Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oooh, zajímavé novinky <3 Děkuji za ně! A gratuluji novopečeným tlapkám

Brzy jsme byly po jídle všechny. Zatímco jsme se věnovaly očistě, tak nějak mi nahlas unikla myšlenka, co asi tak uděláme se zbytkem jelena. Blátivka se té myšlenky hned chytla a v prvé řadě vyslovila to, na co jsem sama myslela. "To rozhodně nepřichází v úvahu." Ovšem ta druhá část jejího návrhu nezněla zase tak bezvadně. Teda. Vlastně ano. Rozhodně by to vyřešilo náš problém. Jelen by měl využití a nemuselo by se to dál řešit, Blátivky smečka by měla co jíst a všechno by bylo extrémně šťastný. Jenže... mi to najednou připadalo blbý. Škoda, že vlčice nebyla tulačka, co by ho chtěla pro svýho, co já vím, třínohýho partnera co nemůže lovit, nebo pro bandu vlčat umírajících hlady. Pak by to dilema bylo mnohem snazší rozlousknout. Takhle to bylo komplikovanější. Nechtělo se mi tahat jelena do Ragaru, protože mi bylo jasné, že to nikdo neocení. Každýmu bude úplně u pr*ele, že jsme při lovu málem zdechly. Nechtělo se mi ale ani ho věnovat celého smečce cizí. Byla jsem nakonec Beta a měla jsem se o svou smečku starat. Fakt v Ragaru chceš pořád bejt? Zahnala jsem myšlenku jako otravnou mouchu. To sem nepatřilo. "To bych já věděla taky," pronesla jsem nakonec klidně. "Ale třeba bychom se mohly nějak domluvit. Část vy, část my?" nadhodila jsem, aniž bych hned zabíhala do detailů - třeba jak jsem hodalal jelena dělit. Nejdřív bylo třeba zjistit, jestli je Blátivka vůbec ochotná se o tom bavit.
Sheye se to nezdálo celé a vypadalo to, že by radši s jelenem udělala cokoliv jiného, než abychom ho musely táhnout přes řeku. Měla pravdu. Všechny smečky byly až za vodou, tady jsme se zatoulaly kamsi na vyhnálov, kam obyčejně asi nikdo moc nechodil. Mě ovšem popadlo náhlé osvícení. "S řekou by problém nebyl," řekla jsem, neboť jsem si náhodou vzpomněla, že magie země se dá používat i k něčemu jinému, než šlehání vlků, co mě štvou, liánami. "Ale jestli tě něco napadlo...?" dala jsem prostor i Sheye, ať se kdyžtak vytasí s plánem, co s jelenem udělat.

Blátivka nakonec pronesla, že je v pohodě. Asi. Jakž-takž. Rozhodla jsem se, že budu pro jednou velkorysá a nechám to prostě plavat, zejména proto, že mi v žaludku už vyhrával hotový orchestr a nechtělo se mi odkládat jídlo nějakou stupidní hádkou, která by akorát tak žrala čas a oddalovala chvíli, kdy si zacpu tlamu lahodným kusem jelena. Proto jsem si svoje trefné připomínky nechala pro sebe, kde jsem se jimi aspoň mohla kochat, aniž by mi je někdo potřeboval vyvracet, a pustila jsem se do jídla. Byla jsem ovšem tak nějak jediná - po pár soustech mi došlo, že Sheya s Blátivkou obchází kolem mrtvoly, jako by na ní chtěly provádět pitvu. Mělo to co dělat s Sheyinou obavou o vlastní zdraví, načež Blátivka přišla se závěrem, že za jelenovým zmateným chováním možná stála jenom sněžná slepota. "Tu z masa nedostaneš," sdělila jsem jí. "To se může stát, když se odráží slunko od sněhu," dodala jsem ještě a věnovala se dál jídlu. Možná bych si i já měla dávat větší pozor, co žeru, ale... no co už. Život byl moc krátký na to, abych se strachovala kvůli každému prdu.
Nakonec se do jídla pustily i mé spolulovkyně. Po mém hladu brzy nebylo ani stopy. Odstoupila jsem od jelena a olízla si tlamu, stejně jako jsem si očistila tlapy, na kterých nějakým způsobem taky skončila krev. Občas jsem vážně nechápala, jak se jeden dokáže při jídle tak zasvinit. Pohlédla jsem na jelena - bylo mi jasné, že z něj asi pěkný kus zůstane. "Co s ním?" zamumlala jsem si spíš pro sebe. To by mě mohlo táhnout to do Ragaru. Na co? Stejně to nikdo neocení. Na druhou stranu mi přišla škoda tady zbytek kořisti nechávat jen tak ležet pro kdejakou havěť. Byl to přece náš úlovek.

