Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tahle vlčice asi byla z rodu těch splachovacích vlků, co se snadno nenaštvou. Občas jsem jim záviděla. A občas mě taky štvali. Ten věčný optimismus by mě asi zabil... nejspíš jsem to měla v mozku nějak jinak pospojované. Sheya se okamžitě představila a vlčice se nad mou dcerkou div že nerozplynula. Také nám sdělila své jméno. Maple. Zůstávala jsem teď jako jediná bezejmenná a nevyvinula jsem žádnou snahu, abych to změnila. Nebylo to zdvořilé, ale to mé svědomí nijak netrápilo. Zabývala jsem se totiž spíše věcmi, které byly více podstatné, například jak se dostat z dosahu létajících větví všude kolem. Nerada bych nějakou dostala po čumáku - už vůbec nemluvě o Sheye.
"Hmm," zabručela jsem nad nabídkou Maple, jestli chceme hledat jeskyni s ní. Upřímně? Nechtělo se mi. Neměla jsem vůbec náladu navazovat nové známosti. Na druhou stranu... úkryt by byl fajn. "Měly jsme vlastně trochu jiný cíl, nemáme v plánu tady ztvrdnout," objasnila jsem. "Eh - co myslíš ty?" obrátila jsem se k vlčeti. Nakonec to byli její sourozenci, které jsme hledaly. Navíc mi bylo jasné, že pro Sheyu je těžší snášet tohle počasí, než pro mě.
Ani Maplin náhrdelník nebyl z žádnou magií spojený, takže jsem asi nebyla jediná, kdo byl obdařen cetkou hezkou na pohled, ale prakticky vlastně úplně na nic. Maple ovšem měla plán, nechat si k náhrdelníku nějakou tu magii dohodit. "Hm. Jestli ti bohové nejsou nějací vyčůraní," zahučela jsem. "Rozhazují dárky na všechny strany, aby pak za nimi vlci ještě rádi přilezli a hrnuli jim kamínky a kytičky a kdoví co, aby jim k tomu dali ještě magii." To je svinstvo, fakt.
Sheyu zajímalo, jestli i Maple má magii iluzí... a ukázalo, se že má. Nebudu tvrdit, že mě to už nezačínalo štvát. Vždycky jsem si myslela, že je to málo obvyklá magie, svým způsobem výjimečná, ale už jsme během jednoho dne zakoply o druhou náhodnou vlčici, která ji vlastnila rovněž. Spolu s ní ještě oheň a vzduch. Jo. A hrát na malinký housličky třeba neumíš? Tak trochu jsem jí vlastně záviděla. Oheň byl docela zajímavá magie, po které jsem upřímně taky toužila... neměla jsem ale dostatek prostředků na to, abych si ji pořídila. Nevěděla jsem ani, jestli existoval nějaký limit na to, kolik magií jsem mohla vlastnit...
Moje myšlenky rozehnal klacek, který se mi prohnal kolem hlavy. "Měly bychom odtud vypadnout," sdělila jsem oběma vlčicím svůj skromný názor. "Do jeskyně nebo někam jinam, je mi to fuk, ale já chci ještě žít." Odněkud z hlubin lesa se ozvalo zapraštění. Asi spadl strom.

