Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Mahtaë

Došla jsem na otevřenou pláň. Znala jsem to tady. Kdyby tu bylo pískle, řekla bych jí: "Hele, tady měli sídlo kostlivlci, když se z nás všech stali příšery a kdoví kolik dní se naháněli po celé Galliree." Jenže tu pískle nebylo, tak jsem řekla jen: "Hgh." Kus od sebe jsem zahlédla siluety vlků, ale nevydala jsem se k nim. Před očima mi začínaly tančit mžitky. Musela jsem si odpočinout. Vyhledala jsem pohledem jedno nižší křovíčko, ke kterému jsem se plánovala stočit a okamžitě odpadnout.
Než jsem tak ale učinila, jako by se mi cosi dotklo jemně čumáku. Přimhouřila jsem oči a důkladně očichala zem. Sheya. Málem se mi zastavilo srdce. Byl to nepochybně její pach. Už byl starší a vytrácel se, ale... byla tady. Na zemi nebyla žádná krev, nic, co by naznačovalo, že vlče bylo zraněné. Začala jsem horečně čenichat kolem, nabírala jsem pachy hladově do čumáku, ale brzy jsem musela pocítit zase zklamání. Sheyina stopa se mísila a prolínala s jinými, cizími a já ji nedokázala následovat. Po dlouhé a urputné snaze tu motanici rozmotat jsem se vrátila ke křovíčku, kde byl její pach stále čitelný a stočila se do klubíčka na místo, kde pravděpodobně takhle ležela i ona. Připadalo mi, jako bych k ní měla náhle mnohem blíž. "Sheyo," vydechla jsem tiše a nasála její vůni do čenichu. "Kam jsi se poděla?" Vytryskly mi slzy - ani jsem netušila, že se k tomu chystají a náhle jsem je měla na tvářích. Nebránila jsem jim. Nebyl tu nikdo, kdo by je viděl. Byla tady. Byla naživu. Někam sice odešla, ale... neutopila se. Možná ještě žije. Ještě ji můžu najít. Jenže to už můj vyčerpaný mozek všechny myšlenky a naděje utnul. Usnula jsem.

//Borůvkový les

Opustila jsem smečkové území směrem, který mi ukázal asi-Alfa Červeňák... a okamžitě jsem věděla, že do toho lesa za řekou ani nemá cenu chodit. Vzpomínala jsem si na něj. V něm žádná smečka nesídlila. Alespoň co já věděla. Takže... zase nic. Roztřeseně jsem si povzdechla. Teď už jsem neměla ani žádný směr. Tušila jsem existenci smečky někde víc na jihu, ale kde přesně, to už jsem si nevzpomínala. Co teď? Bezradně jsem hleděla na řeku, která se už po záplavách zklidňovala a vesele si hopkala korytem. Nedala mi žádné odpovědi. Sklonila jsem k ní hlavu a hltavě se napila. Začínala jsem mít i hlad a únavou už jsem se sotva držela na nohou. Slunce už zase zapadalo. Vlče bylo ztracené už skoro celý den.
Loudavým krokem jsem vykročila podél řeky jižním směrem. Síla zvyku mě nutila skenovat každý centimetr břehu pohledem, ale výsledek nebyl o nic jinačí, než když jsme tu šli předtím s Meinerem. Tady Sheya prostě nebyla. Kde ještě by mohla skončit? Koukej přemejšlet! Ždímala jsem z vyčerpaného mozku, co to šlo, ale jediné, čeho jsem tím dosáhla, byla tupá bolest hlavy. Takhle už to moc dlouho nešlo. Jakmile po mém poku nebyl les, zabočila jsem na otevřenou pláň. Nečekala jsem, že tam vlče bude. Nepřemýšlela jsem. Jen jsem šla. Spíš se vlekla.

