Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sheya se nakonec odhodlala dál do řeky po nejisté stezce z kamení. Upřímně jsem celkem trnula při každém kroku, který udělala po kluzkém povrchu. Ty kameny byly zrádné a divoká řeka ještě víc. A i když jsem si namlouvala, že bych Sheyu jistě chytla v případě potřeby - teď, když jsem dokázala ovládat zemi, by bylo hned několik možností, jak to udělat - jaksi jsem necítila velkou touhu to zkoušet. Protože co kdyby se to nepovedlo? Co kdyby mi proklouzla a pak... Ani na to nemysli, napomenula jsem se. Nepotřebovala jsem katastrofické scénáře.
Písková vlčice se ale probojovávala dál a dál, statečně, navzdory viditelnému strachu. Nakonec i ona stanula na druhém břehu. Sice vyhlížela dost otřeseně, ale v pořádku. "No vidíš! Bezvadný!" zazubila jsem se povzbudivě a párkrát švihla oháňkou. Byla jsem hrdá, že se Sheya natolik překonala. Řekám a vodě obecně se tady jeden prostě nevyhnul. Sheya ale měla hlavně napilno být odtud už pryč, s čímž jsem mohla jen souhlasit: "Jasný. Mizíme." Ale kam...? Povzdechla jsem si a následovala směr, který zvolila Sheya. Ilenie mohla být v tuhle chvíli už naprosto kdekoliv. Kdoví, jak dlouho se budeme nahánět po Galliree... a kdoví, jestli se Ilenie vůbec bude chtít nechat najít. Třeba to už se mnou... s námi... vzdala. Nadobro. Aby měla svou svobodu, po které toužila. Možná jí byla milejší, než rodina. Nechtělo se mi tomu věřit, ale... co když?

//Náhorní plošina přes Velké houští

Stanula jsem na druhém břehu řeky celá a v pořádku, ačkoliv s mírně zmáčeným kožichem. Bylo to nebezpečné, ale proveditelné. Otřásla jsem si z kožichu vodu a obrátila se na Sheyu, která... pořád ještě stála na břehu. Viděla jsem, že váhá. Třásla se jí kolena. Věděla jsem o jejím strachu z vody a přesto jsem ji vlekla sem, k rozbouřené řece... Možná jsem po ní chtěla moc? Zvládne to. Překoná to. Je statečná. Nemohla jsem ji bránit před světem. Ani před strachem, který s sebou život na tom světě přináší. Jasně, bylo by asi milosrdné se vrátit na druhou stranu a říct, že tedy půjdeme jinudy, ale to by ve výsledku nepřineslo nic dobrého. Kromě chvíle okamžité úlevy. Bylo naivní si myslet, že se Sheya v podobné situaci už nikdy neocitne. Čím víckrát se svému strachu postaví, tím snazší to pro ni časem bude.
"Neboj se, Sheyo!" houkla jsem, abych přehlušila hukot vody. "To zvládneš! Snaž se soustředit co nejvíc na ty kameny, ne na vodu," pokoušela jsem se jí poradit a napjatě sledovala, jak se roztřeseně škrábe na první kámen. Dokázala bych ji nějak zachytit, kdyby ji proud strhl? Jo. Dokázala, pomyslela jsem si rozhodně. Podruhé už by mi ji řeka nevzala. Když se to stalo minulé jaro... no, bylo to hrozné. Bylo štěstí, že to nakonec nedopadlo zle. A dluh u Meinera jsem měla do teď... Zatím si ho nepřišel vybrat. Stála jsem tam a sledovala, jak si Sheya povede. To dáš, pobídla jsem ji v duchu, protože jsem netušila, jeslti přes hukot řeky vůbec slyšela aspoň půlku z toho, co jsem jí říkala. Povzbuzovala jsem ji aspoň pohledem. Věřila jsem, že to zvládne.

