Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 18
//Ageron

Debata... vůbec nešla tak, jak bych si představovala. Ilenie se naprosto uzavřela a já měla pocit, že jdu hlavou proti kamenné zdi. Snažila jsem se jí to vysvětlit, chtěla jsem, aby pochopila, že tyhle věci chtějí čas, ale postupně... postupně se schopnost někoho druhého pochopit značně zmenšila na obou stranách. Cítila jsem, jak mnou začíná lomcovat vztek. V takové chvíli asi fakt bylo nejlepší vypadnout, zmizet, přijít na jiné myšlenky, než po sobě začneme řvát. Zaskřípala jsem zuby, když Ilenie prohlásila, že jde sama. "Fajn. Bav se," prskla jsem. Neměla jsem to původně v úmyslu, jenže ona byla tak, tak... tak zabedněná! Sakra, vůbec jsem se s ní nechtěla hádat. Ale copak to šlo? Rázovala jsem lesem pryč od své partnerky, pryč od smečky, pryč od všeho toho bordelu na duši a málem bych zapomněla na Sheyu, kdyby se za mnou neozval tenký zoufalý hlásek.
Okamžitě jsem se zastavila a ohlédla se po své dcerce, která dávno nebyla vlčetem. "Sheyo," vydechla jsem a zastyděla se sama za sebe. Však jsem ji málem nechala za sebou. Udělala jsem pár kroků zpět k ní a čenichem jí mírně pocuchala čelo. "Promiň," řekla jsem. Neměla u toho být, když jsme se hádaly. "Jsi... v pohodě?" otázala jsem se a rozhlédla se rychle kolem, kam jsme to vůbec došly. Po boku jsme měly řeku. Vzpomínala jsem si na ni. Dlouho jsem tady ale nebyla, alespoň co jsem si pamatovala. Pak jsem ale stočila pozornost zpátky k Sheye. Vypadala ztrápeně a mě to trápilo taky. Celá ta věc. Co když se Ilenie už nevrátí?

//loterie 14

Sheya měla pravdu - bejt Alfa nebylo tak cool, jak se mohlo zdát. Nechtěla bych to. Už takhle to stačilo. I když... když Alfujete takovým způsobem jako Falion, musí to být celkem pohodička, pomyslela jsem si kysele. Blbá nálada se ale v naší skupince zřejmě šířila jako mor. Ilenie vypadala dost špatně naložená. Bylo mi jasné, že má slova jí nějakým způsobem ublížila a nyní se o tom odmítala dál bavit. Možná říkala, že je jí to jedno, ovšem z jejího výrazu mi bylo víc než jasné, že to není pravda. Cítila jsem, jak ve mně začíná vřít vztek. "Fajn. Tak je to jedno," pronesla jsem pečlivě neutrálním tónem, protože jsem nechtěla prskat jako vzteklá kočka. "Až na to, že není. Jestli se o tom nechceš bavit, fajn. Jenom... neposlala jsem tě s tím do háje. Budem to muset vyřešit, to ti je asi jasný, ne? Jen potřebujem čas - já i Sheya. Sheya ani nikdy jiný domov neměla. Není to tak lehký, že se prostě seberem a vypadnem. To stejně nejde. Ani nevíme, kam bysme šly." Vydechla jsem. Jestli jsi sem nechtěla, mohla jsi to říct.
Tlama se mi stáhla do tenké linky. Nechtěla jsem se hádat. Sheya se nadšeně chytla nabídky na procházku, na které bychom si mohly vyčistit hlavu. Zhluboka jsem vydechla. "Jasný. Pojďme," obrátila jsem se k ní a pak k Ilenii: "Jdeš?" Možná by bylo lepší vychladnout trochu stranou jedna od druhé. Jenže mě to zároveň trochu děsilo... Zatřásla jsem hlavou a vykročila k hranicím lesa. Ať se Ilenie rozhodne, jak chce. Je snad dospělá, ne?