//Náhorní plošina

"Hory se nedají přehlédnout," souhlasila jsem s Červeňákem. Byla jsem ráda, že alespoň nabídl pomoc, kdyby se tu moje pískle ukázalo. Pokud tu ale nebyla teď... no, hrůza pomyslet. Všimla jsem si, že nejistá vlčice sebou škubla při zvuku mého... kdoví, co to vlastně bylo a i asi-Alfa se tomu zamračil. Myslete si klidně, že jsem hráblá. Mně už je to fuk. Viděla jsem taky, že Červeňák nechápe, proč ji hledám sama. Bylo to poznat z toho, jak se na mě díval. Víš o tom houby, pomyslela jsem si, ale nahlas nic neřekla. Kdo by mi z Ragaru pomohl? Lennie a Nym mě chtějí mrtvou, natožpak Sheyu, Falion se ukáže jednou za uherák a Severka se Starlingem se ani nevrátili z lovu. V tu chvíli mi došlo, že jsem opravdu sama, ne jen kvůli tomu, že se stydím vrátit domů, ale i proto, že jsem z naší smečky jediná, kdo by Sheye mohl i tak pomoci. Bylo tedy zbytečné ztrácet čas cestou na sever.
"Promiň, optimismus už jsem vyčerpala," řekla jsem, když asi-Alfa poznamenal, že jeho slova měla být povzbuzení. Právě proto byl Meinere ideální společník. Velice šetřil povzbudivými řečičkami. Vypadalo to, že jak Červeňák, tak Černobílá věděli jen o jedné další smečce, o které ani nevěděli, jestli vážně existuje. I to mi ale mohlo pomoct. Vlk mě tam nasměroval. "Zkusím se tam podívat," pokývla jsem hlavou a obrátila se na vlčici: "I já doufám." Pak jsem vstala a přejela oba ještě jedním pohledem. "Děkuju za ochotu. Musím běžet. Mějte se," kývla jsem a zamířila pryč. Čekalo mě toho ještě mnoho.

//Mahtaë

Dostalo se mi přesně takové odpovědi, jaké jsem se bála a jakou jsem i očekávala. Není tu. Jak by mohla. Kdoví, kde je. Asi-Alfa ale navrhl, že by ji mohli dovést domů, kdyby se tu náhodou objevila. "Patří do smečky v Ragarském pohoří. Je to až úplně na severu, poblíž sídla Smrti," popsala jsem stručně polohu naší smečky a poprvé od chvíle, co ti dva vyšli z lesa, jsem mírně pozvedla koutky: "Byla bych vám vděčná, kdybyste jí pomohli, pokud se tu náhodou ukáže." Kdyby to bylo na mě, tímto by byla záležitost vyřízená a já bych šla zase dál, na svou bezútěšnou, beznadějnou pouť. Jenže vlk se mnou ještě nebyl hotov. "Ano, sama. To vlče nikoho jiného nemá," pronesla jsem pevně. Než bych sehnala někoho dalšího ze smečky, aby mi pomohli hledat, Sheya už by neměla vůbec žádnou naději. A navíc jsem do Ragaru bez vlčete nemohla. Ovšem poznámka o tom, že se tu potulují nějací zabijáci vlčat, ihned následována slovy, že se není čeho bát, mi z hrdla vyrazila štěknutí smíchu, v němž nebylo ani stopy po veselí. "Myslím si, že to, co jsi právě řekl, znamená, že je hodně čeho se bát," opáčila jsem.
Potom se ozvala ta černobílá a měla úplně stejný návrh, jako před chvíli vlčice v předchozí smečce. Vypadám snad, jako že jsem úplně blbá? Sebrala jsem zbytky trpělivosti a pohlédla do jejích modrých očí: "Byla jsem podél proudu řeky až u moře. I podél druhé řeky. Nic. Nikde ani stopa. Momentálně se snažím zjistit, jestli se nedostala do některé ze smeček." Pak jsem stočila pohled zase k Červeňákovi. Vypadal kompetentněji. "Pokud tu není, pak budu muset asi hledat dál... Ale než půjdu - nevíš, jestli jsou v okolí další smečky? Raději bych prošla všechny. U vašich sousedů už jsem byla," kývla jsem hlavou přibližným směrem hvozdu, který jsem před chvílí opustila. "Pomohlo by mi to." Nepomohlo. Není to k ničemu. Měla bych přijmout, že jsem prohrála a prostě to vzdát. Sheya je pryč. Jenže jsem to ještě nedokázala přijmout. Nemohla jsem ji ztratit tak brzo...

