Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozjařeně jsem se uculila, když Nádhera konečně svolila k vyprávění té pohádky, na kterou jsem tak nedočkavě čekala. Blaženě jsem přivřela oči, když se mi první ranní paprsky opřely do kožichu. Tušila jsem, že nás čeká pořádný hic, ale prozatím bylo docela příjemně. Ilenia přišla až ke mně, ale žádná pohádka se nekonala. Místo toho jsme na sebe zůstaly jen tak... zírat. Hleděla do mých očí, jako by měla něco na srdci. Jako by mi chtěla něco říct. Letmo jsem zatoužila po magii myšlenek, moc ráda bych věděla, co se jí asi tak honilo hlavou. Myslíš že... ne. Ne. Nemysli na to, nemysli. Určitě neřeší nic podobnýho jako já. Navíc - i kdyby jo, tak... co? Já přece nejsem... nejsem vadná. Co jsem si to nalhávala? Byla jsem vadná v mnoha jiných ohledech. Proč ne i v tomhle? Navíc, jak tam tak stála, tyčila se nade mnou a v očích se jí lesklo cosi, uvědomila jsem si, že na tom, jestli si chci svou vadnost připustit nebo ne asi až tak moc nezáleží. Pravdě se utéct nedalo. Jak se to mohlo stát? Copak jsem někdy pokukovala po vlčicích? Ne. Nikdy. Jenže... co potom bylo to divné pnutí v mé hrudi?
"Ano, Nádhero?" opáčila jsem rovněž šeptem, když z ní konečně vyšla nějaká slova. Nastražila jsem uši a srdce se mi proti mé vůli rozbušilo. Jestli to je celý nějakej vtip, pak- Hlasité šplouchnutí následované výkřikem celou chvíli rozbilo a donutilo mě vyskočit v jediné vteřině na nohy. Rozběhla jsem se za Sheyou, která zmizela pod hladinou, jen aby se zase vynořila a pak zase zmizela. Ilenia už tam byla, ta narozdíl ode mě ale asi nevěděla, že vlče neumí plavat. Já to věděla, to ale nic neměnilo na tom, že jsem pro Sheyu moc udělat nemohla. Byla už dost velká a když sebou takhle mrskala, neměla jsem sebemenší šanci ji vytáhnout. Vrhla jsem se přesto do vody za ní a pokusila se ji aspoň trochu podepřít. Doufala jsem, že mě nestrhne s sebou pod vodu. "Sheyo!" zakřičela jsem, abych přehlušila šplouchání vody. "Musíš hrabat nohama, slyšíš? Hrabej všema čtyřma a poplaveš! To zvládneš!" Musíš.

//U mě by aktivita snad měla být stále podobná, jako doposud. Na podzim mě asi čeká pár změn, ale aktivitu by to nějak dramaticky ovlivnit nemělo. Snad se brzy s Cynthií doplácám aspoň na chvíli zpátky do hor :D Jinak lov by byl fajn, můžu asi kdykoliv, shromáždění... se trochu bojím, nechci se úplně zasekat :/ Domluvu jinak upřednostňuju přes discord. A taky souhlasím že by možná chtělo trochu udělat pár změn v hierarchii, aby smečka líp fungovala i za tvojí nepřítomnosti...

Kolem to hučelo jako ve vosím hnízdě. Nevypadalo to ale, že by se někdo příliš hrnul do toho opravdu nějakou oslavu chystat. "Tak co? Už budou ty ryby?" zahučela jsem přes rameno, ale vypadalo to, že Nádhery plán je zcela v troskách. Nikde nebyla chutná hostina, nikdo nakonec ani nezpíval... a brzy se hosti začali rozcházet. Už bylo na čase, pomyslela jsem si, zatímco jsem se stále vyvalovala břichem vzhůru na písčitém břehu. Ilenie ještě stačila říct Norimu, ať se jde bodnout. Zasmála jsem se. "Bezva, dík." Zhluboka jsem si povzdechla a přivřela oči. Hukot kolem ustal a já doufala, že to znamená konečně chvíli klidu a odpočinku. "Hm, víš co, ono to tak nakonec bude asi stejně úplně nejlepší. Jen my tři a nikdo jiný." Když už jsem mluvila o naší trojici, krátce jsem se rozhlédla po Sheye, která předtím byla ve společnosti šedého vlka, ten ale už stačil zmizet a zcela zjevně se na mou dcerku sprostě vykašlal. "Pojď za námi," broukla jsem směrem k ní, "a s nima se nezabývej. Ti ví o oslavách úplný houby."
Blaženě jsem přivřela oči a nadechla se nočního vzduchu. "Bude ta pohádka?" popíchla jsem Ilenii. "Vybírám si to jako svůj dárek k narozeninám. Které jsem, mimochodem, měla už zjara," ušklíbla jsem se pobaveně. "Ale i tak je hezký, že si na to někdo vzpomněl." I když asi o čtyři úplňky později a vinou jedovatejch výparů ze sopky. Teda myslím. Co jiného by za tím asi tak mohlo být, než výpary, že? Haha...

