Gallirea - Příspěvky uživatele

Helou,
tak i já přicházím s prosíkem, a to konkrétně o 3. charakter.
Nedávno tomu byl rok, co tu s Cynthií straším. Během toho roku jsem neměla žádný dlouhodobější výpadek, alespoň co si tak z hlavy vybavuju. Jsem příhlášená víceméně každý den, hraju myslím si dost aktivně, snažím se účastnit akcí herních i neherních a občas i napíšu něco do speciálních území, i když... jo, flákám to, já vím :D Na Gall utíkám před strastmi reálného světa a hra mě opravdu baví, určitě nemám v plánu v dohledné době někam zmizet.
Jsem si vědoma, že druhý charakter jsem dostala vlastně celkem nedávno, a tak je možná trochu troufalé prosit o další, ovšem! Ani jeden z mých charů od té doby nezahálel. Se Saturnem jsem nahrála něco okolo 100 příspěvků, s Cynthií od posledního konkurzu něco mezi 100 - 200 a další vlček by mi určitě jen nestál někde smutně v koutě.
Co se týče dalšího charakteru, nápady by byly - už je i leccos sepsáno, stačí jen doladit a vypustit do světa :D Chtěla bych vyzkoušet zase trochu jinačí povahu, než má Cynthie nebo Saturn a... vlastně se už na něj docela dlouho těším c:

Děkuji za zvážení a přeji všem mnoho štěstí :)

//Kamenný mys

Ilenia nás milostivě zavedla do útrob oné průchozí jeskyně s vlhkou podlahou a meluzínou, která nám kvílela kolem hlav. Začínala jsem tak trochu pochybovat, jestli to byla zrovna vhodně zvolená cesta. Kdoví, kde skončíme. Teď už ale bylo pozdě. Rozhodně jsem nehodlala poslouchat ty kecy, které by nepochybně Nádhera spustila, pokud bych se teď snažila obrátit. Návrat bez ryb už zkrátka nepřipadal v úvahu.
Protočila jsem oči, když z Ilenie jako první návrh přezdívky vypadla Klapačka. Geniální. Čekala jsem ale snad něco jiného? Spíš ne. Kdyby ano, znamenalo by to, že já jsem tady ta pitomá. "Krasavice?" zamručela jsem nad druhým návrhem. Ani tahle přezdívka se mi moc nelíbila. Blbě se to vymýšlelo takhle na povel. "To snad už radši Krása. Krása, Nádhera, Legenda," vyjmenovala jsem nás všechny, abych si zkusila, jak to zní. Tázavě jsem pohlédla na Sheyu, abych zjistila, co si o mém upgradu jejího nového jména myslí. Koutkem oka jsem sledovala i Ilenii, ačkoliv její názor mi mohl být celkem ukradený.
To už jsme ale vyšly na denní světlo a Nádhera začala ronit slzy a zdálo se, že je mými slovy hluboce pohnuta. "Ano! Jistě! Plážová smečka, co má jen tři členy! Krása, Nádhera a Legenda proti světu! Brilantní!" Doslova jsem se chytala za hlavu nad čirou geniálností onoho nápadu. "Jen krvácej, drahá křepeličko," pronesla jsem poté, zamrkala na Ilenii a zavlnila ocasem, aby teda dostala, co tak očividně chtěla a raději jsem přikročila k Sheye, která hleděla na vlny oceánu. "Jasně. Moře takhle bouří docela běžně," přisvědčila jsem, ovšem pohled na divoké vlny mě trochu připravoval o chuť pouštět se tu do lovu. Vlny by klidně odnesly dospělého vlka, vůbec už nemluvě o Sheye. Po jejím vzoru jsem zvedla hlavu ke hvězdám: "Hvězdy? Svítí... asi abychom tu nežili v úplné tmě. A abychom měli, na co se dívat." Popravdě jsem o tom věděla prd a moc mě to nezajímalo. Hvězdy prostě svítily. Pěkné ale byly, to zase ano.
"Rozhlídnu se tady," oznámila jsem těm dvěma a doufala, že Ilenia ve vteřině, kdy se otočím zády, nehodí Sheyu do vln. Pomalým krokem jsem zamířila podél malé pláže. Vlny se všude tříštily o kamení se stejnou silou. Čím déle jsem na to hleděla, tím méně jsem věřila tomu, že by byl dobrý nápad do vody lézt. Rozmrzele jsem nakopla oblázek, který skočil přímo do moře a ve stejnou chvíli zahlédla cosi bílého, co sebou mrskalo na zemi za kameny. Rychle jsem se postavila tak, aby to Nádhera náhodou nezahlédla taky a přišla k tomu blíž. Vypadalo to jako racek, co se tak trochu rozbil o skály. Vypadalo to tak, protože přesně to to bylo. "Sheyo?" zavolala jsem na vlče. Ideální příležitost, aby se vlče zase trochu přiučilo lovu. Tohle stejně nebude nijak náročná kořist.

