Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//volím B.

Rychle mi došlo, že zírat na kůl, jako bych čekala, že mu narostou nožičky, vyskočí a zazpívá nám písničku o tom co je zač a proč byl v medvědím zadku, nemá valného významu. Celá událost mi vlastně přišla jen jako hloupá náhoda. Zatoulal se sem medvěd, co zuřil, protože si na něco sednul. Zabili jsme ho a to byl konec pohádky. Vlastně - konec pohádky bylo, že se do medvěda pustila Ilenie a dle toho, jak se ládovala, měla asi v plánu ho sežrat celého. To je asi taky jediná chytrá věc, co se v tuhle chvíli dá dělat. Neměla jsem náladu na nějakou detektivku, pídění se po původu divného klacku. Už jsem se chtěla na všechno vykašlat a dát se taky do jídla, když Starling navrhl, že půjde prohledat území. Mírně jsem zavrtěla hlavou, ale mlčela jsem. Možná že sněží kvůli tomu, že je zima a my jsme na severu, pomyslela jsem si otráveně, jenže jsem akorát tak lhala sama sobě. Když jsem se podívala na tu záplavu vloček, bylo jasné, že je to zas nějaká kulišárna. Jenže při pomyšlení na další úžasné magické dobrodružství se mi chtělo umřít. A při pomyšlení na zkoumání území se Sunstorm, která vrhala naprosto nechutné pohledy na mou drahou polovičku, zrovna tak.
Takže jsem zůstala s Falionem, který obcházel chlupáče a zkoumal ho odborným okem, a s Ilenií, která se cpala jako nezavřená. "Myslíš, že nám ten medvěd fakt dotáhl tuhle pohromu?" zabručela jsem a ani nevěděla, na koho tu otázku pořádně směřuju. Nešetrně jsem strčila tlapou do medvědího čenichu. Co to vůbec děláme? Proč? Ani jsem už neměla chuť na jídlo. Byla jsem celou situací otrávena až až. Začínali jsme se brodit pěkně vysokými závějemi. A tak jsem jen otupěle bloumala kolem medvěda a čekala, co bude dál. Nějak se mi nechtělo přebírat otěže situace.

//tak ať se pohnem... volba B

Do boje jsme se vrhli všichni, dokonce i přechytralá Sunstorm, které jsem toužila jednu pořádně natáhnout, kdyby na to byla jen o trochu vhodnější chvíle. Jenže nebyla. Kdybychom se začali mydlit mezi sebou, ten zuřící zvířecí tank by z nás udělal nudličky. I tak k tomu nebylo daleko... nejdřív to schytal Starling, což jsem zahlédla prakticky jen koutkem oka, záhy se ale medvědí hněv obrátil ke mně, jen co zmizela iluze, kterou jsem vytvořila. Obrovská tlapa mě nabrala a ohodila stranou jako hadrovou panenku, takže jsem zahučela v hluboké závěji. Dopad byl tedy naštěstí poměrně měkký - to ale neznamená, že to nebolelo. Nebo že mě to nevytočilo ještě mnohem víc. Okamžitě jsem se začala hrabat zpátky na světlo boží, ovšem než jsem se vyprostila ze sněhu, bylo už po všem. Medvěd se hroutil k zemi - a byla to Ilenie, kdo mu visel na krku? Hrdě jsem se ušklíbla. To je moje holka, řekla bych nejbližšímu přihlížejícímu, kdybychom nebyly jaksi v utajení. A tak jsem to mohla říci pouze sobě.
Když se ten obrovský kolos zhroutil k zemi, přistoupila jsem blíže, mírně pajdavým krokem. Falion totiž zvířeti tahal cosi ze zadku. To ho musí tak pitvat? napadlo mě v první chvíli, než jsem spatřila, co to je. Jakýsi kus dřeva. "Zlý, nezlý, mít medvěda na území není ideální. Bude nejlíp, když se tu už nebude potulovat," sdělila jsem svůj názor. Pro obrovskou šelmu mi srdce nijak nekrvácelo. Chtěl nás všechny rozsápat a nevěřila jsem, že i kdyby neměl v zadku zabodnutou obří třísku, byl by z něj miloučký plyšák. Takoví medvědi nejsou. Falion pak prohlásil, že bude nejlepší se mrtvoly zbavit. Mírně jsem povytáhla obočí. "Nemohl by se ještě hodit? Taková hora masa a kožichu? Když už jsme ho zamordovali, mohl by být aspoň k užitku." Zbavovat se tak velké mršiny uprostřed zimy, která soudě dle množství sněhu kydajícího z nebe měla být dost krutá, mi přišlo jako plýtvání. Pohled mi pak spadl ke kůlu. Mírně jsem do něj strčila tlapou. "Co to vůbec má být?" A proč si to medvěd strká do zadku? Úchylák.

