrý... nikdy jsem tu nebyla." Zmoženě jsem si sedla do sněhu. Přivede mě do hrobu. Uh. Ani se mi nechtělo myslet na to, jak se budu škrábat zpátky do kopce - navíc určitě s vlčetem za krkem. Bedlivě jsem sledovala, co Sheya dělá a zda se nechystá zase prchnout. Jenom ale zkoumala jezírko. Náhle však polekaně couvla, vypadala vyplašeně. "Co je?" vstala jsem v očekávání nebezpečí, připravená bránit sebe nebo škvrně. "Co jsi viděla, pískle?" Klidně tu může brousit liška nebo zbloudilý šakal.

Schovku vlčete jsem prokoukla snadno díky trčícímu ocásku a taky chichotání zpod sněhu, když jsem předváděla melodramatickou ukázku toho, jak moc mi láme srdce, že pískle kamsi zmizelo. Když se rozesmátá Sheya vyhrabala ze závějě, ušklíbla jsem se. "Ty teda vypadáš, poslouchej," poukázala jsem na skutečnost, že ryšavé vlče zcela úplně změnilo barvu na bílou, jak bylo obalené sněhem. "Já? Copak já se tady někde můžu schovat?" Rozhlédla jsem se kolem - pro mě nebylo jen tak jednoduché zalézt pod sníh... a navíc, že by se mi dvakrát chtělo hledat nějakou schovku, to se taky říct nedalo. A ještě se mezitím Sheya dostane do průseru.
Na to jsem ji ostatně ani nemusela spouštět z očí. Pískleti očividně vrtalo hlavou, proč se lovci ještě nevracejí. "Loví kamzíky," pokrčila jsem rameny. "To může trvat dlouho." Chystala jsem se Sheye vysvětlit, že kamzíci jsou v horách borci, kteří si to skáčou po skalách, jako by nic a dostat je není jen tak, jenže to už se vlče hrnulo kamsi pryč - hledat lovící vlky a mech. A než jsem se sebrala k odpovědi, už se kutálela a hopsala kamsi pryč. "Sheyo!" štěkla jsem po ní, ale marně. "Sheyo, počkej! Mech je na druhou stranu!" Bylo to k ničemu. Frustrovaně jsem vyfoukla vzduch skrze zuby. Zatracený děcka. No, co naplat, bez dozoru jsem ji nechat nemohla. Pustila jsem se dolů z kopce za prchajícím pískletem, rameno a žebra proti tomu protestovaly bodavou bolestí. Kam to vůbec jde? Co je tamtím směrem? Neměla jsem dojem, že bych tam někdy byla.

