Příspěvky uživatele

< návrat zpět

20 oblázků na Caramel

Ze šedého nebe padaly a padaly kapky deště, bez ustání a bez jakéhokoliv zájmu o nás nízká stvoření, které to dost otravovalo. Otřepala jsem si nacucaný kožich a vmáčkla se do dutiny prastarého stromu, na který jsem náhodou narazila. Asi to momentálně bylo to nejlepší místo k ukrytí, kterého se mi dostane, i když to nebyl zrovna pětihvězdičkový hotel. Ležet jsem mohla akorát stočená v těsném klubíčku, jinak bych neměla dost místa a jakmile jsem se uvelebila, přeběhla mi po tlapě jakási mnohonožka či co. Otřásla jsem se odporem a plácla tlapou po hmyzu, ovšem ten už dávno odběhl na svých příliš mnoho končetinách do bezpečí. I přesto nebyl strom úplně nepříjemný, voněl mízou a trouchnivějícím dřevem. Možná - ne, pravděpodobně - byl mrtvý, nebo pomalu ale jistě umíral. Ležím v břiše mrtvoly, napadlo mě a přeběhl mi mráz po zádech. Chlad podzimního dne s tím neměl nic společného.
Ovšem možná ta myšlenka nebyla až tak znepokojivá. Ať se nám to líbilo, nebo ne, mrtvé věci byly všude kolem nás. Šlapali jsme po nich dnes a denně, celý svět byl prakticky hřbitovem všeho a všech, co přišli před námi. I my sami se do toho koloběhu jednou připojíme a další generace budou šlapat zase po zbytcích nás. S tím mi do hlavy přišla představa toho, jak se nějaký malý tvor - králík, možná, nebo rodina lučních myší - schovává v kosterních pozůstatcích mého hrudníku, stejně jako jsem se já schovávala v dutině mrtvého stromu. Úsměv, ne zrovna veselý, ale ne zcela chladný, se dotkl mé tlamy, kterou jsem si v další chvíli položila na zem. Možná. A v čí kostře se schovává celý náš svět? Tohle pochmurné počasí zřejmě nahrávalo právě podobným myšlenkám. Moc jsem se jim však nebránila. Alespoň bylo čím zabít čas.

Přidáno.

Na č. 1 30 křišťálů (5 od Cynthie + 25 od Saturna) + 75 mušlí od Stína >:c :D

25 křišťálů na č. 1 (5 od Cynthie + 20 od Saturna)

5 křišťálů na č. 1 <3 ;--;

25 drahokamů na č. 4, aaa burnt toast baby <3

Omoriku vůbec netěšila má neochota jí pomoci, což nebylo příliš překvapivé, ale úplně mi to srdíčko nelámalo. Zkoumala jsem si drápy na přední tlapě, zatímco vlčice hrající všemi možnými odstíny hraně pofňukávala a dělala divadýlko. "Tak to hodně štěstí," popřála jsem jí, tady se potulovaly různé existence. Našla by někoho ochotného ji tu provést? A neměla bych to teda radši udělat sama, aby ji někdo nesežral? Ne, od kdy je tohle tvůj problém?"To je právě to. Ze všeho nejvíc bych chtěla mít klid a nedělat nikomu průvodce," byla řada na mě, abych si dramaticky povzdechla.
"A ty zas neposloucháš," zakroutila jsem lehce hlavou. "Říkala jsem v každým druhým lese, ne v každým. Možná ses jen pořádně nekoukala?" Borůvčí se dalo nalézt na každém rohu, a kolik toho reálně mohla mít Omórika procestovaného?
Ukázalo se, že nakonec toho průvodce přece jen dělat budu. Naskytl se obchod příliš výhodný, než abych ho odmítla. "Bezva, bezva, to zní skvěle," pokyvovala jsem hlavou a trochu se ušklíbla, když popisovala příhodu se šplháním na strom ve společnosti nějaké Háti. Odhadovala jsem to na sestru. "Rodiče z vás museli úplně zešedivět, co?" odfrkla jsem si pobaveně. Ještě že tohle Sheyu nikdy nenapadlo. Kdyby lezla po stromech, asi by mi definitivně houklo.
Omórika ale nebyla blbá. Nenechala by se asi jen tak oblafnout, i když já to neměla v úmyslu. "Trochu mě uráží, že mi přisuzuješ tak málo cti," pronesla jsem konverzačním tónem, i když jsem se moc uraženě necítila, Omórika se mi docela zamlouvala. "Ale ať je po tvým. Jestli ale vezmeš do zaječích ty, doporučovala bych ti navěky spát s jedním okem otevřeným, protože já bych si tě našla," dodala jsem ještě se zlověstným šklebem, ale koutky mi asi trochu moc cukaly, než aby byl skutečně strašidelný.
Byla jsem připravená hned jít, ale nejdřív musela nastat bouřka. A taky že nastala. Vichr ohýbal stromy, kapky deště nás bičovaly, blesky křižovaly oblohou. Jeden praštil do vysoké borovice nedaleko a ta se zlomila a vzplála. V dešti naštěstí hořet dlouho nevydržela. Omórika byla nadšená. Poskakovala, ječela (asi - měla otevřenou tlamu, ale přes ten hukot to skoro nebylo slyšet), řádila. Ze stromů se ulamovaly větve a jedna, naštěstí slabší, mě přetáhla přes záda. Jehličí a drobné větývky mě švihaly do obličeje. Snažila jsem se bouři udržet ještě o něco déle, ale takováhle sranda byla náročná. Nakonec se proto počasí uklidnilo a bouřkové mraky se začaly rozptylovat. Kapky pleskaly už jen po málu, naposledy zahřmělo. "Uuuuf," vydechla jsem a plácla sebou na promáčenou zem, když bylo po všem. Chvíli jsem popadala dech, než jsem zvedla zrak k pískleti. "Stačilo, madam?"

