Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sheya představila Ilenii Meinera jako "Meiného" a neopomněla hned naprášit, že jsem na něj upadla. Akorát to nazvala jinak. Mnohem hůře. "Tak to nebylo," zaprotestovala jsem, ale už bylo bohužel pozdě. Nádhera se toho již chytila a začala se dost hlasitě vyjadřovat, co si o tom myslí. "Snad nejsi taková žárlivka," popíchla jsem flekatou a zazubila se.
Meinere se bavil s tou novou, zatímco já se věnovala naší skupince. Ilenia souhlasila, že půjde s námi a kupodivu vypadala vskutku potěšeně. Alespoň její vrtící oháňka ji usvědčila. "No bezva," zazubila jsem se a chtěla hned vyrazit, když mi podivný pach šířící se od Sheyi poněkud zmrazil úsměv na rtech. Vzápětí už malá vlčice hnala do křoví a slabší povahy se měly k ústupu. A jé, už zase? Nemá moc silný žaludek.
"No dovol, naše strava je zcela-" Zarazila jsem se v půli věty. V hloubi mých útrob to zlověstně zabublalo a zaškrundalo. "Zcela v pořádku," dokončila jsem s poněkud ztuhlým úsměvem, protože jsem začínala mít pocit, že se mi střeva v břiše kroutí jako klubko hadů. Sheya už byla zpět a vypadala v pořádku, zato já sváděla vnitřní boj. Když jsem ale v břiše ucítila bolestivou křeč, bylo jasné, že není zbytí. S tlumeným stenem jsem bez dalšího slova nakrčeně doběhla do křoví a jen tak tak jsem stačila přičupnout, než ze mně všechno vyletělo v jediném smrdutém proudu. Kolena se mi klepala, když jsem se pokořeně vracela k těm dvěma. "Asi bychom se tu už neměly zdržovat," pronesla jsem, jako by se právě nic nestalo. Jenže moje útroby na to měly jiný názor. Střeva mi opět sevřela křeč a já se zakňučením musela běžet znovu. A sakra. Sakra. Sakra.

"Ale ne každej, kdo je trochu jinej, je retard," spěšně jsem doplnila Meinera, který se asi rozhodl bojkotovat mou, už i tak dost pochybnou, snahu o výchovu Sheyi. "To jsou spíš ti , co jsou úplně mimo. Třeba strejda Vořech," zazubila jsem se lehce zlomyslně. Ten bude koukat, až mu tohle příště Sheya vmete do tváře.
Černobílý vskutku nevypadal, že by se hrnul do záchrany světa. Jen jsem kývla. Pravda, svou sestru bych asi zachraňovat šla, ale kdoví, jaký spolu mají vztah tihle dva. Kdyby tam hořel dejme tomu můj brácha, ještě bych se šla dívat a přikládat na hranici. Následně se řeč stočila magiim, které zřejmě ani neexistovaly (i když tady těžko říct) a já už poslouchala jen na půl ucha.
"Nojo, asi by už bylo na čase," přikývla jsem, když se Sheya trochu nejistě vytasila s otázkou. Jenže v tu chvíli se tu zjevila známá figura. Ocas mi mimovolně mávl ze strany na stranu, než jsem ho stačila zarazit. "No nazdar, Nádhero!" zvolala jsem, špatně skrývajíc úlevu z toho, že se s námi ta pohroma normálně baví a není smrtelně uražená. "Nejlepší a nejkrásnější- ovšem až po tobě," zamrkala jsem na Ilenii, ač naše představení mělo čímdál větší publikum. Odkudsi se totiž vynořila další vlčice, která se dala do řeči s Meinerem. Kývla jsem jí na pozdrav a vrátila pohled k Nádheře. "Každopádně se chystáme prásknout do bot. Nechceš jít s náma?" nabídla jsem jakoby mimochodem. "Co ty na to, Sheyo? Obnovíme naší, ehm, bezva partu?"

