Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Žádné houby jsem aspoň podle slov vlčete neolizovala, takže buď jsem byla obětí nějaké divné optické iluze, bláznila jsem a nebo se černobílák opravdu rozdvojil. Sheya vypadala nejistě, tak jako skoro pokaždé v přítomnosti cizích vlků, což byl problém, který jsem já neměla. Viděla jsem něco divnýho - šla jsem zjistit, o co jde. Pak si můžu stěžovat, že pořád lítám v průšvihu. Zvědavost byla holt mou metlou. Aspoň jsem se ale postavila o půl kroku před vlče, aby Černému i Bílé bylo jasné, že na pískle se nešahá a Pískleti zase aby bylo jasné, že kdyby něco, budu ji chránit.
Černý mi ve vší stručnosti odpověděl, že tu nikdo takový nebyl. Střihla jsem ušima. "A já bych zas řekla, že jo." To bylo vzápětí potvrzeno Bílou, zatímco Černý se tvářil nelibě, ale mlčel. "A kam zmizel, ten... nedobrý společník?" mrskla jsem ocasem. "Do země se nevsáknul." Začínala jsem si být jistá, že ti dva patří k sobě. Vypadali jako dvojčata, včetně jizev, akorát jedno vyšisované od sluníčka a druhé zase poněkud připálené.
Sheya projevila obavu o žaludek Bílé, což po setkání s poblijónem nebylo nic divného. Ovšem vyděsila ji absence jejího - jejich - oka. Očí? "Klídek, pískle," mrkla jsem na ni. Mě to tak divné nepřišlo, můj starý kamarád měl taky oko jen jedno a tudíž jsem to původně přešla jako nic, byla jsem zvyklá hledět do nesouměrné tváře. Teď mi to ale přišlo jako poslední potřebný důkaz mého zdravého rozumu. Nemohli mít stejná zranění. To bylo ujetý. "Oba najednou, jo?" pohlédla jsem na Bílou pochybovačně. "A o ucho taky, žejo. Já to věděla! Vy jste předtím byli jeden, co?" zeptala jsem se s ulehčením. Pravděpodobně jsem nebyla šílená.
Zajela jsem pohledem k Černému, kterému jako by uletěly včely. Celou situací vypadal dost otráven a já ho celkem chápala, pokud se stal obětí zdejších kouzel, měl asi pěkně zkažený den. Zato Bílá vypadala vesele. "To je teda gól. Bylo to schválně nebo je v tom zas nějaká čertovina? Nějaká vyšší moc trhá vlky vejpůl? Myslela jsem, že mi hrabe, když jsem to viděla," zajímala jsem se. Když už jsem strkala čumák do cizích záležitostí, tak pořádně. Tohle bylo... zajímavé. Omluvně jsem mrkla na Sheyu po mém boku. Byly jsme tu kvůli něčemu jinému, jenže... nemohla jsem si pomoct.

