Gallirea - Příspěvky uživatele

Zápolila jsem s tím zatraceným opeřencem a byla jsem až udivena silou, která se v těle husy nasbírala. Její život jí byl asi velice drahý, nicméně v konečném důsledku by dopadla stejně, i kdyby se tak strašně nervala. Její osud byl zpečetěn ve chvíli, kdy vyběhla za Kaleo, tohle už byla jenom dohra. Byla včak ukrutná. Kaleo cosi dělala magií, cosi vodního, jak jsem usoudila z toho, že na mě dopadaly kapičky a šplíchance. Nebyla jsem si jistá, co se to vlastně děje, pořádně jsem tam neviděla.
Za hlasitého povzbuzování ze strany Kaleo se pak do boje vrhla i Sheya. Žádalo si to od ní dost odvahy, vrhnout se do změti bijících křídel a kachních nohou, alespoň před šípavým zobákem však byla v bezpečí. Vrhla se zcela správně přímo po krku. Bylo jasné, že nemá šanci zvíře sama zabít, ale chvíli jsem ji nechala, ať se snaží, zatímco jsem pořád držela husu za hlavu. Když jsem měla dojem, že už to stačilo, pustila jsem husí zátylek a kvapně přehmátla na její hrdlo, které jsem prokousla silným stiskem čelistí. V tlamě jsem ucítila záplavu krve a pohyby opeřence se zpomalovaly, až ustaly úplně.
Pustila jsem mrtvého ptáka a vstala. Byla jsem obalená peřím a hnusem a do ramene mi vystřelila ostrá bolest, připomínající mi, že bych si neměla tolik vyskakovat. Přesto jsem však byla spokojená. "Dobrá práce," pohlédla jsem na vlče a pak i na Kaleo. "Máš velice originální naháněčský styl," uchechtla jsem se ještě ke starší z mých dvou společnic zadýchaně. Vlče nicméně mělo otázku. "Fašírka? Hm..." Sama jsem kloudně nevěděla, co to znamená. "No... myslela jsem jako, ať zastavíme tu husu, než Kaleo rozklove na kusy," obešla jsem to nakonec jiným způsobem.
"Lítat? Jak?" Pak mi došlo, že Sheya nejspíš poukazuje na fakt, že jsem obalena od hlavy k patě husím peřím. "Takhle to asi nefunguje." Takhle to určitě nefunguje. Dvakrát jsem poskočila na místě, abych to názorně demonstrovala, ač jsem si u toho připadala jako idiot, pak jsem se důkladně otřepala, takže se peří a bláto rozprsklo na všechny strany. "No, vidíš. Nefunguje to. Radši se pojďte najíst," změnila jsem téma na něco reálnějšího, než si naši kořist přijde nárokovat někdo jiný. Kaleo ale chtěla husu jíst s lesními plody. "Obávám se, že na ty je ještě brzo," pokrčila jsem rameny. Zima sotva skončila. "Nebo máš snad tajné zdroje?" pozvedla jsem tázavě obočí. Jestli má Kaleo eso v rukávu, doufala jsem, že se s ním vytasí rychle - sliny už mi div nekapaly z tlamy ven.

Sheya s Kaleo chvíli probíraly magii neviditelnosti a různorodé možnosti jejího využití, poté dolaďovaly detaily Kaleina příběhu. Do té konverzace jsem se nepletla, ostatně bylo zjevné, že jsou tak nějak na stejné vlně a dobře si spolu rozumí a já si aspoň mohla chvíli vydechnout.
Dlouho to ale netrvalo, protože jsme se začaly zabývat husami a zejména tím, jak si jednu takovou pěknou husu dostat do žaludku. Husy a vodní zajíci? Hm... Byla v tom jistá praštěná logika. Jak ale potom vypadali takoví vodní medvědi? Snad radši nevědět. Sheya vypadala lovem nadšená natolik, že jí snad ani nevadilo - či jí možná nedošlo - že se nacházíme poblíž vody. "Výtečně," pokývla jsem k vlčeti a sledovala, jestli Kaleo rovněž souhlasí s mým plánem. Zdálo se, že ano. "Tak nám to předveď, ty mistryně," pravila jsem bez náznaku ironie, ačkoliv jsem sotva zabránila koutkům, aby se začaly cukat. Třeba mě Kaleo svým umem překvapí, nebylo by to poprvé.
Napjatě jsem po boku Sheyi vyčkávala, až hnědavá vlčice vyžene opeřence z jeho úkrytu, ideálně nám přímo do tlamy. Teda, tak jsem si to malovala. Realita ovšem předčila má veškerá očekávání. Z vysoké trávy se nejdřív ozvalo bojovné husí zasyčení a následně výkřiky Kaleo. To už jsem to komediální číslo měla přímo před očima - vztekle syčící opeřenec s rozpřaženými křídly hnal vlčici svinským krokem z rákosí. "Dobří bohové," protočila jsem oči, byla to podívaná vskutku nevšední. Svým způsobem ovšem Kaleo svůj úkol splnila - husa byla venku z úkrytu. Sheya okamžitě propukla v hurónský smích a já k tomu taky neměla daleko. Ovládla jsem se však a pobídla vlče: "Pojď! Než z ní nadělá fašírku!"
Vyskočila jsem kupředu a zezadu skočila na husu. Pták byl ale obzvláště svéhlavý a odhodlaný nedat svou kůži zadarmo, stočila svůj dlouhý krk a štípla mě vší silou bolestivě do ucha. Tím mě teda pěkně namíchla. "K čertu s tebou, mrcho proradná," zavrčela jsem a čapla husu za zátylek. Přitalčila jsem jí hlavu k zemi. Prakticky jsem teď na ní seděla, ale ona sebou mrskala jako pitomá, takže jsme se po chvíli obě svalily na bok. Válely jsme se v blátě a polámaném rákosí. Křídla ptáka se mrskala všude kolem, ale já nehodlala pustit zadní část její hlavy z tlamy, aby na mě dosáhla tím příšerným zobanem. "Sheyo!" mumlala jsem přes tlamu plnou peří. "Jdi na ni!" Mohla jsem to s husou skoncovat, ale chtěla jsem dát Sheye šanci zazářit. Tohle byl horší oříšek než zajíc, husa sebou mrskala jako šílená - aspoň to bude pro mladou větší výzva. Jen ať se naučí, že ne každá kořist má v hlavě tak vymeteno, jako zajíci.