//Úzká rokle

Sheya se trochu obávala, že jelena pak už nenajdeme. Ta možnost tady určitě byla, ale doufala jsem, že až na to dojde, tak to nějak zvládnem. "To snad bude v pohodě," zabručela jsem a vrhla poslední pohled na hromadu klacků a roští, která zakrývala jelena, abych si co nejlépe vtiskla do paměti, jak vypadá její okolí. Pak jsme se vydaly na cestu. Na jih... za dobrodružstvím. "Jo, za dobrodružstvím!" pronesla jsem a pokusila se o rozjařený tón, ačkoliv jsem v duchu doufala, že dobrodružství by se nám mohla projednou vyhnout. Nebo aspoň ta nepříjemná. Proč někdy nemohla být dobrodružství třeba ve stylu "přiletí pidiskřítek, co ti přikáže spát v pelechu z měkkého mechu a když se probudíš, budeš mít před čumákem nalovenou hostinu o pěti chodech"? Ne. Vždycky to musel být nějaký masakr o život.
Kráčely jsme tedy vstříc čemukoliv, co nás čekalo, ale brzy se nám do cesty postavila řeka. Byla teď zjara dost divoká, ačkoliv v tomhle místě to ještě nebylo tak zlé, jako jinde. Přesto jsem se zastavila a pohlédla na Sheyu. "To zvládnem, ne?" pronesla jsem rozhodně - viděla jsem před námi cestu z mokrých kamenů. Jen ji překonat. Jenže jsem taky věděla o Sheyině strachu z vody... a že tohle by pro ni mohla být dost krutá zkouška. Nebyla jsem si ale jistá, že mám dost sil na další most. Obzvlášť, když tady byla řeka tak široká. "Jsme přece drsný vlčice," prohlásila jsem nakonec a skočila na první kámen. "Za mnou!" Byl kluzký, ale udržet se na něm dalo. Pečlivě jsem vyměřila skok na další. A pak na další... jenže ten už nevyšel zas tak dobře. Zadní tlapy mi skončily ve vodě a já se jen s obtížemi vyškrábala na balvan, než mě proud strhl. To by asi byla jiná pohádka. Naštěstí jsem to ustála a otráveně se otřepala. Vrhla jsem pohled na Sheyu, jak si vede, a přeskákala jsem posledních pár kamenů bez větších obtíží. Na druhém břehu jsem se zastavila a vyčkávala, připravená zasáhnout, kdyby Sheya skončila v průšvihu.

Možná to nebyla ta nejlepší skrýš na světě, ale rozhodně byla nejlepší v okolí těch několika metrů, které jsem byla ochotná jelena ještě táhnout. Nebylo tedy zaručeno, že nám kořist nevyfouknou cizí vlci nebo mrchožrouti, ale to byl risk, co jsem byla ochotná podstoupit. Stáhly jsme s Sheyou jelena do jámy, přičemž jsem to byla připravena prohlásit za hotovou věc - Sheya ale ještě dostala na kousek chuť. Byl fakt, že mi taky trochu vyhládlo. A malou pauzu bych více než uvítala. "Tak fajn," souhlasila jsem a utrhla si svůj díl. Čím míň tady toho necháme, tím líp... aspoň by si případní zloději nepřišli zas na tak velkou kořist.
Pomalu jsem si zaplnila žaludek jelením masem a dopřála odpočinek tělu, obzvláště pak bolavému rameni, kterému se tyhle šaškárny vůbec nelíbily. Pořád mě fakt, že mám jednu nohu nejspíš natrvalo v háji, otravoval. Ale nejspíš jsem se s tím musela smířit. Když to nedokázal opravit Život, pak už nejspíš nikdo. Sheya byla s jídlem hotová o něco dříve a začala stahovat na kupku roští a klacky. Rychle jsem dojedla a připojila se k ní. Brzy jsme toho měly celkem dost. "To by mohlo stačit, ne?" broukla jsem a začala postrkovat hromádku směrem k jámě s jelenem, který brzy skončil zasypaný. Zhodnotila jsem náš výtvor kritickým okem. "Není to tak zlý, když přihlédneme k okolnostem," usoudila jsem nakonec. Když tu někdo bude čenichat, nepochybně jelena najde, ale jinak by to mělo být v pohodě. "Tak... na jih tedy?" prohodila jsem a pomalu vykročila. Pořád ještě jsem netušila, kde Ilenii hledat... ale někde se začít muselo.