Tentokrát jsem na nějakou odezvu nemusela čekat tak dlouho. Tahle smečka si asi více zakládala na tom, aby se jim náhodní cizinci nepromenádovali po území. Výborně. Čím dřív to budeme mít z krku, tím líp. Z lesa se vynořili dva vlci. Ani jeden znich mi nebyl povědomý. Hnědavého vlka s červenými odzaky bych navíc podle pachu odhadla na Alfu. Nebyla jsem si jista, jestli z toho mám zrovna radost. I když, jak se to vezme - Alfa by měl mít přehled o tom, co se na jeho území děje. Jestli někdo Sheyu viděl, pak to byl právě on.
Červeňák se ujal slova, zatímco černobílá vlčice zde byla asi jenom jako křoví a zůstávala v pozadí. Prohlíželi si mě. Dávala jsem si záležet, aby to, co uvidí, nevypadalo příliš žalostně a zničeně, avšak svou únavu ani starosti jsem zcela zakrýt nedokázala. Vlci naštěstí nevypadali nepřátelsky. Neměla jsem náladu na hlouposti. "Zdravím," odpověděla jsem Červeňákovi neutrálním tónem a cukla špičkou ocasu. Vlk mě vítal v Borůvkové smečce. Snad mě nechce naverbovat k nim. Jedna smečka mi stačí. "Dlouho vám tu zaclánět nebudu. Potřebuju se jenom na něco zeptat." Mluvila jsem klidně, nedávala jsem průchod emocím, které tížily mé nitro. "Nedaleko odtud se ztratilo malé vlče, nejspíš ji vzala řeka při jarních záplavách. Hledám ji. Je to hnědá vlčice s tmavým flíčkem pod okem, jmenuje se Sheya. Všimla jsem, si že máte řeku blízku u hranic. Takže mě napadlo... Neviděli jste ji tu?" Ani slovo o tom, že se vlče ztratilo mně, že jsem ji měla na starosti a že to celé byla moje vina. To byly věci, které nepotřebovali vědět. S nadějí jsem pohlédla do očí vlka, ale nepředpokládala jsem úspěch. Už jsem raději nepředpokládala nic, aby zklamání pak bylo jen jako facka, ne jako přeražení hřbetu padajícím stromem. Nemělo cenu dělat si přehnané naděje. Akorát by mi to ublížilo.

//Asgaar

Šourala jsem se bez nadšení kolem hranic prvního hvozdu a přemýšlela nad tím, jaký nový život bych mohla začít mimo Gallireu, až budu připravená vzdát pátrání po Sheye. Mohla bych si změnit jméno. Třeba na... Amélii. Ne. To moc připomíná Ilenii. Chce to něco drsnýho. Mohla bych být... Cyntheria. To zní hustě, ne? Příliš dlouho jsem si touhle stupidní hrou ale mysl zaměstnat nedokázala. Nezvládala jsem přestat myslet na pískle. Na to vyděšené stvoření, které kvůli mojí blbosti zcela určitě přišlo k úhoně, nepřišla-li rovnou o život.
Po chvíli jsem ucítila, že se pach smečky změnil. I les vypadal jinak. Zcela jistě jsem narazila na ten druhý hvozd, na ten, o kterém mi Meinere říkal. I tenhle les měl řeku blízko u hranic, takže Sheya mohla být tady stejně tak dobře jako na místě, z kterého jsem právě odcházela. Nějaká malá špetka naděje tu byla. Tak jdem na to. Zavyla jsem a usadila se na zem pro případ, že bych zase měla na ochránce dlouho čekat. Předpokládala jsem, že se setkání s těmito vlky bude nést víceméně ve stejném duchu, jako minule. Scénář byl pokaždé stejný. Bylo to ubíjející. Kdybych aspoň měla jistotu, že tu bude. Žádná jistota ale neexistovala. Všechno bylo nejisté. Cítila jsem, že se v mé duši zase cosi otřásá do základů, ale nic neříkající, vážný výraz z obličeje jsem nenechala zmizet ani na chvilku. Musela jsem se vžít do role nezaujatého hledače, ne hysterické opatrovatelky, která přišla o toho, na kom jí na světě nejvíc záleží. Jinak bych se tady drahým členům smečky složila a to by už bylo příliš mnoho potupy na posledních pár dní.

