Gallirea - Příspěvky uživatele

Nebyla jsem vůbec zvědavá na Hnědky chytré připomínky. Copak mě zajímalo, jestli vypadám klidně nebo ne? Jasně, že jsem nebyla v klidu. Pochybovala jsem, že by na mém místě byla klidná, kdyby její partnerka trčela kdoví kde, nejspíš se s ní už ani nechtěla vidět a jediná rada, které by se jí dostalo, by byla od praštěného poloboha, co mluvil v hádankách a ve finále vlastně neřekl vůbec nic. Možná by byla klidná - co já vím, třeba by nesla statečně na zádech roky útrap, aniž by jí to začlo lézt na mozek, ale já na to nervy neměla. Já ne. Jenže na podobných problémech bylo záludné to, že se nedaly vyřešit pár fackama. Když mi dělal problémy někdo konkrétní, stačilo ho zpacifikovat... ale moje problémy pramenily z dost neuchopitelných věcí, tudíž nebylo koho mlátit a já se mohla vztekat jen tak na prázdno. Což... asi nebylo úplně nejlepší, jak jsem zjišťovala.
Nebe nad námi se totiž povážlivě zatáhlo. "Vlastně ne," přiznala jsem Hnědce, že si svým předchozím tvrzením už nadále tak jistá nejsem. Nicméně vlčice předpokládala, že to dělám naschvál. To ovšem nebyl ten případ. Počasí kolem nás nejspíše naslouchalo mým rozbouřeným emocím a k tomu mít ho pod kontrolou jsem měla opravdu daleko. "Nechci," odsekla jsem - vypadám jako vrah? Nejsem jako Zakar nebo ten debilní Sigy, co práská bleskama do vlků jen proto, že odhalili jeho divnou úchylku. "Ale nezaručuju, že to neudělám," dodala jsem, neboť jsem měla pocit, že se mi celá věc poněkud vymyká z tlap. Obloha byla temná a vzduch těžký jako před bouřkou. Ale nakonec místo toho, aby do nás praštil blesk, se pouze rozpršelo. A pořádně. "Dokonalý!" zaječela jsem frustrovaně k nebesům, neboť jsem za chvíli byla zmáčená na kůži a navíc jsem na sobě začala pociťovat dost znatelnou únavu. Hlava už mi pořádně třeštila. Blbá magie! vztekala jsem se, jenže tím to bylo jenom horší. Bylo třeba se uklidnit, jinak se počasí asi nikdy neumoudří... nebo ano, ale až poté, co padnu únavou.

Byla jsem vlastně celkem vzteklá celkem i na sebe, že takhle ztrácím nervy. Bylo to... ponižující. Ale jeden vlk dokáže zvládnout jen určité množství kopanců do zadku od osudu, než mu z toho hrábne. Což zřejmě hrozilo mě. Už asi delší dobu. Tak asi poslední dva roky. Možná by bylo lepší se prostě zbláznit, přestat se tomu snažit vzdorovat... Ale co by pak bylo s Sheyou, ty matko roku? Sheya byla dospělá, v případě nouze by se o sebe zvládla postarat - tomu jsem věřila - ale přece jsem ji v tom nemohla nechat samotnou. Ona mě taky nenechávala ve štychu, takže jsem se prostě nemohla jen tak dobrovolně zcvoknout. Byť by mi to jistě ušetřilo mnoho starostí.
"To přece nedělám já," ohradila jsem se proti Hnědčinu tvrzení, že za ty mraky můžu já. Vypadala jsem, jako že něco takového umím? Blbý aprílový počasí. Když jsem po Smrti kdysi dávno chtěla magii na ovládání počasí, nevyhověla mi, tudíž jsem nechápala, proč by se taková schopnost měla projevit až teď. "Jo, to jsem si říkala taky. Ale tady to nabere úplně jiný obrátky, však uvidíš," ujistila jsem cizinku se suchým uchechtnutím. Tak trochu jsem se začínala dostávat zase zpátky pod kontrolu, aspoň do chvíle, než mi vlčice doporučila, ať se uklidním. Čím to je, že tato slova mají vždycky ten naprosto opačný efekt? "Já přece jsem klidná," zasyčela jsem, ačkoliv v té chvíli mi zase pořádně stoupl tlak. Nebe nad námi už bylo úplně černé. Kdesi v dáli tlumeně zahřmělo. To mě poněkud probralo... a vyděsilo. Do háje, že bych to fakt dělala já? Ta tupá bolest v mé hlavě by tomu odpovídala. V tom případě by asi bylo lepší Hnědku co nejrychleji vypakovat, než na nás nedopatřením sešlu blesk, tornádo nebo co vlastně a všechny nás zabiju. Zcela očividně jsem to neuměla ovládat. "Fajn, nic o Ilenii nevíš. To je... bezva," pronesla jsem spěšně a snažila se nevrhat nervózní pohledy k nebi. "Snad abychom to radši nechaly plavat." Jinými slovy vypadni, než se stane něco, co nikdo z nás nechce. Ani mi nedošlo, že Hnědka tu byla první a to my jí narušily odpočinek.