Říjen 2/10 - Corvus

Vlk byl vážně suchar. Vysušenější než suchohřib. "Né, já myslím, že už mi závidíš," pokračovala jsem stále tím stejně povzneseným tónem. "Proto se chováš tak, jak se chováš," dopřála jsem mu psychoanalýzu zcela zdarma. Byla jsem asi vážně ve štědré náladě.
Pokoušel se to všechno shodit na mě, ale to mi moc smysl nedávalo. "Ty se se mnou taky dál vybavuješ, příteli drahý, nevím, co tě tady drží, já určitě ne," zakroutila jsem hlavou už trochu podrážděně. Nebyl nakonec až tak zábavný, jak jsem si prve myslela. Jen zahořklý a otrávený, znechucený životem a s potřebou si to vybíjet na všech okolo. Vypadalo to, že už se má k odchodu a kdyby skutečně zmizel, určitě bych pro něj netruchlila, nicméně mi vzápětí došlo, odkud ho znám. To ho ještě přimrazilo na místě.
"Kde nás kytky zblb-ly," zopakovala jsem pomalu, jako bych mluvila se zaostalým vlčetem. "Byl jsi tam taky. Aspoň na začátku. Spolu se Stříbrňákem, mnou, Sheyou a Saelind. Malým vlčetem. Neříkej, že si to nepamatuješ. Byl jsi z toho podrážděnej, jako když máš v zadku zaražený kaktus, stejně jako teď."