//Kopretinka (přes Středozemku)

Samozřejmě je chtěla hledat. Nečekala bych ani nic jiného. Jen jsem přikývla. "Pomůžu ti," opáčila jsem tiše, zatímco jsem uvažovala, co má znamenat "aby se jim nestalo to, co Tae." I když... jistou představu jsem měla a moc veselá nebyla. "Určitě jsou v pohodě. Kdyby jim hrozilo nebezpečí, Život by nás jistě varoval," ujišťovala jsem vlče, ač jsem něco takového samozřejmě nemohla vědět jistě. S rodinou by jí bylo beztak líp. Možná by se mohli ti její sourozenci přestěhovat do Ragaru a já bych z nich měla armádu. To by zaručeně pěkně vytočilo Nym i Lennie, zazubila jsem se pro sebe. Pochybovala jsem však, že by mé duševní zdraví přežilo péči o víc než jedno vlče.
"To ještě uvidíme," opáčila jsem s lišáckým úšklebkem Kaleo, která žadonila, ať nehledáme žádné proutky. Hned vzápětí ovšem vlčice začala vyprávět a já na chvíli zcela vypla a ztlumila její hlas na pouhý šum v pozadí, tudíž jsem z příběhu moc neměla.
Do reality jsem se vrátila teprve když přišla řeč na lov. "Nehledáme proutky," řekla jsem. "Spřádáme plány na lov husy," zastřela jsem naši šeptanou debatu nevinnou lží. "To totiž vůbec není špatný nápad. Chceš lovit s námi, Sheyo?" obrátila jsem se na vlče, které se už hrdě pochlubilo svým dosud jediným loveckým úspěchem. Tohle ale bylo něco jiného. Roli tu hrála i voda, ten velký Sheyin nepřítel...
"Když chceš sama cestovat, musíš se umět o sebe postarat. Zajistit si potravu, najít si úkryt a občas se i poprat, protože ne každý je přátelský a má dobré úmysly," poučila jsem pískle a pak si ji jemně sundala ze zad. "Jdem na tu husu. Asi se u toho namočíme, takže jestli nechceš lovit s námi, zůstaň tady na břehu," mrkla jsem na ni, ostatně i pozorováním se mohla učit. Pak jsem zavětřila. Cosi jsem cítila v rákosí. Cosi jako kachnu. "Myslím, že tu jedna je," obrátila jsem se na Kaleo. "Sedí v rákosí. Vyženeš ji a já ji chytnu a pak ji s pískletem dorazíme," napadlo mne, jak zapojit Sheyu, aniž by se musela děsit vody. Když ptáka dotáhnu na břeh, může mi pak pomoct. "Platí?" pohlédla jsem na obě své společnice. Už se mi sbihaly sliny.