//Východní Galtavar

"Těžko říct," přejela jsem kritickým okem ono živoucí shromáždění na planině. Byla bych dala tlapu do ohně za to, že jsem tam zahlédla sněhobílý kožich Poblijóna Patizóna, ale nezastavovala jsem, abych to zjišťovala. Jen ať se od nás drží hezky dál a zvrací na někoho jiného. "Někteří vlci jsou zkrátka radši tuláci. Je to sice těžší způsob života, ale má něco do sebe. Já se taky nějakou dobu toulala. Když máš dobrou společnost, může to být super. Zažiješ spoustu věcí, poznáš nová místa..." Nechtěla jsem ale zabředávat do vzpomínek. Moje tulácká společnost byla dávno pryč, všichni nejbližší přátelé mrtví nebo ztracení. Tím ony příjemné vzpomínky dostávaly poněkud nahořklou pachuť. Cílevědomě jsem mířila k blyštivé hladině jezera před námi. Viděla jsem, že u něj někdo sedí, nějaký černobílý tragéd, ale dvakrát jsem se tím nezatěžovala, bylo dost místa pro všechny a i já bych celkem ocenila, kdyby se mi podařilo z vlčete smýt pach Patizónova výtvoru.
"S klukama to je holt těžký," pokrčila jsem rameny. "Prý dospívají pomaleji. Já bych řekla, že nedospějou nikdy, aspoň většina z nich - mozek se jim sekne někde mezi dětstvím a dospělostí a pak to vypadá tak, jak to vypadá," bručela jsem. Kdy jsem naposledy mluvila s nějakým fešákem, co by stál za hřích? Tady o takovýho nezakopnu, jak je rok dlouhej. Zato blbečky jako by tady pěstovali. Nehodlala jsem ovšem kvůli nedostatku vhodného materiálu na partnera slevovat ze svých nároků. Nespokojila bych se jen tak s nějakým Pepíkem z bažiny. To radši umřu sama. A vůbec. Co s chlapem? Pcha! Následující otázku jsem tak trochu čekala, ale musela jsem odpovědět záporně. "To se mi tedy ještě vážně nestalo, náš mistr Poblijón předvedl fakt ojedinělé čístlo. Ale tys to zvládla statečně." Svým způsobem měl vlček kliku, že to vyhodil na Sheyu a ne na mě, v takovém případě by si ho doma v Asburgu museli možná poskládat z více částí.
Byly jsme už téměř u jezera. Vzhlédla jsem a náhle se zarazila. Byla bych přísahala, že se ten černobílej několik metrů před námi právě rozpůlil. Pomalu jsem zamrkala. Přemýšlela o tom, co jsem viděla. Pak jsem zamrkala znovu. Vlk zůstal rozdělenej. "Sheyo," oslovila jsem opatrně vlče, zatímco jsem ze vzdálenosti několika metrů pozorovala černého a bílého vlka, který byl před chvílí jedním celkem, "neviděla jsi mě olizovat žádný divný houby, že ne?" Cítila jsem, že můj křehký zdravý rozum je nějakou vnější silou postrkován k okraji vysokého útesu. A to zrovna ne. Obezřetně jsem vykročila, odhodlaná tomu přijít na kloub, zapomínajíc na to, že jsem tu šla mít pozvracené vlče a ne řešit divnou záhadu, která mohla být klidně optickým klamem. Zastavila jsem v bezpečné vzdálenosti od těch dvou a ještě jednou je změřila pohledem. Jeden bílý, druhý černý, oba trochu do zelena a oba vypadali trochu zmateně. "Zdravím," pronesla jsem bez okolků. "Hele... mám kontrolní otázku, je to strašně důležitý." Důležitý k tomu, abych věděla, jestli mi hrabe nebo ještě ne. "Neviděli jste tady takového černobílého podivína? Před chvílí tu byl, a najednou puf, je v čudu," zaobalila jsem to pro případ, že by žádný takový vlk nikdy neexistoval a já se na nějaké náhodné kolemjdoucí nevytasila s absurdní otázkou typu čus, nerozdělil ses před chvílí na dvě půlky?

//Kaskády (přes Východní hvozd)

"Bude to holt muset zvládnout," pokrčila jsem rameny. "Já toho poblijóna nahánět nebudu." Byla to rozhodně velice zvláštní příhoda, bez které bych se klidně obešla. Jenže co se stalo se nedalo odestát a já teď měla ve vzpomínkách nesmazatelně zapsanou scénu toho, jak Patizón hází šavli na hlavu mé svěřenkyně. Co já tady taky všechno ještě zažiju, pomyslela jsem si. Nebyla jsem si popravdě ani jistá, jestli dávám přednost magickým podivnostem nebo výlevům zdejších obyvatel. Obojí stálo za to a obojího bylo dost k tomu, aby mě to dohánělo k absolutnímu šílenství.
Kvůli Sheye jsem se nicméně musela aspoň jakž takž ovládat. Měla jsem za ni koneckonců zodpovědnost a nemohla jsem prostě vytéct a začat kopat do stromů a kamenů kolem, ačkoliv bych chvílemi opravdu moc ráda. Možná na mě péče o vlče měla trochu blahodárné účinky. "Budeme muset doufat, že to co nejdřív přejde," řekla jsem pískleti, kterému vadilo, že smrdí jako žumpa - tomu jsem se moc nedivila. "Déšť to snad trochu smyje a kus před námi je jezero, tam bych ti to mohla zkusit umýt ještě jednou. U vodopádů jsem to trochu odflákla, ale už jsem odtamtud chtěla zmizet," přiznala jsem. Jezero by opravdu nemělo být moc daleko. Doufala jsem jen, že u něj bude klid a už nenarazíme na žádné další pobudy a jedince se žaludečními či jinými potížemi. Chtěla jsem, aby to byl normální výlet, jenže to tedy opravdu nevyšlo. Nejdřív záplavy, teď tohle. Co přijde dál? Asi bychom to měly urychleně střihnout do hor, než se na nás snese nějaký boží hněv, nebo tak něco.

