Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mně by vyhovovalo Brno, ale dorazím asi kamkoli a budu pravděpodobně moct jakoukoliv sobotu krom prvních dvou týdnů v srpnu.

Dvě věci. Za prvé - doopravdy přihořívalo, nyní vlastně už doslova hořelo. Za druhé - nebyla jsem v nenápadném plížení zdaleka tak dobrá, jak bych si to chtěla malovat. Jak jsem se tak prodírala křovím a cítila se jako tajný agent, zaslechla jsem rychle se blížící kroky. Nojo, ty chytrá. Zapomnělas, že ostatní vlci mají taky čenichy, co? Už to tak vypadalo... Jenže můj mozek byl momentálně funkční jen tak napůl, zamlžený tou jedinou touhou a posedlostí. Čornout si nějaké vlče a přivést ho Ilenii jakožto lepidlo na náš pošramocený vztah. Za normálních okolností by mi asi bylo jasné, jak absurdně to zní, ale nyní ne. Ta růžová mlha udělala svoje.
Přece jen jsem si to ale měla naplánovat líp. Vyhlédla jsem ze křoví a spatřila, že to, co se ke mně blíží, se dá za vlče považovat už jen tak napůl. Vlčice, která se sem hnala, už stála spíš tak na prahu dospělosti. Ale je celkem malá. To by snad mohlo projít, ne? Opět jsem skryla svůj zvědavý čumák mezi větvoví, právě včas, abych se moje uši mohly stát svědky pekelné hysterické scény. Stočila jsem slechy vzad. No do pr*ele, to mám zas kliku. "Fajn, fajn, už lezu," zabručela jsem. Přestala jsem se krčit k zemi a vykročila na světlo boží, abych tomu potomkovi mořských sirén mohla pohlédnout do tváře. "A dobrovolně, jak vidíš," ušklíbla jsem se. Fakt mi chtěl vyhrožovat takovej prd? Cosi mi říkalo, že tenhle únos... teda vlastně adopce asi po dobrém moc nepůjde. Rozhodla jsem se to ale aspoň zkusit. Aby se neřeklo. "Hele, skřítě, nemusíš ječet, jak kdybych tě zabíjela. Ještě sem někoho přivoláš a to bude pěknej průser." Rozhléla jsem se kolem, ale zatím to nevypadalo, že by se sem někdo hnal. Dobře. Přimhouřila jsem oči a obrátila se zpět na mladou vlčici: "Nechtělas někdy opustit tenhle prašivej les a zažít pořádný dobrodružství?"

//Mahtaë sever

U hranic smečky jsem zastavila a začala se vydýchávat. O moc dál bych stejně už asi nedoběhla, rameno mě začínalo opět pobolívat. Zatracená práce - neměla se snad zranění časem zahojit? Otráveně jsem si odfrkla. Život byl holt pakárna. Rozhlédla jsem se kolem, zda se odněkud přece jen nevynoří Dipsi, ale stříbrný kožich jsem už nikde nezahlédla. Nejspíš šla hledat nějakýho nabíječe, jak říkala... nebo tu svou vlčici s peřím na nohách či kýho výra. Jinými slovy jsem na svou misi zůstala opět sama. Co se dalo dělat. Možná to tak bylo lepší. Čím míň vlků, tím menší šance, že někdo něco podělá. Takhle si to aspoň kdyžtak podělám sama. Po svém.
Když jsem popadla dech a byla jsem si jistá, že během nenápadného plížení se po území, kde teoreticky nemám vůbec co dělat, nebudu funět jako divočák v říji, jsem pomalu vykročila dál mezi stromy. Přikrčila jsem se níž do lesního porostu a zavětřila. Pár vlčích pachů se tu vznášelo. Jestlipak je někdo z váš rozkošné vlčátko, co potřebuje novou rodinu? pomyslela jsem si a ušklíbla se. Doufala jsem, že narazím na nějaké, co se mnou půjde dobrovolně, i když v případě nouze bych nějaké pískle jistě zvládla odvléct i násilím. To by ale asi nebyl zrovna nejlepší začátek - nechtěla jsem, aby mě mé budoucí druhé dítě nesnášelo hned od začátku. Ale když to jinak nepůjde... liány můžu použít vždycky. Byla to hezká magie, ta země. Velmi všěstranná - vhodná na liskání Sunstorm po pr*eli a i na únosy a přepadení. Boží. Ale nemohla jsem se těmi myšlenkami kochat zase až moc dlouho. Cosi jsem totiž cítila. Jeden z těch pachů sílil. Přikrčila jsem se ještě níže a sunula se teď už téměř s břichem na zemi. Že by přihořívalo?

//Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu

Jak se před námi objevila otevřená pláň, přešla jsem z pomalého poklusu do svižného cvalu. Po dlouhé době mě cosi opravdu pohánělo vpřed a bylo natolik příjemné pro změnu cítit motivaci k akci místo rozmrzelé apatie k životu, že mi bylo asi i jedno, jestli to způsobil Život s nějakou svou drogovou bombou nebo co to mezi nás vlastně spadlo. "Tak poběž, už to není daleko," houkla jsem přes rameno na Dipsi, která se při vší neúctě táhla jak smrad. Už jsem na ni skoro neviděla. Nojo, společníci, odfrkla jsem si a koukala radši před sebe. Tlapy mi bušily do země a krajina kolem rychle ubíhala. Proto vždycky radši dělám všechno sama. Nikdo mě aspoň nebrzdí a nemusím na nikoho brát ohledy. Ovšem byli jistí vlci, kvůli kterým bych se zdržovat nechala a ohledy na ně taky brala... Ty dvě tu teď ale nebyly a Dipsi do té skupiny nepatřila. Nebyla možná nejhorší, ale kámošenky jsme nebyly a já spěchala. Ostatně mě mohla úplně klidně vystopovat, jestli chtěla, ne? Pcha, nepotřebuju Dipsi. Poradím si sama. Jak těžký může bejt unýst nějaký pískle? Co udělá, kousne mě? Ha - ha. Omotám ho šlahounama a už ani necekne. V tom mém transu mi ani nedocházelo, jak psychopaticky ty moje myšlenky vlastně zní. Šlo mi jen o jediné. Získat to vlče a zachránit můj vztah.

//Borůvka

//Ohnivé jezero

Jak jsme se vzdalovaly od jezera, které bylo hlavním ohniskem toho růžového hnusu, vzduch se pročišťoval a my se tak nemotaly a nenarážely do sebe, nemluvě o tom, že se tu aspoň dalo volně dýchat. Dipsi už zřejmě s podobnými záležitostmi měla své zkušenosti, soudě podle toho, co předtím říkala. Já už tu taky zažila leccos... ale tohle ještě ne. Nicméně to nebylo zase až tak podstatné, podivné věci se tu konec konců děly neustále. Důležité bylo teď najít nějaké vlče, přijmout ho za své a dovést ho ukázat Ilenii. Pořád jsem nevěděla, kde je, ale bylo třeba dělat věci v určitém pořadí, že ano? Nejdřív najít vlče, pak s vlčetem najít Ilenii, pak vyzvednout Sheyu v Ragaru, pak... žili šťastně, dokud se zas něco nepodělá. Prosté a geniální.
Dipsina otázka mě ovšem donutila si uvědomit, že ačkoliv mi nechybí nadšení hraničící s posedlostí, nemám vlastně ani páru, kde to vlče chci sebrat. Naštěstí ale okamžitě přišla i s návrhem, takže jsem nemusela být za blbku. "Jasně, ve smečce. To jsem si taky říkala. Určitě někde budou mít nějaký vlče navíc, co nechtěj," přikývla jsem, zatímco jsem si to rázným krokem štrádovala přes pláň. Trochu mě ale zarazilo, co Dipsi dodala poté. "Na vlčátka? Neříkala jsi, že ty 'malý hnusný koule' nechceš?" otázala jsem se a mírně nadzdvihla obočí. "Ale to je fuk, tak či tak, určitě tam každá najdem, co potřebujem. A pokud vím, jedna... vlastně hned dvě smečky jsou odtud celkem nedaleko, takže tam můžem zkusit štěstí." A já cítila, že štěstí je na mé straně! Vlastně jsem se cítila trochu divně - jako bych byla trošičku pod vlivem... něčeho. Byla jsem náhle nějak moc odhodlaná, moc zapálená a velice optimistická ohledně budoucnosti - to rozhodně nebyl běžný stav. Ale nevadilo mi to. Celý vesmír stál momentálně při mně. To bylo zcela samozřejmé.

