Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ilenie se snažila situaci odlehčit a já jí za to byla vděčná. Nebála jsem se o Sheyu tolik, jako dřív - byla už dost velká a vychovala jsem ji snad dost dobře na to, aby si nenechala nic líbit od nikoho, kdo by si na ni dovoloval... přesto bych ráda aspoň věděla, kam ji ty její neposedné tlapy odnesly. Povzdechla jsem si. "Nojo. Pubertální výlevy, co chceš."
Došlo mi, že Ilenia vůbec nic netuší o celé té lapálii se Životem. To vlastně mohla být dost trapná konverzace. Jak chcete vysvětlit své partnerce, že vás nabaluje místí bůh? "No, oni dva ani tak ne... ale snovaj spolu nějaký plány. Aspoň snovali." Odfrkla jsem si: "Sheya se totiž domnívá, že Život je můj tajnej ctitel. Co mi dal tohle," pohodila jsem hlavou, aby se cetka na krku rozhoupala, "a co by si mě chtěl nechat ve svý jeskyni v kopcích. Což jsem považovala za kravinu, dokud mi teda život nedal kytici z lučního kvítí. Nicméně," vypjala jsem hrdě hruď, "mě si ten starej blázen nekoupí! Popravdě ani nechápu, co by na mě zrovna on mohl vidět, ani proč mě..." Se škytnutím jsem se zarazila. Proč mě vlastně tehdy oživil. Měla jsem to na jazyku, ale neřekla to, neboť ani o tom Ilenie neměla ponětí, pokud jsem věděla, a já... já si nebyla jistá, jestli jí to chci vykládat. Vědět by to ale asi měla, ne? Je to přece moje partnerka.
S povděkem jsem uvítala změnu tématu na vylomeniny malé verze Cynthie... ačkoliv jsem musela celkem zapátrat v paměti. "Nojo, znáš to, klasika... zdrhání po setmění z nory, machrování na tuláky, co vkročili na území, nekonečná snaha pokořit bráchu... občas jsme se my dva málem přizabili, jak jsme chtěli bejt lepší, než ten druhej." Vyslovila jsem to sice s úsměvem, ale v hloubi duše jsem pořád cítila hořkost k bratrovi - možná i hůř, než to. Nenávist? Možná. "A co malá Ilenie? Byla takový číslo, jako teď, nebo snad slušňačka?" zazubila jsem se.

//Západní Galtavar

"Nečekalas to, viď?!" zvolala jsem a rozmáchla se tlapou dopředu tak rázně, až mi v lokti křuplo. Au. Nicméně jsem to ignorovala. "Ále, tu neznáš," zazubila jsem se na Ilenii a stěží potlačila smích. "Ale je fakt hustá... chytrá, pěkná, drsňačka, no, víc jsem si nemohla přát," mlaskla jsem. "Někdy tě s ní třeba seznámím!" uchechtla jsem se, protože jsem už nemohla udržet vážnou tvář, a zavrtěla hlavou. My jsme fakt praštěný.
"Ano... jen my dvě," vydechla jsem a krátce se přitiskla k Ileniinu boku, když se o mě otřela. Tady nebyly žádné všetečné oči, které by nás sledovaly na každém kroku, žádné pitomé dotazy ani hloupé narážky. Jen ticho a odporné bílé svinstvo snážející se z nebe. Zkrátka idylka. Brzy se otevřená pláň změnila v malý lesík, ovšem tvořený velkými stromy. Zastavila jsem a vzhlédla do jejich vysokých korun - uvědomila jsem si, že jsem podobné asi nikdy neviděla. Jejich rozložité větve obalené jehličím nás aspoň částečně chránily před sněhem. Ilenie se zajímala, jestli jsem na Sheyu hodně vytočená. "Trochu jo," dloubla jsem tlapou do hroudy hlíny na zemi. Bylo ovšem mnohem snazší nebýt naštvaná, když se na mě krom hledání vlčete nesypalo deset dalších povinností. "Moc dobře ví, že když se mi posledně ztratila, byly jsme podělaný strachy obě. A stejně, neměla by si tohle zvykat. Toulaj se tu divný týpci. Třeba pedouš Sigy, a určitě nebude jedinej." Vydechla jsem a trochu se pousmála: "Možná to mám jako karmu za to, co jsem v jejím věku vyváděla já svým rodičům." Joo... kolikát jsem dostala za uši, naprosto bez výsledku. Ale nakonec jsem se vyvedla celkem dobře. Otázkou bylo, kam se ta nezvedená slečna mohla zatoulat. "Blbý je, že vůbec netuším, kam mohla jít." Zamyslela jsem se. Kde jsme spolu byly? "Možná za Životem?" Ti dva spolu kuli nějaký pikle, to bylo jasný... ale jistá jsem si být nemohla. Taky se mohla vypravit hledat svoje sourozence, což jsme měly v plánu už dlouho, ovšem nikdy na to nedošlo. A teď babo raď. Může být kdekoliv.

