Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Z. Galtavar (přes Cedrový háj)

"Můžeš mi pomoct mi ji vybrat," potvrdil jsem vlčeti. "Já o ni pak Života poprosím. Ale vlastně nevím, jestli ji hned budu umět ovládat. Možná ano, nebo možná zvládnu jen nějaké základy a vylepšit ji bude muset Smrt." Netušila jsem, jak to u Života v tomhle ohledu chodí, minule mi žádnou magii dát nechtěl a já se ho na to neptala.
"To je pěkně mazaný," zasmála jsem se Sheyiné myšlence o pěstování květin k platbě. "Ale myslím, že by to Život poznal. Nenechá se oblbnout. Ale země se dá využít i k jiným věcem. Mohla bych nechat vyrůst borůvky k jídlu, kořenový most přes řeku, nebo někoho přetáhnout šlahounem po tlamě..." zasnila jsem se. Země byla skvělá magie. Ovšem nebyla jediná. "Oheň je ale taky hodně mocný. Na zahřátí i v boji. Hm... Snad se rozmyslím, než tam dojdeme. Třeba mi poradí Život." I Sheyu napadlo, že bych mohla mít obě. Myslela jsem ale že to nepůjde. "Minule mi nechtěl dát žádnou, budu ráda, když mi tentokrát dá jednu."
Zmínka o řece vlče viditelně vyděsila a já už slyšela hučení vody. Její strach byl zjevný. Nechtěla jsem to protahovat, věřila jsem, že čím míň cavyků kolem toho udělám, tím snazší to bude. "Tak jo. Musíme na druhou stranu, pískle. Vezmu tě do tlamy, když sebou nebudeš mrskat, vůbec nic se nemůže stát, jasný?" pohlédla jsem na ni povzbudivě. "Zavři oči, jestli budeš muset," řekla jsem a s tím vlče zvedla do tlamy a vykročila do vody. Zjara řeka tekla dost plná, ale já vybrala místo, kde se proud nezdál tak silný. Úzkostlivě jsem držela Sheyu, kdyby mi upadla, byl by s ní asi konec. Pomalu jsme se propracovávaly na druhou stranu. Brzy jsem pod nohama měla zase břeh. Teď jen zjistit, jak velké psychické škody byly napáchány na vlčeti. To bude ale asi lepší dál od vody.

//Náhorní plošina

//Ragar (přes Ageron)

"Těžko říct." Nikdy jsem moc nepřemýšlela, jestli se Život v kopcích nenudí. "Možná dokáže být na víc místech najednou, když je to ten bůh. Nebo má pořád hodně práce. Vlastně... nevím, co dělá, když k němu zrovna někdo nepřijde na návštěvu." Jaký byl Životův život? Otázka, na kterou se dá stěží odpovědět. Stejně jako na tu další, která od vlčete vzešla hned vzápětí. Nebyla jsem zkrátka odbornicí na život nadpřirozených bytostí. "Možná někdy hodně dávno. Musí být už strašlivě starý. Můžeš se ho na to zeptat, až tam budeme," navrhla jsem, Život by se za takovou otázku jistě nenaštval.
S pobavením jsem sledovala, jak se vlče snaží elegantně našlapovat, jako by byla nějaká dáma. Na chvíli jako bych ji viděla dospělou, jak se takhle nosí po světě a láme srdce mladým vlkům. Na to má ještě času dost, pomyslela jsem si. Když jsem se vytasila s žádostí o pomoc, spatřila jsem v její tváři dychtivost. Čekala jsem, že probudím její zájem a tak se taky stalo. "Chci Života požádat o magii, ale nemůžu se rozhodnout," vyložila jsem Sheye své dilema. Kdoví, třeba mi vlče pomůže utřídit si myšlenky. "Váhám mezi zemí a ohněm. Která myslíš, že by byla lepší?" Možná bych časem mohla mít obě, jenže teď jsem byla jaksi nerozhodná a nemyslela jsem, že by mi Život dal dvě naráz hned teď. Navíc jsem už teď měla nejméně dvě magie, se kterými jsem neuměla zacházet, což bylo dle mého názoru víc než dost.
Vlče se zastavilo a rozhlédlo se. Zastavila jsem se po jejím boku a podívala se na ni, abych zjistila, o co jde. Zeptala se na cestu. V tu chvíli mi něco došlo. Bylo jaro a voda už bude rozmrzlá. A Sheya s vodou se moc nemíchá, co? vzpomněla jsem si na výstup u jezírka. "Vím. Támhle skrz ten lesík a pak dál na jih," řekla jsem pomalu. "Ovšem budeme muset přes řeku. Zvládneš to? Přenesu tě přes ni, bude to jako nic." Čekala jsem, jak se pískle vyžvejkne a mezitím šla pomalu dál. Na břehu řeky se rozhodne.