Helou,
tak... já přicházím s pokorným prosíkem o již 4. charakter. Už tomu brzo budou dva roky, co tu s Cynthií straším. Za tu dobu jsem neměla žádný větší výpadek, vyskytuji se tu skoro každý den, Gall je pro mě útěkem z reality a neplánuju nikam v dohledné době mizet. Myslím, že aktivní jsem dostatečně za všechny chary (se Stínem, kterého jsem dostala v posledním konkurzu, mám nahráno skoro 300 postů) a doufám, že moje hra je aspoň přijatelně kvalitní - nebo přinejmenším, že se to, co zmatlám, dá číst :D Snažím se účastnit herních i neherních akcí a ani další vlk by mi určitě nestál jen tak někde zapomenutý v koutě.
Co se týče dalšího charu, už ho mám promyšlený a skoro i sepsaný - ráda bych se s ním přifařila do rodiny jisté zdejší tety, které ovšem k oficiálnosti této role zoufale schází synoveček :D Je to postava, za jakou už jsem delší dobu chtěla zkusit hrát a byla bych moc ráda, kdybych tu možnost dostala.

Děkuji za zvážení a přeji všem mnoho štěstí

Zvíře bylo mrtvé. A my máme štěstí, že nejsme taky, pomyslela jsem si hořce. Sheya přikývla, že je v pořádku, i když vypadala poněkud ztuhle. Byl to ošklivý pád, který mohl dopadnout vážně špatně, ale s trochou štěstí jsme z toho vyklouzly. Mě sice v rameni pulsovala otravná bolest, ale to nemělo s jelenovým tvrdým přistáním nic společného. Zrak i myšlenky mi nevyhnutelně zabloudily ke tmavé, která stála opodál, jako by právě spatřila ducha. Přimhouřila jsem oči. Co to je s tou vlčicí? Můj hlas ji vytrhl z toho divného transu, ovšem asi ne natolik, abych se dočkala odpovědi - jen jí naprázdno klapla tlama jako rybě, co se nedopatřením dostala na souš. Místo toho došla k nám a vyhrkla, zda jsme v pořádku. "Jsme," zabručela jsem. "Ale málem jsme nebyly," dodala jsem s vyčítavým podtónem. Sheya měla vlastní stížnosti, které také hned přednesla. Blátivky vyhlížela otřeseně, ale já byla i tak trochu naštvaná. Byl vážně takový problém říct, o co tady jde?
Sheya se blátivky zeptala, jestli je v pořádku, což vyznívalo rozhodně mnohem slušněji, než otázka, kterou jsem měla na jazyku já. Spolkla jsem ji tedy a raději se obrátila k jelenovi. Ostatně, hlavní bylo, že byl skolen. "Neřekla bych," odvětila jsem ohledně Sheyiných obav a zabořila tesáky do jelenova břicha. "A když jo, aspoň lépe zapadneme mezi zdejší běžnou populaci." Urvala jsem si kus masa a užívala si pocit, jaký to ve mně vyvolalo. Očima jsem zabloudila k Blátivce. Kdybych chtěla být vážně svině, mohla jsem se jí kvůli té chybě postavit a odehnat ji, ale... to jsem nechtěla. Masa i místa tu bylo dost pro všechny. Kromě toho mi v hlavě bleskla vzpomínka na loňský zimní lov a na to, jak to pro mě dopadlo. To bych nikomu nepřála. Sklopila jsem tedy od vlčice pomalu pohled k jelenovi a věnovala se radši svému prázdnému žaludku,