Já se jen nenápadně ozývám, že jaksi chybím v tabulce :c

Edit Fal: Děkuji za připomínku, do psáno růčo. O odměnu nepřijdeš. ^^

Zrak jsem měla upřený na běsnící zvíře před sebou. Rychle jsem celou situaci přejela očima, kdo všechno tu byl, co se vůbec dělo... Sheyu jsem tu neviděla. Tentokrát to ale byla spíš úleva. Zatímco se Starling s Ilenií špičkovali, neb má drahá polovička přirovnala tu Starlingovu k sněhové bestii, Sunstorm se vytasila s několika inteligentními poznámkami, mířenými přímo na mě. Zdálo se, že medvědův hněv dosahuje maxima, ale já už taky viděla rudě. Stáhla jsem uši k hlavě a vycenila tesáky směrem k té flekaté mařeně. "Drž hubu a starej se o svou pr*el, než ti z ní nadělá proužky!" křikla jsem po ní a hodila hlavou k medvědomi, který opravdu vypadal, že by něčí zadek s chutí rozsápal. Bylo mi momentálně naprosto ukradené, že mě Falion slyší, jak nadávám naší skvělé nové člence. Na nějaký sarkastický kecy od takové nablbé frfleny jsem neměla náladu.
Medvěd se ale hnal do útoku a tak by bylo kontraproduktivní pobít se ještě mezi sebou. Mluvit zřejmě neuměl. Anebo nechtěl. Chtěl spíš ničit. Vraždit. A vypadalo to, že Falion se Starlingem mu jdou přímo do rány, těsně následováni Sunstorm, která se prostě evidentně chtěla nechat zabít a bylo jí jedno, kdo jí to způsobí. Nebylo na výběr. Jakkoliv mě někteří z těch, co se teď octli v dosahu vražedných tlap, někdy štvali, věděla jsem, že je v tom nenechám. Nemůžu. Jen jsem rychle blýskla okem po Ilenii a vrhla se kupředu k bílému obrovskému tělu.
Tlapy sebou švihaly kolem na všechny strany a bylo otázkou času, kdy někoho rozervou na kusy. V náhlém záchvatu inspirace jsem iluzí stvořila svou dvojnici - trochu odrbanou o detaily, na které nemělo cenu mařit energii - která se natvrdle vrhla přímo mezi přední medvědí tlapy, zatímco já běžela dále a zakousla se medvědovi do břicha. Měl silnou kůži a musela bych být Rambo, abych mu způsobila nějaké vážnější zranění sama... budeme muset spolupracovat. Iluzi jsem podržela ještě chvíli, nechala jsem ji poskakovat před medvědem v naději, že ho na chvíli rozptýlí, než mu dojde, že je to vážně jen podfuk. Nakonec jsem ji ale nechala zmizet, její udržování bylo únavné a já své síly budu zřejmě ještě potřebovat. Probohy, ať tady nikdo neumřem.

//Cedrový háj (přes Galtavar)