Poušklíbla jsem se - Omórika div že samotným nadšením neučůrávala, když jsem jí řekla, že tady není o podivnosti nouze. "Tak všude možně," pokrčila jsem rameny. "Roztroušené po světě," máchla jsem tlapou do šíře. Nemohla jsem jí to všechno hned vykecat. Přišla by o to nejlepší. Smutná očička ovšem uměla dělat vážně skvěle, to jsem jí musela nechat. "Fajn, možná tak vypadám, ale už to nedělám. To by chtěl každý, nechat se provádět, ale co z toho mám já?" otáčela jsem si před očima tlapkou a zkoumala svoje drápy.
Blbé bylo, že Omórika možná měla co nabídnout - něco, co zajímalo zase mě. A nemohla si jako na potvoru vzpomenout, jak se vůbec jmenuje její rodná smečka, i když detaily o pomerančích mě doslova zasypala. Těch si pamatovala hodně. "Borůvky jsou v každém druhém lese," informovala jsem ji. Samozřejmě se hned nabízela Borůvková smečka - kterou jsem navštívila jednou a vlastně jsem nevěděla, jestli to tam smrdí nebo voní nebo jestli se po borůvkách jmenují jenom ironicky. "To mají dobrý," kývla jsem hlavou, informace, že se bavím s potomkem alf, mým světem příliš neotřásla. Nebylo to totiž až tak speciální: "Ti moji byli taky. Mám návrh. Když mi ukážeš, kde je ta vaše smečka s jezírkem, možná bych ti mohla na oplátku ukázat nějaké zajímavé místo." Důchod v tropickém ráji mi moc nevyšel, mohla bych omrknout aspoň tohle. Potřebovala jsem někde zakotvit, osamělé tuláctví mi nějak moc nesvědčilo. Chytala jsem z toho akorát depky.
Teď mě ale čekalo vystoupení. Jaké, to bych si nepředstavila ani v nejdivočejších snech. "Jasně, jasně, bezpečnost především," přitakala jsem a poslušně se odšoupla o kus dál. A pak začal tanec. Nebo... něco na ten způsob. Skoroy bych si myslela, že možná vážně sestoupili bohové bouřky, posedli Omóriky tělo a přivodili jí nějaký záchvat. Cukala sebou, škubala a trhala a já měla vážně co dělat, abych nevyprskla smíchy. U všech bohů, to vážně stálo za to! Byla to čirá nádhera, ale moje sebeovládání dostávalo zabrat. Musela jsem se tvářit vážně! Předávala jsem přeci prosby až k nebesům, ne? Uprostřed krásného podzimního dne se začala sbírat temná mračna. "Už se něco děje," povzbuzovala jsem Omóriku, která se ještě pořád točila dokola, ale moc dlouho to už nevydržela. Jen, co sebou plácla na zem, zablýsklo se a zaduněl první hrom. "Vypadá to, že to fungovalo," pokyvovala jsem vážně hlavou a kousala se zevnitř do tváří, protože se mi tlama neustále snažila roztáhnout do pobaveného šklebu. "Bacha, už se to blíží..." Zvedl se vítr a z nebe se spustila hotová průtrž mračen. Blýskalo se, stromy se ohýbaly ve vichru, hromy práskaly přímo nad námi, zkrátka a dobře, nad tímhle malým lesíkem zavládla nefalšovaná letní bouře. Přestala jsem mluvit a radši se soustředila na to, aby se mi nevymkla z kontroly.

Říjen 1/10 - Corvus

"Jestli chceš. Je to jen jedna z mnoha věcí, které bys mi mohl závidět," pronesla jsem povzneseně, vlk byl protivnější než ježek probuzený ze zimního spánku a třikrát tak pichlavý. Zasloužil by nakopat zadek, ale prozatím byl spíš jemně iritující a vlastně docela zábavný, než že by mě doháněl k aktům násilí. I když nebylo vyloučené, že se situace změní.
"To je holt riziko toho, když se pohybuješ na veřejnosti," poučila jsem ho, copak tenhle vlk žil v díře nebo co? "Ostatní tě můžou oslovit, není to proti žádným pravidlům. Ty se s nima zase nemusíš vybavovat." Dál jsem si malovala tlapou po hladině a pozorovala ho jen tak po očku, kdyby se náhodou rozhodl, že po mě skočí nebo tak něco. Třeba byl labilní, tyhle typy takové občas bývaly. Neměla jsem z něj ovšem strach. Zvládla bych ho zpacifikovat mrknutím oka.
"Ne. Narážím na černého vlka s bílým kruhem kolem rudého oka, který má tak protivnou náturu, že kojícím laním zkysne mlíko ve vemínku, když projde kolem. Těch zase tolik nebude." Jasně, už jsem si vzpomínala. Ne na jméno, ale na to, kde jsme se potkali. "Byl jsi na té rozkvetlé louce, kde nás kytky oblbly."