//Jop, je :D

"Jen hromy. Ty jsou při bouřce slyšet pořád. Nejsou nebezpečné, jen nepříjemné." Zato blesky... jo, tím bych nechtěla dostat po čumáku. Nebylo ale nutné Sheyu děsit, už tak byla naše situace přinejmenším nezáviděníhodná. Hodil by se suchý a teplý úkryt, ale hledat ho tady, v cizím lese, kde nás každou chvíli může rozplacatit nějaký strom - no, to neznělo zrovna lákavě. Ani rozumně.
Jak jsem předpokládla, Lilac byla také na tom divném motýlím dobrodružství, které si vlčata užívala, zatímco já s Meinerem prováděla pološílená strachy okružní jízdu po gallirejských vodních tocích a už si plánovala, ze které skály si půjdu skočit, abych to měla rychle za sebou. Byla jsem ale ráda, že si Sheya našla aspoň nějakou kámošku ve svém věku. Ve smečce, přesně jak říkala, takových příležitostí moc nebylo. "To nevím. Vlčata se asi do hor moc nehrnou a nevím o žádném páru, kterému by se tam mohla narodit. Bohužel," pokrčila jsem rameny. "Kamarády si asi budeš muset hledat jinde."
To už se ale mezi stromy vynořila vlčice. S veselým výrazem nás pozdravila, jako by na obloze zářilo slunce a vichřice nám nehučela kolem hlav. "Zdravím," pronesla jsem o poznání více rezervovaně, než ona. "Bohužel turistické prohlídky neděláme," dodala jsem mírně kousavě. Teď budou všichni mít největší pilno se vykecávat. "Nejsme odtud, neznáme to tu," doplnila jsem po chvíli klidněji. Možná ví o nějakých dalších úkrytech, mohla by se nám hodit, takže by asi nebylo moudré ji hned na začátku úplně odradit.
Vzápětí jí oči sjely na cetku, která se mi pohupovala na krku. Většinu času jsem na ni ani nemyslela, ale zdálo se, že ostatním se celkem líbí. "Dík. A ne. Není." Je to dárek od praštěného boha. Magie poslední dobou všechny hrozně zajímaly. "Ten tvůj snad je?" Pokývla jsem hlavou zase k jejímu přívěsku. Možná jsem jen já měla nějaký nemagický šunt. To by bylo typické.

//Náhorní plošina

Nakonec se Sheya naštěstí dokázala odpoutat od té dvojice, která se zřejmě v kroupách vyžívala, vzhledem k tomu, že nebraly nohy na ramena. Spěchala jsem přes pláň tak rychle, jak jen to šlo, do skrytu lesa, který se tyčil před námi. Tam budeme před silami přírody aspoň trochu skryté. Nějaká jeskyně by sice byla mnohem lepší a nejspíš i bezpečnější, ale nemohla jsem si moc vymýšlet. Pokud budeme mít extra štěstí, najdeme tam nějakou noru, kterou už nikdo nechce. Na druhou stranu, v tomhle počasí asi každou noru někdo chce a já se nehodlala prát s nějakým vzteklým jezevcem či vlkem, který se odmítá uskrovnit. Asi bude lepší zkrátka vzít za vděk stromem.
Pod listatými větvemi bylo o něco lépe. "To je mi teda počasí!" odfrkla jsem si otráveně. "Nechápu, proč si led nemůže dát oraz aspoň v létě." Zhluboka jsem si povzdechla a přesunula pohled na vlče. "Znáš se s tou... Lilac... dobře?" zeptala jsem se. Bylo zvláštní, když Sheya znala někoho, koho já ne. Trávily jsme spolu skoro veškerý svůj čas. Jen počkej, až s ní začne třískat puberta a bude lítat za vlkama. To se v tom pak už vůbec nevyznáš. Rozhlédla jsem se. "Hm. Trochu jsme se odchýlily z cesty. Ale než to přestane, neměly bychom moc pobíhat po otevřených pláních." Dokonce i tady to nakonec nevypadalo tak bezpečně. Některé stromy nebezpečně skřípaly a kývaly se ve větru. Nezbývalo než doufat, že nás nějaký kmen nerozdrtí.

Byly jsme přímo uprostřed bouře. Sheya vypadala více než znepokojeně a snažila se snad pode mně zalézt, když okusila dotek ledu padajícího z nebes. "To jsou kroupy, Sheyo!" překřičela jsem hučení větru. Aspoň doufám. "Musíme najít nějaký úkryt, tohle je pěkně nebezpečný!" Přesně na tom jsem pracovala, když se před námi z té sloty vyloupla dvojice vlčic. A jedna z nich dokonce nebyla Sheye cizí. Lilac? To šedé vlče jsem v životě neviděla, ale vypadalo to, že jsem ze zde přítmných asi jediná, kdo to tak má. Musely se potkat, když se mi Sheya ztratila. Jinak to nedává smysl. No jasně. Ono bájné dobrodružství s motýlem... Tahleta Lilac si ho nejspíš zažila také.
"Teď není čas se vykecávat," upozornila jsem obě mladé vlčice, pro které by asi nebyl problém zabřednout do konverzace, zatímco kolem nás bude zuřit armagedon. To už se ale dala do řeči i ta dospělá, která odpovídala na mé výtky i na Sheyinu otázku ohledně magií. Zakoulela jsem očima, do kterých mi rezavo-uchá hleděla. Její oči byly zlaté, neprozrazovaly o ní vůbec nic a pokud šlo o mě, bylo mi fuk, jestli umí zvedat vlny na jezeře nebo podpalovat oheň. Jediná magie, která by nám k něčemu byla, by bylo počasí, možná ještě země, aby nám pomocí ní vytvořila nějaký úkryt. Pokud měla jinou magii, mohla se jít bodnout. A ona měla, samozřejmě. Iluze. Jako já. Jinými slovy - v momentální situaci absolutně k ničemu. "To je moc hezký, fascinující, opravdu," vyprskla jsem a strkala vlče před sebou. "Ale my už musíme jít." Doufám, že nebude trvat na nějaké ukázce svých dovedností. Beztak umí prdlajs. Pcha, já bych jí ukázala, jak se dělají iluze, až by si z toho cvrkla. Bohužel ohrožení života nepomíjelo a nedovolovalo mi vytahovat se se svými dovednostmi. Potřebovala jsem nás obě hlavně dostat do bezpečí.