//Jezero Nähi

"Bydlí v propasti v podzemní řece, kousek od velkého jezera tam v údolí," pokývla jsem přibližným směrem. Vypadalo to, že Sheya by se za ní ráda vydala, ale já měla zážitků blízké smrti už dost na celý zbytek života, děkuju pěkně. "Nooo... to bych úplně neřekla," podrbala jsem se za uchem, když přišla řeč na porážení příšery. V očích vlčete se ze mě zjevně stával hotový Supervlk, což mohlo časem přerůst v pěknej průser. Ovšem ne, že by se mi to nelíbilo. "Bylo tam hodně ostatních vlků, kteří s ní taky bojovali a nakonec jsme ji porazili tak nějak všichni." Ani jsem si nepamatovala, co jsem vlastně v boji s příšerou dělala já. Prokousla jsem jí ten svítící váček, přeci! vzpomněla jsem si nakonec. A taky dávala cenné rady. No jasně.
"Normální mech ne," souhlasila jsem. "Ale tenhle je spešl. Svítí jako blázen." I mech ve vlčeti vyvolával touhu se někam vydat. Tohle už byl ale realističtější cíl, svítící les byl vlastně sotva za bukem. "Myslíš jako teď?" ujišťovala jsem se. No, možná by to i šlo... "Hm, to nevím," zamyslela jsem se nad možnými dalšími účinky blech. "Třeba to někdy zjistíš. Ty potvory budou určitě ještě někde poskakovat." Nemohly se přece jen tak vsáknout do země, nebo snad ano? "Nezůstalo, nakonec se jich zbavil jako ostatní. Naštěstí," odfrkla jsem si. "Bylo to jako bavit se s hejnem komárů." Newlin i bez kouzelných blech mlel páté přes deváté a bylo těžké se v tom chaosu nějak vyznat, aniž by jednomu praskla hlava, natožpak když chrlil jedno i za druhým. To bylo úplné šílenství.
Když jsem na ni nahrnula další sníh, jako odplatu za to, co provedla mě, začala se Sheya hihňat a pak mě vyzvala, ať se nedívám. Zavřela jsem tedy poslušně oči, ačkoliv trochu s obavou. Co mi proboha vyvede? Může být vlče nebezpečné? Slyšela jsem, jak kolem rejdí ve sněhu, po chvíli ale zvuky hrabajících a cupitajících tlapek utichly. Pomalu jsem otevřela oči. Vlče nikde. Tak, a je to, hrklo ve mně v první chvíli. Prtě se ztratí v horách a bude průser jako zvon. Pak jsem ale zahlédla hnědavý ocásek, jak trčí ze sněhu jako výstražné znamení. Lišácky jsem se usmála. Pokus dobrej. Rozhodla jsem se ale přistoupit na vlčecí hru. "Sheyo?" zvolala jsem přehnaně dramtickým hlasem. "Pískle? Kde jsi?" Mezitím jsem se pomalým krokem blížila k místu, kde se vlče schovávalo pod sněhem. "Ó né," pronesla jsem tragicky, zatímco jsem se usadila na metr od ocásku. "Pískle je v čudu, co si teď jen počnu?" Hned nato jsem začala hrabat v závěji a strčila jsem do vzniklé díry hlavu, až byl můj čenich kousek od toho vlčecího. Široce jsem se zazubila. "Aha! Přede mnou se neschováš!" Zase jsem hlavu vytáhla a tlapkou do díry nametla spršku sněhu, která přistála na vlčecím čumáku. Ani jsem si neuvědomila, že se chovám značně nedůstojně. Stejně kolem nebyl nikdo, kdo by to viděl.

Ovce byly vybaveny protihlukovými klapkami na uši, aby se jejich stres snížil.

