Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Neprobádaný les (VVJ)

Vracely jsme se skoro stejnou cestou, jakou jsme přišly. Nechtělo se mi popravdě vymýšlet nějaké nové spešl trasy, když mám na zádech vlče, které si asi dobrodružství užilo už dost. "Prostě se říkají. Ani nevím, proč to tak je. Takových věcí je spousta - přísloví, říkanky, někdy prostě jen řekneš něco trochu přehnaně." Zamyslela jsem se nad příkladem. "Třeba 'ráno moudřejší večera', to je přísloví." Je fakt, že se nakecala spousta blbostí, které, když se vzaly doslova, nedávaly moc smysl. Já už to tak nebrala, ale pískle se v tom pochopitelně nemohlo vyznat.
"Nojo," došlo mi náhle, že jsme doopravdy zapomněli na hledání. "Ale jestli někde jsou, pak v horách. Nehodlám je nahánět přes půl světa." Zdálo se mi nemožné, aby už nebyli zpátky. Slunce stálo už zase vysoko na obloze a chrabří lovci už určitě museli být doma. Jinak by nebyli moc chrabří. A nejspíš ani lovci.
Když jsem vlče pokárala, přijala to vlastně celkem dobře, ačkoliv zněla, jako že ji to celkem vzalo. "Tentokrát se skoro nic nestalo," opáčila jsem na její omluvu. "A pro příště to aspoň budeš vědět.' Kráčela jsem zvolna dál, vlče uvelebené za krkem. Blížily jsme se. Už jen přes jeden les a jsme tam.

//Ageron

"To se jen tak říká," objasnila jsem ohledně zajíce, snášejícího vejce. "Každopádně to znamená, že brzo si na to ani nevzpomeneš." Vzhlédla ke mně mokrýma očima a já si povzdechla. S vlčaty byl kříž... Byla jsem ale ráda, že se ten menší karambol nezvrhnul v nějaký hysterický výlev řevu a jekotu, naopak se zdálo, že se pískle postupně ukliďnuje.
Sníh v ráně samozřejmě zaštípal, ale já nehodlala ustopovat - když je taková tvrďačka, že leze na sopku, trošku štípnání holt musí vydržet taky. Trpělivě jsem na vlče hleděla, dokud se její tlapa nenavrátila do sněhu. "Je to lepší, ne?" naklonila jsem hlavu, když si ji chladila už celkem dlouho. Ještě, že tu trocha sněhu zbyla, mizel okolo nás vskutku rychle a zem začínala být víc mokrá a blátivá, než zmrzlá. Zima to vzdávala. Díky bohům aspoň za to. Doufala jsem, že se sem brzo navrátí zvířata, která zima asi pěkně zdecimovala a budeme konečně mít co žrát. V případě nouze už budou dostupné aspoň ryby, ačkoliv na ty mě od zážitku v propadlině přešla chuť.
Uchechtla jsem se. "Bereš to moc doslova," zavrtěla jsem hlavou. "Nikdy jsem neviděla, že by někomu noha vážně upadla a už vůbec ne z takovéhle ranky." Nepochybovala jsem o tom, že při nějaké opravdu hrozné nehodě by se to stát mohlo, ale to jsem vlčeti vykládat nehodlala. Možná, až bude starší. Když si tlapku zchladila, zkusila na ni i stoupnout a ač nevypadala moc jistě, zdálo se, že to opravdu není tak zlé. Letmo jsem ji celou přejela pohledem, ale další škody už jsem na ní nenašla.
"Jo. Měly bychom jít... domů," souhlasila jsem. Dosud jsem na hory moc jako na svůj domov nemyslela, ale možná bych měla začít. "Možná nás už dokonce hledají," dodala jsem, ale moc tomu nevěřila. Tak, jako předtím, jsem se sklonila a naložila Sheyu na svá záda jako věrný oř. S tou tlapou by do hor asi nedošla a když, tak jen se spoustou fňukání, kterého jsem se hodlala ušetřit. Vykročila jsem směrem k Ragaru. "Doufám, že teď už chápeš, že když řeknu, ať někam nelezeš, myslím to pro tvoje vlastní dobro," prohodila jsem. Snad se z toho aspoň trochu poučila.