Naštěstí se nezdálo, že by si na mě tmavá vlčice vzpomínala. Díky bohům aspoň za to. Moje vzpomínky na ni byly sice dost zamlžené, tak jako všechno, co se toho dne stalo, ale cosi mi říkalo, že naše setkání rozhodně nebylo žádným přátelským poklábosením na paloučku zalitém sluncem. Dokonce jsem měla dojem, že mě zrovna tahle praštila elektrickým výbojem. Teď ale nebyla vhodná chvíle rozebírat staré křivdy. Pokud s tím ona nezačne, já jí to připomínat sama od sebe nehodlala. Ještě by si to se mnou chtěla vyřídit. A já se nemůžu nechat rozsekat. Musím najít Sheyu.
Nic z mých přání se nevyplnilo. Černá o Sheye nevěděla. Není tady. Nevěřila jsem, že tu bude, a přesto mě to zklamalo. Co, zklamalo. Ucítila jsem u srdce bodnutí bolesti, horší než předtím. S každým zklamáním jsem se propadala hlouběji do propasti beznaděje. Ovšem na tváři, kterou jsem nastavovala černé, byl stále usazen kamenný výraz. "Škoda," odpověděla jsem po krátké odmlce. Poznámka o tom, abych šla dál po proudu, mě donutila k hořkému úsměvu: "Stalo se. Mám za sebou důkladnou exkurzi po zdejších vodních tocích. Nikde ani stopa." Tak, to bychom měli. Tady už mě tedy nic nečekalo. Vstala jsem. "No nic. Pokud tu Sheya není, už vám tady nebudu překážet. Kdyby se ale přece jen ukázala, vyřiďte jí, že ji C... že ji Thia hledá a že ji najde, ať už je kdekoliv." Nikdy ji nenajdeš. Je mrtvá. Nevnímala jsem otravný hlásek v hlavě a dořekla: "Měj se. Možná se tu ještě zastavím... při druhém kole." S tím jsem se otočila a vydala se podél hranic pryč. Meinere říkal, že je zde ještě jedna smečka. Měla bych to zkontrolovat i tam. Co kdyby tam byla? Chytala jsem se naivně stébel naděje. Jako by existovala nějaká šance, že Sheya ještě vůbec dýchá. Jenže mou jedinou další možností bylo, jak se zdálo, jít se vrhnout z nejbližší skály. Případně, pokud bych chtěla být hodně optimistická, začít nový život pod novým jménem někde hodně daleko odtud.

//Borůvkový les

Zdálo se mi, že tam na hranicích sedím sama se svými chmurami snad celou věčnost. Možná to bylo tím, že při mé momentální náladě mi čas zkrátka utíkal strašně pomalu, když jsem nemohla nic dělat. Neklidně jsem si poposedla. Mám snad zavýt znova? To je netankuje, že jim na území lezou cizinci? A to já ještě prosím pěkně byla slušně se chovající vetřelec. Nepromenádovala jsem se jim mezi stromy, způsobně jsem čekala na kraji jako hodná holka. Když jsem po nich něco chtěla, holt nebylo na výběr. Snad tady Sheyu mají a tak dlouho jim to trvá, protože ji zašívají někam do bezpečí před nebezpečnou vetřelkyní, pomyslela jsem si, ale bylo to tak absurdní, že jsem tomu ani sama nevěřila. Začínala jsem popravdě propadat tak trochu beznaději. Co tady vůbec dělám.
Ale to už jsem mezi stromy zaznamenala pohyb. Narovnala jsem se. Někdo se konečně blížil. Z lesa se vynořila vlčice, která mi byla matně povědomá. Ale ne. Nebyla tam v zimě u těch srnců? poskočilo mi trochu srdce leknutím. Nezdálo se ale, že by mě poznala, nebo to na ní aspoň nebylo vidět, takže jsem se i já tvářila, jako bych ji viděla úplně poprvé. "Zdravím," pronesla jsem, když dořekla obvyklé formální kecy kolem. Kvůli těm jsem tu nebyla. "Hledám vlče," přešla jsem hned k věci a snažila se ve svém hlase potlačit veškeré nežádoucí emoce. Mluvila jsem, jako bych hledala nějakého vzácného brouka, ne svou chráněnku. Ať mi bylo jakkoliv, nechtěla jsem vlčici ukazovat, že jsem jakkoliv psychicky či fyzicky oslabená. Naštěstí nasazovat si na obličej masky jsem vždycky uměla dobře. "Je to vlčice s hnědým kožichem a tmavou skvrnkou pod okem. Jmenuje se Sheya." Na chvilku jsem se odmlčela, než jsem pokračovala: "Ten, co ji měl hlídat na ni nedal pozor a ona se ztratila." "Ten, co ji měl hlídat" jsem samozřejmě byla já, ale černá nepotřebovala vědět všechno. Navíc to ani nebyla lež, ne? Takhle se to opravdu stalo. "Podle všeho spadla do řeky. Máte ji dost blízko u hranic, takže mě napadlo, jestli se tu neukázala. Nevíš o tom něco?" Doufala jsem, že černé se rozsvítí oči poznáním, řekne "no jasně, hned ji zavolám, vylez Sheyo, někdo si pro tebe přišel." Ale... jaká byla šance?