Hnědá zůstávala naprosto klidná, zatímco já se snažila potlačit vztek, který se ve mně vzdouval. Snad ani neměl být mířený na ni - ale stejně ho schytávala, prostě proto, že byla tady. A to jsem se ještě krotila... Hnědka mohla být ráda, že za dobu, co jsem se poflakovala na tomhle bohy zapomenutém místě jsem poněkud dospěla, jinak by ta scénka asi vypadala o dost jinak. Dost možná by i lítaly chlupy. Takhle se ty moje jenom ježily a ty Hnědčiny byly prozatím v bezpečí, pokud neplácne nějakou naprosto kolosální pitomost nebo se nerozhodne, že bude lepší zasadit úder první. "Štěstí," odfrkla jsem si. Jako by taková věc existovala. Zdálo se momentálně spíše jako nějaký výmysl z pohádek. Nedostižné. Vlk ho jednou pořádně chytil do tlap a ono mu vzápětí stejně vyklouzlo. Jediné, co jsem chtěla, bylo mít rodinu zase pohromadě, ale i to byl nejspíš přehnaný požadavek, vzhledem k tomu, jak absolutně nemožné bylo ho naplnit.
Už i Hnědku začal popadat vztek. Ne, že bych se jí divila... "Jsi tu nová?" pronesla jsem s mírným údivem, než jsem se hořce zasmála: "Tak to bych ti snad radila radši zařadit zpátečku a jít si hledat bejvák do nějakých normálních krajů, protože tohle tady je fakt pekelná díra!" Poslední dvě slova jsem frustrovaně vyštěkla kamsi k nebesům, která se mi zdála jaksi zataženější, než před pár vteřinami. Černá mračna se zlověstně stahovala kdoví odkud. Cítila jsem, jak mi v hlavě tepe tupá bolest. "Tady se ti všechno akorát pos**e, protože tady jsou vlci akorát hračkami bohů a nablbých kouzel... ale možná to tak je všude. Možná to je tím, že celej život stojí akorát tak za-" Zarazila jsem se. Proč jí to vůbec vykládám? Proč se s ní vůbec ještě bavím? Pevně jsem sklapla tlamu a nevydala už ani hlásku. Nepotřebovala jsem mít breakdown před nějakou náhodnou cizačkou, takže to abych se radši dala ještě na chvíli dokupy. Pohledem jsem na chvíli utekla k Sheye. Aspoň ona tu pořád byla... a asi ani ona nepotřebovala vidět svou adoptivní mámu, jak se mění v hysterickou trosku, nebo jo?

Mírně jsem se zamračila, když hnědá vyzvídala, proč vlastně po Ilenii tak usilovně pátrám. Pořád ještě jsem nechtěla nikomu vykládat, co vlastně mezi námi je. Tím méně náhodným cizincům. Nestyděla jsem se za své city k vlčici, ale potřebovala jsem poslouchat debilní kecy na náš účet? Ne. Tím spíš, že jsem vůbec netušila, zda by náš vztah vůbec Ilenie chtěla sdílet se světem. Jednou na to asi dojde... ale nejprve se musíme najít. "Je to parťačka," pronesla jsem nakonec. Svým způsobem to byla pravda. Až na to, že Ilenie je mnohem víc. "Ztratila se a je klidně možné, že se dostala do potíží, takže je fakt důležité, abychom ji našly," řekla jsem a pohledem zapátrala po Sheye, která se pořád zdržovala někde poblíž, nicméně do diskuze se tak úplně nezapojovala. Ilenie a do potíží? V potížích jsem byla spíš já. Bez ní. Netušila jsem, jestli i ona se teď někde cítí zoufale a šlape na krk náhodným kolemjdoucím, kteří nic nevědí, aby zjistila cokoliv aspoň trochu relevantního, nebo jestli si užívala svobody, po které tolik toužila a které se jí po mém boku nejspíš zoufale nedostávalo.
"Řek jsem si ráčila všimnout," odsekla jsem trochu netrpělivě - copak jsem snad vypadala, jako že jsem úplně blbá? Ani další informace od Hnědky nebyly vesměs k ničemu. To, že se tu vlci propadají do země, mi už přišlo spíš jako denní chleba než cokoliv, nad čím bych se měla pozastavit déle než půl vteřiny. Snad jen, že se tahle vlčice taky setkala s Kayou, by mohlo být považováno za lehce zajímavé, ale nebylo to vůbec použitelné k nalezení Ilenie. "Bezvadný. Takže jinými slovy nic," zabručela jsem podrážděně. Nech toho, ozval se varovný hlásek v mé hlavě. Ona za to nemůže. "Jestli něco víš a tajíš mi to-" Slyšela jsem, že zvyšuju hlas a celkem jsem se za to sama sobě hnusila. Nebylo to fér. Tahle vlčice mi Ilenii nesebrala, nejspíš ji ani nikdy neviděla. Přesto se mi samovolně ježil hřbet. Byla jsem naštvaná na celý ten zpropadený svět, který mě obklopoval.

