Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že jeden z toho povedeného dua, co nám tady narušovalo intimčo, se dokonce znal s Ilenií. Krátce jsem na ni tázavě pohlédla - vlk s odrbaným uchem znal její jméno, takže nebylo nejmenších pochyb. Já se ale nechytala. Kdo to sakra je? Ilenie nicméně okamžitě začala s dramatickou inscenací, která mě donutila rychle zakrýt úšklebek. "Inu, hádám, že si vás, vy ubohé duše, budeme muset nejprve vyslechnout," chytla jsem se hned její hry a blýskla očima po těch dvou. Hnědá mi vzápětí osvětlila, proč že tu vlastně oxidujou.
Ta její historka zněla trošku ujetě, ale přinejmenším byla originální. Že by na smečkové území vlci bloudili kvůli mechu, to se nevidělo každý den. "Takže takhle to je," protáhla jsem. "Jenomže tady to, bohůmžel, někdo už vážně obývá. My, konkrétně. A pochopitelně nemůžeme jen tak rozdávat náš les, ani... nebohým, ztraceným duším," dodala jsem teskně, abych Ilenii nekazila divadlo. Ve skutečnosti mi na troše mechu zas tak nezáleželo, ať si ho klidně odnesou, pro mě za mě, byl ho plný les a vyroste zas novej, jenže... jaká by to byla zábava, kdybych jim ho prostě dala, jen tak? Ale vlčice ještě neskončila. Sdělila mi jméno své i svého bratra, pak si mě zrakem poměřila a pronesla, že musím být nejmíň beta. "Trefa," utrousila jsem. Tyjo, je to tak vidět? Ale! Laciné lichotky na mě neplatí. "Nooo, hádám, že trošku mechu bychom obětovat mohli, ovšem..." Dramaticky jsem se zamyslela a zvedla bradu k větvím stromů, jako by v nich bylo něco velice, ale skutečně opravdu extrémně zajímavého. "Určitě to nebude zadarmo," dokončila jsem a sklopila hlavu zpátky. Obrátila jsem se k Ilenii: "Co myslíš, má drahá kolegyně a rádkyně? Jaká by byla přiměřená cena za náš krásný, vzácný mech?"
Ale co čert nechtěl, z nebe se snesl na netopýřích křídlech Falion, jak se zdálo pouze proto, aby nám zkazil všechnu srandu a naše krásné divadlo, které jsme s Ilenií sotva stačily rozehrát. Tlumeně jsem si odfrkla. Ale notak. Pocítila jsem možná trochu iracionální podráždění směrem k Alfě, které jsem před malou chvílí byla ještě tolik vděčná. To mi nevěří, že to zvládnu? Nešel náhodou hledat úkryt? "Všechno je pod kontrolou, Falione," utrousila jsem přes rameno k vlkovi pokud možno neutrálně, ačkoliv troše podrážděnosti, která se mě chopila, jsem nedokázala zabránit, aby mi pronikla do hlasu. Takhle beta dlouho nebudu. Jasně. Byla jsem si vědoma, jak to vypadá. Dejte mi moc a začnu si hned vyskakovat. Ale... tihle byli moji! Můj první beťácký počin! Chtěla jsem je vyřídit s Ilenií. A navíc, copak mi Falion vážně nevěřil, že nedokážu přimět odprejsknout párek sběračů mechu? No jasně. Jak jsem si vůbec mohla myslet... ah. Zdálo se ale, že přinejmenším Izara Falionův příchod ohromil. Zato já se cítila jako uražené děcko, které chce dělat všechno samo a není mu to dovoleno. Proč nikdy nic není tak, jak chci?

Pokývla jsem hlavou. Jo, neměli to tu rádi. Zejména Lennie. Těžko soudit o zbytku její rodiny, s těmi jsem neměla zas tolik příležitostí se seznámit. Kromě... Alastora. Ilenie se na mě ohlédla, smutně a já věděla, že v tu chvíli myslí zrovna na něj. Nepotřebovala jsem být zrovna telepatka, abych to odhadla. Sklopila jsem hlavu. Nedalo se s tím nic dělat, když Lennie zavelela, celá její famílie se musela zdekovat. Nemohly jsme si Alastora jen tak nechat. "Myslím, že to věděla už dávno," řekla jsem, když bílá vlčice vyjádřila své nepochopení. "Možná prostě přišla nějaká poslední kapka." I když jsem sama moc nechápala co. Většina smečky nasadila své životy, aby ji a Alastora dostali ze spárů losů a tohle... jsme měli asi za to. Bude to tak nejlepší, zopakovala jsem si. "Jo. Alastor je mezi nima hotovej chudák," odfrkla jsem si. Zvláštní, jak se v rodině idiotů stejně občas vyskytne někdo normální.
Falion měl ještě pár dalších slov ke mně, než odešel. "Spolehni se," broukla jsem, když mi řekl, že budu mít povinnosti i jako ochránce a že se nebudu moct nikde dlouho trajdat. Ostatně jako ochránce jsem tady působila pomalu od začátku, teď to akorát bylo oficiální. Pak už netopýří alfák zmizel a my s Ilenií osaměly. Má drahá polovičke se hned začla klanět a blbnout, až jsem musela s úsměvem zavrtět hlavou. "A co třeba... právě tady?" nadhodila jsem a praštila sebou o zem. Konečně chvíle klidu. Zůstala jsem ležet na zádech na mechu, který teď v noci tlumeně zářil, tlapy mi trčely do vzduchu a bolavé rameno doslova zpívalo radostí. "Aah," vydechla jsem a přivřela oči. "Tady by se z toho jeden vážně pomátl. Ještě štěstí, že my jsme dvě," zazubila jsem se na Ilenii a stočila hlavu na stranu, abych se na ni mohla podívat. "Já tebe taky," přimhouřila jsem oči, když řekla ty dvě krásná slůvka. Konečně jsme byly samy. Jen my dvě. A byl to krásný pocit. Jen... kdybych dokázala přestat na chvíli přemýšlet. Když odejde Lennie a její rodina, tak to nám ze smečky už moc nezbyde. Budu Beta nikoho. To je bezva. A taky... chudák Alastor.