Ilenia mě nějak moc chválila. To bylo značně podezřelé. S napětím jsem očekávala, jaká kreativní urážka vyplyne na konci, ale žádná se neobjevila. Hm, trapný. Asi měkne. Nojo, to asi čekalo nás všechny. I já pěkně vyměkla za posledních pár měsíců, co si budeme povídat... i když určitě ne tolik, jako Ilenia. To rozhodně ne. Radši jsem se zamyslela nad přezdívkou pro Sheyu. Co se hodí k Nádheře a Legendě? Pravda, naše přezdívky byly značně ironické, ale přece jsme Sheyu nemohly vynechat. Ještě by si připadala odstrčeně. Otázka ale byla mířená na Ilenii, tak jsem si své nápady nechala prozatím pro sebe, ač jsem se trochu bála, s čím se Nádhera vytasí. Hlavně ať už to není nic s dírkama a žížalkama, prosím.
"Tos teda králíčkovi pěkně skočila na špek," prohlásila jsem a zavrtěla přitom nevěřícně hlavou. "On se tváří miloučce, hodňoučce a jednoho dne cvak, ani nebudeš vědět, co se stalo." To už jsem ovšem objevila vstup do té temné jeskyně. Na jejím konci ale prosvítalo světlo. Sheya ale zaváhala a já byla taky více než ochotná poslat Ilenii první, aby očíhla situaci. "Jasně, že to je dobrý nápad. Nádhera to proštěří, že ano? A tam si nachytáme ryb, kolik jen sníme," slibovala jsem vlčeti. "Pffft," zafrkala jsem vzápětí na Nádheru. "Já byla od začátku gentleman, jen to nikdo nikdy neocení, víš?" Nad poznámkou o balení jsem se uchechtla: "Co ty víš? Možná..." S tím jsem ty dvě následovala do jeskyně.

//Divoká pláž

//Kamenné pole (Ostrá skaliska)

"Tak mu říkám já, ale to máš fuk. Určitě to je on, ten... Nori." Kdo jiný by to byl. Ta hnědá asi těžko. Aspoň jsem teď už znala jméno toho černého zbabělého zabedněnce, což se hodilo pro případ, že bych ho chtěla někde pomluvit... nebo že bych ho nedej bože ještě někdy potkala.
"Vodní zajíc?" protáhla jsem obličej, než se mi rozsvítilo. Pobaveně jsem se uchechtla: "To byla husa. Husa je pták, ne zajíc." Upřímně jsem netušila, kde na to Sheya přišla. To je holt ta vlčecí mysl. Co neví, to si domyslí.
Ilenie znala zase jiný druh zajíce. Popsala ho velice barvitě a nemohlo být pochyb, kam tím míří. Moc vtipné. Nedala jsem ovšem nic ze svého rozmrzení najevo. "Jasně, že slyšela. Prej taky strašně rád číhá na bílé vlčice, co moc kecaj, aby jim nakopal zadek. Měla by sis na něj dávat bacha," doporučila jsem Ilenii a zakymácela se v náporu větru. Kde to zas jsme? Zdálo se, že jsme se octly na jakémsi útesu. Vypadalo to tam dost o hubu. Pod námi ovšem bylo moře a malá pláž, kde by se možná dalo chytit i pár ryb.
Otázkou, kterou položila i Sheya, ale zůstávalo, jak se tam dostat. Rozhlédla jsem se kolem. "Hm." Skákat do příboje dole nebylo moc moudré a jinou cestu jsem neviděla. Jen vchod do jakési jeskyně. "Možná tohle někam vede?" Obrátila jsem se na Nádheru s líbezným úsměvem: "A možná bys chtěla jít první? Co?"

Naštěstí se nikdo nervově nezhroutil. To by ještě tak scházelo. Možná to bylo mou snahou o rozptýlení v podobě lovu. Možná jen tím, že jsme všechny tři sdílely problémy s rodinami a tak jsme se mohly aspoň v rámci možností pochopit a říct si, že když už nic, aspoň nejsme jediní. Ať tak, či tak, byla jsem ráda, že se diskuze nerozběhla do nějakého ještě osobnějšího směru a že můžu věnovat pozornost něčemu, co je o dost méně stresující a navíc z toho ještě s trochou štěstí kápne něco na zub. Jenže než jsem se vůbec stačila rozmyslet, kterým směrem se dát, všimla jsem si něčeho na obzoru. Jisté... mdlé záře. "Slunce," zabručela jsem a svraštila čelo. "Máš zpoždění, k čertu." Ten ohnivý kotouč se snad po cestě na nebe stavoval ještě někde na dovolenou, či co. I tak jsem ale byla ráda, že je zpátky. Život v kompletní temnotě by asi nebyl nic pro mě.
Ilenia i Sheya reagovaly na návrat slunce o poznání radostněji. Tedy, aspoň Sheya reagovala radostně. Ilenia reagovala... jako Ilenia. "Ach, není vůbec zač. Kdybys kdykoliv potřebovala cokoliv dalšího, stačí říci. Snad snést měsíc z oblohy? Obrátit tok řek? Nebo snad pouhé sličné ramínko k vyplakání tvého líbezného srdce?" pronesla jsem dramaticky a mávala přitom teatrálně tlapou. To už ale měla Sheya další otázku. "Nori? Jako Vořech?" Pokud šlo o mě, mohl klidně shořet v pekle. "Ten nejspíš zdrhnul. Zbabělec." Pohrdavě jsem si odfrkla. Drsňák. Vytrhla jsem mu pár vousů z čenichu a už kvílel jak meluzína.
Nakonec i bílá svolila, že se vydáme na lov, takže jsme pomalu vykročily. Ten krátký odpočinek mému rameni celkem prospěl, ale že by se mi chtělo někam běhat, to se říct nedalo. "Jo, jsou docela kluzký i lepkavý," pokrčila jsem rameny. "Ale jsou taky celkem dobrý." Otázka o zajících mě ale trochu překvapila. "Já znám jenom jeden druh zajíce. Hnědýho s velkýma ušima." Otočila jsem se na Nádheru, jestli náhodou nezná nějakého jiného. "Ale moc se mi po těch všech schodech nechce nahánět zajíce. Jsou to mrchy hrozně rychlé."