//Dlouhá řeka

//loterie 16

Pokrčila jsem rameny. "Rozhodně by mi to slušelo, ne?" zazubila jsem se, ale pak jsem zavrtěla hlavou: "Ale... vlastně nemyslím, že bych něco takového chtěla. Dřív jsem si to myslela, ale teď mi to už nepřijde jako takový bezva nápad." Rovněž jsem Sheye osvětlila, jaká úloha mi byla dána, zatímco se ona toulala na výpravě s Meinerem, krakenem a kdoví, s kým ještě. Zdálo se, že ji to vyděsilo. "Jen klid," broukla jsem. "Znamená to sice víc povinností, ale ve finále... vlastně dělám všechno jako předtím, akorát je to oficiální. A nejsme tady uvězněný. Stejně tady není nikdo, kdo by nás mohl zastavit," ušklíbla jsem se a snažila se znít povzbudivě. Jo. Nedošlo mi, že je vysoká pozice takovej opruz. Možná bych to viděla jinak, kdybych neměla rodinu. Nebo kdyby to bylo ve smečce, která není... no. Ale co se dalo dělat. Svým způsobem jsem na sebe byla hrdá, že jsem se dokázala vyšplhat.
Snad proto mi bylo trochu zatěžko všechno hned zase zahodit. Měla jsem za tuhle tragikomickou smečku jistou zodpovědnost... jenže tu jsem měla i za svou rodinu. Za jejich spokojenost. Však ani já tu nebyla zase tak šťastná, jak jsem si to malovala. Ovšem jakkoliv opatrně jsem se pokoušela vyjádřit svoje pocity, nepovedlo se. Ileniina tvář se zavřela jako zabouchnuté dveře a Sheya rozpačitě vykoktala, že jiný život nikdy nepoznala. "Není to jedno," pronesla jsem tiše. "A neřekla jsem, že ne. Jenom se to nedá... rozhodnout teď hned." Já si nebyla jistá a Sheya taky ne. Jen Ilenie v tom měla zcela jasno - z čehož jsem soudila, že ji Ragar žere mnohem víc, než nás dvě. A to nebylo zrovna dobrý. Jestli jí rupnou nervy a jednou odtud zdrhne...nechci ji ztratit. "Hele," navrhla jsem po chvíli zadumaného mlčení. "Co takhle prostě na chvíli někam vypadnout? Vyčistit si hlavu? Třeba pak bude snazší se nějak rozhodnout." Nechtěla jsem to zametat pod koberec. Bylo jasné, že brzo budeme muset učinit důležité rozhodnutí... a těžké. Zůstat nebo jít?

//loterie 15

"Puč," zopakovala jsem po Sheye, která zjevně moc nechápala. "Prostě převrat... revoluci... svrhnutí staré vlády!" Vlastně jsem ani nevěděla, jestli bych se do něčeho takového pustila doopravdy. Žvanit jsem o tom ovšem mohla. "No jo. Však on jednou zase přistane v našem koutu světa," zašklebila jsem se. "A pak..." mávla jsem tlapou, jako bych chtěla obsáhnout všechny ty nedozírné možnosti toho, co by se mohlo stát potom. Sheye se ale celá ta myšlenka zjevně zas tak moc nezamlouvala. Pak se jí oči rozšířily překvapením. Ona to neví? Rychle jsem zapátrala v paměti. Události z posledních měsíců se mi mastily dohromady jedna přes druhou a pořádně jsem už ani nevěděla, co jsem komu říkala. "Kruciš, ajo. Tys u toho nebyla, úplně mi to vypadlo," zavrtěla jsem hlavou. "Falion ze mě udělal ochránce - to jsou vlci, co značí hranice a chrání smečku před cizinci. A při té příležitosti mě taky povýšil na betu. To je druhý nejvyšší postavení. Vlastně zástupce Alfy, dá se říct."
A tehdy Ilenie vytáhla možnost odchodu. Zarazilo mě to. I když by to vlastně nemělo být moc překvapivé... Poslouchala jsem, co k tomu má co říct. Byly to myšlenky, které už napadly i mě. Dřely jsme se tu, snažily se pro ostatní... proč vlastně? Jak často jsme se vídaly s jinými členy smečky? Vlastně jsme se o sebe staraly samy už teď. A přesto jsem tu myšlenku nedokázala okamžitě přijmout. "Já... nevím," řekla jsem opatrně, jako bych našlapovala po tenkém ledě. Což tak dost dobře možná i bylo. "Taky už mě napadlo, že se tady vlastně dřeme pro ostatní, kteří tu většinu času ani nejsou. Jen... nevím. Falion mi věří. Dal mi funkci, postavení... to jsem vždycky chtěla. Teď když to mám, to ale není zas tak skvělý," přiznala jsem. "Nejsem si ale jistá, jestli to tady jsem připravená nadobro opustit." Nemohla jsem říct ani ne, ani ano - neměla jsem v tom jasno. Přišla jsem k Ilenii blíž a opatrně se svou tváří dotkla její. "Jsi tu tak nešťastná?" Pak jsem se otočila k Sheye, která mlčela. "A co myslíš ty, Sheyo?" Důležité byly názory všech. Věděla jsem, že Ilenie vlastně ke smečce přišla jak slepý k houslím a Sheya tu prostě skončila jakousi shodou náhod. Byla jsem jediná, kdo se tu vědomě a zcela svobodně rozhodl žít. Jestli tu nebyly šťastné ony... Copak já tady jsem šťastná?