//VVJ

//Saturn se hlásí též c:

Bělouš nám sdělil, že si některé věci jaksi nepamatuje. Takže je to jasný. Třísknul se někde do hlavy a rodiče ho v tomhle stavu nechaj lítat po světě a blít na všechny kolem. To je teda výborný. Důkladně jsem si Patizóna prohlížela, ale žádné viditelné zranění na něm nebylo.
Vytrhla mě z toho Sheya. "Něco je s ním rozhodně špatně," potvrdila jsem a obrátila se zase k bílému, který se bránil nařčení z toho, že si o nás myslí, že jsme zlé. "No fajn," povzdechla jsem si, nehodlala jsem se s ním hádat, že nebezpečný může být vlk každé barvy. To byla práce pro jeho opatrovníky, kteří tedy dle mého názoru neodváděli zrovna prvotřídní práci. Můj problém to nebyl.
Sheya začala s Patizónem smlouvat o tom, jak vysoká bude cena za odpuštění a já se mírně ušklíbla. Tak se to dělá. Patizón se ani nesnažil bránit. "Ale teď už mazej," popohnala jsem ho, ale ani to nebylo třeba. Poblijón odběhl, jako by mu za patami hořelo. Sledovala jsem ho pohledem, pak shlédla k Sheye, kolem které se vznášel ne zrovna příjemný odér. Stejně jako kolem celého tohohle místa. Najednou jsem byla celkem ráda za déšť, který ten smrad snad brzo smyje.
"No, tak to byla teda chuťovka," utrousila jsem suše. "Víš co? Pojďme odtud. Tady nás zjevně nic dobrého nečeká." Patizón mi úplně zkazil odpočinek a já tu už nechtěla zůstat ani minutu. Rozhlédla jsem se. "Tudy," vybrala jsem směr do lesa a vykročila vpřed. Zdálo se, že na světě existují různá nebezpečenství, která by mi ani normálně nepřišla na mysl. Že někdo je agresivní maniak je jedna věc, něco jiného jsou ale takovéhle nepředvídatelné hrozby. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se za chůze písklete. Schytala to přece jen plnou palbou.

//Východní Galtavar (přes Východní hvozd)

Patizónův magický trik s obracením vlastního žaludku Sheyu znechutil natolik, že ho vzápětí napodobila. Octla jsem se tedy v jakémsi vlčecím blicím kroužku, z čehož jsem vskutku nadšená nebyla. Okamžitě jsem začala pískleti obličej čistit u vody, zatímco původce všech potíží koktal a měl slzy na krajíčku, když jsem se do něj pustila. "To bys možná neměl pobíhat po širém světě, jestli jseš nemocnej," sdělila jsem mu svůj vlastní názor na situaci, zatímco jsem soustředěně drhla svinstvo z Sheyiny tváře. Naštěstí to šlo dolů celkem dobře, byla to však extrémně nechutná záležitost.
"Všichni ne," odpověděla jsem mechanicky na otázku písklete. "Jenom drtivá většina." Pak jsem si prohlédla své dílo. Sheya už vypadala zase jako vlče, ne jako nějaký nepovedený experiment. "A je to." Malá ovšem neztrácela čas a hned se do Patizóna taky pustila. "Možné je všechno. Nemáš otřes mozku? Z toho by ti mohlo být zle," otočila jsem se k bílému vlku. Ten už vypadal, že je před zhroucením. Ta dnešní mládež, pomyslela jsem si, jako bych snad byla pamětnice. Trochu se na ně houkne a už se valí slzičky. "Nebul," oslovila jsem Patizóna už o něco méně příkře, ač v mém hlase byl stále osten chladu. "Nic se ti neděje, nikdo na tebe ani nešáh. Zatraceně jsi mě vyděsil, to je to," zabručela jsem. Nabídku pomoci jsem ale zavrhla rázným zavrtěním hlavy. "Radši nepomáhej, prosím tě. Největší službu nám udeláš, když se naučíš zvracet na zem a ne přímo na vlky kolem sebe. Měl bys asi mazat domů, takhle jsi veřejným ohrožením," pobídla jsem ho, už jsem s ním nechtěla mít nic společného. "Trefíš?"