//Mahtaë (přes Cedrový háj)

//úkryt

Vlče bylo plné nedočkavosti, zatímco já se snažila probrat. Když jsem ale vyšla na čerstvý vzduch, ospalost ze mně spadla - naštěstí, jinak by mě Sheya snad začala z hor tahat. "Však už jdu," zabručela jsem a ušklíbla se, když pískle zahučelo do závěje. "Nepřeraz se, prosímtě," řekla jsem pobaveně. "Život nám nikam neuteče." Pokud jsem věděla, bydlel si spokojeně v těch svých kopích a zastihnout ho nebyl žádný problém.
Naslouchala jsem Sheyině nadšenému líčení Faliona a jeho nedozírných schopností. Zdálo se, že Alfák ji opravdu uchvátil. "Falion je v pohodě," souhlasila jsem. I já byla celkem spokojená s tím, jak hladce to setkání šlo, měla jsem trochu obavy, že se něco podělá. Asi jsem už začínala být paranoidní. "Časem určitě na něco narazíš," řekla jsem a tak trochu nechtíc sjela po zadku z kamene. Otřepala jsem se a pokračovala: "Takových věciček se tady musí povalovat spousta, když je má kdejaký otrapa." Do "kdejakých otrapů" jsem sama sebe samozřejmě nepočítala. Já byla výjimka. Pochopitelně.
Smýkaly a klouzaly jsme se dolů z hor, zatímco padaly mokré kusance sněhu, které se v nižších polohách měnily ve vlezlý déšť. Absolutní hnus, otřásla jsem se, když jsem tlapou šlápla do bláta a rozprskla ho na všechny strany. Debilní počasí nám nemůže dát chvíli oddechu. Vztekat jsem se mohla, jak jsem chtěla, ale počasí jsem prozatím poručit neuměla. Budeme muset jít v děšti. "Řekni si, až budeš chtít nést," prohodila jsem k vlčeti, neboť mi už na posledním výletě neušlo, že je v tomhle ohledu dost tvrdohlavá a asi by šla, dokud by nepadla. Na jednu stranu to bylo obdivuhodné, na stranu druhou... no, zdravý to asi nebylo. Pak jsem si na něco vzpomněla. "Mimochodem, budu potřebovat tvoji odbornou radu," mrkla jsem na vlče spiklenecky a čekala, jestli má nejasná žádost vzbudí její zájem.

//Z. Galtavar (přes Ageron)

Zmínka o kopci ve vlčeti zřejmě vyvolala vzpomínky na nepovedený výstup k sopce. "Není to zas tak velký kopec," objasnila jsem jí. "Na ten vyběhneme jako nic." Uvědomila jsem si že se vlastně k Životu těším. Aspoň se snad vyjasní jisté otázky. Navíc mi minule slíbil magii a já na to nemínila zapomenout, ač jsem ještě úplně nevěděla, jakou si mám vybrat.
Ohledně Nym a Lennie jsme se s Falionem zjevně shodli, stejně tak i v tom, že by si pískle mělo dávat bacha. Myšlenka na Nym soutěžící se Sheyou byla trochu znepokojivá. Nym je straší. Pískle klidně převálcuje. "No, než přijde, stejně nic nevymyslíme," pokusila jsem se pro mě nepříjemné téma smést ze stolu.
Jak jsem předpokládala, Falion neměl problém s tím, abychom šly k Životu. Kdybych čekala, že nám to zakáže, asi bych se ani neptala, pomyslela jsem si mírně pobaveně, byla to tak trochu opačná logika. Alfa nás - zejména tedy mě, jakožto dospělou a tudíž zodpovědnou - pouze vyzval k opatrnosti. Přikývla jsem. "Dáme si pozor a vrátíme se v jednom kuse," slíbila jsem a doufala, že to tak bude. Na pískle nikdo tlapu nevztáhne. Sheya slíbila, že Života pozdravovat bude, pak ale navrhla, že by Falion mohl jít s námi a vyžadovala ode mně potvrzení. Pokrčila jsem rameny a pohlédla na hnědého vlka: "Jestli chceš, bránit ti nebudu," řekla jsem a pousmála se. "Sheya by byla určitě ráda, kdybys s námi šel aspoň kousek." Nemuselo by to vlastně být špatné... Jenže jako Alfa měl Falion asi spoustu povinností, těžko říct, jestli by vůbec mohl. Kdyžtak to zvládneme i samy. Pak ovšem Sheya přišla se skvělým nápadem, totiž jít zkontrolovat kamzíka v jeskyni. V břiše mi hladově kručelo a tak jsem návrh přijala s povděkem. "Geniální nápad, pískle. Jdeme!" zavelela jsem a vydala se sněhovou čvachtanicí za vlčetem. Sheya si cestu už zjevně pamatovala, plahočila se tím směrem ztěžka, ale plahočila. To bylo dobře. Nechtěla jsem, aby si zvykala že ji budu tahat na zádech kvůli každé prkotině. Však jí to neublíží.