//Zlaťák

//Mahtaë jih

Zatímco se Sheya občerstvovala, já věnovala znepokojený pohled obloze, která se kabonila více a více. Tohle nebude hezké. Věděla bych to i bez toho, aby mi moje stěží funkční magie počasí napovídala. Hnala se sem pěkná buřina. Ach jo. Jedna srágora za druhou. Vlk se nedočká klidu a nedočká. Jako na potvrzení mých myšlenek se ozvalo zuřivé zarachocení hromu. Stočila jsem uši dozadu. Měly bychom vypadnout... Oblohu rozzářil blesk a další hrom prořízl ticho. A Sheya to zabalila. "Ne, Sheyo, musíme..." Pozdě. Namířila si to přímo na otevřenou pláň. Stiskla jsem čelisti a vyrazila za ní.
"Sheyo, počkej! To je jen bouřka. Měly bychom se před ní schovat, ne stát na otevřené planině..." Silný poryv větru mě přetáhl po čumáku jako facka přímo od bohů počasí a vzápětí na mé tělo dopadly první kapky deště. Brzy je doplnilo bolestivé štípání krup. "Drž se u mě!" zařvala jsem na Sheyu, abych překřičela vichr. Další blesk pročísl oblohu. Skoro jsem neviděla na krok, jak jsem mhouřila oči před větrem a kroupami. Snažila jsem se aspoň co nejvíc zastínit Sheyu vlastním tělem... vzápětí jsem ale málem narazila do zlatooké vlčice s vlčetem po boku. "Šílenci!" Jako bych nebyla v úplně té samé situaci. Jenže tahle šedka nevypadala až tak znepokojeně... nebo možná ano, ale rozhodně to nevypadalo, že se chystá urychleně odejít. Blbka. "Co tady děláte?" hulákala jsem na Zlatoočku snad z půl metru. "Chcete se snad nechat zabít?" Pohyboval se tam ještě další vlk, ale upřímně se mi v té slotě kolem nechtělo moc se rozhlížet, když už jsem si našla polohu, ve které mi nepršelo do očí.

//Mušličková pláž

Cynthia si sice vyslechla pokyny jednooké vlčice k tomu, jak najít Maharskou smečku, avšak že by se jí vybavovala místa s názvy jako Vyhlídka nebo Kaskády, to se říct úplně nedalo. Že by to byly ty zvláštní vodopády, kde už s Sheyou jednou byla? To přece bylo to místo, kde se setkaly s Poblijónem Patizónem, pokud ji pamět úplně nešálila. "Pamatovat si to budu. Kde to přesně je, to nevím, ale zkusíme to pohledat," řekla nakonec, zatímco rozhodně kráčela vpřed a nechávala příliš živou a frekventovanou pláž za zády. "Říkala, že to je v nějakých močálech? Dost divné místo pro smečku," neopomněla Cynthia projevit svůj osobní názor. Sama sice obývala smečku v horách, což mohlo leckomu taky připadat postavené na hlavu, ale močály? No tak. Ti vlci už fakt neví, co by si vymysleli. Pcha. Jenže pokud je tam Sheyin bratr... no, co jí zbývá. Nejspíš se budou muset vypravit ještě do lecjaké smradlavé díry.
"To se nedivím, po tom ochutnávání písku," uchechtla se vlčice a kývla Sheye k řece, kde mohla svlažit své vyprahlé hrdlo. "Do Borůvkového lesa to není daleko. Jejich Alfa nevypadá jako špatný vlk, minimálně mě nevynesl v zubech, když jsem jim tam posledně vlezla. Tak či tak se tam ale budeme muset chovat slušně," upozornila. "Obzvlášť, když po nich něco chceme." Nepředpokládala, že by Sheya dělala vylomeniny, když šlo o nalezení jejích sourozenců, ale jistota je jistota. Prokvetlá vlčice si ostatně začínala všímat, že její dcerka má čím dál ostřejší jazýček a ačkoliv se cítila jako hrdá matka, věděla, že jsou situace, kdy přílišná přímost a drzost mohou způsobit spoustu problémů. Sama to už mnohokrát zažila a zřejmě už bylo příliš pozdě, než aby se poučila a měnila své zažité vzorce. Sheya ale ještě měla naději. Ačkoliv - pokud ji bude vychovávat Cynthia a její kamarádky typu Ilenie... no, z pískové vlčí slečny jistě nevyroste žádná světice.