//Kamenný mys (přes Ostrá skaliska)

Jakmile jsem pronesla, že bych mohla Sheye dělat mámu, vlče se rozzářilo a zachumlalo se do mojí srsti. "Tak budiž," usmála jsem se mírně a snažila se srovnat si to v hlavě. V nitru se mi mísily různé emoce. Převážně radost, samozřejmě... ale také mírná obava, abych opravdu dokázala dostát své zodpovědnosti. Takže teď mám dceru. Sice nebyla vlastní, ale to přece tolik nevadilo. Nebylo to takhle nakonec lepší? Sheyu jsem si vybrala. S vlastníma bych byla zaseknutá, dokud by nevyrostli, i kdyby to třeba byli strašní parchanti. Navíc, se svým přístupem ke vztahům se vlastních vlčat jen těžko dočkám. A Sheya... jo. Brala jsem ji už delší dobu jako rodinu. Teď jsem to jen konečně řekla nahlas. Byla bych asi raději, kdyby to bylo v soukormí a ne se zdeptanou Ilenií za zadkem, ale i tak pro mě ta chvíle měla velkou váhu. Neměla jsem na světě mnoho blízkých. Bylo hezké, mít zase... rodinu. Patřit k někomu.
Na mé pokynutí se Ilenia vrátila. Čekala jsem poněkud napjatě, co z ní vypadne. Byla jsem připravená jí vrazit ťafku tlapou, pokud by jí z tlamy zase vyletěla nějaká podobná pitomost, jako předtím, ale bílá vlčice úplně zkrotla. Dokonce se omlouvala. Asi jsem trefila nějaké citlivé místo, pomyslela jsem si. Nebo se jí prostě rozsvítilo. Tak či tak jsme tam teď byly všechny pospolu. "Vynasnažím se," zabručela jsem trochu nejistě, když bílá vlčice spustila komplimenty na mou hlavu, že budu nejlepší máma i táta či co.
K tomu, co bylo předtím, jsem se už nijak nevracela. Nebyl důvod. Navíc z vlčice vypadlo, že ani ona to neměla zrovna růžové, konkrétně s otcem. "Nojo, tátové," protočila jsem oči. "Ten můj taky nebyl zrovna ukázkovej." To bylo možná ještě řečeno mírně. Poštval nás s bratrem proti sobě, možná nepřímo, ale přesto to udělal - a pak měl ještě tu drzost si prostě umřít a zničit mi život. A máma se pak prostě zdekovala, udělala z Ristaira Alfu a čus, dělejte si tady, co chcete, děti moje. Rodinka k pohledání, nakopla jsem oblázek. Pak jsem zvedla s povzdechem bradu. "Achjo, tak hlavy zase hezky vzhůru, než tu z toho budeme mít slzavý údolí." Vstala jsem a protáhla si ztuhlé nohy. Nepotrpěla jsem si na dlouhé emocionální projevy a měla jsem dojem, že jestli se budeme rýpat v minulosti ještě chvíli, stane se něco špatného. "Co takhle radši zkusit něco ulovit?" olízla jsem si tlamu. Koutkem oka jsem zavadila o jizvu na svém rameni. Nechtělo se mi nic zrovna nahánět. "Ryby?" nadhodila jsem, jako by mě to napadlo čirou náhodou, ne proto, že ryby neběhají a tedy netřeba je honit. Navíc by mi to dalo šanci vzít Sheyu k vodě v nějakém netraumatizujícím okamžiku. To se mohlo taky hodit.