//Ageron

Přesně jak jsem tušila, Akiho hrdlička nepatřila ani podle Ileniina názoru k těm nejvybroušenějším myslím. "Tak Sunstorm," zahučela jsem si pod vousy. "S takovouhle bude naše smečka brzo v absolutních troskách. Hodil by se nám někdo schopnej a inteligentní... i když armáda klaunů taky není k zahození," uchechtla jsem se, i když to celé zas tak k smíchu nebylo. Kdyby to stálo na mě, ty dva bych si do smečky nepustila - možná tak poskytnout Akimu na chvíli azyl, kvůli starejm časům a tak, ale tím by to zhaslo. Jenže na mě to nezáleželo a Falion měl příliš dobré srdce, než aby nechal dva natvrdlé vlčky bez domova v zimě umrznout. Na jednu stranu možná obdivuhodné, na stranu druhou... uh. "Nedivila bych se, kdyby se prostě jen táhla za Akim, ti dva vypadaj, že jsou pro sebe jako dělaný. Když se jejich IQ spojí dohromady, určitě počet jejich mozkových buněk překoná alespoň senilního šakala. I když ne o moc." Hah. Ukázková Beta, co pomlouvá vlastní členy, jen co se octne mimo území. Ale copak je to za členy, prosím vás? "Falion by neměl být tak měkkej a nepustit do smečky každýho ometáka, co se objeví," vydechla jsem. "Bejt moc měkkej je skoro tak zlý, jako bejt moc tvrdej. Možná ještě horší." Měla jsem ke své Alfě respekt a byla jsem mu loajální, ale řekněme si upřímně, svoje chyby měl.
Chystala jsem se nadhodit otázku, kam se vydáme, když mě přerušil dotaz od Ilenie. Zašklebila jsem se: "Ó ne, ono se to k tobě ještě nedoneslo? Můžeš mi přestat hledat románky, už jsem totiž zadaná!" drcla jsem do ní bokem a uchechtla se. "Kromě toho, Akiho bych se nedotkla ani třímetrovým klackem. Je to starej známej z tuláckých let, ale... no, rozumu moc nepobral. Je jak vlče zaseknutý v dospělým těle. Tragédie, vskutku." Les se kolem nás rozestoupil a vpustil nás na otevřené prostranství. Nadechla jsem se vzduchu, který nesmrděl smečkou. Pravda, nějaké povědomé pachy se v okolí vznášely... že by Nym? Pláň ale byla dost rozlehlá na to, abychom se vyhnuli komukoliv, kdo tu strašil. Začínalo navíc dokonce sněžit. Bílé vločky se usazovaly v našich kožiších a rychle se měnily na kapičky vody. Zima je tu. "Konečně chvíle klidu," vydechla jsem si a zvedla hlavu k šedivé obloze. "Možná bude ale líp zmizet někam pod stromy, jestli se to počasí rozhodne víc vyvádět. A cestou se porozhlídnout po Sheye," navrhla jsem a zamířila přes pláň ke skupince stromů, kde jsem kupodivu asi ani nikdy nebyla. Rychle jsem zavětřila, ale Sheyu jsem v okolí necítila. Netušila jsem, kam se mohla podít. Bála jsem se o ni, ale ne tolik, jako když mi ji tehdy vzala voda... teď už byla skoro dospělá a víc než obavy ve mně hlodal vztek. Takhle se zdejchnout. Nikomu nic neříct. Ne, že bych jako mladá byla jiná. Že bych se fakt měnila ve svou matku? To snad ne.

