Gallirea - Příspěvky uživatele

//Připsáno 11 mušliček

//Připsáno 6 květin

//Připsáno 6 drahokamů

//Připsáno 5 drahokamů

//Připsáno 7 drahokamů

//Neuznáno, jedna z vět začíná na A.
Protože byl post poslán před ujasněním pravidel, připsáno 6 drahokamů

//I love her :DD
Připsány 2 křišťály a 3 perly

//Připsáno 13 mušliček

• Hledám... kohokoliv, pohlaví nerozhoduje.

• Typ vztahu? Jsem otevřená čemukoliv. Krátkodobý úlet, přátelé s výhodami, dramaaaa nebo dlouhodobý vážný vztah - cokoliv, co by Cynthii trochu oživilo její pohřbený milostný život :D Nejsem ani proti vlčatům, ale ta by musela počkat po omlazení.

• Co mohu nabídnout? Cynthia si možná umí dupnout, rýpnout a může být zpočátku celkem psí čumák, na druhou stranu nuda s ní nehrozí. Pro ty, co má ráda, by se rozdala a bránila je do posledního dechu. Taky už ví leccos o Galliree, takže chytrými radami a životními moudry by vás mohla zásobit dostatečně!

• Jaký charakter chci pro svého vlka? K Thie by se hodil buď pohodář, který by ji trochu vyvažoval a vyklidnil, nebo naopak někdo drzejší a průbojnější, s kým by se mohla špičkovat a pošťuchovat. V případě dlouhodobějšího vztahu by to ale především měl být někdo trpělivý, protože se už v lásce párkrát zklamala a nedá svoje srdíčko jen tak někomu. Taky by to už měl být někdo starší, ne sotva dospělé vlče.

• Do kdy se chci dát dohromady? Kdykoliv v horizontu od konce léta do "až mi hrábne a permanentně ji pohřbím" (což asi zas tak brzo nebude, ale jeden nikdy neví).

• Moje plány do budoucna? Pro Cynthii už žádné konkrétní plány nemám. Ráda by si užívala zaslouženého důchodu, ale smůla se jí v tomhle směru lepí na paty odjakživa.

• Medailonek: Cynthia je vlčice, co se s ničím a nikým moc nepáře. Umí si říct, když se jí něco nelíbí, ráda si rýpne, dokáže být taky dost škodolibá. Má ale i svoji jemnější stránku a špatně tajenou slabost pro vlčata, která má potřebu ochraňovat. Je to drsňačka a vystačí si sama, aspoň se tak tváří, ale ve skutečnosti je jí líp mezi ostatními, ať už to je s rodinou či smečkou. Ráda se cítí užitečná a potřebná.
Ještě sem dodám, že pokud se na něco domluvíme a herně tam ten vibe nebudu cítit, tak to nechci na sílu lámat přes koleno, nejsem úplně fanda napevno domluvených vztahů a radši koukám, co se vyvine ze hry, tak jen prosím to brát v potaz

F1: 6) Popiš, jak se cítíš pod hladinou. (Vlož do postu slovo „neklid“ dvakrát – pokaždé jinak)

Kaya se jaksi škaredila, což jsem tedy vážně nechápala. Naznačuje mi, že jsem praštěná a pak se ještě mračí, když se mi to nelíbí? Ještě štěstí, že jsme měly na talíři mnohem větší problémy, jinak bychom se možná mohly pěkně pantomimicky pohádat. Vzhledem k tomu, že jsme se dostaly k nějakému mořskému městu a okukoval nás rybí týpek, byla jsem víc ochotná nechat to plavat. Haha, chápete?
Neklid v mém nitru narůstal. Nic se zatím vyloženě nedělo, ale neměla jsem z toho nejlepší pocit. Jak bych mohla? Znala jsem tyhle gallirejské hovadiny, možná líp, než většina jiných vlků tady. A teď jsem byla zamotaná v další a nedělala jsem si naděje, že bych se z toho ještě mohla vyvlíknout.
Kaya se jala mácháním tlapami komunikovat s rybím vlkem, ale já se zatím rozhlížela po okolí. Musela jsem hlídat nejen co se dělo nalevo, napravo, za námi a před námi, ale taky dole a nahoře. Žít ve vodě muselo být děsné. Nechtěla jsem, aby se k nám další rybáci nepozorovaně přiblížili a tak jsem si div hlavu neukroutila. Škubání hlavou vyvolávalo neklid ve vodě kolem a spousty malých bublinek stoupaly k hladině. Jo, tím směrem určitě byla hladina... ale mohly bychom se k ní dostat? V hlavě mi to šrotovalo a zatímco Kaya se pokoušela mořskému vlku vysvětlit kdoví co, uvažovala jsem, jestli existuje nějaká šance, že bysme se mohly prostě zdejchnout.