Sheya soudila, že nám možná osud stavěl do cesty šanci projít si celý gallirejský kraj. "Třeba," pokrčila jsem rameny, ale přílišné nadšení se mi předstírat nedařilo. Spíš se mi zdálo, že mě osud chce za každou cenu odrbat. Už jsem se nachodila dost a dost po gallirejských stezkách s těžkým srdcem - po boji s hnusorybou, když jsem se vrátila z říše mrtvých, když jsem s Meinerem naprosto zoufalá hledala Sheyu, kterou odnesla řeka... už mi to stačilo. A teď to tu bylo zase. Nejspíš jsem byla odsouzena stále ztrácet ty nejbližší, stále hledat a stále trpět - ale taková už byla cena, ne? Cena za otevření svého srdce druhým vlkům. Láska dokázala bolet a zraňovat snad i víc, než nenávist. Jenže se jí nedalo bránit... a ve výsledku stála za to. Většinou. Jen někdy to bylo dost těžké vidět. Jako třeba teď.
Teorii o osudu, který se mě snažil za každou cenu srazit na kolena, mi jen potvrzovala hnědá vlčice, kterou jsme vyrušily na louce. Nejdřív se naježila jako dikobraz, načež mi sdělila, že nikoho odpovídajícího Ileniinu popisu neviděla. Sakra. Nejrozumnější by v tu chvíli asi bylo otočit se a odejít, nechat hnědou ať se zabývá vlastními záležitostmi a jít si taky po svém. A protože to bylo nejrozumnější, samozřejmě jsem to neudělala. "Vážně ne? A nikoho jiného jsi v okolí nepotkala? Někoho, kdo mohl něco vidět?" naléhala jsem. "Nebo cokoliv divného, nějaké magické blbosti... přemýšlej. Je to důležité," zdůraznila jsem, ačkoliv kdesi v hloubi duše jsem tušila, že z ní nic moc už nevyrazím.

Vlčice nakonec nespala - nebo se možná vzbudila zvukem našich blžících se hlasů, na tom každopádně už nesešlo. Hlavní bylo, že hleděla na svět otevřenýma očima a já se tak nemusela obtěžovat tahat někoho násilně z říše snů. Měřila si mě nedůvěřivě, jako bych snad byla nějaký ďábel z pekel nebo co. No to taky klidně můžu být, pomyslela jsem si, ačkoliv jsem doufala, že nic takového nebude nutné. Loupla jsem očkem po Sheye, která se ale zdržovala opodál. No což. Vyřídím to klidně i sama.
Jenže kdoví, jak těžké to s touhle cizinkou může být. Jen, co jsem se přiblížila, už po mně štěkala. Snad se mě nebojíš, křepeličko. Vlastně by mi to mohlo i trochu lichotit - možná jsem byla opuštěná a deprimovaná, ale něco na mě asi pořád ještě bylo, když to na zdejší obyvatelstvo působilo takhle. Ušklíbla jsem se. "Můžeš bejt v klidu, tvůj kožich se mi do sbírky zrovna nehodí," pronesla jsem ironicky a zakoulela očima - copak jsem vypadala, jako že mám v úmyslu ji trhat na proužky? Madam byla možná krapínek paranoidní. "Chci si jenom promluvit. Někoho hledám. Jistou vlčici." Odmlčela jsem se, abych nechala vlčici zpracovat fakt, že ji skutečně nejdeme se Sheyou nabodávat na rožeň a aby se snad taky trochu probudila a byla schopná nějak rozumně odpovídat na otázky. "Je černobílá, s kropenatýma nohama, zlatýma očima a po těle má pár jizev. A taky má pořádně nabroušený jazyk. Nepotkala jsi ji v okolí?"

