Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moc děkujeme za všechno <3

- za 140 mušlí prosím 14 lístků
- za 60 květin prosím 6 lístků

//Jezírko Nahi

Bylo mi celkem a naprosto u oháňky, jestli Sunstorm lovila z jezírka svatý grál nebo mizící vlče, stejně jako mě nezajímalo, jestli na mě bude žalovat Falionovi, že jsem na ni zlá. To, že tady za touhle divnou událostí stojí nějaká magická kulišárna, ostatně nebylo žádným překvapením, ale skutečnost, že do té ledové vody mohla zahučet Sheya a nedej bože se třeba ještě zaseknout pod ledem a za všechno mohla tady naše stračena, to mě teda dožíralo. Nemohla jsem se na ten její ročtvrcenej xicht ani podívat. Navíc se ani nebyla schopná omluvit - naopak se mi zdálo, jako by snad chtěla, abychom ji vystavily na podstavec za to, že hrdinně zachránila hory před sněhem. Radši jsem se k tomu nevyjadřovala a začala se spolu s Ilenií po jednom boku a Sheyou po druhém štrachat dolů z kopce. Když jsem ale zaslechla poznámku o kůlu, který mi byl vzápětí vítězoslavně prezentován, pozvedla jsem obočí. "No ne, to seš teda chytrá holka," pronesla jsem ironicky. "Kéž by existoval způsob, jakým ho přidělat k tomu lanu a vytáhnout to vlče s jeho pomocí... ach, kéž by to jen šlo," zavrtěla jsem teatrálně hlavou a odvrátila se od Sunstorm, než mě z ní trefí šlak.
"Jo, najdem to samy," zamumlala jsem k Ilenii, okázale ignorujíc Sunstorminy pokusy vetřít se nám do přízně, a pousmála se. Jak to mohlo být těžký? "Jestli to je jeskyně, musí bejt někde u skal. Možná u těch hor na jihu?" nadhodila jsem. Sestup z kopce rozhodně nebyl příjemný a já byla opravdu vděčná, že se můžu o někoho opřít, ač jsem se to snažila nedělat příliš často. Ony dvě musely být minimálně tak vyčerpané, jako já, nepotřebovaly k tomu ještě tahat mou váhu. Ještě jsem souhlasně přikývla, když Ilenie nabádala Sheyu, ať si šetří hlásek. "Abys nedopadla jako já," zazubila jsem se. Teď by nám každej určitě uvěřil, že jsme matka s dcerou. Na Ileniinu poznámku o mé hroznosti jsem ani neměla co říct, kromě unaveného povzdechu. Co naplat. Asi jsem byla nenapravitelná.
Brzy se cesta poněkud vyrovnala a obklopil nás les. Díky bohům. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi nechtělo ani mluvit. Nebyla jsem si zcela jistá, kudy se vydat, ale směřovat k jihu mi přišlo jako logická volba. "Ten blbej převis v horách mi taky nikdo nemusel ukazovat, tohle nemůže bejt o nic horší," zamumlala jsem si pod vousy spíš pro sebe. Obnášelo to sice pokaždé jistou dávku zmateného potloukání se kolem, ale nakonec se vstup do úkrytu vždycky objevil. A nejinak tomu bylo i nyní.