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

Vysvětlení toho, kdo je "Falo", jsem nechala s radostí na Sheye. Sama bych asi spíš řekla, že Falion je Alfa, ale zdálo se mi, že vysvětlení vlčete bude pro Kaleo jaksi... stravitelnější. Kaleo nicméně pochybovala o stravitelnosti něčeho jiného. Konkrétně bobrů. "Srnky taky jedí trávu a nechutnají jako tráva," vnesla jsem do konverzace logický argument, avšak ani jsem nevěděla, proč se s tím vůbec obtěžuju. Logika v tomhle případě na úrodnou půdu padla málokdy. Představa toho, že si z bobřího masa zadřu třísku do jazyka mě ale popravdě přiměla se zasmát. "Hm... husa. Husa by nebyla zlá," mumlala jsem a sbíhaly se mi sliny. Hrome, že bych měla už zase hlad? No, vlastně... Ta zima mi dala pěkně zabrat. Nebylo by špatné se trochu vykrmit.
"Umíš pálit bubliny, jo?" obrátila jsem se ke Kaleo. "To jako z tlamy, nebo z čumáku? Ze zadku?" zajímala jsem se s cukajícími koutky o to, jak něco takového vůbec funguje. Mezitím mě Sheya nabádala, ať si seženu proutek. "Vyrobit asi ne, ale najít, nooo, najít bych ho asi dokázala," uvažovala jsem schválně co nejvíc nahlas, protože mi neušlo zděšení Kaleo, která nejspíš nechtěla, abychom jí se Sheyou zmalovaly sedinku. Neměla jsem to tak úplně v plánu, ale byla sranda dělat, jako že jo.
Jenže Kaleo se brzy začala rozplývat nad roztomilostí Sheyi. "Pět? No, to je asi štěstí, že nejsem vačice," podotkla jsem. Pět mladejch. To víš, že jo. Nejsem sebevrah. Pískle bylo výjimka. "Můj hřbet je vyhrazen jenom pro tohle pískle a předpokládám, že to tak i zůstane," mrkla jsem po očku na Sheyu, která žebrala o historku u Kaleo. Nenápadně jsem protočila oči. Historky Kaleo mi nebyly neznámé. Aspoň budu moct vypnout mozek. Pochybovala jsem, že bych se dozvěděla něco příliš důležitého.
U mého ucha se po nějaké chvíli ozval tichounký hlásek. Když jsem si uvědomila, co mi tu Sheya říká, moje tvář o poznání zvážněla. "Vážně?" odpověděla jsem taky šeptem. "Jestli to říká Život, bude to nejspíš pravda..." Chvíli jsem o tom přemýšlela, pak jsem nadhodila: "Budeš je potom chtít jít hledat?" Ochotně bych vlčeti pomohla najít ztracenou rodinu. Přesto jsem v duši ucítila jisté bodnutí. Jestli tu je její rodina, nebudou ji chtít zpátky? Potřásla jsem hlavou. Nebuď blbá. Jestli tu je její rodina, tak jim ji prostě dáš. Jenže... Už ji jednou ztratili a na celé té věci je něco moc divného. Co když jí budou ubližovat? Takovým bych ji do pracek nedala, ať je jejich vlče nebo ne. Došlo mi ale, že Sheya nic o rodičích neříkala. Jen o sourozencích. Možná jsou v Galliree tedy jen vlčata jako ona, která má teď na krku někdo jiný. V tom případě by ale asi chtěla taky být s nimi, co? Měla bych se radovat, že podle Života tu má Sheya někde rodinu a opravdu jsem se o to snažila, avšak cítila jsem i poněkud sobeckou obavu, že budu muset Sheyu opustit, aby mohla být mezi svými... to zatracené vlče by mi asi setsakramentsky chybělo.

//Medvědí jezero (přes Středozemku)

Statečně jsem ignorovala dlouhou rozpravu o jméně i blábolení o možném původu jména opice. Pak přišla řeč na smečky. "Ne," opáčila jsem. "Ovocnou smečku neznám, ani ty vlky." Pokud se tak ovšem jmenují. Strom? To nezní pravděpodobně. Vsadila bych se, že to Kaleo pomotala. Ukázalo se také, že Sheya neví, jak se naše smečka jmenuje. Že bych jí to neřekla? "Ragarská, pískle," doplnila jsem mezeru ve vzdělání vlčete. Kaleo si smečku zatím nenašla. Pamatovala jsem si, že my říkala, že jí život tulačky vyhovuje, tudíž mě to příliš nepřekvapovalo. Navíc nevypadala jako smečkový typ, beztak by byla schopná zapomenout, kde bydlí - ačkoliv, mohla by i překvapit. Věděla jsem, že v Kaleo se skrývá i kuráž a dokáže být schopná. Jen bylo těžké si to udržovat v paměti, ta záplava řečí kolem to jaksi přebíjela.
"Nejspíš máš pravdu," povzdechla jsem si, když vlčice podotkla, že přes řeku jít budeme muset. "Ale moc se u ní nebudeme zdržovat, jasný?" Pak jsem pohlédla na vlče, které opět žádalo o to, být neseno. "Jasná věc," kývla jsem a vysadila si Sheyu na hřbet. "Bobři tě trápit nemusí," dodala jsem ještě. "Jsou to víceméně neškodná zvířata, co žijí u vody a někdy staví přehrady ze dřeva. Od těch nám nic nehrozí. Možná by ale byli k jídlu," olízla jsem se mlsně, bobra jsem ještě nikdy nejedla. Moc masa by na něm asi nebylo, ale stálo by to za zkoušku. Jenže Kaleo už si z plochoocasých zvířat beztak nadělala kámoše a nejspíš by jí to roztříštilo srdce, kdybych je začala žrát. Zas tak zlá jsem nebyla a hlavně se mi nechtělo vléct na sever s bulící dospělou vlčicí.
Nějakou chvíli se mi sice dařilo skrývat, že mám pod ocasem skrytou kytici, nicméně ty dvě to rychle vypátraly. Sheye se má reakce moc nelíbila, asi si představovala, že budu chtít s Životem žít šťastně až do smrti, když jsem ale nabídla sešvihání Kaleo, hned se jí zase zvedla nálada. Zasmála jsem se: "Teda, pískle! Nečekala jsem, že jsi tak škodolibá!" Už jsem nicméně očima hledala vhodný proutek, žádný mi však do očí nepadl. Potlačila jsem uchechtnutí, když jsem zaslechla slovo pjdel, ačkoliv to se mnou i trochu trhlo. "Hmm... pamatuješ, co jsem o tomhle slovu říkala, že jo?" nadhodila jsem nevinně. "Je přece tajný, ne?" To je v háji. Jednou to nevyhnutelně řekne před někým špatným a já pak budu mít co vysvětlovat. Teď na tom ale asi zas tak moc nezáleželo. Škoda už byla stejně napáchána a z mého pohledu sprosté slůvko tu a tam nikomu uškodit nemůže. Ba naopak - jak jinak má vlk upustit páru, aniž by někomu dal po hubě? Už v poněkud lepší náladě jsem následovala Kaleo k řece, ke které nás vedla. Po očku jsem přitom mrkla na vlče na svých zádech. "To zvládneš," šeptla jsem tiše, aby to Kaleo neslyšela. O Sheyině strachu vědět nemusela.