Souhlasím s polednem c:

Sheya se moc dlouho nerozmýšlela a hned navrhla magii vzduchu, která by to nejspíš opravdu zvládla. Já ale moc neholdovala myšlence, že bych měla být zvedána do vzduchu pomocí magie a někdo si se mnou jen tak zahrával, takže jsem byla ráda, že už stojím na pevné zemi a ničeho takového není třeba.
"Pcha, držím si linii," mlaskla jsem, když mi černobílý navrhl, ať něco sežeru, ačkoliv měl zřejmě pravdu. Sice jsem už nebyla tak vychrtlá jako v zimě, ale trochu si obalit kosti by mi neublížilo. Jenže jak to má jeden udělat, když je prakticky na půl tulák a ještě se stará o vlče? To už vám nikdo neřekne. Meinerova rekapitulace rodinných vztahů byla překvapivě povědomá, skoro jako by mluvil o mé rodině. "Nojo, rodiny," procedila jsem skrz zuby. "S těma je to všude stejný."
Béžovka sice doběhla, ale rozpůlenec ji nenásledoval. "Nejdeš za ní?" vyzvídala jsem. Nehodlala jsem se ale stavět na nějakou morální výšinu - ani já tam nešla zachraňovat nevinné obyvatele nevídaného lesa, ačkoliv mezi nimi dost dobře mohl být Sheyin bratr. Navíc když Sheya dodala, že plameny jsou zelené. "Možná v tom má pracky Smrt..." Podobných dekorací měla plnej barák.
Nad odpověďmi půleného jsem mohla jen nenápadně zavrtět hlavou. Stoprocentně si to vymýšlel tady na fleku. Ale kdo jsem, abych těm dvěma kazila zábavu? Dlouze jsem zívla a stočila pohled ke stále zamračené obloze.

Jak jsem předpokládala, Meinerovi se to zrovna moc nelíbilo. Sešplhala jsem z něj na zem a nejraději bych se propadla do země. To už se po něm ale sápala i Sheya, která se rozhodla, že nemůže přijít zkrátka. Vydala jsem tlumené zaskučení. "Sheyoo..." Situace se vyvíjela k čímdál větší trapnosti. "Ehm, sorry," zabrblala jsem směrem k vlku, který, jak jsem si teď uvědomila, vypadal trochu... jinak než dřív. Zelená srst zmizela a jeho pohled ztemněl. Nejprve mi nešlo do hlavy, čím to je, ale pak mi došlo, že jeho zelené oko zčernalo. To jsou mi teda skoky. Chtěla jsem nějakým způsobem ospravedlnit náhlý vpád svého mokrého kožichu do vlkova osobního prostoru, ale tak trochu jsem se nemohla rozhodnout, jaký způsob zvolit. Naštěstí mě této nutnosti zbavila Sheya, která začala okamžitě mlít o magiích. "Nonono," ušklíbla jsem se, když o mně Meinere zaprvé promluvil jako o tetce, zadruhé přitom zněl, jako by mu na hřbet šlápla nějaká slonice. "Zas taková těžká váha nejsem."
Ač vypadal rozmrzele, Meinere se nakonec nerozhodl nás vraždit - místo toho se začal shánět po své sestře. Joo, dneska každej hledá sourozence... "Copak já vím? S tvou rodinnou historií jaksi nejsem seznámena," opáčila jsem, než se mi nad hlavou rozsvítila ona pomyslná žárovička. "Ty myslíš tu béžovou? Ta běžela tam," kývla jsem směrem, kterým se vlčice vydala. Doufala jsem, že se Meinere rozhodne vyběhnout za ní a třeba přitom zapomene na to, že jsem ho porazila a že mu navíc ještě stále něco dlužím. "Něco tam hoří, nejspíš Borůvkový les," dodávala jsem proto detaily více než ochotně. "Bude to nějaká magická habaďůra."