//loterie 14

Ilenie vymyslela, že by ten divnej vlk mohl být Rowenin nápadník. Ušklíbla jsem se nad tím, ovšem Sheya se proti té myšlence dost zásadně ohradila. "No a? Pro ni jako dělanej," prohodila jsem rozjařeně. Netušila jsem, jakou zkušenost s Rowenkou má Sheya, ale všem muselo být jasné, že já tu malou mařku moc v lásce nemám. Aspoň jsem mohla snít, že uteče se starým plesnivým úchylem - a ať si je klidně i šťastná, hlavně když to bude někde jinde. Zato Meinerův nový objev byl tak trochu záhadou. Z Sheyina vyprávění to vyznívalo, jako by ta vlčice byla stejně nemluvná, jako on. Svůj k svému. Vlastně i jemu bych přála, aby se zamiloval a usadil se někde daleko v tropickém ráji. Třeba by pak zapomněl, že mu vlastně pořád dlužím.
Vyrazily jsme všechny společně na vzrušující čůrací výpravu. Odrbala jsem kůru pár stromů, udělala pár loužiček ke keříčkům, no... co si budem? Prostě otrava. "Puč? No, to by šlo! Jenže to by tady nejdřív musel být někdo, koho bychom mohly svrhávat," podotkla jsem. "Falion to má vymyšlený chytře - když odplachtí někam do tramtárie, nikdo na něj nemůže." Alfa nealfa, s tímhle mě pěkně štval. Vlastně těch věcí bylo víc. Obecně jsem ho považovala za celkem solidního vlka a chovala k němu určitý respekt, ovšem bylo by to mnohem snazší, kdyby byl jaksi... přítomen. A taky kdyby nebyl tak k uzoufání měkkej.
Sheyu zajímalo, proč tohle dělám pořád já. "By mě taky zajímalo," zabručela jsem. Pravda, párkrát už se stalo, že hranice občůrával i někdo jiný, ale to bylo vzácné. "Takový už je holt úděl ochránce. A protože ostatní na to kašlou, je to na mě. Bez nás by to tady bylo totálně ztracený," ušklíbla jsem se, zatímco jsem drhla tváří o další strom. Ovšem... to co vykoktala Ilenie vzápětí mě zarazilo. Nebyla to zrovna souvislá věta, ale mě došlo, o co jde. Odejít? "Jako... úplně?" obrátila jsem se k ní pomalu. "Na furt?"

//loterie 13

Sheyino vyprávění bylo přinejmenším... strhující. Na jeho konci jsem zírala s otevřenou tlamou a snažila se tak nějak zpracovat, co se to vůbec právě stalo. Blechy, kraken, Meinere ve vztahu? Ilenie doufala, že Rowena se stala onou mrtvolou, nicméně... nebylo tomu tak. K mému mírnému zklamání. Ne, že bych někomu přála smrt, ale... no co. I mrtvoly se přece mohly vrátit, což ze smrti činilo možná tak extra nepříjemný zážitek. Moc mě sice netěšilo, že se Sheya setkala s nějakým divným úchylem, ale věřila jsem, že jsme ji vychovaly dobře a zdálo se, že z toho vyvázla celá. Naštěstí. "Jo. Na světě je spousta divnejch. Nic na tebe nezkoušel, doufám?" rozhodla jsem se ještě ujistit.
Ohledně Meinerovy přítelkyně to nakonec nebylo zas až tak jasné. Ani jsem netušila, proč mě ta myšlenka tak fascinovala... snad že mi ten černobílý bručoun nepřišel jako matroš do vztahu. Mohla bych sice namítnout, že mě taky pomáhal najít Sheyu a rozhodně neprojevil zájem se mnou chodit, a že vyhýbání se otázce by mě v jeho případě nepřekvapilo ani v nejmenším, ale... Sheya přece musela mít to své tvrzení nějak podložené. "Jo, jo, to beztak něco znamená," šklebila jsem se. "To musí bejt pěkně vypečenej pár." Rozhodně ale ne vypečenější, než já s Ilenií - to zas ne. Mírně jsem se o svou polovičku otřela. Ohledně breberek se zdálo, že Sheyin kožich už opustily. Pokývala jsem hlavou. Dobře. Aspoň jsme tady nemuseli řešit ještě invazi obtížného hmyzu. "No... rozhodně ses nenudila," ušklíbla jsem se a drkla do Sheyi jemně čenichem. "Hlavně, že ses vrátila celá."
Teď, když bylo všechno objasněno, došlo mi, že je na čase vrátit se do práce. I když se mi tedy vůbec nechtělo. "Hranice nám už zas vyčáchly," pronesla jsem po zavětření. "Hádám, že to je na ctěné Betě, aby to napravila," zakoulela jsem očima a vstala. "Jdete se mnou? Trochu to tady obech...čůráme a pak můžeme zase na chvíli vypadnout," navrhla jsem. Začínalo mi tady z toho opět mírně hrabat. Krátce jsem zauvažovala, co jiného, než vlastní čest a jakýsi... snad soucit s Falionem, mě tady vůbec drží. Zavrtěla jsem hlavou a vyrazila kolem hranic lesa s nadějí, že Sheya s Ilenií mě budou následovat. Rameno mě pořád ještě trochu pobolívalo, ale už se to dalo přežít. Blbá Sunstorm. Moje trvalý následky z ní mohly mít trvalý následky. Myšlenky se mi pak obloukem zatoulaly zpátky k tomu Sheyinu krakenovi. "Zajímalo by mě, proč je Gallirea tak prolezlá vodníma monstrama," zamumlala jsem si pod vousy, zatímco jsem občůravala nejbližší strom. A jestlipak Rowenka ví, že se žlutý sníh nemá olizovat, napadlo mě a vyprskla jsem. Značkování bylo celkem opruz, jako pokaždé, ale ještě furt to nebyla nejhorší funkce ve smečce. Ochránce aspoň mohl občas vyjet na nějaký nebohý cizince. Zabořila jsem drápy do kůry dalšího stromu a zanechala v něm svoje otisky, o ten další jsem se důkladně otřela. Systematicky jsem postupovala lesem dál a dál a těšila se, až to bude hotový, já budumoct říct, že jsem svoje splnila a všechny budeme moct třeba vypadnout do nějaké oblasti, která není totálně napřesdržku, což se o obou územích Ragaru říct rozhodně nedá.