"Jasně, že jsou. Stejně jako spousta jiných divností." Trochu mi chyběly časy, kdy jsem se byla taky schopná nadchnout z každé hovadiny. I když v mém životě trvaly vážně jen krátkou dobu. "No, kdybych ti je rovnou ukázala, tak to nebude mít až takový kouzlo, ne? Vypadám jako místní průvodce?" protáhla jsem a dělala, co jsem mohla, abych se tvářila tajemně. Moc se mi nechtělo trmácet z jednoho konce Gallirei na druhý prakticky pro nic za nic, jakkoliv sympatický mi byl její zápal pro věc.
Jenže bylo dost možné, že na mě brzy Omórika získá páku, protože to, o čem mluvila ona, zase zajímalo mě. "No tohle? Já jsem tady viděla už leccos, ale tohle vážně zní spíš jako z nějaké pohádky," nechápala jsem a zatoužila jsem to vidět na vlastní oči. Jídlo bez práce, co prostě vyplave z tůně? Tam bych se mohla zašít po zbytek svých dní. Pokud to tedy bylo tak idylické, jak to znělo. Což věci bývaly málokde. "Pome-ranč," zopakovala jsem pomalu. Popravdě jsem byla dost zaskočená. O tom jsem v životě neslyšela. Jakto, že bylo ještě pořád tolik věcí, o kterých jsem neslyšela? "Asi vím, co to je, ale, hm, nechceš mi připomenout jak vlastně takovej pomeranč vypadá?" Bohužel se mi nepovedlo napoprvé z mladé vlčice vytáhnout, kde se takový zázrak dá najít. "Což je kde přesně? Smeček tady je až až, která je ta tvoje?"
Při vyhlídce na bouřku Omórika div neexplodovala. Jeden by čekal, že začnou blesky šlehat spíš z ní. "Jo jo, tancovat a hezky prosit. Dokonce ani nemusíš nic kreslit, stačí do toho vložit... no, vášeň, zápal, prostě aby ti to šlo od srdce," poklepala jsem si tlapou kamsi na hrudník. "To se jen tak říká. Tak a už do toho, než si to rozmyslim," pobídla jsem ji, už jsem chtěla vidět ten krásný taneček a vlastně jsem i celkem chtěla udělat tu bouřku. Ta magie mě bavila. Jeden se s ní cítil tak mocně.

Mladá vlčice se, jak se zdálo, dokázala rozesmát i sama. Vlastně jsem to celkem chápala. Nejlepší vtipy byly často ty vlastní. "Mhm," povytáhl se mi jeden koutek tlamy samovolně do křivého úsměvu. To dobré rozpoložení bylo asi nakažlivé - prozatím. Věděla jsem, že stačí málo, aby se to stalo naopak otravným.
Poslouchala jsem její poznatky o létě a světě kolem, údiv nad divy, které pro mě už dávno ztratily lesk novoty. Červená řeka byla v mém životě něco úplně normálního. Smutný. "Dobrý oko. Když budeš hledat dál, možná najdeš i jednu hodně smradlavou a jednu úplně černou," prozradila jsem jí. Třeba ji to dovede k dalšímu objevování - což většinou vedlo taky do problémů, ale to už nebyla moje starost. "Zdejší řeky jsou rády divný." Ovšem pod sluncem byly i věci, které jsem ještě neviděla, jakkoliv neuvěřitelné mi to někdy přišlo. Naklonila jsem hlavu lehce ke straně a podivila jsem se nad tím: "Jo? Samo od sebe?" To znělo jako příjemná divnost. Ty byly docela vzácné. "Kde se dá najít taková tůň?"
Omórika měla bouřky ráda, ovšem tahleta nás jenom tak lehce lízla. Uměla bych to napravit... Ale nechtěla jsem to dělat jen tak. Chtěla jsem se aspoň trochu pobavit. Všimla jsem si ovšem jiskřičky v jejích očích. Chtěla bouřku zpátky, viděla jsem to na ní, a tak jsem doufala, že ji přiměju k tomu prosit nebesa o vodu. "No, magie v tom je. Ale samotná to nezvládnu, je to zapeklitý - je to spíš takový trik a jsou k němu potřeba dva. Fakt musíš prosit bouřku, aby přišla, hezky nahlas. Klidně i s dešťovým tancem, hlavně do toho dát srdíčko. No a já... Já už zařídím, aby ty modlitby došly až nahoru do nebe. A s trochou štěstí budou vyslyšeny." Povedlo se mi to pronést s vážnou tváří. Notak. Aspoň malý dešťový taneček. Chtěla jsem tak moc? Určitě ne. Udělat ze sebe trošku kašpara byla jistě malá, nepatrná cena za bouřku na objednávku.

