Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//V. hvozd

Jak se ukázalo, na obzoru pro Sheyu zatím žádný nápadník zřejmě nebyl. Poblión nepřicházel v úvahu ze zjevných důvodů a Falion byl pro ni příšerně starej. Jediný, jehož jméno jsem v životě neslyšela a který byl dle Sheyiných slov taky jediný, kdo přicházel v úvahu, byl... "Saturn?" obrátila jsem se na ni zvědavě. "Kdo to je?" Nějakej hoch z močálů, jo? Hm. Není to náhodou trochu pošahaný, bydlet v močálech? Určitě bude smrdět bažinou. Že by ho potkala na tom jejím dobrodružství, které zažila, když mi ji odnesla řeka? To znělo jako nejpravděpodobnější varianta. Říkala přeci, že tam byla s dalšími vlčaty. Ilenie rovněž dospěla k závěru, že v Sheyinu seznamu je jeden adept lepší než druhý. Mě se ale celkem ulevilo. Aspoň jsem si nemusela dělat starosti s tím, že bych musela rozdýchávat vnoučata.
"Jo. Rodina zní fajn," zopakovala jsem po Sheye a usmála se. Zdálo se, že vlče přemýšlí. To bylo asi celkem pochopitelné, vzhledem k okolnostem. Nechtělo se mi ale rozmazávat, jestli je normální, že spolu chodí dvě vlčice. Jasně, že to není normální. Ale... možná, když se budu tvářit, jako že je, Sheya to tak přijme. Vycítila jsem ale změnu atmosféry. Trochu zmateně jsem pohlédla na Nádheru, které se ve tváři usídlil poněkud ustaraný výraz. "Děje se něco?" zeptala jsem se s potlačeným znepokojením. Sakra. Podělala jsem to s tou rodinou? Bylo to moc... brzo?

//Jedlový pás

//Zarostlý les

"Hm," zabručela jsem, když Ilenie začala sabotovat mou snahu o oddálení vnoučat na neurčito. "Možná trošku. Ale s někým stejně starým, ne s ňákým... starým úchylem na louce." Vlastně měla pravdu, Sheya vypadala celkem znuděně a otráveně, ale to se dalo zahnat i jinak, než hned hledáním si frajera.
Naštěstí se zdálo, že Sheya prozatím o chození s někým dvakrát nestojí. Zná ona vůbec nějaký vlky v jejím věku? Jediný mladý vlk, kterého jsem si vybavila byl Poblijón a jestli on Sheyu tak znechucoval, ani jsem se nedivila. To byla nicméně historka, kterou Ilenia neznala a tak se z vlčete snažila vymámit, zda se opravdu nerýsuje nějaký románek. Sama jsem zvědavě nastražila uši. Co když...? Netušila jsem, jak by to sthila, když byla skoro pořád se mnou, ale... byly přece i chvíle, kdy jsem ji neměla na očích.
Vzápětí mi bylo Sheyinou otázkou připomenuto, že jsme jí nepodaly žádné rozumné vysvětlení onoho "chození" a že jí ho asi dlužíme. "Když se dva mají hodně rádi a rozhodnou se stát se partnery, tak se říká, že spolu chodí," doplnila jsem Nádheru a oplatila jí úsměv. "A... tak jsme se rozhodly i já a Legenda. Takže... z nás teď nejspíš bude... rodina." Přiblble jsem se při vyslovení slova rodina uculila, protože mě to zahřálo u srdce. Dlouho jsem žádnou rodinu neměla a teď to vypadalo, že ji mít zase budu. I když byla, pravda, dost netradiční. Mám vás ráda.