//Západní Galtavar (kolem Velkého vlčího jezera)

Jasně, že na sopku chtěla vylézt kvůli tomu stupidnímu lávovlkovi. Jen jsem si rezignovaně povzdechla. Všichni tady machrujou s magiema, není divu, že to pískle chce taky, potřásla jsem mírně hlavou, když jsem si vzpomněla na vlastní dětská léta. Chovala jsem se asi dost podobně - co jsem si vzala do palice, tak to prostě muselo být a přes to nejede vlak, i kdybych se kvůli tomu měla zbláznit. Jestli bude Sheya podobná mně, tak to potěš koště, to si s ní ještě užijem.
Po krátkém váhání mi vlče nastavilo tlapku, abych se mohla blíž podívat na rozsah poškození. Přimhouřila jsem zraky a kritickým okem přejela po rozseknuté tlapce, kterou měl zřejmě na svědomí ostrý kus kamene. Došla jsem k závěru, že to zřejmě nebude fatální zranění, pravděpodobně nebudeme ani muset nohu amputovat. Viděla jsem, že zřejmě bojuje se slzami a nechce, abych to věděla, přešla jsem to tedy mlčením. Místo toho jsem řekla tónem celkem vlídným: "Než zajíc vejce snese, budeš to mít zahojený." Absurdní říkanka z dětsví se mi vybavila jako nic.
Sníh kolem se rychle rozpuštěl, ale já ho ještě hromádku nahrábla k vlčeti. "Polož si ji tam a zchlaď si to. Nejdřív tě to zaštípe, ale pak se ti uleví, a bude to dobrý." Viděla jsem, že pískle vypadá jako zpráskaný pes. Dobře jsem ale věděla, že takových podobných karambolů bude mít ještě hodně a že na tohle fakt neumře. Průser bude, jestli řekne Falionovi, že ji Thia nechala šplhat na sopku a ona si přitom rozsekala nohu. No, to budeme řešit později. "No, myslím, že noha ti neupadne," zhodnotila jsem nakonec povzbudivě. "Nic jiného tě nebolí? Všechny kusy těla na svém místě?" Sheyin karambol jsem nicméně brala jako znamení, že bychom se měly asi co nejdřív vydat zpátky do hor. Začínalo mi být také jasné, že vlče povezu na zádech i celou cestu zpět. Ještě že skoro nic neváží. Snad tam ti géniové aspoň už konečně dovlekli něco k jídlu a já budu moct hodit řeč s Falionem.

Ve směsici hněvu a obav jsem sledovala Sheyin beznadějný pokus o pokoření sopky. Byla to pěkně dravá šelmička a jen tak něčeho se nezalekla, ale v tu chvíli jsem její kuráž zrovna moc neoceňovala. Pár metrů od úpatí jsem stála a hleděla na hnědavý flek na svahu nad sebou, který se nejdřív statečně rozběhl, pak se ovšem zarazil. Buď už nemohla, nebo se zalekla toho, jak je k zemi najednou daleko. A jak teď sleze? Už jsem se připravovala, že tam budu muset pro vlče jít a tahat jí z kopce dolů, přičemž budu ráda, když se sama nepřerazím, když začala pomalu lézt dolů. Jo. Jen polez dolů, to uvidíš ten tanec, pomyslela jsem si, ačkoliv jsem v duchu trnula. Svah nebyl nijak pevný a vlče bylo malé. Mohla si klidně pěkně ublížit, kdyby se jí to smeklo a i přesto, že mě štvala její paličatost a fakt, že mě neposlechla, celkem jsem se o ni bála.
Chvíli se zdálo, že to zvládne. Přišlo mi, že její sestup trvá celou věčnost. Dává si bacha. Možná to fakt zvládne. Ta mi dává, k čertu. Jenže než jsem si stačila definitivně oddechnout, drobné tlapky na ostrém štěrku podjely a vlče se dolů dostalo sáňkovacím způsobem, který mi málem přivodil infarkt. Myslela jsem, že udělá přemet a něco si zlomí, ale vypadalo to, že dolů dorazil v jednom kuse. Zamířila jsem okamžitě k ní. "Vidíš?" vyjela jsem přísně. "To máš z těch blbostí, sakra, neříkala jsem ti snad, ať tam nelezeš? To jsou nápady," pozvedla jsem obočí a byla připravena pokračovat v přednášce na téma "poslouchej, když ti někdo - zejména já - něco říká, páč k tomu má dobrej důvod", když jsem si všimla, jak pískle drží zvedlou tlapku. "Jsi v pořádku?" řekla jsem už mnohem měkčím tónem a naklonila se blíž. Kapky krve odkapávaly z tlapy vlčete na zem. A jéje. "Ukaž mi to, podívám se," vyzvala jsem Sheyu, která se mi odmítala podívat do tváře. Vztek ze mě z větší části vyprchal. Doufala jsem, že to zranění nebude nic vážného. Asi si ji jen odřela na ostrém kameni. Snad. To by ještě nebyla taková tragédie... Měly bychom se asi vrátit. Tohle je o hubu.