//Narrské vršky

"Možná bychom se měly začít vyptávat náhodných kolemjdoucích," nadhodila jsem za chůze, zatímco jsem se bezvýsledně snažila zvětřit v okolí Ileniin pach. "Jestli se s někým potkala, určitě si ji budou pamatovat," ušklíbla jsem se. Má drahá polovička byla přece jen dosti výraznou osobností - proto jsem ji přece měla tolik ráda. Jenže dvě horké hlavy dohromady nemusely vždycky dělat dobrotu, jak jsme se momentálně přesvědčovaly. Tiše jsem si povzdechla. Nečekala bych, že z té hádky nakonec vzejde takové dlouhé odloučení bez jakékoliv záruky, kdy se znovu setkáme. Cítila jsem, že to na mě všechno doléhá. Partnerka v čudu, smečka ve stavu úpadku... alespoň, že Sheya mi pořád stála po boku. Byla jsem jí za to vážně vděčná. Kdybych se tou záplavou sra*ek měla prohrabávat sama, nejspíš bych to dávno vzdala. "Někdo se s ní přece musel potkat, nebo ji aspoň zahlédnout. Nepropadla se snad do země," pokračovala jsem, spíš už jsem jen přemýšlela nahlas.
Když nás nohy donesly na louku, která během léta překrásně kvetla, nyní se nicméně teprve začínala probouzet, ucítila jsem vlčí pach. Nepatřil Ilenii, bohužel, ale mohl by to být první adept na výslech ohledně pohřešované vlčice. Začínala jsem si připadat jako nějaký zatracený detektiv. "Támhle někdo je," zabručela jsem a kývla hlavou k tmavému fleku v trávě. Těžko říct, jestli tam ležící vlčice spala nebo se jen vyvalovala, každopádně jsem to hodlala hnedle zjistit, protože jsem si to namířila přímo k ní. Nechala jsem na Sheye, jestli se připojí nebo se bude držet vpovzdálí. Byla už konec konců dospělá, mohla si dělat, co chtěla. Já nicméně bez váhání rázovala k hnědé, jejíž siesta právě končila - ať se jí to líbilo, nebo ne.

"Kéž by," zavrtěla jsem hlavou. "Vlastně mě ani nenapadlo po něm něco chtít, natož abych si vzpomněla mu přinýst nějaký kytky...a stejně, už tak si myslím, že mám magií až nad hlavu, o té jedné pořád ani netuším, co vlastně dělá." Už jsem dlouho neměla šanci ji na někoho vyzkoušet. Ale ani tak jsem neměla nejmenší tušení, jak zjistit její opravdové efekty, když magii neprovázely žádné plameny ani exploze. Nejspíš to budu muset zjistit od Smrti, otřásla jsem se znechuceně při představě té odporné vlčice - doufala jsem, že návštěvu u ní se mi povede odkládat dostatečně dlouho. To poslední setkání ji totiž nejspíš pěkně nakrklo.
Životovy velice nejasné rady nejspíš vytáčely i Sheyu - přesně, jak by měly. Jdete na to správně, pitvořila jsem se v duchu po tom záludném bohu, kterého jsem měla ráda, ale zároveň bych ho s chutí propleskla, kdyby to šlo. "No právě. Můžeme se míjet klidně celou dobu a vůbec o tom nevědět, achjo," nakopla jsem vztekle oblázek na zemi.Ale možná je to lepší, než kdyby byla na jednom místě. Protože když se někdo drží pořád na tom stejném místě, může dost dobře být taky... A zrovna ne. Takové myšlenky jsem přesně nepotřebovala. "Jasně. Projdeme celý jih, i kdyby nám to mělo trvat rok," pronesla jsem rozhodně a vykročila kupředu, aby ty pitomé myšlenky neměly šanci vrátit se.