//úkryt

"Snad." I já samozřejmě doufala, že se to časem zlepší. Přinejhorším tady aspoň nebudu moc vyčnívat. Můžu se dát do party s Haruhi a Sayapem, ti vypadali, že jsou ve stavu destrukce tak nějak... permanentně. To nebyly vyhlídky nic moc. Zatímco já se snažila představit si, jak by se mi žilo jako předčasně zestárlé, Falion vyprávěl Sheye o tom, jak zcestoval celou Gallireu, včetně pouští, jezer, temných lesů... no, zkrátka viděl asi už úplně všechno.
Pak přišla řeč na Nym, což ve mně vyvolalo ono uvědomění, že přátelstvím s vlčetem jsem si nejen zajistila nekonečný příval otázek, náklonnosti a vlastně celkem i zábavy, ale že jsem na sebe uvázala taky zodpovědnost za ten mrňavý život, aspoň když je se mnou - s čímž jsem předtím jaksi nepočítala. Pozdě bycha honit. Na to Sheyu odkopnout jsem neměla srdce. "V tom se jistě nepleteš," poznamenala jsem, když Falion řekl, že Lennie z Nym jistě vychovala "drzou a sebejistou dámu." Jinými slovy spratka. Sjela jsem pohledem zpátky k vlčeti, které zajímalo, jestli si s ní Nym bude hrát a jestli s ní je sranda. Byly to otázky pro Faliona, který byl momentálně asi zajímavější než já - ostatně můj názor na Nym už pískle znalo. Přesto na mně nejistě pohlédla a já jen pokrčila rameny."Já ti jen říkala, že by sis měla dávat pozor. Což pořád platí," zdůraznila jsem. Falion poté řekl, že o Lennie a Nym nemá žádné zprávy, tak jako já. "Hmm..." zabručela jsem. "Kdoví, kde se flákaj."
Vlče se vyškrábalo na skálu, aby mohlo názorně osvětlit náš plán. Uchechtla jsem se, když jsem spatřila, že ukazuje tlapkou někam úplně do kšá. "Jo, přibližně tím směrem," pronesla jsem pobaveně a obrátila se na Faliona. "Jak říká pískle, chceme se jít podívat za Životem. Jestli nás pustíš, ovšem," dodala jsem a pozvedla tázavě obočí. Nečekala jsem, že by nás tu Falion chtěl držet, ovšem vzhledem k tomu, že ostatní členové smečky moc nefungovali a navíc jsem teď byla delta... no, nemohla jsem tu možnost vyloučit. Navíc Sheya byla ještě mrně a nedivila bych se, kdybych nepůsobila zrovna jako nejvěrohodnější opatrovatel pro dlouhé cesty. Pche. Do teď jsem ji udržela naživu celkem obstojně. Beze mně by z ní už byl rampouch. Otázka bezpečnosti vlčete mi ovšem stále hlodala hlavou. Ke všemu se zhoršovalo počasí...

