Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narrské vršky

Stoupala jsem výše a výše. Proč musí Život bydlet zrovna na takovým zatraceným kopci? nadávala jsem v duchu a supěla tak, jako pokaždé, když jsem sem lezla. Ani mému rameni se to zrovna dvakrát nelíbilo, cukalo a bodalo v něm, avšak to už také nebylo nic, na co bych si nezačínala zvykat. Příjemné to ovšem nebylo. Navíc jsem si až téměř na vrcholku uvědomila, že tentokrát pro Života ani nemám žádné květiny, tudíž mi asi ani nic nedá. No bezva. Co mu asi tak řeknu? Protočila jsem oči, ale šla jsem dál. Vypadalo to, že za svou námahu získám jediné – přátelské pokláboseníčko se Životem. No budiž. Aspoň se ho třeba na něco poptám. Takovej bůh toho přeci musí spoustu vědět. Utrhla jsem aspoň dva tři kvítky od cesty, aby neřekl, že jdu úplně s prázdnou. Nebyla jsem přece žádná nezdvořačka, že jo.
Má nevrlá nálada se ale začala zvolna rozpouštět, když jsem dorazila na vrchol kopců a objala mne moc a magie tohoto místa. Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu, který tu proudil. Ať už tady Život měl ve vzduchu cokoliv, fungovalo to. Náhle jsem se cítila uvolněněji. A zpoza velkého valounu pískovce se vynořil on. Život. „Cynthie!“ zvolal a zavrtěl ocasem. „Rád tě zase vidím. Tak co? Schovala sis květiny ode mně?“ Samozřejmě, že tohle musel vytáhnout hned na začátku. Samozřejmě. Ale na Života bylo nemožné se zlobit, i když bych třeba chtěla. Jen jsem zavrtěla hlavou. Osud květin mi tak úplně známý nebyl, ale dokázala jsem si ho domyslet, vzhledem k tomu, jaké okolnosti doprovázely mou poslední návštěvu zde. „Obávám se, že je vzala voda a měla jsem jiné starosti, než abych je šla hledat.“ „Ach,“ povzdechl si Život. „Inu, co se dá dělat. Vykvetou nové, není-liž pravda?“ Zamrkala jsem. „Ehm... je. Je-liž. Ale s tím si vůbec nemusíš dělat škodu, fakt, to je dobrý.“ Život se rozesmál: „Jen tě pokouším!“ Zamával ocasem a dál se vyptával, jako by to byl starý známý, kterého jsem přišla po letech navštívit: "A co dělá rameno? A hlas?" "Je to pořád stejné, řekla bych," sekla jsem trochu podrážděně ocasem. "Ale nezhoršuje se to?" "To ne," připustila jsem. "I když bych byla ráda, kdyby se to spíš zlepšovalo. Je to dost otravné." "S tím ti bohužel pomoci nedokážu. Udělal jsem, co jsem mohl. Tvůj stav nejspíš zůstane pořád stejný. Kdoví - možná přijdeš na způsob, jak to spravit, možná se časem tvé tělo uzdraví samo. To už je ovšem mimo mou působnost." No jasně. Zatřásla jsem hlavou. "No... aspoň jsem na živu a můžu žít celkem normálně, ne?" snažila jsem se podívat na tu lepší stránku a Život s úsměvem přikývl.
Pak trochu zvážněl, ač mu úsměv stále pohrával v očích. „Nuže? S čím za mnou dnes přicházíš?“ „Vlastně... asi dneska žádné přání nemám. Sheya tě chtěla jít navštívit.“ Život přikývl. „A jakpak se má? Na nějakou dobu jste jedna druhou ztratily, že?“ Bůh měl opravdu přehled o všem. Život byl, dalo by se říct, taková největší gallirejská drbna. Nebo by mohl být, pokud by si spoustu tajemství nenechával pro sebe... suchar. „Ale zase jsme se našly. Teď se má dobře, nejspíš sem za chvíli také přijde. A je z nás rodina, abys věděl,“ pronesla jsem s hrdostí – Život byl asi tak jediný, komu jsem se mohla pořádně pochlubit. Samotnou mě skoro překvapilo, jak dobře jsem se cítila, když jsem ta slova pronesla. Bylo opravdu hezké mít znovu rodinu. Mít někoho, o koho se můžu starat. „No to je báječné!“ zavrtěl Život vesele ocasem.
Mě v tu chvíli ale cosi napadlo, něco, co s původním tématem nemělo nic společného. „Poslyš, minule jsem tě žádala o magii země. Ale zdá se mi, že jaksi nefunguje. Těšila jsem se, že budu moct ovládat říši rostlin a ono prdlajs. Nestala se někde nějaká chyba?“ „Kdepak. Ale aby ses v magii zlepšila, budeš muset za mou sestrou. To dokáže jen ona.“ Hm... to jsem tak nějak předpokládala. Stejně to ale nebyla odpověď, jaká by se mi velmi líbila. „Ach tak. A... jak je na tom vlastně teď Smrt? Je aspoň v dobrém rozmaru?“ „Toho se, obávám se, nedočkáš,“ pronesl Život smutně. „Drahé kamení ale miluje stále stejně.“ Povzdechla jsem si. „Inu, jinou možnost asi nemám.“ Přešlápla jsem. Byl pomalu čas vyrazit zpět. Na něco jsem si ale ještě vzpomněla. „Živote? Nemám dnes dost květin na to, abys mě udělal silnější, ale možná bys mohl přilepšit alespoň Sheye?“ Přistrčila jsem k bílému vlku svou nepříliš bohatou kytici. Život se na ni podíval a usmál se: „To bych mohl.“ Přikývla jsem. „No nic. Musím jít,“ pravila jsem rozhodně a donutila své nohy, aby se neochotně odlepily od země. Nechtělo se mi odtud. Tam dole ale čekala Sheya. Nemohla jsem ji opustit. „Měj se,“ prohodila jsem přes rameno, ale Život už byl pryč.