//Kopretinka přes Tenebrae

"Potkaly jsme se v horách," objasnila jsem Kaleo bez přílišných detailů. Sheya hned její jméno zkomolila na "Kao" - domnívala jsem se, že Kaleo to vadit nebude. Nezdálo se, že by na takových věcech moc lpěla. Celou část o Snížkovi, bydlícím v horách, jsem nechala prosvištět hlavou. Přišlo mi to jako blbost. Nelíbil se mi ovšem směr, který konverzace nabrala vzápětí. Kaleo zřejmě zaujalo, co Sheya řekla o mně a Životovi a než jsem se nadála, byla jsem uvězněna v křížové palbě. Obě opakovaly to samé. "Nelíbí!" Cítila jsem horkost v tvářích. "Nelíbí!" zopakovala jsem hlasitěji a přitiskla navztekaně uši k hlavě. "Nechte toho! Není to vtipný! Sheyo, přestaň s tím," okřikla jsem vlče, protože okřikovat Kaleo nemělo význam.
Naštěstí je to po chvíli omrzelo. Sheya vysvětlila, že se opravdu vracíme do hor, druhá vlčice měla pro změnu další geniální otázku. "Zvíře," řekla jsem. "Co leze po stromech. A žere ovoce." Pochopitelně. Frustrující rozhovor ovšem ještě nebyl u konce. "Co to zase meleš?" To už byla druhá debata o prdění během pár dní. Měla jsem pocit, že mi měkne mozek. "No, na tom vlastně nesejde," mávla jsem tlapou. Nerozčiluj se, praskne ti cévka. "Hlavní je, že jeden švihaneček nemůže uškodit. Nebo dva."
Zdálo se, že Kaleo strastiplná cesta neodradila. Jak statečné. Dokonce i Sheya souhlasila s tím, ať s námi vlčice jde. Dokázala jsem si celkem dobře představit, že si ty dvě budou rozumět. "No fajn. Tak pojď s námi," pokrčila jsem rezignovaně rameny. Holt si vyslechnu dávku nesmyslů. Aspoň si pocvičím sebeovládání. "V horách jaro začíná pozdě," odpověděla jsem. "A na řeky my moc nejsme," dodala jsem ještě, když jsem spatřila, jak Sheya rázem znejistěla. Cestou domů stejně nějakou tu vodu budeme muset překročit, ale nebylo nutné to nějak urychlovat, ne?
K mé hrůze se pozornost obou vlčic upřela na to, co jsem pečlivě skrývala pod ocasem. "Nic tam nemám," opakovala jsem zarputile s kamennou tváří. "Nevím, co vidíte." Jenže Kaleo už mi šátrala po ocasu. "Nešahej na mě - ne, Kaleo, počkej -" Jenže už bylo pozdě. Sheya spatřila, že pod mým ocasem se ukrývají květiny a hned si dala dvě a dvě dohromady. "Jo, dal!" zvolala jsem poraženě. "Má nějakou divnou úchylku, je mnou posedlej, nebo co! Nevím, o co mu jde, však... ať si najde někoho jinýho!" Nechápala jsem to a celá záležitost mi byla krajně nepříjemná. Byla by taková i bez toho, aby Kaleo pořád dokola opakovala, jak se mi Život líbí. "Kaleo," obrátila jsem se k ní s nevinným tónem hlasu a velice nebezpečným úsměvem, "řekni to ještě jednou a budeš to ty, komu sešvihám zadek, ani nebudu potřebovat magii. Postačí mi proutek." Doufala jsem, že ji to umlčí, ačkoliv... to bylo asi hodně odvážné přání.