//VVJ

//Elypole

"Pcha, no dovol," zatvářila jsem naoko dotčeně. "Už jsem ti říkala, že nejsem tak stará!" Pravda, moje slova mohla mít poněkud snížený dopad, vzhledem k tomu, že krátce po nich byla Ilenia sesmažena bleskem, ale... notak. Copak jsem vypadala jako babka? "A navíc - zlý mrchy zabít nejdou, to je známá věc," zazubila jsem se. Hm. Ona vlastně neví o tý mý eskapádě se vstáváním z mrtvých, co? Nikomu jsem o tom neříkala, snad jen Falionovi, který si to jako Alfa zasloužil vědět. Měla bych o tom říct i Ilenii a Sheye - i ony si to zasloužily vědět. Jako moje rodina. Teď ale nebyla úplně ideální chvíle to vytahovat. Nejen, že jsem byla celkem strhaná, pořád ještě jsem netušila, jestli náhodou nebudu blít do křoví a nechtělo se mi moc mluvit, navíc zkrátka... nepřišla na to ta správná řeč. Kdybych najednou pronesla "jo, jakože, jen tak mimochodem - já už jednou umřela", nejspíš by si myslely, že ze mě ty houby ještě nevyprchaly.
Navzdory všemu se zdálo, že Sheya vyvázla bez úhony, takže bohové asi alespoň jednou stáli na naší straně a nesnažili se nám podkopnout nohy, za což jsem jim byla celkem vděčná. Ilenii jsem zase byla vděčná, že vlčeti celkem obstojně vysvětlila, proč se na zalehávanou v jejím věku nehraje. "Ale i kdybys měla nějakýho... jinocha, radši si s takovýma hrama počkej, až budeš starší." Nedokázala jsem si představit, že bych měla být babkou v tak mladém věku. To byla přece blbost! Sotva jsem se vyrovnávala s rolí matky, když jsem původně měla být předurčena maximálně tak k roli hustý tetičky, kterou vidíte jednou za rok a která kazí vaši mladou mysl, než zase na neurčito zmizí.

//V. hvozd

Žádný déšť se z nebe nesnesl, ačkoliv jsem se o to opravdu, skutečně snažila. Kentaurovi jsem tedy nic nedokázala a toho to asi ceklem naprdlo, protože nakopl Sheyu do zadku! "Ty zmetku!" zavrčela jsem po něm náhle celkem příčetně a zaklopýtala dva kroky směrem k němu - to už byl ale na odchodu... a já se nějakým způsobem místo chůze povalovala na zemi. "Blbeček," prskla jsem. Zdálo se, že účinky houby začínají pomalu polevovat a já se tak vracela do reality... reality, která nebyla zas až tak příjemná, jako ve stavu opojení. Mírně se mi motala hlava a žaludek si nebyl jist, jestli má sedět v klidu nebo raději metat kotrmelce. Opřela jsem si zmoženě čenich o zem a vzápětí ucítila něžný dotyk na spánku. Opět jsem těžkou hlavu zvedla a setkala se pohledem s Ilenií. Mírně jsem se pousmála. "To byly rozhodně nejšílenější narozeniny, co jsem kdy zažila," uchechtla jsem se unaveně a vyhrabala se na nohy za podpory... své drahé polovičky. "Pojďme," přikývla jsem a přenesla váhu na své vlastní nohy. Nepotřebovala jsem, aby mě do kopce tahala Ilenie. Alespoň jsem v to doufala.
Šly jsme celkem pomalu, což mi úplně vyhovovalo. Byla jsem za poslední dobu uhnaná až hrůza a ta Nádhery houba mi asi zrovna nepřidala. Popravdě jsem se začínala těšit na vlhký a studený úkryt v horách. Stočila jsem pohled k Sheye. "Neublížil ti ten vlk?" otázala jsem se. Sakra, ty jseš teda matka roku. Tohle už nesmíš nikdy dopustit. A jéje. Ono to sjíždění se asi není až taková hitovka, jak se může zdát... obzvlášť když vás pak doženou výčitky svědomí.