//Cedrový háj

Už jsem se hodlala oddálit ze společnosti Akiho a jeho Kámošky-co-nemá-jméno, když se tu vynořil Falion, jako obvykle zcela nečekaně. Tentokrát se za ním táhl medvěd. Trochu ve mě hrklo, ovšem vzpomněla jsem si rychle na Consiliblablabla, co už mi jednou ukazoval. Stěhovali kořist do nového úkrytu, který zřejmě Falion objevil během té chvíle, co se od nás vzdálil. "Určitě to brzo omrknem," pronesla jsem, ačkoliv jsem neměla v úmyslu tam hned letět - už jen proto, že se tam určitě bude chtít nacpat Aki a jeho křepelička a já chtěla mít na pět minut pokoj. "Ale teď se asi na chvíli vzdálíme," oznámila jsem ještě Alfovi, aby mě nehledal, neboť já byla myšlenkami už dávno za hranicemi smečky. "Musíme najít Sheyu. Budem brzo zpátky," dodala jsem ještě, ačkoliv... těžko říct, co se zase podělá, že?
Pak už jsme s Ilenií konečně vyrazily z dosahu těch dvou. Falion mi až tak moc nevadil, i když co si budem, to jeho mizení a zjevování se se brzo omrzelo. Oproti Akimu a jeho hloupým narážkám a Kámošce a jejímu ječáku byl však vrcholem snesitelnosti. "To teda sakra jo," zabručela jsem. S takovouhle bude z té smečky brzy naprostý vtip. Jestli nebylo lepší, když tady byla Lennie... Potřásla jsem hlavou, protože Ilenie se projevila... prostě jako opora. "Tse, já a brečet?" zasmála jsem se hořce. "Takovou radost nikomu neudělám." Ignorovala jsem fakt, že ještě před pár minutami jsem k slzám neměla daleko. Vydechla jsem a rychle, nenápadně opřela svou tvář o její chundelatý krk. "Dík. Dělám, co můžu." Cítila jsem, jak se mi v nitru šíří příjemné teplo. Bude to v klidu. No jasný. "Naši dceru," poopravila jsem Ilenii a střihla ušima - však jsme byly všechny jedna rodina, ne? "Taky tě miluju," zahuhlala jsem do Ileniiny srsti a odtáhla se.
A světe div se - že by zázrak? Pokud mě čenich nešálil, Falion už stačil i obnovit hranice. Chm. Poslední dobou je ten vlk nějak rozjetej a akční. Kdoví, jaký houbičky olizuje. Dokud to ale znamenalo, že mám míň práce, bylo mi jedno, v čem Netopýr jede. "Že váháš," zazubila jsem se a nechala pochmurnou náladu pokud možno za sebou. "Mizíme." Vykročila jsem k hranicím lesa a přemýšlela, kam asi tak Sheya mohla jít. Jenže... to mohlo být prakticky kamkoliv. "Co je vůbec zač ta Akiho hrdlička?" napadlo mne náhle. "Má jméno, číslo, nebo aspoň ňákej skřek, jakým se na ni volá?" Z těch dvou nových členů jsem nadšená věru nebyla. Měla jsem pocit, že tohleto duo bude zcela nepřekonatelné v disciplíně brnkání na nervy.