//Lumens

Místo toho, abych Ilenii vykládla o svém zmrtvýchvstání, jsme se musely vrhnout do další nedobrovolné záchranné akce. Snad bych Sunstorm nechala i utopit a umrznout, kdyby ten provaz, který si kolem sebe omotala, nedržela na druhé straně Sheya. A tu jsem v nebezpečí nechat nemohla. Navíc, i když se mi to nelíbilo, byla Sunstorm členkou smečky a já byla beta... a bylo tak nějak asi mou povinností nenechat její členy umírat, ať se chovali jakkoliv idiotsky. Liány zabraly, společnými silami s Ilenií jsme jejich pomocí dostaly strakatou vlčici na pevnou zem. Nebylo to nic snadného, ta kravka se totiž snad přidusila nebo co a tak jsme táhly jen mrtvou váhu. Nakonec ale její tělo vyklouzlo na břeh. Okamžitě jsem pustila liánu a svalila se do sněhu. "A je to... díky bohům, je to," zamumlala jsem. V rameni mi hořela strašný bolest a byla jsem příšerně, příšerně unavená. A vytočená - bohové! Jak já byla vytočená! A ten vztek musel někdo schytat - jeho původce, samozřejmě.
Jen co jsem trochu popadla dech a jen co se Sunstorm pohla a začala zase cosi mlít, jako by se nechumelilo, přetočila jsem se z boku na břicho, obrátila se k ní. Uši jsem stáhla dozadu a ohrnula pysky, až se mi obnažily tesáky. "Doufám, že máš sakra dobrý vysvětlení pro to, cos tady vyváděla! A koukej si dobře rozmyslet, co řekneš, děvenko, protože z průseru ještě nejseš venku!" zavrčela jsem z hloubi hrdla. Hřbet jsem měla naježený jako pilu. Byla jsem sice absolutně vyřízená, ale na tuhle mindu bych ještě stačila. "Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby ten tvůj tlustej zadek stáhl Sheyu do toho jezírka? Sama si dělej, co chceš, je mi u pr*ele, jestli se chceš zabít - prosím - ale laskavě si už nikdy nezahrávej s mou dcerou. Rozumíš?" Vydechla jsem. Před očima mi tančily mžitky a srdce mi divoce bušilo. Necítila jsem se ale ani trochu špatně, že jsem právě seřvala polomrtvou vlčici. Fakta byla prostá - jestli Sunstorm chytí zápal plic a skápne, srdce mi krvácet nebude. Kdyby se ale něco stalo Sheye... no, to by Gallirea viděla jiný peklo.
Až teď jsem stočila pohled k Sheye, která se ptala, jestli se půjdem schovat. Měla úplně ochraptělý hlas, ale jinak vypadala v pohodě. K ní jsem promluvila už úplně jiným tónem, po vzteku nebylo ani stopy: "Dobrý nápad... ale do úkrytu nevylezu," přiznala jsem. A aby mě do kopce někdo tahal, protože jsem měla hnátu v řiti - vyčerpaná Sheya a jistě stejně tak vyčerpaná Ilenie? Ani náhodou. "Aspoň ne do toho v horách... Falion - prej něco našel dole v lese?" Nevěděla jsem, jestli někdo ze zde přítomných ví, kde to přesně má být. Obrátila jsem se chladným pohledem i na Sunstorm, měla jedinečnou příležitost prokázat, že není totálně na nic. Pak jsem se ohlédla ještě po Ilenii a věnovala jí unavený úsměv: "Tolik k předsevzetí nikoho nezachraňovat," řekla jsem tiše, aby to bylo jen pro její a možná Sheyiny uši. Bylo na čase se ztěžka vydrápat na nohy a vyrazit.

//edit: přechod do Ageronu

//Jedlák přes Ageron

Jako by mezi námi narostla ledová stěna. Chtěla jsem se skrýt za hradbu mlčení, ale ani ta nezabránila vzteku a smutku, aby na mně dotíral. Mrzelo mě, že si Ilenie nechce vyslechnout, co jí chci říct. Mohla jsem jí to říct dřív? Mohla. Jenže to taky byla ta nejhorší věc, co se mi kdy stala, věc, kterou jsem doteď sama tak úplně nechápala. Nebylo to něco, co bych mohla jen tak vytáhnout mimo řečí - jo, mimochodem, loni v zimě mě zabili a Styx mi ožrala rameno, ale je to v cajku, protože Život mě přived zpátky po dokonalým dobrodružství v záhrobí, hahaa. A vhodná chvíle k tomu jaksi dosud nenastala... a teď, když nastala, se Ilenie bránila vysvětlení jako čert kříži a já to tak úplně nechápala. Odhodlaně jsem pajdala vpřed a snažila se na Ilenii nedívat, protože... mě to bolelo. Chtěla jsem ji mít zpátky u sebe, blízko. Chtěla jsem, aby mezi námi ta stěna nebyla. Ale stejně jsem byla uražená.
Pak mlčení prolomilo jediné slůvko. Promiň. Zamžourala jsem pohledem po vlčici, která se jaksi přiblížila. Vyslechla jsem si, co Ilenie měla na srdci, a pak jsem zhluboka vydechla. Zavrtěla jsem hlavou. Uraženost ze mě tak trochu opadla. Vlastně úplně. Zůstal jen ten divnej smutek. "Však... já se nezlobím. Jsem taky blbka. Zombie-blbka k tomu," opáčila jsem a nejistě se zazubila. "Nevěděla jsem, jak o tom mám mluvit, takže jsem o tom nemluvila vůbec. Ale... teď ti to říct můžu. Jestli to chceš slyšet. Jenom je to příběh úplně na palici. Sama ho pořádně nechápu."