„Len počkaj, až ťa chytnem, ty potvora!“ Bol letný večer a najhoršie vedro už pominulo. Bežala som rozjarene po lúke, v tlame srnčiu nohu, na ktorů si robil nároky Zywi. Koutkom oka som videla, ako sa ku mne ten lišiak ryšavý blíži a prudko som hodila myšku dolava. Tlumene som sa zasmiala, keď som uslyšiela, ako kleje. „Moc sa nesmej!“ vyhrážal mi udýchane, ačkoliv aj v jeho hlase bol smiech. To chcem vidiet, ako ma dohoníš, ty slimiak, pomyslela som si, no nahlas som nic nepovedala, lebo mi tlamu zacpávala ona srnčia noha. Cítila som sa, ako bych mohla utekat kludne celé hodiny a Zywi by sa ku mne ani nepriblížil.
To som sa ale zmielila. Zywimu sa podarilo ma obehnout a z boku na mne skočil. Zrútila som sa na zem, srnčia noha mi vypadla z tlamy. „Tak čo? Vzdáváš sa?“ zubil sa prechytralo Zywi, ktorý si momentálne pripadal ako král sveta, labu vítezoslavne položenú na mojej hrudi. „To nebolo zlé,“ uškrnula som sa a vší silou ho zadnými nohami nakopla do brucha. Zo Zywiho vyšiel prekvapený zvuk, niečo ako „huf“ a vzápetí sa i on válel na zemi. Neváhal však a chytil zubami do tlamy moje ucho. „Fuj, ty dobytek, oslintáš ma,“ ohradila som sa a štipla ho naoplátku do prednej laby. „Necháš toho?“ To už sme sa prevalovali v tráve v hravom boji, odstrkovali sa labami a chňapali po sebe zubami. Nakoniec som ale pro zmenu stála nad ním ja, prednou labou som ho držela na zemi. „Tak čo povedáš teraz?“ zubila som sa. „Že sa perieš ako holka,“ odpovedal Zywi a podrazil mi nohy.
Teraz sme ležali vedle seba, udýchaný sme hledeli na západ slnka. Zbytok srny, kvoli ktorému sme sa vobec začali naháňat, bol dávno zapomenutý. Stejne o nešlo o nej. Šlo... o ten zbytok. Cítila som, ako mi bije srdca. „Zywi...“ začala som a vpila pohlad svých očí do tech jeho. Než som ale stačila povedat čokolvek dalšieho, prerušil ma Minarův hlas kadesi od lesa: „Hej, vy dve hrdličky! Prestante cukrovať a vraťte sa za nami. Musíme isť ďalej, citim pobliž šakalov.“ A tak ta slova zostala nevyrčená. Nikdy už sa za Zywiho života nenaskytla dalšia príležitosť. Bola to vobec laska, čo som k nemu citila? Nebo ma poblaznil iba voňavý letný vzduch a barevný západ slnka? To už nezistím. Viem len, že mi ten ryšavý blázon chýba.