//Zarostlý les

Hledela som na hladinu jazera. Z nej mi pohlad oplacal moj odraz. Prekvapivo sa usmieval. Boly časy, kedy to moc nerobil. Tváril sa stále len drsne a neprístupne. Aj teraz tak občas vyzeral, ale nie dnes. Dnes na to nemal náladu. Dnes vyzeral... spokojne. Zaujate som skúmala to prírodné zrkadlo. Vyzeralo to, že mi šedín na tvári pribývalo s každým uplynulým týždnom. Mala som ale tú výhodu, že na mojej prokvitnutej srsti to nebolo zas až tolik poznať. Presto som cítila, ako ma vek začíná doháňat. Vietor trhal listy zo stromov, blížil sa podzim a po ňom zima. Kolko zim už som vobec prožila? Chvíli som nad tým musela rozmýšlať. Deset. Táto bude jedenásta. Bohovia, ten čas ale letí.
Áno, letel. Protáhla som si vleže predné nohy a rozhliadla sa kolem. V horách bol klud, tak ako vždycky. V poslednom roke som už po horách príliš nešplhala. Klúby si sťažovaly pokaždé, keď som zdolávala nejaký strmý kopec. Našla som si vlastný úkryt, dole, poblíž tohto jazierka, ktoré sa stalo mým oblúbeným miestom. Privrela som oči. Kde sa tá Sheya túla? Vyrážala na lov s tými dvema vlčaty Severky a Starlinga – teda, hovorím im vlčatá, ale vlastne sú už dospelí. Stejne ako moja Sheya... Naša Sheya. Stejne to bolo neuveritelné. Ako rýchle vyrástla – a teraz z nej je už Gamma. Keby mi niekto pred lety, keď som ju našla poloumrznutou na snehu, povedal, že ju prijmem za svoju a že na ňu jednou budem tolko hrdá, asi bych sa mu vysmiala. A prece...
„Čo sa zase tak blbo gebíš?“ ozval sa za mnou hlas a já sa po ňom otočila, ač som to vlastne nemusela robiť. Moc dobre som vedela, komu patrí. „Len rozmýšlam.“ „Rozmýšlaš až moc, drahá,“ mienila Ilenia a otrela sa čenichom o moju tvár. „Mala bys prestat čučet porád do tej vody a radšej sa ísť so mnou pozerať, čo za haveť si to zas urobilo noru u západnej hranice. Alebo si na to už moc stará a seschlá?“ Naoko som sa zamračila, ačkoliv som najprv musela potlačit úsmev. „Som mladšia ako ty, babka,“ vyplazila som na ňu jazyk. „A kludne ti to dokážem. Budem tam prvá!“ „S tým tvým kyčlom? To pochybujem!“ „Tak sa ukaž, starešina. Len bacha, ať ťa netrafí šlak!“

Celkem bodů: 33
Směnárna: 4×5 bodů za 100 drahokamů, 13×1 bod za 195 oblázků
Celkem: 100 drahokamů, 195 oblázků

„Ty se mi taky líbíšššš,“ zasyčela jsem na oplátku a rozjařeně se zasmála. Neměla já jsem štěstí, že jsem si vybrala asi jedinou vlčici na území Gallirei, která mluvila hadí řečí? „Hadi,“ naklonila jsem se tajnůstkářsky k Ilenii, „jsou boží.“ Neříkala jsem to už? Eh. Určitě ne. Nejsem zas tak mimo. Pcha.
Ten bobro-kentaur, ten se mi na rozdíl od Ilenie nelíbil vůbec. A už vůbec se mi nelíbilo, že se s ním obě mé nejbližší chtěly bavit. Mírně jsem se zamračila a zaostřila na kroutící se obličej tmavošedého vlka. „Hele. Ilenie. Sheyo. Možná, možná, možná... to. Možná! Bysme si měly najít na hraní! Někoho jinýho!“ odsekávala jsem významně a urputně se na Kentaura mračila. Byl divnej. A děsil mě. A nelíbilo se mi, že mu ty dvě okukujou jeho nádobíčko. Byla jsem ale vzápětí rozptýlena Ilenií, která mi skládala další kompliment.Výraz v mé tváři se okamžitě přetavil v přiblblý úsměv. „A ty máš kladů, až by se z toho jeden složil! Máš klady a možná i protiklady! To jsou jakože klady, který jsou naproti těm druhejm kladům, takže jich je fakt hodně, když stojej ve dvou řadách,“ vysypala jsem ze sebe překvapivou rychlostí, která mě donutila si vzpomenout na Kaleo a Newlina. Už je začínám chápat. Mluvení... je tak zajímavá věc. Jak ze sebe můžeš prostě sypat slova... huh.
Nicméně nemohla jsem nad zázrakem řeči uvažovat zase až moc dlouho, protože Kentaur toužil po tom, abych mu předvedla nějakou tu magii. „Jasně, že řeknu. I ukážu! Už jsi někdy viděl magii počasí v akci? Tu já totiž misto – mustr – mistrně ovládám,“ otázala jsem se ho. Konec konců byl hic jako blázen. Trocha osvěžení by se hodila. Ale jak se to vlastně...? S námahou jsem zaostřila na nebe. „Čárymáry prší!“ zahulákala jsem do nebes. Nic. Hah. Je to těžší, než by jeden čekal. Asi to chtělo jiné zaklínadlo. „Déšť! Déšť! Dešti, dešti, deštíčku...“ A z nebe se opravdu začalo cosi snášet! Triumfálně jsem se usmála, aniž bych si uvědomila, že to, co padá z nebe, jsou jen mžitky před mýma očima. „Hustý, co? Tos ještě neviděl.“ Obrátila jsem se i na Krásu a Nádheru, zda jsou také okouzleny mým umem. Obzvláště Nádhera... chtěla jsem ji okouzlit. Najednou mi na tom hrozně záleželo.