//Z. Galtavar

Jakmile se na něj zvýšil hlas, Aki si div neučůrnul. Oháňku stáhl mezi nohy a snad bych ho i politovala, kdyby mě tak pekelně nevytočil. Když jsem konečně domluvila, vypadlo z něj, že se omlouvá a že ho to celé moc mrzí. "Fajn," odvětila jsem chladně. "Jsem ráda, že si rozumíme." Žádná otázka ohledně smečky z něj nevypadla, tudíž jsem se začala chystat k odchodu... když se tu ta, za kterou jsem se chystala odejít, vynořila jako blesk z čistého nebe. "Ilenie!" vydechla jsem s jistou úlevou... vlastně s velkou úlevou. Byla jsem ráda, že je tu. S ní se všechno zdálo snazší. Zvládnutelné. Ovšem cítila jsem se také celkem zle kvůli tomu, jak byla posledních pár dnů odstrčená do pozadí. Vlastně od chvíle, co mi Falion oznámil, že jsem Beta. Přece jsem Beta být chtěla. To ano... jen se mi zdálo, že momentálně selhávám na všech frontách. Jako Beta, jako matka, jako partnerka. Ale před Akim jsem nic z toho vyslovit nehodlala. "Vlastně...Povím ti to pak," kývla jsem hlavou k hnědákovi, kterého jsem se nejprve potřebovala zbavit.
Vypadalo to ale, že to za mě udělá někdo jiný. Z lesa se vyřítila strakatá střela a sejmula Akiho na zem. Ucouvla jsem a zamračila se na tu scénu - světlá vlčice totiž začala ječet a pištět a kvílet, že ji taky vzali do smečky. No do pr*ele, to jsme dopadli. Ať už ta uřvaná krysa byla kdokoliv, vypadalo to, že jsou s Akim na stejné mentální úrovni - tudíž někde mezi amébou a nezmarem. Tato společnost byla pod naší úroveň. "Takže," odkašlala jsem si, abych na sebe upoutala pozornost těch dvou idiotů a omluvně se obrátila na Ilenii, "tu máme výbornou situaci. Vy jste dva nováčci, tak se seznamte s územím, projděte si les, hory, najděte si kámoše, já nevim... protože my dvě máme na práci něco velmi důležitého a nepotřebujeme vlčata, aby se nám do toho pletla." Zamračila jsem se na světlejší z toho infantilního dua: "Ovykle je taky slušnost se představit," prskla jsem na ni. "Já jsem Cynthia. Zdejší Beta. Je mi... potěšením," zavrtěla jsem hlavou a pokývla na Ilenii, aby šla za mnou. Doufala jsem, že tak učiní.
"Promiň," bylo první, co ze mě vypadlo, když ti dva zůstali vzadu. Jsem partnerka na pendrek. "Nechci tě... odstrkávat. Mrzí mě to. Jen mám pocit, že... nevím, nezvládnu dodělat ani jednu věc a hned se hrne další. Nejdřív ti dva s mechem, ten tihleti blbečci, hranice už skoro nejsou cítit a navíc se ještě někam zatoulala Sheya," vydechla jsem nasupeně. Dostane na pr*el, až se vrátí. Jako bych toho i tak neměla nad hlavu. Chtěla jsem teď ale být chvíli s Ilenií. Konečně sama. Konečně v klidu. Konečně... zabořit hlavu do její srsti beze strachu, že nás někdo načapá. Nechtěla jsem to pokazit. Alespoň něco udělat správně. "Můžeme si to vynahradit? Kdybychom jen rychle oběhly hranice, můžeme pak... na chvíli vypadnout. Někam, kde nebudem mít za zadkem Faliona a Akiho. Kde budeme jen samy dvě." Zkoumavě jsem se zahleděla do zlatavých očí, jestli v nich náhodou nespatřím něco nevyřčeného - dobrého či zlého.

//Děkuji moc za akci! Byla stresující vzrušující Vůbec jsem nečekala že na mě něco zbyde... :D

Na chvíli jsem si myslela, že to s Akim prostě sekne. Rozhodně tak vypadal. Ten šokovaný výraz ve svých očích by nedokázal skrýt, ani kdyby se o to snažil... a já měla podezření, že on se zrovna moc nesnaží. Jenže to s ním neseklo. Možná by to tak bylo lepší, ale nestalo se. Místo toho po mně ten zakrslík začal řvát. A to bylo právě tak poslední, co jsem potřebovala. Přitiskla jsem uši k hlavě a zavrčela: "Přestaň! Okamžitě přestaň, Aki!" Hřbet se mi naježil. "Nemáš ani tušení, čím jsem si prošla, tak mě nepoučuj o citu. Kdybys měl v hlavě aspoň kousku rozumu, pochopil bys, že o tom nechci mluvit." Zabořila jsem drápy do měkké, mechem pokryté země. Vybíjela jsem si na ní svůj vztek, rozhořčení a bolest z oživení staré rány. "Nebo si snad myslíš, že mi to je u pr*ele? Byli to moji nejlepší kamarádi. Nevím, co chceš ještě slyšet, sakra. Mám snad jít do detailů?" Teď jsem zvyšovala hlas pro změnu já. Bez citu. Bez citu. To nemyslí vážně. Dělá si, sakra, srandu, že jo? "Mám ti vyprávět o těch tulácích, co rozervali Zywimu nohu? Jak jsme kolem něj poskakovali celé dny a stavěli se na palice, aby neumřel, ale on měl stejně pořád horečku a svíjel se v bolestech, naříkal a prosil a nakonec z něj vůbec nic nezbylo? To chceš poslouchat? Protože já můžu pokračovat!" Pevně jsem stiskla zuby a vyfoukla skrze ně vzduch. "Jenže mám pocit, že to nikomu nic dobrýho nepřinese," pronesla jsem už klidněji a odvrátila od něj hlavu, protože to, co mě zaštípalo v očích, byly nepochybně slzy. "Jsou prostě... pryč. Minar umřel stářím a Zywi... jak jsem říkala." Povzdech. "Je mi to líto. Nic na světě mi není víc líto. A to mi musíš věřit."
Odmlčela jsem se. Když jsem emoce dostala pod kontrolu, obrátila jsem se k hnědému vlčkovi, na jehož hlavu právě dopadl můj vztek. "Zeptej se na smečku," pronesla jsem k němu pečlivě neutrálním tónem, "nebo, jestli všechno chápeš, si jdi po svým. Mám toho na práci víc, než tebe." Kde je Sheya? Kde je sakra Sheya? A Ilenie... tu jsem tam nechala s tou cizačkou. Ale s Falionem to zvládnou. Někdo by měl označit hranice. Někdo by měl hlídat Akiho, aby něco nerozbil. Podrážděně jsem sekla ocasem. Někdo by měl vymyslet, jak to Cynthia všechno zvládne, když je jen jedna.