Jen, co jsem na Ilenii zvýšila hlas, schlípla jako ten nejposlednější podvraťák. Ta reakce mě popravdě šokovala víc, než kdyby mi skočila po krku. Překvapilo mě to natolik, až jsem sama sklapla a naježená srst na hřbetě mi pomalu schlípla zpátky. Ilenia vypadala zraněně. Jako by jí konečně došlo, co dělá. Bylo sakra na čase. Sheya se teď poplašeně třásla u mé zadní nohy a moje chyba to nebyla. "Mohlo ti to dojít," opáčila jsem Ilenii na její neúplnou omluvu. Už jsem na ni sice neřvala, avšak v mém hlase zůstával osten chladu. S tím jsem se k bílé otočila zády a věnovala svou pozornost Sheye.
"Určitě. Každý pochází z mámy a táty." Opatrně jsem přes vlče přehodila ocas, když se mi přitiskla k nohám. Pak se z ní zvolna začala soukat slova, která mi konečně odkrývala aspoň část té hádanky, kterou Sheyina minulost byla. Táta v tahu, máma je neměla ráda. A byli sami. Bez smečky. Bodlo mě u srdce. Bolelo mně vidět ji takhle. "S rodinou to někdy není jednoduchý," začala jsem potichu. "Tátové někdy odchází a mámy někdy nemají rády svá vlčata. Nemělo by to tak být, ale stává se to, protože svět není dokonalý. Ale ať už to u vás bylo jakkoliv, není to tvoje chyba, víš?" Odmlčela jsem se a spolkla knedlík z krku. Nějak měknu, k čertu. "Komu se narodí si vlk nevybere. Ale teď máš mně a já tě nikdy neopustím. Jsme... jsme rodina, Sheyo." Sklonila jsem se k ní a opatrně jí čumákem počechrala srst na čele. "Jestli opravdu chceš, pak... můžu být tvá nová... máma." Sama jsem se svých slov lekla. Byla ale míněna zcela upřímně. V srdci se mi cosi svíralo. Byla jsem nějak... dojatá. Přesto jsem si ale víc než jindy uvědomovala, co pro mně Sheya znamená. A co asi znamenám já pro ni. Nebyl to špatný pocit.
Pohledem jsem mimoděk zabloudila k Ilenii, která byla z naší skupiny náhle vystrčena a vypadala skoro stejně tak přejetě, jako Sheya. Povzdechla jsem si a mírně na ni kývla hlavou, ať se vrátí. Pořád jsem na ni byla naštvaná, ale stála tam jak zmoklá slepice a já měla zrovna slabou chvilku. Můžem si všichni vyměnovat historky o nejhlubších traumatech z dětství. Protože jsme přeci byly dost tragická sešlost, co? Každej nějak poznamenanej.

Ilenia, pochopitelně, nic nechápala. Na jednu stranu jsem jí to asi nemohla mít za zlé, sama sebe bych si před pár měsíci nedokázala představit s vlčetem za patama a hle... Na stranu druhou to ovšem jen dokazovalo, že milá drahá Ilenie se, chuděrka malá, někde v mládí nejspíš praštila do kebule a nerozuměla světu o nic víc než třeba špaček. Tragické, zamlaskala jsem.
Zdálo se, že Sheyu má chvála těšila, protože nejprve vypjala prsa a vrhla po Ilenii pohledem, který ji jistě nepotěšil, načež hned zamířila ke mně a přitulila se do mé srsti. Přehodila jsem přes ni tlapu a mimoděk se usmála, než jsem přes Sheyino rameno střelila pohledem po Nádheře. Vidíš? Mě má někdo rád a ty tam chudinko sedíš tak úplně osamocená. Fňuk. Rázem jsem sebou ale mírně škubla, když se Sheya vytasila se zvláštním požadavkem. "Chceš za mámu... mně?" No, vida, rázem jsem byla mírně vyvedena z konceptu. Obzvlášť proto, že to celé sledovala Ilenie, která se k tomu jistě bude chtít vyjádřit. Doteď jsem o sobě uvažovala jako o opatrovnici, ale jako o matce? Jenže... copak jsem jí nebyla, když si to vezmeme kolem a kolem? Copak se o Sheyu staral nebo zajímal někdo jiný? Copak už ti to párkrát v duchu neujelo, co? Nepřemýšlela jsi o ní jako o své vlastní?
Byl by to jistě krásný emotivní moment, jako vystřižený ze slaďáku, kdybychom si se Sheyou pobrečely a pověděly si, že rodina nemusí být tvořena jen vlky, kteří jsou pokrevně příbuzní. Mohl. Jenže tu byla Nádhera, takže se žádný takový moment nekonal. Místo toho zase začala mlít pantem, tentokrát to ale už nepřišlo vtipné ani mně. Nakrčila jsem čenich a stáhla pysky, takže odhalily tesáky: "Zato tvůj táta se asi moc dobře netrefil, když tě dělal, co? Jseš si jistá, že nejsi z nějaký vadný dávky? Nenakopal ho třeba muflon mezi nohy?" Jenže nic naplat, z Ilenie se valila slova jako hotový vodopád. Sheya vypadala značně otřeseně, zatímco Nádhera se tyčila výše a výše. Naježila jsem hřbet a zavrčela, tentokrát ne jen naoko. "Tys to asi nepochopila. Drž - hubu!" cvakla jsem zuby pár centimetrů od jejího čumáku a postavila se mezi tu její pitomou užvaněnou tlamu a Sheyu, která už beztak couvala kamsi pryč. Kdesi u mé zadní nohy pak pípla otázku, která mě trochu píchla u srdce. Fakt dík, Ilenie. Krávo blbá. Obrátila jsem se k vlčeti, okázale ignorujíc tu bílou tragédii za mnou. "No... jo. Každý má nějakého tátu," opáčila jsem opatrně.