//loterie 12

Vypadalo to, že má drahá polovička očekává, že nás šajnící hvězda letí všechny zabít. Upřímně? Nemyslela jsem si sice, že by to bylo jejím úmyslem, ale rozhodně bych se tomu nedivila. Tady si jeden už ani nemohl vychutnat výhled, aniž by mu hlavou aspoň neprolítla myšlenka na katastrofu. Ragar... je asi fakt prokletej. Povzdechla jsem si. Smečka se držela zuby nehty, ale měla jsem dojem, že když jsem sem před rokem přišla, očekávala jsem něco dost jinačího.
Sheya nás svým odkašláním ovšem od hvězdy smrti rozptýlila - a zdálo se, že hodlá pustit do vyprávění. Ušklíbla jsem se, když na mě mrkla jako ztělesnění nevinnosti a prohlásila, že z Mecháče už se chtěla vydat zpátky. Samozřejmě, že ano. Vzápětí jsem vypleštila oči, když Sheya popsala malou vlčici se Saviorovým smradem. "No ne, Rowenka se toulala sama po světě? Divím se, že jí někdo nezatnul tipec," zamrmlala jsem. Bylo přes čáru nazývat malé vlče kravkou? Určitě ne. Rozhodně ne v tomhle případě. Rowena totiž kravka byla, nefalšovaná. I další vyprávění bylo nabité spoustou šokujících informací, které letěly kolem tak rychle, že jsem se ani nestíhala na všechno ptát. "Blechy? A Meinere že má holku? Bohové, zpomal, nestíhám to všechno zpracovat!" zubila jsem se a kroutila nad tím hlavou. "Tyjo... vypadá to, žes měla dost divoký dobrodružství," zazubila jsem se. Vlastně jsem si ani nevzpomněla, že jsem chtěla v jistém bodě Sheye zmalovat zadek, až mi přijde na oči. Nebyla jsem asi zas tak drsná matka. Ještě, žes z toho vyvázla v jednom kuse, pomyslela jsem si - tohle jsem ale nahlas neřekla. "Ale ty breberky sis už z kožichu vyhnala, žejo?" otázala jsem se ještě... představa těch odporných krvesajných bestií se mi vůbec nezamlouvala. Navíc jsem si vzpomněla na ty, které mě jednou poštípaly a já pak musela celý den koktat, zatímco Styx na mě mluvila pozpátku. Zábavné časy.