//náhorní

Sheya byla pro, že se vydáme hledat její sourozence. "Tak fajn. Můžeme vyrazit klidně hned, jestli chceš," navrhla jsem. Aspoň by po cestě mohla zapít tu odpornou pachuť, kterou mořská voda zanechávala na patře. Jenže mému plánu nebylo přáno - zdánlivě odnikud se zde vynořil Vořech, spolu s nějakou vlčicí, nejspíš ubohou naivní duší, která se nechala oblbnout jeho kecy. Holka, máš na víc, věř mi. Trochu ji asi omlouvalo, že jedno její oko vypadalo trochu pošahaně, takže možná viděla Noriho jen polovičně tak ohyzdného, než my všichni ostatní. Ale stejně. "Pojďme odtud, Sheyo," vstala jsem rozhodněl, ale bylo už pozdě.
"Polib si," doporučila jsem Norimu, když se rozpovídal o našem zdraví, ale jak se zdálo, vlk si žil ve svém vlastním světě. Stejně tak i jeho společnice. Zakoulela jsem očima, když se rozmluvil o Borůvkové smečce. No výborně. Jestli se budeme chtít dostat k Sheyinu bratru, budeme se muset zabývat ještě s tímhle výkvětem přírody. Do řiti s tím.
Konverzace proudila tak nějak mimo mě a já o krok couvla, nechala Sheyu, ať se s nimi tedy zabaví. Byla jsem ovšem připravená zasáhnout, kdyby se něco podělalo. Jen jsem bedlivě naslouchala tomu, co ti dva říkali o Borůvce. Vlče v Sheyinu věku. Černobílé. Hm... to se k Sheye moc nehodí, ale možná by to i tak mohl být...? Naštěstí ti dva brzy vypadli a já se obrátila znovu k vlčeti. "Ten Vořech by zasloužil nakopat," zavrčela jsem si jen tak pro sebe. "Ale myslím, že nám řekl i něco trochu užitečného, nemyslíš? Měly bychom to jít do té smečky zkontrolovat. Jestli teda chceš." Protáhla jsem se. "Tak či tak bychom odtud měly zmizet. Je tu nějak moc živo, na můj vkus." S tím jsem zamířila opět směrem víceméně severním.