Jenomže... se zdálo, že to bude muset počkat. K mým uším totiž dolehlo naléhavé volání o pomoc. Na vteřinu jsem se zarazila a střetla se pohledem s tím Ileniiným. "Sheya. Do pr*ele." Pak už jsem neváhala, rozběhla jsem se vpřed, ačkoliv mě rameno bolelo nehorázným způsobem. Doufala jsem, že se nerozhodne vypovědět službu úplně. Sheya totiž byla v nějakým maléru... a jak jsem zjistila z výjevu, který se mi za dalším kopcem otevřel před očima, za všechno mohla Sunstorm, která se vprostřed ledna rozhodla pro koupel. Sheya ji tahala za jakousi liánu ven z vody, do které se ta kráva malovaná z neznámého důvodu potápěla. To snad nemyslí vážně. Zbytek cesty k jezeru jsem prakticky sjela po zadku a když jsem se octla u jezírka, ani jsem nepřemýšlela - skoro se mi zdálo, jako by někdo jednal za mě. Zpod sněhu vyrazily dva liánovité úponky. Zalapala jsem po dechu. Skoro bych i zapomněla na tu magii země, co jsem si tak přála... a zároveň jsem i pocítila úbytek energie, který se s použitím magie pojil. Nebylo času nazbyt. Nasměrovala jsem liány, aby omotaly Sunstorm zadní nohy. Jedna z nich přitom "omylem" přetáhla vlčici přes zadnici, až to šlehlo. Nemohla jsem si pomoct - ta vlčice byla fakt prokletá a nosila nám akorát tak smůlu. Jakmile to bylo hotové, chopila jsem se jedné z lián tlamou a zatáhla. Už teď jsem pomalu padala únavou a chcípala bolestí v rameni. "Uhlhunie!" zahuhlala jsem naléhavě na svou partnerku, aby se chopila druhé liány. Proč že ji vlastně zachraňujem? Předsevzetí je v řiti. A pak kdo je tady blbka, že jo.

"To bych měla," přikývla jsem, neboť jsem s Ileniiným názorem v zásadě souhlasila. "Jenže... copak já za to můžu, že furt všichni potřebujou zachránit, když jsem poblíž?" pokrčila jsem rameny a zazubila se. Možná bych měla začít chodit kolem se zavřenýma očima. Nebyla jsem přece žádná hrdinka. Teda nechtěla jsem bejt. Chtěla jsem bejt zlá hustá mrcha. Jenže místo toho jsem byla poslední dobou spíše znechucená ochránkyně slabších. No bezvadný. "Víš co? Fajn. Od zejtřka jsou mi všichni jedno!" pronesla jsem teatrálně. "Teda kromě tebe a Sheyi," doplnila jsem vzápětí, aby bylo jasno. "Pravda, pravda, Sunstorm mě teď nahradí a já budu moct odejít předčasně do důchodu. A kdoví? Třeba i sbalí Faliona, bude Alfou a povládne pevnou a spravedlivou tlapou nad námi všemi!" rozvinula jsem další představu, jako by to snad nebyla ta úplně nejhorší noční můra, jakou jsem si dokázala představit.
Pak se téma stočilo směrem, který mi nebyl úplně příjemný. A vypadalo to, že způsob, jakým jsem se to rozhodla přednést nebyl zrovna vhodně zvolený. Vlastně... nemusela jsem být zrovna empat, aby mi bylo jasné, že to zjištění Ilenii nějakým způsobem ublížilo. "Já vím, že to nedává moc smysl, ale-" Chystala jsem se všechno vysvětlit, jenže hřejivý kožich vedle mě náhle zmizel. Ilenie vstala a atmosféra se změnila tak náhle, až mš z toho mrazilo v zádech. "Co... co je?" No bezva, frajerko, tos teda podělala. Teď už s tebou nebude chtít nic mít. Vyškrábala jsem se na nohy a pohlédla na Ilenii, uši mírně stočené vzad. "Já ti to vysvětlím, řeknu ti, jak to bylo..." Ale Ilenie o tom nechtěla mluvit. Aspoň... ne teď. Nebo tak jsem to minimálně pochopila. Místo toho navrhla návrat. Povzdechla jsem si. Chystala jsem se jí to všechno vyklopit, konečně to uvést na pravou míru, ale má snaha se minula účinkem. Lhala bych, kdybych necítila kdesi v hloubi bodnutí vzteku. Proč mě nechceš aspoň vyslechnout? Radši... od toho zdrhne. "Víš co? Fajn. Jdem," pronesla jsem nakonec stejně neutrálně, jako se Ilenie tvářila, a kulhavě vykročila po Sheyině stopě, která nakonec vedla kamsi trochu mimo, než jsem se prve domnívala. Popálené nohy a zmordované rameno mě bolelo, ale snažila jsem se to nedávat moc najevo. Rozhodla jsem se, že půjdu mlčky. Když Ilenie nechce poslouchat, tak nemusí. Jenže mi to moc dlouho nevydrželo. "Netajila jsem ti to schválně, jestli ti jde o tohle," zamumlala jsem a pohroužila se zpět do mlčení, zatímco jsem se plahočila sněhem dál. Snad je aspoň Sheya v pohodě.