Sheya vlála na jelenovi jako nějaká živá šála a já se hrozila, kdy při nějakém prudším pohybu zvířete sletí přímo pod kopyta. To mohl taky být její konec. Nehodlala jsem to dopustit. Vrhla jsem se jelenovi po krku a držela. Nebyla jsem ale taková těžká váha, abych ho sama stáhla k zemi. Krvácel teď už celkem dost, ale pořád v sobě našel dost vůle k běhu. Ještě nebylo vyhráno. Potřebovala jsem pomoc Blátivky, ale nikde jsem ji neviděla... Sakra, tak dělej, pomoz nám, vzývala jsem ji v duchu, v čelistech už pomalu křeč, ale místo toho, aby se objevila vlčice a přispěla svou silou k strhnutí jelena na zem, zvíře se náhle zdánlivě samo od sebe zřítilo k zemi. Dost drsným způsobem. Jen tak tak jsem se stačila pustit a uskočit, abych neskončila zavalená a rozmačkaná pod mohutným tělem. Hned jsem se ale vrátila - Sheya už byla u jelenova krku, který byl teď už vážně znatelně potrhaný. Přispěla jsem ještě svou trochou a svírala zvířeti tesáky hrdlo, dokud se divoké kopance nohou nezklidnily a jelen naposledy nevydechl. Teprve pak jsem ho pustila a odstoupila od něj. Prudce jsem oddechovala, váhu přeneseou nepatrně více na zdravou nohu.
"V pohodě?" ujistila jsem se nejprve o tom, že se Sheye nic nestalo, než jsem přelétla pohledem okolí, abych zjistila, kde skončila Blátivka a proč se k nám nepřidala. Postávala opodál. "Co se stalo?" houkla jsem na ni. Nakopl ji snad? Proč vycouvala v rozhodující chvíli? Kdyby jelen nenaběhl na nějakou zamrzlou louži, mohlo to celé dopadnout dost blbě. Doufala jsem, že pro to existuje nějaké rozumné vysvětlení a ne jen to, že tmavá nakonec ztratila nervy.

Jakmile jsme vyběhly za jelenem, čas jako by začal běžet zcela změněným tempem. Při lovu to tak bylo pokaždé. Zdálo se mi, že trvá celé hodiny a zároveň jen pár vteřin. Nezáleželo na tom. Důležité bylo dostat na zem to obrovské zvíře a nepřijít přitom k úhoně. Záviselo to na spolupráci nás všech. S Sheyou, která se držela dost statečně, jsme nahnaly jelena do míst, kde se skrývala Blátivka a čekala. Tak se ukaž, blesklo mi hlavou. Lovit s někým cizím byl vždycky risk. Tmavá se ale zdála, jako že není úplně mimo, když jsme to plánovaly, tak snad... Vyběhla z úkrytu a hned se vrhla na jelení krk. Na chvíli se mi zdálo, že uspěje, avšak sklouzla. Z jelenova krku se teď sice řinula krev, ale pořád to nestačilo.
Plánovala jsem to teď zkusit já, jenže Sheya mě předběhla. Vytřeštila jsem oči, když se náhle octla na hřbetě vyděšeného a momentálně už taky asi dost vzteklého zvířete a vlála tam jako na nějaké lesní verzi rodea. Nějak jsem se v té chvíli nedokázala rozhodnout, jestli to byl velice odvážný či velice stupidní krok, případně kombinace obojího, a nemohla jsem nad tím zrovna moc dumat, protože jsme se blížili ke skupině stromů, rameno mě začínalo bolet a bylo čím dál více jasné, že pokud to nevyřídíme rychle, skončí to debaklem. Proto jsem místo zbytečných úvah přidala a vrhla se po jelením krku. Tlamu mi zaplnila krev. Trefila jsem se? Zdálo se mi, že jelen zakolísal. Dělej, Blátivko, vzývala jsem v duchu cizinku. Když se teď přidá i ona, zvíře by mohlo jít k zemi.