//Narrské vršky

//vršek

Kráčela jsem dolů poměrně beze spěchu. Pravda, Sheya nejspíš už čekala, ale byla už dost stará na to, abych z ní na chvilku mohla spustit oči a navíc - pochybovala jsem, že by se jí něco mohlo stát tady, přímo před Životovým prahem. A taky jsem nechtěla spadnout na čumák, až poběžím po mokrém písku. To také nebyla má oblíbená aktivita.
Návštěva u příjemnějšího ze dvou zdejších bohů mi zvedla náladu. Aspoň jsem se zbavila té nevrlé nálady, která se mě držela od chvíle, co jsme nechali Ilenii za zády. Jenže jak bylo v mém životě zvykem, nic nemohlo jít podle plánů ani na dvě vteřiny. Uviděla jsem o něco níže Sheyu, jak se skrývá před deštěm, na čemž by nebylo nic divného ani špatného. Před ní ovšem stál nějaký zrzavý vagabund. Zaznamenala jsem už jen poslední slova - maminka ti utekla? - a jeho sarkastický tón. To mi stačilo.
Dva tři dlouhé skoky mi stačily na to, abych zkrátila vzdálenost mezi námi na minimum. "Maminka," naježila jsem hřbet, "je přímo tady. A ty by sis měl dát odjezd, smraďochu, a nenavážet se do mé dcery, jestli je ti tvá rezavá prdel drahá." Teda, zadek zas tak rezavej neměl, ale jinak to určitě musel pochopit. Nechtěla jsem, aby se motal kolem Sheyi a trochu jsem zalitovala, že jsem od Života nešla svižněji. Co kdyby byl nebezpečnej. Teď už ovšem bylo všechno v pohodě. Vypadal jako někdo, komu bych dokázala natrhnout kožich i se zavázanýma očima.