//Mahtae jih

Zvláštní, co všechno vydrží vlčí tělo, když je jeden dostatečně paličatý. Když jsme se vyškrábaly na vrchol kopce, v plicích mě pálilo, v krku škrábalo a levé rameno se nejspíš zoufale toužilo oddělit od zbytku těla, ovšem... byla jsem stále naživu. A stejně tak i Sheya, která tou túrou vypadala rovněž dosti zmoženě. Tahat zvěř do kopců je prostě neskutečný opruz - i po rovině je to o nervy, natož když gravitace pracuje proti vám ještě větší silou, než obvykle. Ještě, že si Ragar zabral pro sebe i ten les a stačilo prostě házet kořist do jeskyně, která byla rozhodně přístupnější, než převis v horách.
Ovšem každý kopec má svůj vrchol. Stejně tak, jako moje trpělivost. Při představě, že bych měla tu mršinu táhnout až někam k moři se mě zmocňovala touha jít si skočit z nejbližší skály. Ten jelen prostě zůstane někde tady. Tečka. Možná jsme měly dát té Kaye větší kus, pak by to aspoň nebyl náš problém, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Místo toho jsem po vzoru Sheyi začala poněkud kulhavě procházet okolí a hledat vhodné místo na skrýš. Kdyby to byl nějaký zajíc, nebyl by problém ho zahrabat, ale i když z jelena značná část chyběla, musely bychom i tak hloubit jámu až kdoví kam. "A hele," pronesla jsem náhle. Došla jsem totiž na okraj příkré stráně, pod kterou zela velká prohloubenina. "Sem ho můžem strčit! Nahážem na něj nějaký větvě a blbosti a budem doufat, že o něj někdo náhodou nezakopne," přednesla jsem svůj nepříliš rafinovaný plán. Nechtělo se mi ale vymýšlet nic složitého - chtěla jsem to mít z krku a jít hledat Ilenii. Zamířila jsem zpět k jelenovi a otočila se na Sheyu, zda mi ho půjde pomoct stáhnout do oné příhodné díry.

//I já moc děkuji za akci a gratuluji všem <3

//Dlouhá řeka

"Jo, to už je klasika. Vždycky je všechno načasovaný úplně tím nejblbějším způsobem," zabručela jsem. Taky jsem nechápala, proč to takhle na světě muselo fungovat, ale takový už holt nejspíš byl řád věcí na světě. Na mou otrávenou poznámku ohledně jelena mě Sheya začala přesvědčovat, že by to nebyl nejlepší nápad. "Však já vím," povzdechla jsem si. Nemyslela jsem to tak úplně vážně, i když... jistá část mě by to ráda udělala. "Jen je to otravný, se s tím zabývat." Byla by to ale škoda jen tak nechat kořist na pospas, když jsme si už daly tu práci s jejím lovem. A taky byla pravda, že Ilenie by kousek žvance třeba ocenila. Kdoví, kde se toulala a jestli vůbec měla šanci si něco ulovit. "Jo, vytáhnem ho od řeky, jinak ho za chvíli odnese voda a budem nahraný." Ovšem táhnout jelena až k moři... nohy a záda mi umíraly, jen jsem tu myšlenku zformulovala v hlavě. "Hm... to je pěkná dálka, ale kdyby se nenašlo nic lepšího, asi by to taky šlo," uznala jsem nakonec. Byl fakt, že by nám ho tam asi nikdo nesebral - nikdo totiž nebyl natolik prdlej, aby tam jelena nebo cokoliv jiného k jídlu hledal. Aspoň jsem si to myslela.
Každá cesta ale začínala prvním krokem a tím momentálně bylo vytáhnout naši část jelena z rokle. Do kopce se šlo těžko a na mokrém sněhu podkluzovaly tlapy. Cesta to byla strastiplná, co si budeme povídat. Nakonec se ale svah jakž takž narovnal a já se zastavila. Rozhodně jsem potřebovala popadnout dech. "Fujtajksl," prskla jsem a zahleděla se dolů ze srázu, který jsme právě zdolaly. Řeka dole se vinula jako stužka... ačkoliv nyní o dost divočejší, než byla třeba včera. "Třeba by stačilo nechat ho někde tady... tady je to snad dost vysoko," zauvažovala jsem. V okolí ovšem byly ještě další řeky, které se mohly v brzkých dnech vylít z břehů. Jenže najít místo, kde náš úlovek bude v bezpečí před živly i před zloději bylo asi nemožné. Kdybychom ho chtěly táhnout dál, stejně bychom s ním musely překonat další řeku a já dost pochybovala, že dokážu vytvořit ještě jeden most.