Děkuji moc za parádní akci, sešly se opravdu krásné výtvory
A prosím si za dva obrázky o 80 drahokamů + 10 křišťálů

Prosím o tyto lístky:
Cynthia 13.-14.2. 2 lístky za posty + 4 lístky za rozcestníkové kreslení
Stín 13.-14.2. 4 lístky

A chtěla bych z Cynthiiných lístků věnovat lístky těmto vlkům - celkem 20 lístků:
Sheya, Therion, Bianca, Launee, Nemesis, Alastor, Evelyn, Rez, Baghý, Sionn, Kessel, Wizku, Pippa, Tasa, Norox, Lindasa, Aki, Zarraya, Sunstorm, Tayne

Atmosféra nebyla zrovna nejpřátelštější a nejsluníčkovatější, ale na tom ve výsledku moc nesešlo. Bylo mi celkem u zadele, co si o nás Blátivka myslí. Dokud nabídne své síly k lovu s námi, nezáleželo na tom. Vyložila jsem svůj nepříliš komplikovaný plán, se kterým se Blátivka nakonec rozhodla souhlasit, přičemž k němu přidala pár vlastních, celkem trefných, poznámek. "Fajn," přikývla jsem, jako že je ve všem jasno a pak jsem už jen hleděla, jak se vzdaluje na svoje stanoviště.
Obrátila jsem se k Sheye. "Asi to tak bude nejlepší. Musíme ho hlavně udržet ve správném směru, aby se dostal támhle kolegyni pěkně do rány. Jdi mu po nohách a po břiše. A... no, nenech se zmrzačit. Prosím," dodala jsem ještě a krátce se zazubila, aby bylo jasné, že to nemyslím zas tak smrtelně vážně... i když bych samozřejmě ocenila, kdyby Sheya zůstala v jednom celém kuse. Přišlo mi, že už uplynula dost dlouhá doba na to, aby měla Blátivka čas se připravit. "Tak můžem?" ohlédla jsem se rychle na Sheyu a pak jsem vyrazila z úkrytu po jelenovi. Zvíře bylo viditelně dezorientované, ale predátora ještě poznalo. Jelen se pustil na útek. Nebyl tak rychlý, jako bývali zdraví jedinci, ale nepochybně prchal. Hodlal se sice stočit vlevo, ale rychlým kousancem jsem ho usměrnila. Držela jsem se mu spíše po boku, než za ním, a uštědřila mu pár ran na břiše a na nohou, což ho zpomalilo, ovšem prozatím nic smrtelného. Jelen se ale bránil. Jednou mi kopyto provištělo těsně kolem boku, až jsem cítila, jak mi pročíslo srst. Po očku jsem kontrolovala, jak je na tom Sheya a čekala jsem, až se k nám přidá Blátivka, abychom mohly zahájit pořádný útok.

Vypadalo to, že si to vlčice Blátivé břicho - zkráceně Blátivka - přebírala v hlavě. Mlčela dost dlouho, až jsem si říkala, že nás s tím nakonec pošle do háje a my se budeme muset pokusit o lov ve dvou. Neuniklo mi, jak se zadívala na Sheyu. Nepotřebovala jsem ani umět číst myšlenky, aby mi bylo jasné, co si asi tak myslí. Myslí, že je Sheya nějaký neschopný ucho. Mírně jsem se zamračila. Neměla nejmenší ponětí o tom, co má dcera všechno dokáže! Samozřejmě. Neměla velké zkušenosti, ale... notak! Někde se přece musela učit. A v Ragaru to moc nešlo, takže se zkrátka musela zaučovat v divočině mimo smečku. "Samozřejmě, že zvládneme," opáčila jsem suverénně s mírným podtónem chladu, když se Blátivka konečně vyjádřila. Samozřejmě mě štvalo, že o Sheye pochybuje. Měla jsem potřebu ji bránit, ale mladá vlčice to dokázala i sama. Koutky mi zacukaly, když se ozvala s tím, že jednoho narušenýho jelena zvládnem. Obrátila jsem se k ní: "Všechny dohromady budeme mít větší šanci... pokud dokážem spolupracovat." Nato jsem pohlédla zpět na zlatookou: "Žádné pochybnosti nejsou na místě." Když se něco moc po*ere, vždycky se můžu vytasit s těma šlahounama. Buďto na jelena, nebo tady na madam. Nebyla jsem tady ostatně abych si dělala kámošky, ale proto, aby naše žaludky nezely prázdnotou.
Jelen nadále pokračoval ve svém zblblém tanci. Bude lepší začít co nejdřív a mít to z krku, než se vzpamatuje a vzpomene si, že umí kopat a utíkat. "Tak se do toho dáme, než se vzpamatuje, ne?" navrhla jsem. "Viděla bych to tak, že my dvě půjdeme z jedné strany," kývla jsem k Sheye, kterou jsem chtěla mít u sebe pro případ, že se něco podělá a taky abych jí mohla dávat dodatečné instrukce, "a ty z druhé," pohlédla jsem pro změnu na Blátivku. "A nejlépe ho strhnout, než nám zaběhne do rokle nebo někam mezi stromy," dodala jsem a vyčkávala, jak se k tomu vyjádří obě mé spolulovkyně.