//Nahi přes Ageron

Ilenie byla v pořádku, díky bohům. Dokonce natolik, že neopomenula upozornit na můj bídný stav - jako bych snad nevěděla, že vypadám jako oškubaná slepice a smrdím jak spálenej buřt. Tiše jsem se zasmála. "Vnější krása se stejně přeceňuje," poznamenala jsem a oplatila Ilenii olíznutí čenichu. Ostatně já se už dávno nemohla prohlašovat za nějakou modelku. Dokud jsem měla jen okousané ucho a téměř neviditelnou jizvu na stehně, ještě to šlo - ale teď s tou zrůdností na rameni a vyřvaným hlasem... co si budeme povídat. "A opálení je prej letos in," dodala jsem ještě a zazubila se, protože jsem chtěla, aby ten úsměv na Ileniině tváři vydržel ještě o chvíli déle. Jen jsem se uculila, když mě nazvala dokonalou, i přesto, že jsem nás všechny právě málem zabila. Co jsem mohla říct? Fakt jsem ji žrala.
Ilenie si lehla vedle mě, velice opatrně. Opřela jsem si o ni hlavu, bylo tak příjemné mít někoho nablízku - měla jsem pocit, že přesně to teď potřebuju. "Nojo. Nemusela. Měla bych se vůbec přestat snažit zachraňovat tuhle... tuhle parodii na smečku," uchechtla jsem se. Věděla jsem, že tomu ani jedna z nás nevěří. "Přesně tohle se stane, když jeden koná dobrý skutky." Ušklíbla jsem se při představě Sunstorm hlídající území: "Jo, tak to jsem hned mnohem klidnější, vůbec nemusíme spěchat." Blbka. Stejně je to všechno kvůli ní. Nějak. Stočila jsem pohled k Ageronu, ze kterého prozatím dým nestoupal. Však oni to tam už nějak zvládnou. Nemůžeme bejt pořád jediný normální a schopný jen my.
Zatímco jsem se culila nad představou Sunstorm v roli ochránkyně lesa, Ilenia pronesla cosi, co mě přimělo ztuhnout. Trhla jsem sebou a tiše sykla, když jsem si přitom nešikovně hnula ramenem. "Ah. Tohle," pronesla jsem pomalu, jako by mě ta slova mohla uštknout, kdybych je vyřkla neopatrně. To jsem ti měla říct už dávno. "No... to je taková... záležitost. Mezi mnou a Smrtí. Vlastně jsem to nikomu ještě pořádně nevykládala," polkla jsem nasucho a zahleděla se Ilenii do očí. Možná si bude myslet, že jsem blázen. Já si to taky jistou chvíli myslela. "Loni v zimě," zhluboka jsem si povzdechla, "jsem umřela." Tak, a bylo to venku. Chápala jsem, že samo o sobě to asi nedává moc smysl, ale chtěla jsem Ilenii nechat, ať to chvíli zpracuje. Bylo to totiž dost... postavené na hlavu.