"To doufám," zabručela jsem, zatímco jsem rázovala tou bílou břečkou, kterou se musela prodírat i Sheya, ať už byla kdekoliv. Musela jsem si neustále připomínat, že už není malá a už vůbec ne hloupá. Určitě byla v pořádku a já vyšilovala zbytečně. Ale stejně... proč se vůbec jen tak sebrala a zmizela? Měla dojem, že na ni kašleme? Naštvala se kvůli něčemu? Nebo ji jen popadla toulavá nálada a ani ji nenapadlo myslet na následky? To poslední mi přišlo nejpravděpodobnější. S mírným povzdechem jsem Ilenii oplatila olíznutí. Byla jsem ráda, že ji mám po boku. Někdy bylo těžké být pořád ten nejsilnější. "Nojo. Beztak zase někde poletuje," nadhodila jsem a trochu přidala do kroku, abychom už byly doma.
Jak jsme se blížily k lesu a horám, počasí se zhoršovalo. V momentě, kdy se kolem nás rozprostřely stromy lesa, už z nebe kydala doslova kila sněhu. "No fujtajxl," zamračila jsem se znechuceně. "V takovejhle chvílích se proklínám, že jsem se kdy usazovala na severu," odfrkla jsem si a setřela si tlapou z obličeje sníh, jen abych náhle protřenýma očima spatřila... "A to je zase cooo?" zaúpěla jsem a útrpně obrátila oči k Ilenii, jestli to vidí taky. Mezi stromy se vztekal obrovský medvěd, na kterého momentálně zírali Starling, Falion a Sunstorm. Bohové, zač mne trestáte. Pocítila jsem nutkavou potřebu vzít nohy na ramena a prostě se na to celé vykašlat, ale jakási zodpovědnost kdesi uvnitř mi to nedovolila. Místo toho jsem přistoupila blíže ke skupince vlků, jen abych zaslechla, jak flekatá kašparka navrhuje, ať si s tou bestií promluví Zloděj. "Nevypadá, že si chce povídat," nadhodila jsem místo pozdravu a probodla zuřící zvíře pohledem, jako by šlo jen o vzpurné vlče. Začínala jsem popravdě být podobnými událostmi spíš znechucená, než zděšená. "Co tady sakra chceš?" rozhodla jsem se otázat přímo té nejpovolanější osoby - medvěda samotného. Kdoví, jestli něco poví.

Díky za akci a za odměny

Povalovaly jsme se ve sněhu jako dva blázni. Tiše jsem se zahihňala, když se na mne Ilenia začala snažit dosáhnout jazykem. Brzy byl sníh okolo zválený a naše kožichy jím obalené... zima už skutečně převzala otěže. Snad myšlenka na zimu mě konečně vytrhla z omámení a uvrhla mne zpátky do reality. Sheya. "Jo. Horší, předtím, než to bude lepší," pokusila jsem se výjimečně o poněkud optimistický náhled na situaci, ale překulila jsem se na břicho už poněkud vážněji. "Sakra, my se tady válíme a Sheya je přitom kdoví kde," vydechla jsem. "Jenže já fakt nemám šajnu, kde ji začít hledat. Může bejt kdekoliv." Obzvlášť když jsme tolik času promrhaly... ačkoliv, byl to čas dosti užitý, tak snad nemohl být úplně promrhaný, nebo ne? Ne. Určitě ne. Nelitovala jsem toho. Začínala jsem mít ale o dcerku vážně strach.
Ilenia se na mě zadívala. Ve tváři jsem jí četla otázku, avšak abych rozluštila její přesný význam, na to bych asi potřebovala magii myšlenek. Bylo hloupé, že nedokážeme svým milovaným pokaždé rozumět i beze slov... i když někdy to šlo. Chtěla vědět, co teď? "Možná... se už vrátila domů? Možná bychom to tam měly omrknout. A když tam nebude, zase se zdekujem. Snad má Falion dost práce se svýma novýma kašpárkama a nás si ani nevšimne," ušklíbla jsem se a vstala z ledové nadílky. Mírně jsem se otřásla a vykročila směrem k lesu. "Kdo by řek, že je s děckama takovej kříž," povzdechla jsem si.

//Ageron (přes Z. Galtavar)

Své hlasy rozděluji následovně:

1. mapa č. 6
2. mapa č. 3
3. mapa č. 1

Ta racionálnější, umírněná stránka mě, která si ráda zachovávala aspoň zdání důstojnosti, se plácala do čela nad absurditou celé situace. K její smůle byla ale utlačena do pozadí a do popředí se dostala dávno zapomenutá stránka, ta, která nehleděla na nic a jediné, po čem toužila, byla stupidní vlčecí zábava. A páni, byl to dobrý pocit! Jen stěží jsem se bránila, abych se neculila jako blbeček. Ale to přece nebylo vhodné - měla jsem být děsivá Mlhovka.
Ilenia ze sebe vydala bolestné zaúpění a skácela se k zemi jako naprosto tuhá mrtvola. "Mohla, protože jsem monstrum! A monstra nemají svědomí, chápeš, smrtelnice?" zaburácela jsem. "Musíš skončit stejně! I tak jsi příliš inteligentní a hustá pro tento zabedněný svět!" dodala jsem. I já z Ileniiné strany schytala pěknou řádku lichotek. No... nebyly jsme prostě boží? "Zlověstně" jsem pozorovala, jak se vlčice hroutí a zase vstává, zatímco i má oháňka se mávala jako vlajka a já stěží zadržovala smích. "Ach... ubohé," pomlaskla jsem si v roli Mlhovky, když z Ilenie vyprchala veškerá vůle k životu. "Avšak tvé přání... je mi rozkazem," pronesla jsem dramaticky a vyskočila vpřed ve výpadu, na jehož konci jsme se opět obě válely na zemi a já ve svých zubech sevřela Ileniino ucho - jen jemně, bez bolesti. Zároveň jsem vypadla z role a tlumeně se zasmála. "Mhluhu tě," zahuhlala jsem s šedivým slechem stále v tlamě. Ta slova ale proto nebyla o nic méně upřímná.