//Mahtaë jih přes Ústí

//Louka vl. máků

Otázka na sourozence v Sheye vyvolala určitou... asi by se to dalo nazvat nejistotou. Zpozorovala jsem změnu v její tváři. Nejspíš to nebylo úplně snadné téma. Nojo, rodina. S tou to je těžký. Srdce mi trochu poskočilo, když zmínila Borůvkovou smečku. Hned se mi vybavil tamní Alfa, ten vlk s červenými odznaky, který mě nejprve chtěl k nim naverbovat a pak se zřejmě domníval, že jsem špatná matka. "O Maharské smečce nic nevím, ale Borůvkovou znám. Dokonce i vím, kde sídlí - byla jsem tam." Pohlédla jsem na Sheyu, abych viděla, zda jí aspoň trochu zvednu náladu. "Mohly bychom se tam jít podívat, kdybys chtěla. Třeba tam tvého bratra opravdu najdeme."
Záhy jsem se dozvěděla, v čem je vlastně ten zásadní problém. Ach tak. Bylo to vlastně celkem pochopitelné. Cesty sourozenců se rozešly v době, kdy byli všichni ještě úplně mrňaví. Nebylo divu, že vzpomínky jsou zamlžené. "Až je uvidíš, jistě si vzpomeneš - nebo si oni vzpomenou na tebe," pokusila jsem se ji povzbudit. "A když ne, prostě se budeme vyptávat všech vlčat, co potkáme na věci, které by vás mohly spojovat. Najdeme je. Uvidíš." V duchu se mi ale ozval opět ten otravný hlásek. Co když pak bude Sheya chtít zůstat se svými sourozenci? Co když se budeme muset rozdělit? Ne. To by Sheya nechtěla... nebo ano? Přinejhorším bych se snad mohla přestěhovat do Borůvkové smečky, nebo té Maharské, ačkoliv o té jsem věděla, popravdě, kulový. Chtěla jsem, aby Sheya byla šťastná, ale sobecky jsem o ni taky nechtěla přijít. Bylo to zapeklité.
Jak jsem se nad tím zadumala, skoro mi uniklo, že se Sheya rozběhla k vodě a když mi došlo, co se chystá udělat, bylo už pozdě. "To bych ne-" dělala. Smůla. Sheya už si nabrala plnou tlamu slané mořské vody a její reakce byla úměrná onomu nepříjemnému zážitku. "Voda z moře se nepije, troubelíne," pronesla jsem, stěží zadržujíc smích - a následně jsem protočila oči, když si Sheya lokla znovu. "Kousni si radši trochu trávy," potřásla jsem pobaveně hlavou, když jsem pozorovala, jak lítá kolem a olizuje písek. Nojo... někdy se to naučit musí. Usadila jsem se do písku. Nevěděla jsem, jestli malá vlčice bude chtít vyrazit hledat své bratry hned, ale menší pauza uškodit jistě nemohla.

//

//Kopretinka (přes Ohnivé jezero)

Kráčely jsme bok po boku a já se začínala po setkání se Zrzkem konečně trochu uklidňovat. Nevím, proč mě to vůbec ještě překvapovalo. Gallirejské osazenstvo mě ve valné většině svou inteligencí nikdy neuchvátilo, tak proč by na tom nějaký náhodný zrzek měl být jinak? To je úroveň. Zavrtěla jsem hlavou. Už asi nemělo cenu to pořád v duchu omílat.
"Tolik asi ne, když nebudeme na skalách," pokrčila jsem rameny. "Ale popravdě by mi nevadilo, kdyby trochu fouklo." Slunce teprve začínalo vycházet, ale já už teď mohla odhadnout, že den bude horký a dusný. Nejdřív déšť, teď tohle. Nebavilo mě to. Počasí bylo jedním z mých nejhorších nepřátel a magie, o kterou jsem prosila Smrt, mi byla úplně k ničemu. Nejspíš jí budu muset vysolit další várku kamenů, aby s tím něco udělala.
Naštěstí mou pozornost trochu odvedla Sheyina odpověď. "Ale bráchové tu někde jsou. To je dobrý, ne?" nadhodila jsem. O osudu nezvěstné sestry se mi přemítat moc nechtělo, aspoň ne nahlas. "Nějaké bližší informace ti nedal? Třeba kde je přesně hledat?" Život měl sice takový blbý zvyk být občas tajemný jak hrad v Karpatech, ale... notak. Tohle jí snad říct mohl, ne?

//Mušličková pláž (přes Náhorní plošinu)

//Narrské vršky (přes Tenebrae)

Se švihnutím ocasu a tlumeným zanadáváním jsem nechala Zrzka za zády, ať si jde dál žít svůj bídný, mrzký, ubohý život. Bohové. Skoro jsem zapomněla, jak velcí idioti chodí po světě. Pravda, strejda Vořech byl taky zrovna zářný příklad, ale tenhleten? Páni, ten mi teda hnul žlučí. Zavrtěla jsem hlavou. Mluvit s ním a dohadovat se bylo pravděpodobně zbytečným plýtváním dechu, ale já si nedokázala pomoct. Navážet se do Sheyi nikdo nebude. Ta se zrovna ozvala a označila Zrzka velmi umírněným výrazem. "To byl," potvrdila jsem mrzutě. "Takových je na světe bohužel plno, na to si musíš zvyknout. Nesmíš si od nich nechat nic líbit. Většinou se tváří jak největší drsňáci, ale stačí udělat bububu a už berou do zaječích." Povzdechla jsem si. Já se v tom naučila chodit a Sheya bude muset taky. Taková už byla holt naše realita.
"No, proč ne?" souhlasila jsem. Moře bylo stejně dobré místo na výlet jako každé jiné. Trochu mi leželo v hlavě, jak málo času jsme trávily ve smečce, ale co... Musela jsem se o všechno starat sama, když jsem byla zraněná, vysílená a měla na krku malé vlče, tak jsem si teď snad zasloužila malou dovolenou, ne? Navíc jsme tam nedávno byly a nikdo se k nám zrovna nehlásil, tak ať si políbí. "Jak vůbec bylo u Života?" nadhodila jsem.