Září 2/10 - Corvus

Vážně jsem toho zase tak moc neřekla. Prakticky jen zdvořilostní frázi, no ne? Ale černý vlk se hned čepýřil a nafukoval jako nějaký podivný opeřenec. Potlačila jsem touhu pobaveně se ušklíbnout. "Tady někdo vstával levou tlapou," pronesla jsem povzneseně a střihla uštípnutým uchem. Byl příjemný jako osina pod oháňkou, ale to jsem tak nějak napůl čekala. Prakticky jsem mohla vidět černý mráček, co mu plul nad hlavou, už když se ke mně blížil. Možná jsem ho oslovila právě proto. Chtělo se mi kopat do vosího hnízda.
"Zdvořilostní kecy mají právě většinou účel dostát zdvořilosti," poučila jsem ho, protože jeho mozečku, který měl nepochybně velikost hrášku, tenhle jednoduchý fakt zřejmě unikal. "Proto se tak taky jmenují. Jen se snažím být slušná, víš? Narozdíl od někoho, kdo začne prskat jako nabručený jezevec, sotva ho někdo osloví." Stěží jsem byla tou, která by měla rozdávat lekce mravů, ale měla jsem výhodu - tenhle vlk to nevěděl. Ale jak jsem tak na něj koukala... nepotkala jsem ho už někdy? Ten monokl mi byl povědomý. "Neznáme se?" přimhouřila jsem oči.

Uznávám, že to asi byla blbá otázka. Popravdě mě nenapadla žádná lepší. No jasně, už hloupnu. Senilita? Nebo jsem jen byla moc dlouho s Finnickem? Spíš to druhý. "Jo. Chápu. Jen mě zajímalo, jestli má zabodávání tisíce jehliček do těla i nějaký hlubší význam," zamyslela jsem se nahlas a tlapou se prohrabovala v jehličí, které mi stejně na lehání moc příjemné nepřišlo. Takže možná moje otázka nebyla až tak hloupá, ne?
Bouřka zuřila někde poblíž, vichr fučel, po chvíli se vždy zablesklo, ale prozatím to nevypadalo, že bychom měly umřít. "To je fakt, ty vlny veder byly odporný," musela jsem souhlasit. "Z nich taky určitě vzešla ta bouřka." Zvedla jsem oči k obloze, Omórika měla ohledně počasí pravdu, ale jestli jí bouřka přišla super, vypadalo to, že ji asi čeká trochu zklamání. "To by mohla, ale vypadá to, že už se zase vzdaluje," podotkla jsem. Spíš jen tak hrozila a skutek utek. Naopak se dělal docela hezký podzimní den. Jenže nic nebylo definitivní. "Ráda bouřky, jo?" nadhodila jsem zcela ledabyle. "Třeba se vrátí zpátky, když ji hezky poprosíš. Fakt." Pronesla jsem to zcela vážně. Vlčice vypadala už trochu stará, než aby něčemu takovému věřila, na druhou stranu... Kdyby se chytla, mohla být docela dost překvapená, co všechno se může stát. Nějak mě začínalo bavit hrát si s magií - ale jestli byla Omórika místní, asi ji to nešokuje tolik, jako Finna.

Září 1/10 - Corvus

Vyrazila jsem k jezeru, abych si užila podzimního počasí. Věděla jsem, jak rychle to uteče, přijde zima, jezera zamrznou a všechno zapadá sněhem a nastane čas dlouhého čekání na oblevu. Ještě jsem si chtěla vychutnat, že má svět nějaké jiné barvy než bílou, černou a šedou. I když dnešní počasí nebylo úplně dokonalé.
Přišla jsem k vodě, osvěžila se pár doušky chladné vody a potom jsem se prostě usadila na břehu. Hlavou mi líně plynuly myšlenky, když tu mou pozornost upoutal vlk, který procházel kolem. Kráčel kupředu jako tělo bez duše, jako nějaký zombík. Naklonila jsem hlavu ke straně. Nebylo na něm vůbec nic výjimečného takhle na pohled, rozhodně to nebyl žádný fešák - ale nebyl ani nechutnej. Stejně mě ale něčím upoutal. Možná tím, jak otupěle dupal kupředu. Zdálo se, že dává bacha, kam jde, takže nehrozilo, že by mě převálcoval, ale stejně jsem pocítila potřebu se ozvat. "Pěknej den na vycházku, co?" houkla jsem na něj tu první blbost, co mě napadla. Nějak mě lákalo dát kus řeči s náhodným vandrákem, co jde okolo. Nojo.