//Asgaar

Sheye se Sunflowel, nebo jak že se vlastně jmenovala, asi celkem zamlouvala, protože jak jsme odcházely z území smečky, navrhla jí, ať jde s námi. Unikl mi krátký povzdech. "Nojo, jestli chceš, tak klidně," řekla jsem nakonec. "Ale jen, než si tě někdo vyzvedne." Jedno dítě mi stačí. Stejně bylo zvláštní, jak se jednomu postupně mění pohled na svět. Dřív bych se vlčat nedotkla ani dvoumetrovým klackem a teď jsem vychovávala jednu dcerku a nabízela druhému bezprizornímu vlčeti, ať se k nám připojí. Abych za chvíli neměla na hrbu celou školku... "Hele, odkud teda vlastně jseš?" otočila jsem se dozadu, ale po Sun nebylo ani stopy. "Jo tak. Chápu. Takže asi pokračujem samy." Pokrčila jsem rameny. Asi to bylo jedině dobře. Co bych asi tak dělala s dalším vlčetem? Copak jsem se zbláznila?
"No, takže naše plány jsou v trapu, Sunflo-cosi taky, takže jsme asi zase volné," pronesla jsem tak trochu s úlevou. Na jednu stranu mě mrzelo, že jsme stále nenašly Sheyiny sourozence ani jsme tomu nebyly o nic blíž, na druhou stranu... no, aspoň prozatím bylo o starost míň.
Hustý déšť neustával. Byly jsme celé zmáčené, takže už na tom asi moc nesešlo. Před námi se ale zvedla skalnatá formace, kde bychom nějaký ten úkryt najít mohly. Bylo tu ale také velmi kluzké kamení. "Dávej bacha, ať si nezlámeš nohy," doporučila jsem Sheye asi tak vteřinu před tím, než mě samotné tlapy podjely a já se nedobrovolně vrhla vpřed - na místo kde, jak se ukázalo, kdosi seděl. Kdosi - Meinere. Nestihla jsem svůj pád už zbrzdit. Doslova jsem se černobílému vlku vrhla kolem krkum ať se to nám oběma líbilo či ne. Mě se to nelíbilo a tušila jsem, že jemu se to taky líbit nebude. Bohové, to je den. Neohrabaně jsem dopadla na Meinera, ale rozhodla jsem se to zahrát jako plánovanou věc. Krátce jsem dvoubarevného stiskla tlapami v předstíraném přátelském objetí, než jsem seskočila zase na zem a pohlédla na něj, doufajíc, že mi hned neprotrhne hrdlo. "Ehm, čau. Ráda tě vidím," pronesla jsem s křečovitým úsměvem - jindy by to snad byla pravda, kdybych ze sebe právě neudělala krávu. "A... zdravím," věnovala jsem pohled i vlčici, které jsem si všimla až teď a která měla jedinečnou možnost to stupidní vystoupení sledovat takřka z první řady.

Ta usoplená, ubulená hromádka ze sebe nejprve vypravila pouze vzlyky, než se poněkud uklidnila a vypadlo z ní aspoň jméno. Sunflowel? Jo, tak ty to nebudeš mít v životě lehký. A tím to ještě nekončilo. Jak se ukázalo, patřila i ona k těm vlčatům, která přišla o rodinu. Fakt super. Fakt, fakt super. "Ale... bydlíš teď tady ve smečce? Že ano? Jen ses ztratila opatrovníkům?" Snažila jsem se neznít příliš naléhavě. Upřímně jsem ale doufala, že vlče má na krku někdo ze smečky, kdo ho jen špatně hlídá. Jinak tu existovala jistá šance, že se ho pokusí nacpat mě. Odmítla bych, samozřejmě, ale co kdyby to běželo za mnou? To bych ji pak musela kopnout někam do propasti... Jako bys něco takovýho dokázala, drsňačko.
Jakmile se na scéně objevil vlk, Sun vystřelila a schovala se za Sheyu, zatímco na něj hrdinně vrčela. A to, co mi hnědý řekl, mě zrovna nepotěšilo. "Aha. Takže do smečky asi nepatří," zabručela jsem. "Asi byste si ji tu ale měli nechat. Já se dvěmi vlčaty cestovat odmítám a vy tady určitě máte místa dost," pokoušela jsem se zodpovědnost přehodit na něj a doufala, že to zabere. I když se té malé mokré kryse hnědouš moc nelíbil.
"Hm... škoda," utrousila jsem, když mi bylo řečeno, že nám průchod hvozdem nemůže umožnit. Jenže já věděla, kudy se odtud do Borůvky jde. Sežralo by mu to maximálně půl hodiny času nás prostě provést až k hranicím vedlejší smečky, což jsem se mu právě chystala říct, ale když mi oči zajely tím směrem, rychle jsem si to rozmyslela. Tam se dělo něco dost nekalého. K obloze stoupal čoud a svítilo tam snad cosi zeleně? "Kratší cestu? Vlastně asi ne... nejspíš budeme muset změnit plány," zabrblala jsem a obrátila se omluvně k Sheye. "Vypadá to, že se tam děje něco, s čím nechci mít nic společného. Promiň, pískle," dodala jsem ještě, protože jsem věděla, že najít Sheyiny bratry je důležité. Nechtěla jsem se ale zase namočit do magie. Už ne.
Vlkovi ale zjevně leželo na srdci naše blaho a bezpečí. "Postarám se o nás," pronesla jsem chladně a zaměřila na něj na krátký moment slabě tamtu divnou magii (//halucinace = slabá bolest hlavy, na pár vteřin). Pak jsem ji hned stáhla, úplně jsem nevěděla, co to dělá, jen že na to ostatní reagují jako na něco nepříjemného. Nechtěla jsem mu třeba upražit mozek nebo tak něco... "To byla jen malá ukázka," pronesla jsem, jako kdybych přesně věděla, co dělám. "Kdybych chtěla, mohlo to být stokrát horší. Ale teď už vážně musíme jít. Bejt váma si ohlídám ten zelenej oheň u sousedů." S tím jsem se začala otáčet. "Měj se," utrousila jsem přes rameno a zamířila pryč.
"Mrzí mě to, Sheyo, ale do Borůvky teď asi nemůžeme," zavrtěla jsem hlavou a zapomenula se ohlédnout, jestli za námi nejde Sun. Tak nějak mi vyklouzla z hlavy. "Něco se tam děje a my bychom se do toho asi neměly míchat..." Hlavně ať ten oheň nesežere Sheyina bráchu. To by bylo celkem blbý.