//Kopretinka

Možná jsem Sheyu probudila z dřímoty, jak jsem tak na ni koukala, ale s tím se teď už nedalo nic dělat. "Prosímtě," mávla jsem tlapou a posadila se, neboť mě z toho pobíhání z kopce a do kopce celkem slušně bolely nohy. "Život a ty jeho nálady... dneska měl evidentně potřebu hrát si na tajemného patrona, protože mi prakticky řekl úplný houby." Pomlouvat Života přímo před jeho prahem nejspíš nebyl úplně ten nejmoudřejší nápad, ale já se hněvu zrovna tohoto boha nebála. Bylo mi jasný, že on sám moc dobře ví, jak mě takové obcházení odpovědí štve a skoro se zdálo, jako by mu to činilo jakousi škodolibou radost. Nebo jsem si to možná namlouvala. Třeba je jen nakrklej, že se mu tehdy nepovedlo mě sbalit. Jó, ty jeho dárečky mu nakonec k ničemu moc nepomohly... i když ta cetka na krk byla vážně celkem hezká, ne že ne.
"Ptala jsem se ho, ale řekl mi akorát, že jsme na to šly dobře. Takže někde na jihu nejspíš bude, jen nevím, kde přesně," pokrčila jsem rameny. "Úplně všude jsme to neprozkoumaly, to je pravda. Ale taky by ho nezabilo být trochu konkrétnější." Pohlédla jsem přes louku kamsi dál, jako bych čekala, že se tam Ilenie každou chvíli vynoří, ovšem pochopitelně se nic takového nestalo. "No a ohledně tvé magie mi sdělil, že 'trpělivost přináší růže'. Taky nic novýho," oznámila jsem Sheye a zakroutila hlavou - co k tomu dodat. Nejspíš to nebyla naprostá ztráta času, ale rozhodně bych to nenazývala velkolepým úspěchem. "Poučení tedy nejspíš zní, že co si jeden neudělá sám, to nemá." A že na pomoc od bohů se nedá zrovna spoléhat.

//vrchol

Cesta z kopce byla rozhodně rychlejší a snazší, když už jsem se k ní jednou odhodlala. Kdoví proč bylo tak hrozně lákavé u Života zůstat a už se k normálnímu světu prostě nikdy nevrátit. Bylo to jakési divné kouzlo. Otázkou bylo, proč Život vůbec sváděl vlky k tomu, aby u něj zůstaly? Kdoví, jestli tam taky nemá nějakou úchylnou jeskyňku. Jako Sigy. Co si budem, některé záležitosti kolem Života byly přinejmenším pochybné, ale pořád byl lepší než Smrt. Občas se jeho pomoc hodila, i když ty jeho rady kolikrát vůbec žádné rady nebyly. Hlavně když se nad tím vlk zamyslel zpětně, mimo omamnou moc Vršků. A tak i mě po cestě dolů došlo, že mi vlastně Život nic moc neřekl. Neodpověděl mi, kde se nachází Ilenie, ani jestli se Sheyina magie už brzy objeví. Přesto jako by jistá tíha z mé duše zmizela. Divný kejkle, tohleto, pomyslela jsem si a poklusem seběhla posledních pár metrů stezky.
Už zdálky jsem viděla Sheyu, jak čeká na místě, kde jsem ji zanechala. Zamířila jsem k ní. "Jsem tu," oznámila jsem očividný fakt. "Neukousala ses tu nudou? Život měl nutkavou potřebu na všechno odpovídat oklikou, takže to nešlo moc rychle," zakroutila jsem nad tím hlavou. Holt bohové, no. Když je jeden nesmrtelnej, má až moc času vymýšlet blbosti a pohrávat si s obyčejnými smrtelníky.