Aki mi objasnil, že mě našel náhodou. No jasně. Náhodou. Někdo tam nahoře si ze mě střílí, to je to. Hrozná sranda. Pořád jsem měla tak trochu pocit neskutečna, když jsem tak zachmuřeně hleděla na to hnědé oškubané pometlo před sebou. Zajímalo mě, jak plánuje přežít zimu v horách. Však byl jak za groš kudla. Co tady s nim budem dělat? pomyslela jsem si a nespokojeně škubala špičkou ocasu. Copak mohl být lovcem? Ochráncem? Pečovatelem? Mohla bych si z něj udělat dvorního šaška, to by jistě zvládl, došla jsem nakonec k poměrně uspokojivému závěru.
Co bylo uspokojivé už méně byla skutečnost, že Aki Bouři neviděl. A že nejspíš čul nějakou zradu, když jsem se zeptala jenom na ni, protože mi vzápětí položil přesně tu otázku, kterou jsem nechtěla slyšet. Jako by mi četl myšlenky. Zauvažovala jsem jak mu to říct. Jestli mu to vůbec říct. Nechtěla jsem o tom vůbec, o to méně s Akim. Svým způsobem si ale asi zasloužil pravdu. Byl v našem společenstvu ztracenců jen krátce, ale byl - a Minar by asi chtěl, abych mu pověděla, jak to celý bylo. "Vlastně stalo," začala jsem pomalu a obrátila k Akimu tvář, na které byl kamenný výraz neprozrazující žádnou emoci. "Jsou mrtví. Oba." Tak. Hotovo. Možná jsem to mohla podat citlivěji, ale... balit hořkou pravdu do cukrové polevy ji neučiní o nic více sladkou. "A Bouře se ztratila," dodala jsem. "Takže... jo. Vypadá to, žes z našeho malého společenstva zůstal jenom ty." Povzdechla jsem si. To je teda depresivní. Nechtěla jsem se už zabývat minulostí. Byla chyba to vůbec načínat. "Fajn, takže tohle teď víš," pronesla jsem náhle, utínajíc předchozí konverzaci, "takže - co chceš vědět o smečce?"

//Ještě jednou děkuji za bezvadnou a moc povedenou akci
Odměny:
Cynthia - 25 oblázků + křišťál + 5 mušlí
Saturnus - 15 květin + 5 mušlí
Stín - 15 drahokamů + 5 mušlí

Díky c:

PŘIDÁNO

//Vítám nové tváře mezi horskými vlčky A poprosím také o připsání Převisu c:

Poté, co mě Aki převálcoval, si mě zcela přestal všímat. Typické. Kdybych po tom nárazu zůstala ležet s otevřenou zlomeninou, hnědý vlček by se pravděpodobně proháněl za motýly. Muselo být krásné, žít život tak zcela nezatížený věděním, myšlením a rozumem. Tedy, pro toho nezatíženého. Pro jeho okolí to bylo tak trochu horší, čehož jsme tu viděli zářný příklad přímo před námi.
Zajímalo mě, jak Aki zareaguje na Falionovy otázky - a nepřekvapilo mě, když jsem se dozvěděla, že ve skutečnosti prakticky nemá sebemenší ponětí o tom, jak to vůbec ve smečce chodí. Nedělala jsem si ani iluze, že by mě postavení Bety chránilo před salvou slin a zablácenými tlapami v kožichu. Neodkázal by se ovládnout, ani kdyby se rozkrájel - však už i teď mu ocas lítal ze strany na stranu, div že se mu neutrhl a neodletěl plácnout po čumáku Ilenii, která nadále přihlížela z povzdálí. Nezazlívala jsem jí to. Moc ráda bych nyní byla taky v pozadí. Nebo se šla porozhlédnout po Sheye, která, jak jsem si uvědomila, někam jen tak beze slova zmizela. Ale to nešlo. Ne teď.
Vyměnili si už jen pár dalších vět, zatímco já mlčela, přihlížela a uvažovala, kdy Aki začne samým nadšením učůrávat, když se ozvalo zavytí. Stočila jsem hlavu tím směrem a tázavě pozvedla obočí k Falionovi. Bílý kožich z mého periferního vidění zmizel. Ilenie se tam vydala... a Falion tam mířil též. Zůstala jsem tu s Akim sama. Paráda. Sotva se Alfa vzdálil, obrátila jsem se k hnědému vlčkovi, ovšem ne s vysvětlením chodu smečky, nýbrž s otázkou. "Kde ses tady vzal? Jak jsi mě u všech bohů našel, Aki?" škubla jsem trochu podrážděně ocasem, ale pak jsem se zarazila a trochu ztlumila hlas. "Náhodou jsi nikde nepotkal Bouři, co?" Byla jediná - s výjimkou Akiho - u koho byla nějaká naděje, že ještě žije. A jestli tenhle slídil vyčmuchal mě, mohl to zvládnout i s ní... ovšem nejspíš to byly plané naděje. On ani neví, co se stalo s Minarem a Zywim, došlo mi. Vypadalo to, že mě čeká spousta nepříjemného vysvětlování.