Naše společná chvíle trvala... chvíli. Odpočinek byl poměrně krátký, protože se záhy v lese zjevily cizí pachy. Z hrdla se mi vydralo podrážděné zavrčení. "Co zas, krucinál?" Překulila jsem se na břicho a ohlédla se na Ilenii. Podrážděný výraz se mi ve tváři pomalu změnil ve škodolibý škleb. "Měla bys zájem jít nakopat pár zadků?" Vstala jsem a zamířila pomalu lesem směrem, odkud vanuly cizí pachy. Nebylo třeba chodit daleko. Dva rezavci si to dotrajdali přímo na naše území. Pravda, bylo naše krátce a zdejší obyvatelstvo nemělo moc šancí zjistit, že tu teď bydlíme my, ale... "Hej," štěkla jsem na ty dva. "Dál už ani krok. Jste na území smečky. Takže jestli tady nic nechcete, můžete to zase rychle otočit." Načechrala jsem si hřbet a přejela si ty dva pohledem. Skoro to vypadalo, že tady něco hledaj.

Pořád ještě jsem se cítila dost... otřeseně. Byla jsem moc ráda za to, že se mi dostalo takové důvěry. Věřila jsem, že tuhle funkci dokážu zastat. Věděla jsem to. Jenže tu taky byly otázky a nejistoty. Třeba - co tomu u všech bohů na nebesích řekne Lennie? A jako by mi četla myšlenky, Jiskřička se zjevila jako blesk z čistého - vlastně ne. Spíš se přibelhala. Jako někdo, koho právě převálcovalo stádo losů. Přála si mluvit s Falionem a když na mě Ilenia kývla, ať se trochu stáhnem, vůbec jsem neprotestovala.
Poodešly jsme trochu do ústraní a už se ke mně tisknul její bok. Zabořila jsem jí čenich do srsti na krku a zhluboka se nadechla její vůně. Už jsem to chtěla udělat takovou dobu... Jenže to už mé drahé polovičce jela tlama. Má paní? "Prosimtě, nech toho," zasmála jsem se a hravě ji plácla tlapou, jako by právě navrhovala něco naprosto nemyslitelného. Mínila jsem to ovšem jen v žertu. "No jasný, proč ne? Můžu poslat do háje, koho budu chtít," zazubila jsem se, i když mi bylo jasné, že to není pravda a že tohle budu muset holt brát krapet zodpovědně. Teď mě ale zase popadla ta praštěná nálada, kterou ve mně vyvolávala snad jen Ilenie. Hrdě jsem vypjala hruď, tak daleko, že jsem div nepřepadla na záda a zvedla tlapu do vzduchu, až jsem se zakymácela: "Vypadám jako královna tohohle kusu země?" zašklebila jsem se.
Když ale to divadlo vystřídala upřímná otázka, zklidnila jsem se a posadila se jako normální vlčice. "Jsem za to ráda," vydechla jsem a opřela se o Ilenii. "Bude to asi hodně práce a nebudu moct tolik trajdat, kde se mi zachce, ale... jo, jsem ráda, že mi Falion věří." Rychle jsem pohlédla, zda se Alfák neblíží, ale vzduch byl stále čistý. Otřela jsem se čenichem o ten Ileniin. "Hele," šeptla jsem náhle, "myslíš, že bychom měly Falionovi říct o..." Jenže, ouha, to už se netopýří alfák blížil svinským krokem. Odsunala jsem se od bílé vlčice, jako bych od ní dostala elektrickou ránu. "Ehm, Falione, už jsi zpět?" pronesla jsem přehnaně nonšalatně, až bych si vrazila facku. Ježiš, blbko, chovej se přirozeně. Stejně jsem si myslela, že už bylo pozdě. Ovšem Falion nesl zprávy, které byly přinejmenším... zajímavé. Tedy, kdybych řekla, že mi srdce potěšeně neposkočilo, když řekl, že Lennie i s celou svou rodinkou se stěhuje, tak bych lhala. Nemohla jsem říci, že by mi to bylo líto... snad jen kvůli Alastorovi-lomeno-Siriovi, ten byl docela fajn. "Vážně?" zeptala jsem se tónem veskrze neutrálním. "Neříkala náhodou proč?" To mě celkem zajímalo, ačkoliv jsem si to dokázala domyslet. Nikdy to nevypadalo, že by Lennie Ragar moc milovala. A samozřejmě tu byly ty neustálé spory, které jsme spolu vedly. No, asi to tak bude nejlepší.