Sheyu štvalo, že nevěřím její povídačce o tom, jak mi Život nadělil přívěsek. "Fajn," svolila jsem nakonec. "Až ho uvidím, zeptám se ho, platí? Pak se ukáže, kdo má pravdu," mrkla jsem na ni. Ani Falionova náušnice nepocházela od tajné ctitelky - podle jeho slov to měl na svědomí někdo zvaný Poutník. Byla jsem vůči tomu lehce skeptická, netušila jsem, jestli si to nevymyslel jenom jako báchorku pro vlče, tak jako jsem si já vymyslela Krále Kamzíků. Něco pravdy na tom ale být mohlo. Ve zdejším kraji bylo k vidění leccos a Poutník byl nakonec mnohem uvěřitelnější než spousta věcí, kterých jsem byla svědkem já. Ať tak či tak, vlčeti se příběh líbil a to bylo asi hlavní. "Možná to byl kouzelný pták," řekla jsem jí s mírným úsměvem. "Nebo nějaký hodně vzácný."
Potom ovšem přišel na řadu Falionův léčitelský pokus. "Dobrá tedy," uvolila jsem se, když mi objasnil, o co jde. Přinejhorším spontánně vzplanu, nebo tak něco. To pořád nebude ta nejhorší věc, co se mi stala. Přistoupil ke mně a lehounce se mě dotkl křídlem. Napjala jsem se. Co teď? Sledovala jsem, jak na křídlech vyvstaly ornamenty a obrazce, které se rozzářily mírným modrým světlem. Netušila jsem, jestli to nebude bolet nebo co vlastně ucítím, pravdou ale bylo, že jsem necítila skoro nic. Alespoň ne hned. Až po chvíli jsem si uvědomila, že se cítím trochu jinak, méně unaveně, méně rezignovaně. Vděčně jsem pohlédla na hěndého vlka, ale než jsem stihla poděkovat, Sheya, která se k němu předtím tulila, už vyzvídala. "To víš, že lepší," střihla jsem ušima a zvedla oči k Falionovi. "Díky. Myslím že... no, určitě mi je líp. Snad to pomůže i těm zraněním." Zdálo se, že Falionova magie nemá okamžité léčivé účinky, že je spíše povzbuzujícího charakteru. Cítila jsem se jako po pořádném odpočinku, kterého se mi v posledních měsících žalostně nedostávalo.
Alfa byl, jak se zdálo, nekonečným zdrojem Sheyiné fascinace. Byla jsem ráda, že na chvíli ta kanonáda otázek dopadá na někoho jiného než na mě. Otázka ohledně Nym však mou dobrou náladu opět poněkud pokazila. Stiskla jsem čelisti. Spratek hnusný. Bylo mi jasné, že Falion to vidí jinak a určitě Sheye o Nym řekne samé hezké věci. Což se nebude shodovat s tím, co jsem jí o Nym řekla já. A pak přijdou otázky. Kde vůbec je? "Hm... když už jsme u toho, o Nym nebo o Lennie asi nemáš žádné zprávy? Jsou pryč už dlouho," pronesla jsem zcela neutrálním tónem, který mi dal velkou práci. Jako členka smečky bych asi měla doufat, že se vrátí co nejdříve, projevit starost, jako Cynthia ovšem... no, nechyběly mi. Tušila jsem, že ani já jim. Možná si šly hledat štěstí někam jinam, třeba s naším drahým Zakarem, když byli spolu takový krásný tým. Představa, že bych ty tři měla potkat někde pospolu byla fakt hrozná. Ale jak by se asi Zakar tvářil, kdyby mě viděl chodit po tváři země, nepochybně živou? Nějak se mi moc nechtělo to zjišťovat, ač by to nepochybně bylo k popukání. Byl to zbabělý pes, ale měl sílu. Bála jsem se snad? Blbost. Já se nebojím nikoho. Tentokrát by mě nedostal. Jenže nemusel ubližovat jen mě, že? Zajela jsem úzkostlivým pohledem k vlčeti. Udělal by něco takového? Měla se snad Sheya stát mou slabinou? Co jsem si nalhávala - už teď to tak bylo. Nedalo se s tím nic dělat. Omotala si mě kolem tlapky. Doufala jsem jen, že na navazování přátelství zrovna se mnou nedoplatí. Něco mi říkalo, že by možná byla ve větším bezpečí beze mě.

Samozřejmě, že Falion vlče nevyhodil. Sheya se hned rozzářila a začala lítat všude kolem jako splašená. Takže tlapa už ji asi nebolí. Jak jsem předpokládala, vytasila se s tím příběhem o ctiteli. V téhle verzi však oním ctitelem by Život. Málem jsem zase vyprskla smíchy. "Ovšem nevíme jistě, jestli je od Života," připomněla jsem vlčeti a podívala se na hnědého vlka. "Našly jsme ho u jeskyně. Není to moc vzrušující příběh." Tedy, pominu-li že jsem měla dojem, že se řetízek změnil na mém krku v hada a já se málem přerazila, než mi došlo, že mi jen skřípl chlupy. Tento ponižující detail jsem si nechala ovšem pro sebe.
Nechala jsem pískle, ať se Faliona vyptává a vypráví mu o našich dobrodružství a plánech, jen jsem se modlila, ať z ní nevypadne něco ve stylu "Thia a já máme tajné slovo - prdel!" To by se mu asi moc nelíbilo, nedej bože, aby mi vlče zabavil. Obzvlášť, když to z jejích slov vypadalo, že si mě fakt oblíbila. "Jen mě nepřechval," zamumlala jsem a potlačila úsměv. Pískle se zajímalo, zda se vrátí Fiér, což mě osobně bylo celkem jedno. Možná nebyl úplně nejhorší, ale chybět mi nebude.
Vtom ale na Falionových zádech vyrašila křídla a vytasil se s otázkou, zda mi může zkusit pomoci. Trochu jsem se zarazila. Nebyla jsem si jistá, co chce dělat a jestli jsem ochotná dělat pokusného králíka. "Víc poškodit už mě to asi nemůže," řekla jsem nakonec. "Zkus to, jestli chceš. Nevím ale, jestli to není jen plýtvání silami. Už se v tom rýpal Život a tohle bylo zřejmě to nejlepší, co ze sebe vymáčkl," dodala jsem. Ať už uměl Falion s magií cokoliv, určitě se nerovnal bohům, ale zkusit se to mohlo. Mezitím Sheyi tlama jela pořád dál, vyptávala se Faliona na to a na tamto a nakonec dodala, že by se chtěla naučit léčit kvůli mě. Zamrkala jsem. Sakra, začínáš mě dojímat, pískle, pomyslela jsem si a radši se psychicky připravovala na Falionovo léčení. Netušila jsem, co čekat. Vyšlehne světlo? Bude ohňostroj? Zemětřesení? Mohlo to být prakticky cokoliv...