Moje tajnůstkaření mělo na vlče kýžený efekt a já s uspokojením sledovala, jak se jí tvář krabatí do nespokojené grimasy. Mračila se jako kakabus, ale oháňka jí na sněhu poskakovala a dávala jasně najevo, že vlče se už nemůže dočkat. "Nooo, tak dobře, když teda tak prosíš," pronesla jsem smířlivě a naklonila se k vlčeti blíž. "Tak například vím o jedné velké propasti, ve které žije příšera. Vsadila bych se, že většina vlků, kteří chodí kolem té díry, o ní nemají ani ponětí, ale ona tam je. Viděla jsem ji - víc zblízka, než bych si přála, vlastně mě málem sežrala. Je to taková obrovská, zubatá ryba. Dokonce i svítí." Zmínka o svícení mi připomněla další zdejší tajemství, které bylo značně příjemnější: "Kousek odtud, vlastně těsně vedle hor, je zase les se svítícím mechem. V noci je to moc hezký." Nikdy jsem, pravda, neměla moc příležitostí si svítící les dostatečně vychutnat, protože jsem pořád musela řešit kdejaké záležitosti, které se mě vůbec neměly týkat. "Jednou jsem taky chytila kouzelné blechy, kvůli kterým jsem musela koktat, jinou vlčici zase donutily mluvit pozpátku a potom jsem potkala vlka, který s blechami v kožichu mlivil isi nijik tikhli." Zašklebila jsem se při vzpomínce na Newlina - ten blázen by se Sheye nepochybně líbil. Pro tu chvíli jsem se rozhodla, že tajemství asi stačila, nechala jsem chvíli odpočinout hlasivky, než úplně ztratím hlas.
Začala jsem olizovat sníh, abych si trochu svlažila hrdlo. Rázem jsem se ale zakuckala smíchy, když mi Sheya prozradila, že ona se narodila v díře. "Jo," zavrtěla jsem pobaveně hlavou, "to já taky, pískle, většina vlků se narodí v nějaké díře." Ty mi dáváš, děvče, zakoulela jsem očima. Vypadalo to, že Sheya zkrátka netuší, kde její domov je a nejspíš už i zapomněla, odkud přišla. To nám v případném pozdějším hledání její rodiny moc nepomůže. Pak se ale zeptala, jestli ti vlci tam ve světě jsou všichni jako já, Falion a Fiér. Popravdě jsem neměla dojem, že bychom si byli nějak podobní ani mi tři, ale tak nějak mi došlo, jak to asi myslela. "Jak kteří," pokrčila jsem rameny. "Někteří by se ti určitě líbili." Vzpomněla jsem na Awaraka, Newlina a Kaleo, kteří patřili mezi tu hrstku vlků, kteří mě byli ochotni snášet a které jsem dokázala snášet já. "Jiní..." Pohled mi mimoděk sklouzl ke zraněnému rameni. Povzdechla jsem si. "Před některými je potřeba mít se na pozoru. Ne všichni mají dobré úmysly." Jestli se to pískle bude tahat se mnou, možná bude ve větším nebezpečí, než kdyby byla sama, napadlo mě. Stejně jsem se obávala, že tohle nebude mít dlouhého trvání. Dřív nebo později vlčeti o mě někdo něco nakecá a budu mít po srandě.
"Nemyslím zakopnout jako zakopnout," potřásla jsem hlavou. "Myslím jako potkat. Že jich je tam prostě fakt hodně." A to už se vlče řítilo po hlavě do závěje. To máš z toho, uchechtla jsem se, když se s hlasitým smíchem hrabala ze závěje... a nakonec mě drze ohodila sněhem! "Ty!" nakrčila jsem čelo v předstírané zlobě a hrábla tlapou, až sněhová sprška zasypala na oplátku zase Sheyu. Zazubila jsem se. Takže ty na mě takhle, ty malá mrško.