Všude kolem začal panovat solidní chaos a já se vzdala jakékoliv snahy orientovat se v něm. Rozhodla jsem se pro novou taktiku, a to soustředi svou pozornost výhradně na Sheyu a Ilenii, které patřily ke mně, a vybodnout se na ostatní, které dirigovala Nádhera. Seděla jsem proto na břehu jezera jako přilepená a odmítala se do celého divadla jakkoliv zapojovat. Ostatně jsem to byla já, kdo měl narozky, ne? Hm... vlastně ne. Technicky vzato ne. Celé to bylo na palici a velice otravné a nepříjemné. Jenže Nádhera se do toho tak vžila. Kdo jsem byla, abych jí kazila radost, co?
"Pochybuji, že tohle je smečka," řekla jsem Sheye. "Tohle je spíš... blázinec." Sheye to ale asi nevadilo, sršelo z ní absolutní nadšení a už vymýšlela, co se bude lovit a jaká hra se bude hrát. Na písek. Nejspíš jsem z přítomných byla jediná, kdo si dokázal alespoň přibližně představit, co takové hry na sníh a na písek obnáší, ovšem v hlavě se mi okamžitě vynořila představa toho, jak se všichni rozsypou na zrníčka a zůstanou ležet na zemi. A prokázali by nám tím službu. Joo, to by bylo bezva. Shrabala bych si akorát zrníčka svých dvou společnic a odešla se svým kšeftem jinam, kde by mi k uším nedoléhaly Noriho kecy a poznámky Rezavo-ušky že Sheya je zase můj problém. Moje dcera, kravko.
To už tu ale byla Ilenia, která mě vytrhla ze zamyšlení a převelice ochotně se nabízela, že mě zabaví. Neubránila jsem se pobavenému úsměvu, když jsem viděla její poklonku a ucítila jsem, jak se oblak mrzutosti, který mě obklopoval, poněkud rozptýlil. "Cokoliv, jo?" protáhla jsem a přimhouřila šibalsky oči. Hlavně bacha. Jseš na tekným ledě. Ilenia na mě přitrouble hleděla a já jí nejspíš oplácela stejnou mincí. Rychle jsem odvrátila zrak. "Já vlastně ani nevím... co takhle, hm..." Bohové, už něco vymysli, vypadáš před ní jako trapka! "Pověz mi pohádku!" vyhrkla jsem nakonec první blbost, co mě napadla, a praštila jsem sebou do písku na záda, takže jsem teď k Ilenii vzhlížela vzhůru nohama. "A taky můžeš říct Norimu, ať se jde bodnout," dodala jsem, protože Vořechovy kecy jsem slyšela i na sto metrů daleko. A to jsem na své oslavě nemohla trpět, no ne?