Sheya měla v souvislosti s mou historkou o Králi Kamzíků zvláštní nápady. "Král Kamzíků určitě není Falion," zatřásla jsem hlavou. "Možná ale spolu mají dohodu, jako dva králové. Falion se nebude pokoušet Krále Kamzíků ulovit a on ho na oplátku nezavalí lavinou," rozvíjela jsem příběh dál. Začínalo to jít snadno. I když... Sheya určitě odhalí nějaké nepřesnosti.
"Jsem zvědavá," připustila jsem. "Už jsem ji na někoho zkoušela a něco to určitě udělalo, ale netuším co. Jednou tomu snad přijdu na kloub." Poté padla otázka, jak odhalí vlk svou magii. Kde furt na ty otázky chodí? pomyslela jsem si. Začínala jsem z toho nekonečného vysvětlování mít sucho v tlamě, začínalo to být sakra úmorné, ale co se dalo dělat, uvrhla jsem to na sebe sama. "Projeví se to třeba když jsi naštvaná, máš strach nebo velkou radost. U mě to bylo tak, že jsem občas náhodně vytvořila nějaký blikající kámen nebo klacek. Když jsem se soustředila, dokázala jsem to pak i úmyslně."
Vlčeti se mé odmítnutí výstupu do sopky nelíbilo. Nafoukla tlamu a najednou byla na facku, jak se umíněně začala škrábat do svahu. To si dělá prdel, ne? "Sheyo!" zavolala jsem za ní pevně, ani nápad, že bych za ní s tím ramenem lezla. "Co jsem teď řekla? Pojď dolů!" Jenže vlče už bylo poměrně vysoko na svahu a já se začala bát. Co když tam vyleze a spadne dovnitř? Co když jí to pojede a zláme si vaz? To už bych ve smečce asi nevysvětlila. A taky by mě to asi mrzelo, ač v tuto chvíli bych Sheyu nejradši kopla do zadku. Po chvíli se její výstup zastavil. "Pojď dolů, pískle," zavolala jsem znovu a udělala pár kroků po nepevném svahu. "Je to hrozně nebezpečný."

Děkuji za akci, hvězdičku prosím do vytrvalosti :)

"Když myslíš," zabručela jsem, ačkoliv jsem celkem pohybovala, že ze sopky prostě vyskočí lávový vlk a začne se kámošit s Sheyou. Bylo to nepravděpodobné a upřímně kapku znepokojivé, aspoň pro mě. Navíc jsem si nemyslela, že je dobrý nápad dávat mrněti na hraní něco, co by vlkům kolem mohlo roztavit xicht.
"Správně, král," pokývla jsem, když se vlče konečně vykoktalo. "Falion je asi dost silný. Má různé magie, ačkoliv si nejsem úplně jistá tím, jaké. Má ty křídla, pak taky nějakou potvoru, která umí na sebe brát podobu různých zvířat... A je toho určitě mnohem víc. Jistě ti to povypráví, až se s ním zas uvidíme."
Pak se Sheya zeptala na moje magie. "Kromě iluzí a nefunkčního počasí mám ještě jednu. Problém je, že nevím, co dělá." Když jsem ji použila na Fiéra, vypadal chvíli, jako by ho někdo praštil do hlavy... ale copak on tak nevypadal stále? Musím jsem si dřív či později najít nějaký testovací subjekt, který mi to objasní.
Sledovala jsem, jak Sheya hází kámen do vzduchu. Už asi trénovala na sestřel Faliona. Kdyžtak řeknu, že jí to do hlavy nasadil Fiér, poznamenala jsem si do pomyslného deníčku. Chvíli jsme kopaly šutry na sopku, ale Sheye to nestačilo. Vymyslela plán. "Nahoru?" vyhrkla jsem a vzhlédla na tu obrovskou horu nad námi. Její svahy byly strmé a zlověstné. "Děláš si srandu? To nemůžeme. Nevylezly bychom tam a když jo, zřítíme se dovnitř." Představila jsem si, jak letím do útrob ohnivé hory, kde mě pohltí oheň a kouř a zbyde ze mě jen malá spečená hrudka. Ani nápad, že polezu na takový pekelný kopec.

