Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To nic. Už jsem s tím celkem v pohodě," vydechla jsem, protože jsem ji nechtěla zatěžovat svými výlevy víc, než jsem to už udělala. "Sorry. Možná jsem měla vybrat nějakou veselejší historku..." pokrčila jsem rameny a oplatila Ilenii olíznutí tváře. Tlumeně jsem se zasmála, když se ke mně natiskla na tu úplně největší blízkost: "No jasný. Teď mám přece tebe... a to je hlavní." Pořád to bylo tak trochu divné pomyšlení. Nikdy bych si neřekla, že... no, že skončím s vlčicí. Ještě před pár měsíci bych si asi poťukala na čelo a neváhala nazvat každého v podobném vztahu bláznem a podivínem, ale asi jsem musela přehodnotit svůj pohled na svět. Že jsem si toho u sebe nikdy nevšimla. Nebo je to jen Ilenie? Jakože... i Bouře měla celkem pěknej zadek, ale... Ta myšlenka překvapila i mě samotnou, div že jsem se nezalkla. Byla jsem snad vždycky divná? Jen jsem si to nepřiznala? Otázky, samé otázky.
Otázky, stejně jako celé naše intimčo, ale byly přerušeny, když se ozvalo zavytí. "Mhrm," zabručela jsem. "Savior. Co může kruci chtít?" Ne, že bych na toho morouse měla náladu. Zvažovala jsem, že prostě budu dělat, že neslyším a dál se válet tady, v bezpečí převisu, v hřejivé blízkosti své rodiny. Jenže jsem byla delta. Delta, která někdy možná chtěla být něco víc, než delta. Delta, která poslední dobou kašlala na své povinnosti. "Nechci," zamumlala jsem a vyhrabala se na nohy. "Ale půjdu. Jdeš taky?" Zdálo se, že ano, protože už se taky stavěla. "Sheya..." Sheya byla tuhá. Usmála jsem se a opatrně, něžně jí olízla ucho. "Ta to tady vydrží. Snad budem hned zpátky." Na spánek sice nedošlo, ale i tak jsem si trochu odpočala. Aspoň rameno už mě přestalo bolet. "Savior je taky pěknej mrzout," upozornila jsem Ilenii tiše, pro případ, že by starouš měl lepší sluch, než jsem čekala. "Ale má dost životních zkušeností, takže se dá aspoň jakž takž tolerovat."

Byla to docela slušná procházka horami, ale nakonec jsem před námi zahlédla siluety vlků. Ne vlka. Vlků. Konktrétně vlka a vlčat. Co? Co to sakra má znamenat? Útrpně jsem se ohlédla po Ilenii. To nebylo v plánu. Jenže už bylo pozdě. Savior nás už určitě viděl a jen tak se otočit a zmizet tedy nepřicházelo v úvahu. Nezbývalo než nasadit neutrální výraz a hrát to na pohodu. "Zdravím," odkašlala jsem si a pozdravila. "Co potřebuješ - te?" přimhouřila jsem oči směrem k vlčatům. "A... kdo je tohle?" nedalo mi to nakonec. Že on má haranty? Cítila jsem z nich jeho a taky Lennie. Lennie haranti? Tak to byla tragédie. Opravdová, nefalšovaná, život ničící tragédie.

Otázka, která se mi tak nezvaně a nečekaně vynořila v hlavě, měla odpověď celkem stručnou. "Ah, vážně?" podivila jsem se mírně nad tím, že jsem evidentně byla jedna z prvních známostí, které si Ilenia udělala mimo domov. "Hm, no, aspoň jsem neměla moc velkou konkurenci," zasmála jsem se. Jestlipak by si mě vybrala, i kdybych byla třeba... padesátý vlk co potkala? Ale na tom přece nezáleželo. Tohle nebyla žádná pitomá soutěž... Tohle byla otázka citů. Alias věci, ve které jsem vždycky byla totálně tupá, ale v posledním přibližně roce jsem si v tomto ohledu prošla pěknou řadou zkoušek. Bylo to únavné, ale na druhou stranu... hezké. Hlavně teď. Když už byly alespoň karty vyložené na stole a my si byly schopné říct, co k sobě cítíme. To období nejistoty předtím, no, to bylo docela blbý.
"S Meinerem?" div že jsem se nezakuckala. "Jsi normální? Teda, není to úplně nejhorší matroš, co tady najdeš, ale... meh, na mě je to moc starej kozel. Ale zachránil Sheyu, takže je vlastně celkem dobrej." Zavrtěla jsem hlavou. Ještě že tu Meinere nebyl, aby mě slyšel. "Já... jsem vlastně asi úplně stejnej Kasanova jako ty," ušklíbla jsem se. "Teda no, byl tady někdo, jednou, ale... no, to už... to už je minulost." Povzdechla jsem si. O Zywim jsem nikdy nikomu neříkala. "A vlastně jsme spolu ani nebyli." Jo. Co takhle to vzít od začátku? Co čekáš, že si z tohohle maglajzu asi tak vybere? Jo. Ale co když ji to ani nezajímá? No, chtěla odhalit srdce legendy... má to mít. Kdo jsem, abych jí to upírala? Dusila jsem to v sobě asi už dost dlouho a skoro se mi zdálo, že se mi slova na jazyk derou sama.
Převalila jsem se na záda a zahleděla se do kamenného stropu nad námi. "Když jsem odešla z domova, dala jsem se do kupy se skupinkou tuláků a on byl jeden z nich. Jmenoval se Zywi. Nejdřív jsme se celkem nesnášeli," ušklíbla jsem se, "ale pak se to nějak otočilo, a... no, víš jak. Jenže než jsem mu vůbec stačila říct, že k němu asi něco trošku, malilinko cítím, stala se nehoda a on... umřel." Povzdechla jsem si. Teď jsi tý atmosféře tady asi dala ještě víc na prdel, než kdykoliv předtím. Ale na druhou stranu se mi celkem ulevilo. Bylo dobrý mít někoho, komu jsem to mohla konečně říct.