Ilenie se po mých slovech začala válet po zemi, jako by ji postihl nějaký náhlý záchvat. Evidentně jsem jí rozlámala srdce na milion kousíčků, když jsem si jen dovolila nadnést myšlenku, že by proti mně Ilenia něco mohla mít. "Už jsem se chtěla leknout," zavrtěla jsem hlavou. "Jako že třeba pro tebe nejsem dost dobrá, nebo tak něco... to by mě asi zabilo," vzdechla jsem si zhluboka a cukla hlavou právě ve chvíli, kdy se mi Ilenia chtěla zakousnout do ucha, takže můj čumák zespoda pěkně cvakl o její čelist."Ach, odpusť, drahá," zavrkala jsem a potlačila škodolibý úšklebek, který se mi dral na tlamu.
Můj výklad o seobeobraně, jak se zdálo, poměrně rozptýlil Sheyiny obavy, které tam Ilenia zasela. Bílá vlčice byla na jednu stranu fakt na pár facek. Aspoň s ní ale nebyla nuda a mohla jsem se s ní hádat. To bylo taky dobrý. "Jasný. Stačí houknout a já mu zmaluju řiť, že si týden nesedne," zazubila jsem se na vlče. Když jsem se ovšem ve výkladu dostala k možnosti... inu, kastrace, Sheya vypadala ještě nadšeněji. Vida. Ta se ve světě neztratí. Ještě aby ne, je to moje... ehm, svěřenkyně. "Pokud to bude nutné, pak ano," přikývla jsem rozhodně a stočila zraky na Ilenii, která poulila oči a tvrdila, že takovou mne nezná. "Ty toho, křepeličko, ještě neznáš!" zamrkala jsem na tu Nádheru. Chvíli se dokonce tvářila celkem... normálně, pak se jí ale tvář zase zkroutila do té její původní grimasy a začala kolem skákat jako potrefený králík. Protočila jsem oči. To je taky případ, to by si jeden cvrknul.
Sheya se napila z čistší kaluže a pak do ní k mému údivu skočila. Že by ta hrůza z vody ustupovala? Nebo se možná jen nebojí kaluží. Protože se ale už blížilo léto, brzy bude na čase to vyzkoušet někde u jezera. Sheya začínala být příliš velká na to, abych ji tahala přes vodu pořád na zádech. Doprostřed mých plánů, jak naučit vlče plavat, se ozvala Ilenia, která Sheyu nazvala "přítěží" a dožadovala se vědět, kde jsem k ní přišla. "Našla jsem ji," opáčila jsem, "a vzala si ji pod křídla, je to moje chráněnka. A neříkej jí 'zátěž'," dodala jsem, když jsem si všimla, jak se Sheya při tom označení mračí. "Je to moc povznášející zážitek, abys věděla, starat se pro jednou i o druhé," poučila jsem Ilenii, jako bych snad měla nějakou morální převahu a nebyly jsme jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. "Sheya je navíc bezva vlče."
Právě z tlamy bezva vlčete ale vypadl dotaz, který jsem trochu čekala, ale doufala, že nepřijde. Ach jo. Na tohle jsem moc... stará? Mladá? Eh. Asi v tuto chvíli už stejně nemělo smysl nějak zastírat pravdu. Sheya bude zkrátka vzdělaná brzo. Taky dobře. "Obvykle z toho důvodu, že tak se dělají vlčata. Ta totiž nenosí čáp nebo tak něco, co by ti někdo mohl zkoušet namluvit. Vlk skočí zezadu na vlčici, zastrčí tu svou žížalku vlčici do dírky a když se správně trefí, vlčice zabřezne. To znamená, že jí v břiše vyrostou malá vlčátka, která se pak za pár týdnů narodí. Tak jsme přišli na svět všichni." Povzdechla jsem si: "Na tohle všechno máš ale ještě spoustu času." Přesto jsem očekávala další dotazy. Tohle bylo rozsáhlé téma. Ne, že by mi ten rozhovor byl extra příjemný, ale když už to někdo musel začít...