Pískle očividně hodlalo hledat mezery v mé narychlo splácané báchorce. Naštěstí ve světě Krále Kamzíků jsem realitu utvářela já. "Je kouzelný," plácla jsem na onu mezeru univerzální záplatu, kterou se v Galliree dalo ostatně ospravedlnit skoro všechno. "Takže s ním prostě není radno si zahrávat." Vzápětí Sheya vyběhla za kusem lávové horniny a nadšeně mi ho donesla. Pohlédla jsem na černý, nevzhledný šutr. "Řekla bych, že Smrt chce jen ty blýskavé a vzácné," zhodnotila jsem. "Tenhle by ti asi nanejvýš hodila na hlavu a vykopla tě s tím ze Zříceniny, než by ses nadála." Jó, kdyby Smrt prodávala za lávové šutry, to by byl za chvíli každej bohatej. Tady si jich totiž vlk mohl nasbírat, kolik unesl a v tom množství by to ani nebylo poznat.
"Hm, asi spí fakt tvrdě," zhodnotila jsem bezvýznamnou snahu mrněte. Po mé další otázce se na mě ale Sheya podívala, jako bych byla úplně blbá, načež mi s hrdě vystrčeným hrudníkem sdělila svůj celkem dost absurdní plán. "Ach tak," pokývala jsem hlavou. "To mě nenapadlo. Kdoví, jestli v sobě ještě nějaké lávovlky ještě vůbec má... ale můžem jít blíž a prozkoumat to líp," uvolila jsem se nakonec, vstala a vydala se za vlčetem, ač by mi nevadilo si ještě chvíli poležet. Naštěstí vlče mělo aspoň krátké nožičky a nebylo tudíž třeba nikam spěchat.
Za chůze se jí v hlavě vylíhlo něco dalšího. Pobaveně jsem se ušklíbla: "Falion? Král hor?" Král hor ať se kouká navrátit do svého království. "No, mohlo by to tak být. Je fakt, že ty křídla vypadají tak... vznešeně. A ulovit ho nebude snadný, leda by ho někdo šutrem sundal z oblohy." Asi bych si měla začít dávat pozor na jazyk, aby se toho Sheya nakonec nechytla. Mezitím jsme už byly na úplném úpatí sopky. "Takže?" shlédla jsem na pískle. "Co teď?" Nakopla jsem středně velký kus horniny tak pořádně, až vyběhl kus po svahu a skutálel se dolů. "Máš nějaký plán, jak ji vzbudit?" Celkem jsem se bavila, ačkoliv bude asi pro pískle velké zklamání, až sopka nic neudělá. Mohla být klidně vyhaslá. Aby pak po mně nechtěla, ať jí nějakého lávovlka seženu já. Musela to ta Riveneth vytahovat? Pískle mi s tím teď určitě nedá pokoj.

Když jsem se uložila na zem, Sheya mi sklouzla ze zad a usadila se vedle. Cítila jsem se vlastně docela spokojeně, když pominu tupou bolest v rameni a hlad, který mi stále sídlil v žaludku a který vychrtlý zajíc na dlouho neutišil. Proč protě nezůstanem tady? Do tohohle smradlavýho lesa nikdo nechodí, je tady jeskyně a nikde žádná hromada kravin, o kterou se musím starat, aniž by se mi za to dostalo špetičky vděčnosti. Jenže mi bylo jasné, že to nejde, jednou jsem se holt ke smečce připoutala, tak už jsem to musela přežít. Dřív nebo později by si pro mě Falion došel, obzvlášť proto, že kdybych se už nevrátila, mohl by se můj výlet s pískletem klidně považovat za únos.
Z fantazií o novém životě pod sopkou mě vytrhla Sheya. "Král kamzíků je ten největší a nejtlustší kamzík, co kdy žil," vymýšlela jsem si z oleje legendu o mýtickém kamzíku. "Prý žije někde hluboko v horách, ale je nemožné ho ulovit, protože je strašně lstivý a mazaný a klidně ti hodí na záda lavinu, když bude muset." Celkem mě překvapilo, jak snadné bylo vymýšlet kdejakou blbinu pro pobavení písklete. Měla jsem ovšem dojem, že Sheya je mezi vlčaty zářnou výjimkou a většinu ostatních bych už dávno přerazila vejpůl. Mrně má kliku. A já taky.
Celkem pobaveně jsem pozorovala Sheyino další počínání, když se pustila přesně do toho, co jsem jí říkala, aby nedělala. Začala hulákat na sopku, urážet ji a vypadalo to, že se ji snaží naštvat. Moc jsem se nebála toho, že by vlče opravdu způsobilo sopečný výbuch, měla jsem dojem, že pro takovou obrovskou horu počínání nějakých mravenčků na jejím úpatí vůbec nic neznamená. Spíš aby na nás nepřilákala nějakou nežádnou cí pozornost, pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem. Jeden z neodbytných hlásků v mé hlavě, ten, který mluvil hlasem mé matky, mi neustále připomínal, že je to srašně nezodpovědné, tahat vlče někam pryč, nikomu to neříct, jít sama, zraněná, v noci a ještě k sopce! Ten druhý, který zněl jako já a byl mnohem hlasitější, ovšem oponoval, že malej výlet nikomu neublíží. Lepší, než sedět v horách na zadku. "Řekla bych, že na tebe kašle," prohodila jsem po chvíli. "Nebo na tebe snad... prdí?" uchechtla jsem se. "Proč ji vůbec chceš naštvat?"