"Chodíme spolu tak jako všude!" zahihňala jsem se zpitoměle na Sheyinu otázku. "Tak to ty - páteři... panteři... pat- partneři! Tak to partneři dělají! A to my jsme. Je to teda nový, ale je to tak." Zvláštní, co ta houba dokázala. Proměnila svět na dokonalé místo plné barev a lásky. Jen kdyby mi pořád mozek nechtěl utéct uchem ven. Na chvíli jsem nechala svůj zrak, aby se rozostřil a s tím se rozostřilo jaksi... vše.
Když se ke mně svět vrátil, plazila se Ilenia ke kentaurovi a říkala mu bobře. Placala jsem se směrem k nim taky. "To není bobr, ale kentaur! Bobr má ten... ten placatej... hrd. Krd? Ne. Ocas. Jo." upozornila jsem svou drahou polovičku, ale ouha. Kentaurova přední část se rozběhla někam pryč. Možná proto byl tak podrážděnej. Jenže pod vlivem veselé houbičky mi to až tak nepřišlo. "My nejsme narušený," oznámila jsem mu. "Jsme jen to. Nad věcí. Vesmír," naklonila jsem se k vlkovi, "je fakt, fakt velkej a my! My... v něm..." Jenže mi zas utekla nit a z hluboké filozofické myšlenky nebylo nic. "Utekla ti půlka těla!" vzpomněla jsem si totiž a řekla si, že bude lepší ho upozornit.
Pak mi ale došlo, o co tu jde. Teda, napůl. Trochu jsem se vyděsila. "Sheyo, ne! Běž od něj!" pokusila jsem se vlče chytit a odtáhnout, ale úplně se mi to nepovedlo. Spíš jsem ji oslintala. "To není hra pro tebe! Je to hra pro velký! Pro hodně velký!" Ale to už se do mě navážel i Kentaur. "Jáá že nemám kládu?" ohradila jsem se. "To... je vlastně fakt. Ale! Mám jiný věci. Třeba to. Tamto. Osobní kouzlo. I jiný kouzla! To bys čuměl, jáký já mám kouzla, hehe. Na co by mi byla kláda? Když Ilenia stejně žádnou nechce." Teda, trochu to vypadalo, že chce, ale... Určitě nechtěla. Stopro.