Kdybych nevěděla nic o životě po smrti, nejspíš bych se domnívala, že jsem zemřela a propadla se přímou čarou do pekla. Jediné, co jsem chtěla, bylo vypadnout, jenže to nebylo tak snadné. "Ale ano, spěcháme," oponovala jsem Ilenii a snažila se tvářit co nejvíce významně, jenže vlčici to zkrátka a jednoduše přeletělo přes hlavu. Než jsem nás dokázala odtamtud vykopat, už bylo pozdě. "Pro tebe CYNthia, Vořechu," vycenila jsem na Noriho krátce zuby. "Tady moje kamarádka není hlavně ve své kůži a žádná překvápka vůbec vymýšlet nemá." Bohužel se nápadu už chytla i Sheya, která projevila značné nadšení. Vždyť ani nemám narozeniny. Rezignovaně jsem si sedla na zadek a pohroužila se do mlčení. Měla jsem pocit, že hodně brzy vyletím z kůže, jenže jsem tady nemohla nechat Krásu a Nádheru. Co bych pro ne nevytrpěla, co? Ha-ha.
Aby toho nebylo málo, zjevila se tu i ta vlčice, která si uprostřed bouře vykračovala s vlčetem po světě. Její jméno jsem asi ani neznala, a jestli ano, už jsem ho stačila zapomenout. "Přežily," zamračila jsem se. "A ty ses koukám svýho problému taky zbavila," poukázala jsem na očividnou nepřítomnost Lilac, Sheyiny kámošky. Krátce poté se objevil další vlk. "Jo," pronesla jsem pohřebně. "Bude oslava." Oslava dne, kdy Cynthii definitvně mrskne. No bezva. Jen tak na půl ucha jsem poslouchala Ilenii, jak všechny koriguje, aby dělali přesně to, co si představuje. Hm. Asi mi fakt chce udělat radost... i když jen kvůli tomu, že má vyzkratovanej mozek. "Něco ti v těch plánech chybí," podotkla jsem a mírně se usmála. "Kdo se bude starat o zábavu oslavenkyni, zatímco všichni budete lítat kolem a vymejšlet kraviny?"

//Sopka (přes Ainu)

"Ilenie, do prdele, zastav! Zabiješ se!" zahulákala jsem za vlčicí, jenže to bylo jako házet hrách na stěnu. Hnala jsem se proto za ní se Sheyou v patách tak rychle, jak jen mi to štěrkový sráz dovoloval. Tlapy mě pálily a štípaly, rameno úpělo a chvílemi jsem snad klouzala i po zadku, ale černá špička ocasu bílé vlčice byla pořád daleko přede mnou. "Achjo," posteskla jsem si a rychle zkontrolovala pohledem Sheyu, jestli zvládá. "Musíme za ní, než něco spíská."
Zdálo se, že si to míří k jezeru. Jakmile jsem se octla na pevné půdě a ne na příšerně strmém svahu, běželo se mi už mnohem lépe. Stejně jsem ale Nádheru nedohnala dříve, než se s někým dala do řeči. A s kým jiným by se mohla bavit, než s Vořechem? Zaúpěla jsem, když se ke mně dostaly útržky rozhovoru. Ráda, narozky? Oslavit? Protočila jsem oči a zvolnila tempo do klusu, abych k vlkům nedoběhla totálně zřízená. I tak jsem funěla jako blázen, když jsem se konečně dostala k Vořechovi, jeho jednooké kámošce a mé mentální pacientce. Doufám, že Sheya někde nezůstala, rychle jsem zkontrolovala, že je i má dcera stále naživu. Momentálně se ale nejspíš chovala rozumněji a zodpovědněji, než její plně dospělá parťačka. "Zdravím," přejela jsem přítomné pohledem. " Nazdar, Vořechu," věnovala jsem spešl pozdrav i Norimu. "Velice se omlouvám za chování své společnice," křečovitě jsem se usmála. "Stráášně rády bychom si s váma pokecaly, ale už jsme bohužel na odchodu, páč hrozně spěcháme, že ano, Ilenie?" Křečovitý úsměv se přesunul k vlčici, která se mezitím jaksi rozložila na zem a vypadal, že má totálně dost. No supr. Duši mi zvolna naplňovala rezignace a objímala má ramena jako dobře padnoucí kabát. Neměla jsem sebemenší kontrolu nad situací a začínala jsem se cítit strašně, strašně unavená.

//Mahtaë sever (přes Z. Galtavar)