"Hmm, spíš až po tobě," uchechtla jsem se a něžně ji štípla do ucha, jen tak, aby to nebolelo. Lísaly jsme se k sobě a chichotaly se přitom jak puberťačky. Cítila jsem se blaze. Náhle ale Ileniin úsměv opět zmizel. Zarazila jsem se a tázavě střihla ušima. Co se děje? Následovala jsem její pohled k Sheye, kterou naše dobrodružství asi doopravdy zmohla. Nerozuměla jsem tomu, o co jde. Tedy, až dokud svou obavu Ilenie nevyjádřila nahlas. "Myslím, že ne," řekla jsem tiše. Jasně, jistá jsem si být nemohla, na to by se Ilenie musela zeptat Sheyi, ale nevšimla jsem si, že by se vlče chovalo nějak... jinak. Měla přece radost, když se k nám Ilenie tehdy znovu připojila a celkově se mi zdálo, že ji má ráda. "Možná jí chvíli bude trvat, než si na to zvykne, popravdě... nejsem si vlastně tak úplně jistá, jestli to tak docela pochopila," pokrčila jsem rameny, "ale nevěřím, že by jí to vadilo. Bere tě." A když si dám pozor, abych na ni kvůli Ilenii nekašlala, jistě bude všechno v pořádku. Přece na ni nekašlu. Nejsem jako moje máma.
Znovu jsem si položila hlavu na přední tlapy a přivřela oči, ale protože myšlenkou na mámu jsem asi vyvolala jakýsi hlas minulosti, hned jsem je zase otevřela. "Ty, Ilenie? Můžu mít jednu debilní otázku?" začala jsem váhavě a stočila k ní fialkové zraky. Ani nevím, jak mě to vlastně napadlo a jak jsem to nakousla, tak trochu jsem zalitovala, ale... už bylo pozdě. "Už jsi někdy, hm... chodilas už někdy s někým?" Jo. Tak teď už jsem se vážně cítila jak puberťačka, a drbna k tomu. Jenže jsem si nemohla pomoct. Na to, že jsme byly partnerky, jsme toho o sobě vlastně věděly tak málo... a k objevování toho bylo tolik.

Uchechtla jsem se nad Ileniinou poznámkou, že taková bizarní věc by se asi nemohla stát jen tak někomu. "No jasný. Kapitola jak vystřižená z mýho života." Můj život byl pouze sérií volně navazujících katastrof a debaklů. Snad proto jsem si teď tolik a upřímně vážila štěstí v podobě Sheyi a Nádhery.
Trochu překvapeně jsem si vyslechla Ileniin detailní rozbor ohledně Nym. Vypadalo to, že má drahá polovička skrývá mnoho překvapení. Navíc to, co říkala, vlastně dávalo celkem smysl. Povzdechla jsem si. "Máš asi pravdu. Ale ona mě nesnáší už od začátku. Nic jsem jí neudělala, krucinál, snažila jsem se ji utěšit, když jsem ji jednou našla v lese jak kupku neštěstí, ale div že mi nevyjela po krku. Čert ví, co má za problém," mlaskla jsem a zavrtěla hlavou. "Já jen... nechci, abyste za moje špatný vztahy musely pykat vy. Hlavně Sheya - my jsme dospělý a nějak si poradíme, ale ona se pořádně bránit nedokáže." Otočila jsem láskyplnný pohled k vlčeti, které vedle nás spokojeně oddechovalo a pousmála se. "Já vím, že už není malá a nemůžu jí pořád stát za prdelí, ale..." Pokrčila jsem rameny. Bylo to děsivý, jak rychle rostla. Za chvíli se osamostatní a kdo ví, co bude pak.
"Jo," zašklebila jsem se, poznámka o tom, že budem hnusný, trochu rozptýlila mé depresivní úvahy. "Budem ty největší hnusačky..." Zarazila jsem se, když jsem si všimla Ileniina šokovaného výrazu a zároveň mi došlo, co jsem řekla. A co ona předtím řekla. Jejda. Můj překvapený výraz se rázem změnil v široký škleb a dokončila jsem svou větu: "Největší hnusačky v okolí!" Tiše jsem se zasmála, abych neprobudila Sheyu. "Ale jen pro druhý a pro ty, co si to zasloužej. Pro sebe budem... nejkrásnější," zamumlala jsem a olízla Ileniin dokonalý čenich, který se mi tak příhodně nabízel. Na to, jak jsem nesnášela slaďárny, jsem si tohle nějak užívala. Možná je to dobrý, jen když se to týká vás.