Zvažovala jsem naše šance. Nemohla jsem říct, že bychom byly ta nejlepší dvojka lovců. Sheya neměla tolik zkušeností a já zase měla to rameno. Kdybychom byly dvě zkušené lovkyně v plné síle - kruciš, i kdyby to byla jen jedna z nás - pak bych nám asi věřila víc. Takhle jsem ale váhala. Jelen vypadal nabouraně, jako by byl zfetovaný nebo co, ale to neznamenalo, že jeden úder jeho kopyta nemůže vlka poslat na onen svět. Táta by mohl vyprávět o kopytech. Teda mohl by. Kdyby to přežil. Z myšlenek mě vytrhla Sheya. Vskutku, někdo se objevil v dohledu. To by bylo, kdyby taková snadná kořist nepřilákala další vlky. Tohle ale nebyla smečka na lovu - byla to jen jedna vlčice. "Třeba by se k nám přidala?" pronesla jsem s nadějí, ačkoliv mi má povaha velela nebýt příliš optimistická. Mohla to být průzkumnice nějaké smečky a chtít jelena pro ně. Nebo mohla mít pár kámošů schovaných někde okolo. Hladový žaludek mě ale nabádal, abychom alespoň zjistily situaci. "Pojď, zjistíme, co je zač," kývla jsem Sheye a pomalu, v dostatečné vzdálenosti od jelena, jsem se začala blížit k tmavé siluetě.
"Zdravím," pronesla jsem k vlčici tónem veskrze neutrálním, když jsme byly dost blízko, a změřila jsem si ji pohledem. Nebyla mi povědomá, ale co já vím... začínala jsem se ve svých známostech ztrácet. "Na lovu?" prohodila jsem. "Možná bychom mohly spojit síly," rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše. Uvidíme, co z cizinky vypadne.

//řeka Mahtaë přes Úzkou rokli

Vykročily jsme víceméně náhodným směrem. Došlo mi, že se tak trochu vracíme podobnou cestou, kterou jsme vyšly, ale co na tom záleželo. Louka jako louka, les jako les... Některé měly svoje zvláštnosti, ale většina si byla v zásadě dost podobná. Přemýšlela jsem, jakou šanci máme, že narazíme na Ilenii nebo na něco k snědku. Na obojí mi přišla dost malá. Navíc jestli se nám Ilenie bude vyhýbat... Proč by to dělala? Snad si nemyslí, že už ji nemám ráda? Nebo že by ona už neměla ráda mě? Kvůli jedný hádce? Pitomý, debilní hádce... Nepatrně jsem svěsila uši. Bylo jasné, že ji musíme najít a promluvit si, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Případně aby se nedorozumění vysvětlila - k nějakému už asi totiž došlo. Dáme Ragaru šanci do léta. Musím to říct Falionovi, aby se na to připravil - a Ilenii, aby k tomu taky řekla svoje. Třeba nebude chtít ani to. Kdyby existovala možnost, jak splnit přání nás všech. Já se Sheyou jsme Ragar opouštět nechtěly, Ilenie ano. Nedokázala jsem si ale představit, že bychom mohly být rodina a přitom každý žít někde jinde. Měly bychom držet spolu.
"Asi ano," přikývla jsem, když Sheya podotkla, že bychom pak měly zamířit zpátky. "Ale nejdřív něco na zub." Jak jsem to dořekla, do čenichu mne udeřil pach zvířete. Zarazila jsem se. "Cítíš to?" Pomalu, přikrčeně jsem ušla pár dalších metrů, až jsem spatřila jelena. Byl pěkný kus před námi, ale výhled na něj byl dost dobrý. "Je nějakej retardovanej," poznamenala jsem polohlasně, když jsem viděla, jak se jelen motá sem a tam v bezcílných kruzích. Snadná kořist... ale ne zase tak snadná. "Hm. Hodil by se nám ještě někdo na pomoc. Ve dvou si nejsem jistá, jestli bychom ho zvládly." Uvědomovala jsem si to prázdné místo po svém boku. Kdyby tu tak byla Ilenie... jenže nebyla. Takže co teď? Čekat na zázrak? Risknout to ve dvou?