"Já jsem slyšela, cos říkala," zahučela jsem a otočila pohled zase rychle hezky před sebe. "Jen jsem myslela, že jsem se přeslechla." Miglo jí z toho. To nic. Ono se to zase spraví. Jen z toho nesmíš vyvozovat žádné závěry a brát to příliš vážně a všechno bude v naprostém pořádku. Jo.
Sheyiny otázky alespoň trochu odvedly mou zvláštně rozjitřenou mysl jiným směrem. Vyptávala se Ilenie na oči a na sníh a na kdoví, co všechno. "Magii," doplnila jsem nepřítomně Nádheru, protože mi oči právě zajely ke svahu sopky, který se před námi zvedal. To znamenalo, že už jsme byly opravdu dost na severu. Ještě kousek a budeme doma. "Myslím, že Smrt něco prodá každému, kdo má čím zaplatit," řekla jsem Sheya. "A taky kdo má dost odvahy." Byla Sheya už dost stará na to, aby čelila té strašné vlčici? Skoro se mi chtělo říct, že ne... jenže ona už dávno nebyla malinkým vlčetem. Vlastně už to byla skoro mladá slečna. Nemohla jsem ji chránit před vším zlem světa.
Jak jsem uvažovala nad růstem a nevyhnutelným dospíváním Sheyi, skoro mi ani nedošlo, kam až jsme to vylezly. A pak už bylo málem pozdě. "Sopka! Proč jsme sakra lezly na sopku?" zeptala jsem se a po závrať vyvolávajícím pohledu do horké hlubiny jsem seběhla hezkých pár metrů dolů po svahu. Smrdělo to tady. "Pojďte odtud. Sheyo, Il - Ilenie?" Bílá vlčice se asi dočista zcvokatěla, válela se na okraji kráteru a chechtala se jako pomanutá. "Ne, nebudem tady bydlet! Bydlíme v horách. A tam taky půjdeme. Musíš se dát do kupy." Čoud se mi ovíjel kolem čenichu a svět se začal trochu motat a působit jaksi... vtipněji. Nebyla jsem ale přímo u zdroje jako Ilenia, takže jsem to asi nedostala v plné palbě. Jenže Ilenia pokračovala a já cítila, jak se mi do tváří hrne horko. Dělá si ze mně srandu. Utahuje si ze mně. Nějak mě prokoukla a teď se mi směje. "To není - to není vůbec vtipný!" stočila jsem uši dozadu a pod pokryvem srsti jsem byla úplně rudá. Kdybys nebyla blbá, nemusela ses teď cejtit ublíženě! ozval se otravný hlas v mé hlavě. A co když to myslí doopravdy vážně? Co pak? Jenže bílá už se kodrcala zase z kopce dolů. "Počkej!" S hlavou stále ještě trochu roztočenou a s nohama podivně lehkýma jsem se rozběhla za Nádherou, než si v tomhle divném stavu stačí znova ublížit.

//VVJ (přes Ainu)

//Šakalí pahorkatina

"Poslal ho na tebe. Určitě to udělal schválně." Supr. Vážně si to nepamatovala. Mohly jsme možná být se Sheyou rády, že si pamatovala alespoň nás dvě. Nechtěla bych, aby na mě Ilenia zapomněla. Bylo by fakt blbý přijít o takovou kámošku. Tvrdošíjně jsem se držela toho označení kámoška, ačkoliv to v některých chvílích nebylo zrovna snadné. Obzvláště, když se Nádhera hroutila do mého kožichu. Ucítila jsem zamravenčení až v tlapkách z její hřejivé blízkosti, jenže to už mi Ileniin hlas zařval přímo do ucha a ten krátký příjemný moment skončil. Dalo mi velkou práci netvářit se zklamaně. Co se to se mnou sakra děje? Přece nejsem nenormální. Nejsem na vlčice. Nejsem! Rázně jsem zavrtěla hlavou, odmítavě, ne-e. Jen jsem ráda, že ji to nezabilo. Jsem z toho pořád rozhozená. To je celý.
Vyprskla jsem smíchy nad Sheyinou poznámkou, než jsem se stačila zadržet. Vyzkratovaný mozek. Ilenii to ale moc vtipné nepřišlo. "Jen se ptej, Sheyo!" pobídla jsem vlče. Konec konců, zjistit rozsah poškození nemuselo být na škodu, ne? A ačkoliv jsem o Nádheru měla pořád celkem starosti... nooo... trochu pobavit na její účet jsem se snad taky mohla, ne? Za odměnu za projevenou empatii, starost a tak vůbec za prožitý šok.
Sheya se náhle, z ničeho nic, zeptala na ty liány. "Liány jsou na prd. Musím za tou Smrtí," zabručela jsem. "Mohly bychom to tam potom vzít. Stejně jdeme severním směrem." Netušila jsem ani, kam to přesně jdeme. Možná by neškodilo zas na chvíli zakotvit v Ragaru. Dát si voraz. Jak jsem se tak krátce zamyslela, lehce jsem sebou trhla, když Ilenia náhle prohlásila, že jsem skvělá. "Co?" zamrkala jsem a nejistě se po bílé ohlédla. To bylo... nezvyklé. Že by - ne. Pitomosti. Nic si nenalhávej, ani na to nemysli, pššš, pššššš, ššššš! Ji zasáhl blesk. Má právo na to bejt mimo. Tebe nezasáhlo nic, tak se koukej. Dát. Do kupy.