Já též :D

"Podle toho, že ti nejde na nervy, máš ho ráda a žádní jiní už tě nezajímají, chceš s ním strávit zbytek života," shrnula jsem to poněkud zjednodušeně. Já nicméně na romantiku nikdy moc nebyla. Jediný, kdo kdy víc upoutal mou pozornost byl Zywi a ten byl po smrti. Takový byl holt můj osud. "Že mám tajného ctitele uvěřím, až ho uvidím na vlastní oči," ušklíbla jsem se. Dál jsme se naštěstí o vztazích bavit nemusely - přerušil nás příchod Faliona.
Hnědý vlk nijak nekomentoval fakt, že jsem na něj tak spustila. Ještě aby jo. Cítila jsem se být v právu. Vypadalo to ale, že zdržení se moc nelíbilo ani jemu... navíc mě pochválil, že jsem to zvládla. Pokrčila jsem rameny. "Co už mi zbývalo," neodpustila jsem si malinkaté rýpnutíčko. Neměla jsem zrovna moc na vybranou. Zdálo se ale, že Falion chápe situaci, takže jsem se trochu zklidnila. Pak se Alfa jal seznamovat se Sheyou, kterou pozornost očividně těšila. Otázka na to, odkud přišla, ale nepadla na úrodnou půdu. I já jsem to z ní zkoušela dostat. Marně. Vlče mi věnovalo pohled, který jasně naznačoval, že jí mám pomoct ze šlamastyky. "Nemyslím, že je ještě připravená nám říct, co se stalo," objasnila jsem Falionovi. Samotnou mě to zajímalo. Pak pískle znejistělo ještě jednou, když se ptala, zda tu může zůstat. Nenápadně jsem jí pokývla, když se na mě opět otočila, sama jsem do toho sice neměla co kecat, ale nemyslela jsem si, že by Falion měl to srdce na to vlče vyhodit.
"Měly jsme zajíce," odpověděla jsem na otázku ohledně hladu. Já tedy hlad měla, zajíc pro dva je jako plivat do oceánu, ale zajímalo mě, co mi hnědý vlk chce. Ačkoliv otázku, která přišla, jsem si mohla klidně domyslet. "No, žít budu." Na přesnější zhodnocení jsem si netroufla. "Už aspoň můžu mluvit, i když asi furt budu znít... takhle," poukázala jsem na lehký chrapot, kterého se ne a ne zbavit. "Rameno je v háji. Doufám, že ne napořád." O tom, co se stalo, se mi mluvit moc nechtělo, ale tušila jsem, že Falionovi tak trochu dlužím vysvětlení. Byla jsem konec konců taky dlouho pryč. "Porvala jsem se. O jídlo. Potom, co odešla Styx, jsem tady nemohla nic sehnat, ani nikoho, kdo by se mnou šel lovit. Nevím, co se to tu děje, ale všichni byli prostě mimo. Takže jsem šla zkusit štěstí jinam. A našla jsem srny, jenže si na ně dělali zálusk i jiní." Hořce jsem se usmála. "Dost se to zvrtlo. Narazila jsem na Zakara - s ním jsi myslím mluvil, ne? Mám dojem, že tu jednou byl, každopádně... ten prašivej zbabělec mě pěkně zřídil." Zakarovo vítězství v mých očích bylo nespravedlivé a takové i zůstane. Nebyl to fér boj už od začátku. Do hlubších detailů jsem nezacházela. Byla tu Sheya, kterou bych toho ráda ušetřila. Navíc jsem na to nechtěla myslet, zvedal se mi žaludek jen z té vzpomínky. "Zima byla zlá," shrnula jsem nakonec s povzdechem.
Pak mi ovšem Falion něco oznámil, co jsem tak úplně nečekala. Překvapeně jsem zamrkala: "Cože? Vážně?" No ne? Že bych si nelámala hřbet nadarmo? Tváří se mi mihnul úsměv. "Děkuju. Opravdu." Tak to mi zlepšilo náladu, byla jsem ráda, že všechny ty nervy, kdy bych celé hory nejraději nechala vzplát plamenem, nebyly nadarmo. Falion pak pochválil můj nový přívěsek. "Dík," střihla jsem ušima, "taky se mi líbí." Bylo mi jasné, že historky o tom, kde se vzal, se ujme Sheya se svou báchorkou o ctiteli. Momentálně ale chtěla vědět, co je delta. Zapomínala jsem, že vlče nemá o smečce ani šajnu. "Delta je... hm." Blbě se to vysvětlovalo. "Je to takové o trochu vyšší postavení ve smečce. Je to...ee..." Po očku jsem zamžourala po hnědém vlku. Falione, pomoc. Však mohl taky přispět ke vzdělávání písklete. Já už měla z neustálého vysvětlování úplně zavařený mozek.