//Pidi-objednávka:

V03 - Sheya - 1* do vytrvalosti
=15 květin (14 pomněnek, 1 vlčí mák)

//Narrské vršky

Stoupala jsem výše a výše. Proč musí Život bydlet zrovna na takovým zatraceným kopci? nadávala jsem v duchu a supěla tak, jako pokaždé, když jsem sem lezla. Ani mému rameni se to zrovna dvakrát nelíbilo. Navíc jsem si až téměř na vrcholku uvědomila, že tentokrát pro Života ani nemám žádné květiny, tudíž mi asi ani nic nedá. No bezva. Co mu asi tak řeknu? Protočila jsem oči, ale šla jsem dál. Vypadalo to, že za svou námahu získám jediné – přátelské pokláboseníčko se Životem. No budiž. Aspoň se ho třeba na něco poptám. Utrhla jsem aspoň dva tři kvítky od cesty, aby neřekl, že jdu úplně s prázdnou.
Má nevrlá nálada se ale začala zvolna rozpouštět, když jsem dorazila na vrchol kopců a objala mne moc a magie tohoto místa. Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu, který tu proudil. Ať už tady Život měl ve vzduchu cokoliv, fungovalo to. Náhle jsem se cítila uvolněněji. A zpoza velkého valounu pískovce se vynořil on. Život. „Cynthie!“ zvolal a zavrtěl ocasem. „Rád tě zase vidím. Tak co? Schovala sis květiny ode mně?“ Samozřejmě, že tohle musel vytáhnout hned na začátku. Samozřejmě. Ale na Života bylo nemožné se zlobit. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Obávám se, že je vzala voda a měla jsem jiné starosti, než abych je šla hledat.“ „Ach,“ povzdechl si Život. „Inu, co se dá dělat. Vykvetou nové, není-liž pravda?“ Zamrkala jsem. „Ehm... je. Je-liž. Ale s tím si vůbec nemusíš dělat škodu, fakt, to je dobrý.“ Život se rozesmál: „Jen tě pokouším!“
Pak trochu zvážněl, ač mu úsměv stále pohrával v očích. „Nuže? S čím za mnou dnes přicházíš?“ „Vlastně... asi dneska žádné přání nemám. Sheya tě chtěla jít navštívit.“ Život přikývl. „A jakpak se má? Na nějakou dobu jste jedna druhou ztratily, že?“ „Ale zase jsme se našly. Teď se má dobře, nejspíš sem za chvíli také přijde. A je z nás rodina, abys věděl,“ pronesla jsem s hrdostí – Život byl asi tak jediný, komu jsem se mohla pořádně pochlubit. „No to je báječné!“ zavrtěl vesele ocasem.
Mě v tu chvíli ale cosi napadlo. „Poslyš, minule jsem tě žádala o magii země. Ale zdá se mi, že jaksi nefunguje. Těšila jsem se, že budu moct ovládat říši rostlin a ono prdlajs. Nestala se někde nějaká chyba?“ „Kdepak. Ale aby ses v magii zlepšila, budeš muset za mou sestrou. To dokáže jen ona.“ Hm... to jsem tak nějak předpokládala. Stejně to ale nebyla odpověď, jaká by se mi velmi líbila. „Ach tak. A... jak je na tom vlastně teď Smrt? Je aspoň v dobrém rozmaru?“ „Toho se, obávám se, nedočkáš,“ pronesl Život smutně. „Drahé kamení ale miluje stále stejně.“ Povzdechla jsem si. „Inu, jinou možnost asi nemám.“ Přešlápla jsem. Byl pomalu čas vyrazit zpět. Na něco jsem si ale ještě vzpomněla. „Živote? Nemám dnes dost květin na to, abys mě udělal silnější, ale možná bys mohl přilepšit alespoň Sheye?“ Přistrčila jsem k bílému vlku svou nepříliš bohatou kytici. Život se na ni podíval a usmál se: „To bych mohl.“ Přikývla jsem. „No nic. Musím jít,“ pravila jsem rozhodně a donutila své nohy, aby se neochotně odlepily od země. Nechtělo se mi odtud. Tam dole ale čekala Sheya. Nemohla jsem ji opustit. „Měj se,“ prohodila jsem přes rameno, ale Život už byl pryč.