Pořád mi ještě vrtalo hlavou, co by mi asi Falion mohl chtít. Má pro mě nějakou práci, funkci...? Nebo mě snad chce sesadit z pozice delty, protože pořád někde lítám? Jenže co tady chce jeden dělat, když ani nemá žádný pořádný směr, kterým se ubírat... Pak se ale zmínil o smečkovém lovu a já zbystřila. "To je dobře. Už se zase blíží zima a nebylo by asi nic moc, kdyby se opakovalo to, co loni." Tehdy jsme všichni málem pomřeli hladem... a já umřela doslova, protože jsem se musela rvát o kořist někde mimo území smečky. A tentokrát bych takové štěstí mít nemusela. Nebo někdo jiný. Pak už ale Alfák mávl křídly a zmizel tak rychle, jako se objevil. "Měj se," houkla jsem za ním jen a připojila se k Sheye a Ilenii, které se už vypravily hledat nějaké místo, kde se budeme moct sesypat na jednu hromadu, aniž by nás někdo otravoval. Takové místečko objevila Sheya v podobě výklenku pod skalním převisem, kam také okamžitě zalezla a podobně okamžitě vytuhla. Ilenia ji následovala a nacpala se tam taky.
Vmáčkla jsem se za nimi jako poslední, můj kožich se dotýkal těch jejich a mě hřálo nejen jejich teplo, ale také vědomí, že tu jsme všechny pohromadě, společně... a zcela legálně. Nikdo teď nemohl Ilenii vyhodit, když patřila do smečky. "Já jsem taky ráda," zamumlala jsem a blaženě přivřela oči, když si ze mě Ilenie udělala polštář. Takovou výsadu mělo jen velmi vlků na světě, většině bych za to asi urvala uši, ale jí ne. "Bude nám tu dobře... ve smečce je stejně poslední dobou klid a nic moc se tu neděje." Přitiskla jsem se k ní blíže a natáhla do čenichu její vůni. Sheya vedle nás spokojeně oddechovala. Rodina. Přivřela jsem oči a vychutnávala si ten okamžik. Po dlouhé době jsem měla pocit, že je všechno v pořádku a že by to, možná, možná... možná mohlo být v pořádku i nadále. "Lennie? To je... jedna vlčice ze smečky," zamračila jsem se mírně při té otázce. "Nemá mě moc ráda. Teda, upřímně, totálně se nesnášíme. Zachránila mi život, jednou, a... nevím, asi se jí zdálo, že jsem jí neprojevila dostatečnou vděčnost nebo co. Každopádně je lepší se jí vyhýbat, i její chráněnce, Nym - to je takové odrostlejší vlče, drzý to je až hanba, prostě harant na facku." Povzdechla jsem si a položila si hlavu na přední tlapy: "Obávám se, že ty dvě nám budou dělat problémy. Nejspíš tě taky nebudou mít zrovna v lásce, už jen z principu, protože patříš ke mně."