F1: 5) Popiš město, které vidíš pod sebou. (Napiš post bez jakékoli přímé emoce)

Konec. Konec. V mořských proudech se topila i poslední naděje. Kopala jsem nohama, ale nikam jsem se nedostávala a už jsem dál nemohla zadržovat dech. Plíce mě nesnesitelně bolely a i když jsem věděla, že to znamená smrt, nedokázala jsem tomu zabránit. Lapla jsem po dechu... A našla ho.
Zamrkala jsem, zhluboka se nadechujíc mořské vody. Nemělo by to být možné, ale dokázala jsem ji dýchat. Nejspíš už jsem mrtvá. Tohle jsou poslední halucinace mého mozku, pomyslela jsem si, ale přesto jsem se pokusila nahmatat si žábry. Žádné jsem nenašla. Pohledem jsem vyhledala Kayu, ale ani ona nebyla jen bezvládným tělem ve slaném nálevu. Krom toho mi její přítomnost napovídala, že to asi nebude halucinace... Tohle všechno vypadalo až moc reálně.
Kaya se ale zadívala na cosi vedle. Následovala jsem její pohled a spatřila... toho nejdivnějšího týpka, co jsem kdy viděla. A to je co říct, protože jsem se jednu zimu toulala s Newlinem. Ke všemu to stvoření bylo dost neomalené. Odeskla jsem mu, ale jediné, co mi vyšlo z tlamy, bylo glu glu glu. Kaya vedle mě si ťukala na čelo. Zřejmě se mi snažila naznačit, že jsem na hlavu. Rozhodila jsem tlapami, jak mám vědět, co funguje a co ne? Když jsem mohla dýchat, proč ne mluvit?
A kde se tu vzal ten rybí vlk? Mrkla jsem dolů pod nás, kde se vlnily chaluhy a řasy. Mořská zvířata rejdila mezi skalami, vyzobávala potravu z písku a naháněla se mezi sebou. Zdálo se to jako místo, kde někdo žije. Kameny a skály tvořily úkryty, ve všem byl takový zvláštní systém, uspořádání, které nemohlo být náhodné. Připlul odtud? Z toho mořského města? S ušima staženýma dozadu jsem čekala, jestli nám podá nějaké vysvětlení - i když jak to tak vypadalo, fakt jsme to byly my dvě, kdo stál takříkajíc na cizím trávníku.

F1: 4) Zkus se neutopit. (V každém odstavci musí být aspoň jeden smyslový vjem)

Šly jsme s Kayou tou hrozivou cestou. Měla jsem pocit, že už ani nejsem paní svého těla. Slyšela jsem, jak mi pod tlapami křupou prázdné krabí schránky, jak voda zlověstně šumí, jak mi buší srdce. Vnímala jsem všechno, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Střetla jsem se pohledem s černou vlčicí, nadechla se... a zmizela pod vodou.
Vlna mě smetla a připravila o pevnou půdu pod nohama. Srazila jsem se s druhou vlčicí, pokusila jsem se jí přidržet, aby nás to neodervalo od sebe, ale marně. V boku mě zabolelo, jak jsem se praštila o kamení, což však byla má poslední starost. Hladina se nad námi zavřela a my teď byly v moci moře, příšerného, krutého moře. Chtě nechtě se mi v hlavě vynořily vzpomínky na příšerné mořské stvoření, s nímž jsem kdysi dávno bojovala v propadlině. Nechtěla jsem už nikdy nic takového vidět znovu. Kopla jsem nohama a snažila se probojovat zpět ke vzduchu.
Nevěděla jsem ale, kde je nahoře a kde dole. Kde hladina a kde záhuba. Slaná chuť moře se mi lepila na jazyk. Štípala mě v očích, v čenichu, všude. Temný stín po mé levici - byla to Kaya? Mořská příšera? Znovu jsem zoufale zahrabala tlapami. Cítila jsem, že už dlouho nevydržím zadržovat dech, plíce se mi napínaly, až to bolelo a od čumáku mi šly bublinky. Bylo tohle ono? Konec? Po tom všem takhle hloupá smrt?