"Ty nepřekážíš," špitla jsem k Ilenii a s hořkým povzdechem se od ní oddělila. Pokud netoužila se do toho zapojovat, úplně jsem to chápala. Nejradši bych to taky nechala být. Jen kdyby mi ten pach nebyl tak povědomý...
Patřil Akimu. Ze všech vlků, které jsem zanechala v minulosti, se tady musel vynořit zrovna tenhleten. A on na mne samozřejmě taky nezapomněl - i když to bylo popravdě trochu s podivem. Vždycky jsem myslela že má pamět asi jako zlatá rybička. Kéž by. Jakmile mě zmerčil, vrhl se po mě jako hnědá chlupatá střela a než jsem stačila uhnout, vrazil do mě plnou parou, až jsem si kecla na zadek. Varovně jsem stáhla uši a naježila hřbet. "Aki! Chovej se laskavě na svůj věk!" prskla jsem po tom přerostlém vlčeti. To tele v sobě nemá špetky důstojnosti. Dotčeně jsem se posbírala ze země a otřásla si z kožichu suché listí a kousky mechu. Z těch několika otázek jsem stačila zaznamenat jen tu poslední: "Jasně, že si na tebe pamatuju, ty jeden... ty." Někde v hloubi duše jsem možná byla i celkem ráda, že ho vidím... jen kdyby on nebyl takovým vtělením přírodní katastrofy. Zavrtěla jsem hlavou. Vůbec se nezměnil. Ani kapánek. Jeden by čekal, že třeba dospěje. Ale kdepak. "Ale na otázky bude dost času pak," pravila jsem a výmluvně kývla hlavou k Falionovi. Aki nejspíš na chvíli na existenci Alfy zcela zapomněl.
Nakonec si ale uvědomil, proč přišel, a jeho pozornost se ode mě aspoň na chvíli odklonila. S povzdechem jsem se posadila a poslouchala, že by se Aki chtěl přidat do naší smečky. No nazdar kedlubny. To můžu dát klidu sbohem už navždy. Pravda je, že po odchodu Lennie a její rodiny by se nám noví členové hodili jako sůl, obzvlášť když se blíží zima. Nicméně... schopní členové. Jak moc schopný byl Aki? Věděl on vůbec, co to je smečka? Zabloudila jsem pohledem až k Ilenii, která postávala opodál. Pokývnutím jsem jí naznačila, ať se klidně přidá. Mírně jsem pozvedla koutky v poněkud kyselém úsměvu. Co mě tady ještě taky všechno nečeká. Pak jsem se obrátila zpátky k Akimu. Moc mě zajímalo, co z něj vypadne.