//I já se loučím... ačkoliv si Cynthia neodpustila během svého působení zde pořádnou dávku keců na účet Ragaru i jeho obyvatel, bude jí chybět a stejně tak i mě :c Děkuji za všechno <3

//editFal: Moc děkuji, Cynth.

Sheya uznala, že vydat se na jih bude asi nejrozumnější. Dávalo to největší smysl - Ilenie určitě chtěla prostě vypadnout. A pak tu byl ještě jeden důvod, který mluvil pro jih, a sice ten, že tam bylo míň krkolomných kopců. Nesměla jsem totiž zapomínat na to, že s sebou máme značnou část jelena. "Tak jo. To je stejně dobrý směr, jako každý jiný," pokrčila jsem rameny. Těžko někoho hledat v širém světě. Obzvlášť, když je tu šance, že se ten někdo ani nechce nechat najít. Sice mě ta myšlenka zabolela, ale musela jsem si přiznat, že to tak být zkrátka může. Třeba nás Ilenie už ani nechtěla vidět... i když, kvůli takové prkotině... Zavrtěla jsem hlavou. Pro ni to nebyla prkotina, to už teď bylo jasné. Bylo třeba to probrat znova a pokud možno s chladnou hlavou. Což ovšem nebylo tak snadné, když jsme obě - a vlastně všechny tři - byly horkokrevné až skoro hanba.
Sheya si odpočinout nechtěla. Tajně jsem doufala, že chtít bude, ale co už se dalo dělat. "Ne," zavrtěla jsem hlavou a vstala. "Vždy připravena," zazubila jsem se. Sice jsem začínala být unavená a poněkud rozbolavělá, ale nebyla jsem přece žádný máslo. Dokážu toho jelena táhnout ještě kus cesty, než padnu. "Nejradši bych tu zdechlinu švihla někde do křoví," zabručela jsem, když jsem se blížila k jelenovi. Co jsme s ním vůbec plánovaly dělat? Do hor jsme ho nebraly, evidentně. "Třeba by ho šlo schovat," nadhodila jsem a chytla jelení nohu do tlamy. Schovat možná, ale ne tady. Ještě by ho vzala řeka. Najde se lepší místo.

//Úzká rokle

Blátivka už nic nenamítala, nic neprotestovala, zkrátka a dobře, chovala se rozumně. To se mi zamlouvala. Vlastně ta cizinka nakonec nebyla tak špatná - kromě té chvíle při lovu, kdy upadla do jakéhosi transu nebo co. To jsem pořád ještě nechápala, ale už jsem to nehodlala vytahovat. Co bylo, bylo. Teď jsme měly jiné starosti. Kupříkladu dělení jelena, kterého se ujala Blátivka, která se někdy v mezičase stačila na Sheyinu výzvu představit jako Kaya. Pokývla jsem. "Cynthia," utrousila jsem tak nějak na půl úst vlastní jméno, když se pak představila i Sheya. To už ale jelen povolil, Blátivka - Kaya skončila se svou částí a my dvě zase se svojí. A pak už nám vlčice ukázala záda. "Tak čus," houkla jsem za ní, ale ona už asi hleděla, aby byla co nejdřív co nejdál a za chvíli nám zmizela z dohledu i se svou částí jelena.
Úlevně jsem si na chvíli kecla do měknoucího sněhu a nadechla se vzduchu, který podezřele zaváněl jarem. "Teď...momentálně nejdůležitější bude určitě najít Ilenii." Rozhodla jsem se, že bez setkání s ní se zpátky do hor nevracím. Bylo mi jasné, že tam Ilenie nebude chtít jít a nehodlala jsem ji k tomu ani nutit, jen... jsem ji chtěla aspoň vidět. Vysvětlit jí, jak se věci mají. A taky jestli souhlasí s naším rozhodnutím, že pokud se věci brzy nezmění, odejdeme. Možná by mě Falion mohl srazit zpátky na kappu, kdybych ho poprosila... pak bych neměla tolik práce a Ilenie by nebyla tak vzteklá. A já taky ne. Přikývla jsem, když Sheya podotkla, že jsme to stihly právě včas. Řeka se začínala rozvodňovat, jak sníh postupně tál. "To netuším," povzdechla jsem si. Kam asi šla? Hádám, že chtěla zmizet co nejdál. "Možná šla někam na jih?" nadhodila jsem. Nevěděla jsem nic jasně. Ale byla to asi stejně dobrá šance, jako každá jiná. "Chceš si chvíli vydechnout, než půjdem?" otázala jsem se Sheyi. Mě by chvilka odpočinku rozhodně bodla. Ale ne moc dlouhá chvilka.