//loterie 33
//Zrcadlové jeskyně

Vyškrábala jsem se na denní světlo. Slunce se totiž už pomalu hrabalo nad obzor a naštěstí s novým dnem přišlo i poněkud klidnější počasí. Trochu se oteplilo, ačkoliv to v těchhle mrazech zas tak moc neznamenalo, ale hlavně přestal ten šílený blizzard. Sice byl tedy všude nafoukaný sníh, ale aspoň se tady dalo nějak existovat. To bylo rozhodně bezva, protože do té jeskyně by mě nikdo zpátky nedostal. Za mnou už se drápala Sheya. Naštěstí se nezdálo, že by ji mělo v poslední chvíli omotat nějaké chapadlo a stáhnout ji nazpět, nebo že by ji spolkl ten had, který se mi vytvořil v představách. Možná ta jeskyně nakonec přece jen byla bezpečná - ale kdo by to riskoval? Prostě jsme to zabalily a bylo to to jediné rozumné rozhodnutí. Tečka.
"Kam teď?" zopakovala jsem po Sheye zadumaně otázku a přešla k řece, na které byla krusta ledu. Onu žízeň, kterou jsem předtím neměla, ale teď už mi nějak vyschlo v krku, jsem tedy aspoň částečně zahnala žraním sněhu. "Měly bychom se poohlédnout po Ilenii. Snad už nezuří... A taky by to možná chtělo něco k jídlu." V biřše mi už začínalo kručet, ale bylo zřejmé, že se tady moc kořisti nenajde - teď, uprostřed mrazů a zimy. Jako každý rok nastávalo hladové období. "Tak to vezmem třeba tudy," zvolila jsem směr a vykročila. Byl to směr dobrý jako každý jiný - stejně jsem neměla ponětí, kde začít s hledáním jak partnerky, tak oběda.

//Stepní pláň přes Úzkou rokli

//loterie 32

Čím déle jsme tak seděly v jeskyni, tmavé díře pod zemí, kde se každý zvuk navracel stonásobnou ozvěnou, tím nervózněji jsem se cítila. Vlastně jsem asi vyděsila sama sebe tím, jak jsem se rozkecala o nekonečné spleti chodeb... Z upřímné snahy uklidnit nás obě se stal nástroj naprosto opačného účinku. Z vědeckých a naprosto žádných jiných důvodů jsem měla v plánu vypadnout tak rychle, jak jen nám to počasí dovolí. Noc postupovala a vítr pořád kvílel venku jako divý, ale doufala jsem, že s příchodem rána se uklidní. Přece nemohlo takhle fučet další den! Všichni by pomřeli hladem a žízní zakopaní v norách a jeskyních... Měly jsme radši zůstat v tom stromě. Ve tmě, která se rozkládala tam v chodbě, mohlo číhat cokoliv. Skoro se mi zdálo, že tam vidím cosi se pohybovat. Představovala jsem si proti vlastní vůli obrovského černého hada, který se plazí chodbami a právě teď upírá svoje žluté plazí oči na - "Co to bylo?" cukla jsem sebou, když se ozvalo sypání hlíny a kamínků. Pokusila jsem se o bezstarostný, ledabylý tón, ale vyznělo to mnohem vyděšeněji, než jsem plánovala. Sheya v tom měla jasno. "Jasně, myslím, že to je dokonalý nápad," odpověděla jsem přehnaně klidným hlasem. "Taky už umírám žízní! A věda... věda nepočká," plácala jsem dál, zatímco už jsem se štrachala chodbou z jeskyně zase ven. Ne, že by to šlo zrovna nejlépe, ale pocit, že ať už tam ve tmě číhá cokoliv, mám to teď v zádech, mi dodal dost síly na to zadrápnout se do kluzkého povrchu a vytáhnout se do větrné noci. Tam jsem se obrátila a čekala, zda Sheya nebude potřebovat pomoc... případně abych ji mohla vyrvat ze spárů nějakého monstra.

//Mahtaë