Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mušličková pláž

Byli jsme řádská dvojka tragédů, Meinere a já. Černobílý vlk se po tom svém zmateném motavém výstupu tvářil ještě zachmuřeněji než předtím a moje nálada byla strašná už od začátku. Zřejmě taková zůstane ještě nějakou dobu, pokud tedy vlče urychleně nenajdeme. "Fajn, budeme předstírat, že se nic nestalo," svolila jsem velkoryse. A doufat, že už se to nestane. Sice jsem pořád netušila, co to do Meinera vjelo, ale teď už se alespoň zdálo, že ať to bylo cokoliv, přešlo ho to. Navíc měl pravdu. Důležité bylo hledání Sheyi. Na tom záleželo.
Vraceli jsme se stejnou cestou. Hleděla jsem nepřítomně na břeh a na řeku, jestli nezahlédnu nějakou stopu po její přítomnosti či nezaslechnu vlčecí hlásek, ale už jsem ani nevěřila, že by výsledek mohl být nějaký jiný, než předtím. Začínalo svítat, to znamenalo, že pokud žila, byla někde celou noc pravděpodobně sama. "Očividně ne," zabručela jsem. Ačkoliv já byla oblíbenkyní jednoho z nich - aspoň jsem si to myslela, teď se mi ale začínalo zdát, že i milý Život je pěknej hajzl. Život a ty jeho kecy. "Budu rád, když si z péče o to vlče uděláš poslání." Ha, ha. A k tomu ty kytky a přívěsek a ty kraviny o "tajném ctiteli". Ze všeho nejraději bych teď tu kytici, kterou dávno vzala voda, nacpala Životovi do řitě a utěsnila to náhrdelníkem. Jestliže byl tak skvělej a výbornej, jak mohl dopustit, aby se tohle stalo? Že to není jeho starost? To mé přežití taky nebylo. A jak ochotně se toho chopil.
Až když Meinere promluvil, došlo mi, že jdu v naprosté tichosti a nijak nekomentuju okolní dění. Trochu jsem se ztratila ve vlastních myšlenkách. "Jo. Ten lesík," probrala jsem se. "To by se jí mohlo zdát jako dobrý úkryt, pokud skončila někde tam, asi nechtěla být na otevřené pláni. Je to tam hezký, pro vlče spousta schovávaček, ale taky je to o hubu. Chodí tam šakali, už jsem s nimi měla tu čest." Najednou jsem zase mluvila až moc, protože mi připadalo, že když melu pantem, nějak to zaplácává tu zející díru v mém nitru. "Jestli nebude tam, pak bude zbývat ještě projít okolo té řeky a jezera a pak... no, tím jsou v tomhle směru asi naše možnosti vyčerpané. Pak zbývá ještě projít smečky." Do toho úkolu se mi moc nechtělo, ale musela jsem zkusit všechno. Docházelo mi ale, že tohle moje hledání je spíš jen setrvačností a čím déle to bude trvat, tím víc to tak bude. Jenže jsem měla dvě možnosti. Buď chodit po kraji a pročesávat břehy řek, nebo se sesypat rovnou. Když jsem něco dělala, aspoň jsem se nehroutila, ačkoliv to bylo těsný. Nějak mi nedošlo, jak moc mi to pískle přirostlo k srdci, dokud nebylo pryč.

//Medvědí řeka

Meinere se ještě nějakou chvíli ksichtil a motal, ale když jsem na něj spustila, zdálo se, že nějaký efekt to přece jen mělo. Zastavil se a zdálo se, že cosi prodýchává. Ostražitě jsem ho pozorovala. Jestli se po mně hodlá vrhnout, udělá to teď. Ale nezdálo se, že by se k něčemu podobnému chystal. Jen zamumlal, že mu kvůli oku třeští hlava. "Jasně," zabručela jsem, moc jsem mu to nežrala. Aspoň jsem se ale přestala ježit, když to ani za chvíli nevypadalo, jako by se měl do toho divného stavu navrátit. "Míváš takovýhle výpadky často? Je to totiž dost děsivý, mohls mě aspoň varovat," podotkla jsem trochu kousavě, ale ne zas tak moc. Možná byl fakt jen prokletej od Smrti a nemohl za to.
Kdybych neumírala strachy o Sheyu, snad bych se v té záležitosti porejpala víc. Nebylo to rozhodně normální. Pro teď jsem se to ale rozhodla přejít, protože ani černobílý nevypadal, že by o tom chtěl moc mluvit a mě v tu chvíli stačilo, že vypadá normálně a nepřelívá se mu obličej z vstřícnosti ke zhnusení a zase zpátky. Meinere přesně věděl, jaké místo myslím a vykročil podél řeky zase na sever. Následovala jsem ho celkem ochotně, moře bylo depresivnější, než jsem si představovala. Držela jsem si ale od vlka o něco větší odstup než předtím. Co kdyby.
Za chůze jsem se rozvzpomněla na skutečnost, že v onom lesíku jsem už jednou byla. S Awarakem, po tom, co že mně příšera v propasti udělala sekanou. Napadl nás tam šakal, ne? No báječný. Musí se jich tam flákat víc. A po zimě budou hladoví. Propast bezmoci v mém nitru se prohlubovala. Začínala jsem si vytvářet teorii, o co tady vlastně jde a přidala jsem do kroku, abych svůj nový, velice veselý a optimistický závěr sdělila Meinerovi, zapomínala jsem přitom na to, že se od něj vlastně chci držet dál. "Já vím, čím to všechno je. Bohové nás nenávidí," pronesla jsem dutě. To vysvětlovalo zcela všechno.