//losi 5/6

Sheya byla vyřízená a já se jí nedivila. Zůstala u kořisti odpočívat. Ovšem Ilenia, inu, to bylo
něco jiného. Nenechala se jen tak odsunout do pozadí, vyrazila hned za mnou. Ucítila jsem, jak mne zahřálo u srdce. Vždycky. "Díky," šeptla jsem podobně tiše, jako ona. Bylo to trochu riskování, na druhou stranu bylo stejně zbytečné dělat si iluze, že tohle naše tajemství udržíme navždy. A chtěly jsme ho vůbec skrývat navždy? Nechtěla jsem prožít zbytek života... takhle. Skrývat každý mírný pohyb, každé gesto, které k ní provedu. To neznělo jako něco, co by dlouhodobě mohlo fungovat. Budem si o tom muset promluvit.
Ze strany Faliona náhle přišlo poděkování - a taky starostlivá otázka. Co bys hádal? pomyslela jsem si kousavě, ale nahlas jsem si jen krátce povzdechla. "Myslím, že to ještě přežijem," zabručela jsem, i když mé rameno bylo připraveno se o tom dohadovat. Naštěstí naše tempo nebylo příliš vražedné. I tak jsem trochu pokulhávala. Bylo jasné, že tohle se už nikdy úplně nezahojí. Mírně jsem pozvedla obočí nad Falionovou iluzí zajíce, která se krátce objevila. "Hm... magie si zas dělá, co chce." Nic nového. Všechna ta kouzla a podobné serepetičky... užitečné, ale dost nespolehlivé. Jeden nikdy nevěděl, co může čekat příště.
Poklusávali jsme pak všichni pospolu a losi pomalu ustupovali mimo les, který měl rozšířit naše území. Na jednu stranu to bylo dobře. Bydlet jen v horách bylo zatraceně náročné. Zejména když jedna půlka našich členů byli geronti a ta druhá zase nedorostlá písklata. Víceméně. A pak Alfa konečně vytáhl tu věc, na kterou mě navnadil už před lovem a která mi do té doby vrtala v hlavě. Pořád ještě jsem nevěděla, jestli mám průšvih, nebo ne. Poznámka o kamarádkách mě donutila krátce odvrátit zrak. On to ví. Je to naprosto jasný. Ví to. "Jistě, že nevadilo. Jen povídej," pobídla jsem hnědého vlka a čekala, co z něj vypadne. Nicméně... to, co nakonec řekl, jsem vůbec nečekala. Div jsem se nezalkla, když slovo "Beta" opustilo jeho tlamu. "Cože? Vážně?" vypoulila jsem oči. "Totiž... děkuji," získala jsem nad sebou zase rychle kontrolu, ačkoliv mi oči asi zářily jako malému vlčeti. "Opravdu." Beta. Já... a Beta. "Vynasnažím se smečku nezklamat," dodala jsem ještě a ohlédla se na Ilenii, co si o tom myslí ona. Já byla ale momentálně zavalena dojmy. Měla jsem radost, pochopitelně, hlavně proto, že mi Falion věřil natolik, aby mi takovou důležitou funkci svěřil. Věděla jsem ale, že jsou tu i tací, kterým se to nebude líbit. A taky, že to bude spousta povinností navíc. Asi budu muset dát sbohem dlouhým toulkám, posteskla jsem si v duchu. Ale... Beta. To kdyby viděl brácha... Ten by se podělal až za ušima.