Děkuji moc za akci, prosím o květiny c Přidáno

Sheya pochopitelně projevila patřičné nadšení, když se k nám Falion snesl. Neubránila jsem se mírnému pozvednutí koutků, když mu začala horlivě vyprávět, co jsme zažily, když jsme byly tak dlouho pryč. S podobnou vervou se pak pustila i do zachraňování pověsti Ilenie, kterou asi přemohly nervy a tak byl její projev mírně... kostrbatý. Falion to ale bral s klidem, přesně tak, jak jsem doufala a předpokládala. Vidíš, já říkala, že by byl blbej, kdyby tě nevzal, vyslala jsem myšlenku k Ilenii, jako by ji snad mohla slyšet. To ale nemohla, takže se prozatím musela spokojit s mým povzbudivým výrazem.
Rázem ale jako by do mě střelil, když pronesl, že už jsme se stačily sblížit. "Cestovaly jsme spolu," vyhrkla jsem pohotově přesně ve stejnou chvíli, kdy začala mluvit i Ilenie, takže z našich slov byla dokonalá kaše, ze které si Falion mohl vybrat, co chtěl, pokud ji ovšem dokáže rozluštit. A taky jsme teď asi působily ještě podezřeleji, než předtím. "Ehm, ano, kamarádky," odkašlala jsem si a dodala s narychlo spíchnutou maskou klidu na obličeji. Bohové. On to tak určitě nemyslel, byla to nevinná poznámka, a teď vypadáme jako blbky... teď mu musí být jasný, že to není jen tak samo sebou. Na pár chvil jsem pevně stiskla víčka. To jsme se teda blýskly.
Ať už ale Falion došel k jakémukoliv dojmu, asi to nebyla úplná tragédie, protože nakonec pronesl právě to, co všichni chtěli slyšet. Vzápětí se už bílý kožich radostně přitiskl k tomu mému a na mé tváři se objevil široký radostný úsměv. Rychle jsem si ale připomněla, že je třeba krotit vášně. Byly jsme přece... v utajení. "No vidíš," zazubila jsem se o něco méně široce k Ilenii. "Vítej ve smečce!" Vzal ji a teď tady budeme moct být spolu. Všechny tři. Na povrchu jsem se už celkem kontrolovala, ale v duchu se mi rozléval blažený pocit, který se mě snažil přinutit přiblble se usmívat. Násilím jsem tlačila koutky úst dolů, ale v očích mi beztak poskakovaly jiskřičky radosti.
Falion měl ale na srdci ještě něco. Obrátila jsem k němu zrak. Promluvit si? A jé. Že by nějakej průser? No, kdyby šlo o něco hodně vážného, nejspíš by mi to řekl hned, ne? "Dobře. Pak si tě někde najdu... nebo si najdeš ty mě," pokrčila jsem rameny, v hlavě mi ale trochu vrtalo, co mi Alfák může chtít.
"Tak Lennie už je doma?" nedokázala jsem obličeji zabránit v tom, aby se trochu neprotáhl. Z toho jsem rozhodně nebyla nadšená. Bylo mi jasné, že s Lennie budou jen samé problémy. "A v úkrytu je nával. Hm." No bezvadný. Nespokojeně jsem mrskla ocasem. "No, co se dá dělat," povzdechla jsem si. "Myslím, že teď už nic nepotřebujeme, jen se svalit někam do kouta," ušklíbla jsem se. Minimálně já se těšila na pořádný spánek. Jen zbývalo vyřešit, kde ten kout ke svalení se má být. "Půjdeme do úkrytu, nebo si radši usteleme někde pod skalním převisem o samotě?" otázala jsem se Sheyi s Ilenií a obrátila se k nim. Neměla jsem moc náladu na společnost. Obzvlášť pokud se kolem úkrytu motala i Jiskřička.