//Zubří vysočina

Nakonec jsem ji dohnala a na její tváři jsem spatřila nejistý úsměv, takový, jaký určitě zdobil i tu moji. "Takže." Úsměv se mi ještě rozšířil, když se tvář Nádhery přiblížila k té mé. Krátce jsem svou líc přitiskla k té její, zavřela oči a nadechla se její vůně. Ještě pořád se mi zdálo, že je trochu cítit spáleninou a elektřinou - nebo jsem vážně byla blázen? Jemně jsem jí čenichem pocuchala srst a připadala si přitom tak... zvláštně. Nebyla jsem žádný plyšák na mazlení, naopak, obvykle ze mě trčela spousta ostrých hran, na které nebylo radno sahat. Ale zdálo se, že existují výjimky. "Taky tě mám ráda," zamumlala jsem a uculila se. Po vší té nervozitě, nejistotě a zmatku tohle bylo opravdu... správné.
Jenže chvíle nepozornosti stačila k tomu, aby se Sheya už namočila do dalšího průšvihu. Tentokráte zabloudila do teritoria přírodních drog. Tiše jsem zasténala, když jsem spatřila, jak se potácí a chichotá kolem. Na pět minut ji spustím z očí. Zatímco jsem přemýšlela, co budu dělat se sjetým vlčetem, u nohou mi přistála houba, která nejspíš všechno způsobila. Těkla jsem k ní pohledem a pak ho zvedla k Nádheře. "Jseš si jistá?" šťouchla jsem nejistě do houby. Nechtělo se mi přiznávat, že jsem nic podobného nikdy nezkoušela. Rychle jsem pohledem zkontrolovala Sheyu, zdálo se ale, že je celkem v pohodě. Teda, válela se v kaluži, ale jinak celkem cajk. Ale co, sakra, pokrčila jsem rameny a spolkla houbu v jediném soustu. Žijeme jen jednou.
A brzy se svět kolem mě proměnil. Květiny kolem ožily a roztáhly křídla. Nikdy předtím jsem si křídel na květinách nevšimla, ale asi jsem byla fakt slepá - třepotaly s nimi přece všude kolem, jako největší hejno motýlů na světě. Květy se rozvíjely a zase zavíraly v rytmu tepu mého srdce a pokaždé se rozevřely s novou barvou.
Svět se jaksi pomačkal a zakryla ho tenká clonka čehosi, díky čemu bylo všechno mnohem barevnější a rozmazanější. To ale vůbec nevadilo, protože Ilenia s Sheyou zůstaly dokonale ostré. Konkrétně Ilenia zářila tak jasně, až se na ni skoro nedalo dívat. Přivřela jsem před ní oči jako před sluncem a pohlédla k Sheye, která se rozpíjela v kaluži na zemi a volala na cizáka, který pulsoval v dálce. Vypadal ale dost divně, jako by měl vepředu přidělaného ještě dalšího vlka. Nechtěla jsem, aby se Sheya vybavovala s nějakým zmutovaným kentaurem. "Šššejó! Neměla by ses bavit s..." Má pozornost odplula v půli věty. "Bavit se s. Ssss. Ssss... Hadi! Hadi jsou strašně boží!" provedla jsem dosti akrobatickou asociaci myšlenek a začala jsem rejdit kolem a hledat v trávě hada, se kterým bych si mohla popovídat.
Než jsem ale nějakého plaza našla, připlula ke mně Ilenia, která pořád ještě svítila a její srst se vlnila jako vodní řasy. Tlamu měla plnou tančících květin. "Hahááá," pronesla jsem radostně, když mě zasypaly. "A já... víš co já? JÁ zase chodím s TEBOU! No není to na palici?" rozesmála jsem se a přitiskla jsem se k Ilenii, jejíž uši se momentálně stáčely do spirály a pak zase zpět. "No jasně! Chudák Sheya o ničem neví!" Rozběhla jsem se společně s Ilenií za Sheyou a vzápětí se k nim připojila v blátivé kaluži. "Chodíme spolu, Sheyo! Není to božíí? Že je to boží?" Rozesmála jsem se samým štěstím, když Ilenie pronesla, že mě miluje. "Ale já tebe víc!" Jenže pak mé drahé polovičce zapadl čumák do kaluže a mě se zdálo, že se i ona začíná rozpouštět. "ILENIE, NE!" vzkřikla jsem a rychle jí vlastním čumákem ten její vyzdvihla nad hladinu.
Jenže má pozornost byla zvláštní, kroužila kolem a pak se upnula na jediný detail. Zkoumavě a s námahou jsem zaostřila na Ileniinu tlamu. "Už ti někdo někdy řekl že máš... dokonale symetrické dásně?" zamumlala jsem a znovu se rozesmála. Dásně. To je ale blbý slovo. Vyprskla jsem smíchy. "Dásně! Taková blbost! Co to znamená? Nic. Nic to neznamená, a stejně to je slovo. Copak to jde? To by se mělo zakázat! Ale to by pak nebyla taková sra-hahaha-nda!" Tolik jsem se zabrala do úvahy nad dásněmi, že jsem si sotva všimla Sheyina rozhovoru s Kentaurem. To bylo asi dobře. Nejspíš by se mi nelíbil ani v tomhle stavu.