//Kaskády

Sheya podotkla, že se má magie bude hodit na odhánění bouřek, až se ji naučím ovládnout. To bylo přesně to, na co jsem se těšila i já. Doufala jsem, že mi s tím Smrt pomůže, ačkoliv to jistě nebude zdarma. Už mi bylo jasné, že se lstivou bohyní není nic jen tak snadné.
Magie ovšem byly odsunuty na vedlejší kolej, když se ukázalo, že jsme tak trochu sešly z cesty. "Hlavně klid," pohlédla jsem povzbudivě na znejistělou Sheyu poté, co jsem oznámila naši přítomnost zavytím. "Vysvětlíme jim, co tu děláme a oni nám určitě hlavu neutrhnou." Snad. Byla jsem vůbec se Sheyou někdy v cizí smečce? Nejspíš ne. Dosud nebyl důvod. Aspoň se dcerka zas něčemu přiučí.
Vzápětí se z lesa něco vyřítilo. Nebyl to ale ochránce území, ale ubulené, špinavé a viditelně vyděšené vlče. "Co-?" Malá vlčice se zavrtala Sheye pod břicho. Žádný opatrovatel v dohledu. No bezva. Zdálo se, že budeme muset řešit ještě tohle. "Hej, mrně, klid," zabručela jsem a nenápadně protočila oči. Jistě to nebyl žádný Sheyin sourozenec. Tahle vlčice byla moc malá.
Než jsem vymyslela, jak tu pokud možno nenapadne vlče vykopnout a zmizet, objevil se tu další vlk, tentokrát dospělý, a objasnil nám, jak se věci mají. "Zdravím," kývla jsem hlavou. "Já jsem Cynthia, tohle je Sheya a tohle," ukázala jsem na ten mokrý uzlíček, "Jé asi vaše. Minimálně vyběhlo z vašeho lesa." Zajímalo mě, co to vlče je zač. Nikdo se k nimu nehlásil. Já si ji nechávat nebudu. Dík moc. "Jen jsme k vám omylem zabloudily po cestě do Borůvkové smečky. Ale když už jsme tu - asi ve smečce nemáte mladého vlka ve věku tady Sheyi?" Život se o asgaarské smečce nezmiňoval, ale co. Radši se přeptam, než pak litovat.

Niekedy sme s bratom v našej súťaživosti zachádzali až príliš daleko. Tehdy som si to ale neuvedomovala, lebo som mala rozum zastrený žiarlivosťou a túhou všetkým dokázať, že to ja som ta lepšia, že ja som ta pravá dcera Alf a že to ja si zaslúžim jedného dne viest našu svorku. Nie ten prašivý podvraťák, ktorého som mala za brata. Problém bol, že presne to si myslel aj on o sebe a taktiež robil, čo mohol, jen aby ma pokoril. Výsledkom bolo jediné – nikto nedokázal nič, obaja sme na tom boli viacmenej stejne a akorát sme kvoli tomu končili v situáciích, ktorým by sa dalo snadno predejít, keby sme sa správali rozumne a ne jako dva idioti.
Tak treba ten náš závod, aby sa videlo, kdo je rychlejší. Tak dlho sme sa dohadovali, až sme to nevydrželi a proste vypálili z lesa ako zmyslov zbavený. Bežali sme pres lúku a pres les, jednou som bola vpredu ja, jednou brat a ani jeden nešetril nadávkami na toho druhého. Až v srdci dalšieho lesa sme sa zastavili a uvedomili si, že vobec nevieme, kde sme. „Ristair? Znáš to tady?“ spýtala som sa opatrne. „Vlastne... nie,“ priznal brat. „A... čo budeme teraz robiť?“ chcela som vediet – stále sa robil takým chytrým, tak nech sa predvede teraz. „Prečo to nevymyslíš ty, ha? Keby si sa nesprávala ako blbka, vobec bysme tu nemuseli byť.“ „Ahá, takže za to možem ja? Neviem, kdo s tým prišiel ako prvý, že budeme závodiť!“ „Ty!“ Ristair už takmer kričal. „Bol to tvoj napad! Tak nás teraz dostaň domov!“ A už se strhla dalšia hádka, navzdory tomu, že sme boli kdesi zatúlaní.
Našťastie sme tehdy boli viacmenej stale vlčatá a tak sme nedobehli nijak daleko. Netrvalo dlho a otec si pro nás prišiel. Nechtejte ani vediet, čo všetko sme si vypočuli... aj tak sa ale namáhal nadarmo. Bolo viac než zrejmé, že niečo podobného sa brzy stane znova. Ja a Ristair sme zkrátka nemohli byť vedle sebe, inak hrozila každú chvilu katastrofa.