Až když tu otázku položila Sheya, konečně mě napadlo, že Nádhera u Smrti vůbec nikdy nemusela být. Její (rozkošně) zmatený výraz tu domněnku ještě potvrzoval, rychle byl ale nahrazen podezíravým přimhouřením očí. Chm. Tak byla tam, nebo nebyla? Asi to bylo jedno, protože vzápětí prohlásila, že to vůbec nepotřebuje. "Jo ták," zašklebila jsem se mírně pobaveně. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli Ilenia kecá nebo ne, ale k pobavení mi ostatně stačilo už jen samotné spektrum výrazů, které se na její tváři za tu krátkou chvíli stačily vystřídat. "Prosila jsem ji o to," odpověděla jsem pak Sheye. "A vysolila jsem pěkných pár drahokamů, takže doufám, že už to dokážu. Nějakou chvíli mi ale asi bude trvat, než to zvládnu. A určitě si budu muset předtím odpočinout." Začínala jsem toho mít opravdu dost a hrátky s magií byly asi tak to poslední, na co jsem měla náladu. "Ale pak to na Norim vyzkoušíme! To bude perfektní pokusnej králík."
Jakmile jsem projevila trochu nadšení, zdálo se, že Ilenie značně znervózněla a snažila se všechno zase rychle zahladit do neutrálna. "Ale prosimtě. Bude to v pohodě," snažila jsem se zase já. Falion ji přece nevykopne. Ani nemusí vědět, že jsme... vadný. Aspoň ne zatím. Popravdě ale Falion byl ten, jehož reakce mi dělala starosti asi tak nejmíň. Byli tu jiní adepti, od kterých jsem problémy více méně očekávala. Třeba Jiskřička, nebo její nevrlý frajer. A co Starling? rozvzpomněla jsem se náhle na Ileniina bratra. No tě pic. To bude ještě hodně zajímavý.
Na přemýšlení, rozmýšlení a měnění názorů však moc času nebylo, neboť po našem zavytí se brzy ozvala odpověď a já neomylně poznala hlas hnědého vlka. "To je Falion," pronesla jsem spokojeně. "Jednou je taky tam, kde ho vlk potřebuje." Ilenia ale nevypadala ani zdaleka tak spokojeně jako já se Sheyou. Vypadala spíš, že se každou chvíli sesype. Jenže už nebyl čas couvat. Okřídlená silueta na nebi se rychle blížila. "Neboj se," špitla jsem tedy a rychle a snad i velice nenápadně se otřela čenichem o její tvář. O moc víc jsem ale dělat nemohla, pouze se tvářit suverénně a pokoušet se vyzařovat telepatické vlny klidu.
"Zdravím," pronesla jsem k Alfákovi, jehož pozornost se pochopitelně hned upřela k Nádheře. Ta si ale vybrala poněkud nevhodnou chvíli k tomu, aby začala demonstrovat svou skromnost - vlastnost, které jsem si do té doby nestačila příliš povšimnout. Bohové, co když má nějaký trauma ze smeček? Však jsme ji sem dovlekly a na nic se ani pořádně neptaly... Jsem to ale kráva. Nezbylo než přispěchat na záchranu. "Jasně, že je dobrá," pronesla jsem rozhodně a pohlédla na Faliona. "V nakopávání zadků i v jiných věcech. Pokud tě zajímá můj názor, Ilenie by mohla být platnou a užitečnou členkou smečky." A taky ji tady fakt hodně chci. Prosím. Nech mě mít rodinu a domov pohromadě.

//Jedlový pás

Vypadalo to, že myšlenka na nakopávání homofobních zadků Ilenii trochu uklidnila. Pousmála jsem se. Jasně, že to bude v poho. Copak jsem si někdy lámala hlavu s tím, co si o mě ostatní myslí? Ne. Posílám je přímo do pr*ele a Ilenia je na tom stejně. A na tom se nic nemění. Jestli to nebudou brát ve smečce, nemusíme tam zůstávat. Nepotřebuju smečku. Nepotřebuju nikoho. Uvědomila jsem si ale, že to už tak úplně neplatí, a trochu mě zahřálo u srdce. Potřebuju jen... je. Sheyu a Ilenii. Svou rodinu.
Rodinka se rázem učinila kompletní, když ze zříceniny vyběhla Sheya se svou obvyklou salvou otázek a také s popisem, jaké to vlastně u Smrti bylo. "Nojo," zavrtěla jsem hlavou. "Takovýhle temný kecy ona má moc ráda, nesmíš jí to všechno věřit. To s tím sněhem nepochybně byla nějaká magie. Jen... netuším jaká. Možná že ani Smrt neví všechno. Možná to bylo dílo Života." Pravda, na příhodu se Sheyou běhající po sněhu, jako by byl z kamene, jsem už skoro zapomněla. Od té doby se událo opravdu hodně.
Vyrazily jsme k domovu. Sheya si stěžovala na únavu a já s ní rozhodně cítila, nemohla jsem se dočkat, až se někde svalím a konečně si trochu odpočinu. "Beze mě by byli totálně ztracení. Kdoví, jestli Ragar vůbec ještě stojí, když jsem byla tak dlouho pryč," zabručela jsem a ušklíbla se. Jak jsme se ale blížili k pohoří, zdálo se, že všechno je výjimečně docela v pořádku. Dokonce i hranice byly jasně označené a cítit i z dálky. Chm. Že bych nebyla jediná, kdo si tady na těch kopcích ždíme močák?
Ilenie na mou nepřímou nabídku, že by mohal zůstat ve smečce s námi, zareagovala vlastně celkem kladně. Tedy, neskákala nadšením do vzduchu, ale to bych ani nečekala. "Vážně? Chtěla bys?" vyhrkla jsem, než jsem stačila svou radost trochu zkrotit. "Ehm, teda... to by bylo fajn. A nebála bych se, že by ti to Falion nedovolil. Byl by blbej, kdyby tě odmít. Měl by spíš být rád za další členy, kteří nejsou sto let staří a třema nohama v hrobě." To už se ale krajina povážlivě zvedala a kamenitěla a obestoupily nás hory. Zastavila jsem se. "Jsme tu," otočila jsem se na obě mé společnice a krátce mávla ocasem. Ať už to tady fungovalo, jak chtělo, bylo dobré být zase doma. Zvedla jsem hlavu a hlasitým zavvytím dala na vědomí náš příchod. "Možná bychom měly počkat, jestli se náhodou neukáže Falion, než se zakopeme někam do jeskyně," podotkla jsem. Byla jsem dlouho pryč, měla jsem s sebou Sheyu a vracela jsem se ještě s kýmsi, kdo byl pro zdejší cizí. To byly všechno skutečnosti, které by se zřejmě měly Alfovi osvětlit.