Jak jsem se jednou začala smát, nedokázala jsem přestat. Bylo to svým způsobem děsivé. Chechtala jsem se, hlavu zakloněnou k nebesům a v duchu zvažovala, jestli tohle bylo to poslední stébélko rozumu, kterého jsem se právě pustila. Slyšela jsem, jak Ilenie volá moje jméno, ale nedokázala jsem jí nic odpovědět, neboť jsem hýkala jako osel a svíjela se na sněhu, až ze mě nakonec nevycházel vůbec žádný zvuk. Smála jsem se, až mě bolelo břicho, z očí se mi valily slzy a sotva jsem se dokázala nadechnout. Zamlženým pohledem jsem pozorovala, že i má drahá partnerka se směje - což mě pobavilo ještě více. Nevím, jak dlouho jsem se naprosto nesmyslně a nezvladatelně řehtala, ale ve chvíli, kdy jsem si už už myslela, že buď omdlím nebo se pozvracím, bylo náhle po všem. Posledních pár štěkavých uchechtnutí, posledních pár zakašlání a realita se náhle jevila zase reálně. "Bohové," vydechla jsem a nechala svou těžkou hlavu dopadnout na své tlapy. Hned jsem ji ale zase zvedla a zabloudila tázavým pohledem k Ilenii: "Neublížila ti ta svině?" Na to samé bych se ráda zeptala i Sheyi, jenže ta vzala do zaječích a zmizela směrem k horám. To nevadilo... měla by tam být v bezpečí. Kdyby něco, je tam Falion, snad je dost co k čemu, aby se o ni postaral, než se vrátíme. Zdálo se ale, že jediný, kdo utržil nějaké šrámy, jsem byla já. Smrt je možná podlé stvoření, ale aspoň poslouchá, co se jí říká... teda když se jí to hodí.
Vzato kolem a kolem jsem měl štěstí. Na pár místech jsem měla pěkně propálený kožich a nohy ošlehané zeleným plamenem obzvláště bolely a pálily - nemluvě o rameni, které by asi nejradši spáchalo sebevraždu, kdyby mohlo. V krku jsem měla vyprahlo od kouře a každou chvíli mě to nutilo ke kašli. Do zpěvu mi sice nebylo, ale na umření to taky nevypadalo. Přesto jsem si znova položila hlavu a ztěžka vydechla. "Tohle... nebyl můj nejchytřejší nápad," poznamenala jsem - a to to bylo mírně řečeno. "Mohly jsme tam všechny zařvat." Nevím proč, když jsem se snažila postavit za dobrou věc, pomoct smečce nebo ochránit svou rodinu, chovala jsem se tak desetkrát idiotštěji, než obvykle. Hysterický záchvat smíchu náhle vystřídal totální útlum a únava. Přisunula jsem se nádherně chladivým sněhem blíž k Ilenii. "Hmm... nemusíme se hned vracet, nebo jo?" zamumlala jsem.

//Díky za akci, mušličky prosím k Saturnovi ^^

Motala jsem se napůl poslepu kouřem a snažila se do plic dostat aspoň nějaký vzduch, přičemž bych zároveň ocenila, kdybych si nezlámala nohy na rozpraskaném mramoru. Jenže to nebylo tak snadné. Tlapy se mi smýkaly a klouzaly a já přes oči slzící z dýmu neviděla skoro nic, kromě záblesků zeleného ohně. Tak takhle vypadá peklo, napadlo mě nesouvisle a dostala jsem iracionální chuť se rozchechtat, která akorát skončila v záchvatu kašle. Krávo blbá, oslovila jsem sama sebe a přeskočila mezeru mezi troskami. Viděla jsem siluetu Ilenie kousek před sebou. Ta Sheyina mi zmizela z dohledu a já mohla jen doufat, že je to kvůli tomu, že má dcerka vzala tlapy na ramena a neohlížela se zpět.
Přišlo mi, jak kdybych běžela hustým sirupem. Mohlo to trvat vteřiny, stejně tak jako roky... ale vypadalo to, že Smrt aspoň vyslyšela mé přání. Jenže navzdory tomu, co jsem ječela v duchu, jsem tak nějak neměla v plánu dneska umřít. Jazyky ohně se po mě natahovaly a občas mě někde olízly a cítila jsem v zádech bodavý pohled Smrti. Nicméně se zdálo, že ani ona nemá v plánu mě ještě dneska zabít. Kdyby měla, dávno by to udělala. Nebo si se mnou chtěla jen pohrát, jako si kočka hraje s myší, než jí urve hlavu...?
Už se mi v hlavě nedostatkem kyslíku zatmívalo, když mě Ileniin výkřik donutil překonat těch posledních pár metrů ke svobodě. Tedy, překonat. Skočila jsem vpřed a plnou vahou dopadla na slabou nohu, která to vzdala a já se skutálela sněhem po svahu několik metrů. Dost možná jsem s sebou vzala i svou drahou polovičku - natolik jsem zas nevnímala, soustředila jsem se spíš na snahu nesrazit si vaz. Kousek jsem válela sudy a pak... bylo po všem. Zůstala jsem ležet jako mrtvola, neboť mi v hlavě hučelo a před očima tančily mžitky, tudíž jsem se ani nepokoušela vstávat, prozatím. "Khuuur-" pronesla jsem a rozkašlala se. Cítila jsem na pár místech po těle, hlavně na nohou, pichlavé pálení a smrad spálené srsti mi napovídal, co se asi stalo. Zabořila jsem popálené tlapy do chladivého sněhu, což bylo hotové blaho. Na hranici viditelnosti jsem viděla pískovou postavičku, jak prchá, co jí nohy stačí. Dobře. Tiše jsem se uchechtla. Dobře, dobře, dobře. Pevně jsem stiskla čelisti, ale tělo se mi stejně roztřáslo zadržovaným smíchem - poněkud hysterickým a kašlavým, ale co už. Byly jsme stále naživu. A bez zásadního poškození. No nebylo to boží?