//Náhorní plošina (přes Mahtaë)

"No... jo. Mám dohromady čtyři, alespoň pokud vím, ale pořádně dokážu stejně ovládat jenom iluze. Na to přesně potřebuji Smrt, aby mi řekla, co to jako má znamenat. Vysolila jsem tolik drahého kamení a kytek a co z toho mám?" Na chvíli jsem se zastavila a zahleděla se soustředěně na jedno místo, na jedno konkrétní stéblo trávy, abych mohla názorně demonstrovat, že moje magie země nedokáže vůbec nic jiného, než přinutit stéblo povyrůst o pár centimetrů. Pokud se Sheya pozorně nedívala, nejspíš jí to uniklo. "Vidíš? Nic moc." Šťouchla jsem otráveně tlapou do země. "A to počasí je ještě horší." Zavřela jsem oči a soustředila se tentokrát na magii počasí, aby mi vyjevila svá tajemství... tajemství, která alespoň pro mě nebyla vůbec vzrušující. Dozvěděla jsem se, jaké počasí nás ještě dnes čeká, ale velkou radost jsem z toho neměla. Připadala jsem si přitom jako nějaká rosnička. "Můžu ti sice říct, že bouřky se s příchodem noci trochu uklidní, ale nedokážu jim přikázat, aby odtáhly za hory za doly a nechaly nás na pokoji," pokrčila jsem rameny. "A tamta poslední magie snad ani nestojí za řeč, tu ti možná ukážu, jestli najdu nějakého vhodného adepta. Aspoň mám pořád iluze." Nechala jsem na spravení chuti vyletět ze země fialového motýlka, který obkroužil Sheyu a s bliknutím zmizel. To by mi šlo dobře. Použití tolika magií hned za sebou mě ale poněkud unavilo a tak jsem v tom už raději nepokračovala.
Brzy mi čenich prozradil, že jsme došly na území smečky. Něco tu ale nehrálo. Přejela jsem očima po okolí a uvědomila si, že jsem tak trochu sešla z cesty a nedošla do Borůvkové, ale do té smečky, co je hned vedle. "A jéje... trochu jsme asi zabloudily. To není Borůvka," protáhla jsem obličej. Tak to dopadá, když se dělají kraviny s magiema a nekouká se na cestu. Výborná práce, Cynthio, brilantní. S hlubokým povzdechem jsem si kecla na zadek, dokud jsme byly u hranic a zavyla, abych na nás upozornila. Budeme se holt muset nechat vyhodit. Kdoví. Třeba byl Sheyin brácha zrovna na výletě u sousedů. To by bylo velice příhodné. "Musíme počkat, až někdo přijde." Minule mě odtud vypakovali docela pozoruhodnou rychlostí, tak jsem doufala, že i tentokrát to tak bude a nebudeme tu muset tvrdnout příliš dlouho na hranicích a šťourat se v uchu.