Sheya vypadala ráda, že mě vidí a to samé se dalo říct o Kaleo, která si div nerozervala tlamu, jak široce se zubila. Z oné tlamy se hned vzápětí vyřinula záplava slov. Vyslechla jsem si je a hned pečlivě vyselektovala, co je opravdu důležité a na co stojí za to odpovídat. "Dobře, že jsi přežila," opáčila jsem. "Já nic až tak zázračného nezažila," řekla jsem, můj příběh se mi už znova moc rozmazávat nechtělo. "Co se týče tohohle - " brnkla jsem do přívěsku tlapou, "našla jsem to v horách. Nejspíš to bude od Života, ale co já vím," pokrčila jsem rameny, jako bych se právě nedozvěděla, že se mi zdejší bůh světla snaží vyznat náklonnost nebo co se to vlastně u všech ďasů děje.
Nato se Kaleo obrátila k Sheye s podobnou otázkou, jakou jsem měla já. Vlče na nás okamžitě začalo chrlit své dojmy. Jak jsem předpokládala, Život ji nadchnul. "Líbí?" škytla jsem a cítila, jak se mi nahrnula do tváří krev. "Nelíbí! Teda jako - líbí! Ale ne tak, jak ty to myslíš!" Blábolila jsem a tak to vypadalo, že se snažím skrýt fakt, že Života tajně miluju. Což nebyla pravda. To jen on měl nějakou divnou úchylku.Z tohohle mě mrskne. "Ale tajnosti dělal, to je pravda," přiznala jsem. "Měl nějakou tajemnou náladu." Odchod od Života mě vlastně zanechal s více otázkami, než odpověďmi. Jak typické.
Má magie země, kterou snad brzy budu vládnout, vzbudila nadšení u obou mých společnic. Bylo až s podivem, jak podobné si Sheya s Kaleo byly. Nejen vzhledem, ale i mentální úrovní. Dokonce bych se byla ochotna hádat, že z těch dvou je Sheya ta vyspělejší. Mluvit s Kaleo bylo jako šťourat do vosího hnízda. Sebemenší zmínka o čemkoliv spustila lavinu slov. Tuhle záplavu jsem víceméně nechala prosvištět hlavou, ale liánový výtah na strom mě málem porazil. "Copak jsem opice, abych šplhala po stromě pro ovoce?" zabručela jsem a až teď se plně rozvzpomněla na to, jaké blbosti je vlčice občas schopná vypustit z huby. Sheyin návrh byl lepší. "Jo!" zazubila jsem se. "Našviháme Nym na prde - ehm - na zadek," zarazila jsem se v poslední chvíli. Tajné slovo. Navíc, co kdyby slovo prdel neznala ani Kaleo? To už by pak bylo druhé vlče, které bych naučila něco sprostého - ač poněkud přerostlé.
"Jo. Cestujeme spolu," souhlasila jsem. "A jmenuje se Sheya. She - ya. Ne Sheyla," vysvětlovala jsem trpělivě, jako někomu hodně natrvdlému. Kaleo s námi samozřejmě chtěla jít. "Míříme právě na sever. Domů do hor," objasnila jsem. "No, je to sice dlouhá cesta, hrozně náročná a plná útrap, uhh, už teď mě bolí nohy," skučela jsem v naději, že to Kaleo odradí - pokecat si na paloučku je jedna věc, ale cestovat spolu... to je něco jiného, "ale jestli na tom trváš... asi s námi jít můžeš. Jestli nemá nic proti pískle," pohlédla jsem ještě na Sheyu. Doufala jsem, že mi pomůže ze situace vybruslit. Byla ale zaujata mým ocasem. "Nic," zalhala jsem bez mrknutí oka. "Nic tam nemám." Srovnala jsem ocas tak, aby květiny vůbec nebyly vidět. Budu to muset mrsnout někam do řeky. Bohové. Co to do toho Života vjelo? Mé pozornosti ovšem ušlo, že jeden modrý kvítek zpod mého ohonu neposedně trčel ven.

//vrchol

Ještě pořád dost překvapená jsem scházela dolů z kopců, v tlamě malinký svazeček květin od Života. Pískle se počůrá radostí, až zjistí, že ta její absurdní představa je realitou.Rozhlédla jsem se. A když už jsme u toho - kde vůbec je? Hrklo ve mně, když jsem Sheyu hned neuviděla a hrklo ve mně podruhé, když jsem ji za ohbím stezky zahlédla, jak se dole vybavuje s cizím vlkem. Poněkud jsem se ovšem uklidnila, když mi došlo, že onen nebezpečný cizince je Kaleo, má sestra ve zbrani, která by pravděpodobně pískleti nezkřivila ani chloupek. Vlastně jsem se divila, že se ještě neroztekla blahem, když k ní příběhlo vlče. Byla to přeci ona, kdo chtěl, abychom si sehnaly vlčata na hraní a já, kdo se zuby nehty bránil, ne? Ach, jak se poměry změnily, protočila jsem oči a už předem se obrnila proti Kaleiné ukecanosti, kterou mi dá do zubů, jen co mě spatří.
Došla jsem až k vlčicím a položila dárek od Života na zem. "Sheyo, tady jsi!" postavila jsem se vedle vlčete a zaměřila pohled na Kaleo. "Ahoj. Dlouho jsme se neviděly," pronesla jsem veskrze neutrálním tónem a pokývla jí na pozdrav. "Vidím, že jsi tu šílenou honičku nakonec taky přežila," prohodila jsem. Já teď vypadala o dost jinak - chrapot v hlase, velká jizva, přívěsek... ale Kaleo vypadala pořád stejně, ač zima na ní také zanechala svoje stopy. Někteří vlci se asi jen tak nemění. Vlastně jsem byla celkem ráda, že ji vidím živou a zdravou. Aspoň dokud nepromluví. Ovšem tak trochu jsem i doufala, že bude mít naspěch a tenhle náš pokec nebude moc dlouhý. Taky by mi mohla prasknout hlava, že?
Podívala jsem se znovu na Sheyu. "Tak co? Líbil se ti Život?" Nenápadně jsem se pokusila schovat svazeček květin pod ocas, obávala jsem se ovšem, že všetečným vlčecím očíčkům nic neujde. "Poprosila jsem ho nakonec o magii země. Bude se švihat liánama," zazubila jsem se.