//Zarostlý les

Jak to s náma bude? Kousla jsem se do spodního pysku. Proč je to tak hrozně těžký? Takovéhle věci by se měly říkat snadno. Neměl by to být vyčerpávající zážitek, při kterém máte nervy napjaté až k prasknutí a stěží bojujete se slzami a všechny části vaší duše mezi sebou bojují na život a na smrt. Jak to s náma teď bude? Tak to řekni. Musíš jí to říct. Jinak uteče do pryč a ztratíš ji napořád. To chceš? A já nechtěla, aby to Ilenia udělala. Nechtěla jsem, aby utíkala přede mnou. Chtěla jsem, abychom běžely spolu, bok po boku. Pravda, pořád ještě jsem úplně nechápala, jak se to moho stát. Jak jsem se mohla zamilovat do vlčice. To ale nebylo nic, co by se nedalo vyřešit za pochodu, ne? "Nechci, abys odešla," zopakovala jsem nakonec. "Protože... je to na palici, ale... taky tě mám ráda. Hodně." Tak. A bylo to venku. Sice mi v uších hvízdalo a celý svět jako by se trochu zhoupnul, ale bylo to venku.
Kdybychom žily v ideálním světě, rozezněl by se v pozadí romantický zpěv ptáků, jemný větřík by nám pročísl kožichy, zatímco by se naše čenichy přibližovaly a my bychom si hluboce pohlížely do očí s výrazy napůl nejistými a napůl odhodlanými... Jenže ideální svět neexistoval a tak jsme místo toho musely zase běžet za Sheyou, kterou nebylo možno opomenout, v nejvíc horký den celého roku jsme se naháněly jako blázni přes celou Gallireu a nebyla ani jediná chvíle, kdy by bylo možné se zastavit a přemýšlet a normálně si promluvit. Jenže tak už to chodilo. Přesto jsem ve svém nitru pociťovala cosi, co už jsem dlouho necítila. To zvláštní povznesení z myšlenek na to, co by mohlo být - co se možná, možná může stát skutečností.

//Elypole

//Kierb

Dokonce mi připadalo, že i běhám jako v noční můře. Jako by se horký vzduch proměnil v med a já se jím vší silou probíjela. Ale zdálo se, že i tak to nějak funguje. Silueta Ilenie přede mnou se mi přestala vzdalovat. Naopak. Přibližovala jsem se k ní, pomalu, jeden skok po druhém... až jsem byla úplně u ní. Stála tam, schlíplá stejně jako listy vyprahlých stromů všude kolem. Pocítila jsem iracionální touhu olíznout jí čenich, ale zarazila jsem se. Ne. Nemyslela to vážně, pamatuješ? Nesmíš na ní šahat. Pak další myšlenka, mnohem bolavější. Asi to tak bude nejlepší. Přestat snít a vrátit se k normálnímu životu, bez takových emočních úletů. Nestojí to za to. "Ilenie," vydechla jsem proto jenom. "Jsi v... pohodě?"
To už ze sebe ale cosi soukala a její zlaté zraky se zase srazily s těmi mými. Poslouchala jsem napjatě až do konce. Srdce se už zase snažilo vyskočit mi z hrudi a cosi mě šimralo v očích, hloupé pyly, sakra, i když žádné stromy už dávno nekvetly. Všechno, co jsem snad chtěla říct, mě opustilo. Ráda. Má mě... ráda. Takže - to nebyl vtip? Nasucho jsem polkla. Tohle je šílenost. Já přece nejsem na vlčice. Nikdy jsem nebyla. A bylo to tak opravdu? Nebo jsem si jen celý život lhala? Nebo byla Ilenie orpavdu něco extra? Možná, že jsem nebyla na vlčice, ale mé pocity k Nádheře opravdu naznačovaly pravý opak. "Ilenie, já... si nemyslím, že jsi divná," vypravila jsem ze sebe nakonec. Nejistě jsem se zasmála. "Aspoň ne o nic víc, než já." Slova mě škrábala v krku, zasekávala se v něm a ta nejdůležitější to do mé tlamy nestihla včas, než se vlčice začala zase otáčet k úprku. "Nechci, abys šla do pryč," zavolala jsem za ní a opět ji následovala. Tentokrát jsem se rozbíhala s pocitem nekonečného zmatku, ale také... možná úlevy? Jestli se s tímhle potýkala i Ilenie, pak jsem možná opravdu nebyla totálně vadná, že ne? Mohly bychom to opravdu dát dohromady? Jaká podivná myšlenka. Podivně... krásná.