//Ostrá skaliska

Pozorovala jsem Ilenii, jak tu svou přednášku tahá víc a víc a přes čáru, až do bodu, kdy jsem se i já začala domnívat, že to je pro Sheyu jaksi... moc. Však ten její popis byl mírně traumatizující i pro mě, pro bohy. Nemínila jsem ovšem drahé Nádheře udělat tu radost, že bych se vytočila. Místo toho jsem se obrátila k vlčeti. "Hlavně se neděs. Jak jsem už říkala, nejlepší je Ilenii příliš neposlouchat. V životě potkáš takových vlků víc... co mají v hlavě všechno zmatlané dohromady. Jeden by je snad i politoval," zamlaskala jsem směrem k tomu bílému výplodu. "Musí to být strašně těžké, takhle žít." Nádhera mě vzápětí ujistila, že s vlčicema nepeče. Nasadila jsem smutná očka: "Vskutku? Ach, mé srdce puká... a vůbec - co ta Hnědá? Ta se nepočítá? Že bys něco měla... oh, no ne... že ty máš něco proti mně osobně?" Teatrálně jsem se chytila za srdce, jako bych snad měla padnout mrtvá k zemi. Mé dramatické divadlo ale přerušila Sheyina nehoda, po které jsme se vydaly na cestu.
Přemýšlela jsem o tom, co mám Sheye odpovědět na její vyplašenou otázku, co dělat, aby jí nikdo nestrkal nic do dírky. Zaškaredila jsem se směrem k Ilenii. Teď bude mít strach ze samců. A ze znásilnění - a to ani neví, co to je. Fakt dík. Na podobné hovory se mi zdálo ještě moc brzo, ale škoda už byla napáchaná. Povzdechla jsem si. "Zaprvé - nemusíš se zas tak strachovat. Většina vlků sice zrovna nesrší inteligencí, ale taky většina z nich není natolik mimo, aby chtěli tu svou věc strkat do vlčice, co s tím nesouhlasí. Pár takových sice je, ale tady Nádhera to trochu zveličuje." Odmlčela jsem se a doufala, že Ilenia nechce nic dodat.
Pak jsem pokračovala: "Zadruhé - když už bys narazila na nějakého takového vlka - budeme mu říkat Pan Úchylák - máš hned několik možností, jak se ubránit. Například si můžeš sednout pevně na zem, ideálně někam zády ke stromu nebo skále, aby se ti k té dírce nedostal a začít ječet z plných plic, prostě udělat totální hysterickou scénu. Buď se Pan Úchylák lekne, že někoho přivoláš a uteče, nebo opravdu někdo slušný přijde a zmaluje Panu Úchylákovi xicht." Uh. Tohle je těžší, než by si někdo myslel. "Případně, kdyby to nevyšlo, můžeš zkusit další taktiku, což je protiútok. Prostě se na něj můžeš vrhnotu jako fúrie, drápy, zuby, všechno, donutit ho, aby zdrhal se staženým ocasem. Vůbec se nemusíš držet zpátky. A kdyby se ti chtělo mu ukousnout tu jeho věc, aby už ji na žádnou nebohou vlčici nevytahoval... no, rozhodně ti to nezakazuju," ušklíbla jsem se. "Ale pravděpodobně to nikdy dělat muset nebudeš. Já třeba nic takového ještě nezažila. Jen si to zapamatuj, tak nějak, pro všechny případy." Vydechla jsem si. Takhle jsem si dnešní den nepředstavovala.
Poskakování svůdné laňky, která se mi evidentně vysmívala, že má dvě zdravé nohy a já ne, jsem okázale ignorovala, ačkoliv mě v duchu celkem štvalo. Místo toho jsem začala odpovídat na další otázku, kterou Sheya měla. "Prostě nepij vodu, ve které plave kde co a která je hodně kalná. Nejlepší je pít z potůčků a řek, kde voda proudí a tak všechna špína hned odteče. Ale některé kaluže jsou taky v pohodě." Protože jsme mezitím dorazily na další kamenité území, kde se v některých místech mezi kameny voda držela, bylo možné to hned názorně předvést. "Třeba tahle," mávla jsem tlapou k průzračné kalužce v prohloubeném kameni a hned se z ní taky napila. Z všeho toho mluvení a vysvětlování mi pkěně vyschlo hrdlo.

"To jsem mohla uhodnout hned, že jsi prokletá," mlaskla jsem lítostivě. "Jaká škoda, že v dnešní době už nikdo nekouká na to, jakej máš čumák nebo jak štíhlé máš boky. Důležité je, co máš tady," poklepala jsem si názorně tlapou na čumák a zamrkala na Ilenii, její urážky na můj vzhled mě nechávaly poněkud chladnou. "Protože když tam má někdo jen průvan a starý listí, roztomilá tvářička ho nezachrání." Sheya se do toho nicméně vložila s tím, že husička je k jídlu. A já že jsem pořádná vlčice. "Přesně tak, pískle," ušklíbla jsem se hrdě a stočila oči k Ilenii, která se právě chystala zahájit svou přednášku o sex-appealu, na kterou jsem byla vskutku zvědavá.
Popravdě to vzala mnohem víc ze široka, než bych očekávala. Nejspíš se to odráželo i v mém výrazu. Ke konci onoho monologu už mi obočí pomalu vyskakovalo z hlavy. Sheye se to příliš nezamlouvalo. Dalo by se možná říci, že na tom byla dost podobně jako já, když pronesla, že nestojí o to, aby ji kdekdo olizoval. Z mé strany to ale byla spíše zahořklost, ne klasický vlčecí odpor. "Jo. Smrdí. Strašně smrdí," potvrdila jsem překotně a sotva dokázala udržet vážnou tvář, koutky mi divoce cukaly.
Ileniin popis se nicméně stával detailnějším a detailnějším, až jsem začínala uvažovat, jestli to není víc informací, než by Sheya ve svém věku měla mít. Na druhou stranu mi to ovšem přišlo velice zábavné. Asi jsem mizernej rodič. I když jen náhradní."Tady má někdo očividně plno zkušeností," potřásla jsem velice uznale hlavou a zazubila se. Zavlnila jsem ohonem: "Nechtěla bys mě něco přiučit, co? Taková na slovo vzatá odbornice jistě - "
Snad bylo štěstí, že tuhle debatu přerušila Sheya a její náhlý střevní problém, který ji donutil běžet do křoví. Ještě tohle chybělo. Příliš jsem tím směrem nezírala, bylo mi víceméně jasné, co se tam odehrává. "Přála?" otočila jsem se místo toho k Ilenii a nakrčila čelo. "To myslíš jako jak?" Jenže to už tu byla Sheya, která zjevně dokončila své dílo zkázy a vypadala celkem v pořádku. Naštěstí. Nerada bych řešila nějakou otravu. "Lepší?" otázala jsem se. "Aspoň už vidíš, proč nemáš pít kdejakou močku, co někde najdeš." Vyprskla jsem ovšem smíchy, když Sheya přednesla svou žádost vůči Ilenii. "Nojo, kdepak máš ty zástupy ochotných otroků, když máš ten sex-appeal?" Zavrtěla jsem hlavou a mírně nakrčila čenich, když mi k němu vítr zanesl stopu Sheyina... výtvoru. "Možná bude lepší hledat vodu někde jinde," navrhla jsem spěšně a postavila se na bolavé nohy. "Ta zdejší zřejmě za moc nestojí." Učinila jsem pár mírně kulhavých kroků a ohlédla se na ty dvě: "Tak pojď, Sheyo. A ty taky, ty svůdná laňko, nebo co že to vlastně jsi," zamrkala jsem na Nádheru.