//Narrské vršky

Ponechala jsem Sheyu dole, u paty kopců, a sama se vydala cestou do kopce. Začínala mi být dost známá. Však už jsem Života navštívila několikrát… Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, nebo špatně, že mě nohy nahoru nesou už téměř automaticky. Měla bych si snad svoje problémy řešit sama, neběhat pořád za nějakým polobohem a prosit ho o pomoc. Jenže občas toho bylo fakt moc a obrátit se nebylo na koho. Nechtěla jsem přikládat Sheye na ramena svoje vlastní slabosti a obavy a Ilenii jsem se svěřit nemohla, když byla hlavním předmětem oněch obav. Navíc jsem netušila, kde je. Ani jak řešit ten nepořádek, co jsme mezi sebou napáchaly. Co jsem já napáchala. Protože nedokážu ustoupit. Protože nevidím, co je doopravdy důležitý.
„Tenhle tvůj soud mi nezní zrovna fér,“ ozvalo se přede mnou. Zvedla jsem hlavu – dosud jsem zarputile kráčela po nakloněném svahu s bradou tvrdošíjně stočenou k zemi, ale teď, když jsem se rozhlédla kolem sebe, spatřila jsem před sebou samotného pána kopců. „A proč ne?“ opáčila jsem. „Snad nechceš tvrdit, že to nebyla moje chyba.“ Život pokrčil rameny: „Možná, že byla, ale určitě jsi nebyla jediná, kdo chyboval.“ Tiše jsem si povzdechla. Nejspíš to byla pravda. Ale stejně. Celá ta naše hádka byla hlavně zbytečnost. Hloupost. „A není nakonec jedno, čí to byla chyba?“ pokračoval Život. „Hlavní je, že to chceš napravit.“ Hm. „To chci. Já ano. Jenže netuším, jestli mě vůbec Ilenie bude chtít poslouchat. Já ji nechci… brzdit v rozletu.“ Jak jsem se jednou rozpovídala, začalo se to valit ven všechno. Životova trpělivá tvář a způsob, jakým tam klidně seděl a poslouchal, celá magie toho místa způsobila, že jsem byla ochotná říct věci, které bych jindy a jinde asi neřekla. „Nechtěla jsem ji nutit, aby se přidala do smečky a, já nevím, nepřišlo mi, že bych ji do toho tlačila. Ne úmyslně. Ale asi neměla moc na výběr, co? Neviděla jsem, že je v Ragaru fakt tak nešťastná. Jasně, že mě to tam taky štve, pořád něco hlídat, někoho zachraňovat, něco obstarávat, vlk nemá chvíli klidu, ale… je to pořád můj domov. Nikdy mě nenapadlo, že to Ilenie vidí jinak. Dokud nevybouchla.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Pořád nevím, jestli jsem měla ustoupit nebo ne. Chtěla jsem jen, aby mě a Sheye dala trochu času na rozmyšlení, na vymyšlení nějakého kompromisu, abychom mohly být všechny spokojené, ale…“ Pokrčila jsem rameny: „No, prostě jsme ten čas nedostaly. A teď je pryč a já ani netuším, jestli je v pořádku a jestli se se mnou bude ještě někdy ochotná bavit.“ Nakopla jsem kus pískovce, který poskočil po svahu a začal se kutálet dolů. „To se budeš muset zeptat jí, já ti to povědět nemůžu,“ opáčil Život a pousmál se. „Ale snad sama dobře víš, že jedna hádka není konec světa. Na něco přijdete. Spolu.“ Stiskla jsem čelisti.
„Mám strach,“ přiznala jsem po chvíli mlčení. Nebylo to něco, co by se mi říkalo snadno – vždycky jsem chtěla být ta silná. Ale svěřit se Životovi bylo snadné. On stejně všechno dávno věděl, tudíž nemělo smysl si před ním na něco hrát. Z toho už jsem vyrostla. „Našla jsem si tuhle skvělou rodinu a nechci to celé rozbít.“ Na světě bylo jen málo vlků, na kterých mi opravdu záleželo. Většina z nich byla někde pryč, ztracená nebo mrtvá. Měla jsem pocit, že kdybych měla ztratit někoho dalšího, už bych to nerozdýchala. Silná nebo ne, vydržela jsem jen omezený počet kopanců od osudu. „Mě přišlo, že si vedeš celkem dobře,“ usmíval se bílý vlk. „Když se sejdou dvě horké hlavy, občas lítají jiskry, ale zatím se přece nestalo nic, co by bylo nenávratně příšerné.“ Chvíli jsem nad tím přemýšlela. „Asi nestalo. Tedy snad.“ Potřásla jsem hlavou – když to tvrdil Život, snad to byla pravda. „Nevíš aspoň, kde ji mám hledat?“ zeptala jsem se, i když mi bylo předem jasné, že odpovědí bude nějaká zapeklitost. Nespletla jsem se. „Šly jste na to s Sheyou dobře, to ti můžu povědět. Ale hledání je na tobě. Nemůžu tě přece vodit za tlapku – a ani bys to doopravdy nechtěla,“ blýskl modravým zrakem. „Nepotřebuju vodit,“ ohradila jsem se a Život se zasmál: „Vidíš?“ Uvědomila jsem si, že i moje koutky se náhle zvedají do úsměvu. Ten vlk byl nemožnej, co si budeme povídat. Cítila jsem se ale už líp, jaksi lehčí o ty starosti, které jsem vyslovila nahlas.
Zbývala tu ale ještě jedna otázka. Sheya za Životem nechtěla, tudíž asi zůstávalo na mě, abych ji položila. „Nevíš něco o Sheyiné magii? Přijde nám, že to trvá nějak dlouho, než se ukáže.“ „Samozřejmě, že vím,“ přikývl Život a v očích mu přitom pohrávaly neposedné jiskřičky. „Ale nepovíš, co?“ tipla jsem si. K čemu mu k čertu je, držet si tolik tajemství? „Povím ti, že trpělivost přináší růže,“ zasmál se, jako by mu bylo jasné, že přesně takováhle odpověď mi pěkně hne žlučí. Jako by se o to schválně snažil! „Na toho hodnýho z bohů jsi teda pěkně škodolibej,“ protočila jsem oči, ale nedokázala jsem se ubránit úsměvu. Nedalo se na něj zlobit, ani se cítit příliš nešťastně, když se jeden nacházel v dosahu jeho moci. Cítila jsem, že je čas jít – už jsme si řekli všechno, co bylo potřeba. Ale jako pokaždé byly mé tlapy těžké, když jsem je nutila k odchodu. „Musím jít,“ pronesla jsem. Snad abych sama sebe přesvědčila. „Sheya čeká.“ „Nechceš ale ještě chvíli pobýt?“ naklopil Život hlavu ke straně. Byla to lákavá myšlenka. Dalších pět minut… nebo patnáct… den, nebo dva, kdo by tady počítal čas? Ne. To nesmím. „Dobře víš, že nemůžu. Třeba jednou. Ale dneska ne,“ pronesla jsem nakonec rozhodně. Bílý vlk vypadal zklamaně, ovšem já věděla, že se nesmím dát obměkčit. Nebo bych taky nemusela odejít nikdy. „Dobrá tedy. Rád jsem tě zase jednou viděl! Koukej se brzo ukázat znovu,“ zazubil se a zamával ocasem. „Měj se,“ řekl ještě, ale než jsem já stačila vyřknout pozdrav, byl pryč. Prostě… pryč. Jediné, co se kolem prohnalo, byl teplý jarní vánek. „Měj se,“ zamumlala jsem do větru a přinutila se vykročit pryč. Stejně, jako se mi nechtělo šplhat do kopce, se mi nyní šlo jaksi těžko z kopce, ale čím níž jsem byla, tím to bylo snazší. Bylo na čase se vrátit zase do reality.