F1: 3) Popiš, co slyšíš a co si myslíš, že to znamená - a jak tě to ovlivňuje. (Každá věta se musí týkat části těla)

Nezdálo se, že by si Kaya chtěla zrovna dvakrát povídat a já taky necítila potřebu zbůhdarma klapat tlamou, jen aby nebylo ticho. Navíc žádné ticho nebylo, k uším mi začal doléhat hodně vlezlý zvuk. Střelila jsem očima po Kaye, která zrovna házela podobný pohled mým směrem. Kývla jsem bradou v odpověď na nevyřečnou otázku, slyšela jsem to také a nedalo se říct, že by se mi to zrovna dvakrát líbilo. Podivný hlas, zpěv, kvil, či co to vlastně bylo, mě mrazil v zádech. Černý kámen pod tlapou pulsoval, jako by v něm bylo skryté živé srdce.
Vstala jsem na všechny čtyři nohy a chtěla zamířit pryč. Chtěla jsem říct i Kaye, abychom prostě vypadly, ale jazyk jako by se mi přilepil na patro. Nedokázala jsem ze staženého hrdla dostat ani hlásku, protože jsem uviděla, co se to děje s mořem. Jako by se obří plíce nadechly a vtáhly do sebe většinu oceánu. Před námi se náhle táhla cesta, ach, a kdyby se jenom táhla, ani jsem nevěděla jak a naše tlapy už po ní kráčely. Z pachu moře se mi zvedal žaludek. Šla jsem kupředu proti své vůli, táhl nás kupředu snad ten zpěv vycházející z neviděných tlam? A byl to vůbec zpěv, nebo šlo jen o hučení větru v kamenných kostech skal okolo nás? Očima jsem opět našla Kayu, která dost pravděpodobně bude tou poslední živou duší, co uvidím. Ne ale, že bych hodlala naše kůže prodat jen tak bez boje.

//Připsáno 7 drahokamů

F1: 2) Prozkoumej artefakt, který jsi našel v písku a zkus přijít na to k čemu by mohl sloužit. (Použij alespoň jednu metaforu související s mořem – ale neříkej, že jde o moře)

Kaya byla vážně poblíž. Musela být poblíž celou dobu... Asi to vypovídalo o tom, že moje smysly šly pomalu do háje. U všech bohů, byla jsem už tak stará? Neměla bych se rovnou pohřbít tady ve velké louži? mrkla jsem k moři a hodlala zamířit k vlčici, když jsem o cosi zakopla. Vykulilo se to z písku u mého hradu. Dost divný kámen... Nakopla jsem ho a následovala ho po pláži, než jsem se zastavila v takové vzdálenosti od černé vlčice, abychom na sebe nemusely hulákat jako krávy.
"Rozumim," odfrkla jsem si, magie byla naprosto přijatelným vysvětlením, i když jsem musela trochu šmiknout ušima nad tím, že Borůvce zřejmě hrozila ztráta lovce. "Aha, takže lov šel přesně podle plánu, co," poznamenala jsem a oprášila písek z toho divného šutru, co se mi napletl pod nohy. Byl celý poškrábaný a byla v něm vylisovaná mušle. Ani jsem si nevšimla, že má Kaya taky podobný. Co to je? To skoro vypadá, jako by tu někdo ztratil nějakou cetku. Až na to, že kámen nevisel na žádné šňůrce, kterou by vlk mohl nosit kolem krku či jiné části těla. Ozdoba nebo těžítko, nic víc, přesvědčovala jsem se, i když z té věci sálala dost divná energie. Možná by bylo nejlepší ho kopnout do modravé věčnosti a dál se tím nezaobírat.
"Já?" vytrhla jsem se ze svých úvah. "Hej, já na to nevypadám, ale jsem strašně romantická duše. Koukat na vlny mě děsně bere za srdíčko," informovala jsem Kayu a doufala, že ji můj sarkastický tón přesvědčí o opaku. Čistá pravda totiž byla, že jsem se vážně chtěla jít koukat na moře. Ještě ke všemu s kytkou za uchem. Nemluvě o tom, že jsem sem přišla těsně po záchraně vlčete. Ještě štěstí, že nic z toho se nikdo nemusí dozvědět, pomyslela jsem si a otřepala se, až vlčí mák spadl do černého písku. Těsně vedle kamene s mušlí, který neodbytně přitahoval můj pohled. "Akorát dneska to je tady nějaký ponurý," konstatovala jsem na oko nezúčastněně, ale zkoumala jsem Kayin výraz tváře, jestli si toho taky všimla. Něco nepochybně viselo ve vzduchu a já si nebyla jistá, jestli toho chci být součástí.