//Kamenné pole

Ilenii nejspíš připadalo něco na mých slovech nekonečně vtipné. Stočila jsem uši dozadu. Jen se směj. Přestala ovšem ve chvíli, kdy jsem Sheye v něžném gestu olízla čenich - i to, jak se zdálo, bylo pro bílou vlčici zdrojem pozdvižení. Asi se o ni rodiče nestarali. Chudinka, posteskla jsem si v duchu nad tou tragédií. "Pušinku?" zašišlala jsem a zamrkala, jako bych zaháněla slzy dojetí. "Obávám se, že tobě můžu políbit tak maximálně pr-" zajela jsem pohledem k Sheye, která se ale právě zabývala kaluží, "-del," dořekla jsem se stále stejným nevinným výrazem. Nevěnovala jsem v tu chvíli příliš pozornosti Sheye a tomu, co to vlastně pije.
"Já vás vlastně zapomněla představit!" trklo mě náhle. "Ilenie, tohle je Sheya, Sheyo - Ilenia. Alias Nádhera," neodpustila jsem si. Pak už jsme se ale vrátily v diskuzi s vlčetem k osudu králíka. Chvíli se zdálo, že Sheyu předčasný skon toho špinavého zloděje mrzí, pak se ale projevila přesně tak, jak se mi to líbilo. Hrdě jsem vypjala hruď: "Jo, dobře to říkáš! Takové kriminálníky tady nepotřebujeme." Jen ať si hnije pod kamením.
Mé vysvětlení toho, co mohla být zač ta "sestra" nebo co, bylo přijato poměrně dobře. Nádhera se do toho ovšem musela vložit. "Ji neposlouchej," pronesla jsem klidně, aniž bych o Nádheru zavadila pohledem. "Kdoví, co bychom našly v její hlavě, kdybychom se tam podívaly." Pak ale Ilenia pronesla něco, co zase vyvolalo záchvat smíchu u mě. "No to teda! Že ale přitahuješ hodně atraktivní nápadnice, co? Být tebou moc nechodím kolem nor nějakých prašivých kojotů, aby tě náhodou hned nezatáhli dovnitř!" Celé to dorazila Sheya, když se vytasila s otázkou, co že to vlastně ten sex appeal je. Okamžitě jsem překroutila obličej do výrazu vlčecí nevědomosti. "No ano, Nádhero, co že to vlastně je?" naklonila jsem hlavu na stranu. Jenže zatímco jsem čekala, jak Ilenia vysvětlí takto ošemetnou věc vlčeti, uvědomila jsem si, že se se Sheyou udála jakási změna. Ve tváři se jí usadil prazvláštní výraz a nafoukla tváře jako křeček. "Sheyo? Děje se něco?"