//Sopka (přes Z. Galtavar)

//Midiam
//Ok, klidně k sopce :D

Kráčely jsme pryč od toho maniaka. Tedy - já a Sheya jsme kráčely, Ilenie se spíše potácela. Ale kdo jí to mohl mít za zlé. Ačkoliv mi nebylo moc příjemné mít Sigyho za zády, byla jsem ráda, že ho opouštíme. Ani jsem se paranoidně neohlížela přes rameno. Moc dobře jsem věděla, že jak s tím jednou začnete, je těžké přestat. Proto jsem šla s očima upřenýma kupředu a hlavou hrdě vztyčenou. Už nic zkoušet nebude.
Ilenie sice tak nějak jakž takž šla, ale já se stejně nedokázala ubránit a každou chvíli jsem po ní opatrně mžourala, jestli třeba nějak nekolabuje nebo tak něco. Neměla jsem dojem, že by vlci sežehnutí bleskem měli chodit po světě, jako by nic, ale bylo mi jasné, co by mi bílá na nějakou námitku řekla a kam by mě poslala. A vůbec. Copak jsem její matka? Je dospělá. Ať si dělá co chce. Tak. Otázka, která od ní přišla, mě ale zaskočila. "Známost? Děláš si srandu? Proč bych se vůbec zabývala s takovou spodinou společnosti?" odfrkla jsem si. Asi je fakt v cajku, když už zas takhle srší vtipem.
Sheya měla pravdu. "Určitě to byl on. Nevím, kdo jiný by to byl - Awnay určitě ne, k té mi to nesedí, a nikdo jiný tam nebyl. Takovým zmetkům je i kousnutí málo. Zasloužili by spíš rozcupovat na kusy." Naštěstí se zdálo, že už i Sheya se postupně uklidňuje a Ilenie nehodlala nejspíš padnout k zemi a zemřít, čímž by způsobila ještě větší trauma nám oběma. Nakonec to možná celé bude ještě relativně v pořádku. V rámci možností. To jsem si teda myslela, než z Ilenie vypadla další otázka. "Ty... si snad nevzpomínáš?" otočila jsem se k vlčici s obezřetným výrazem, jestli to není nějaký další pokus o vtip. "Chtěl unést Sheyu do nějaký svojí jeskyňky a pak tě sejmul bleskem. Je to labilní maniak." Nepamatuje si to? No bezva. Že by jí to poškodilo mozek? To neznělo moc dobře.

//Mahtaë sever (přes Medvědí řeku)