//loterie 11

Ileniina myšlenka, že bychom Raye mohli vzít sem, byla sice šlechetná, ovšem mě se okamžitě vybavil mentální obraz středně až těžce narušeného vlčete, jak se řítí dolů ze skal. Hory určitě nebyly to nejlepší prostředí pro někoho, kdo podle Sheyi nevnímá svět. Kdyby nebylo zbytí, asi by se to dalo zvládnout, ale dokud byly i jiné možnosti... Sheya naštěstí nakonec uznala, že se její brácha nemůže mít ve smečce tak špatně. Ostatně mohla ho chodit kontrolovat, kdyby chtěla, podle jejího popisu ta druhá smečka nemohla být tak daleko. Naši konverzaci ovšem narušilo zjevení ocasaté hvězdy, které upoutalo pozornost nás všech. Sheya vypadala uchváceně, Ilenie zase, jako by se na nás z nebes řítila zkáza. "Nemám sebemenší tušení," odpověděla jsem popravdě. Na hvězdičky jsem nikdy nebyla expert a na ty, co mají extra části, už vůbec ne. Chvíli si to mastila oblohou a pak zmizela. Zkáza nepřišla. Hm. Zajímavá věc.
Sheya si po chvilce tiše odkašlala. Jakoby významně. Otočila jsem se k ní. "Copak?" Hádala jsem, že se teď dozvíme zbytek příběhu. Celou dobu s bráchou určitě nebyla, tedy... pokud se předtím nějak hodně, hooodně dlouho nezakecala s tím... kamarádem. Mírně mi při tom cukly koutky. Ale i tak. Ani kámoš, ani brácha ji určitě nezmlátili do stavu, v jakém přišla. Muselo v tom vězet ještě nějaké další dobrodružství.

//loterie 10

Rodiny. Komu kdy přinesly něco dobrého? Myslela jsem tím teď ty biologické rodiny. Ne ty, co jeden najde poté, co ho jeho první rodina málem dovede k mentálnímu zhroucení, případně zrovna vydědí. My tři jsme rozhodně byly hodně zvláštní rodinou, ovšem daleko lepší, než jsem já kdy měla. Věděla jsem, že Sheye tak trochu rozsypávám její naději, když jsem pronesla, že ať už je Raysterovi cokoliv, nejspíš to nebude bebíčko, co stačí pofoukat a ono zmizí. Ne. Když se někomu něco podělá v hlavě, je to průser napořád. Ilenie navrhla, že sem Raystera můžem klidně propašovat - a proč by to vlastně nešlo? Kdo tady hlídal? Nikdo. Bylo tady mrtvěji než na krchově. Jedinej, kdo by mohl bonzovat, byla Sunstorm - ale tý bych udělala na krku uzel, takže by si to hádám ještě ráda rozmyslela.
"Však ho nemusíš odstřihávat," ujistila jsem Sheyu. "Jestli to tamtěm jejich Alfám nevadí, myslím, že bys ho klidně mohla navštěvovat." Obrátila jsem se na Ilenii, jestli s tím tak nějak souhlasí. Osobně jsem se domnívala, že tady Sheyu jak na provázku stejně držet nemůžem. Ani bysme ji tu neudržely, s tím jsem už ostatně měly zkušeností dost. "Říkala jsi, že je ve smečce, ne? Tak to by snad měl bejt v pohodě... ten tvůj kamarád ti o tom nic neřekl?" Tenhleten kamarád mě taky celkem zajímal - kdo asi tak mohl být? Ale nechtěla jsem to z Sheyi páčit, aspoň ne hned.
Vtom nás ale cosi přerušilo. Vzhlédla jsem k nebi, kam směřovala Sheyina zlatavá očka - a opravdu, vyskytovalo se tam cosi zvláštního. Bylo to ale celkem pěkný, to jsem musela uznat. "Tyjo, drsný," okomentovala jsem oduševněle zřejmě dost vzácný přírodní jev, jaký jsem ještě neviděla. Ocasatá hvězda? Hm... to mě podrž.

//loterie 9

Pokusila jsem se Sheyu uklidnit. Možná jsem se úplně neztotožňovala se slovy, která jsem vypouštěla z úst... ale nemohla jsem jí prostě říct, že její brácha je řáplej a pravděpodobně nemá cenu se s tím snažit cokoliv dělat, protože na normální život prostě nedošáhne. Zdálo se, že se přece jen trochu zklidnila. Ovšem na onu nadějnou otázku jsem kladně odpovědět nemohla, pokud jsem teda nechtěla nechutným způsobem lhát vlastní dceři. Což jsem nechtěla. "To si nemyslím," odpověděla jsem opatrně. "Tyhle věci bývají... napořád."
Ilenie podotkla, že se Sheya nemusí s bráchou stýkat, když si nesednou. Přikývla jsem. "Když nebudeš chtít, tak se s ním vídat samozřejmě nemusíš. Ale jestli jo..." pokrčila jsem rameny, "Dělej, jak chceš. Je to tvoje rozhodnutí." Z dalších Sheyiných slov ale vyplývalo, že nehodlá na bráchu - Raystera - zanevřít. Ba naopak, že ho hodlá někdy přivést do hor, aby mohli pozorovat hvězdy. To se mi zdálo... roztomilé. A bylo to proveditelné. Falionovi bylo obvykle naprosto u zadku, kdo se promenáduje po území, a nikdo další do toho neměl co kecat, protože druhej šéf jsem tady byla já. "To klidně můžeš," svolila jsem, i když jsem tajně doufala, že se tady vlčkovi nezalíbí zase moc... co kdyby tu chtěl zůstat a my s Ilenií pak měly dvě děcka, akorát že jedno takový... nedomrlý? "To nevím," zavrtěla jsem hlavou. Odpovědi na tohle byly dost těžké. Dost dobře mohl bý Rayster v jejich vrhu výjimkou... stejně jako jí mohla být Sheya. "Možné je bohužel všechno."