//Narrské vršky

//Tenebrae

Starosti kolem magie Sheyu asi dost zaměstnávaly. Bylo to zkrátka složité. Tyhle nadpřirozené věci se moc logicky uchopit nedaly, každý to měl jinak, na Galliree všechno spojené s magií fungovalo naprosto chaotickým způsobem... a pak z toho někdo má mít rozum. Sama jsem tomu kloudně nerozuměla, natož abych se snažila to nějak pořádně vysvětlit Sheye. Mohly jsme jen doufat, že se její magie brzy objeví. "Určitě. Však magii ovládá kde kdo, kdyby to byla otázka inteligence, třičtvrtě zdejšího obyvatelstva by byly zcela nemagické," ušklíbla jsem se. "Třeba si tvoje magie jen dává na čas... protože to bude něco spešl vymakanýho," navrhla jsem. Při zmínce o Norim - Vořechovi se Sheya konečně přestala mračit. "Noo, to je fakt. Aby náhodou nezapomněl, jak se věci mají." Mohlo by být celkem zábavné někde Noriho najít a trochu do něj porejpat. Muselo se to ale odložit na později. Nyní byly na programu palčivější záležitosti.
Životovy kopce se už tyčily nad námi. Povzdechla jsem si při představě šplhu do kopce, ale co se dalo dělat? Výsledek snad bude stát za to. Snad mi poradí. Musí přece vědět, co se s Ilenií stalo... a jestli mě vůbec ještě bude chtít někdy vidět. Najednou jsem se tam nahoru už tak moc netěšila. Trochu jsem se obávala toho, co všechno bych se mohla dozvědět. Na druhou stranu, ve vršcích se všechny problémy alespoň na chvíli zdály malicherné. Bylo to jen kouzlo. Možná i celkem laciný trik. Ale jako by mě pořád lákalo zpátky... "Jak chceš," pokývla jsem Sheye, které se nahoru nechtělo. "Nezdržím se tam dlouho." Doufám. S tím jsem vykročila na túru do kopce. Za Životem, za odpověďmi.