Awnay mě svými slovy o stavu Ilenie příliš nepovzbudila, ale taky nepřekvapila. Jak by se asi mohla cítit? Však ji málem zabil. Bastard. Ani jsem se v tu chvíli příliš nepozastavila nad tím, jak asi černá vlčice může vědět, co Ilenia prožívá. Nakonec - copak za tím mohlo být něco jiného, než nějaká další zatracená magie? Kouzla mi už začínala pomalu lézt krkem. Byly z toho jen problémy. Když mě ale i černá povzbudila v názoru, že bylinky jsou pravděpodobně bezpečné, vděčně jsem přikývla. Ujištění se mi hodilo. Jinak jsem si totiž v tu chvíli nebyla jistá téměř ničím.
Zatímco jsem se Ilenii snažila vpravit byliny do tlamy, Sheya, která vypadala hrozně vyděšeně, se vydala pro vodu. A Sigy samozřejmě zase nedržel svou přechytralou tlamu zavřenou. Napočítala jsem do pěti, než jsem odpověděla, aby můj hlas nezněl až příliš vztekle: "Už není v bezvědomí." Vskutku nebyla. Mžourala kolem a chytala se mě za tlapu. Nebyla mimo. "Jen jí tu vodu dej, Sheyo. Byl to dobrý nápad." Pak, tišeji, aby to bylo jen pro její uši, jsem poněkud provinile dodala: "Promiň, že jsem na tebe ječela. Ruply mi nervy..." Nelíbilo se mi vidět Sheyu vyděšenou z celé té situace, nelíbilo se mi líbit Ilenii v takovém stavu. Nelíbilo se mi nic. A stejně...
Náhle se hlava vlčice zvedla ze země. Škubla jsem sebou. Nechtěla jsem si dovolit pocítit úlevu - co kdyby se všechno zase znovu podělalo? - ale přesto se tak stalo. "Já nebrečím," pronesla jsem rozhodně a znovu rázně zamrkala, abych svá slova učinila pravdou. Nebrečím. Proč bych taky brečela. Však je všechno fajn. Ilenia se ale evidentně tím zásahem blesku zbláznila. "To teda rozhodně nejsi." Ale vypadalo to, že bílá se jaksi probrala a hodlala odtud zmizet. Půjdem? Povzdechla jsem si. "Eh. Asi to bude nejlepší." Při tom jsem nevrle zamžourala na Sigyho - pokud je Ilenia opravdu schopná aspoň krátkého přesunu, budu jen ráda, když se jeho zbavím. Vstala jsem a sledovala poněkud útrpně, jak se Ilenia snaží o totéž. "Počkej, prosimtě," zabručela jsem nakonec a hodlala vykročit, abych jí pomohla, jenže to už se jí nějakým způsobem podařilo vstát vlastními silami. Tak fajn. Shlédla jsem ještě na Sheyu: "V pohodě?" Teď to vypadalo, že se budu muset starat o dvě. Snad se Sheya z šoku rychle vzpamatuje. Na tohle jsem tak úplně nebyla stavěná. "Tak vypadnem. Měj se," pozdravila jsem Awnay. Sigymu jsem pozdrav nevěnovala, pouze krátké vycenění zubů.
Pomalu jsem vykročila vedle bílé. "Jseš si fakt jistá, že bys měla někam chodit?" nadhodila jsem jakoby mimochodem a následně zavrtěla hlavou nad její poznámkou. "Jasně, že nelíbí. Je to úchylák. A vrah k tomu. Ale myslím, že otravovat nás už nebude. Jestli jo, natrhnu mu prdel. Mimochodem... hezky jsi ho hryzla, Sheyo," usmála jsem se hrdě. Poslouchat sice moc neumí, ale z tý holky jednou něco bude.

//Šakalí pahorkatina

Aby těch katastrof nebylo málo, Sheya opět dělala přesný opak toho, co jsem jí řekla. Zatracená puberta! Místo toho, aby se klidila někam stranou od toho nebezpčeného individua, vrhla se přímo po něm a zakousla se mu do ocasu. "SHEYO! Běž od něj a říkám to NAPOSLED!" křikla jsem, už jsem byla v ráži a Sheyiny vylomeniny byly jen dalšími kapkami do poháru, který už přetékal. Možná později bude čas cítit se špatně, že řvu ve vyhrocené situaci na vlče - vlastní vlče - ale ne teď. A abychom byli úplně fér, nebyla jsem to já, kdo u podobných úchylů navrhoval kastraci? Sheya se jen tak trochu netrefila - a on ji nekousl na oplátku. Naštěstí. Místo toho se začal dušovat, že to není jeho práce. "A kdo to teda byl? Nějaký skřítek Kvítek vyběhl ze země a seslal na ni blesk? To asi ne, co?" prskla jsem. Já to nebyla, Sheya už vůbec ne a i Awnay jsem měla zafixovanou jako někoho příliš normálního, než aby udělal něco takového. Jediný narušený tady byl on. A to z něj činilo hlavního podezřelého.
Awnay přebrodila řeku a stanula vedle Ilenie. Ucítila jsem, jak mi srst na hřbetě samovolně vstává, ale přinutila jsem se ke klidu. Jen chce pomoct. "Opatrně," přikývla jsem a pozorovala, jak si vlčice ověřuje, že Ilenie stále ještě dýchá, stále ještě... "Žije."
Netušila jsem, co dělat, jak bílé vlčici pomoct. Rada přišla z místa, které bych čekala nejméně. Od Sigyho. Načechrala jsem si hřbet a přimhouřila oči, když jsem ho poslouchala. Nevěřila jsem mu ani čumák mezi očima. Možná chce pomoct a možná... lže. Možná ji chce jen dorazit nějakým jedovatým bejlím. Ale měla jsem snad na vybranou? "Fakt doufám, že nekecáš," pronesla jsem chladně a rychlým krokem se vydala pro ty kytky. Nechtělo se mi opouštět Ilenii na moc dlouho. Protože je to kámoška, opakovala jsem si v hlavě a zadupávala ten vtíravý pocit, který mi tvrdil, že si lžu. Utrhla jsem od každé rostliny jednu a sama z každé opatrně uždíbla. Doufala jsem, že kdyby byly skutečně jedovaté, aspoň po chuti bych něco poznala, ale tyhle chutnaly... no, ne zrovna dobře, ale rozhodně ne nebezpečně. Kdybych jen věděla víc o bylinkách...
Vrátila jsem se k Ilenii a ostatním, modrou i fialovou květinu v tlamě. Položila jsem je na plochý kámen a v rámci možností rostliny podrtila, jak radil ten maniak. Nemůžu uvěřit, že ho fakt poslouchám. Ale není moc na výběr. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala bylinky nějak nacpat Ilenii do tlamy, se vlčice náhle pohnula. Naše tlapy se dotkly a jí z hrdla vyšlo tlumené cosi. "To... nic," zamumlala jsem pokud možno povzbudivě. "Všechno... Bude to v pořádku." Kecy. Víš houby.Vrhla jsem rychlý pohled na vlky kolem sebe. Ale k čertu s tím. Pomalu jsem se položila bok po boku zraněné vlčice. "Sněz to. Mělo by to pomoct," řekla jsem a pokusila se jí nastrkat podrcené bylinky do tlamy. Nevěděla jsem ani, jestli mě slyší. "Bude to v pořádku," opakovala jsem znovu a cítila se jako špinavý lhář. Nevěděla jsem nic. A hrozně to bolelo, protože to bylo jako znova prožívat ty nejhorší chvíle mého života, kdy jsem přesně stejně ležela po boku nejlepšího přítele a sledovala, jak pomalu klouže pryč z našeho světa. Minulost tě vždycky dožene, bídná mrcha. Rychle jsem zamrkala. Žádné slzy.