Sheya měla nějakou podezřele velkou radost z toho, že mi Život pomohl. Moc ráda bych věděla, co se jí asi tak honilo tou její neposednou hlavou. Podle těch světýlek v očích jistě nějaká čertovina. Sklouzla mi ze zad a začala se válet ve sněhu, já mezitím seděla a nadále trucovala a v duchu nadávala na cirkus, který ve smečce panoval. Otázka, která z Sheyi vypadla, mi doslova vyrazila dech. Překvapeně jsem sebou škubla, vypoulila na vlče oči a pak se srdečně rozchechtala. "Cože?" vyrazila jsem ze sebe. "Jestli se mi líbí... nějaký vlk?" No tyvole, tak ten byl dobrej. Když jsem konečně dostala svůj výbuch smíchu víceméně pod kontrolu, zavrtěla jsem hlavou. "Asi se ještě nenašel ten... heh... ten pravý." Představa mě v nějakém vážném vztahu byla, přiznejme si to, směšná. Copak bych s někým vydržela? Moje známosti samčího pohlaví byly povětšinou dost nepoužitelné, čest výjimkám. "Jak tě to napadlo?" Pak mi to scvaklo: "Tobě furt nedá spát ten tajný ctitel, co?"
Jenže vtom cosi upoutalo mou pozornost. Ohlédla jsem se a spatřila, že k nám jde - ne, nejde, žene se jako blázen - Falion. To už si ho všimla i Sheya, která trefně poukázala na to, že vlk běží po sněhu. Ten taky umí všechno. A to už byl u nás. "Falione!" vyhrkla jsem, můj tón v sobě však nesl výčitku. Docela velkou. "Konečně! Kde jste u všech bohů byli tak dlouho? Myslela jsem, že se tady z toho už zcvoknu, jaký tady byl chaos!" Zamračila jsem se. Doufala jsem, že to mělo dobrý důvod. "Jmenuje se Sheya," dodala jsem ještě, protože Falion mrně oslovil pouze jako vlče, takže jsem se mu rovnou rozhodla doplnit mezeru ve vzdělání. Jenže se zdálo, že nejen já toho mám hodně na srdci. Alfa si se mnou chtěl promluvit. Mám průser? napadlo mě okamžitě. To by bylo dokonalý. "Ovšemže mám čas," pronesla jsem dramaticky, posadila se rovně a kroutila špičkou ocasu. Měla jsem času na rozdávání, pokud jsem zrovna nemusela lítat po celých horách a řešit jednu tragédii za druhou, zatímco jsem dávala pozor na to, aby se malé vlče někde nezabilo. Přičemž jsem, považte, sama byla napůl mrzák! Teď už tedy spíš.... načtvrt mrzák, ale co. To bylo snad dostatečné vysvětlení mého mizerného naladění vůči hnědému vlku. Neměla bych asi na Alfu používat onen kousavý tón, ale byla jsem prostě naštvaná. "Co máš na srdci?" Sheya se do konverzace vmísila rovněž, poznámkou, která nebyla od věci. Nojo. Loví to tam tejden a kde nic, tu nic. "Král kamzíků bude určitě už uklizený v jeskyni," řekla jsem vlčeti klidně a doufala, že Falion má slova potrvdí.

Mám celkem 23 bodů. K Cynthii prosím za 18 bodů připsat 108 květin a za 5 bodů 26 drahokamů.

Moc děkuju za akci, rozhodně pomohla zabavit se v tomhletom období, myslím si, že úkoly byly dostatečně rozmanité, některé byly trochu náročnější, ale to si myslím, že není na škodu... Na začátku jsem byla odhodlaná splnit všechny, no nakonec to nějak nevyšlo, ale to bylo spíš vinou mé vlastní lenosti, protože se mi nechtělo dělat vlčí kostým a sportovat :D Za mě super akce!