"Tady je lepší očekávat od každého cokoliv," utrousila jsem, když se kvůli mé poznámce Blátivka naježila jako dikobraz. Byla tady snad nová? Každej druhej Alík tady kolem sebe chrlil čáry máry do všech stran a ona se bude divit, že někdo s fialovýma očima může ovládat zemi. Osobně mi bylo celkem u zadele, že si nejdřív ověřovala reálnost mostu, bylo to celkem rozumné rozhodnutí, ale nebylo potřeba kvůli tomu prskat. Radši jsem se chopila jelena a spojenými silami nás tří jsme ho dotáhly na druhou stranu. Most to vydržel. Překvápko.
Tiše jsem se uchechtla, když se Blátivka na most ohlédla a zřejmě očekávala, že se zřítí do proudu pod ním. "Asi větší, než by se nám líbilo," zamumlala jsem si pod vousy při poznámce o pravděpodobnosti kolapsu mého výtvoru. Ale vydržel, my přežily a i jelen byl na druhé straně, takže... vlastně dobrý, ne? Až na to, že nás asi čeká ještě pořádný flák cesty s větší částí jelení mršiny. A do kopce. To si ještě budem muset rozmyslet. Nicméně schvalovala jsem Blátivky mentalitu, že s tím chce být hotová co nejdřív, tudíž jsem jí ochotně jelena přidržela, aby si oddělila, co jí patří. Sheya se mezitím zajímala o její jméno. To mě popravdě ani nenapadlo... zafixovala jsem si ji jako Blátivku a to mi stačilo. No, kdo ví, třeba nám i sdělí, s kým jsme vlastně měly tu čest.

Zdálo se, že vznik mostu přes řeku byl překvapením pro Sheyu i pro Blátivku, což byl, upřímně, tak trochu můj záměr. Přece by to nebylo vůbec efektní, kdybych jim to dopředu vykecala, no ne? A když už jsem se kvůli tomu unavovala, ať to stojí alespoň za to. Sheya vypadala mnohem nadšeněji, než Blátivka, která měla zjevně své pochybnosti. To by taky šlo? Jasně, že by to šlo, pcha. Přimhouřila jsem oči a mírně se ušklíbla, když se tmavá potřebovala na vlastní oči přesvědčit, že most není nějaká habaďůra: "No jasně, že je skutečnej - po vymyšleným bychom jelena na druhej břeh asi dost dobře nepřetáhly." I když to byl docela dobrý nápad, jak si někoho pěkně vychutnat. Iluze mostu? Proč mě to nikdy dřív nenapadlo? Bylo to tak jednoduché a zároveň geniální... uložila jsem si to do zadního šuplíku paměti pro pozdější případné využití. Zatřásla jsem hlavou a zamířila se chopit spolu s Sheyou jelena, dokud mostek ještě stojí a taky abychom to už měly rychle za sebou. Začínala jsem být dost unavená a chtěla jsem to prostě mít z krku. Zabrala jsem za zvířecí nohu a společnými silami s Sheyou už se mršina trochu rozpohybovala. Doufala jsem, že se Blátivka už dostala přes své pochyby a taky se chopí práce. Předpokládala jsem, že až bude zvíře na druhé straně, naše cesty se rozejdou. Blátivka si může jít na svoje a my... my už si nějak poradíme. Byl asi tak nejvyšší čas se vydat domů, ovšem... bez Ilenie jsem se vracet nechtěla.