//Aina

"O žádné takové nevím," zavrtěla jsem hlavou. Magii k vidění duchů bych radši stejně vynechala. Kdoví, co bych se ještě dozvěděla. Třeba bych zjistila, že nás duchové obklopují na každém kroku. Mírně jsem se otřásla, taková myšlenka se mi moc nezamlouvala.
Přechod řeky jsme díky bohům zvládly v pohodě, bez toho, aby Sheya začala vyšilovat z blízkosti vody. "Jo, asi bláto," zalhala jsem bez zaváhání. I když, zas taková lež to nebyla, bláta bylo všude kolem řeky až až. Teď už to bylo stejně jedno, obávaná voda byla za námi a před námi se tyčil les. Pamatovala jsem si, že někde v tom lese je jeskyně, ve které jsem se schovávala s Kaleo v podobě čarovlka, ale tam jsem nemířila, alespoň ne teď. Momentálně jsem mířila jen mezi ty pokroucené stromy.
"Jestli jsi to nebyla spíš ty, co? A teď to chceš hodit na mě?" popíchla jsem Sheyu a ušklíbla se. "Takhle smrdí síra, je to z té sopky," vysvětlila jsem poté, o co tady vlastně jde. "Víceméně máš asi pravdu. Jsou to prdy kopce." Falion bude nadšenej, co všechno jsem ji naučila, pomyslela jsem si a div nevyprskla smíchy. Fakt jsem doufala, že mi vlče nezabaví. "Prý ano," pokrčila jsem rameny. "Pro kopec je stovka let jako nic, i když nám to přijde jako nekonečně dlouhá doba." Ale co sopečný výbuch způsobí, to jsem netušila. Tak hluboko moje znalosti nesahaly. "Těžko říct. Myslím, že jednou za čas se prostě probudí a začne se vztekat. Ale radši bych ji neurážela. Pro jistotu." Pomalu jsem si klestila cestu lesem s vlčetem na zádech. Brzy byla zem kamenitá a posetá zvláštním kamením, které bylo nepochybně zbytkem po nějakém předchozím výbuchu. Když už se sopka tyčila mezi stromy před námi jako tmavá masa, zastavila jsem se. "Jo, chrlí asi takovou lávu, z jaké byla ta Rivenethina potvora," pokývla jsem. "Ale myslím, že lávovlka sopka nespolkla. Možná to bylo spíš naopak, vyplivla ho sem na povrch k nám."
Dál se mi už chodit nechtělo, rameno mě začínalo pěkně bolet. Pomalu jsem si lehla, abych nesklepala Sheyu. "Tak. Navrhuju, že si tady odpočinem. Aspoň já toho teda mám dost." Úlevně jsem si protáhla nohy dopředu a zvedla oči k obloze, kterou na severu zastiňovala sopka. "Doufám, že až se vrátíme, naši stateční lovci tam budou taky," odfrkla jsem si. "Snad to, co ulovili, bude aspoň nějakej král kamzíků, když jim to trvá tak dlouho."