//Křišťálový lesík

Nechala jsem Meinera za zády a tím pádem jsem osaměla se svými myšlenkami. Nebyly zrovna veselé. Podělala jsem to. Jak jsem si kdy mohla myslet, že bych mohla dělat chůvu? Nebo snad nádhradní mámu? Nemám na to dost zodpovědnosti. Nepostarám se ani o sebe. A Sheya na to doplatila. Sheya, která si to zasloužila se všech nejmíň. Povzdechla jsem si. Navíc jsem teď na to byla sama, protože Meinere nechtěl zřejmě vůbec překročit hranice smečky. Jeho věc. Trochu mě to ale mrzelo. Medaili za nejzábavnějšího společníka bych mu asi nepřipla, ale aspoň neměl blbé kecy ani nesršel přehnaným optimismem, který by mě akorát vytáčel. Obávala jsem se, že další vlci, které při svém hledání potkám, podobnými kvalitami oplývat nebudou. Třeba ji nakonec opravdu najde... pak bych se za něj u Smrti fakt musela přimluvit. Dala bych Smrti klidně všechno, co mám, pokud by mi to mohlo Sheyu vrátit a dát mi šanci napravit, co jsem pokazila. Takhle to ale nejspíš nefungovalo.
Netrvalo dlouho a do čenichu mě praštil silný pach smečky. Byli tu vlci a nebylo jich málo. Tak jo. Hlasitě jsem zavyla, abych na sebe upozornila. Pak jsem se posadila blízko u hranic a čekala. Unikl mi vzdech tiché rezignace. Nijak jsem se netěšila na to, až jim budu vysvětlovat, co se stalo. Až se na mě budou dívat, zkoumat, vyptávat se, zjišťovat. Neměla jsem tohle ráda. Stačila mi smečka, do které jsem patřila. Nepotřebovala jsem potkávat další. Teď to ale nešlo jinak. Navzdory drtivé tíze uvnitř své duše jsem se posadila rovně a hrdě, abych nevypadala jako troska, kterou jsem se cítila být. Únava na mě stejně asi byla poznat, ale nemusela jsem k tomu ještě přidávat. Mám si dávat bacha... na nějakou vlčici. Jakou že? Hnědou? S blivajzem na noze. Zeleným. Stejně jsem nemohla ovlivnit, jestli se z lesa nevynoří zrovna ona. Mohla jsem jen doufat. Zejména jsem ale doufala, že z lesa vyběhne Sheya a bude radostně pokřikovat a bude zdravá a čilá a v pořádku. Ucítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Prosím, ať je tady.

O medvědech už jsem raději nepřemýšlela. Představy to nebyly nijak veselé. A já se tady válím. Zatímco Sheya se možná ztracená potuluje někde kolem medvědích doupat. Jenže já taky nebyla nezničitelná. Kdybych pobíhala bezhlavě kolem až do kolapsu, Sheye bych nepomohla. Navíc jsem potřebovala na cizí území mezi vlky, kteří nebudou rádi, že tam jsem. Potřebovala jsem nějak fungovat, aspoň v rámci možností. Nehledě na to, že jak jsem si jednou lehla, zdálo se mi, jako by mi doprostřed zad někdo položil metrákový balvan, který mi znemožňuje vstát. Stává se že mě troska.
Meinere po chvíli přispěl ještě jednou radou. Další smečka u řeky? "Mhm, tak jo, poptám se tam." To bylo vlastně celkem dobré, i když jsem netušila, jaká je reálná šance, že Sheya skončila aspoň v jedné ze smeček. Aspoň to byla další možnost. Další nepatrná šance.
Černobílý si po chvíli lehl opodál. "Mně to vadit nebude," zamumlala jsem v odpověď. S tou dírou do hlavy nebylo divu, že v ní vlkovi třeští. Celkem by mě i zajímalo, kdo mu ji tam vykutal, kdybych tedy neměla hlavu plnou zcela jiných starostí.
Po chvíli už představy Sheyi zbloudile se motající po světě, absolutně bezmocná a opuštěná, začaly být nesnesitelné. "Musím jít," pronesla jsem náhle do ticha, které nastalo a vstala. Dál už jsem nečinnost nevydržela. Pohlédla jsem na ležícího vlka. Byl čas nemluvnému společníku zamávat. "Kdybys na ni náhodou někde narazil... No, aspoň jí řekni že ji hledám. A kdybys jí pomohl k horám, pak bych snad i zaplatila u Smrti, ať tě zbaví toho rozpadání," mihlo se mi tváří cosi jako úsměv. "No nic. Měj se," skončila jsem a zamířila ke hranicím smečky. Už zase sama. Takhle to ale chodilo, ne? Svý problémy si má každý řešit sám.