//Mahtaë sever

S Meinerem zcela jistě něco nebylo v pořádku. Jeho náhlá proměna se mi vůbec nezamlouvala. Motal se kolem jako zmatená lesní včela a na obličeji se mu střídal jeden výraz za druhým. Chvíli na mě hleděl lítostivě, pak zase jako bych byla hrouda slizu na jeho tlapě. Přitiskla jsem uši až k hlavě a varovně se naježila. Ať už se s ním dělo cokoliv, nechtěla jsem, aby se ke mně v tomhle stavu přibližoval. Je to magor. Psychouš jak vyšitej. Nebo si s ním zase zahrávala Smrt? Byl Meinere opravdu prokletý? Proč se tohle musí pořád dít? Nestačí, že je v čudu Sheya? Ať to bylo jakkoliv, způsob, jakým se Meinerovy výrazy měnily, zatímco kroužil kolem, mě trochu děsil.
"V naprostým," pronesla jsem chladně. Jaká chytrá otázka. Jak moc v pořádku jsem mu asi připadala? Před chvílí jsem se málem sesypala, Sheyu pořád nemáme a teď se ještě on začne chovat tak divně, místo toho, aby něco dělal nebo aspoň seděl a nepřekážel mi. "Ale víš, kdo v pořádku není? Sheya. Ta rozhodně není v pohodě," připomněla jsem mu, co tu vlastně děláme, aniž bych opustila varovný postoj. "Takže kdybys laskavě přestal rotovat kolem a blbě se xichtit a radši mi ji šel pomoct hledat, byla bych ti fakt vděčná." Doufala jsem, že se dá zase do kupy. A to jsem si myslela, že to je dobrej společník. "Víc na severu se řeka rozdvojuje, ne? Tam bychom to měli taky zkontrolovat." snažila jsem se aspoň upřesnit si pár informací. Jestli se vlk nedá urychleně dohromady, hodlala jsem mu zdrhnout a pokračovat sama. Na tohle fakt nemám čas.

"Nepohodli? S Falionem?" Nemohla jsem říct, že by mě to nepřekvapilo. Upřímně jsem si nedokázala Faliona, který často působil spíš dojmem velkého shovívavého plyšáka, než váženého Alfy, představit uprostřed nějakého sporu. "Suchar to asi trochu bude," uznala jsem nakonec, ačkoliv kvalitu Meinerových vtipů jsem soudit nemohla. Žádný jsem zatím neslyšela a aktuálně byla sranda tak to poslední, na co jsem měla náladu. Vypáčit ovšem z Faliona byť jen úsměv byl nadvlčí úkol.
Hledání nám trvalo nějakou dobu, ačkoliv bylo čímdál jasnější, že tu má svěřenkyně není. Kdyby tu byly její stopy, asi by je už smyl děšť nebo moře, necítila jsem její pach a pokud by ji strhly vlny, mohla jsem to rovnou vzdát. Nemusela skončit zrovna tady. Jenže... Kde teda je?
Přibližně ve chvíli kdy jsem vyslovila svou chmurnou předpověď a sama sebe tím postrčila zase k sesypání, začal se Meinere chovat trochu divně. Motal se v kruzích a přešlapoval, sedal si a vstával, jako by ho trápil břichabol nebo něco podobného. Moc jsem si jeho podivné hledačské techniky nevšímala, snažila jsem se právě udržet si zdravý rozum pohromadě, abych mohla pokračovat v hledání Sheyi. Zavřela jsem oči a sedla si do písku. V tu chvíli jsem ucítila, že se Meinere značně přiblížil. Jen mě neutěšuj. Hlavně mě neutěšuj. Smůla. Asi jsem vlka špatně odhadla, protože přesně o to se pokusil. Povzdechla jsem si a otevřela oči, chtěla mu sdělit, že se nemusí namáhat, protože jsem v pohodě, když jsem na jeho tváři zahlédla znechucený výraz, jako by se mu zvedal žaludek. Okamžitě jsem byla na nohou a dva metry od něj, incident s Patizónem na mě zanechal stopy. "Co to s tebou je?" vyprskla jsem po něm a stočila uši mírně dozadu. Nejdřív mě jde utěšovat a pak mi chce poblít kožich? Že by se zase chystal rozdvojovat? Sežral na tý pláži něco špatného? To jsem teď ale nemohla řešit. Ani v nejmenším.

//Mahtaë jih (přes Ústí)