Sheya byla v pořádku, v rámci možností. Dle jejích slov i dle jejího zmuchlaného vzhledu to vypadalo, že se zamotala do nějakého divokého dobrodružství. Samozřejmě mě zajímalo, co se stalo a kde vůbec takovou dobu byla, ale musela jsem uznat, že momentálně jsme měly v rukou větší problémy. Jako třeba Smrt, která začuzovala širé okolí a zajisté mohla za to, že celý náš nový les se zakydával stále většími a většími závějemi. To bylo třeba vyřešit nejdříve. Neměla jsem žádný plán a to, do čeho jsem se pouštěla, byla pravděpodobně sebevražda, tudíž jsem doufala, že se Ilenie se Sheyou nikam nepohrnou... jenže tak se to nestalo, pochopitelně. Zahřálo mě sice u srdce, že mě nehodlaly opustit, ale... no. Prostě bych je radši viděla v bezpečí. "No fajn. Jedem v tom spolu," vydechla jsem a mírně zatřásla hlavou. "Krása, Nádhera a Legenda zas už jednou musí zachraňovat situaci," uchechtla jsem se ve snaze rozptýlit svůj zlý pocit z tohohle místa.
Sheya, jen co jsme vykročily, přednesla svůj názor na celou věc. "Hm, brilantní úsudek, agentko Sheyo," pronesla jsem přehnaně detektivským hlasem... proč jsem měla sakra tváří v tvář jistému průseru takovou potřebu dělat blbosti? "To se bude muset prošet-" Jenže to už jsem si nabrala plnou tlamu kouře a má další slova poněkud zanikla v kašli. Sheya už stačila prastaré bohyni zkritizovat bejvák, takže jakákoliv snaha o diplomacii asi stejně už letěla do kopru. Vyzvala jsem tedy Smrt zrovna, ať nechá náš les bejt, zaslechla jsem od Ilenie podpůrné zabručení a postava za clonou kouře zvedla hlavu a propálila mě - nás - zeleným pohledem. Jenže se zdálo, že mě tak trochu... víc. "Zase ty? Ty fakt chceš umřít, co? Jednou ti to nestačilo?" Tohle je v pr*eli. Copak jsem mohla zapomenout, jakou pifku na mě Smrt má, protože jsem utekla hrobníkovi z lopaty? "N-ne, to nechci," zakoktala jsem se a odkašlala si. Byl ten kouř náhle vážně hustší, nebo...? Pokusila jsem se znovu nabít sebejistotu a promluvila znova: "Jen chci, abys nechala náš les. Šla si sypat sníh někam jinam." "Mě nezajímá váš podělanej les!" vřískla Smrt a já ucítila, jak mě cosi horkého šlehlo po tváři. Byl to oheň? Její dráp? Co já vím. Dým houstnul a já slzícíma očima neviděla už téměř nic, jen semtam probleskující zelené plameny. "Musíme vypadnout! Běžte!" zaječela jsem na Ilenii se Sheyou a začala couvat. Tohle je zlý, zlý, zlý. Dusila jsem se kouřem, kašlala a horký, bolestivý dotyk čehosi jsem teď ucítila na zadních nohách. Musely jsme pryč, jinak bude brzo po nás. Po všech. Ale mě už teď docházel vzduch... Vem si mě a je nech jít! zařvala jsem na Smrt v duchu a doufala, modlila se, že je nechá vyváznout snáz... Jen ať mě ztrestá, stejně to byl můj nápad.