//OBJEDNÁVKA:

ID M05/země/20 mušliček + 200 květin
po uplatnění 10% slevy je to 18 mušliček a 180 květin (73 kopretin, 79 máků, 28 pomněnek)

//Narrské kopce

Když se mi zdálo, že jsem Sheye už nechala dostatečně dlouhý čas na to, aby se Životem vyřešila cokoliv, co s ním řešit chtěla, vydala jsem se na vrchol i já. Výstup do kopce byl stejně náročný, jako posledně, možná i více, protože minule mi nechyběl kus ramene. Nakonec jsem se ale octla nahoře a ucítila, jak mě okamžitě objala hřejivá magie tohoto místa. Blaženě jsem si vydechla, avšak nechtěla jsem se nechat přespříliš uchlácholit. Byly tu jisté záležitosti, které jsem potřebovala se Životem vyřešit. Sotva jsem na něj pomyslela a už byl tu, jakoby se vynořil ze vzduchu. Na tváři mu zářil úsměv a vypadal úplně přesně, jak jsem si ho pamatovala.
„Á, Cynthia,“ pronesl a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Tvá malá kamarádka právě odešla. Je to bystré vlče. Ale ty máš určitě něco na srdci.“ Přistihla jsem se, že se taky usmívám. Položila jsem si svazek květin k nohám, abych mohla mluvit. „Ehm, to ano. Je pár věcí, které je třeba probrat, asi si umíš představit, že co se stalo v zimě, mě... zmátlo. Mám pár otázek.“ Přiměla jsem se pohlédnout Životu přímo do očí. „Například – proč jsi mě přivedl zpět?“ Vlkův úsměv o trochu pohasl: „Nejsi snad ráda, že jsem to udělal? Nevážíš si, že máš svůj život zpátky?“ Zachmuřila jsem se. Bylo snadné vážit si života tady, u Života, kde se všechny problémy zdají malicherné. O něco těžší to bylo tam dole, kde jsem každou chvíli byla sžírána vztekem a drcena soukolími osudu. Asi to ale bylo lepší, než hnít v křoví... „Vážím. Jenže tomu prostě nerozumím. Proč jsem nemohla prostě dojít odpočinku? Když jsem se probudila, přála jsem si, abych byla mrtvá. Dost jsem trpěla, víš? Nechci ti to vyčítat, jen chci vědět, proč se to stalo.“ Mluvila jsem naléhavě, netrpělivě. Ani magie tohoto místa ve mně zřejmě nedokázala potlačit veškerý neklid.
Život se odmlčel, než odpověděl. „Nebyl tvůj čas,“ řekl potom. „To, co se ti stalo, bylo hanebné, obzvlášť to, co udělala Styx. Nemohl jsem nečinně přihlížet.“ Přemýšlela jsem nad tím. Nezdálo se mi to. „Styx plnila mé poslední přání,“ namítla jsem. „Žrát mě asi nemusela, ale nakonec... jaksi se nepočítalo s tím, že to rameno budu ještě někdy chtít používat, ne? Tak už to v přírodě chodí.“ Život přikývl. „Jak jsem řekl. Nebyl tvůj čas. Ještě jsi neměla zemřít.“ „Takže máš pro mě nějaké poslání? Úkol, který je třeba vykonat?“ vyptávala jsem se dál. Nedělal by to přece jen tak. Život se ale jen vlídně usmál. „Pořád to nechápeš. Není žádné poslání, žádný úkol. Prožít svůj život – to je poslání tebe a každého na téhle zemi a je jen na tobě, jak se s tím popereš. Dostala jsi něco, co je hodně vzácné, Cynthio. Druhou šanci. Neměla bys ji promarnit. Jen uvaž. Co by se asi stalo s tou malou, kdybys tehdy umřela?“ Představila jsem si malé, ztuhlé tělíčko ležící na sněhu, mrtvé, protože v horách kromě mě nikdo, kdo by ji zahřál, nebyl. „Je to kvůli Sheye? Vzal jsi mě zpět, abych se o ni postarala?“ Životův výraz mi ovšem nic nového neprozradil. „Jestli je součástí poslání, které sis pro sebe zvolila, postarat se o to vlče, budu jen rád.“
Teď jsem se pro změnu odmlčela zase já. „No dobře. Nebyl můj čas. Beru. A co ten přívěsek? Tvoje práce?“ Bůh se uculil a naklonil hlavu na stranu: „No... možná.“ Taktéž jsem se neubránila úsměvu – Život ze sebe sice dělal tajemného, ale nebylo možné se na něj zlobit. Vyzařoval z něj nesmírný klid a já se konečně chvíli cítila smířeně, mé starost zůstaly u paty kopců. „No fajn. Nech si ty svoje tajnůstky – doufám, že je v tom přívěsku alespoň schovaná nějaká magie, která k něčemu je. Ale než na to přijdu, chtěla jsem tě o něco poprosit.“ „Poslouchám,“ pronesl bůh vesele. „Donesla jsem květiny. Chtěla bych je vyměnit za magii – magii země, konkrétně. Šlo by to?“ Život přelétl pohledem to, co jsem donesla. „Ovšem! Donesla jsi mi jich opravdu hodně a tam může být magie tvá. Užívej ji dobře.“ „Vynasnažím se,“ řekla jsem a v duchu přemýšlela, jestli šlehání vlků liánou do xichtu se počítá do dobrého užívání.
Na chvíli nastalo ticho. Ještě okamžik jsem vychutnávala klid, který tu panoval. Nechtělo se mi opouštět toto krásné místo. „Měla bych už asi jít,“ řekla jsem potom, ačkoliv se mi nechtělo. „Ještě počkej – na něco jsem málem zapomněl!“ plácl se Život tlapou do čela a rázem v tlamě držel svazeček květin. Natahoval ho ke mně a zjevně chtěl, abych si ho vzala. Vytřeštila jsem oči. To snad ne! „Co? Pro mě?“ „No jistě, Cynthio,“ mrkl Život. „Ber to jako dárek... od tajného ctitele.“ Položil mi květiny k nohám a rázem byl pryč. „Počkej!“ zavolala jsem za ním, ale odpověděla mi jen ozvěna. Hleděla jsem na ty květiny na zemi. To mě podrž. Pískle mělo pravdu. No do háje. Jen neochotně jsem vstala a i s květinami zamířila dolů z kopce. Mohla bych tu zůstat, kdybych chtěla. Zdálo se, že jsem v Životově přízni. Ale nešlo to. Sheya čekala. Neposedné vlče se mohlo do problémů dostat jako nic.