Do vlčete jako by se najednou vlil nový život. Vypadalo to, že s ní mlátí nový nával energie a kdyby to šlo, nejspíš by hned vyrazila zkoumat ten širý svět pod námi. Ani její odhodlání mě ale nepřesvědčilo o tom, že je možné svět projít. Možná Gallireu - možná - ale svět? Těžko. "Zkusit to můžem," odpověděla jsem neurčitě. "A kamínky u toho sbírat taky." Možná by se dala vycvičit jako sběrač kamínků, přeci jenom má oči blíž u země a bude je líp vidět. Já ji budu nosit po světě a ona mi bude hledat šutříky a pak se o to podělíme, vytuníme se u Smrti a Zakar se bude moct jít bodnout. Vypadalo to, že část radostného odhodlání z písklete se přenesla i na mé pesimistické já.
Když jsem řekla, že nikdo všechno tajemství nezná, pískle mi to vrátilo okamžitě zpátky. Celkem jí to pálilo. Pozvedla jsem nad tím jeden koutek. "Jestli někdo zná všechna tajemství, tak jsou to oni. Koneckonců jsou sami tak trochu opředeni tajemstvím." Vzápětí se jí rozzářily oči a začala ze mě tahat nějaká moje tajemství, která bych případně mohla znát. Bohové, nedá se to někde vypnout? pomyslela jsem si s podtónem pobavení, kupodivu mě vlčecí společnost a neodbytné otázky neotravovaly zdaleka tolik, jak bych čekala. Alespoň jsem měla nějaké rozptýlení. Zdálo se mi, že i můj krk je na tom trochu líp, což bylo dobře, protože momentálně jsem schopnost řeči potřebovala. "Možná," lišácky jsem přimhouřila oči a tajnůstkářsky se usmála. "Jenže jsou fakt hrozně tajná a nesmějí se nikomu vykecat." Až tak tajná tajemství jsem neznala, ale bavilo mě vlče napínat - s očekáváním jsem sledovala, co ona na to.
Poposedla jsem si do pohodlnější pozice a naklonila se, abych víc váhy dala na zdravé rameno. To už se na mě valila další otázka. "Já se narodila jinde, v Zeleném lese. Je to ale daleko, už si ani nepamatuju cestu," zavrtěla jsem hlavou. "Do Gallirei jsem přišla vlastně celkem nedávno." Když jsem se nad tím ale zamyslela, byl to už skoro rok. Čas letěl jako vítr - bylo to vůbec možné? Připadalo mi to jako včera, kdy jsem se potkala s mistrem Whiskeym, který mi prozradil, kam jsem to došla. Od té doby se toho stalo hodně... a vlků, na které se pískle ptalo, jsem potkala taky dost. "Vlastně ano. Potkala jsem tady už docela dost vlků. Už i jen v samotných horách jich pobývá hodně," řekla jsem a s uspokojením si uvědomila, že už jsem alespoň letmo poznala všechny členy smečky. Pokud teda nebyli ještě nějací, o kterých jsem ani z doslechu nevěděla. "A tam dole jich je ještě víc. Zakopneš o nějakého na každém rohu." Poslední věta zazněla trochu hořce. Byla jistá setkání, která bych si raději odpustila. Jiskřička, Zakar, Nym, problesklo mi hlavou a já zaryla drápy hluboko do sněhu. Ty dvě se určitě brzo vrátí. Ohlédla jsem se, protože pískle po mém boku už nebylo a spatřila jsem, jak poskakuje kolem a balancuje na zadních. To mi trochu smazalo chmury z tváře. Vlčecí svět byl zkrátka jiný.

Pevně postavené ohrady však rozběhnuté ovce zastavily.

Ovčáčtí psi ale byli vycvičení k tomu, aby vlky od stád odehnali.

Vypadalo to, že jsem tentokrát nic nepodělala, soudě podle toho, že vlče nepropuklo v pláč nebo tak něco. Celkem se mi ulevilo, plačící vlče bylo ještě horší než vlče jenom skleslé. Jo, když jsem se snažila utišit Nym, akorát mi všichni vynadali. Myšlenka na Nym mě donutila k úvaze, co asi řekne na Sheyu, až se vrátí. Určitě ji bude šikanovat, spratek hnusnej. Doufala jsem, že s Jiskřičkou zůstanou tam, kde jsou, ať už je to kdekoliv. Vůbec mi nechyběly, bylo mi bez nich dobře.
Sheya se sunula blíž a blíž k okraji kamene a natahovala krk, jak zkoumala ten bohatý výhled, který se před námi prostíral. "Jasně, že byla," potvrdila jsem. "Svět... no, velký opravdu je. Obrovský. Myslím, že jeden vlk ho nemá šanci celý projít." Nebo ano? Nad tím, kde má svět hranice, jsem nikdy neuvažovala. "Jinak je různorodý. Je v něm od všeho trochu. Dobrého, špatného, příjemného i nebezpečného." Nehodlala jsem Sheyu balamutit a nakecávat jí, že svět je jen duha a kytičky. "Obzvlášť tady v Galliree je spousta tajemství. Divila bych se, kdyby je někdo znal všechna." Odmlčela jsem se. Viděla jsem, že Sheya sedí už na úplném krajíčku kamene. "Bacha," poukázala jsem na to. "Jestli se skutálíš tam dolů, kdoví, kde skončíš." Nehledě na to, že si přitom srazíš vaz.

Protože ale ovce nejsou na pastvu nijak náročné, byly pro ně farmářům nabídnuty kopcovité a zarostlé pozemky, které by jinak zůstaly bez užitku ležet.