//Asgaar

"Kéž by," povzdechla jsem si a přála si, aby Meinere měl pravdu. Pokud šlo o mě, medvědi by mi nechyběli a kdyby je odnesla voda nebo jim zaplavila brlohy, jedině dobře. "Nemyslím si, že by se úmyslně vydala za medvědem, ale kdyby na nějakého narazila omylem..." Konec věty jsem raději nechala viset nedokončený ve vzduchu. Oběma nám beztak bylo jasné, že po střetu s medvědem by ze Sheyi nezbylo víc než mastný flek. Ale není přece hloupá, třeba by si nějak poradila... Zbytečně optimistická myšlenka. Ani já netušila, co bych dělala při setkání s medvědem, natož aby to vědělo vlče, které nejspíš ani netušilo, co to medvěd je.
Když jsem si lehla, pocítila jsem úlevu v unavených nohou, které výlet k moři a zase zpátky vůbec neoceňovaly. Stejně jako zbytek mého těla byly unavené a měly všeho dost. Podobně na tom byla i má duševní stránka. Poslední dobou se všechno, na co jsem šáhla, kazilo. Tohle jako by byla poslední kapka, definitivní výsměch, plivnutí do tváře odněkud z vyšších míst.
"To nevím. Cizím moc nevěří, ale jestli se cítila ztraceně, mohla někoho vyhledat. Navíc si říkám, jestli ji třeba nenašli oni, nebo ji aspoň nezahlídli. Mají řeku hned u hranic. Za pokus nic nedám." Nedávala jsem tomu velkou šanci na úspěch. Mohli ji najít už mrtvou, vplynula mi do hlavy nechtěná myšlenka, o kterou se nikdo neprosil. Aspoň... Aspoň bych měla jistotu. Pak bych se mohla spakovat a v Galliree už by ze mně nikdo neviděl ani chlup. Do hor bych se už vrátit nemohla a popravdě bych snad i uvítala život v nějakém kraji, kde se do všeho nemontuje magie a Život se Smrtí.
Meinere zahučel, že mi stejně není nic platný. Pokrčila jsem rameny. Já byla platná asi tak stejně, nic nenašel ani jeden z nás, ale když už nic, aspoň jsem nemusela chodit po prázdných březích sama. "I tak děkuju. Aspoň za snahu," řekla jsem. Táhnul se se mnou, ač se mnou nebyla skoro žádná řeč a vlastně to vůbec nebyl jeho problém. "A za radu," dodala jsem, když mě varoval před tou vlčicí. "Vydám se tam... Za chvíli," zamumlala jsem. Ještě chvilku odpočinku jsem si chtěla dopřát. A popravdě jsem odkládala i výpravu do cizí smečky. Nebude to nic příjemného.

//Medvědí řeka

Vkročili jsme do skrytu lesa. Všechno v něm bylo jako při mé poslední návštěvě. Na stromech rašily první lístky, v zemi stále zela spousta děr, v nichž jsem si tehdy málem zlámala nohu, dokonce i křoví, do kterého jsem házela šavli, vzkvétalo a bujelo životem. Mě ovšem, jak se zdálo, nemělo být souzeno tohle místo někdy navštívit v normálním stavu. I když jsem tu byla v létě, nacházela jsem se ve stavu kompletní devastace, zrovna jako teď. "Divila bych se, kdyby je ty záplavy nedonutily vytáhnout kožichy z brlohů," zapochybovala jsem o Meinerově tvrzení. "Ale doufat můžeme. Aspoň v to, že na ně Sheya nenarazila."
Černobílý si sedl na rozmáčenou půdu. Taky bych uvítala odpočinek, naběhala jsem se víc než dost, moje tělo po něm toužilo, ale nedokázala jsem se přimět k tomu zastavit se, dokud to tady neprohledám. Zatímco tedy Meinere seděl, já chodila kolem, propalovala pohledem každé křoví a větřila, div jsem si neztrhla čumák. Tady by měla ideální místo na skrýš. Musela mít strach, určitě by chtěla někam zalézt. Takže pokud jsem ji tu necítila, znamenalo to nejspíš, že tu ani nebyla. Očekávala jsem takový výsledek a stejně mě bodlo u srdce zklamáním.
"Ne," odpověděla jsem a posadila se taky. Nemělo stejně smysl pobíhat po lesíku a obracet každý list. Na ramena mi padala drtivá tíha reality, kterou jsem si uvědomovala a zároveň odmítala přijmout. "Není tu. Nejspíš tady ani nebyla... Řekla bych, že k tomu jezeru ani nemá smysl už chodit. I kdyby se tam dostala, pochybuju, že by tam zůstávala." Povzdechla jsem si a přejela si tlapou po čele. Cítila jsem se jako zpráskaný pes, doléhala na mě únava i zármutek z toho, že jsem přišla o pískle a ona že pravděpodobně přišla o život. Nebylo to sice stoprocentní, ale bylo to blízko.
Lehla jsem si na podmáčenou zem. Zbývalo ještě projít smečky, ale předtím jsem si potřebovala chvíli odpočinout a dát se do kupy. V momentálním stavu mysli bych tam někomu asi seškrábla xicht ve chvíli, kdy by se začali blbě vyptávat, což by mi asi moc nepomohlo. Navíc už jsem prostě nemohla. "Takže tím jsme vyčerpali okolí vodních toků a nikde ani stopy," zhodnotila jsem nakonec a složila hlavu zkroušeně na přední tlapy. "Budu se muset jít poptat vlků, co žijou kolem. Pochybuju, že ji někdo viděl, ale..." pokrčila jsem rameny. Co jinýho mám dělat. Stočila jsem pohled na Meinerovu tvář: "Takže předpokládám, že se tady asi rozloučíme, co?" Pokud neměl žádný geniální nápad, který by smečky nezahrnoval, odpověď byla asi jasná. Nehodlala jsem se s ním hádat - jestli nechtěl, tak ať nechodí. Neměla jsem sílu se s ním o tom dohadovat. I tak už mi pomáhal dost dlouho, ačkoliv to bylo ve výsledku k ničemu.