//Narrské kopce

//Mně to nevadí, jen nejdřív skočíme k Životovi :D

//Ježčí mýtina

"Jo, vážně," ujistila jsem vlče. "Až na samém vrcholku. Má to tam moc hezký, však to brzo uvidíš." S každým krokem byly kopce blíž a blíž a já už se opravdu těšila. Věděla jsem, že Život mě s magií nepodvede tak jako Smrt a já opravdu dostanu, co chci - tedy fackovací šlahouny. "Já vlastně na poušti nikdy nebyla," přiznala jsem. "Ale měl by tam být takový písek, jo. Jen mnohem, mnohem víc. Celá písková pláň. Taky je tam prý hrozné vedro a divná zvířata." Ta jsem také znala jen z doslechu. "Třeba píseční hadi, pavouci a ti, eh, jak se jim... vembloudi!" vyřkla jsem triumfálně to, co jsem považovala za správný název zvířete. "To jsou nějaký hrbatý krávy, nebo tak něco."
Náhle mi vlče sklouzlo ze zad. Obrátila jsem se, abych viděla, co dělá. Chystala se natrhat kytky pro Života. "Dobrý nápad," přikývla jsem a pustila se do toho též, ač s menší vervou, než Sheya. Připadala jsem si u toho totiž hloupě. Už mi nebyly tři měsíce, na trhání kytiček jsem byla stará. Ale když to Život má rád... co naplat.
Když jich bylo dost, vykročily jsme dál, k písečným kopcům, které už byly na dosah. U jejich úpatí jsem se zastavila a pohlédla nahoru. Stezka vyšlapaná od vlčích tlap byla zřetelná jako vždy. Položila jsem si květiny k nohám a ohlédla se na pískle, které se vytasilo s žádostí. "Jak je libo, klidně běž," svolila jsem. Pochybovala jsem, že by jí tady něco hrozilo, když ji pošlu napřed. "Drž se cestičky na vrchol a jsi tam cobydup. Kdyby něco, řvi," dodala jsem a usadila se, abych vlčeti dala náskok, než jsem se sama vydala na vrchol.