Na nic jsem nečekala, jen, co se Ilenie pohla, odskočila jsem stranou a svižným poklusem zmizela mezi statné stromy. V té mlze husté jako mléko jsem se mohla schovat opravdu šikovně, jenže problém byl v tom, že mi i Ilenia zmizela - se svým světlým zbarvením splývala ještě lépe, než já. Mlhou se naštěstí dobře nesl zvuk, takže jsem ji slyšela, jak se motá kolem a potichoučku jsem se plížila stranou, aby mě náhodou nespatřila. Zadržovala jsem smích a rejdila očima po všech stínech, jestli se z nějakého z nich nevyloupne má polovička. Nehodlala jsem kolem běhat jako šílená, nebylo to potřeba a bylo zbytečné přetěžovat rameno. Mlha a tlusté kmeny stromů mě skrývaly dokonale. Haha, jen počkej, zachichotala jsem se v duchu, i když jsem Ilenii pořád neviděla. Kroužila někde poblíž, dávala jsem bedlivý pozor, aby se její kroky moc nevzdálily. Ne, že bych se snad bála, že se Ilenia ztratí a neporadí si, ale... chtěla jsem ji mít nablízku, teď, když na to byla alespoň chvíle klidu. Ale kde je? Dala jsem se opět do pohybu.
A pak jsem ji spatřila - nejasnou siluetu se zvednutou hlavou. Ušklíbla jsem se. Teď si cvrkneš. Přikrčila se až téměř k zemi a připlížila se tak tiše, jak jsem dokázala a tak blízko, jak jsem si troufla. Pak jsem vyskočila z mlhy s jakýmsi bojovým pokřikem, kterému jsem ani sama nerozuměla. Bylo to však velmi hlasité, to bezpochyby. "Huáhrhg!" znělo to, nebo nějak podobně. Vyskočila jsem před Ilenii na zadních, zatímco předními jsem mávla ve vzduchu, než mě gravitace stáhla do normální polohy. "Jsem... mlhovka, co sežrala tvou bohyni! A teď ji na řadě ty!" plácla jsem první blbost co mě napadla a zatvářila se velice zlověstně, i když mi to poněkud kazily plamínky v očích i oháňka houpající se ze strany na stranu. Chovala jsem se jako naprostý tupec... a vůbec mi to kupodivu nevadilo. Copak se to se mnou dělo?

Bianca - Dušička moc čistá pro tento svět, chránit za každou cenu
Evelyn - Nezničitelná optimistka, co rozkecá snad i ten nejzarytější nejpaličatější balvan
Ilenia - Drsňačka se specializací na kopání pedo zadků a přemrštěné divadlo
Sheya - Dorůstající drsňačka s monoklem sexappealu a dvěma hustýma mámama. Pokémon.
Stín - Nejlíp ho tak někam zahodit, ale moc se drží, parchant