"Vlastně ano, něco takového," potvrdila jsem ohledně toho zlého pocitu. "Někdy prostě narazíš na vlka a hned cítíš, že něco není v pořádku." Vzápětí mi ale Sheya téměř vyrazila dech. Máma? Vyvalila jsem na ni oči, jako by mě tím slovem přetáhla po tlamě. "Tvoje m...?" Zmateně jsem zamrkala. Copak... mě má tolik ráda? Nebo to jen... plácla? No výborně. Na takovou konverzaci jsem absolutně nebyla připravená. "To - to asi není tak jednoduché." Jenže než jsem se dostala v naší rozmluvě dál, přiřítil se sem onen bělavý mladík a na chvíli mě z nutnosti odpovídat vysvobodil.
Chvíli byl velice zaražený, nicméně nakonec ze sebe vykoktal, že vlastně asi někoho hledá. Pokynula jsem mu hlavou, ať pokračuje. Sheya hned nadšeně oznámila, že mladej vypadá jako sníh a ptala se, jestli se ztratil. To se ale ptala té nesprávné. "Inu, to se brzo dozvíme, že?" obrátila jsem ke staršímu vlčeti. Vysvětlil mi svou situaci. "Takže ses zaběhl," pokývla jsem. Popsal mi, jak vypadaly jeho společnice. Nápadně jsem ztuhla, když Sheyu označil jako mou dceru, ale nebránila jsem se. Nebyl vhodný čas na rozebírání citových vazeb... i když na ten hovor asi taky brzo dojde. "Ty vlčice jsme bohužel nepotkaly, ani motýly," zavrtěla jsem hlavou. "Kde jsi je viděl naposledy?" Celkem se mi ulevilo, že to není další opuštěná duše, o kterou by bylo třeba pečovat - jedna stačila. Ale nákladní oř by se hodil, posteskla jsem si lehce.
Jenže Sheya měla jiný názor a vlčka si chtěla nechat. "Nemůžeme si jen tak nechávat cizí vlčata," pohlédla jsem na ni, stěží skrývajíc pobavení. Běláskovi se to nicméně vůbec nezamlouvalo. Před chvíli cosi spokojeně mlel, teď ale ztuhnul a blekotal, že si ho nechat nemůžeme, načež se představil nejabsurdnějším jménem, jaké jsem kdy slyšela. "Tak to pochybuju," vyprskla jsem. Byly tu nejrůznější případy, ale aby rodiče pojmenovaly vlče Patizón? To sotva. "Ale budiž, Patizóne. Řeknu ti, jak to uděláme. Já a Sheya míříme do hor, ale nemáme nijak zvlášť na spěch, takže by asi bylo nejlepší, kdybychom tě doprovodily do té tvé Asgramské smečky, nebo jak že," vyložila jsem mu svůj velkorysý návrh a čekala, co on na to. "A nemusíš se tak nervovat, mimochodem. Nic ti neuděláme." Naše upatlané zjevy sice asi nebudily zrovna důvěru, ale co se dalo dělat. Buď mohl přijmout moji pomoc, nebo jít své kámošky hledat sám. Ať už jsem byla jakákoliv, dvakrát se mi nezamlouvala myšlenka na ponechání zaběhlého vlčete v záplavové zóně, aniž bych mu aspoň nabídla pomocnou tlapu.
Jenže to, co Patizón udělal vzápětí, mi totálně vzalo vítr z plachet a dost hluboko pohřbilo mou ochotu mu pomáhat. "Husu?" zkusila jsem, což byla jediná věc, kterou jsme v nedávné době jedly - za vteřinu už na tom ovšem nezáleželo, protože mladému pánu se nejspíš myšlenka na husu vůbec nelíbila a než jsem stihla mrknout, vyhodil obsah svého žaludku přímo na tvář Sheyi. "No tyvole, copak jseš padlej na hlavu?" vyštěkla jsem po něm zcela šokovaná a odstrčila znesvěcenou Sheyu z jeho dosahu, ačkoliv škoda už byla napáchaná. "Když už musíš blít, tak na zem, u všech bohů na nebesích! To tě doma nenaučili? Podívej se, co děláš!" hubovala jsem cizí vlče a postrkovala Sheyu směrem blíž k vodopádům, aby si mohla opláchnout obličej. Proč zrovna já? Přejela jsem poblijóna pohledem od hlavy k patě. Nevypadal zrovna dobře. "Jseš nemocnej, nebo otrávenej?" otázala jsem se ho chladně. Ještě by to s ním mohlo seknout, to by mě v tom Asburgu určitě pochválili, až sem přijdou. Ještě by to svedli na mě. Pak jsem se obrátila k Sheye: "To nic, pískle. To umejem," řekla jsem tiše a namočenou tlapou začala s nejhlubším odporem to svinsto stírat. Samotné se mi z toho zvedal žaludek, ale svou svěřenkyni jsem takhle nechat nemohla. Tady by se z toho fakt jeden podělal.