Tlapy nás nesly dál, nocí a deštěm, který mou náladu nevylepšoval. Byli jsme oba zmáčení jak slepice a se západem slunce se navíc dost citelně ochladilo. Počasí tedy ještě přispívalo k pocitu všeobecné mizérie a zmaru, který mě obestíral. Sebelítost, pokud jsem věděla, ještě nikomu ztracené vlče nevrátila, ale já se jí stejně nedokázala ubránit. Až moc to vypadalo, jako že je všechno spiknuté proti mě.
"Divný," usoudila jsem nakonec, když mi Meinere prozradil, že na něj druzí rádi řvou, ačkoliv se obvykle chová přesně tak, jako teď. "Svět je holt plný idiotů," přihodila jsem své oblíbené moudro. Příhodně jsem přitom ignorovala skutečnost, že za prvé jsem po něm už sama bezdůvodně řvala a nebylo to nijak dávno a za druhé, že řvát po ostatních je něco jako má druhá přirozenost. Nač se zabývat takovými detaily, že?
Pod tlapami jsem ucítila nezvyklý povrch. Písek, došlo mi. Museli jsme se blížit, což vzápětí potvrdil sám černobílý. Ve vzduchu byla cítit sůl a neslo se jím hlasité hučení vln. Hodně hlasitě. Nemysli na to. Snažila jsem se nic si nepředstavovat a šla jsem dál.
Padla další otázka. "Falion, jo," potvrdila jsem, ani mě moc nepřekvapilo, že to Meinere ví, okřídlený vlk dost vyčníval i mezi zdejšími kuriozitami. "Znáte se?" zeptala jsem se a rozhlížela se po břehu.
Ve tmě a dešti byla viditelnost dost bídná. V jednu chvíli se mi ovšem málem zastavilo srdce. Uviděla jsem zmáčený hnědý kožich. "Sh-" Nebyla to Sheya, byl to mrtvý zajíc, jak se ukázalo poté, co jsem přišla o dva kroky blíž. Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo nebo přitížilo. Za další málem infarktový stav byl zodpovědný chuchvalec trávy a chaluch zmitající se ve vlnách. Nejdřív vypadal jako něco živého. Tohle je na pendrek.
Jak jsem tak sledovala vysoko vzdouvající se vlny, tříštící se o břeh, bylo až bolestně jasné, že tady by nemělo pískle šanci. "Řekla bych, že tady ji nenajdeme. Živou ne," řekla jsem po další chvíli, kterou jsem strávila bezpředmětným prohledáváním pláže. "I kdyby to nějak zázračně zvládla až sem, ty... ty vlny by ji..." Už zase se cosi v mém nitru snažilo sesypat. Se zavřenýma očima jsem se dvakrát zhluboka nadechla a vydechla, abych tomu zabránila. Cosi mi říkalo, že to teď budu dělat často. Takhle psychicky zle mi nebylo už dlouho. Odšourala jsem se dál od břehu a chvíli si sedla do mokrého písku. Měla bych to vzdát. Skočit si sama do těch vln. Co mě tady drží? Odpověď byla jasná - ta nepatrná naděje, že Sheya někde je a čeká.

//Kamenná pláž

Vykročili jsme tempem spíše vycházkovým, ne tempem, které by nasadil někdo, komu leží na srdci bezpečnost malého vlčete. Uvědomovala jsem si to až příliš jasně, ovšem po kamenitém terénu se běžet stejně nedalo a kdyby se jeden z nás přizabil na kamenech, už bychom byli Sheye stejně houby platní. Nehledě na to, že jsme oba měli v háji to samé rameno. Skoro to vypadalo jako nějaké znamení - pokud bych tedy na takové hlouposti věřila. Špicovala jsem uši, jestli nezaslechnu Sheyin hlas, napínala jsem oči do tmy, ale nic jsem neviděla.
Meinere byl vskutku mlčenlivý společník, pouze pronesl, že jdem teda k moři a pokračoval notnou chvíli v absolutní tichosti. Nemohla jsem si stěžovat, takhle mi to vlastně vyhovovalo - zdálo se, že když je spojen do jedné části, opravdu u něj převládá nabručený postoj Černého. Co se teda stalo s Bílou? Kdo ví. Teď jsem měla v hlavě jiné starosti. Když ji nenajdu, už se nikdy nebudu moct vrátit. Nikdy bych to Falionovi nemohla vysvětlit. Nejhorší bylo, že Alfa by se snad ani nezlobil, jen by se na mě podíval a řekl cosi o tom, že jsem za to nemohla a snad by mě ještě povýšil, abych se cítila líp. Otřásla jsem se. Nic takového. Do Ragaru se buď vrátím s pískletem, nebo už vůbec nikdy.
"Hm," zabručela jsem, když Meinere smířeně pravil, že s tím, co dělají ostatní, on stejně nadělá prdlajs. "Máš taky talent ostatní vytáčet? Že na tebe rádi řvou?" Mě osobně černobílý nijak extra nevadil, jeho věcný přístup byl svým způsobem uklidňující, obzvlášť když uvnitř mé duše se odehrával hotový soudný den. Šourala jsem se za ním podél řeky a zaobírala se svým vnitřním světem, který nevypadal nijak vesele. Bylo mi blbě. Myslela jsem na to, co asi dělá Sheya, jestli je naživu. Už byla noc a ona pořád byla sama. Myslí si, že jsem se na ni vykašlala? Hledá mě? "Je to daleko?" zeptala jsem se po chvíli, aby řeč nestála a taky abych věděla, jak dlouho tenhle depresivní pochod bude ještě trvat.

//Mušličková pláž (přes Ústí)