Měla jsem ještě pár chvil, během kterých jsem se mohla cítit ublíženě, pak ovšem Lindasu popadl hotový amok. Stáhla jsem uši dozadu, mírně šokovaně, neb to přišlo jako blesk z čistého nebe. Držela jsem se do chvíle, kdy nazvala Ilenii chudinkou. V tu chvíli jsem začala vidět mírně rudě. "Tak hele, ty kozo, tahle chudinka by strčila do kapsy deset takovejch, jako seš ty! Takže si radši vezmi ten mech a jdi mi z očí, princezna." Pobízení nicméně nebylo potřeba, neboť ti dva už byli stejně na odchodu. Stále poněkud konsternována jsem hleděla za mizícími rezavými ohony. "Co to sakra bylo?" zahuhlala jsem si pod vousy. Více něž cokoliv jiného jsem si teď připadala jako naprostá kráva, že jsem se nechala oblbnout dvojičkou takových kašparů. Teda, ten Izar, nebo jak se jmenoval, se nakonec choval celkem slušně, ovšem výstup té hysterické fúrie, co měl za sestru, to zastínil natolik, že jsem se zmohla jen kývnout mu na pozdrav a zmateně se střetnout se zlatavými zraky Ilenie.
A to už tu byl Falion, aby okomentoval celou situaci. Samozřejmě měl pravdu. Nějaké moje urážení se nebylo na místě - on byl Alfa. Na druhou stranu... byli to jen lovci mechu. Zvládla bych to. Zatřásla jsem hlavou. Kdyby se mi chtělo prohrabávat se hnojištěm své minulosti, dokázala bych mu nejspíše zcela přesně říct, proč se ve své nově nabyté pozici cítím natolik ohrožená. To se mi ovšem nechtělo. "Já to chápu. A fakt si vážím tvojí důvěry. Jen..." Zatřásla jsem hlavou. Nemělo asi cenu to rozebírat. Nepotřebovala jsem přijít o funkci dřív, než jsem se v ní vůbec ohřála. "Možná je toho na mě teď prostě moc," vyfoukla jsem z tlamy vzduch skrze zuby. Poslední dobou se to vážně hrnulo jedno za druhým. Chvíle klidu by- Po vzoru Faliona jsem zavětřila. Chvíle klidu, to určitě. "Už to tak vypadá." S povzdechem jsem se otočila k Ilenii, jestli se tam chce taky hnát. Mě se upřímně nechtělo ani za mák, ale... Ten pach. "Já ten pach znám," zamumlala jsem zamyšleně. "Jdu se tam podívat," sdělila jsem své drahé polovičce a krátce se o ni otřela, neboť Falion k nám byl zády. "Promiň," šeptla jsem ještě, mrzelo mě, že nemáme ani chvíli pro sebe. "Brzo se to snad uklidní."
Dohnala jsem Faliona, nijak rychle, protože rameno mě pořád ještě pobolívalo a vyhlížela, co se vyvalí z křoví. A byl to... "Aki?" vyprskla jsem v mírném šoku. No to snad ne! Chodící bolehlav, protržená přehrada nesmyslů, co v noci řve a všechny budí, protože dokázal pohnout s kamínkem, podívej, Cynth!, kecal, kašpar a kdovíco ještě... a teď byl tady. "Co tady u všech svatých bohů děláš?" otázala jsem se a pomalu získávala kontrolu nad svými emocemi. Je jak pcháč na ocase. Myslela jsem si, že jsem se ho zbavila nadobro, když se ztratil nebo co, a on se zase vrátí. Bohové. Nikdy se ho nezbavím. Nikdy.

To proklaté místo, už tu zase vězím! Což nad gravitací zemskou nikdy nezvítězím? Propadnout se pod zem jednou, to stát se může... však nyní už podruhé v díře mizí moje kůže. Co jen je to za sílu, co stále mě sem tahá? Držet se odtud dál je zřejmě marná snaha. Nora liščím pachem čpí a už ji zase vidím - rezavý čumák vystrkuje, že já se vůbec divím. "Aha, vítej, vítej zpět v mém podzemím hradu!" "Ty už jsi snad zapomněla na mou poslední radu?" Zamračím se, však i liška čelo vztekle krčí: "Však jsi mi, ty kozo jedna, jen hrozila smrtí!" "A z dobrého důvodu," prsknu na to zvíře. "Chtělas mě tu nechat navždy hnít v téhleté díře!" "Hnít? No to si vyprošuji," liška vztekle dupne. "A v díře, to mě podrž...mně z tebe cévka rupne!" "Jen si posluž, bude klid." Však ona říct si nedá: "Zkus se mnou aspoň usednout na chvíli u oběda." Mám na výběr? sebe samé ptát se musím. Však radost mi moc nedělá, že odpověď už tuším. "Fajn, a pak už dáš mi pokoj na čas věčný?" "Pokoj... dneska je každý tak nevděčný!" "Buď mi slib pokoj, nebo udělám si z tebe šálu," varuji, liška otočí se pomalu. "No dobrá, jeden oběd a pak volná budeš zas... pokud tu se mnou pak nebudeš chtít zůstat na čas?" "Nebudu," štěknu rozhodně, "a už chystáš ten oběd?" Střihne ušima: "Někdo má naspěch! Dej mi minutku, nebo pět."
Pak zmizí v tunelu černém, osamělá stojím. Teď utéct bych mohla, přec lišky se nebojím. Avšak nyní měla jsem šanci zbavit se jí navždy - způsobem, který zabrání i obvinění z vraždy. Jestli nelže, zamyslím se - i to je možnost jistá. Liška je tvor prolhaný, to je pravda čistá. A už je zpět i s obědem, ovšem... "To myslíš vážně?" "Co se ti zas nelíbí?" kysele se táže. "To je krtek, co máš v tlamě, a pěkně starý k tomu." "Vrtal tunely hluboko a spadl ke mně domů!" Liška zní radostně, však já svůj čenich krčím: "A kdy to bylo, prosímtě? Tady z něj kost trčí! A tady na něm roste plíseň, však už je celý shnilý." "Ten nevděk, ta drzost, tvé chování mne čílí!" "Čil se jak chceš, já nebudu žrát mršinu sto let starou. Jestli chceš hosty trvalé, tak nesmíš šetřit snahou." Už zas chce něco namítat, zvednu výhružně tlapu: "Já jdu a už se nevrátím, už budu navždy v trapu. A naposled tě varuju, že jestli mě zase chytneš, tak zkoutím ti krk dozadu a už ani nekvikneš." "Sliby chyby, to posledně jsi slibovala taky. A co z toho - nic, jsou to jen prázdné tlachy." "Možná," otočím se, k východu si to mířím. "A možná příště vážně splním to, co teď ti slíbím." A skok a skok a denní světlo už mě zase vítá. Ještě jednou a ta liška to už vážně schytá.