//Západní Galtavar

"No jo, asi máš pravdu, dělala bych s tím blbosti," zasmála jsem se, protože mě Sheya prokoukla docela bezchybně. "Ale stejně tu magii chci. Budu muset za Smrtí ještě zajít a zeptat se jí, co to má k čertu znamenat."
Řeč se poté ovšem stočila k tématu smrti, duší a podobných věcí. Musela jsem hodně přemýšlet, jak to vlčeti podat nějak... citlivě. Jestli jí opravdu už někdo umřel a ona u toho třeba nedejbože byla, nebo jen viděla či slyšela něco, co neměla, asi bych se měla vyvarovat poznámek typu "z těla se stane žrádlo pro červy". "Tělo po smrti zůstane jenom takovou prázdnou schránkou," řekla jsem nakonec. "Postupně se rozloží a vrátí se zpátky přírodě." Na další otázku jsem zavrtěla hlavou: "Žádné duše jsem tam neviděla. Myslím, že duše ani vidět nejsou. Ani nevím, jestli je Smrt vážně sbírá, dost možná jí jenom projdou pod tlapami, než odejdou dál a dojdou klidu." To místo "dál" jsem sama zažila, ne? Jenže bylo to opravdu jako po smrti, nebo to byl jenom nějaký divný komatózní sen? Kdoví. Pamatovala jsem si to jen velmi matně. Ani jsem se Sheyi nevyptávala, proč ji to tolik zajímá, smrt byla nakonec zajímavá věc a pro vlče, které její koncept asi ještě pořádně nechápalo, to platilo dvojnásob.
Před námi se opravdu objevila řeka v mírném mlžném oparu. Nezmiňovala jsem se o ní, nijak jsem to nekomentovala a zamířila jižněji, blíže k jezeru, kde ještě zůstal led natolik pevný, abychom se přes vodní tok dostaly suchou nohou. "Tak trochu kouzelný," odpovídala jsem na její otázky v naději, že ji to rozptýlí, zatímco jsem kráčela po ledě. Smrdělo to tu sírou. Je to stoprocentně sopka."Je to takový... ohnivý kopec. Cítíš ten smrad? To má na svědomí určitě on. Říká se mu sopka a teď nejspíš spí. Dokáže spát hrozně dlouho, desítky i stovky let, a já vážně doufám, že se neprobudí, dokud my budeme naživu. Protože když se taková sopka naštve, lítá tekutý oheň na všechny strany." Nikdy jsem nic takového neviděla, ale Minar mi o tom vyprávěl - ačkoliv jsem pochybovala, že by to on někdy viděl. Mířila jsem dál, blíž sopce, kde bychom se mohly aspoň podívat k jejímu úpatí. Začínala mě navíc bolet noha, takže jsem si tam taky hodlala na chvíli sednout.

//Neprobádaný les

//Jedlový pás

"Jo, i přesto," odpověděla jsem. "Chtěla jsem se zlepšit v magii a na světě už to holt chodí tak, že když něco hodně chceš, není to jen tak zadarmo. S trochou odvahy se to ve zřícenině dá zvládnout." Byl to nepříjemný zážitek, ale nebyl natolik hrůzný, abych od Smrti nakonec nedostala, co jsem chtěla. "Ale magie s počasím určitě taky existuje, vysolila jsem za ni konec konců pěkných pár drahokamů. Já bych si s tím nehrála moc," namítla jsem. "Ale neříkej mi, že ti taková magie nepřijde užitečná. Osobně bych se ráda už trochu ohřála - a přitáhnout v létě pár mraků taky nemusí být na škodu." Jenže Smrt se mnou v tomhle případě asi pěkně vyběhla a já jí své kameny dala akorát za nějakou zjitřenou schopnost předpovídání počasí, což není žádné terno, dokážou to ostatně i tupé žáby.
Podle radostného zavýsknutí jsem usoudila, že Sheye se role pasažéra líbí. Byla jsem ráda, že je ještě tak mrňavá, za pár měsíců už jí oře budu dělat o dost méně ochotně. Jestli se se mnou za pár měsíců bude ještě bavit. Aby si ji nevzal na starost Falion nebo Severka, protože jsem nevhodný opatrovník, co ji naučil říkat prdel a vodí ji ke strašidelné zřícenině. Nad tou myšlenkou jsem se ušklíbla - mě to tedy přišlo adekvátní a pokud si ostatní vytáhnou klacky ze zadků, třeba to taky pochopí.
Další otázka písklete mě trochu zarazila. Copak jí už někdo umřel...? Chvíli jsem nad tím dumala. "Nevím přesně, jak to funguje," začala jsem zvolna. "Myslím, že si bere jenom jejich duše. A...ano. Jen těch, co už doopravdy měli umřít." Ale ne vždycky to tak je, co? ozvýval se kousavý hlásek uvnitř mé hlavy. Neměla jsi náhodou být taky dávno mrtvá? Tlít v křoví a nechávat se ohlodávat krkavci a šakaly, zatímco si Smrt hraje s tvou duší jako kočka s myší? Byla jsem ráda, že mi pískle nevidí do obličeje na tvrdý výraz, který se mi tam usadil. Od chvíle, co jsem se vrátila z místa, odkud není návratu, jsem z toho měla v hlavě trochu guláš. Asi byla blbost k té zřícenině chodit. Rychle jsem potlačila nepříjemné myšlenky.
"Asi vím, kam se půjdeme podívat," napadlo mě náhle. "Kus odsud je taková hora, kopec... ale mám podezření, že to není obyčejný kopec. Chci si to ověřit," sdělila jsem pískleti nejasný náznak, chtěla jsem ji napínat. Ve skutečnosti jsem si byla skoro jistá, že to, co se tyčí nad krajem, je sopka. Budem ale muset přes řeku. Nebude pískle vyšilovat? vzpomněla jsem si na Sheyin emoční zvrat u jezírka. Když jí to nepřipomenu, třeba jí to ani nedojde. A navíc mi sedí za krkem, co by se jí asi tak mělo stát? Pod příkrovem noci jsem šla pomalu dál.