//Narrské vršky

//Ježčí mýtina

"Hm, vlastně tak úplně nevím, jestli nemůže odejít, nebo jen nechce," pokrčila jsem rameny. O tom, jak fungují božstva, jsem měla pouze pár obecných představ, které navíc za poslední rok utržily pár dost zásadních ran. Například jsem bohy vždy považovala za stvoření jaksi... nehmotná. Jenže ti zdejší byli hmotní až dost. Navíc nežili ani někde v podsvětí, ani na vrcholu vysoké hory, ale vegetili si na vlastně dost dobře přístupných místech, kde je mohl otravovat kdejaký pobuda. To do mé představy taky tak úplně nezapadalo. Byla to tak trochu záhada. "Rozhodně jsem ho ale mimo ty jeho kopečky nikdy neviděla. Nejspíš všechny svoje záležitosti vyřizuje tam odtud."
Před námi se mezitím začaly stále výše tyčit už zmíněné vršky. Písek z nich byl rozsypaný všude kolem a já se na něj zlostně zamračila. Budu to mít všude. Už teď mi ten mokrý sajrajt zalézal mezi polštářky na tlapách a olepoval mi nohy. Bylo mi jasné, že než dojdeme ke kopcům, budu tu kejdu mít až za ušima, ačkoliv je zcela nepochopitelné, jak se tam dokáže dostat. A aby toho nebylo málo, Sheya mě upozornila na nedávnou přítomnost někoho mému srdci vskutku milého. No bezva. "Joo, myslíš strejda Vořech?" zabručela jsem při vzpomínce na onoho hrdinu, co opustil Sheyu v nebezpečí a málem se dočůral jak malej fakan, když na něj udělal bububu bílý králík. Opravdu bezva týpek.
//Edit:
Rozhodně se mi tu nechtělo čekat, až mistr Nori sestoupí z kopců, pokud tam byl, a zamíří přímo za námi, aby nás krmil svými moudry. Na to jsem nebyla zvědavá ani v nejmenším, obzvláště ne v rozpoložení, v jakém jsem se nacházela. "Asi bychom měly vyrazit, ať tu zbytečně neokouníme," pobídla jsem tedy Sheyu a zamířila na vrcholek. Když už jsme tady...

//vršek

Hlasuju klidně i pro Prahu :D

Hlas pro Brno!

První a poslední víkend v srpnu za mě ideál c:

//Středozemka (přes Tenebrae)

Sheya nejspíš pozapomněla, co Život minule předváděl. To ale nevadilo. Já si to pamatovala za nás obě. "Stejně bych ho nenechala, aby si mě tam držel," pronesla jsem a bojovně vystrčila bradu. Pobila bych se s bohem, kdyby bylo třeba. "Nemůže si mě chovat jako nějaké hloupé zvíře. To je přece pitomost. Nejspíš je prostě tam nahoře už sám moc dlouho a tak mu z toho trošinku hrabe." Ne, že by se mi tam proto chtělo o něco víc. Achjo. To je život.
Další otázka mě trochu zarazila. Vlastně dost. Netušila jsem, jak odpovědět. Teda... mohla jsem říct, že drahá bych Životu stejně říkat nemohla, ale bylo mi jasné, že to není dostatečná odpověď. "Asi Ilenii," přiznala jsem nakonec. "Pořád je normálnější chodit s vlčicí než s nějakým polobohem." To jsem musela uznat i já.