//loterie 8

Nebyla jsem jediná, kdo postřehl Sheyino váhání. Možná byl její brácha egoistický kretén jako ten můj. To bych se jí pak nedivila - kdybych ho potkala, rozhodně bych neměla radost. Spíš bych mu rozbila hubu. Ilenie ujistila Sheyu, že Alfy z nové smečky bychom zmlátily, kdyby na ni byly nepříjemné. "No jasně, jako každýho, kdo si moc frká," přikývla jsem, ale Sheyina nejistota pramenila odjinud. S Alfami se ani nesetkala. Byl to... její bratr, kdo byl tím problémem. Pozorně jsem poslouchala vyprávění, které z mladé vlčice lezlo jen stěží a mě bylo jasné, že jí není příjemné. Nepoznal ji. Choval se divně... ale ne. Srdce mi pokleslo. Sheyin brácha byl... co? Jak se to správně říká? Mentálně zaostalý? Aspoň z jejího vyprávění to tak vyznívalo. Nenapadalo mě žádné jiné vysvětlení. A Sheya... Sheya se za něj styděla. Proč? Myslela si, že ji zavrhneme? Tiše jsem si povzdechla. "Sheyo," pronesla jsem konejšivě, "proč by ses za to měla stydět? Přece to není tvoje vina... a není to ani žádná ostuda. Je to tvůj bratr, ať je jaký je... a poznal tě, i když nevnímá svět? To přece už něco znamená, nebo ne?" Jemně jsem do ní ťukla čenichem. "Mrzí mě, že to nešlo tak, jak bys chtěla... tak už to někdy v životě bohužel je. Ale našla jsi kousek své rodiny a s tím se dá pracovat. Od toho se můžete odrazit. Asi to bude chtít čas, ale třeba si jednou porozumíte..." Achjo. Chápala jsem, že to musí být hrozná rána a nejhorší bylo, že jsem ani netušila, jak Sheye vlastně pomoct. Měla jsem dojem, že v tuhle chvíli ani nemůžu moct pomoci. Že tu můžu jen být a poslouchat a snažit se pochopit. Rodiny jsou složitý.

//loterie 7

Nakonec, když Ilenie s mírně pobaveným podtónem pronesla, že je asi celkem jasný, že se máme rády, rozhodla jsem se, že je na čase se trochu vzchopit. Vysvobodila jsem svou tvář z její srsti a rychle si tlapou otřela oči. "No jasný," zazubila jsem se mírně vynuceně. "Ale připomínka není na škodu, ne?" Je fakt, že jsem to možná připomínala poslední dobou nějak moc často, ale... nemohla jsem si pomoct. Nikdy jsem pořádnou rodinu neměla a teď, když ano, chtěla jsem, aby věděly, že mi na nich záleží. Tak. Už toho snad bylo dost, co? Nemusíš bulet jak malá máňa. Snad bys měla bejt ráda, že dejcháš, ne? vyhubovala jsem sama sobě, i když pokud by se to mělo brát podle pláče, měly bychom v tom případě být malý máni všechny. Neměla jsem ale naštěstí před Sheyou a Ilenií důvod se stydět za slzy. Osatně mě obě viděly v horších situacích... třeba ta romantika s Ilenií ve křovíčku, když nás zachvátil ten střevní bacil... jo, to byly časy. Při té vzpomínce jsem málem vyprskla smíchy, ovšem udržela jsem se. Nechtělo se mi vysvětlovat, čemu se tlemím. Zas tak hrdá jsem na to nebyla.
Ilenie nadhodila otázku, o které jsem doufala, že trošku nadlehčí atmosféru. O Sheyině dobrodružství jsem sama chtěla slyšet. Doufala jsem, že to bude něco zajímavýho, co bude stát za ty nervy z toho, kam se jen tak vypařila. A hned první věta dalece předčila moje očekávání. "Cože?" vypleštila jsem oči. "Sheyo! To je přece skvělý," zazubila jsem se. Hledat Sheyiny sourozence jsme měly v plánu dlouho, ale nikdy jsme se k tomu nedostaly... tak se toho Sheya zhostila sama. A úspěšně. Jen... se mi z toho zdála nějaká rozhozená. "Máš radost?"