"K moři?" zopakovala jsem po černobílém. Za normálních okolností by mě asi vyhlídka toho, že se podívám k moři, nadchla - už jsem slyšela o nedozírné ploše slané vody, která se nedala pít a přežívaly v ní nejzvláštnější formy života, ale nikdy jsem ji na vlastní oči neviděla. Momentálně mě ale zajímalo hlavně to, že bych někde na břehu onoho moře mohla najít svou svěřenkyni. "Takže bychom asi měli začít tam," usoudila jsem. Byla to ta nejlogičtější a nejpřímější možnost, která nezahrnovala žádné další vlky ani jiné prostředníky. Ačkoliv... pokud byla Sheya až u moře, zcela určitě nebyla naživu. Bylo to prostě moc daleko. Mohla udržet čumák nad hladinou jen omezeně dlouhou dobu, než jí prostě zapadl pod hladinu. Snažila jsem se na to nemyslet, nic si nepředstavovat, zkrátka to vytěsnit. Nechtěla jsem mít před očima ty obrazy, které mi moje fantazie velice ochotně nabízela.
Přemýšlela jsem nad možnými místy, kam by Sheya mohla jít. Meinerovi se zdálo, že by v téhle situaci Život možná mohl pomoci. "Možná," připustila jsem. "Je fakt, že je jiný než Smrt a s chutí se mísí do cizích záležitostí. A pomáhá, pravda." Mě umřít nenechal. Je možné, že stejně pomohl i Sheye? "Návštěvu u něj bych si ale s dovolením nechala na konec," řekla jsem po chvíli uvažování. "Mám těch bohů poslední dobou až po krk." Právě jsem se totiž nacházela ve stavu mysli, kdy bych byla stokrát raději, kdyby Život dovolil Zakarovi, aby mě prostě zabil. Pak bych nemusela nic z tohohle řešit, nemusela bych si připadat, jako by někdo mou duši drtil mezi dvěma kameny, nemusela bych se bát o žádné vlče, protože bych nikdy ani žádné nepotkala. Byla bych mrtvá a měla bych klid. To mi ale nebylo souzeno.
Zdálo se, že Meinera trošku rozhodilo, když jsem pronesla, že bych ráda, aby mi pomohl. Naklopil hlavu na bok, ale nakonec nic neřekl. Zeptal se na něco úplně jiného. "Moje? Ne. Aspoň ne pokrevně," vysvětlovala jsem, jak to vlastně se mnou a Sheyou je. "Je to moje... chráněnka. Přišla o rodinu a já si ji vzala na starosti. Nikoho jiného nemá." Hořce jsem se usmála. Onen kousavý hlásek v mé hlavě mi našeptával, že to teda pískle zrovna nevyhrálo, když já byla jeho jediná rodina. Ale já věděla svoje - dělala jsem, co jsem mohla. Zatraceně jsem se snažila. Jenže to dopadlo... takhle.
"To nezní jako zrovna zdravý způsob existence," podotkla jsem, když mi Meinere sdělil, že je zvyklý na to, že po něm druzí řvou, zatímco jsem ho následovala směrem, který určil. Věděla jsem, že já bych po sobě štěkat nikoho nenechala, okamžitě bych přešla do defenzívy, ale jestliže to černobílému bylo fuk... no, jeho věc. Ale pokusit by ses mohla. To jo. To mohla. Šla jsem za ním mlčky a stejně pomalým tempem, jako on. I mě bolela noha a nechtěla jsem si třeba tu druhou zlámat na kamení. Stejně už mi došlo, že spěchem se asi nic moc nevylepší.

//Mahtaë jih

Meinere toho mnoho nenamluvil. Nijak nekomentoval můj emocionální výlev. Neházel vinu na mě ani se mi nesnažil nakecat, že za to nemůžu, neutěšoval mě ani se nevyptával. Byla jsem za to ráda. Nepotřebovala jsem nic slyšet, ze všeho nejméně nějakou útěchu nebo optimistické předpovědi. Trochu jsem zalitovala, že jsem po něm vyjela jako po psovi, ale už se stalo. Měla jsem holt nervy na dranc a nesnášela jsem, když mě takhle někdo vidí. Nemůžu vědět jestli je mrtvá, souhlasila v duchu s jeho slovy. Ale ani, jestli je živá. To byla ta hroší stránka věci. Teď jsem se ale musela dát do kupy. Nemohla jsem si vylívat srdíčko a utápět se v sebelítosti, jestli jsem chtěla vlče někdy najít, ať už v jakémkoliv stavu. Potřebovala jsem myslet. Racionálně myslet. Moje duševní zdraví dostávalo v posledních měsících pěkně zabrat,takže mi chvíli trvalo, než jsem se zase ovládla. Po chvíli mlčení, kdy jsem tam stála s čelem zabejčeným proti kameni, jsem se nakonec otočila a přiměla se podívat na černobílého, který seděl zády ke mně poté, co jsem na něj hystericky vyjela, ať se na mě nedívá. Měla bych bejt asi spíš ráda, že se mnou vůbec jde. No, ani v tomhle jsem nikdy nebyla moc dobrá.
Černobílý řekl, že jednoho takového, co podobnou věc přežil, zná. "Myslím, že o bystrost moc nejde. Asi spíš o štěstí... Sheya je chytrá dost, ale stoprocentně zpanikařila. Asi si s vodou už taky něco zažila, protože z ní má fóbii, ale nevím co. Nikdy mi to nechtěla říct." Povzdechla jsem si. Nikdy by mě nenapadlo, že se vlče, co má panický záchvat, jakmile je hladina na dohled, samo vydá k rozvodněné řece. Co si asi tak myslela, že se stane? "Ty víš, kam ta řeka teče?" zeptala jsem se. "Asi bychom se tam měli jít podívat. Pro jistotu." Někde přece skončit musela.
Pak jsem začala přemýšlet nad odpovědí na Meinerovu otázku. To bylo dobré, dokud jsem si mozek zaměstnávala logickými úvahami nad tím, co a jak se mohlo stát, aspoň jsem mohla vytěsnit katastrofické scénáře. "Nejspíš by se chtěla vrátit na sever, na území smečky - do hor. Jenže pochybuji, že by se tam sama dostala, obzvlášť teď," poukázala jsem na skutečnost, že všechny vodní toky na území Gallirei jsou rozvoděné a div se nevylévají z břehů. "Navíc ji to odneslo na druhou stranu. Takže..." Zamyslela jsem se. Sheya to tady neznala, však ani já jih Gallirei skoro neměla projitý. "Mohla by jít k Životu. Odtamtud jsme šly, takže by měla v živé paměti, kde to je. Jinak nevím. Snad by mohla hledat pomoc někde ve smečce, možná." Nic dalšího mě ale už opravdu nenapadalo.
Připadala jsem si zdrceně, ta ubíjející psychická bolest, pocit ztráty mi připomínal, proč si obvykle držím vlky od těla. Protože tak to přeci je pokaždé, pořád dokola - nechám si někomu přirůst k srdci a pak čus, nazdar a mě zbydou jen oči pro pláč. Tentokrát ne. Zjistím, co se s ní stalo. Zvedla jsem oči k Meinerovi. "Musím ji najít, ať je živá nebo ne. Je mi jasný, že tobě po tom nic není, ale kdybys mi chtěl pomoct, aspoň chvíli, byla bych ráda. Fakt. To zatracený škvrně pro mě dost znamená," nakopla jsem oblázek na zemi. Ani jsem nevěděla, proč to po něm vlastně chci. "Zkusím po tobě už neřvat," dodala jsem ještě a koutky mi na vteřinu cukly náznakem úsměvu. Neslibuj, co nemůžeš splnit, rýpl si hlásek v mé hlavě.