//Z. Galtavar

Sheyu to celé rozhodilo. Nedivila jsem se jí. Však právě před chvílí mohla půlka smečky klidně zahučet pod kopyty losů. "Všichni jsou v pořádku," ujistila jsem ji, ačkoliv to v případě Lennie nebyla tak úplně pravda. Ta vypadala dost zvalchovaně. Věřila jsem ale, že Savior zůstane s ní a postará se o ni, když už jsou takový bezva pár a vůbec. Vypadalo to, že ani zcela nechápe, co se to vlastně semlelo. "Losi se splašili a Sirius... nebo Alastor, nebo jak se jmenuje, jim zůstal pod kopyty. To je dost nebezpečné riziko lovu větší kořisti, ale někdy se to může stát. Je třeba na to dávat pozor." Snad to aspoň bude pro mladší osazenstvo lekcí do budoucna, když už nic. Ilenie se na chvíli vzdálila k Lennie. Kdoví, co jí chtěla... skoro to vypadalo, že jí sděluje nějaká slova útěchy. Na to já neměla. Nemohla jsem Jiskřičce v této situaci říct nic, co by nevyznělo neupřímně. Skoro to vypadá, že si jsme kvit. Ona pomohla zachránit můj bídný život, já ten její. A jejího mladýho. To snad stačí. Jinak to ale vypadalo, že má drahá polovička není v nejlepším rozmaru a zřejmě za to mohla přítomnost toho černého, jejího druhého bratra. Tahle rodina má evidentně taky velký problémy, pomyslela jsem si a zauvažovala, jestli vůbec existují vlci, kteří mají rodinu normální natolik, že nechtějí dát po držce alespoň jednomu jejímu členovi.
Stočila jsem oči raději k Sheya, která se strachovala, že potáhneme losy až do hor. "Naštěstí ne. Falion se rozhodl, že území smečky rozšíříme. Takže ten svítící les pod horami teď bude patřit taky nám - a bude stačit kořist dotáhnout tam." A právě do toho jsme se všichni kolektivně pustili. Teda skoro všichni - ti, co toho byli schopni a ti, co se náhodou nezakecali se svým čupr bráchou. Protočila jsem nad Starlingem oči. Snad nám mohl aspoň pomoct, ne? To už bylo jedno a žádnou kousavou poznámku jsem pronést nemohla, neb jsem měla plnou tlamu losa.

(//losi 2/6)
Naštěstí dotáhnout kořist do lesa skutečně nebylo tak těžké, jako by bylo vléct se s ní až do hor. To by byla nejspíš holá nemožnost. Brzy nás obklopily povědomé stromy... ale jak to vypadalo, trable ještě nekončily. Losi, které jsme zahnali, se rozhodli ukrýt v lese, který měl být náš. "Já se z toho fakt po*eru," zamumlala jsem tak tiše, aby mě pokud možno nikdo neslyšel, ač jsem nemohla vyloučit, že se ta slova nedonesla k uším Sheyi a Ilenie, které byly nejblíže. Falion nás vyzíval k odpočinku, což bylo to, co bych si přála nejvíce. Losi můžou počkat. Jenže alfák si asi chtěl hrát na nezničitelnýho superhrdinu nebo co, protože se hodlal do čištění lesa pustit okamžitě. Na pár vteřin jsem stiskla oči tak pevně, až mi před nimi vyvstaly rudé kruhy. "Půjdu s tebou," ozvalo se vzápětí z mé tlamy. Hned bych se za to profackovala, ale škoda již byla napáchána. A vůbec, jak si asi Falion představoval, že bude sám nahánět půlku stáda losů? Rychle jsem se ještě obrátila k Sheye a Ilenii, které mě z téhle celé šaškárny zajímaly samozřejmě nejvíce: "Jestli se vám nějak ultra nechce honit tupý stádo po lese, kašlete na to. Fakt. My to nějak zvládnem a budu hnedka zpátky," řekla jsem jim tiše. Blbostí už měly obě určitě dost.
S tím jsem se vydala za Falionem. Musela jsem trochu přidat do klusu, protože už mi mizel mezi stromy. Začínala jsem ovšem viditelně pokluhávat, protože rameno už to moc nedávalo. Ty seš taky pitomá, že se na to nevykašleš. Na to bylo už pozdě. Octli jsme se v zádech skupinky, která se dala do pohybu. Určitě nechtěli dopadnout jako jejich bratři, ze kterých jsme měli svačinu. Rozběhli se víceméně správným směrem, ale někteří z nich se mezi stromy dost motali a odchylovali se od ostatních. Vyběhla jsem vpravo, abych jednoho takového přihnala zpátky k hlavní skupině. Ještě by se dostal za nás a pak nás převálcoval. To bych fakt chtěla, po tom všem.