//vrchol

//Náhorní plošina přes Středozemní pláň

První projevy magie mohly být dost zapeklité. Jeden si jen těžko všimne, když kolem něj najednou zafouká silnější vítr, voda se rozvlní nebo tráva povyroste o pár milimetrů. Já to měla v tomhle ohledu celkem snadné. Když se u mě začaly projevovat iluze, byly sice opravdu hnusné a otřepané, ale na druhou stranu - jeden si zkrátka všimne, když se kolem něj občas objevují podivné blikající objekty. "Nakonec to určitě poznáš, uvidíš. Nejvíc se magie ze začátku projevuje v rozrušení, když se moc neovládáš, takže může být těžký si toho všimnout, ale když budeš mít oči dokořán, není to nemožné." Možná se magie vážně ještě neprojevila. Ani já si kolem Sheyi nevšimla žádné nezvyklé aktivity.
Navrhla jsem, že bychom se mohly vypravit za Životem. Protože... stejně asi nebylo kam jinam jít. Bezcílně bloumat jihem nebylo moc produktivní, k ničemu to nevedlo. Do Ragaru se mi ještě nechtělo vracet. Věděla jsem, že jakožto Beta a ochránce mám své povinnosti, na které teď padá prach, hranice budou vyčáchlý a bla, bla, bla, bla... Koneckonců Falion může klidně zaúkolovat Sunstorm, aby ch*ala na stromečky. Nebo to může udělat sám. Taky se tam beze mě chvíli nepodělaj - a jestli jo, pak je asi fakt třeba zvážit, jestli má cenu se tam držet. "Proč bys měla být retardovaná? Retardovanej je možná tak ten, kdo si myslí, že má magie co dělat s inteligencí," pronesla jsem myšlenku, která mě samotnou zarazila, když vyšla z mojí tlamy. "A pak taky samozřejmě strejda Vořech, ale to je jasný už bez diskuze," dodala jsem rychle, abych ten podivný záchvat morality (//existuje takový slovo? idk, im sorry :Dd) trochu zředila. "Ta magie se ukáže, jen se neboj. A Ilenii taky najdem. Život třeba bude něco vědět... nebo bude zase trousit nejasný hádanky, to je ta druhá možnost," zabručela jsem a kráčela dál kupředu. Měla jsem poměrně mizernou náladu a tak nějak jsem i toužila po poklidu Životových kopečků, i když jsem věděla, že je to jen umělé kouzlo, které oblbuje vlky. Když ono oblbovalo tak dobře, že pak i ta duše sama věřila, že jí je vlastně příjemně.

//Narrské vršky

//Mahtaë jih (přes Velké houští)

Počasí se poněkud vyjarnilo. Což samozřejmě znamenalo, že po nedávné přítomnosti sněhu tu všude zůstalo bahno, které se zlomyslně lepilo na kožich i na tlapy. Nechápala jsem, proč dvě obodobí z roku musí být věnovány bahnu a jedno sněhu - to pak na nějaký normální počasí zbývalo hrozně málo času. Nebylo to zrovna chytře vymyšlené. Řeka nám zůstala za zády a před námi naopak ležela rozlehlá planina. Větřila jsem a nenápadně střílela pohledem vlevo - vpravo, zda někde nezahlédnu šedobílý kožich, ale po Ilenii nebylo ani stopy. Nepřekvapovalo mě to, i když to ve mně vyvolávalo zklamání a taky obavy. Jasný. Byla dospělá, dokázala se o sebe postarat sama, ale... já nechtěla, abychom byly každá zvlášť. Ne poté, jakým způsobem se naše cesty naposled rozešly. Chtěla jsem jí všechno říct. Vysvětlit. Omluvit se... Přijít na nějaké řešení. Třeba bych se mohla nechat sesadit zpátky na kappu. Pak bych neměla tolik povinností a-
Z myšlenek mě vytrhla Sheya. Překvapeně jsem zamrkala a uvědomila si, že má pravdu. Planina se stala něčím lovištěm a my jim sice zatím nepřekážely, ale brzy bychom mohly. "Jo. Dobrej nápad," přitakala jsem a zrychlila do klusu, abych Sheyu dohnala. Ta měla starosti ohledně magie. "Určitě se už musí každou chvíli ukázat," usoudila jsem. Nepřipadalo mi zatím, že by si magie dávala nějak moc na čas, i když jsem v tom nebyla expertka. "Třeba se už projevila, ani sis toho nevšimla. Ze začátku to bývá dost nenápadné." Pak mi hlavou bleskla myšlenka - snad proto, že jsme byly na jihu. "Ale jestli tě to žere, můžem se stavit za Životem - ten by nám určitě pověděl," navrhla jsem. A mohl by vědět i o Ilenii... a třeba taky poradit, co dál.

//Tenebrae (přes Středozemku)