"Když je vedro, ráda se osvěžím v řece nebo jezeře," shrnula jsem stručně svůj vztah k vodě. Že by mě plavání či vodní hrátky nějak hodně bavily, to se říct nedalo, ale občas to dokázalo být příjemné, to jsem popřít nemohla. Další téma však už na vysvětlení bylo těžší: "Zlí vlci... to je těžký. Někdy to nepoznáš na první pohled. Ne každý cizí vlk je zlý - jako třeba Kaleo. Jenže někteří zkrátka nemají dobrý úmysl. Často ti to může napovědět jenom to, že máš z toho druhého prostě špatný pocit." Urputně jsem přemýšlela, jak to vlčeti podat. Nechtěla jsem, aby si to přebrala tak, že nemá nikdy nikomu věřit, ale zase na druhou stranu jsem do ní nechtěla zasévat přehnanou bezstarostnost. "Je zkrátka lepší dávat si trochu pozor, než toho druhého lépe poznáš a nevěřit hned bezhlavě každému."
Pokrčila jsem rameny: "Kousl raději mě, protože se my dva nemáme rádi. A když se dva vlci nemají rádi opravdu hodně, poperou se, aby bylo vidět, kdo z nich má navrch. Jenže on nebojoval spravedlivě, protože je to zbabělec. Takže vyhrál. Nedal mi šanci." Zamračila jsem se. Nebylo to téma, o kterém bych ráda mluvila i nadále. Zakar ve mně probouzel spalující nenávist. Sheya ji ale zmírňovala svými slovy, které mě přiměly v úsměvu: "Tak jo, pískle. Budeme se zkrátka starat jedna o druhou a chránit se navzájem, jasný? Tak to kamarádi dělají." S tím jsem se pohodlně uložila na zem a protáhla si ztuhlé nohy. "Nemusíme spát. Jen si chvíli posedíme..."
Naslouchala jsem šumění vodopádů a vychutnávala si, jak únava z mého těla zvolna mizí. Kdyby se počasí chtělo umoudřit, bylo by to opravdu výborné, jenže k tomu se zřejmě neschylovalo. Na okamžik jsem zavřela oči, ale hned jsem je zase otevřela, když jsem zaslechla cizí hlas. Vlčecí hlas. Nastražila jsem uši. Kdo je to? Pach byl zcela neznámý. Snad ne další sirotek, zasténala jsem v duchu, ale to už byl původce hlasu tady. Vběhl přímo k nám, zarazil se v půli slova a třeštil na nás oči, jako bychom byly nějaký neobyčejně vzácný přírodní úkaz. Na sirotka ovšem nevypadal. Bylo to už značně odrostlé vlče. "Čau prcku," oslovila jsem ho a pozvedla tázavě obočí. Vypadalo to, že světlý vlček jaksi ztratil řeč. Vypadám snad, že žeru vlčata? Možná se domníval, že s sebou Sheyu tahám jako živou konzervu. Nebo zkrátka očekával, že za zatáčkou bude čekat někdo jiný. "Hledáš někoho?" nadhodila jsem první otázku, která mě v této situaci napadla a zadoufala, že mi na krku nezůstane i tenhle. Ale už je velkej. Moh by mi pomáhat lovit a dělat nákladního oře. To by bylo dobrý.

//Kiërb přes Vřesový palouk

"Smrt by ti takovou magii dát asi mohla, pokud bys jí za ni nabídla dost." Smrt v tomhle ohledu uměla asi leccos, ale muselo se dávat bacha, aby se to neobrátilo proti vám. Jako ten Falionův Consiliněco - ukecaný zloděj podob, co se pomalu nedá ovládat? Výtečné. Něco takového bych fakt chtěla mít na sobě přilepený.
"No, násilím tě nutit nebudu," pokrčila jsem rameny, ale potěšeně jsem se usmála, že je pískle ochotné to aspoň zkusit. "Byla bych fakt ráda, kdybys to vyzkoušela. Třeba se ti to dokonce zalíbí." Něco takového byl možná až moc odvážný cíl, ale byla bych se spokojila i s tím, kdyby se Sheya neměnila v blízkosti vody na klepající se hromádku neštěstí.
Dokonce i pach bažin byl předmětem vlčecího zájmu. "Je tam mokro a spousta bláta. Pořád tam něco hnije. Není tam obvykle nic zajímavého k vidění, můžeš tam maximálně zapadnout do bahna." Naštěstí můj návrh odpočinku byl přijat bez debat. "Trochu bolí, ale hlavně je slabá. Mám dojem, že mi jí kousek chybí," zamžourala jsem nelibě na jizvu na svém rameni. "Časem snad zesílí. A jestli budu trénovat s tebou, tak to bude coby dup," zasmála jsem se, ač zas tak vesele jsem ty své vyhlídky neviděla. Mohla jsem chodit, běhat i plavat, ale jedna strana byla víc na prd než ta druhá. "Je to od tebe hezký, ale s tím, co mi ublížil, si to vyřídím radši sama. Nechci, aby ublížil i tobě. Je nebezpečný," řekla jsem o poznání vážněji. "Nechci, abys přišla k uhoně kvůli mým sporům." Ti, co stáli za mými zraněními, byli vlastně dva, ale já celou vinu házela na Zakara. Styx plnila mé poslední přání a... dobře, i svůj žaludek, ale zdaleka jsem se na ni nehněvala tolik, jako na toho vymaštěného vořecha.
Došly jsme ke skalám a mě došlo, že po nich hučí vodopád. Usadila jsem se u velkého balvanu dál od bouření vody a doufala, že to pískleti nebude vadit. "Vystupovat," zvolala jsem a čekala, až vlče sklouzne z mého hřbetu. "Chvíli si oddychnem. Tady to je celkem hezký, ne?"