//Mahtaë sever

Došli jsme k místu, kde se řeky rozdvojovaly a vydali se do míst, která jsme ještě neprošli. S tím, jak se rozednívalo a trochu se vylepšilo počasí, se viditelnost zvětšila, ale to bylo málo platné, pokud nebylo co k vidění. Žádný hnědý kožíšek na břehu. Žádné stopy. Žádná Sheya. Jiskřička naivní naděje, která mi svitla, když jsme vstupovali na neprozkoumané území, zase rychle pohasínala. Takhle to být nemělo.
Věděla jsem moc dobře, že takhle to v životě zkrátka chodí. Nehody se dějí. Vlci se ztrácejí... a umírají. Vždycky jsem to tak brala. Byl to prostý řád věcí. Když se to ale týkalo písklete, mého písklete, přišlo mi to strašně nefér. Sotva začala poznávat svět, nikomu nic zlého neudělala. Nezasloužila si takhle skončit. Už jen při té myšlence jsem chtěla něco rozkopat. A navíc mi chyběl ten otravný hlásek a všetečné otázky.
"Jo, šakali. Narazila jsem tam na jednoho pěkně vzteklého, ale to bylo v létě. Možná se tam jen zatoulal, co já vím." Meinerova poznámka o medvědech mě zrovna dvakrát nepotěšila. Uniklo mi suché neveselé uchechtnutí. Nebylo to nijak vtipné, začínala jsem ale být otupělá. "Takže šakali a medvědi? Je to čímdál lepší."
Lesík se přibližoval a pořád nikde nic. Třeba tam opravdu našla úkryt. Nebo v té smečce. O blízké smečce jsem věděla, nikdy jsem tam ale nebyla. Dost možná si brzy udělám premiéru. Podle slov černobílého bych na to ale v takovém případě byla sama. "Nerad smečky?" zeptala jsem se mírně nepřítomně, protože mou pozornost na chvíli upoutal zajíc na druhém břehu. Tenhle, na rozdíl od toho na pláži, byl živý, ale pro mě měl úplně stejný význam. Tedy žádný. "No, nutit tě nebudu, žejo. Zvládnu to i sama, i když se na to nijak netěším. Ale nemám na výběr," pronesla jsem pevně. Nechtělo se mi lézt do cizího lesa, handrkovat se s Alfami a poslouchat "jakto, že bylo vlče samo u řeky?" a "ach, ne, chudinka malá, to nás fakt moc mrzí a teď vypadni z našeho území." Byl to ale logický další krok a pravděpodobně taky největší naděje. Jestli na ni někdo z některé smečky narazil, mohl ji vzít k nim. "Třeba ji najdem v tom lese a na smečky nedojde," řekla jsem nakonec, ačkoliv jsem tomu sama moc nevěřila.

//Křišťálový lesík

//Tak kam máme jít? Já myslea že se jde k moři :D Ještě můžu předělat přechod :D