//loterie 6

Nerada jsem viděla Sheyu vyděšenou mými vlastními slovy, ale nějak jsem se nedokázala pohnout, abych ji objala, zahřála, utěšila. Ilenie to udělala za mě. Viděla jsem, jak se jejich boky dotkly a věnovala jsem jí vděčný pohled. Otázka ohledně vlků, co žerou jiné vlky, nebyla nečekaná. "Někteří ano... Určitě by se to nemělo dít, ale musíš pochopit, že loňská zima byla jiná než ostatní. Dohnala spoustu vlků k tomu, aby dělali to, co by nikdy jindy neudělali." Třeba rvačky s náhodnými tuláky o sousto vychrtlé srny? Využití náhodného lehce pomateného kolemjdoucího jako vyhřívací podložky (poté co vás málem probodne náhle vyrůstajícím stromem)? I já té zimy dělala věci, co bych nikdy neudělala. Nechtěla jsem Styx hájit. Některé věci, co jsem o ní zaslechla, nebyly zrovna růžové a po tom, co se stalo, jsem ji určitě už nikdy nechtěla vidět... ale přesto jsme v jistém bodu našich životů byly na celkem pozitivní vlně.
"Možná, že ano," připustila jsem ohledně kamínku. "Nedal... nedal mi určité odpovědi." Když jsem nakonec spatřila slzy na Sheyiné tváři, tak nějak jsem už nedokázala zastavit ani ty svoje. Silná a nezávislá vlčice... no jasně. Vytryskly mi z očí jako hotová záplava a já spolkla vzlyk, když se ke mně ty dvě natlačily. Moje rodina. Ty, pro které stálo za to žít. Věděla jsem, že jim neřeknu, jak moc jsem si tehdy přála, abych byla doopravdy mrtvá - aspoň ne teď. Teď už to stačilo... a věci se změnily. Teď jsem tu někoho měla. A ony měly mě. "A já... jsem ráda, že jsem dostala šanci... že jsem vás mohla potkat. Jste... jste to nejlepší, co mě mohlo potkat. A nikdy vás nechci ztratit." Zabořila jsem bezmocně hlavu do Ileniina kožichu a nechala ty pitomé trapné slzy, ať si teda tečou, když jim o to tak jde. Přitom jsem položila jednu tlapu na tu Sheyinu. Chtěla jsem, aby obě věděly, co pro mě znamenají.

//loterie 5

Na jejich tvářích jsem viděla přesně to, co jsem čekala. Zmatek. Šok. Obzvlášť Sheya své rozrušení nijak neskrývala, snad to ani nedokázala... mrzelo mě, že jsem ji vyděsila. Má právo to vědět. Obě mají. Jsou moje rodina... a nesmíme mít tajemství. "Já vím, jak to zní," sklopila jsem hlavu. "Ale takhle to bylo." Chvíli jsem se odmlčela, ale příběh vlastně ještě nekončil. Ještě ne. Byla tu ta druhá část - ta, které jsem už tak dobře nerozuměla. "Takže... bylo po mě," navázala jsem. "Tomu, co se dělo pak, tak úplně na sto procent nerozumím. Vím jistě, že jsem měla pár dost divnejch... snů? Nebo možná... zážitků v nějakým jiným světě? Je to trochu moc abstraktní, než abych to dokázala rozumně vysvětlit," pokrčila jsem rameny. "Byla jsem mimo asi dost dlouho, ale nakonec jsem se probrala na úpatí těch kopečků, kde bydlí Život. Totálně vyřízená, ale naživu. Rány jsem měla uzavřený, i když mě všechno strašně bolelo, hlavně hrdlo a rameno - dvě věci, co se nikdy úplně nezahojily... Byla jsem hrozně zmatená." Zřetelně se mi vybavil ten pocit rozdvojení, kdy se má duše a můj mozek praly a bily a nedokázaly se rozhodnout, jestli jsem naživu nebo ne. Byla to hnusná vzpomínka. "Nakonec mi ale nezbylo, než se vydat domů. Po cestě jsem se potkala se Styx - no, říct, že byla překvapená, by bylo velice umírněné," ušklíbla jsem se. "Nicméně jsme se jistým způsobem... ne že usmířily, ale jaksi pochopily. Pak jsem se dovlekla do Ragaru... a tehdy jsem našla tebe," pohlédla jsem na Sheyu a mírně se pousmála. Nikdy dřív jsem na osud nevěřila, ovšem po tomhle bylo dost těžké to zcela smést ze stolu. Akorát že to dost dobře možná nebyl osud, ale boží zásah. Poloboží, tedy. "Měla jsem asi tak miliardu otázek po tom všem. Hledala jsem odpovědi u Života a ten mi jen řekl, že tehdy ještě nenastal můj čas... a že jsem ještě neskončila. Možná mě poslal zpátky, aby jedno jisté ztracené vlče neumrzlo v horách a aby se o něj někdo postaral... Možná ne a byla to náhoda. Já nevím. Nevím, proč ani jak se to stalo," zavrtěla jsem hlavou a nasucho polkla. Zjistila jsem, že mě pálí oči a spěšně jsem zamrkala. Žádný slzy. "To je celý." Vydechla jsem.