Slnko zapadlo a na kraj padala tma a chlad podzimnej noci. Vo vzduchu už bola cietit zima, obzvlášt tady, v horách, ktoré boly nezvyklo tiché. Kde sú všetci? Rozhliedla som sa, ale po ostatných ako by zlehla zem. Ilenia ani Sheya neboly poblíž, Faliona snad odniesol nejaký poryv vetru keď se proháňal vzduchom, dokonce ani Lennie – a ni žiadný z ich harantov – nebol na dohlad. Racionálna čiast mojej mysli mi hovorila, že se všetci samozrejme iba skrývajú v úkryte alebo sú na výprave po okolí, ale... stejne na tom okolnom klúde bolo čosi zlovestného. Možno by som mala byť rada, že mi chvílu všetci dajú pokoj, pomyslela som si. Aj keď svoju malú rodinku by som radeji mala pohromade...
Krátce som si povzdechla a od tlamy sa mi vzniesol obláčik páry. Vykročila som po ceste smerom dolu, k Ageronskému lesu. Možno že tam sa všetci stiahli – koniec koncov, kto by chcel trčať v horách, keď nám teraz patrilo také príhodné územie? Seskočila som z kameňa a... spatrila som čosi, čo aksi nemohlo byť reálne. Vlčia postava, ktorú som vobec nepoznávala, najprv vyšla zpoza skaly, šla kúsok po horskej stezke a nakoniec vošla priamo do kamennej steny. „Čo to do pekla...?“ Zamierila som si to bez váhania tým smerom. Musel to byť optický klam alebo niečo také. Predsa som práve nevidela vlka, ktorý by dokázal prechádzať skrz skaly! Lenže na tom mieste nebola žiadna mezera, žiadny tajný vstup do jeskyne, nič také. Položila som labu na kameň a premýšlela, čo sa to tady zas deje za magické pitomosti.
Vtom vlk vylietel zo skaly, tak rýchlo, až som šokom málem zabudla dýchať. Cúvla som, až som sa zarazila o kameň za sebou. „Čo ma tu rušíš, smrtelnica?“ zaburácel. Ale já som sa nehodlala nechať len tak zastrašiť. „Ja rušim teba? Vydesil si ma k smrti. A naviac, tohle nie je tvoj domov, ale moj. Teda náš. Našej svorky.“ „Ja tu som mnohem dlhšie než ta vaša povedená svorka, ty mláďa, som tu už celá storočia.“ „No tak to pardón,“ pretočila som oči. „A ako to, že som ťa tu nikdy nevidela, keď tu si už tak dlho, hm?“ „Možem vychádzať von iba jednu noc v roce, poslednú noc v októbri. Což je dnes. Možno preto si ma tu nikdy nevidela. Vačsinou sa vám živým snažím vyhnúť, ale ty si ma proste musela otravovať.“ „Tak hele, já som ťa neotravovala,“ ohradila som sa. „Šla som sa iba podívať, čo za čertovinu sa tu deje, že tu vlci prechádzajú skrz zdi. To ty si sa rozhodol na ma vyskočiť a obviňovať ma.“ Poloprůhladný vlk sa podrbal zamyšlene za uchom. „No jo, hádam máš pravdu. Tak to ťa asi nebudem muset prokliať.“ Naježila som srsť na chrbte: „To by som ti radila. Já si pojdem po svojom a ty si taky bež robiť, co chceš.“ Duch prikývol: „Fajn. Len... nepovieš nikomu, že si ma tu videla?“ Zamyslela som sa nad tým. „No dobre. Ale v tom skrývaniu sa by si sa mal polepšiť. Niesi zrovna nenápadny, vieš?“ Ale duch už bol preč. Asi znova zmizel do skaly, alebo kam že to vlastne chodil. Bolo mi to celkom fuk. Otočila som sa a zamierila pryč. S ničím takým som nechcela miť nič spoločné.

Nakonec se nám nějak, kdoví jak, podařilo dostat ven z toho pekla a zdálo se, že jsou všichni v jednom kuse. Očima jsem okamžitě vyhledala Ilenii. Zdálo se, že je v pořádku. Minimálně měla všechny končetiny na místech, kde je mít měla. Vydechla jsem si. Díky bohům. Divila jsem se, že to všichni nakonec přežili a dokonce se nám odtamtud podařilo dostat i Lennie se Siriusem-lomeno-Alastorem. Bylo to za námi. Přenesla jsem váhu více na pravou stranu, abych odlehčila bolavému rameni a přitom poslouchala, co za slovní výměnu probíhá mezi Saviorem a Falionem. Nové území? To jako že se nebudeme muset jako dementi pořád třepat do kopce? Zastřihala jsem ušima. "To zní dobře," prohodila jsem jen tak mimochodem.
Falion nás vyzval, ať se jdeme najíst, jenže já měla pořád ještě záležitosti, které bylo třeba vyřešit. Zajímalo mě například, kde se tady vzal ten černý, který evidentě nějakým způsobem patřil k Ilenii... Další brácha. Proč mi o něm neřekla? To ale nebylo nic, co by nepočkalo. Horší bylo, že stejně jako Lennie synátor i já jsem si povšimla absence Sheyi. Zatímco se Alfa pustil do kuchání losa, já se pomalým tempem vydala přes pláň. Netrvalo dlouho a spatřila jsem písková ušiska vyčuhující z trávy. "Sheyo!" zavolala jsem s jistou úlevou na svou dcerku. "Jsi celá? Neublížili ti?" To už jsem byla u ní a jemně jsem se jí otřela čenichem o tvář. "Je po všem. Škoda, že tvůj první lov se musel takhle zvrhnout," zasmála jsem se, poněkud nuceně. Vypadá v pořádku. Otřeseně, ale v pořádku. "Ale tak to holt chodí. Pojď se raději najíst, ať nám vůbec něco zůstane."
Doufala jsem, že se Sheya vydá za mnou. Rozhodně by neměla problém mě dohnat. Rameno mě bolelo a tak byla moje chůze trochu nevyrovnaná, i když jsem se to snažila skrývat. Falion už byl mezitím s jídlem hotov a tak jsme byli na řadě my ostatní. Urvala jsem si svůj díl a přesunula se s ním po bok Ilenie. Nenáviděla jsem tu nutnost všechno skrývat, hrozně ráda bych se jí prostě vrhla kolem krku a už ji nikdy nepustila... jenže to nešlo. Věnovala jsem jí jen poněkud smutný pohled. Tohle není to, co chce. Co chceme. Nechceme... žít takhle. Jako nějací psanci, co mají velké, strašné tajemství. Takhle to být nemá. Raději jsem se pustila zamlkle do jídla a příliš si už nevšímala osatních, ani toho černého cizince, kterého se Falion rozhodl nakrmit. Zeptám se jí na něj, až budeme samy. Což bude kdy vlastně? S Ilenií chtěl po lovu mluvit Starling. A mně zase už před jakou dobou chtěl něco sdělit Falion. Měla jsem co dělat, abych frustrovaně nezaryčela. Stálo to sakra za pendrek. Lov se sice vydařil a smečka měla k dispozici nové území, ale k dobré náladě jsem měla daleko.
Pořád mlčky jsem čekala, až s jídlem skončí i ostatní. Pak už zbývalo jen vydat se domů. Chopila jsem se nohy jednoho z losů a doufala, že spolu s pomocí ostatních úlovky dostaneme do Ageronu v pořádku. A že to bude rychle. Rameno mi celkem protestovalo proti další námaze, ale muselo holt vydržet. Tvoje problémy bych fakt měla mít, vzkázala jsem mu v duchu.