Má výzva k Sheye, ať přestane kecat a jde, se nesetkala s žádnou odezvou. Vlče vesele tlachalo dál a v očích Sigyho se usazoval prazvláštní výraz. Všimla jsem si naléhavého pohledu Ilenie. "Sheyo, jdeme!" zavelela jsem rázně. Ani já už tu najednou nechtěla být. Ten úchyl mohl být nebezpečnej. Mužem si ho podat, až tu nebude Sheya. Vykročila jsem k vlčeti, abych ho klidně odtáhla, když nechtěla jít, když vtom v naší bezprostřední blízkosti cosi vybuchlo.
Zabrněly mě tlapy a leknutím se mi málem zastavilo srdce. Až důvěrně známý pach ozonu mě vytrhl z transu a já si uvědomila, co se stalo. Elektřina. Sesmažil Ilenii magií elektřiny. A už se Sigy hnal k vlčici, dokonce měl koule na to tvářit se překvapeně. Prudce jsem vyrazila a strčila do něj tak silně, až mi ve slabém rameni vybuchla exploze bolesti. "Nešahej na ni, ty parchante!" zařvala jsem, naježená jako bych tu ránu dostala sama. "Sheyo! Mazej někam stranou, drž se dál od toho magora!" křikla jsem ještě po vlčeti a sklonila se k bílé vlčici.
Žila. Ještě ano. Byla ale zkroucená v křeči a oči jí nevidomě těkaly kolem. "Ilenie," vypravila jsem ze sebe tiše. "Jsi-" Není. Jasně, že není v pořádku. Nasucho jsem polkla, pocítila jsem v nitru strach, nenávist a ještě cosi dalšího. Něco takového mě dusilo, když jsem viděla umírat Zywiho. Ale ona neumře. "Řekni něco," vyzvala jsem ji polohlasem. Bála jsem se jí dotknout. Co když dostane nějaký křeče nebo něco? Co s ní mám dělat? Vrhla jsem pohled plný jedu na Sigyho. "Už jsi spokojenej, ty zas*anej psychopate?" zasyčela jsem jako zmije. Udělej krok. Šáhni na Sheyu nebo Ilenii a zabiju tě. Slyšet mě nemohl - nejspíš - ale výhružku mohl jasně číst v mých očích.