//Mahtaë - sever

Běžela jsem svižně dál a dál, ale brzy už nešlo ignorovat ostré jehličky bolesti vystřelující do mé okousané nohy, která hrozila tím, že každou chvíli vypoví službu, jako už to udělala párkrát předtím. Krátký pohled přes rameno mi prozradil, že i Meinerův krok je jaksi nevyrovnaný. Dokonalá dvojka pátračů. "Taky nic... Možná je vážně někde níž po proudu," chytila jsem se Meinerova nápadu, protože to bylo asi tak jediné stéblo naděje, které zbývalo.
Byla bych klusala, kulhala a klopýtala i přes bolest dál, klidně až k moři, pokud bych dřív nepadla nebo by se pode mnou slabé rameno nepodlomilo, kdyby se mi náhle do cesty nepostavil kamenitý terén, balvany a skály, které rychlý běh už neumožňovaly. Musela jsem zpomalit. Pulsující bolest v rameni mě zvolna přiváděla k rozumu, začalo mi docházet, že nemá cenu se hnát, že řeku stejně nepředběhnu a Sheya je dávno mimo můj dosah. Pohlédla jsem na balvany v řece, kolem kterých se vztekle a nelítostně hnal proud a zastavila jsem se úplně. To ne. "Jestli ji to doneslo až sem, tak stejně..." začala jsem, ale vyznělo to nějak moc zoufale. Odkašlala jsem si a dořekla o něco pevnějším hlasem: "Tak neměla šanci." Nasucho jsem polkla při představě hnědého tělíčka, které proud smýká mezi balvany.
Ucítila jsem v hrdle zárodek hysterického smíchu, který jsem spolkla, ale cítila jsem, jak bublá těsně pod povrchem. "Je pryč," pronesla jsem suše a sedla si na zem mezi balvany. To byla ta nevyhnutelná pravda, které jsem musela čelit. Ať už to nějakým zázrakem přežila či ne, teď už bylo pozdě. Nemohla jsem nic dělat. Ztratila jsem jedinou duši, o kterou jsem se upřímně starala a zajímala, za jejíž blaho a bezpečí jsem zodpovídala, které jsem neustále slibovala a dávala najevo, že ji ochráním před vším zlým. Jenže teď se ukázalo, že to byly jenom kecy. Co jiného to mohlo být? Nedokázala jsem ochránit sama sebe, natožpak ještě někoho dalšího. „Co mám jako teď sakra dělat?“ hýkla jsem znova smíchem, který ani v nejmenším nebyl veselý. „To je fakt výborný. Podívej se na ni, na krávu. Jediný vlče má ohlídat a co udělá? Nechá ho, aby se zabilo v řece! No to se fakt nevidí každej den!“ vyprskla jsem, ani jsem netušila, jestli mluvím k Meinerovi nebo k sobě a tentokrát mi uniklo hned několik hýknutí za sebou, než jsem si s hrůzou uvědomila, že tentokrát to už nezní jako smích. Na tvářích jsem ucítila cosi mokrého a horkého.
„Sakra,“ zamumlala jsem přidušeně a kvapně odvrátila tvář od Meinera. „Nedívej se na mě,“ štěkla jsem po černobílém, jako by za to snad mohl on. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mi padá maska drsňačky. Vztekle jsem nakopla ostrý kámen a opřela si čelo o chladivou masu velkého valounu, který stál opodál. Sváděla jsem vnitřní boj. Zhroutit se můžu, až tu on nebude. Teď ne. Navíc... možná je tu ještě nějaká naděje. Mohla to přežít. Možná ji to vyhodilo na břeh a našla nějakou smečku nebo někoho, kdo jí pomůže. Nesmím to vzdát. A jestli je opravdu... Aspoň bych mohla najít její tělo a... pohřbít ji, než se půjdu hodit někam ze skály. Ale ne v Ragaru. Tam se bez ní vrátit nemůžu. Koukej se sebrat. "Myslíš, že to mohla přežít?" zeptala jsem se po chvíli, kdy už jsem si byla jistá, že mě hlas nezradí. "Možná ji to někde vyneslo na břeh. To by se mohlo stát, ne?" mumlala jsem, ale stále přitom zírala do mokrého kamene.