//Narrské vršky

//Křišťálový lesík (přes Náhorní plošinu)

Snažila jsem se na Nádheru už nemyslet, ačkoliv mi pořád úplně nešel z hlavy ten její nenadálý odchod. Ta vlčice pro mě občas byla fakt záhadou, její pohnutky mi občas úplně unikaly. Přece jsme se normálně bavily, pohodička, srandičky... a najednou puf. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem jí nějakým způsobem ublížila. Tak ať. Jestli to brala vážně, je to její problém, že se teď cítí ublíženě. Rozhodně jsem přikývla, abych svou myšlenku stvrdila a radši jsem se soustředila na cestu, kterou tentokrát vybírala Sheya.
Nemohla jsem si nevšimnout, že se naše kroky nevyhnutelně stáčí k jihu a k jistým pískovcovým kopcům, kde sídlí někdo, kdo... ále, k čertu! Rozvzpomněla jsem se na ty květiny, které mi dal Život posledně. "Jsi si jistá, že to je dobrý nápad?" zahučela jsem, zatímco jsem se táhla za vlčetem jako smrad. "Co když si mě tam tentokrát bude chtít nechat, jako svou vyvolenou? Co si pak počnem?" Nebyla jsem zrovna v náladě na boha, který si zřejmě vzal do palice, že mě bude nabalovat... lepší nápad jsem ale neměla, takže jsem neochotně následovala svou dcerku a doufala, že to setkání přežiju ve zdraví.

//Ježčí mýtina (přes řeku Kierb)

//Smrkáč (přes Mahtaë)

Asi jsem to tak trochu podělala, když jsem Sheye řekla, že s Ilenií jen tak blbnem a vlastně za tím není nic skutečného, protože se bílá začala cukat najednou s námi nechtěla jít. A jéje. "Co vymejšlíš? Však..." Však co. Zatřásla jsem hlavou. Ilenie stejně vypadala neoblomně. Nejspíš nemělo cenu ji přemlouvat. Vyfoukla jsem tedy pouze vzduch skrze sevřené zuby. "Měj se, má drahá," pronesla jsem potom dramaticky, ač tomu trochu chyběla šťáva. "Zase si tě najdu, jen se neboj, plamen v mém srdci mě k tobě vždy dovede!" A pak byla Nádhera pryč. Sakra. Urazila jsem ji? Jakože - doopravdy? Zamračila jsem se. Co mi na tom záleží, jestli se urazila? Však to je fakt jen hra. Jo. Nikdy by to... Jsme přece obě vlčice, u všech bohů. Já přece nejsem to... nenormální, abych koukala po ženskejch. Pcha. Nakopla jsem vztekle oblázek.
Aby toho nebylo málo, Ileniin spěšný odchod samozřejmě neušel pozornosti Sheyi. "Jo, nejspíš... nejspíš trochu jo," připustila jsem. "Asi potřebuje trochu času o samotě, tak jí to dopřejme," dodala jsem, abych se vyhnula nutnosti vracet se a vést s Nádherou nějakou trapnou omluvnou konverzaci. "Bude v pohodě," zakončila jsem rozhodně a přesvědčeně kráčela dál. "Navíc se nám určitě zase za nějakou dobu připlete do cesty. Mám pocit, že se na mě lepí jako pavučiny, takže bych se nebála, že ji vidíme naposledy."