//Zubří vysočina (přes Zarostlý les)

"Jestli existuje vlk, který umí chodit po vodě, pak já ho ještě nepotkala." Sheyin nápad s běháním po hladině byl vcelku zajímavý a jistě by se to velice hodilo, kdyby to ovšem bylo proveditelné. Na Galliree bylo ale možné skoro všechno. Kdyby zahrnula Smrt drahým kamením, možná by jí takovou schopnost darovala. Prozatím však mělo pískle smůlu. "Je mi jasný, že se ti do toho nechce. Ale možná to v létě budeš vidět jinak. Bývá pořádné vedro, že je příjemné si svlažit kožich někde v jezeru. Voda není tak zlá a plavání vůbec není těžké," snažila jsem se v pískleti vzbudit nějaký pozitivní náhled na ten můj nápad.
Za chvíli si vlče začalo pro změnu stěžovat na zápach. Zavětřila jsem. I já ucítila blátivý odér. "Nejspíš bažiny," usoudila jsem. "Tam rozhodně nepůjdeme." Místo do bažin nás mé tlapy ovšem dovedly k další řece. Tentokrát dost široké. Jenže co se dalo dělat, bránila nám v cestě. "Uh... Tak jdem na to," zabrblala jsem a vnořila se do studeného proudu. Zase jsem musela plavat, na zádech vlče s velmi nepraktickou fóbií. Takový už byl život. Když jsem ale vylezla z vody na druhém břehu, začínala jsem se cítit dost vyždímaně. Plavat v rozvodněné řece není sranda. "Budeme si muset někde odpočinout," řekla jsem. "Nebo aspoň já, s takovouhle za chvíli padnu," pousmála jsem se a zamířila dál od řeky ke shluku skal před námi. Možná by se tam našlo místo v závětří, kde se bude dát chvíli nabrat sil a nechat oslabené rameno odpočinout.

//Kaskády (přes Vřesový palouk)

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

"Je po všem, pískle," ujistila jsem vyděšené chvějící se vlče. Moc jsem nevěděla, jak ji pořádně uklidnit. Nikdy mi to nešlo. Tak jsem jednala zkrátka tak, jak jsem dokázala. Když jsem nedokázala vykládat uklidňující slova a fráze, které mi vlastně nic neříkaly, alespoň jsem si vlče vysadila na hřbet a mířila s ním do bezpečí. V konečném důsledku je to vlastně užitečnější. Přesto jsem litovala chvějící se uzlíček na mých zádech. Jak ráda bych ji toho strachu zbavila.
"Záplavy jsou na jaře celkem běžné. Měla jsem si to uvědomit, ale vůbec mě nenapadlo, že to půjde tak rychle," povzdechla jsem si. "Řeky mají sice svá koryta, ale ta se nemůžou plnit donekonečna. Když roztaje sníh, často se vylijí z břehů. Letos bylo sněhu opravdu hodně a kvůli dešti roztál vážně rychle, takže to šlo šupem," vysvětlovala jsem, jak se to s těmi záplavami vlastně má, zatímco jsem po velkých kluzkých balvanech překračovala další rozvodněnou řeku. Byla to celkem klika, protože jsem si dokázala představit, že brzy balvany taky zmizí pod hladinou.
Na druhé straně ale všechno už vypadalo o něco veseleji. Mířily jsme konec konců na sever, do hor a kopců a voda, jak známo, do kopce neteče. Palouk, který se před námi rozprostřel, byl sice podmáčený, ale rozhodně ne zaplavený a zdálo se, že alespoň pro tuto chvíli jsme v relativním bezpečí. "To bylo plavání," objasnila jsem Sheye a v hlavě se mi zrodil nápad. Chvíli jsem se zdráhala, zda ho vyslovit, ale pak jsem tlamu otevřela: "Víš, myslím, že by ses to měla taky naučit. Teda, ne teď, ale až hladiny jezer v létě poklesnou, mohly bychom to spolu zkusit. Měly bychom." Nemyslela jsem, že se to Sheye bude moc zamlouvat, ale byla to důležitá dovednost. Nebudu jí celý život běhat za zadkem, občas nějakou tu vodu bude muset překonat sama. Nehledě na to, že by jí to mohlo pomoct s tou panickou hrůzou, kterou k vodnímu živlu chovala.