Počasí se zhoršilo jako mávnutím kouzelného proutku, v jednu chvíli svítilo slunce a v druhou už se zvedal vítr. Přivál černé mraky, nacucané vodou. Pršet začalo hned vzápětí, mračna se doslova protrhla a můj kožich byl brzy úplně zmáčený a zplihlý. Připadala jsem si jako zmoklá slepice. Pitomé počasí, nemůže se taky rozmyslet, jestli chce být deštivé nebo slunečné? nadávala jsem v duchu, ale nic jsem s tím nadělat nemohla. Přece jen byl duben, který je takovými výkyvy doslova proslulý.
Protože mě ale nebavilo moknout, vydala jsem se hledat úkryt. Přešla jsem svižným tempem přes louku a zajela do skrytu lesa. Pod větvemi jsem alespoň byla trochu krytá před vlezlými kapkami deště. Přesto jsem nebyla zcela spokojená, to místo se mi dvakrát nelíbilo. Prošlo sem zvenčí jen málo světla tak tu byla skoro tma a vzduch byl těžký. Prosycený pachem tlení a hniloby. Připadalo mi, jako bych ve svých zádech cítila zabodnutý cizí pronikavý pohled. Pod tlapami mi tlumeně šustilo mokré listí. Po své levici jako bych slyšela kroky – byla to jen ozvěna mých vlastních, nebo tam vážně někdo či něco chodilo? Pátravě jsem mžourala mezi nahloučené stromy. Paranoia? Přicházíš o rozum. Přece to byl jenom obyčejný les, nic tu nehrozilo. Proč by mělo? Přese všechno ujišťování se mě strach neopouštěl.
Pacičky drobných zvířat jako by tlapaly kolem. Potkani, krysy, možná dokonce kuny a lasičky. Počkají, až budu zády a pak se jich na mě vrhne celá smečka. Prokoušou se mi kožichem až na kůži. Prohryžou mi hrdlo a ani to jim nebude stačit. Povzdechla jsem si, dost roztřeseně. Přestaň si to představovat. Pozdě, řetězec asociací v mé hlavě se už rozběhl. Prohryžou se až úplně dovnitř, nalezou tam a budou pít mou krev a kousat moje maso. Proškrábou se mi do hrudníku a vyžerou mě zevnitř a pak si tam udělají hnízdo a vyvedou mladé, kteří... Prasknutí větvičky někde hluboko v lese mě vytrhlo z myšlenek a já se rozběhla pryč. Přicházení o rozum nebo ne, nechtěla jsem riskovat, že se mé fantazie vyplní – bylo mi jedno, jestli jsou iracionální. Prchla jsem zbaběle ze skrytu lesa zpátky na déšť. Padal vytrvale k zemi a já si musela úkryt hledat jinde.

Trochu jsem sebou škubla, když se Sheya zeptala na ono poděkování a mě došlo, že jsem se nechtíc prokecla. Ups. Naštěstí jsem nemusela vysvětlovat, že jsem byla mrtvá, mohla jsem to jen tak obkecat. "Hm...jo. Pomohl. Když jsem se zranila, vlastně mě zachránil a já tak nějak nedostala příležitost si s ním promluvit." Třeba jako - proč to udělal? Mám snad nějaké tajné poslání? Nebo to byl trest? Nebo si prostě jen Život rád zahrává se zákony přírody? Celou věc jsem pořád ještě nebyla úplně schopná vstřebat a to už to nějakou chvíli trvalo. Jenže když se vám stane něco takového... dá se přes to vůbec někdy úplně přenést? Tomu jsem moc nevěřila. Nedalo se nad tím mávnout tlapou jako nad jinými věcmi, které se tu dějí. Tohle bylo moc osobní.
Vlče si kupodivu nebylo jisté, jestli by se chtělo nechat barvit. Byla bych si myslela, že ani nezaváhá, ale možná jsem na Sheyu aplikovala moc stereotypů, které jsem o vlčatech měla zažrané v hlavě. Každý vlk byl konec konců jiný a u vlčat to bylo asi stejně. "Já?" Zamyslela jsem se. Nevěděla jsem, jestli bych do něčeho takového chtěla jít. Můj kožich byl vždycky mou chloubou takový, jaký byl, ačkoliv teď zrovna moc hezky nevypadal. "Nejspíš ne," řekla jsem nakonec. "Na ozdobu mám teď ten kamínek a to mi zatím stačí. Nepotřebuju svítit do dálky ještě víc, než teď." Ačkoliv něco decentního, možná... Třeba jednou.
"Já už nikoho hledat nebudu," prohlásila jsem naštvaně, nakopla hroudu mokrého sněhu a demonstrativně si sedla na zem. Nechtěla jsem nikoho hledat. Chtěla jsem trucovat. Svým chováním jsem teď sama připomínala vzdorné vlče. "Na to se můžu vykašlat." Se mám strhat? Tůdle. "Prostě si tady sednu a budu tady sedět. Ať se jednou stará někdo jinej." Tušila jsem, že bych se neměla takhle vztekat před Sheyou, ale už mě to fakt štvalo. Jak dlouho přesně si představovali, že by se polomrzák s vlčetem měli starat o celou smečku, zatímco oni si dělají nějaký okružní výlet? Kdyby smečku nakrásně někdo přišel napadnout, starouši a Riveneth v jeskyni by skončili jako sekaná, protože já neubráním ani sama sebe. To by si pak chrabří lovci mohli oči vyřvat. Jenže to už by bylo pozdě. I Sheya si všimla toho, že Fiér tu byl. "Ano. Byl. Což je docela zvláštní, lovili přece spolu." Třeba si to rozmyslel, nebo něco pokašlal - proto tak rychle sbalil sebe, svoje děvče a zmizel, aniž by si do mě třeba jen trochu rýpnul. Neslušné. "Jestliže tu ale byl Fiér, zbytek nemůže být moc daleko."