//Doufám, že už tedy platí Nora jako neherní území :D

Nohy mne donesly kamsi do podzemí. Snad každý, kdo sem zavítal, se musel cítit ztracený. Já však ne, tím si buďte jistí! Věděla jsem, že jak se dostat nad zem, se zase snadno zjistí. Ve vzduchu však pach se vznášel známý. Liška, ta podzemním bludištěm mě mámí. A už tu byla, kožich jak z ryzího ohně. „Ach, vítej, vlčice, vítej v mém domě!“ „Jen procházím,“ houkla jsem a ocasem sekla – ví každé vlče, že lišky jsou mazaná proradná zplození pekla. Přátelit se s liškou je bláhový nápad. Nakonec si můžete jen oči své vyplakat. „Procházíš? Ale kdež, jen pohlédni kolem!“ Mávne tlapou, jako by mě tu hostila prostřeným stolem. Však žádný stůl, jen nora pustá kolem zela. „Má společnost by tě stejně brzy omrzela.“ Ohrnu pysky, tesáky nechám blýsknout v šeru, leč nenahnala jsem strach tvoru ryšavému. „To pousoudím já, co mě nudí, co mě baví. Jistě společnost tvá mě tak rychle neunaví. Zůstaň tu – jaké je vůbec tvé jméno?“ „Po tom ti nic není, ty opelichaná feno.“ A už jsem k východu mířila, pryč odtud, než uvězní mě tady... Jenže ona nechtěla mě pustit, nebylo jí rady. Na ohonu ucítila jsem její ostré zoubky. To už i mne popadaly na kousání choutky. Trhla jsem oháňkou a svobody zase nabyla. „Koleduješ si o to, abych tě zabila!“ Zavrčení temné z hrdla se ven drápe a zdá se, že liška konečně chápe. „Jen si běž, ale brzy se zas vrátíš!“ vzkřikla. Já už ji však neslyšela, z nory jsem dávno prchla.

//Zlaťák

Vypadalo to, že představa Smrti už Sheyu neděsí tolik, jako dřív. Konec konců už dost vyrostla a otrkala se i v jiných věcech. Dávalo smysl, že i temná bohyně v ní postupem času začne vzbuzovat zvědavost. Jednou ji jistě také navštíví, jen jsem si úplně nebyla jistá, jestli by na to byla vhodná doba už teď. Smrt by jí neublížila, kdyby měla drahokamy. Ani mě nic neudělala... Jo. Jenže když jsem u Smrti byla naposledy, neměla žádný speciální důvod být na mě naštvaná. Teď byla situace jiná. Unikla jsem jí ze spárů a ačkoliv už měla dost času na ochladnutí nejhoršího hněvu, dokázala jsem si představit, že nadšená nebude. A kdyby se mi chtěla pomstít, na kom jiném by to vykonala, než na Sheye...? Ale kuš. Nic takového se nestane. Zatřásla jsem hlavou, uvědomila jsem si totiž, že se mě vlče na něco ptá. "No, koupit... spíš bych chtěla pár věcí objasnit. Například proč moje magie počasí pořád nefunguje a co přesně dělá ta jedna magie, kterou mám, ale které vůbec nerozumím. A taky bych chtěla, aby mi vylepšila magii země. Abych mohla konečně někoho švihnout šlahounem," zazubila jsem se. Momentálně se mi jako nejlepší cíl zdál Nori, ale to se mohlo změnit.
"Ano, barva očí s magií souvisí," přikývla jsem. " Ti, co mají vrozený oheň, mají oči červené, ti, co zemi, zase zelené... a tak dále. Ale ne všem vlkům se oči zbarví. Nevím, na čem to přesně záleží. Nejspíš je to náhodné." Podobný hovor jsem vedla loňské léto s Awarakem, jak jsem si náhle vzpomněla. Ani jemu jsem nedokázala dát pořádnou odpověď na to, proč něčí oči zůstanou zlatavé a něčí se zabarví. Další záhada, no. Že jich je. "Myslím, že je to tudy," prohodila jsem raději a vydala se směrem, o kterém jsem se domnívala, že nás dovede do Borůvkového lesa.

//Asgaar (přes Mahtaë)