Takže Izar s Ilenií se vskutku znali. Zajímavé. Už jsem se těšila, co za krásný požadavek na výměnu za mech má drahá polovička přednese, ovšem jaksi jsme se k tomu nedostaly, protože na naši hitparádu vtrhl Falion. Ani on ale nevypadal zrovna dobře naložen, postřehla jsem ironický pohled, který vrhl k Ilenii. Tohle by se mělo vyřídit rychle, než tady dostane někdo po hubě, napadlo mě - oním někým mohl být prakticky kdokoliv. Bylo tu očividně příliš mnoho unavených, dotčených a podrážděných duší, než aby to mohlo dělat dobrotu. Rozhodla jsem se alespoň částečně spolknout svou hrdost, prostě se kousnout do jazyka a nedržkovat na svého Alfu. Jestli jsem mu měla dokázat, že jsem dobrá Beta a že mi nemusí stát za zadkem, asi jsem to musela zvládnout. Jenže na mou stranu se kupodivu přidali všichni ostatní. Tedy, u Ilenie jsem to čekala a s jejím prohlášením o tom, že tihle dva nic nekradli, jsem souhlasila. Nečekala jsem ale, že se do Faliona tak trochu pustí i Lindasa. Povytáhla jsem obočí. A když se do toho vložil i Izar, který předtím zcela potopil Falionovu domněnku o tom, že tihle dva jsou sourozenci Fiéra - nojo, kam ten se zdekoval? - div že mi už oči nevypadly z důlků. Pravda, možná se mi ti dva lovci mechu jen chtěli vetřít do přízně, neboť rozhodnutí o mechu teď leželo na mě, ale stejně... I tak seš jak malá. Měla by ses přes to přenýst. Je to jeho území, nakonec, a chce mít přehled. Jenže byl tu i ten druhý hlásek. Najednou chce mít přehled. Najednou.
Bylo ale třeba tomu učinit přítrž. Ať to bylo jakkoliv, dva náhodní kolemjdoucí by se asi do Alfy jen tak navážet neměli, ať už jsem s nimi souhlasila nebo ne. "No, tak se všichni zase hezky uklidníme," zamračila jsem na ty dva, ovšem ne zrovna přísně... Bylo na čase to utnout a pronést rozhodnutí v téhle veledůležité aféře. "Hádám, že si vaše vlčata tlapky lámat nebudou muset," pronesla jsem, protože zakazovat jim odnést si trochu mechu by mi přišlo absolutně na palici. Byl všude. "Mechu tady máme dost, takže nám ho asi neubyde. Akorát si ho vezměte někde z kraje, ať to tady nemáme oškubaný." No, a tím to bylo asi vyřešené. Sice mnohem nudněji, než by to mohlo být - těšila jsem se, že je aspoň přimějeme vyměnit mech za nějakou sprostou básničku nebo tak něco, ale aspoň jsme to měli z krku. Snad. Jestli se tedy Izar s Lindasou nezačnou nějak extrémně vzpínat.