//Ageron

"Jo. Je moc fajn," ujistila jsem vlče. Život byl dobrák, ale ty opravdu mocné magie se skrývaly u jeho sestry. To aby věci nebyly moc jednoduché. "Mohly bychom. Stejně bych za ním asi měla zajít, mám dojem, že mi dluží jedno malinkaté vysvětlení... a já jemu poděkování," prohodila jsem, poslední část jsem byla spíše takovou úvahou nahlas. Ani mi nedošlo, že jsem to skutečně vyslovila. Ale výprava za Životem zněla dobře. Zabrala by nám ale hodně času a na to jsme si njedřív potřebovaly odpočinout. Sheye se musela zahojit rozřízlá tlapka, což bude otázka chvíle, zato moje rameno ještě nějaký čas asi potřebovat bude. Už jsem aspoň byla schopná vydržet nějakou dobu jít, jenže jsem si na levou stranu pořád připadala ztuhlá a nemotorná. Styx mi sice splnila moje přání, ale ohryzávat mě nemusela, pomyslela jsem si rozmrzele.
"Nojo, vidíš, nad tím jsem nikdy ani nepřemýšlela," zamyslela jsem se. V záplavě zdejších podivností byly barevné odznaky na vlcích ještě víceméně normální. Nebylo to tady nic neobvyklého. "Tuším, že v tom má packy taky Život. Smrt si na barvičky moc nepotrpí." Její vkus se omezoval na černou a zelenou, což se k ní vlastně docela hodilo. Zato Život a ty jeho kytičky, mušličky a jiné blbostičky... Jo. Určitě to byl on, kdo barvil vlky všemi možnými barvami.
"Chtěla bys snad taky obarvit?" otázala jsem se zvesela vlčete, ale pak jsem se zamračila. Už jsme byly za hranicemi smečky, v nižších polohách hor a důkladné zavětření mi prozradilo leccos, co mě nepotěšilo. Falionův pach jsem nikde necítila, zrovna tak jako Severky nebo Starlinga a ten Fiérův se kamsi zvolna vytrácel, spolu s ještě jedním. Awnay? "No to mě podrž. Je to možný?" procedila jsem skrz zuby. "Oni se snad ještě nevrátili? Copak to je normální?" Kde. Se. Flákaj. Falion si to pěkně vyžere, až mi přijde na oči. Zvedla jsem hlavu k obloze aco nejhlasitěji zavyla, v naději, že to upoutá něčí pozornost. Třeba pozornost někoho, kdo mi bude schopen objasnit, proč lov jednoho blbýho kazmíka trvá několik dní.

//Západní Galtavar

Při návratu už jsem se rozhodla lesíku se Zříceninou vyhnout. Vznášela se tam divná aura. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se budu vyhýbat místům kvůli "divné auře", řekla bych mu, že mu pěkně šibe... no, a podívejte se na mě teď. Co se to ze mně u všech bohů stává? Možná, kdyby mě osud přestal na pět sekund válcovat, vrátila bych se zase do starých kolejí, ale měla jsem dojem, že ve chvíli, kdy vstanete z mrtvých a přilepí se na vás opuštěné vlče se můžete rozloučit s tím, že váš život ještě někdy bude normální.
Sheya byla chvíli trochu zamlklá. Ani já jsem nic neříkala, byla jsem popravdě ráda, že si můžu od mluvení a vysvětlování trochu odpočinout. To pískle jsem si oblíbila, ale hlídat ho bylo chvílemi fakt únavné. Jenže já se cítila unavená poslední dobou tak nějak konstantně, takže kdoví, jak velký díl na tom Sheya vůbec měla. Asi už to nikdy ani nedoženu. Musela bych spát tak dva dny v kuse.
Až když jsme vkročily do svítícího lesa, který v denním světle ovšem nesvítil, vlče se ozvalo. "Život sídlí na jihu v kopcích, až na úplném vršku. U něj je to mnohem hezčí a i on je mnohem přívětivější. Byla jsem tam už dvakrát." Jednou ve značně rozsekaném a bezvědomém stavu, ale to nebylo podstatné. "Život je laskavý, není tak lstivý a chamtivý jako Smrt. U něj by se ti určitě líbilo." Klidně bych Sheyu do vršků vzala, nebála jsem se, že by jí Život ublížil, ale bylo to daleko na jihu a na takovou cestu se mi nechtělo. Už teď jsem začínala zase pokulhávat, protože jsem nejspíš chodila moc dlouho. Aspoň jsem si ale zraněnou nohu protáhla a rozhýbala. Třeba to pomůže. "Už budem doma," střihla jsem ušima, když se země stávala nerovnější a kamenitější. Hory byly na dosah. Tak kdopak je doma?

//Ragar