//VVJ

Klopýtala jsem po břehu řeky, ale zběsilé tempo jsem moc dlouho nevydržela. Oslabené rameno jsem poslední dobou přetěžovala a tak mi dalo jasně najevo, že takovýhle kraviny vyvádět nebudu. Asi to bylo dobře, břeh rozvodněné řeky byl kluzký a kdybych sama spadla do vody, nebyla bych Sheye moc platná. Trochu jsem tedy zvolnila, přesto jsem nadále celkem svižně klusala. Meinere se nakonec rozhodl, že nebude zvracet u jezera, ale půjde se mnou. Dobře. Víc očí víc vidí. Ačkoliv... Meinere počet očí, co něco vidí, zrovna moc nezvýšil.
"Do háje," ulevila jsem si za běhu, když jsem mžourala do rozbouřené vody, jestli někde u břehu nezahlédnu hnědavé tělíčko nebo z vln nezaslechnu zoufalý nářek, avšak neviděla ani neslyšela jsem nic. "Proč jen lezla k vodě? Má z ní hrůzu, probohy, neumí ani plavat!" Všechno jsem pronášela nabroušeným, ostrým tónem, abych maskovala paniku a zoufalství, které vřely těsně pod povrchem. Něco mi totiž říkalo, že pískle nemá velké šance na přežití. Ba ne. Jsem blbá. Věděla jsem, že se mnou přijde k úhoně a stejně jsem ji tahala s sebou. A teď se utopí, kvůli tomu, že si oblíbila zrovna mě. Ještě jsem se ale nechtěla vzdát. Nebyla jsem jaksi... připravená se vzdát. To mrně mi přirostlo k srdci víc, než mělo a představa toho, že by měla být pryč, mě doháněla k šílenství. "Vidíš něco?" obrátila jsem se na Meinera, ale bez valné naděje. "Možná je někde dál po proudu... možná ji to vyplavilo na břeh," mumlala jsem si pro sebe různé možnosti. Znovu jsem zrychlila. Rameno zatraceně protestovalo, ale musela jsem to vydržet. Kvůli Sheye. Kvůli tomu zatracenýmu pískleti... Stáhla jsem tlamu do tenké, přísné linky. Sheyo, nebuď mrtvá. Cokoliv, ale hlavně nebuď mrtvá.

//Kamenná pláž (přes Mahtaë - jih)

"Fajn, protože čtyři naráz bych nepřeprala," odpověděla jsem Bílé, které se vývoj situace zjevně moc nezamlouval. Moc ale nevzdorovala. Že by Černá polovina byla vůdčí, zatímco ta Bílá obstarávala tlachání? Těžko říct, jak něco takového vůbec fungovalo. Co by se například stalo, kdyby jedna půlka umřela? Takové experimenty byly ale asi trochu od věci. No, nemuseli bychom hned zacházet do extrémů. Stačilo by tu jednu jen trochu šťouchnout - cítila by to ta druhá? Dala by se takhle vyzkoušet spousta věcí, jenže jestli jsem něco takového chtěla, měla jsem s tím začít dřív. Obě části vlka se totiž posadily vedle sebe. Bylo to tu, okamžik pravdy.
Černý zavřel oči a chvíli se nic nedělo. Začínalo to být už trochu trapný, ale pak se začalo cosi dít. Cosi, z čeho se i mě samotné trochu zvedl žaludek - jako by se jedna půlka Bílé a jedna půlka Černého jaksi... rozplizly a začaly srůstat dohromady. "To je ale hnus," utrousila jsem tiše se směsí fascinace a odporu. Transformace chvíli trvala, nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Ze dvou půlek se nakonec stala jedna. Jeden Meinere. Otevřel oko a vypadal dost zmláceně. "Ale zvracet nebudeš, že ne?" zeptala jsem se rychle a nenápadně poposedla. To by mi tak chybělo. Přejela jsem vlka pohledem. Takhle mu to asi slušelo víc. Měl dost neobvyklé zbarevní, i kdybych pominula zelené odznaky. Ještě nikdy jsem neviděla vlka, co by byl tak dokonale přepůlený. "No, vida. Smrt si s tou kletbou asi nedala zas tak moc záležet," usoudila jsem. Dokázal se toho nakonec zbavit docela snadno. "Jinak b-"
Zarazila jsem se v půli věty a rozhlédla se. "Sheyo?" Vlče bylo v tahu. Přece jsem jí říkala, ať nechodí nikam daleko, zamračila jsem se. "Sheyo! Vylez!" zavolala jsem znovu, tentokrát naléhavěji. Nic. Odpovědí bylo jen ticho. "Do háje zelenýho," odfrkla jsem si otráveně a vstala. Prozatím jsem nepociťovala strach, jen jsem byla podrážděná, že mě neposlechla. "Musím ji najít," zabručela jsem směrem k Meinerovi a sklonila hlavu, abych čichem zjistila, kudy mrně odešlo. Daleko být nemohla. Aspoň jsem si to myslela. Jenže po pár metrech stopa končila. U řeky. Teď teprve jsem začala mít strach. "To snad ne." Čenichala jsem po břehu, ale všechno nasvědčovalo jedinému. "Vzala ji řeka. Do prdele, vzala ji řeka," zaklela jsem a ohlédla se po černobílém. Začínala se mě zmocňovat hrůza. Výborná práce, Cynthio. Měla jsi jeden jediný úkol. Pohlídat vlče. Vlče, které má hrůzu z vody. A kde je teď? Někam ho unáší proud. A teď na jaře je ten proud dost silnej, co? Na to jsi ale nemyslela, ty krávo pitomá, viď? Možná že už je dávno- To stačilo. "Musíme-" začala jsem, ale rychle se opravila, Meinere s tím neměl nic společného: "Musím za ní. Jdeš se mnou, nebo budeš čekat, co ti Smrt zase nadělí?" Ani jsem ale na jeho odpověď nečekala - ať se mnou půjde nebo ne, já musím za svou svěřenkyní. Pustila jsem se tryskem po kluzkém břehu, směrem po proudu řeky, která zcela jistě vzala vlka, na kterém mi na tomhle zavšiveným světě záleželo asi ze všech nejvíc. Sheye se nic nestane. Nesmí.