//tak teda... volím A ;-;
//also hádám, že Zříceninu spamovat nebudem :D

"Ale já přece vím, že ji nepotřebujeme," chlácholila jsem Ilenii, kterou jsem svými slovy zjevně pobouřila. "Já jen říkám, že když už tady jednou je, no..." pokrčila jsem rameny a vykopla přední tlapou dopředu k pomyslnému Sunstormímu zadku. Má teorie o Smrti, míchající v kotlíku černé mraky, Ilenii taky evidentně zasáhla. Možná bych si měla začít dávat pozor na jazyk, aby ji ze mě ještě netrefil šlak. Navíc jsem trochu znejistěla - co když plácám totální kraviny? "No, já nevim," zamumlala jsem. "Nic lepšího mě ale nenapadá. Třeba nás ten medvěd měl zlikvidovat, abysme jí nepřišly na tu její... varnu." Fajn, bylo to přitažený za vlasy, přiznávám... ale tak si, prosím vás, vymyslete něco lepšího! Celá ta situace byla na palici a já to chtěla mít z krku. Jenže mi bylo čímdál jasnější, kam se budeme muset vydat. A že by se mi do toho chtělo, to jsem tedy říct rozhodně nemohla.
Než jsem ale stačila svůj závěr sdělit své drahé polovičce, vrhlo se na mě cosi pískového, co mě oslovovalo mami. "Sheyo!" zvolala jsem s naprosto nefalšovanou úlevou a dopad kamene, co mi spadl ze srdce, musel být slyšitelný na míle daleko. Tak ráda jsem ji viděla naživu, až jsem málem zapomněla, jak strašně jsem se na ni ještě nedávno zlobila. Málem. Když se mírně vzdálila, spatřila jsem, že vypadá naprosto strašně. "Kdes byla, prosímtě?" pronesla jsem tónem, který jaksi zněl starostlivě i vyčítavě zároveň. Nějak takhle dokázala znít moje máma... že bych se v ni fakt měnila? Nechutný. "A cos dělala? Měly jsme hroznej strach - takhle zmizet a nic neříct!" Zavrtěla jsem hlavou, ale popravdě... co jsem jí mohla vyčítat? Jako bych někdy byla jiná. A jako bych nebyla neskutečně vděčná, že je zpátky. "Není ti nic?" vydechla jsem nakonec a strčila do ní čenichem. Vypadala vyřízeně a asi nemělo cenu to zhoršovat... nechtěla jsem, aby mě má dcera nesnášela tak jako já svoje rodiče.
Navíc tady byl další problém, který pro Sheyu Ilenie bravurně shrnula. "Přesně tak," přikývla jsem. "A jelikož jsou všichni ostatní totálně neschopný, zase musíme my být hrdiny dne," mlaskla jsem. "Jak to tak vypadá, musíme to nějak vyjednat se Smrtí, aby naše území neskončilo zavalené sněhem až po špičky stromů. Teda... vy tam chodit nemusíte, jestli nechcete," obrátila jsem se na ty dvě, které pro mě na světě byly nejdůležitější. Možná bych i byla radši, kdyby tu zůstaly. Se Smrtí... to je těžký a já nechtěla, aby jim ublížila. Ale mohly se rozhodovat svobodně - musela jsem si připustit, že i Sheya je už málem dospělá a má vlastní úsudek... ačkoliv se právě vrátila z neohlášeného výletu a vypadala jako vytažená krávě ze zadku. "Jen se mi nezdá, že by byla jiná možnost."
Ať už sama či v doprovodu, vykročila jsem ke zřícenině a snažila se působit statečně, ačkoliv jestli jsem z někoho tady byla podělaná až za ušima, byla to jednoznačně Smrt. Ten její bejvák byl tak odporně strašidelnej... no, škoda mluvit. V obklopení těch vysokých stěn jsem měla pocit, že se to na mě celé zřítí a pohřbí zaživa - čemuž by zdejší obyvatelka jistě mohla napomoct. Pach kouře sílil, štípal mě v čenichu i v očích. Přes šedivou clonu jsem zahlédla černou siluetu. Nedokázala jsem ale rozeznat, co to tam Smrt vyvádí. "Hej, Smrti!" pronesla jsem chraplavěji než obvykle a rozkašlala se, neb jsem si nabrala plnou tlamu kouře. "Můžeš prosím tě nechat náš les na pokoji?" Možná jsem dokázala udržet suverénní tón, ale kolena se mi klepala pěkně. Tyvole. Jestli umřu takhle, tak to bude hodně trapný.