Potěšeně jsem se ušklíbla - supráckej teda je. Ale otázka, odkud se vzal, mi vrtala hlavou stejně, jako pískleti. "Určitě není od ctitele," prohodila jsem. Ta myšlenka mi pořád přišla směšná. "Řekla bych, že bude spíš od Života. O tom jsem ti už říkala, že jo? Možná ještě od Smrti, ale ta si lesklé věcičky většinou nechává pro sebe." Z nějakého důvodu mi myšlenka na to, že se mi jeden z bohů rozhodl dát dárek přišla reálnější, než že by v horách byl někdo, jehož srdce po mě tajně touží. Kdo asi? Starling? Těžko, to už spíš ta jeho vykutálená ségra. Falion? Ha, dobrej vtip. Fiér? Ten má přeci Awnay, teda, jestli patřej k sobě... ale rozhodně nejede po mně. Tušila jsem ale, že představa tajného ctitele se písklete drží jako klíště a určitě se v tom bude chtít dále rýpat. Dřív nebo později jí budu muset vysvětlit, že nejsem vhodnou adeptkou k tomu mít tajného ctitele. Nebo veřejného ctitele, když už jsme u toho.
Zatímco jsem si v hlavě přebírala seznam oněch možných ctitelů, vlče čenichalo kolem ve sněhu a vypadalo to, že něco hledá. Nechala jsem ji přitom a nenápadně si olízla ránu na rameni. Nebylo to sice k ničemu, protože už to byla víceméně jizva, ale aspoň jsem měla pocit, že pro svou tězce zkoušenou nohu něco dělám. Až po chvíli jsem si všimla, že Sheya fascinovaně shlíží do údolí. Rozednívalo se a trochu se i vyjasnilo, takže se výhled pročistil. Tady z hor bylo vidět skoro všechno. "Tam dole je celý širý svět," prozradila jsem uchvácenému vlčeti. "Je tam země, která se jmenuje Gallirea." V tom ale jako by v Sheyině náladě nastal zlom. Zeptala se, jestli tam jsou. Dovtípila jsem se, že asi mluví o rodině. Povzdechla jsem si. Co j mám tak asi říct? Vlče vypadalo zkroušeně a to byl problém. "Já nevím," řekla jsem nakonec. "Nevím, kde tvoje rodina je. Až sleze tohle bílý svinstvo," rýpla jsem tlapou do sněhu, "a já se dám trochu do pořádku, můžeme je třeba zkusit hledat." Nějak mi to, co jsem řekla, ale nepřišlo dostačující. Podívala jsem se z kopců dolů. V mracích se na chvíli protrhla díra, kterou vykouklo slunce, než mu vítr zase nahrnul mraky před obličej. "Podívej, pískle - s rodinama je to někdy těžký, protože komu se narodí si vlk prostě nevybere. Nevím, jak ses dostala od své rodiny, a když to nevím, nemůžu ti moc pomoct. Kdyby se ale už nenašli, určitě nezůstaneš na pospas. Já, ehm, teda, někdo... jo, někdo se tady o tebe určitě postará." Odkašlala jsem si a podívala se na Sheyu, jestli jsem náhodou všechno nepokaňhala ještě víc. Uf. Emoce byly složitá věc. Jak mluvit se smutným ztraceným vlčetem mě nikdo nikdy neučil a že bych byla rozený empatický talent, to se taky říct nedalo. Nakonec jsem ale svůj krkolomný proslov dotáhla ke konci. Otázkou bylo, jestli ke zdárnému.

Ovšem za to, aby se farmářům daně zase snížily, se přimluvila širá veřejnost, která díky nim byla v bezpečí před omrzlinami.

Ovčí vzpoura vedla k výraznému zlepšení životních podmínek na farmách, kde se vlna začala získávat nenásilnými způsoby.

Přešlo se proto na výrobu čepic vlněných. Vlna se do kožichů nepoužívala a tak jí byl na čepice dostatek.