Ilenia potvrdila, že i Sheya se vypravila do zříceniny. Jak jinak. Snad by to ani nebyla Sheya, kdyby ji zvědavost nepřemohla. Odolala jsem ale ochranitelské touze tam vlítnout a ujistit se, že ji Smrt neseká na proužky. Není už malá. Ne úplně. Už to tak bylo. Ten malý bezbranný uzlíček kamsi zmizel a z dcerky mi nevyhnutelně vyrůstala slečna. To zvládne.
Zatímco si Sheya zahrávala s vyššími silami, měly jsme aspoň s Nádherou chvilku soukromí, kterou jsem se rozhodla využít k tomu, abych z ní konečně vytáhla, co stojí za tím zkroušeným výrazem v její tváři. Jak se ukázalo, nebylo to nic, co bych sama neuhodla... dokonce ani nic, co bych sama necítila. Zmatek a strach. Jo. Ti nejhorší nepřátelé. "Je to šílený," přikývla jsem zvolna. "Ale... budem v pohodě. Uvidíš." Jseš si jistá? "Ne každej nás bude brát, ale copak nás zajímaj názory nějakejch omezenejch retardů? Ty znamenaj jen víc zadků k nakopání." Odněkud se mi podařilo vydolovat povzbudivý škleb, který ale zase zvolna vybledl do vážného výrazu. "Strach je nejhorší. Ten všechno zničí... Nesmíme se bát." Jenže i já se bála. Navzdory statečným slovům.
To už ale na scénu dofuněla Sheya, která vypadala, jako že je v jednom kuse, což byla nepochybně úleva. "Jo. Je hrozná. A protivná. Ale řekla bych, že z tý svý ruiny nevychazí, když nemusí," ušklíbla jsem se a ani mě nenapadlo, že Ilenie zjevně nemá nejmenší ponětí, o co tady jde. "Ale jít bychom měly. Musím zas jednou ukázat svou líbeznou tvářičku v horách, než Falion zapomene, že tam taky bydlíme." Otočila jsem se ke své drahé polovičce: "Určitě by ti dovolil chvíli zůstat. Nebo... dlouho. Kdybys chtěla, teda," přešlápla jsem a pomalu vykročila k horám. Byl nejvyšší čas.

//Ragar

//Slevu mám zapsanou v objednávce :)

//Stará zřícenina

Vyběhla jsem ze zříceniny tak rychle, jak mi jen nerovný terén kolem dovoloval. Brr. Nesnáším tu starou ples- Spěšně jsem uťala nelichotivou myšlenku a nenápadně vrhla pohled přes rameno. Nebylo radno si zahrávat. Co když mi ta můra čte myšlenky? Jistě by to dokázala, kdyby chtěla a beztak hledala záminku, aby mě mohla chladnokrevně zamordovat. To by se jí tak hodilo. Nehodlala jsem jí nic usnadňovat. Nebyla konec konců moje chyba, že nechala svého bráchu, aby mě oživil, ne? Za to já už nemohla...
Teď jsem ale nechávala ponurost zříceniny za sebou a vybíhala vstříc své nově nabyté rodině. Z ní tu ovšem seděla pouze jedna část a ta vypadala stále jaksi zdrchaně. "Jsem tu." ohlásila jsem se už z dálky. "Ta bába má teda náladu... Sheya šla taky dovnitř?" Ne, že bych z toho měla dobrý pocit... ale nemohla jsem jí stát za zadkem pořád. I Sheya měla svůj malý poklad. Doufala jsem, že bude stačit na to, aby vykoupila svou kůži od té temné bohyně.
Už volnějším tempem jsem doklusala k Ilenii, která seděla na zemi. Zkoumavě jsem naklopila hlavu. "Něco tě žere," pronesla jsem, ne jako otázku, ale jako skálopevný fakt. Opatrně jsem přikročila blíž a neobratně se dotkla čenichem její tváře, jako bych si nebyla jistá, jestli to vůbec mám dovoleno. Pak jsem se zase odtáhla a pohlédla jí do zlatých očí: "Nechceš mi říct, o co jde?" Sedla jsem si na lesní půdu vedle ní. Stejně jsme musely čekat na Sheyu. Sama jsem měla pár věcí, které mi ležely na mysli a kvůli kterým bych se asi mohla tvářit podobně, jako Ilenie. "Poslední dobou bylo všechno dost šílený, co?" prohodila jsem jakoby mimochodem a stočila pohled směrem k Ragaru, který se už tyčil nedaleko. Co tomu vůbec poví ve smečce? A... chtěla by tam vůbec Ilenia zůstat s námi? Samozřejmě bych byla nejraději, kdyby ano. Kdybychom tam mohly žít všechny společně. Jenže... nemuselo to být tak snadné. Teď tam ale naše kroky směřovaly tak či tak. Bylo na čase, aby tam ctěná delta - tedy já - taky ukázala svůj kožich. Jen, co se vrátí Sheya.