//Středozemka (přes Náhorní)

//Jsem pro

//Ragar (přes Ageron)

"Och, ne, to bych si nedovolila říci, že ty snad nejsi věrná!" pronesla jsem hlasem tak znělým, až se div nestrhla lavina. Z vnějšího pohledu to muselo vypadat, že hrajeme nějaké divadlo. A nejsme moc dobré herečky. Trochu jsme... přehrávaly. Máchla jsem tlapou, div mi nevyletěla z kloubu: "Myslím to tak, že tvá uzeměnost a stálost by jej možná mohla zkrotit. Ale jestli tvé srdce plane pro mě..." zamrkala jsem na ni kukadly a nechala větu nedokončenou. Byla to fraška. Ale byla to taky zábava. V mém životě byla zábava vzácná.
Vydaly jsme se z kopce dolů a Sheya mne hned svou další otázkou přiměla málem se zalknout. "Prodejné?" škytla jsem potlačeným smíchem a překvapením. Bohové dejte mi sílu. "To ne. Aspoň já ne," opravila jsem se. Kdoví, k čemu byla svolná Nádhera. Taková hříšná duše. "Drahá nebo drahý můžeš taky říkat někomu, koho máš hodně ráda - hlavně partnerovi. Což my dvě nejsme," dodala jsem spěšně a důrazně. "My jen tak... blbnem." Jenže vzápětí mi došlo, jakou asi reakci tohle vyvolá u Ilenie. "Což ovšem nijak neumenšuje mé hluboké city!" zahučela jsem procítěně, ať si taky přijde na svý. Sem se zas do něčeho namočila.
"Tak na jih," souhlasila jsem, ač na dobrodružství jsem náladu neměla. Vlastně moc ani na Meiného. Co když už vymyslel, co vlastně chce za odměnu? Ale najít Sheyiny sourozence by bylo dobré. Asi. Pokud by mi ji nechtěli sebrat.

//Křišťálový lesik (přes Mahtaë)

Ilenia nakonec neumřela, což bylo celkem potěšující. Pokud ne proto, že nás mohla dále oblažovat svou společností a cennými poznámkami ohledně všeho, pak alespoň proto, že jsme nemusely řešit, jak se zbavit jejího těla. Nadšeně ale taky nevypadala. "Je vidět, že ti chybí estetické cítění," pronesla jsem přezíravě a zanechala svou značku u starého stromu. Pro jistotu jsem se o něj ještě důkladně otřela, než jsem vykročila dál spolu se svými společnicemi. Sheya zprvu vypadala o dost radostněji, než Ilenia, jejíž útrpný ksicht by otrávil i zelenou muchomůrku. Vítej v Ragaru, srdíčko, ušklíbla jsem se trochu zlomyslně.
"Kašlou? Co tě napadá! Jen spoléhají, že se o vše postarám. Mám to tu pěkně pod palcem, víš?" Teda když tu zrovna jsem. "Ale... jo. Alfák asi uletěl. On je taková přelétavá duše. Skvěle byste si rozuměli," ujišťovala jsem Ilenii a škrabala soustředěně kůru dalšího stromu. Má cizinku na území a je mu to u prdele. Všem je. Bezvadný. A aby toho nebylo málo, nafoukla se i Sheya. Sedla jsem si na zadek a můj dobrý rozmar byl ten tam. "Bolej nohy a chceš jít na výlet? Řekni zrovna, že se nudíš," zabručela jsem, ale pak zatřásla hlavou. "Víš co? Máš pravdu. Tohle nikam nevede. Starling tu není a Alfák sex-appealák někde lítá. A Ilenii to tady brzo zabije. Kus práce jsme udělaly, můžem se jít někam podívat." Nikdo nemohl říct, že jsme se tu týdny neukázaly. Naše pachy byly jasné a zřetelné. Otočila jsem se tedy a zamířila zase z kopce dolů. "Nějaké zvláštní přání na výlet?" usmála jsem se přitom na Sheyu a ohlédla se na Nádheru, co nám k tomu hezkého poví ona.