//Zubří vysočina

//Východní hvozd

Běh v horku a ještě s tím vším v hlavě mě začínal zmáhat. Tlapy mě pálily a oči mě pálily ještě víc. Možná bych mohla prostě shořet. Samovolné vzplanutí. Může se to stát? Moje volání jako by vyznívalo do prázdna a ani útěk plnou rychlostí nedokázal zajistit, abych unikla zmatku, který se odehrával v mém nitru. Prodírala jsem se lesem, ztrácela obě vlčice z dohledu, pomalu se smiřovala snad i s tím, že utečou a nechají mě tady. Jenže les náhle skončil, nahradila ho řeka, a na jejím břehu stála... "Ilenie," zafuněla jsem a doplácala se až k vlčici. "Počkej," vydechla jsem s jazykem pomalu až na prsou. Hrudník se mi mocně zvedal a klesal. I ona vypadala uhnaně. Vyřízeně. "Proč... tohle děláme? Můžeme přece... normálně mluvit." Ne, nemůžeme. Nic na tomhle není normální, víš. To přece víš. Ale to už se Ilenie snažila vzít všechno, co předtím řekla, zpátky. Překvapeně jsem zamrkala. Docela to... zabolelo. "Takže jsi to, co jsi řekla, nemyslela vážně?" zeptala jsem se tak neutrálním tónem, jak jsem dokázala. Vidíš? Byl to jen blbej vtip. Vyzkratovanej mozek. Emoce. Vždycky všechno podělaj. "Víš, já totiž chtěla -" Ale ona už byla zase na útěku, pryč, mimo můj dosah. Bylo to jako noční můra. "Přestaň utíkat!" vyhrkla jsem už napůl vzteklá. "Prosím," dodala jsem tiše, ale to už byla zase pryč. Nezbylo nic jiného, než se rozběhnout za ní. Pokusit se ji chytit. Tohle byla ta nejdepresivnější hra na honěnou, jakou jsem kdy zažila.

//Zarostlý les

//VVJ (přes Galtavar)

Běžela jsem tak rychle, jak jsem dokázala, ale ty dvě mi unikaly. Nejen, že měly náskok, navíc měly obě čtyři zdravé nohy. Ani jedna z nich neměla rameno, které začne protestovat při každé příležitosti, kterou dostane. Neměla jsem šanci je dohnat. Mizely mi z dohledu, ty dvě, na kterých mi záleželo nejvíc. "Ilenie!" zařvala jsem, ale bílá se nezastavovala. Hnala se dál, jako smyslů zbavená. "Pro bohy, počkej přece!" Proč tohle děláš? Proč... mě navedeš na něco a pak utíkáš? Je to nějaká hloupá hra? Cítila jsem se zraněně a podvedeně a odkopnutě. Vždyť... já ji fakt mám ráda, sakra. Je to šílený, ale je to tak, a chtěla jsem to říct, ale- Ale jediné, co z toho teď bylo, byla černá špička ocasu třepotající se chvíli tam a chvíli zase támhle kdesi přede mnou. Chtěla jsem to říct a teď už to neřeknu, protože... jsem blbá. Protože jsem moc vytížená hraním si na drsňačku, než abych si dokázala přiznat, že mám někoho ráda, dokud není moc pozdě. Svým způsobem to byl obranný mechanismus. Nedokázala jsem se ubránit vzpomínkám na minulost, které se na mě valily a také neodbytnému pocitu, že minulost se bude opakovat. Že se za Ilenií poženu, dokud ji neztratím z očí a až se mi zase vynoří v zorném poli, zjistím, že se stalo něco hrozného. Že budu znovu čelit výčitkám z vlastní zbabělosti. Najednou jsem byla ráda, že jsou obě přede mnou. Aspoň neviděly, že se mi lesknou oči. Tolik k fasádě drsňačky. Sakra. Jsi jak malá. Přestaň s tím. Běžela jsem a běžela a doufala, že až dostatečně naberu rychlost, možná uteču aspoň tomu bordelu, co mám v hlavě.