//Louka vl. máků (přes Ohnivé jezero)

"Možná, že je," odsekla jsem, když zrzek prokázal, že mu kupodivu funguje i čich. "Ale nechápu, proč bych to měla vykládat tobě." Cenila jsem na něj zuby, vztek ve mně bublal jako v probouzející se sopce, ovšem vypadalo to, že pro něj je to celé pouze velká sranda. "Mhm, ovšemže. Gentleman vždycky používá sarkastický tón a naznačuje vlčatům, že jsou mentálně zaostalá," pokývala jsem hlavou v parodii chápavého výrazu. Doteď mi nebylo zcela jasné, co vlastně od Sheyi chtěl - možná nic, možná byl opravdu jen zvědavý... avšak ptát jsem se ho nehodlala a byla jsem jen ráda, že jsem přišla dřív, než zabředl do hovoru s ní hlouběji. Nechtěla jsem u ní žádné takové individuum. Ne-e.
Sheya se ale taky jen tak nedala. Odsekávala Zrzkovi a sebevědomě se křenila, až jsem si opět připadala, jako bych hleděla nějakým oknem do minulosti na své mladší já. Po chvíli jí to ale asi omrzelo a začala se sbírat k odchodu. Pravda... zbytečný plýtvání energií. Zrzek ovšem musel nutně mít poslední slovo. "A ty si dávej bacha, aby ti jednou někdo nenatrhl na zadku další díru," štěkla jsem po něm a následovala Sheyu. "Kretén," procedila jsem ještě skrze zuby víceméně sama pro sebe.

//Kopretinka (přes Tenebrae)

Sheya se ke mně hned připojila v nadávání na Zrzavce. Málem bych praskla pýchou, kdybych nebyla plně soustředěna na toho idiota, který zřejmě neměl nic lepšího na práci, než vyvolávat spory. To měl teda blbý. Ve mně se posledních pár dní taky hromadily lecjaké emoce a i když mě návštěva u Života uklidnila, při pohledu na toho rezavého idiota všechno vyplulo zase na povrch. Stáhla jsem uši k hlavě. "Matky si jsou vždycky jisté, chytráku. To vy samci si musíte lámat hlavu, jestli jste opravdu předali svoje geny dál, nebo jen někdo jinej šťoural tam, kam neměl," odfrkla jsem si. Rozhodně jsem nějakému náhodnému vagabundovi nehodlala objasňovat, jak to se mnou a Sheyou vlastně je. Taky jsem se nedržela moc zpátky jen proto, že tady bylo vlče, Sheya byla tímto směrem vzdělaná víc než dostatečně, dík, Ilenie.
"Život si mě tam nechtěl nechat. Asi už ho to přešlo," odpověděla jsem krátce Sheye, ale nespouštěla jsem oči ze Zrzka, který se jal odpovídat na její dotaz. "No hlavně že ty jsi výkvět inteligence - a taky odvahy, co? Navážet se do menších a slabších? Máma tě pohodila někde v příkopě, jen co spatřila tvůj zmuchlanej xicht, že ti nevštípila ani základy morálky?" zavrčela jsem. Ne, že bych sama byla nějaký morální výkvět, ale... notak.
"Tatínka nepotřebujeme," procedila jsem skrze zuby. Byla jsem už zježená jako dikobraz a uši jsem měla přilepené k lebce. Mohl si zkusit udělat jeden křivý pohyb k mé dcerce. Skoro jsem ho k tomu vyzívala. Podala bych mu jeho řiť na zlatém podnosu. "Vystačíme si samy. Že?" mrkla jsem po očku na Sheyu. Měla jsem dojem, že tuhle mou stránku vidí malá vlčice poprvé... Dívej se a uč se. Jinak tě takováhle individua nikdy nenechají na pokoji.