//Kiërb (přes Zarostlý les)

//Kopretinka (přes Tenebrae)

Nebyl čas hledat Kaleo ani filozofovat nad osudem Awaraka. Bylo třeba sebrat se a vypadnout. Kdyby mi to došlo dřív, mohla jsem nám ušetřit mnoho nepříjemností. Jenže nedošlo. Takže jsem musela plavat, prát se s proudem a doufat, že břeh je už na dosah, protože mi ve vodě pozoruhodně rychle ubývalo sil. Navíc tu byla ještě Sheya. Držela jsem ji v tlamě a dávala si pořádný pozor, aby nezmizela pod vodou. To by byl konec.
Nakonec se mi pod nohama objevila pevná země. Vyplácala jsem se na ni a přesunula se na co nejsevernější část louky, než jsem se vyřízeně a udýchaně položila do mokré trávy. Pustila jsem vlče a položila si ho k boku. "Jsi v pořádku?" vydechla jsem a olízla jí čenich. Po tomhle musela být Sheya strachy bez sebe. No výtečně. "Asi tu máme jarní záplavy. To není moc dobré... ale zvládnem to. Musíme se co nejdřív vrátit do hor, tam budeme v bezpečí." Přestože jsem na to tak spěchala, dopřála jsem nám oběma chvíli na popadnutí dechu. Tady nikdy nebude klid, pomyslela jsem si rezignovaně a tupá bolest v rameni mi k tomu přizvukovala. Dnešní námaha se mu nezamlouvala. Na odpočinek si ještě ale počká.
Když jsem se vydýchala a trochu vzpamatovala, vysadila jsem si Sheyu bez otázek na hřbet a vstala. "Tak. Musíme jít a spěchat," ospravedlnila jsem své počínání - že ji zkrátka uprostřed odpočinku čapnu a táhnu pryč. "Tamtudy se už vrátit nemůžeme, ale můžem to vzít jinudy. Bude stejně bezpečnější držet se dál od řek, pokud to jen trochu půjde." S tím jsem vyrazila.

//Zubří vysočina (přes Říční eso)

//Medvědí jezero (přes Středozemku)

Sheya prchala jako smyslů zbavená, ale mé volání nakonec asi proniklo skrz stěnu její paniky, protože zpomalila a nakonec zastavila s tlapkami zabořenými v bahně. Doklusala jsem k ní a zhluboka si oddechla. Nevběhla do medvědích čelistí ani do žádného jiného průšvihu, vše tedy bylo nejspíš v pořádku. "Jo, setřásli," pravila jsem udýchaně. "Jenže společně s ním zjevně i Kaleo," podotkla jsem, když jsem se rozhlédla a sestru ve zbrani nikde neuviděla. Ani se nerozloučila, zavrtěla jsem hlavou. Kaleo bylo veskrze otravné stvoření, ale to neznamenalo, že jsem ji neměla svým způsobem ráda. Její činy obvykle dokázaly vyvážit tu neskutečnou záplavu řečí - byla schopná, jen strašlivě ukecaná. No, aspoň zdrhla až poté, co jsme ulovily tu husu.
Sheyina pozornost byla ovšem velmi prchlivá a brzy sklouzla od medvěda ke květinám na zemi. Byly poněkud mokré a zplihlé, ale jí to nevadilo. S vervou se mezi nimi začala válet a aspoň trochu ze sebe setřásla nejrůznější svinstvo, co se jí nachytalo do kožichu.
"Sluníčko by se moc hodilo," souhlasila jsem a s nelibostí se zaškaredila na zatažené nebe. "Jenže se obávám, že si na něj ještě nějakou tu chvilku počkáme. Tyhle mraky vypadají vytrvale." Stejně jako déšť. Ten déšť. A navíc roztál všechen sníh. V hlavě mi pomalu začínala secvakávat kolečka. Pomalu. Moc pomalu. Když mi došlo, co se nevyhnutelně stane, bylo už celkem pozdě. "Jo," souhlasila jsem s vlčetem poněkud roztřeseně. "Až moc blízko." Řeka nejen, že byla plná. Vylila se z břehů. A ta voda se valila přímo k nám. "Musíme odtud okamžitě vypadnout." Urychleně jsem chytila Sheyu do tlamy a začala rázovat pryč, nicméně mi to bylo houby platné, brzy jsem už téměř plavala a silný proud vody valící se kolem mi můj úkol nijak nezlehčoval. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama, ale nehodlala jsem se vzdát. Bylo jasné, že tady zůstat nemůžeme, chceme-li žít. Nakonec mi blátivá zem pod nohama zmizela a já musela začít plavat. Držela jsem přitom pískle nad vodou, jak jen to šlo - tlapky si ale stejně omáchala. Proud mě táhnul stranou, ale mě bylo celkem jedno, kde skončíme, pokud tam nebude vody po hřbet. Sever. Musíme na sever, do kopců. Tam budeme v bezpečí. Zábavná exkurze na jih Gallirei byla zřejmě u konce.