//Aina

Souhlasila jsem, že zřícenina v dobách své slávy musela být obrovská. Dost rozlehlá byla konec konců i teď, ve stavu rozpadu. "Vevnitř je to taky velký," řekla jsem. "Zajímalo by mě, kdo to postavil." Bylo zcela jasné, že zřícenina nevznikla sama od sebe. Někdo ji vytvořil, asi magií.
Zauvažovala jsem, jestli má cenu oblbovat vlče řečmi o tom, že Smrt je nebezpečná jen pro zlé vlky. Došla jsem k závěru, že ne. Ještě by ji napadlo lézt dovnitř. "Před Smrtí se musí mít na pozoru každý, ať je jaký je. Je krutá a lstivá, ale nakonec ti dá co chceš, pokud jí za to zaplatíš," pokrčila jsem rameny. Při zmínce o Zakarovi mi ovšem ztuhly rysy. "Doufám, že mu to vytmavila jako nikomu předtím. Zasloužil by si to." Nevěřila jsem tomu. Zakar jí přece málem poskytl dušičku do sbírky. To spolu spíš popíjeli čajíček ve zřícenině a nadávali na Života, na mě a na Styx, že mě nedorazila pořádně.
"Ano, potkala jsem ji," přikývla jsem, zatímco jsme se zvolna vzdalovaly od zříceniny. "Vylepšila mi mou magii a dala mi nějakou novou, ale o té sama pořádně nevím, co dělá. Chtěla jsem od ní ještě magii k ovládání počasí, ale nezdá se mi, že by fungovala." Občas jsem sice věděla, že začne sněžit než doopravdy začalo, nebo že mrazy ustoupí, ale byla to magie nebo jen intuice?
Zastavila jsem a zamyslela se. Co je tady na severu zajímavého? "Můžem se prostě rozhlédnout kolem. Něco zajímavého určitě najdeme." Nikam daleko se mi nechtělo a Sheya vypadala, že už nedojde nikam. Ale že by sis řekla, to ne, protočila jsem oči, ačkoliv já byla úplně to samé - sama, všechno sama. "Uděláme nějakou okličku a vrátíme se do hor," navrhla jsem nakonec, načež jsem si lehla na zem a čumákem si vlče vystrčila na záda. Nechtěla jsem, aby mi to pískle někde padlo únavou. "Ne, že mě budeš kudlat za chlupy, " upozornila jsem ji s mírným úsměvem, vstala a zamířila z lesa ven. Šla jsem pomalu, aby rameno nemělo důvod k protestům.

//Západní Galtavar

"Ne všichni," odpověděla jsem. Otázka smeček byla pro vlče zjevně matoucí, což ve mně jen utvrzovalo mou domněnku, že je tuláckou dcerkou. Když jsme tam tak ležely, zkusila jsem jí to aspoň trochu objasnit: "Někteří vlci jsou tuláci, kteří si žijí svobodně a potulují se krajem bez cíle. Jiní vlci ale chtějí mít v životě větší řád nebo je jen nebaví pořád pobíhat z místa na místo, tak se přidají do smečky. Tady v Galliree je jich hned několik." U mně sice příchod do smečky nezajistil, že bych nikam nemusela odbíhat a řádu jsem měla ještě míň, než jako tulačka, ale na to už teď bylo pozdě. "Pro smečku je jednodušší přežít, snáze se jí loví a vlci v ní si vzájemně pomáhají. Nebo by aspoň měli, ale ne vždycky to tak funguje," dokončila jsem poněkud hořce. Doufala jsem, že až se konečně vrátí, povede se mi Faliona odchytnout na kus řeči, pokud to takhle půjde dál, asi mě příští zimu v Ragaru už nikdo neuvidí.
Poté jsme se vydaly ke zřícenině. Neušlo mi, že Sheyu zdejší ponurá atmosféra trochu poplašila, ale dokud nehysterčila, nechala jsem ji, ať se s tím popasuje a sama jsem tam stála odhodlaně a se vztyčenou hlavou, ačkoliv i já cítila tu temnotu, sálající z onoho místa. "Je to zřícenina," objasnila jsem. "Podobné místo jsem neviděla nikde jinde, v Galliree ani mimo ni. Nejspíš to byla nějaká... co já vím. Nějaká stavba z kamení, která se časem zřítila." Zauvažovala jsem, jak to celé mohlo vypadat, než zub času udělal své a změnil místo v ruiny. Možná to udělala sama Smrt - potrpěla si konec konců na pochmurnou atmošku. "Kouzly je to tam přeplněné, až z toho vstávají chlupy, ale když nejsme uvnitř, nic se nám nestane." Aspoň doufám. "Jsou to kouzla Smrti a ano, dokážou být i zlá. Smrt není moc příjemná vlčice, může být i nebezpečná, ale právě od ní se dají získat různé neobvyklé magie, které jinde neseženeš." Odmlčela jsem se a hleděla na zříceninu. Nelíbilo se mi být v její blízkosti. "Asi se jí to tady líbí," pokrčila jsem rameny. "Až ji jednou poznáš, pochopíš to. Hodí se to k ní. Nedokážu si ji představit kdekoliv jinde." Nějak jsem se rozkecala a zdálo se, že můj krk to snáší docela dobře, odkašlat jsem si musela jen párkrát. Zato mi opravdu začínala vadit blízkost zříceniny. Sedí tam a brousí si drápy na mou duši, která už měla náležet jí. Život jí vyrval ze spárů, co jí právem patřilo... ale jestli za ní někdy přijdu, co jí bude bránit vzít si mě zpátky k sobě? Bude mě rozebírat a rozpitvávat a rozdělávat a zase spojovat a... "Pojďme odtud," pronesla jsem s vynuceným klidem. "Je to tady jak na hřbitově všech nadějí." Zvolna jsem udělala pár kroků a ohlédla se po Sheye, jestli jde taky. "Chceš zpátky do hor? Nebo se ještě někam kousek projdem?"