//Ageron

Jak to, sakra, nefungují? Zrovna jsem si v hlavě skládala plán, že nám iluzí aspoň vyrobím nějaké rozháněcí pomocníky, ale přesně jak Falion řekl, vůbec nic se nestalo. "Do pr*ele práce," ulevila jsem si tiše a přikrčila se, když se těsně kolem nás prohnalo losí stádo. Tohle je, má drahá, absolutní sebevražda. Zasebevraždíš se, abys zachránila Lennie děcko. Tos nečekala, že takhle skončíš, co? Zatímco má mysl se zabývala způsoby, jakými nás losi mohou rozmašírovat na kaši, mé tělo dělalo svou práci. Chňapalo kolem sebe a z hrdla se mu dralo vrčení, jako by má mysl a mé tělo byly dvě úplně odlišné entity, které nemají nic společného. Falion měl ale plán. Probíjela jsem se stádem po jeho boku a nestíhala jsem vrhat ani kradmé pohledy po Ilenii, která se octla na druhé straně. Doufala jsem, že je v pořádku. A že tak taky zůstane.
Do našeho malého pekla pronikl náhle kdosi další. Cizí. Zřejmě ale ne pro všechny. Oslovil totiž Ilenii "sestro". Rodinná sešlost? Teď? Tesáky mi zavadily o probíhající losí tělo a já riskla kradmý pohled stranou. Byl to černý vlk, ale to bylo tak všechno, co bych vám o něm mohla říci, nikdy jsem ho neviděla. Nezajímala jsem se o něj. Jen jsem se podle instrukcí držela vedle Faliona, ježila se a vrčela tak hlasitě, až mě v hrdle řezalo. Možná zase ztratím hlas... To už tady taky dlouho nebylo.
Naše šipka, kterou jsme vytvořili z vlastních těl, se zasekla do stáda a dovolila Falionovi dostat se až k Lennie, která kryla Alastora-nebo-Siriuse a schytávala tak všechny kopance. Byl tam i Savior, visel na hrdle dalšího losa. Situace byla jednoduše naprostým chaosem. Držela jsem tlamu zavřenou. Nemůžu říct, že mě v tu chvíli nenapadly myšlenky, za které bych se styděla. Nemůžu říct, že když jsem uviděla jak kopyto zavadilo o hřbet Lennie, že jsem nepocítila cosi jako mírné zadostiučinění... ale pak jsem si dala mentální facku, sama sebou znechucena. Tos klesla tak hluboko, ty kravko? Ještě řekni, že jí to přeješ. Ty snad sama víš nejlíp, jaký to je umřít, ne? A jaký to je mít strach o svý dítě? Hryzla jsem se do spodního pysku tak silně, až mi vytryskla krev... a mezitím se situace už zase změnila. Začali jsme couvat. Couvat do neznáma lesem nohou. Zdálo se mi ale, že ten les pomalu řídne. Zvířata pomalu ustupovala před vlčí smečkou, která se dostala do jejich středu. To ovšem neznamenalo, že jsme byli z průseru venku. Několikrát kolem mě proletělo mohutné kopyto a asi dvakrát už jsem čekala, že mi vyrazí mozek z hlavy a vymaže mě nadobro z existence. Moje tesáky ale nepřestávaly klapat kolem, tlamu jsem měla celou zkrvavenou a v uších jsem přes mlácení vlastního srdce pomalu už ani neslyšela dusot kopyt. Couvali jsme a blížili se ke konci, jak jsem zjistila vteřinovým ohlédnutím za sebe. "Už jen kousek!" zařvala jsem dopředu. "Vydržte!" Kdoví, jestli jsem to říkala víc jim nebo sobě, měla jsem pocit, že z toho všeho adrenalinu mě každou chvíli trefí.