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

"Nepotřebuju křídla," řekla jsem, když Kaleo začala rozvíjet své představy. "Jen další kosti, co se můžou zlámat." A když se zdálo, že vlčice ani nevytáhne z tajné skrýše nějaké ty borůvky, pustila jsem se do jídla. Kaleo mi přidělila tu největší část, což bylo poněkud dojemné, vzhledem k tomu, že nejvíc štípanců schytala ona. Ovšem nebránila jsem se, jen jsem děkovně pokývla a pustila se do jídla. "Doufám, že dokážu. Když to dokáže Fiér - Ouško, pak já určitě taky," zamumlala jsem s tlamou plnou husího masa. "Ale živit se kořínky a bobulemi stejně nejde věčně." Borůvka sem, malina tam, maso je maso. Důkazem mých slov mohla klidně být zrovna zde přítomná husa. Chutnala výtečně, zdálo se, že i Sheya je spokojená - jedinou vadou na kráse onoho momentu bylo počasí, které se nehodlalo umoudřit. Brzy můj hlad kamsi zmizel a já si připadala skoro šťastná.
Jen letmo jsem naslouchala rozpravě vlčete a Kaleo o magiích a o tom, jestli už se u Sheyi nějaká projevila. Proto jsem asi dříve než ony zaznamenala zvuky souboje... a za chvíli už jsem spatřila i bojovníky. Medvěd, ztuhla jsem okamžitě, ale záblesk té bílé zadní nohy vlka, který se s ním bil, mě přiměl přimhouřit oči: "Awarak...?" zamumlala jsem. Můj kamarád byl evidentně v průseru, jenže já měla rázem plné tlapy vlastních problémů. Kaleo zpanikařila. "Počkej!" zavolala jsem za vlčicí, jenže ta už letěla kolem řeky, jako když do ní střelí. Chtěla jsem sebrat Sheyu a jít za ní, jenže vlče mělo zřejmě jiný nápad - rozběhla se na úplně opačnou stranu. "Sheyo!" vyhrkla jsem. Rozutečou se a dostanou se do průšvihu, zaúpěla jsem a vrhla poslední pohled za Kaleo, než jsem se rozběhla za Sheyou. Kaleo je dospělá, musí se o sebe holt postarat sama. Pískle jsem opustit nemohla a kvůli tomu jsem rovněž nemohla pomoci Awarakovi. Doufala jsem, že ho medvěd neroztrhá na kusy, ale byla jsem si jistá, že černobílý bude v pohodě. Už jsem ho viděla se rvát. Sám byl tak trochu jako medvěd. "Sheyo! Počkej!" volala jsem za vlčetem a nutila nohy běžet rychleji. Teď jsem blahořečila Falionovi za jeho pokus trochu mi nohu opravit - nebylo to ideální, ale byla jsem schopna běžet skoro tak rychle, jako předtím. Doufala jsem, že se Sheya neřítí přímo do náruční dalšímu problému.

//Kopretinka (přes Středozemku)

//Děkuju za uvítání a gratuluji povýšeným ^^ Lov se Saturna asi moc netýká, ale určitě by rád dělal aspoň křoví... :D