Ilenie se ve sněhu kroutila, jako by to místo zmrzlé vody bylo snad hejno mravenců. Stěží jsem se bránila úsměvu při pohledu na to, jak tam sebou mrská jako pytel blech. "Ó, né, tvá srst! Mě to tak mrzí!" protáhla jsem a melodramaticky si přehodila tlapu přes oči, jako bych se už dále nemohla dívat na to, co jsem vyvedla. Jenže... to byla chyba. I má drahá polovička byla totiž zběhlá v úskočném umění, a než jsem stačila říct cokoliv dalšího, už jsem se taky válela v tenké bílé peřince. Rádoby zrazeně jsem otočila obličej k Ilenii, jen aby mi v něm přistála vzápětí sprška sněhu. "Ale ne!" vyhrkla jsem a vytrčila nohy kolmo k obloze. "Teď už je zničená i ta moje srst! Jak jsi jen mohla?" vydechla jsem přehnaně, až jsem měla pocit, že mi plíce dočista splaskly. "Nojo, nedá se nic dělat," povzdechla jsem si zhluboka. "Budu se muset pomstít!" S tím jsem vyskočila zpátky na nohy a zadní tlapou rychle hrábla kupičku sněhu na Ileniin čumák, než jsem odskočila stranou, připravená začít zdrhat v momentě, kdy se zvedne. Popadla mě až vlčecí hravost, při které šla důstojnost stranou. Přikrčila jsem se a se staženýma ušima a oháňkou obezřetně mávající ze strany na stranu jsem čekala na sebemenší Ileniin pohyb. "Budeš mě asi muset chytit," mlaskla jsem a střelila očima do obou směrů, kudy bude lepší vyrazit. Padala ale jakási mlha... možná tím líp. Schovka v mlze? To znělo taky lákavě.

excuse the cringe

Bílý sníh zas z nebe kydá,
v bahno hned se obrací,
koulovat se s ním fakt nedá,
deprese se navrací.

V obchodech zas narváno je,
dědek holí bije mne,
hnus a hrůza, nemají snad
Vánoce být příjemné?

Stromek letí, za ním táta
chytit kočku za ocas,
vyhodit ji z domu chvátá,
ona však vrátí se zas.

Svátky klidu? Ale notak,
snad nejsme tak naivní,
snad aspoň ten řízek, salát
naše nervy uklidní.

"Cha, jako bych stála o takovýho starýho kozla!" odfrkla jsem si s úšklebkem a vlastně si dost vychutnávala Ileniiny lichotky. "Počkej, jak by čučel, kdybychom mu do baráku nakráčely obě zároveň - dvě bohyně naráz. Chudák by asi nevěděl, kam dřív skočit." Ačkoliv... tahle formulace byla možná poněkud nešťastná. Ještě aby po nás skákal. Dobytek stará. Znovu jsem se na svou partnerku zazubila: "Jistě, že mi stačíš... víc než to. Nevyměnila bych tě, ani kdyby Život byl ten největší nejmužnější machr ve vesmíru. Což není." Život byl spíš takový velký plyšák, což jsem holt musela uznat i já, ačkoliv - jo, ta pozornost od něj byla dost divná. A navíc jsem zadaná. Snad by se nechtěl vtírat na teritorium Ilenie? To by byla podívaná! Zasněně jsem si představila, jak má drahá polovička nakopává zadek jednomu z místních bohů a bezmyšlenkovitě jsem se přitulila k bílému kožichu, když mě Ileniin čenich začal oňufávat.
Krátce jsem se uchechtla, když Ilenia pronesla touhu vzít si domů malou Cynthijku. "Smůla, už je z ní velká holka," ušklíbla jsem se a drkla do ní ramenem. Ukázalo se, že i Ilenie byla jako malá číslem, ačkoliv... nezněla tak úplně - přesvědčeně? Opětovala jsem jí olíznutí líce a pak se zahleděla přímo před sebe. Zdánlivě. Koutkem oka jsem však stále sledovala vlčici po svém boku, jen abych ji vzápětí mohla hravě povalit do čerstvé sněhové pokrývky. "A jéje," vyhrkla jsem rádoby šokovaně, ač mi v očích poskakovaly hravé jiskřičky. "Nějak jsem uklouzla." Přitiskla jsem svůj čenich k tomu jejímu, jak jsem se tak nad ní tyčila a přivřela oči. "Ale jaký je z tebe hezký sněhuláček!" popíchla jsem ji a po tváři se mi rozlil široký škleb.

2x zmrzlé ouško lišky házím po Sheye, dostává dvojitý zásah přímo na čumák
2x zmrzlé ouško lišky letí po Fiérovi a výsměšně ho zasahuje do sklopeného ucha
1x sobí paroh letí k Evelyn a nabere ji do žeber - nepřímý pozdrav od Stína
1x sobí paroh přetáhne po tlamě Noriho
1x sobí paroh podrazí tlapky Tase
2x vlčíškův bobek se Akimu rozplácne po celém obličeji, aby z něj byl pořádný dvorní šašek
1x pozlacený divočák Ilenii pěkně plácne po jejím dokonalém pozadí