CELKEM BODŮ: 16
SMĚNA: 32 oblázků za 16 bodů
CELKEM: 32 oblázků
________________________________

Mockrát děkuji za super akci! Byla zajímavá a hodně mě bavilo vymýšlet, jak co zakomponovat do příspěvků - občas to byla celkem výzva :D Myslím si že délkou byla tak akorát a určitě bych si v budoucnu ráda něco podobného zopakovala znovu

-> PŘIDÁNO

//Mockrát děkuji za povýšení a gratuluji ostatním

Dorážela jsem na zvíře a jen periferně jsem vnímala, že na druhé straně Ilenia dělá totéž. Ze zvířete se brzy valila krev, avšak nehodlalo se vzdát, ačkoliv bylo jasné, kdo nakonec vyhraje. Z koho nakonec bude večeře. I když byl los oslabený, nepřestával být nebezpečný. V jedné chvíli jedno silné a smrtelně nebezpečné kopyto prosvištělo těsně nad mou hlavou. Byla bych přísahala, že mi pročíslo srst mezi ušima. No tyvole, málem jsem dopadla jako fotr, pomyslela jsem si a i když mi srdce divoce, splašeně bušilo, tiše jsem se uchechtla.
Losovi docházely rychle síly a to bylo dobře. I já totiž cítila tupou bolest, jak se probouzí v rameni. O moc déle už bych kořist nahánět po planině nevydržela. Teď to ale vypadalo, že tvor brzo padne - obzvlášť, když se odněkud vynořil Savior pořádně do něj strčil. Los ztratil rovnováhu. Pověsila jsem se losovi za stehno a s přičiněním všech zvíře padlo na zem. Falion byl u jeho krku, držel ho vší silou a i já se ze své pozice více vzadu snažila zvíře přidržet na zemi. Pak bylo dobojováno.
Vstala jsem a ustoupila od losa, boky se mi prudce zvedaly a klesaly, ale koutky mi pocukávaly. "Dobrý," vydechla jsem a instinktivně očima vyhledala Ilenii. Byla taky v pořádku? Vedla si dobře. Pořád ještě opojená adrenalinem jsem zatoužila se jí vrhnout kolem krku, ale... to nešlo. Byly jsme na veřejnosti. A v utajení. Krátce jsem se rozhlédla kolem. Jiskřička a její elitní skupinka taky zvládli svůj kus skolit. Vlčata se schovávala někde opodál. Falion je vytím začal svolávat... ale to, co přišlo v odpověď, rozhodně neznělo dobře. Nebyl to hlas Sheyi, díky bohu, ale bylo to i tak dost zlé - byl to Sirius (nebo Alastor, čert to vem), jediné vlče, které se Lennie aspoň trochu povedlo. "Do pr*ele," pronesla jsem. Falion se bez váhání rozběhl tím směrem. Já věnovala rychlý poplašený pohled Ilenii a následovala netopýřího Alfu ke zbytku stáda. Byl pekelně rychlý a mě zlobilo rameno, ale když doběhl ke stádu, zpomalil a tam jsem ho dostihla. Nacpala jsem se mu bez okolků bok po boku. "Falione, použij nějakou magii!" křikla jsem a chňapala po losech. "Nebo ho zabijou!" Co si sakra hraje na hrdinu? Má tak stopadesát magií, nějaká se hodit musí!

14. skeleton

Konečně to začalo. Bylo na čase, už i tak jsem byla dost zhnusená odporným počasím i faktem, že jsem musela snášet výmluvné pohledy od Jiskřičky a Saviora. Jakmile ale začal lov, přestala jsem na to myslet. Naháněči vyrazili a já se zařadila k Ilenii a Falionovi, mé skupině. Savior, Sirius (nebo snad Alastor?) a Sheya se pustili do oddělování kusů, které budeme lovit. Toho prvního se ujala druhá skupinka. My si na náš kus museli ještě chvíli počkat. Pak zazněl signál a my vyrazili.
Tlapy se smekaly na kluzké trávě, ale dobrou zprávou bylo, že ani pro zvíře nebylo tak snadné prchat, když se se svou značnou vahou bořilo do bláta. Rozhodně to nebyl žádný drobeček, kostra potažená kůží, nic takového. Celkem odvážná volba, projelo mi hlavou - vzhledem k tomu, že Falion nemohl mít sebemenší ponětí, jak na tom my dvě jsme s lovem. Nikdy jsem s Ragarskými nelovila a Ilenia už tuplem ne. Na druhou stranu netopýří Alfák by jistě neměl problém sejmout losa nějakou tou magií, kdyby se něco fenomenálně podělalo.
Zatímco Falion zamířil dopředu a okamžitě šel zvířeti po krku, já se zpočátku držela spíše vzadu a útočila na zadní nohy a slabiny ve snaze trochu zbrzdit divoký úprk zvířete. Falion měl stejně víc síly na to, aby způsobil větší zranění tam, kde bylo nejvíc třeba. I tak jsem měla za chvíli plnou tlamu losí krve. Jen bacha na ty kopyta. Nepotřebuju, aby mi někdo rovnal kostru. Doufala jsem, že to zvládneme rychle, než se mi v oslabeném rameni probudí ta protivná bolest. Prozatím bylo všechno v pořádku.