//řeka Mahtaë

"Zajímavé, jo," zabručela jsem otráveně. A taky pěkně otravné a nebezpečné. Černý se ale nadále nevyptával. To bylo asi dobře. Moc se mi nechtělo vysvětlovat okolnosti svého úmrtí, sama jsem nechápala, proč pořád ještě chodím po světě a nesmažím se někde v pekle, kde bych dle všech zákonitostí asi právě měla být. Zdejší božstva, zvlášť to sídlící na jihu, se asi nudila a proto vymýšlela blbosti. Jeden by si myslel, že budou mít lepší věci na práci, ale ne. Zjevně ne. Dělat ostatním ze života guláš je asi větší sranda.
Sheya začala neklidně poskakovat kolem. Nejspíš už ji nebavilo povídat si s bílou a když na ní nebyla upřená něčí pozornost, začínala se nudit. Mrskala jsem špičkou ocasu, když kolem něj poskakovala, aby aspoň věděla, že vnímám její existenci, ale nevěděla jsem, jak mám kloudně rozdělit pozornost mezi dvě půle Meinera a vlče, které polovinu naší konverzace asi ani pořádně nechápalo. Pak do mě rýpla drobná tlapička a já na ni pohlédla, vyslechla si její žádost a kývla. "Upaluj, ale nechoď daleko, jen tak, abys nás měla v dohledu, jasný?" Neměla jsem důvod jí bránit rozhlédnout se kolem. Co by se jí mohlo stát? Jsem přece přímo tady a nikde nebyl sebemenší náznak nebezpečí. Koutkem oka jsem ji sledovala, jak odběhla opodál.
"To je asi moudrej přístup," pokývla jsem hlavou, když Černá půlka řekla, že na dluhy moc není. "Tak holt musí existovat jiné řešení." Nejlepší šanci jsem vskutku viděla v tom, že by měl zkrátka udělat to samé, co předtím. Pokud to byla magie, muselo ji určitě být možné nějak ovládnout - pokud to ovšem nebyla nějaká trvalá kletba. Pak by se Meinere a Meinere mohli rozloučit s tím, že by se z nich zase stal jeden.
Bílá zarytě mlčela. Najednou byl Černý ten ukecaný. Přesunul se vedle ní a zdálo se, že se připravuje. "Domluveno. Ale nebudeš se bránit," přikývla jsem na Černého žádost, abych ho případně zbavila utrpení. Pak jsem už jen napjatě čekala, co bude dál. Bude to něco dramatického? Vyšlehne oslepující záře? Rozpadnou se Meinerové na další kusy, nebo snad v prach? Nebo to vyjde, a on se spojí v jednoho? Skoro jsem nedýchala - nějak moc jsem se do toho zažrala, strašně mě zajímalo, co z toho bude. Na chvíli jsem úplně zapomněla na Sheyu, ačkoliv tu po ní zůstalo podezřelé ticho. Však byla v bezpečí a za tu chvíli se určitě nemohla dostat do problémů.

"Kromě toho, že si za kapku magie účtuje strašlivý pálky, nejspíš taky v současné době pase po mé duši. Tak trochu jsem jí zdrhla ze spárů a tuším, že se jí to nelíbilo, shrnula jsem stručně svůj vztah ke Smrti. "Ale je fakt, že na tom jseš asi hůř," usoudila jsem nakonec, když jsem zhodnotila Černého situaci. Trochu jsem se obávala toho, co si Smrt nachystala pro mě. Vypadalo to, že svede opravdu cokoliv. A já přitom měla v plánu za ní zajít. Potřebovala jsem zjistit, co má jako znamenat, že jsem vysolila hromadu kamení za magie a skoro nic z toho nefunguje, jak má. To teď ale bylo vedlejší.
"Tak to byl někdo jinej," pokývla jsem hlavou, ač jsem takovou odpověď čekala. Zakar byl zbabělec a pravděpodobně teď hnil někde v díře, aby se vyhnul trestu za své činy, neběhal po světě a nepřipravoval vlky o oči.
Navzdory vší snaze vlčeti podstata situace stále jaksi unikala. Bylo to prostě složité. Magie motala hlavy i dospělým, natožpak mrňatům. Navíc to vypadalo, jako by ji to moje vysvětlení připravilo o nějakou veselou představu, takže jsem ještě zauvažovala, jestli bych radši neměla mlčet a nechat ji žít v radostných iluzích. Jo, jenže co by z ní vyrostlo? Střetla by se s realitou a zbyl by z ní mastnej flek.
Měla ovšem návrh s uplácením Smrti. "To by mohlo jít," zauvažovala jsem a pohlédla nejprve na jednu a pak druhou půlku Meinera. "Třeba bychom se ti na to složili," navrhla jsem, ačkoliv kdybych mu půjčila šutry, chtěla bych je časem zpátky. Ani dobré skutky se nesmí přehánět. Ta Bílá objasnila že ještě nic nezkoušeli. Pochybovala jsem, že by ona měla v plánu něco zkoušet. Vypadala šťastně. Černý zato přišel s návrhem, že by mohl dělat to samé, co předtím, jen opačně. "Zkus to," pobídla jsem ho a usadila se, zvědavá co se bude dít. "Za to nic nedáš. V nejhorším se rozčtvrtíš," přednesla jsem svou optimistickou předpověď.
Podívala jsem se znovu na Sheyu. "My jsme ale byly dvě už od začátku, že? Myslím, že kdyby se z tebe staly dvě, taky bys chtěla být zase normální, aspoň po čase." Musel to být dost divný pocit.