//vršek

//Středozemní pláň přes Tenebrae

"Proč ne?" Neviděla jsem důvod, proč bychom někdy nemohly zajít na jih. Pro tentokrát ale budeme rády, když dojdeme k Životovi a zpátky. Už i to bude pro vlče dostatečný zážitek a já si aspoň rozhýbu ztuhlé tělo. Jen to počasí mi dělalo starosti. Jestli se deště zhorší, nastanou záplavy a těžko říct, jak bych se dostávala během jarních povodní zpátky do hor s vlčetem, tkeré má panickou hrůzu z vody. To by byl teprve zážitek k popukání. Ani jsem si to nechtěla představovat.
"Další," opáčila jsem. "Je mi líto, pískle. Voda je všude a nejde se jí nijak vyhnout. Ale když mi zůstaneš na zádech, nic se ti nestane. A ano. Než dojdeme k Životovi, tahle je poslední." Budeme ovšem muset jít ještě zpátky. Možná kdybych to vzala jinudy... jenže v těchto krajích bylo absolutně nemožné každé tři kroky nenarazit na jezero nebo řeku. Sheya to holt musela zvládnout, kteréhož úkolu se zhostila s vervou - zahryzla se mi do kůže na krku, až to se mnou škublo. Zuby jak jehličky, pomyslela jsem si a pospíšila si, abychom už byly na druhé straně. Jakmile jsem seskočila z toho nejistého stromového mostu na zem, vlče se znova uklidnilo a začalo se zaměřovat na kytičky. "Nojo, fakt. Jaro už je asi vážně tady," pousmála jsem se. "A hele támhle," kývla jsem hlavou přes louku na místo, kde se tyčily žlutavé kopce. "Tam bydlí Život." Už to bylo vážně jen co by kamenem dohodil. Jediné, co zbývalo, bylo přejít louku a vyšplhat na vrcholek.

//Narrské vršky

//Náhorní plošina

Pískle se pomalu uklidnilo a mě se celkem ulevilo. Věděla jsem, že brzy budeme muset překročit další řeku, avšak všechno má svůj čas. "Jasný, jdeme," přikývla jsem a vysadila si mrně zase na hřbet. To by mě fakt nenapadlo, že se ze mě stane chůva, pomyslela jsem si přitom. A že snad budu za to ještě ráda. Aspoň někdo mě měl rád a svým způsobem mě i potřeboval. Bylo to... hezké.
"Myslím, že z hor vidíme většinu Gallirei," odpověděla jsem. "Možná až na úplný jih nedohlédneme, nevím, tam to moc prozkoumané nemám. Ale za hranicemi Gallirei je spousta dalších zemí a krajů. Svět je obrovský, že si to ani neumíme představit. Nevím, jestli ho vůbec někdo viděl celý." Ani já si nedokázala představit nedozírnou rozlohu světa. Vlk by si asi dřív ušoupal tlapy, než by ho obešel. Kdoví, jaké podivnosti se tam můžou skrývat. Mě ovšem bohatě stačily ty gallirejské.
Přešly jsme celou velkou pláň a i mě už začínaly trochu bolet nohy. Obzvlášť ta jedna. Životovy kopce ovšem byly na dohled. "Už tam skoro budem. Jen bohužel musíme přes další řeku," upozornila jsem, když už jsem vodní tok viděla před sebou. "Ale neboj se nic. Tentokrát to můžeme vzít přes stromový most," ujistila jsem ji, když jsem si vyhlídla ideální kmen na přechod divoké vody. Tu bych jen tak nepřebrodila. Opatrně jsem na něj vykročila a co možná nejrychleji přebalancovala na druhou stranu po navlhlém dřevě mrtvého stromu.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

//Mahtaë

"Neumí oba to stejné," vysvětlila jsem. "Smrt ti může dát jiné magie než Život. Ten tě zase umí udělat silnější nebo rychlejší. Zkrátka se doplňují." Pořádně jsem nevěděla, jak to funguje. Byla to zkrátka magie a v té se vyznat... To není jen tak. Asi to bylo v rámci zachování jakési rovnováhy, nebo něco podobného. Takhle by to aspoň určitě vysvětlil Život.
Sheya se zajímala, kdo by byl adeptem na přetáhnutí šlahounem. "Faliona ne, ale pár vlků, co bych ráda propleskla by se našlo," zazubila jsem se. Možná by magie země vážně byla lepší, sešvihat někoho liánou bych moc ráda. "Jak by mě někdo naštval - plesk, a už by ji měl." Začínalo se mi to zamlouvat. Země by mohla být užitečná i v jiných směrech, ale já se momentálně už viděla, jak někoho fackuju rostlinou. Dokonalost.
Jenže v blízkosti řeky vlčeti sklaplo. Její hrůza byla očividná, chovala se ale statečně a když jsme řeku překračovaly, ani sebou moc nemrskala. Možná by to časem dokázala překonat. Třeba to byl jen iracionální dětský strach. Brzy jsme dosáhly druhého břehu a obě jsme byly celé a v jednom kuse. Poodešla jsem dál od břehu a postavila Sheyu na zem. "A je to," řekla jsem a mírně jsem do ní drcla čumákem, než jsem si otřepala vodu z kožichu. Vzhledem k panujícímu dešti celkem zbytečně. "No vidíš, zvládly jsme to. V pořádku?" ujistila jsem se ještě a chvíli se posadila, aby vlče mělo možnost se trochu sebrat. Co jí asi voda udělala? Když se mi zdálo, že odpočíváme dost dlouho, pomalu jsem vstala. "Tak pojď, už se blížíme. Ještě tě nebolí nohy?" zjišťovala jsem a vykročila zvolna dál. Čím dřív tam budeme, tím líp. Počasí bylo hrozné. Doufala jsem, že než se budeme vracet, řeky se moc nerozvodní. To by byl celkem velký problém.

//Středozemní pláň