//Ragar
8. slippery

Vyrazili jsme z hor. Držela jsem se pokud možno po boku Ilenie a vytrvale mlčela. Počasí bylo absolutně k nezaplacení, pršelo, pršelo a pršelo, dokud všichni nebyli absolutně promočení a celý svět nevypadal jako jedna mizerná šmouha z kluzkého bahna. To bude o hubu. Bude se to smekat jako prase. Nahlas jsem ovšem nic nepoznamenala. Odhodlání nedělat vlny a ideálně přežít lov bez toho, abychom si s Lennie musely dát po tlamě, mě proměnilo v němou. Navíc jsem vnímala rostoucí podráždění Ilenie - jako by z ní doslova sálalo na míle daleko. Nemusela jsem být zrovna empat, abych to poznala, stačilo si všimnout, jakým pohledem počastovala Severku. Nenápadně jsem do ní za chůze povzbudivě drcla. Kašli na ně. Nepotřebujem nikoho.
Naštěstí nebyl moc čas na osobní rozbroje, protože jen co jsme dorazili na otevřenou pláň, Lennie začala rozdělovat úlohy. Fakt, že mě s Ilenií přiřadila k Falionovi, jsem přijala s povděkem a okamžitě jsem se taky k Alfovi přemístila, než si to Jiskřička ještě rozmyslí. Kývla jsem mu na pozdrav a krátce se zazubila na Ilenii, který vypadala jako spráskaný pes. Co bych teď dala za magii myšlenek, abych jí mohla všechno říct... Musely jí ale stačit mé povzbudivé pohledy, které jsem k ní snaživě vysílala.
Vtom se ale ze clony deště vynořila další známá postavička. "Sheyo! Tady jsi," usmála jsem se na dcerku, která se předtím tak nenadále vytratila. Než jsem ale vůbec stačila cokoliv říct, ozval se Savior, jehož poznámky jsem považovala za celkem nemístné - co si myslel, že je, fotr roku? Ty mi taky můžeš, zaškaredila jsem se na něj, ale nehodlala jsem se s ním hádat. "Běž se Saviorem a Alastorem," vybídla jsem ji a oplatila hnědému jeho významný pohled. "Na první lov to pro tebe bude vzadu bezpečnější." A koukej jim vytřít zrak. Pak jsem už jen čekala u své skupinky a doufala, že si nikdo nezláme nohy na uklouzané trávě. Kromě losa, ovšem... to by se hodilo, ne že ne.

"Hm," přimhouřila jsem oči nad Siriovým - nebo Alastorovým? - podivným prohlášením. "To se nám tu teda dějí podivnosti. Zající mizej, vlčata se měněj..." Ale pořád jsi zatím nejlepší člen týhle vypečený rodinky... i když na nás šiješ takovou boudu. Stejně nebyl čas přemýšlet nad detaily.
S trochu překvapeným zamrkáním jsem si vyslechla Starlingova slova, která vůbec nepatřila mě. Partneři? Ajaj. Doufám, že ještě nestihl Severce naštěkat do boudy. Malejch harpyjí už tady běhá dost. A tak chtěl po lovu mluvit se svou sestrou. To by mě zajímalo, co poví, až zjistí, jak se mezi mnou a Ilenií věci mají. Doufala jsem jen, že svou ségru nezavrhne... to by jí určitě ublížilo. Jejich vzájemnému vztahu jsem moc nerozuměla, ale tak to asi bylo se všemi sourozenci.
Raději jsem ale svou mysl soustředila na nadcházející lov. Lennie už nás vyzvala k tomu, abychom zamířili z hor pryč, kde si povíme víc a já, pořád ještě odhodlána chovat se slušně, jsem se mlčenlivě zařadila do davu vedle Ilenie. Kde je vůbec Sheya? napadlo mě náhle. Na zavytí nepřišla a její pach se vytrácel kdesi ve směru, kterým jsme mířili. Možná na ni narazíme po cestě. Zatím jsem si s tím moc starosti nedělala. Je dost stará na výlet ke Smrti, tak je dost stará i na menší procházku o samotě.

//Galtavar

//Narážka na mě mi asi uniká, nic takovýho v postu nemám...?