//Kierb

S napětím, které jsem nechtěla cítit, jsem čekala, na co že se to vlastně Ilenia chce zeptat. Uvědomila jsem si, že i ona vypadá napjatě. Jako by se slovům moc nechtělo ven z jejího hrdla. Ne. Tak to určitě není. Jsme... normální. Normální kámošky. Ne...? Kecy. Copak když mluvím s kámoškou, buší mi tak hrozně srdce a dělá se mi knedlík v krku a sleduju, jak se jí slunce láme na bílé srsti a odráží se v těch neuvěřitelně zlatých očích, které se na mě momentálně odmítaly podívat? Jsem vadná. Ale Ilenia určitě není. Jenže s každým dalším slovem mi bylo jasnější a jasnější, kam tohle směřuje. Tam, kam to logicky směřovat nemohlo. Bylo to nemožné. Tohle se neděje. Ale dělo. A když se zlaté zraky srazily s těmi fialkovými, vyšla z jejích úst konečně ta zásadní otázka a bylo to, jako by mě někdo praštil něčím tupým po hlavě.
Beze slova jsem vykuleně zůstala zírat na svou světlou společnici. "J-" Nevěděla jsem, co mám říct. Jeden z těch vzácných okamžiků, kdy největší držce z okolí došla slova. Byla tu ta racionální část mojí mysli. Ta, která od jisté doby dohlížela na to, aby se moje srdce neroztřískalo na milion kousků - znova. Ta chtěla říct ne. Ne, protože... to přece nebylo normální. Nemohly jsme spolu být, vždyť jsme byly obě vlčice a to je... to je... ujetý. "Já-" Ale byla tu taky ta druhá část. Ta cítící, která znala pravdu, a to už nějakou dobu. Ta, která věděla, že když řeknu ne, budu navěky litovat, protože jsem našla něco, někoho speciálního. Jsi blbá. Jestli si to nepřiznáš, budeš brečet. Tak jako jsi bulela jak malá kráva, když Zywi umřel a ty jsi mu nikdy ani nestačila říct, co cítíš, dokonce ani když už byl třema tlapama v hrobě. Teď ale už musíš něco ŘÍCT, ať je to COKOLIV, protože to už trvá DLOUHO a ona ČEKÁ! Nasucho jsem polkla. Řekni, že chceš. Aspoň jednou udělej něco správně. "Ilenie, víš, já to... totiž..." Cítím stejně.
Jenže než ta slova stačila doputovat na můj jazyk, kolem se prohnala béžová střela a porušila ten křehký moment. A než jsem se nadála, Ilenie i Sheya mizely kamsi do trapu. Hleděla jsem za nimi a ucítila podivnou prázdnotu. "Počkejte!" zavolala jsem za nimi, ale bez výsledku. "Ilenie! Já nechci babu, já n-" Vidíš to. Blbko. To máš z toho, že si děláš naděje. Povzdechla jsem si a rozběhla se za nimi. "Jen počkej, až tě chytím!" zavolala jsem a můj hlas zněl i mě samotné hluše a hystericky. No bezva.

//Východní hvozd (přes V. Galtavar)

Ať už k ní můj křik skrze šplouchání vody dolehl, či ne, Sheya se nakonec vynořila nad hladinu snad už definitivně a začala máchat ve vodě tlapami přesně tím správným způsobem. Plavala. Skutečně plavala. "Skvělý, Sheyo!" roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu, který byl ještě podpořován pocitem úlevy z toho, že se neutopila. "Teď už umíš plavat. Takže se už vlastně vody nemusíš vůbec bát," usmála jsem se. Tedy, byl fakt, že Sheya vypadala vyděšeně, ale kdo by nebyl, po takovém téměř utopení? Až se jí to v hlavě trochu rozleží, určitě si uvědomí, jak důležitá je tohle dovednost. Byla jsem na ni hrdá. Bývaly časy, kdy by se mi u Sheyi zdálo nepravděpodobné i jen dovést ji k jezeru tak blízko, natož aby v něm plavala, i když, pravda, ne tak úplně dobrovolně. "Tak plav ke břehu, ty jedna rybko," šťouchla jsem do ní něžně čumákem a sama zamířila na břeh, kde se nacházela Ilenia právě zabraná v hluboké konverzaci s něčím na zemi. Krátce jsem nad tím zavrtěla hlavou, ale zdržela jsem se komentáře.
Došla jsem k bílé vlčici a už už jsem měla na jazyku otázku, na co že se mě to vlastně chtěla předtím zeptat. I když... už jsem nevěřila, že bych se to teď dozvěděla. Atmosféra se porušila a já teď měla tak trochu problém se vlčici podívat do zlatých očí. Co sis asi tak myslela? Tohle není žádná pohádka, tohle je skutečnost, a ty bys už mohla mít dost rozumu na to, aby to rozeznala. Kolikrát si ještě budeš dobrovolně lámat srdce? A než jsem stihla cokoliv vyslovit, zašeptala Nádhera svou vlastní prosbu. Jen jsem přikývla. "Samozřejmě. Klidně hned," zazubila jsem se, zatímco ve svém nitru jsem opětovně násilím zadupávala podivné naděje do prachu. Určitě si chce promluvit o Ragaru nebo tak... Přesto mi srdce zase začalo bušit silněji. Nepoučitelná.