//Smrkáč (přes Ageron? Is it legal? :D)

Reakce Ileine byla asi taková, jakou bych očekávala, totiž tiché vrčení a obzvláště zarputilý výraz. To mě pobavilo ještě více, ani mi nevadilo, že mi vzápětí bylo naznačeno, že každej je lepší než já. Teda, neřekla to. Jen se na mě výmluvně podívala. Pff, jednou budeš prosit, abych se nad tebou smilovala.
"...tak by z vás byl super pár," dokončila jsem za ní její větu. Sheya se ještě vytasila s tím, že Falion má víc, než jen tečky. "Jo!" zvolala jsem nadšeně opravdu jsem se nacházela v náladě jaksi rozmarné. "Ten má všechny možný tvary sex appealu, a když ho poprosíš, určitě ti předvede něco i s těma křídlama." Pro jistotu jsem těkla pohledem k obloze, jestli se na ní Ileniin nový milenec nevznáší, ale zdálo se, že jsme zatím v bezpečí. Možná se tu objeví, až zaznamená cizinku na území, ale zatím jsem jeho pach cítila z jiných míst. Byl tu i ten Starlingův, ale ten slábl. Brácha Nádheře asi zrovna odešel. Škoda.
Sheya navrhla, že bychom mohly jít značit území. Mrkla jsem na Nádheru, která se válela na zemi jako chcíplina a vypadalo to, že jí náš výhled docela vyrazil dech. "Pokud Ilenie bude žít..." pokrčila jsem rameny. "Nějaký kousek projít můžeme. Beztak na to všichni kašlali, když jsme byly pryč. A Nádhera si může prohlédnout zdejší scenérie," zazubila jsem se na bílou. I mě po lezení do kopce trochu bolelo rameno, které bylo pořád na nic, ale nějaký kratší výlet po hranicích mě jistě nezabije. U Nádhery to ale nebylo tak jisté. "U vás doma jste neměli kopce?"

//Ageronský les

"No teda, kdo by byl čekal, že velká Nádhera, obraz všech ctností, je taková drbna?" zavrtěla jsem hlavou naoko zděšena tou opovážlivostí. "No, dobrá, dobrá... mohla bych ti pošeptat do ouška třeba o... Lennie!" Nenápadně jsem se rozhlédla kolem, v těchto končinách měly i stromy uši a já nijak netoužila po tom mít připálenou prdel elektrickým proudem. Když jsem zjistila, že vzduch je čistý, polohlasem jsem pokračovala: "Ta se moc vyžívá v tom práskat kolem sebe elektrikou hlava nehlava, každej je pro ni debil, přitom sama má v hlavě akorát tak plesnivý roští. Navíc za ní furt běhá ten největší spratek z celého Ragaru." Věděla jsem, že Sheye se Nym nezdála z toho jednoho setkání tak špatná, ale to bylo jen proto, že se ta zatracená lasička přetvařovala a hrála si na miláčka všech. Grr. Už jen hovor o nich mi pěkně hýbal žlučí. "Hlavně jí neříkej, že jsem o ní mluvila," zamrkala jsem na Ilenii - ta by ale tlamu zavřenou nejspíš nikdy neudržela a stejně to bylo jedno. Jiskřičce muselo být jasné, že slova chvály o ní sypat kolem nebudu. A ona o mě beztak taky hezky nemluvila.
Ilenia začala radostně pořvávat a šplhala do kopce jako stará artritická babka, což neuniklo Sheye, která ji hned okřikla a podala jí návrh, který mě donutil vyprsknout smíchy. "Sheyo! Ty jsi génius!" zachechtala jsem se a obrátila se na Nádheru: "Super plán, ne? Nechceš si nabrnknout našeho Alfáka? Je to fakt kus vlka, určitě by se ti líbil... a kdyby tě začal štvát, vždycky můžeš utéct za mnou," svůdně jsem na ni zamrkala. Byla jsem si jistá, že i Ilenii tenhle plán stoprocentně moc potěší.
Brzy les skončil a nám se otevřel výhled na hory. Sníh už z nich zmizel, ačkoliv ve vyšších polohách jsem stále nějakou tu pokrývku viděla. "Tadá," rozmáchla jsem se tlapou, abych obsáhla celé pohoří do onoho gesta. "Hezký, ne?"