//OBJEDNÁVKA:
ID M02/počasí/2 hvězdy - 40 drahokamů
ID M02/země/4 hvězdy – 80 drahokamů
ID M03/země/5 hvězd – 200 drahokamů
ID M03/halucinace/1 hvězda– 40 drahokamů

CELKEM: 360 drahokamů, po uplatnění 10% slevy 324 drahokamů (139 opálů, 38 safírů, 147 ametystů)

//Jedlový pás

Vkročila jsem do sídla Smrti a okamžitě pocítila na vlastní kůži tíživou atmosféru toho místa. Naprázdno jsem polkla. Na jednu stranu jsem už věděla, co mohu od temné bohyně očekávat a že ačkoliv je hrozivá, nepříjemná a celkově to není někdo, s kým bych tak úplně chtěla trávit hodně času, není setkání s ní ničím, co by se nedalo vydržet. Na stranu druhou... když jsem tady byla poprvé, nebyla jsem ještě zapletená do hrátek dvou gallirejských božstev. Teď měla Smrt pádný důvod být na mě pěkně navztekaná. Nejspíš si už myslela, že má moji duši v pařátech a já jí pak na poslední chvíli prchla. Koho by to nenaštvalo? Tušila jsem tedy, že má návštěva ji neuvede do zrovna šťastné nálady. Doufala jsem ale, že touhu vyrvat mi průdušnici a udělat si z ní náhrdelník alespoň trochu utlumí drahé kamení, které jsem od své poslední návštěvy stačila nashromáždit. A že mi Smrt snad vyhoví v plnění mých přání.
Kráčela jsem pomalu dál, hlouběji do útrob zříceniny. Drápky mi tlumeně klapaly na rozpraskané mramorové podlaze a zelené plameny házely odlesky na můj kožich. Obezřetně jsem se rozhlížela, ale kolem panovalo mrtvé ticho. Jako by tu snad ani nikdo nebyl. Já však cítila pohled zabodnutý ve svém zátylku. Bylo mi jasné, že Smrt mě sleduje, a to velice pozorně. Nejspíš čekala jen na to, až se ozvu. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se to otestovat. „Smrti?“ Můj hlas se odrážel od stěn a ozvěnou se ztrácel kdesi hluboko v tom nekonečném labyrintu. „Jsem tu. Přišla jsem tě o něco požádat.“
Zjevila se vedle mě tak rychle, že jsem ani nestačila uskočit a rázem jsem ležela přitlačená zády k chladné zemi, nemilosrdnou tlapu přitlačenou na hrudník a tlamu s vyceněnými tesáky téměř nalepenou na můj čenich. „Ty!“ Srdce mi bušilo, všechno ve mně se toužilo vymanit a utéct, ale já se násilím přinutila nehýbat se a nebojovat. To by byl jistý rozsudek smrti, viděla jsem to ve vzteklém, divokém pohledu vlčice. „Ty malá mrcho. Jsi ještě blbější, než bych čekala. Jednou mi unikneš ze spárů a než by sis toho vážila, sama mi vejdeš do rány? Myslíš, že jsi vtipná, nebo v té své palici doopravdy nemáš vůbec nic?“ Čenich Smrti se teď už doopravdy dotkl toho mého a její žhnoucí zraky se vpíjely do těch mých, ve kterých se nejspíš zrcadlila čirá hrůza. „Ale jak chceš. Míň práce pro mě.“
„Počkej,“ vyhrkla jsem. „Vydrž chvilku. Já tě nepřišla provokovat.“ „Ne? Tak co tady u všech čertů tedy chceš?“ Přejela jsem si jazykem po vyschlém patře. „Chtěla bych jen... pomoct s magií. A... a... a taky se omluvit,“ dodala jsem v náhlé inspiraci, ačkoliv omluva původně vůbec nepatřila do mých plánů. „Chm,“ přimhouřila Smrt oči. „Poslouchám. Tak dělej. Ohrom mě.“ Kolečka v hlavě se mi zběsile otáčela a já ze sebe začala sypat omluvu, jako by na tom záležel můj život. Což dost možná byla i pravda. „Odpusť. Neměla jsem v úmyslu tě rozzuřit. Se svým oživením jsem neměla vůbec nic společného, to jistě víš. Nedomlouvala jsem se s tvým bratrem, neexistovala mezi námi žádná dohoda, žádný pakt, nic. Jestliže mi pomohl, pak to udělal ze své vlastní vůle... a pravděpodobně z nějakého důvodu.“ Viděla jsem, že Smrt o tom přemýšlí. „Mou duši dostaneš, až přijde pravý čas,“ vemlouvala jsem se. „Do té doby jsem ale pravděpodobně pod Životovou ochranou. Nevím, z jakého důvodu si mě vybral, ale myslím, že kdyby ses mě teď pokusila zabít, nejspíš by zasáhl.“
Černá vlčice se mračila a její mlčení se protahovalo, až jsem si začínala myslet, že tam takhle ztvrdneme nadobro – já přišpendlená na zádech k zemi, Smrt zlověstně se tyčící nade mnou – když náhle tlak na můj hrudník povolil. „Žvanit umíš,“ odfrkla si bohyně a znechuceně mě sledovala, jak se hrabu na nohy. „Doufám, že taky víš, že kdyby sem můj idiotský bratr nakráčel, aby tě zachránil, mohla bych ho porazit mávnutím tlapy a tvou duši stejně získat. Ke tvému štěstí,“ mávla oháňkou a vyskočila na zbořený pilíř, „vůbec nejsem v náladě se s ním vidět. Beru tě ale za slovo. Až přijde čas, tvá duše bude má. Žádné vytáčky.“ „Samozřejmě,“ pronesla jsem s odporným pocitem, že jsem právě uzavřela smlouvu s ďáblem a doufala jsem, že mám před sebou ještě mnoho let svobodného života, než ze mě nezbude víc, než ozdoba Smrtiny sbírky duší, nebo na co že ty duše vůbec používá.
„A teď mluv. Co chceš? A stručně.“ Bylo mi jasné, že Smrt se nemůže dočkat, až můj kožich zmizí ze zříceniny pryč, ideálně na hodně dlouho. „Ráda bych se zlepšila v magiích. Hlavně v magii země, ale i v tom zbytku,“ vysypala jsem ze sebe. „Kamenů mám hodně,“ dodala jsem spěšně, když jsem spatřila nenávistný lesk v očích Smrti. „Chm, jen aby to stačilo,“ prskla jedovatě, ale zdálo se, že velikost hromádky blyštivého kamení nakonec posoudila pozitivně. „Fajn. Máš kliku, červe, že si to můžeš dovolit. Teď vypadni. A pamatuj, že ochranná tlapa mého bratra nad tebou nebude viset věčně. Jednou poleví, přestaneš ho bavit, a pak...“ Výmluvným gestem si přejela drápem po hrdle. Jen jsem spěšně přikývla. „Tak... nashledanou,“ vyhrkla jsem a obrátila se k odchodu. Po pár metrech jsem zrychlila do klusu, pak do cvalu. Už jsem to místo chtěla mít pěkně daleko za zády. A Sheya s Ilenií čekaly...