Slunce vytrvale pražilo, tak jak už mělo v letních měsících ve zvyku. Stálo vysoko na obloze, v tom parném poledni, kdy nikdo neměl náladu na nic jiného, než vyvalovat se někde v chládku, nejlépe u vody, a podřimovat. Sama jsem dělala přesně to. Spánek mi sice unikal, ale tiché, monotónní zurčení řeky a zpěv ptáků ve větvích mě ukolébal alespoň do jakés – takés dřímoty.
Snad jsem tam takhle ležela pět minut, snad hodinu, ale nakonec na tom nezáleželo, protože kdykoliv jsem měla na dosah klidnou chvíli, jako je tato, muselo se něco pokazit. Slechy se mi napřímily, když se z řeky ozvalo šplíchnutí. Škvírkou mezi víčky jsem pohlédla na hladinu, avšak nic jsem už neviděla. Snad to byla jen nějaká ryba, co tam sebou pleskla. Sklapla jsem zase pevně oči, ale rázem se to ozvalo znovu. Šplouch! „Sakra,“ ulevila jsem si a rozhlédla se kolem, bylo jasné, že mám po odpočinku, „nechte toho, vtipálci, a vypadněte!“ „Slečno, slečno, slečno,“ ozval se z řeky hlas a nad hladinu vykoukla dvě vykulená kukadla. „Smím vám navrhnout, abyste se zamyslela, koho to vlastně vyháníte? Sama tu jaksi nejste zdejší, vyvalujete se mi takřka na prahu.“
Sledovala jsem s lehce otráveným výrazem, jak obrovská ropucha vyskakuje na kámen uprostřed proudu. Stala jsem se už svědky tolika podivností, že mluvící žába byla tím posledním, co by mě překvapilo. „Sorry, no,“ protočila jsem oči. „Snažím se tu odpočívat a ty mně tady pleskáš u ucha.“ „S omluvami to slečna moc neumí,“ opáčil žabák. „Sám ale vím, jaké je léto otravné období, tak to pro tentokrát přejdu bez trestu – měl bych ale jednu otázku, se kterou by mi slečna snad mohla poradit?“ S povzdechem jsem pokrčila rameny, co už jsem měla dělat... „Strávil jsem v této žabí podobě již mnoho let, byl jsem do ní zaklet zlou silou, dříve jsem také býval vlkem... S nadějí očekávám, že jednou sem přijde někdo urozené krve, kdo by mě polibkem osvobodil a vy vypadáte tak světaznale – neviděla jste v okolí nějakou princeznu?“ Stěží jsem se ubránila vyprsknutí, tady a princezna? Stěží. „Snad někdy příště,“ řekla jsem pouze žabákovi a vstala. Sice pražilo slunce, ale mě se tu už zůstávat nechtělo. Skokan by si ještě mohl vymyslet, že ho mám líbat já.

Vořech žel bohu nezdechl hrůzou, naopak jsem začínala pobírat podezření, že to celé bylo jen divadýlko, jak se dostat z nepříjemné situace. Jestli ale čekal, že nad jeho polomrtvým stavem zapláču, byl na omylu. "To velice záleží na tvých dalších činech," zasyčela jsem, když se mistr Vořech začal vyptávat, kde že se to vlastně po svém "skonu" octl. Mohla jsem mu sice říct, že nic takového jako nebe či peklo po smrti vůbec není, alespoň já nic takového neviděla, ale na co bych mu měla kazit překvapení? Pokud bude takhle pokračovat dál, brzy to pozná sám.
"Až ti začnu ubližovat, poznáš to, drahouši," zazubila jsem se škodolibě nad tím, když sebou plácl zpátky do bahna. "Smrdíš líp než předtím," vyplázla jsem na něj jazyk přes rameno, když jsem se otáčela zpátky k Sheye, která se bavila s Jednoočkou. "A pro tebe CYNthia. Tak bacha." Otřepala jsem se a dala si záležet, aby co nejvíc z bahna dopadlo do černého kožichu toho tragéda. Jenže ač jsem se od něj už chtěla distancovat, Vořech nezavřel klapačku. "Můžu a budu. Máš čumět, kam běžíš. Až si příště rozštípneš lebku vejpůl o šutr, já pro tebe plakat nebudu."
Pak už jsem mohla jen koulet očima, když Nori začal vychvalovat předměty do nebes. Moc bych se divila, kdyby s tou magií fakt něco dokázal. Radši jsem mu už nevěnovala pozornost a zaslechla jsem tak poslední útržky hovoru Sheyi a Jednoočky. Byla samozřejmě zase o magiích, protože se zdálo, že to je Sheyi nové oblíbené téma. Nedivila jsem se. Bylo tam hodně co rozebírat. Jednoočka ovládala vzduch. To byla vlastně taky celkem užitečná magie. Určitě by se hodila v létě, když si jeden chtěl nechat prohnat trošku svěžího větříku kožichem. Možná jsem měla místo země požádat Života o vzduch...? Ne. To určitě ne. Švihání šlahouny je lepší. Pokud to ovšem někdy začne fungovat. To už ale ta podivná dvojice byla na odchodu. "Měj se," prohodila jsem k Jednoočce, zatímco o Vořecha jsem ani nezavadila pohledem.
Zhluboka jsem si vydechla. "Tak. Konečně klid," odfrkla jsem si a protáhla se. Po té petardě, kterou mi Vořech uštědřil, mě všechno bolelo. Zadívala jsem se k obloze. Byla stále černá a stále pršelo, ale zdálo se mi, že s příchodem večera se to celé poněkud uklidnilo. "Možná bychom už mohly vyrazit. Vezmeme to do Borůvky? A pak bychom se možná mohly na chvíli vrátit na sever... Popravdě bych se někdy v brzké době ráda stavila za Smrtí. Ale na to je čas." Pomalu jsem zamířila směrem ke kraji lesa. Kdoví, jestli tam tentokrát už dojdeme. Na naší cestě byly stále nějaké překážky...