//loterie 4
//Lumens

Všechny tři jsme i se svou snídaní - která, jak jsem zjistila po vyhlédnutí do světa venku, byla spíše večeří - vyrazily z jeskyně ven. Pořád jsem trochu kulhala a musela jsem si opětovně připustit, že naděje, že se tohleto někdy jen tak opraví, je zcela planá a zbytečná. Rameno mi ale připomínalo vysvětlení, které jsem dlužila Ilenii a taky Sheye. Jo. Zasloužily si vědět, co se vlastně stalo. Zdálo se, že nás čeká asi hodně vyprávění... já jsem zase chtěla slyšet, kde se Sheya takovou dobu courala. A třeba i Ilenie si z rukávu vytáhne nějakou historku, aby doplnila naše diskuzní kolečko.
Nadechla jsem se večerního vzduchu a zklamaně, leč ne udiveně, jsem si uvědomila, že pach smečky kolem je absolutně vyčpělý. Zamračila jsem se. Ajo, sakra, to je teďka taky moje práce. Nezdálo se to moc fér. Všechno byla moje práce. No což. Chvíli to ještě vydrží. Místo toho, abych se hned hnala očůravat stromečky, jsem se uložila pod strom, který jsem považovala za dostatečně vzdálený od úkrytu, aby z něj Sunstorm jen tak nevyběhla přímo na nás, a lehla si pod něj, načež jsem se pomalu pustila do snídaně lomeno večeře lomeno jídla.
"Takže..." začala jsem váhavě, když byl ten nejhorší hlad zažehnán, a rozhlédla jsem se kolem, jestli nikdo neposlouchá. "Jo. Asi bych se konečně měla vyžvejknout. Odkládala jsem to až moc dlouho." Do žádného vyprávění se mi ještě nikdy nechtělo tak málo. "Abys chápala, o co jde, Sheyo... než jsme museli jít zachraňovat omrzlou zadnici Sunstorm, chystala jsem se Ilenii říct o něčem, co se mi stalo. Je to šílený, upozorňuju předem. Já... jsem loni v zimě umřela. Úplně umřela. Podle veškeré logiky bych tady dneska neměla být, ale jsem." Zasmála jsem se, suše a nevesele, pak jsem zavrtěla hlavou. "Kruci, odkud vůbec začít?" Přejela jsem pohledem po těch dvou nejmilovanějších tvářích a napůl doufala, že mě zarazí a řeknou mi, že nemám začínat vůbec odnikud... že na to nezáleží. Ale... nějak jsem tušila, že se to nestane. "Tak od začátku. Vezmu to stručně. Loni v zimě to v Ragaru bylo ještě mnohem tragičtější, než teď. Nebylo vůbec co žrát a všichni byli věčně v trapu, takže jsem se vypravila hledat kořist jinam. Což byla pěkná kravina, jak se ukázalo. Porvala jsem se s pár tuláky o srnu - ale ze všeho nejvíc se Zakarem, tím největším kreténem, co kdy poskvrnil tvář týhle země." Znechuceně jsem si odfrkla. "Jednoduše řečeno, nevyšlo to zrovna podle plánu... Roztrhal mi hrdlo, že bych to asi stejně nepřežila... a byla tam ještě další vlčice, Styx, která to po něm dodělala. Vlastně mi splnila přání," ušklíbla jsem se hořce. "Řekla jsem jí, ať to udělá rychle, a ona udělala. Aby mi žrala rameno, o to jsem se jí už neprosila, ale - co s tím. Byla jsem přece mrtvá." Odmlčela jsem se. Vyslovené nahlas to znělo stokrát víc na palici, protože jsem byla tady a vyprávěla to. To nedávalo smysl. Nikdo by neměl být schopen vykládat o své smrti. Nechala jsem ty dvě, ať to zpracují... a ať se rozhodnou, jestli jsem bláznivá.