Úchyl naštěstí Sheyu hned nepopadl a netáhl někam do kša. To měl teda kliku, jinak bych si ho podala. Bychom si ho podaly, opravila jsem se, protože teď jsem měla po boku Ilenii, která byla pěkně rozjetá. Sheya si ale z ničeho nic nedělala a s klidem nás začala tomu divňákovi představovat. "Ehm, ehm," významně jsem si směrem k Sheye odkašlala a zavrtěla hlavou, aby mlčela, jenže už bylo pozdě. Už to plácla.
"Hele, drahouši, ona tu nebyla sama. Že ty seš slepej, hluchej a bez čichu, že si nevšimneš dvou slečen v nejlepších letech o tři metry dál, to není náš problém. A už vůbec ne důvod, abys nám bral vlče. Magore," prskla jsem ještě pro dobrou míru. S Ilenií bychom z tebe udělaly třásně, ty zvrhlej úchyle, jen si zkus na ni sáhnout.
Uvědomila jsem si, že naše vystoupení někdo sleduje z druhého břehu. Zaostřila jsen tím směrem. "Awnay?" zamumlala jsem si pro sebe. Vlčice měla schopnosti vyskytovat se ve společnosti různých individuí. Fiér ale aspoň nebyl pedouš. Zavrtěla jsem hlavou. Hlavně, když se dobře baví, že... cizí neštěstí je vždycky nejsladši, atakdál.
"Sheyo, už se s ním nebav a pojď sem. Nevím, co ti povídal, ale nevěř mu." Pak jsem onomu Sigymu věnovala ošklivý úsměv. "Jestli tě ještě někdy uvidím poblíž své dcerky, poznáš hněv Císaře Spravedlnosti. A tady Kněžka ti udělá na zadku další dírku. Že ano?" zamrkala jsem na Nádheru. Když se zlobila, byla tak... Kuš.

//Kaskády

Poklusem jsem nechávala za zády smradlavé vodopády a držela se po boku Ilenie, která si mě se zájmem prohlížela. Cha, však je taky na co koukat! pomyslela jsem si a dala si záležet, abych se nesla co nejelegantněji, ač má chůze byla už asi navždy trochu nepravidelná. Proč se vlastně tak snažím? došlo mi vzápětí. Přece ji nepotřebuju okouzlovat. Vždyť je to vlčice. Zatřásla jsem hlavou. Už mi hrabe. Je to kámoška, to je tak celý. Z Ilenie naštěstí v tu chvíli vypadla otázka, takže jsem nad svým mentálním stavem nemusela dále dumat. "Víš, že na tohle se dámy neptá?" protáhla jsem. "Ale že jsi to ty - tohle je mé čtvrté jaro. Nejlepší léta, pokud se ptáš mě. " Já budu samozřejmě v nejlepších letech stále.
To už jsem ale i já zpozorovala, že Sheya běžela napřed a už se vybavuje s cizinci. Sheyooo, zaúpěla jsem v duchu a vyběhla za ní společně s Nádherou. Ta vypadala... překvapivě ochranitelsky. Cosi jsem uvnitř pocítila, když jsem spatřila, jak se hrne do obrany Sheyi, ale rychle jsem ten pocit odehnala. "Jo, je tu s náma, takže bacha," naježila jsem se na hnědého vlka. "Přijde ti normální lákat na potkání vlčata někam do svý jeskyňky? Mě teda ne, úchyláku jeden. Kolik jsi říkal, že jich tam máš?" Sheya rozhodně jeho sbírku nedoplní. Možná bychom měly osvobodit i ta další. Určitě potřebujou pomoc. Nebyl by to první hrdinsky čin naší supr trojky.

Celé bolestivé, trapné, potupné a smrduté vystoupení má střeva zopakovala ještě jednou. Nohy se mi dočasně proměnily v klepající se sulc. Jen tak polovinou mysli jsem vnímala šramot v okolních křoviskách. Sheya zřejmě taky musela znovu a ani Ilenie neunikla téhle ráně osudu. Co to je? Něco ze žrádla? Ale Nádhera s námi nejedla. Že by Gallirejský kraj postihla nějaká nákaza? Či snad bylo něco ve vodě? Ať tak, či tak, své dílo jsem dokončila a ačkoliv jsem měla pocit, jako by mi střeva někdo důkladně vyždímal, vypadalo to, že je po všem. Vyštrachala jsem se z křovíčka k těm dvěma, které už asi taky skončily. Sheya se právě dožadovala vody, což jsem schvalovala. "Jasný. Pojďme." Dál jsem to komentovat nechtěla, ale Nádhera si neodpustila poznámku. "Jo. A voňavé jak pole levandule," zakoulela jsem očima a zamířila za nimi. Naše nezničitelná trojka byla zase pospolu.

//Midiam