To, jestli z Sheyi bude nejlepší lovec na Galliree, asi ukáže jen čas. Už teď je na tom asi líp, než většina naší smečky, napadlo mě. Kdybychom se o to nepostaraly samy, umřely bychom asi hlady. Podle toho, s jakou vervou se pustila do jídla, Sheya k tomu neměla daleko. Sledovala jsem ji, jak se láduje čerstvým zajícem a sama jsem jen tak uždibovala, než se zasytí. K mému údivu ale za chvíli zbytek zajíce přistrčila ke mně a zapapouškovala větu, kterou jsem před chvílí řekla já. Zamrkala jsem - samozřejmě překvapením, ne proto, abych skryla dojetí z toho, co bylo asi nejhezčí věcí, kterou pro mě za poslední měsíce kdo udělal. Samozřejmě. Určitě... "Dík, pískle. To je... to je moc milý," usmála jsem se na vlče. O zbytek zajíce jsem se postarala celkem rychle a pak jsem si po vzoru písklete lehla do sněhu. Necítila jsem se nijak přejedeně, ale aspoň mně už nesvíraly křeče z hladu. Možná není tak blbý mít na krku mrně, pomyslela jsem si. Když si ji trochu vycvičím, tak z ní nakonec možná vyroste drsňačka, ne takové uječené hovado, jako je Nym.
"No jo," uchechtla jsem se nad poznámkou o fušce. Sheya opravdu vypadala zmoženě, pro takového prcka to asi byl záhul. "Bez práce není zajíc, a to nám ještě ta magie dost pomohla." Zdálo se mi tak trochu, že s magií ten lov není to pravé ořechové, po staru to má větší kouzlo a aspoň se ukáže, kdo na to fakt má a kdo jen umí tahat králíky z klobouku, ale v téhle situaci nebylo moc na výběr.
Chvíli jsme odpočívaly, než jsem navrhla obhlídku zdejší pamětihodnosti, které se Sheya ochotně chytla. Byla na ní ale znát únava. "Daleko to není," ujistila jsem ji. "Jen kousek na sever a když nebudeš moct, vezmu tě na záda, to ještě zvládnu." Zazubila jsem se: "Doporučuji tu nabídku využít teď, než moc vyrosteš. Pak budeš nosit pro změnu ty mě a já se budu kochat okolím, to bude paráda," poškádlila jsem ji a vstala. Pomalým krokem, aby mi vlče stačilo, jsem zamířila směrem, kde sídlila Smrt.
Brzy se mezi stromy otevřel výhled na zříceninu. "Tady je to," řekla jsem a zastavila se. V šeru stavba působila snad ještě ponuřeji a strašidelněji. Silná magie z ní vyzařovala na několik metrů, nebo jsem si to možná jen nalhávala. Zmocňoval se mě ale lehce úzkostný pocit a skoro jsem cítila, jak mě temná bohyně z útrob svého sídla sleduje. Smrt na mě musí být pekelně naštvaná. "Je to docela děsivý, co?" pronesla jsem a nervózně se zasmála, protože mi přejel mráz po zádech. Byla jsem ráda, že dnes nemám v plánu chodit dovnitř. Neměla jsem vlastně v plánu se přiblížit už ani o jeden krok.