//Jedlový pás

//VVJ

Mírně jsem se zabrala do úvah o... vlastně různých věcech. Hlavně o rodině. Byl to opravdu zvláštní, avšak hřejivý pocit, mít někoho, komu můžu říkat rodina. A narozdíl od té, do které jsem se narodila a se kterou jsem nic nadělat nemohla, Sheya a Ilenia byly... skutečná rodina, taková, která ke mně opravdu patřila. Jen jsem doufala, že jsem tím unáhleným vyslovením onoho slova Ilenii nějak nezastrašila - vypadala celkem zaskočeně. Opatrně jsem se o ni otřela, pro jistotu, abych jí dala najevo, že jestli jsem něco vyvedla, určitě to nebylo naschvál. I to pro mě bylo nezvyklé, nové. Obyčejně jsem neměla ve zvyku se tolik starat o pocity osatních, ale teď jsem si připadala jako slon v porcelánu. Nechtěla jsem Nádheru ztratit, sotva jsem ji získala. Už jen přiznat si své pocity mě stálo pořádnou spoustu energie a ještě teď jsem z toho byla poněkud... zmatená.
Jak jsme tak pokračovaly dál a dál na sever, směrem k Ragaru, domů, octly jsme se náhle v lese, který byl sídlem Smrti. Stočila jsem pohled ke zřícenině a zastavila se. "Hm," přimhouřila jsem oči. "Už mám delší dobu v plánu se za Smrtí zastavit. Pár věcí bych od ní potřebovala. Nejspíš bych za ní mohla skočit teď, když už jsme tady," obrátila jsem se k vlčicím a doufala, že jim to nevadí. "Počkáte? Nebude mi to dlouho trvat, slibuju," pousmála jsem se a pak zamířila k té děsivé ruině.

//Zřícenina