//pokračování z minula

Možno som tvárí v tvár realite – že opravdu budeme loviť ta zvieratá, čo majú tvrdá kopyta a niektorá dokonca aj špičaté parohy – dostala trochu strach. Moja hrdosť mi ale absolútne nedovolila dať to akokolvek najevo. Vypínala som hruď a vytiahovala hlavu nad vysokú travu, abych mala na stádo srn čo najlepší výhlad. Moj brat robil to samé. Zamračila som sa naňho. Určite si podelaný strachom, pomyslela som si. Ako bych sa sama nebála... lenže zároven som sa tešila. Srdce mi bušilo v hrudi ako zvon. Vedela som, že toto je velká událosť. V mojom krátkom živote som takých doležitých okamihov tolko zažiť nestačila. O to to bolo viac vzrušujúce.
Keď mama promluvila, zabudla som aspoň na chvílu na brata a na to, jak ma musel vo všem napodobovať a predháňat. „Cynthia, Ristair – počuvate ma?“ Mlčky sme prikývli. „Dobre. Pojdete s Elinor naháňat. Budete sa riadit jej pokynmi a nechcem vas vidiet, ako sa motáte mezi zvieratá. Rozumiete?“ Opať sme prikývli bez jediného slova. „Ja s Rainom budeme útočiť. Elinor sa k nám potom pridá. A vy dva sa budete držet ďalej. Nepotrebujeme nikomu ošetrovat rany. Všetci vedia, čo majú robiť? Dobre. Pojďme na to.“
A tak to začalo. Náš úplne prvý lov! Pridružili sme sa k vlčici Elinor, ktorá mala vyhliadnutý kus oddelit od stáda a nahnat ho ku zbytku našej skupiny. S našou pomocou, samozrejme. „Budeme loviť támhletu. Kríva na pravú zadnú nohu, vidíte? To je pro nás výhoda.“ Elinor nám vysvetlila, kam máme bežať a čo robiť a pak už ani neviem ako a letela som vysokou travou za srnou, ktorá prchala doslova o život. Podarilo sa nám ju nasmerovat priamo k mame a Rainovi, ktorí čakali opodál a vrhli sa jej po nohách a po chrbte, aby ju dostali na zem. „Teraz sa držte ďalej!“ prikázala Elinor a rozbehla sa, aby pomohla osatným lovcom.
Lenže akonáhle odbehla o pár metrov, Ristair povedal: „Predsa tu nebudem sediet ako pitomec a len sa pozerať, ako si oni užívajú zábavu. Idem za nimi. Ty tu zostaň, sestrička... čo keby sa ti niečo stalo? Predsa len niesi až taká silná...“ Okamžite vo mne vzplanul vztek: „Niesom silná? Len sa pozeraj! Však sa ukáže, kto z nás je lepší!“ Bok po boku sme sa rozbehli k srne, navzdory tomu, kolkokrát nám bolo riečeno, ať presne to nerobíme. Na to som v ten moment zabudla. Plne som sa sústredila na to, abych sa srne zakúsla do zadnej nohy. Než som to ale stačila, ozval sa hlas mamy: „Cynthia! Vypadni odtialto!“ Tým mi narušila moje sústredenie a kopyto srno prosvištelo snad centimeter nad mojim uchom. Zlakla som sa a skočila na stranu, kde som zakopla a padla na čumák. Videla som akorát kútikom oka, ako sa Ristair drží srny za nohu a zmietá sebou zo strany na stranu. Pak ho od nej Rain urval a odstrčil ho stranou. Hádali sme sa pak v tráve o to, kdo to viac podelal až do chvíle, než sa vrátila matka aj s úlovkom a zbytkom skupiny a vykričala na nás, až sme na náš malicherný spor zabudli a obema nám v očích stály slzy. Tak skončil náš prvý lov... nedalo sa povedat, že by to bol zrovna úspech, ale mohlo být aj horšie. Korisť sme nakoniec získali a keď už nič, pak ma aspoň mohlo hriat, že ačkoliv som dostala vynadáno a bola som v pieknom průšvihu, stejný osud potkal aj Ristaira. Blbeček.