//Stepní pláň přes Úzkou rokli

Mezi Blátivkou a Sheyou to jaksi skřípalo, ne sice nijak zásadně, prozatím, ovšem onen podtón se nedal ignorovat. Nejlepším řešením se zdálo prostě sebrat se a vyrazit, než se nám situace stačí nějak nepříznivě vyhrotit. Blátivka nám sdělila, že její smečka je taky na severu. Víceméně. Zamyslela jsem se - na severu, nebo přibližně na severu, jsem se setkala kromě naší se dvěma dalšími smečkami. A nesměla jsem zapomínat na tu, která k nám posílala vyslance pro mech. No, takže to vlastně mohlo být prakticky kdekoliv. Jak kdyby to nebylo jedno, usoudila jsem nakonec, čapla jelena za nohu a s pomocí dvou dalších tahounek jsme mrtvolu zvířete začaly přemisťovat k řece. Terén, co si budem povídat, nebyl tak úplně příznivý. Táhnout jelena do rokle by byl pořádnej opruz i v případě, že by všude nebylo nakydáno sněhu po břicho. Což tady nakydáno bylo. To znamenalo dvojitej opruz.
Ale řeka se před námi nakonec objevila a s ní přišla i Sheyina otázka. Jak dostat kořist na druhou stranu? "Jednoduše," opáčila jsem, když jsem pustila jelena a postavila se ke břehu. Teda doufám, že jednoduše. Popravdě... když na to přišlo, zas tak jistá jsem si svou schopností vytvořit most ze země a kořenů nebyla. Byla to trochu jinačí liga, než šlahouny. Ale co na tom mohlo být? Přivřela jsem soustředěně oči a nechala před námi zvolna vyrůst přechod přes řeku z kořenů a hlíny. Byl krásný? Ne. Vypadal, že nás udrží? No... možná. Nejspíš. Snad. Bylo to víc vyčerpávající, než by se mi líbilo? Rozhodně. Ale to jsem taky nechtěla, aby Blátivka věděla, tudíž jsem se navzdory zvláštní lehkosti v hlavě obrátila ke svým společnicím a čekala, zda nepřijdou nějaké námitky. Teda... hlavně od Blátivky.

Děkuju mnohokrát za všechnu práci, kterou jste pro Gall za ta léta odvedly, moc si jí vážím a myslím, že to platí pro většinu z nás tady, ačkoliv to třeba není vždycky vidět. Přeju hodně štěstí v osobním životě, mějte se krásně <3

Naštěstí to vypadalo, že si Blátivka nehodlá dělat nároky na celý zbytek jelena. Aspoň prozatím. Pořád v tom mohla být nějaká bouda, ale do toho jsem neviděla, takže jsem se velkoryse rozhodla prozatím předpokládat, že se nás vlčice nesnaží odrbat - případnou druhou možnost budem řešit, kdyby na ni došlo. Sheye se to ale celé tak úplně nezamlouvalo, načež navrhla, že bychom my měly dostat větší část jelena. Pravda, taky jsme přitom málem zařvaly, zatímco Blátivka si prožívala existenčí krizi. Souhlasně jsem Sheye pokývla a upřela k tmavé vlčici pohled plný očekávání. Hádala jsem, že nadšená z toho asi nebude, ale jestli má v hlavě kouska rozumu - což se zatím jevilo, jako že má - nějak to snad překousne.
K mému mírnému překvapení i Blátivka pronesla, že řeka je naprosto v pohodě. Tak buď má taky nějaký eso v rukávu, nebo si honí triko, aby vypadala jako frajerka. To se ostatně brzy ukáže. "Já bych vyrazila a až budem za řekou, můžeme ladit detaily. Hezky jedno po druhém," navrhla jsem a když se Sheya chopila jelenovy nohy, čapla jsem tu druhou. Čekala jsem, až a zda se připojí i Blátivka a mohly jsme vyrazit. Ještě furt může z řeky vyskočit nějaká krokodýlo-krakeno-ryba nebo co a budem mít po jelenovi, napadlo mě. Proto bylo ostatně lepší brát věci hezky popořadě. Tady totiž vlk nikdy neví.

//Dlouhá řeka přes Úzkou rokli