Že Smrt je mrcha bylo tvrzení, kterému jsem nemohla odporovat. Jen jsem pokývla a koutkem úst se mírně ušklíbla. "Mhm, taky už jsem s ní měla čest." Byla jsem jí pravděpodobně blíž, než kdokoliv jiný. Mírně jsem se při té myšlence otřásla. Vzpomínky nic moc. Pískle pak mělo otázku na mě. "To já nevím. Ale nemyslím si to," řekla jsem po pravdě, neměla jsem přehled o všech maniacích, co pobíhali po tváři světa. Ale že by Zakar tolik lačnil po krvi? Měla jsem za to, že podobné sklony v něm vyvolávám hlavně já. "Jestli to nebyl takový pískovo ryšavý tupohlavec, pak to určitě nebyl ten samý." Že by byl Zakar schopnej nenávidět dva vlky naráz? Pff. Je rád, že si pamatuje jednoho, s tím svým břitkým intelektem. Bílá vlče ujistila, že už to nebolí. Dala bych tlapu do ohně, že ještě nedávno to bolelo sakra hodně, ale to vlastně nakonec nebyla má starost.
Pískle to pořád mátlo, nemohla to jaksi rozumem uchopit. Bílá se jí to snažila vysvětlit, ale netušila jsem, zda její slova padnou na úrodnou půdu. Sheya se totiž nakrucovala jako nějaká dámička a snažila se zjistit, jestli Černej a Bílá jsou sourozenci. Čtyři Sheyi? To by bylo teda něco. Ať to bylo s pískletem jakkoliv, jedno mi stačilo. To už se do toho ale vložil Černý s tím, že to je naopak. "Byli nejdřív jeden a pak se... rozpadl," přidala jsem do vysvětlení i já svůj díl a doufala, že už to vlčeti dojde.
Černá půlka Meinera ale se současným stavem spokojená nebyla a zdálo se, že ode mě čeká nějakou radu. Zamyšleně jsem zamručela. "Zkoušeli jste se rozběhnout hodně rychle proti sobě a srazit se?" nadhodila jsem první blbost, co mě napadla a cukly mi koutky, ale pak jsem se přiměla zvážnět. Mírně jsem zavrtěla hlavou. "Hm, teď vážně... jestli to opravdu udělala Smrt, pak ti asi nemůžu pomoct. Ale třeba na to přijdem. Jak se to vůbec stalo? To jsi tady seděl, přemýšlel nad nesmrtelností chrousta a pak cvak, byli z tebe dva? Nebo se dělo ještě něco jinýho divnýho?" vyptávala jsem se na detaily, jako by mi snad odpovědí mohly poskytnout cokoliv jiného, než více času na přemýšlení. Třeba by to šlo nějak spravit. Splácnout je zas do kupy. Kdybych přišla na kloub tomu, jak z Meinerových dvou půlek udělat zas jednu, měla bych hotový dobrý skutek pro letošní rok. Navíc mi to připadalo zajímavé, nikdy by mě ani nenapadlo, že je něco podobného možné a samotnou mě zajímalo, jestli se to dá napravit. Nakonec chodit po světě ve dvou půlích musí být dost nepraktické. Jenže řešení situace, která Černého žrala a Bílou těšila, mě nenapadala. Možná bych je měla nechat bejt. Ta Bílá vypadá spokojeně. Přistihla jsem se ovšem, že se přikláním spíš na stranu onoho bručouna, zatímco Sheya si užívala svůj pokec s Bílou.

Jak se ukázalo, onen nedobrý společník se nikam nevsáknul, pouze se přetreansformoval do Černého. Nebo se do té role ten vlk alespoň sám dosadil svým prohlášením, když se zvedl a přesunul se do popředí. Nevypadal Bílou moc nadšen. Vlastně vypadal celou situací značně otráveně. Zas tak moc jsem se mu ale nedivila, obzvlášť poté, co potvrdil sarkastickým vyštěknutím mou domněnku. Kdybych předtím nezahlédla, jak od sebe ty dvě poloviny odstupují, asi bych na to nepřišla tak rychle, jestli vůbec. Takhle jsem byla hlavně ráda, že ač je tohle fakt divná situace, můj zdravý rozum zůstal prozatím zachován. Jen jsem přikývla, ale nestačila jsem mu říct nic dalšího, vtíravá Bílá se totiž už zase vecpala dopředu.
Jak se pořád předbíhali, Bílá už byla po tom posledním přesunu na můj vkus moc blízko. Lechce jsem si couvla a nenápadně postrčila i Sheyu, která měla spoustu otázek. Výjimečně nemířily na mě. To, že vlk může přijít o oko, ji zjevně trochu děsilo. "To ti udělala Smrt?" zpozorněla jsem a zvážněla okamžitě, když zase promluvil Černý. Nebyl v přízni temné bohyně, asi tak jako já. Co jí asi udělal? A co udělá Smrt mě, bohové, já ji musela taky pěkně namíchnout, když jsem jí pláchla přímo pod nosem. Roztrhne mě taky vejpůl? "Tak to je dost blbý." Černý byl mnohem nabručenější a mlčenlivější než Bílá a tenhle zážitek si zjevně vůbec neužíval.
Jenže to už zase cukrovala Bílá půlka. Skákala jsem mezi nimi očima a připadala si jako v divném snu. Sheya si s Bílou asi celkem rozuměla, protože se jí nepřestávala vyptávat. Já si ale nebyla moc jistá, kterou z těch polovin preferuju a jestli vůbec nějakou. Černej byl morous a Bílá zase žebrala o pozornost. Aspoň nikdo z nich nezvrací, příjemná změna. "Nejspíš v tom je zase magie, jako ve všem tady," doplnila jsem směrem k pískleti poté, co Bílá řekla, že jejich... hm, vztah... je složitý. Díky další Sheyině otázce jsme zjistili, jak se jmenují - nebo spíš jak se jmenoval ten původní. "Jsem Cynthia," představila jsem se. Sheyu jsem nechala, ať se představí sama. Pak jsem pohlédla zpátky na Černého, který byl ústavičně ustrkován do pozadí. "Čím jsi nakrknul Smrt, že tě proklela? Zůstanete takhle na furt?" Ne, že bych měla nějakou zvláštní chuť mu pomáhat, ale trochu jsem ho litovala - jestli po něm pásla Smrt, bude mít ze života peklo. Z těch dvou to vypadalo, že on je ten, co trpí a že Bílá by takhle klidně žila. Jeden by řekl, že dvě půlky jednoho vlka budou mít stejnou povahu a ono prd. Jakej asi je vcelku?