//Náhorní plošina nejspíš :D

Maple zmizela tak rychle, jak se objevila, za což jsem jí připsala pár malých bezvýznamných plusových bodíků. Začínala jsem být poněkud mrzutá (řekni nám něco, co nevíme, haha...), takže jsem zmizení špičky jejího ohonu mezi stromy sledovala s uspokojením. Snad teď bude chvilku klid... jen já a Sheya.
Když byla vlčice oficiálně pryč, obrátila jsem se na Sheyu. "Zkusíme najít něj-" aký úkryt. Na konec věty jsem se ale dostat nestačila, protože jsem ucítila silný náraz. Slabší rameno se pode mnou podlomilo a já dopadla na rozmáčenou zem, do bahna, vody a všeho toho svinstva. Zavrčela jsem a okamžitě odhalila tesáky, kterými jsem se ohnala po tom šílenci, který mi zřejmě usiloval o život. Mou první myšlenkou byl Zakar. Až když jsem stočila hlavu a zuby těsně minula hrdlo vlka, došlo mi, že tenhle má černou srst. A pak se mi v hlavě ten pach, kožich i idiotské chování spojilo se jménem. "Ty debile!" zařvala jsem na Vořecha a vší silou ho ze sebe všema čtyřma nohama odstrčila, až levé rameno tiše zanaříkalo. "Málem jsem tě zabila!" oznámila jsem mu, když se mi povedlo se vymanit z jeho smradlavého sevření a vyhrabat se na nohy. "A nejspíš jsem to měla udělat, sakra, copak jsi normální? Ty... ty... ty čokle." S naježenou mokrou srstí jsem vypadala jako dikobraz a uši jsem měla přitisknuté k hlavě tak těsně, až skoro nebyly vidět. Nejspíš jsem vypadala dost hrozivě, protože drahý Nori se jednoduše skácel k zemi. Ani nestačil zodpovědět Sheyinu novou oblíbenou otázku. Pozvedla jsem obočí. No bezva.
Nestačila jsem do Noriho, který teď vypadal jako nějaká hnijící zdechlina, ani kopnout, když jsem za sebou uslyšela někoho pípnout pozdrav. Obrátila jsem se tím směrem, stále ještě ježíc hřbet. Byla to ta jednooká, kterou jsme viděly na pláži. Baby? Bagha? Něco takového... Opět se táhla za ním. Za touhle ubohou parodií na samce. Možná to byla nějaká divná úchylka. "Koukej si ho líp hlídat," doporučila jsem jí zostra. "S takovouhle mu někdo brzo rozseká xicht tak, že ho ani vlastní máma nepozná." Strčila jsem do vlka ležícího na zemi nešetrně tlapou. Doufala jsem, že to budu já, kdo mu ten xicht jednou rozseká.
Koutkem oka jsem zkontrolovala Sheyu. Ji naštěstí Vořech nepřeválcoval. To by nebylo hezké. Jí by mohl vážně ublížit, kdyby na ni spadl. A pak... no, pak by poznal, co je to opravdové peklo a proč se nemá podceňovat rozzuřená matka. Vlče se ale zdálo v pořádku a živě se zajímalo spíše o magie, než o to, co se tady kolem dělo. Ptala se Noriho na iluze. Ještě ten tak. Jeho oči ale prozrazovaly něco jiného. Byly hnědé, což ukazovalo na předměty. Tu magii jsem nikdy tak úplně nechápala. Na co měla jako být? Možná s její pomocí mohl vlk někoho přetáhnout větví po čuni i na dálku. To znělo vlastně celkem slibně... pokud tohle byl ten případ, možná bych si tu magii měla sehnat taky. Mávat kolem sebe neustále klacky a kamením a udělat si tak silové pole proti blbečkům - jo, to znělo dobře. Slibně. Jen jsem doufala, že tohle nikdy nenapadne Noriho. Pak by byl ještě více nesnesitelný, než doteď.