//Ageron
edit neb jsem zapomětlivý dum-dum: volím A :D

Brodily jsme se pitomým sněhem pryč od pitomého medvěda k pitomému kouři. Všechno bylo tak hrozně... pitomé. Až na Ilenii, která kráčela po mém boku vstříc další nepochybně magické srágoře. Někdy se mi až žalostně stýskalo po obyčejném, nudném životě, kde magie ovlivňovala snad jen barvu očí. Alespoň, že se mnou šla má partnerka, které jsem věřila, že mě nenechá na holičkách - a ona nezklamala. "Jo. Radši bych bojovala s ohněm, než s nějakou další magickou obludou. Toho už mi stačilo," otřásla jsem se při vzpomínce na hnusorybu z propadliny. Bylo jasně vidět, že nemám absolutně šajnu, co obnáší opravdový lesní požár. Kdyby ano, jistě bych si radši vybrala hnusorybu. "Co vůbec může být na ohni tak hroznýho, teď v zimě? Nakydáme na něj sníh a bude to," malovala jsem si už v duchu, jak budeme hrdinkami dne. Při poznámce o Sunstorm jsem se uchechtla, jako by mi Ilenie četla myšlenky. "Jo," zasmála jsem se tlumeně. "Beztak ji bohové prokleli a teď bude nosit smůlu i nám... Ale aspoň je to další zadek ke snadnému nakopání." Popravdě po tom jejím geniálním projevu a těch hnusných pohledech, co vrhala na mou polovičku, mohla její zadnice být ráda, že ještě není naklepaná jako řízek. V jednu chvíli to totiž bylo zatraceně těsný.
To už se před námi vyrýsovala zřícenina, ze které stoupal dým jak z fabriky (což bych řekla, kdybych ovšem věděla, co to je fabrika). Zamračila jsem se. "To jsem si mohla myslet, že je za tím Smrt. Co tam sakra dělá?" Ale do kamenných zdí jen tak nahlédnout nešlo. "Aha, je mi to jasný!" zvedla jsem vzápětí tlapu, protože se mi rozsvítilo. "Tady odsud pouští ty černý mraky, aby nás zasypal sníh." Nepochybovala jsem, že kdyby chtěla, Smrt by mračna navařit dokázala - a přesně to se teď dělo. Podle mě. A medvěd... medvěd byl jen zástěrka. Jenže to znamenalo... "No... její zadek asi nenakopem," mlaskla jsem.

//Skupina 2, varianta C

Zatímco se Ilenie cpala a ocitala se kvůli tomu v transu, který mě víc než mírně znepokojoval - Požehnání? Chtěl nás všechny zabít. - Falion na medvědovi objevil ještě cosi. Připojila jsem se k němu, abych si ránu prohlédla. Byla po zubech, ovšem v jejím okolí nebyla žádná krev. "Aha. Takže tu bude řádit nějaký medvědí upír. Upír co vráží kůly do zadku a pije krev," došla jsem k závěru a nemyslela to ani moc ironicky. Ačkoliv s těmi kůly a upíry to možná je v pověstech trochu jinak... čert ví. Falion vypadal, že se hodlá vydat po stopě a upírovi se postavit, což byl naprostý opak toho, co jsem chtěla dělat já. Jenže se hned v další chvíli staly dvě další věci. Z Ragaru se ozval prapodivný skřek... čehosi a ze severu sem zavál čoud, jako by někdo zapálil les. "Něco tam hoří," poznamenala jsem, neboť z těch tří věcí mi to přišlo momentálně nejnaléhavější... jenomže Falion už mířil k horám. Zdálo se, že on za to, na co bychom se měly soustředit my dvě, považuje spíše ty krvavé stopy, vzhledem k tomu, že nás tam posílal obě. Ale já neměla v nejmenším úmyslu jít přímo do náručí nějakého magora s kůlem.
Falion zmizel z dohledu a já se otočila k Ilenii, která snad již byla nasycená. Zalitovala jsem, že jsem se taky nenajedla, když jsem se podívala na ty kupy sněhu kolem. "Takže," pronesla jsem, "nevím, jak ty, ale já nemám v úmyslu jít do náručí nějakému kdoví čemu... navíc, když nám asi od severu hoří. Jestli toho medvěda hryznul nějakej šotek a teď čeká na nás, tak asi nikam neuteče. Já bych se šla podívat na ten oheň. Jdeš se mnou?" Rezignovaně jsem si pak povzdechla: "Takhle to dopadne, když tady chvíli nejsme. Jedna s*ačka za druhou." Kdybych chtěla, jistě bych nalezla způsob, jak z toho celého udělat vinu Sunstorm a Akiho, který tady ani nebyl. Místo toho jsem se začala plahočit sněhem k severu, směrem za smradem kouře a doufala, že Ilenie půjde se mnou.

//Jedlový pás

Saturnus: b, e, c, f, b, f, a, b, a, a, c, a, d, b, d, e, b, a, b, a, a, b
Jednoznačně Mechová smečka, žádná jiná varianta není v tvých hvězdách.

Cynthia: c, d, a, c, f, c, d, e, f, b, a, c, b, e, c, c, b, a, b, a, b, a
Leč to bylo těsné, vychází mi z mých výpočtů Borůvková smečka., nedoporučuji se vydávat do Mechové smečky.

Stín: a, b, f, a, c, d, f, d, b, d, b, b, c, f, b, b, b, b, a, b, b, a
Zde mi v mé křišťálové kouli vychází Asgaarská smečka, jako ta správná varianta. Nejméně vhodné jsou Borůvková a Mechová smečka.

Moc zajímavá akce, díky za ni <3