Vyklopýtaly jsme na povrch obě, aniž bychom přišly k nějaké závažné újmě. Aspoň jsem si to myslela, avšak hodlala jsem si to potvrdit ještě svým dotazem - velmi hlasitým. Od Ilenie se mi dostalo stejně hlasité odpovědi. "Haha," zařvala jsem nazpět s ironií v hlase. "I takhle bych ti nakopala zadek... Nádhero." Hvízdání v uších se pomalu utišovalo, ale pořád jsem se cítila jaksi nahluchle. Uslyšela jsem ale už i zvuky chrčení a funění přicházející od ležící Sheyi. Ilenia poznamenala, že vlče je nejspíš na pokraji smrti. "Jasně, že nepojde," pronesla jsem zvučně, až se ozvěna odrážela od okolních skal. "Je to frajerka. Po mně." Přesto se mi pohled na vyřízené vlče vůbec nelíbil. Sklonila jsem hlavu a krátce jí olízla čenich. "Budeš v pohodě," ujistila jsem ji a pokusila se ztlumit hlas na snesitelnou úroveň, avšak těžko se to odhadovalo, když jsem se skoro vůbec neslyšela.
Sheya se po chvilce trochu vzpamatovala a můj sluch se zvolna navracel, takže to vypadalo, že žádné trvalé následky se konat nebudou. Dokonce mi zmizely i ty oslí slechy a nahradily je ty moje původní. Akorát ve zraněném rameni mi zuřilo hotové peklo, zdálo se, že nemá rádo schody. "Ten králík... no, asi je po něm," pokrčila jsem rameny. Nemělo asi žádný zvláštní význam malovat Sheye svět v přehnaně růžových barvách. Navíc kdo by chtěl, aby takovej malej zmetek zlodějskej přežil? Pokud šlo o mě, byl to happyend. Vlče se pak ale rozpovídalo o něčem, co jsem moc nechápala. Aspoň ne napoprvé. Trochu jsem se nad tím zamyslela, ale pak jsem zavrtěla hlavou. "Mohla to být iluze, nebo nějaká jiná magie. To místo si s námi zahrávalo. V tvojí hlavě jsi jenom ty. Nikdo jiný." Aspoň doufám. Pravda, v mojí hlavě taky přežíval onen otravný hlásek, který občas zněl jako moje matka a někdy taky hlas rozumu, který hovořil jako Minar, ale nikdy jsem je nepovažovala za oddělené entity. Byl to prostě můj mozek, můj způsob vnitřního monologu. Nikdy mě nenapadlo, že to tak možná nemají všichni.
Pohled mi zajel k Ilenii, která se rozvalovala na zemi, jako by jí to tady patřilo. "No a co ty?" pozvedla jsem obočí. "Kde máš tu hnědou přísavku? Byly jste spolu ták roztomilé," uculila jsem se nevinně. Hnědá sice vypadala, jako že má v hlavě trošku bramboračku, ale co...

Zneškodnit hlavního záporáka dne, totiž králíka, nebyla až taková fuška, jak by jeden mohl čekat. Stačilo frajírka strčit do elektrické klece a po chvílí řvaní a protestů od něj byl klid. To samé se ale nedalo říct o Vořechovi, který tu svou ukecanou tlamu prostě nedokázal sklapnout. "Grrr," procedila jsem pouze skrze zuby. Škoda slov. Takovéhle vděčnosti se mi dostane za moje činy? Pf. Ráda bych Vořechovi dala co proto, ale prioritou momentálně bylo hlavně se odtud dostat pryč.
Sheya, ať už dělala cokoliv, rozpoutala v jeskyni nějakou aktivitu. Ve stěnách se otevřely průchody, ze kterých se hned vyřítili mutantští vlci. Naježila jsem hřbet, smířená jaksi s tím, že můj výčet hrdinských skutků pro tento den (nebo snad noc?) ještě není kompletní a že budu muset ostatním zachraňovat kožichy ještě jednou, než k tomu ale došlo, mutanti se tak jaksi... rozpadli. "No proto," zabručela jsem a pozvedla bradu. Než by si se mnou začínali, radši zdechnou. Chytré. Ale ještě nebyl konec. Slunce se osvobodilo ze svých okovů a začalo stoupat k nebi. Zvládli jsme to.
Pocit úlevy mi ale nevydržel dlouho. Strop jeskyně se totiž začal bortit. Sheya mi sice začala vysvětlovat, co to tam valstně dělala, ale mě to už nezajímalo. "Musíme vypadnout!" zařvala jsem a zamířila spěšně ke schodům, protože zem pod nohama se mi otřásala a ze stropu padalo kamení. Pořád ještě jsme mohli přijít o život, pohřbení pod zemským povrchem. Běžela jsem po schodech za Hnědkou, Vořechem i Ilenií, brzy mi srdce splašeně bušilo a v tom horším rameni mi hořel doslova oheň. Navíc mi pěkně pískalo v uších - aspoň jsem ale moc zřetelně neslyšela rachot rozpadajícího se kamení kolem nás. Všimla jsem si ale něčeho jiného. Totiž toho, že Sheya je tak trochu v průšvihu. Ale krucinál, zanadávala jsem v duchu. Byla jsem už snad dva kroky od povrchu země, ale vlče jsem nemohla nechat zavalit. Obrátila jsem se a poněkud nešetrně ji popadla za kůži na krku - na jemnosti ovšem nebyl čas. Vyvlekla jsem nás obě po posledních schodech nahoru a svalila se na zem s jazykem až u nohou. Zatracená pošahaná magie. Hnědka s Vořechem byli už pryč. Jediná další duše kromě nás dvou tu byla Ilenie, jejíž bílý kožich poněkud zářil i v temné noci. "Jste v pohodě?" otázala jsem se obou svých spoelčnic. Otázku jsem ovšem zařvala mnohem hlasitěji, než by bylo nutné. Vůbec jsem se neslyšela.

//Též děkuji za bezva osudovku, byla zajímavá, zábavná, hezky to odsýpalo, paráda!