//Mahtae sever přes Náhorní plošinu

No, tak to vypadalo, že mám hledací parťačku. Bezva. Ale mohlo to být horší. Prozatím alespoň nevypadala neskutečně nesnesitelně, ačkoliv to se mohlo velice rychle změnit - nijak dlouho jsem si konec konců neznala. Musela jsem se ale ještě ujistit, že ji sem neposlal zdejší bůh srandy. Moje otázka musela takhle naprázdno vybafnutá znít asi dost praštěně, ačkoliv v kontextu mých myšlenek dávala perfektní smysl, alespoň mě. Na Dipsině tváři se tedy mihl výraz překvapení, než se přetavil ve výraz zhnusení. "No..." Zamyslela jsem se. To znělo jako něco, co by Život mohl udělat. "Jo, nejspíš jo. On má hodně divnejch zálib a trochu zvláštní smysl pro humor. Trochu hodně," ušklíbla jsem se při vzpomínce na to, jak se mě Život snažil sbalit nebo co to vlastně bylo. To bylo hodně divný období mýho života.
Dipsi pochopitelně zajímalo, proč se tak blbě ptám. "Ale, jen tak. On se mi už delší dobu montuje do života, tak se jen ujišťuju, že tohle není zase nějaká jeho-" habaďůra, chtěla jsem říct, ale jaksi jsem se k tomu nedostala, vzhledem k tomu, že celý svět explodoval. Nebo se mi to tak alespoň v první chvíli zdálo, když se mezi námi náhle ozvalo hlasité prasknutí a vzápětí bylo všechno nechutně zářivě růžové. V úleku jsem se zhluboka nadechla, což byla pěkná pitomost, jak jsem si uvědomila, když se mi plíce naplnily tím růžovým svinstvem. Rozkašlala jsem se. "Co to dopr*ele je?" prskala jsem. Život! Slyšel, že jsme ho pomlouvaly a rozhodl se pomstít? Nebo... sem fakt tu vlčici poslal on. Konečně jsem popadla dech natolik, abych byla schopná souvislých vět a dým se začal mírně rozptylovat, tudíž jsem začínala rozeznávat siluetu Dipsi - a ona mohla zase rozeznávat můj vytočený obličej. "Tohle je ten tvůj růžovej prášek? Já se rozmnožovat nechci, sakra, už mám..." Zarazila jsem se. To, co jsem říkala, vlastně asi nebyla tak úplně pravda. Jednu dceru už mám, pravda... ale třeba by Sheya chtěla mladšího sourozence? "No jasně," vyhrkla jsem, jako by mě náhle osvítil duch svatý. "Už vím, co musím udělat! Musím sehnat další vlče! Protože když budem mít malý vlčátko, který vychováme spolu, jako rodina - trochu pošahaná rodina, pravda, jen dvě mámy a starší ségra, ale komu to kdy vadilo, moje rodina byla taky úplně pošahaná a hele, jak jsem se vyvedla... ale! Když to vlče spolu vychováme, tak se ke mně Ilenie vrátí, chápeš to? To je moje záchrana!" Vychrlila jsem to na Dipsi zcela bez přemýšlení s maniakálním leskem v očích, vlastně mi ani nedošlo, že jsem jí právě vyzradila, že jsem tak trochu na holky, v náhlém záchvatu geniality jsem nedokázala přemýšlet o detailech. Jasný mi jen bylo, že jsem na to právě kápla. Teď už bylo třeba jen sehnat to vlče. "Jdeme!" zavelela jsem a vykročila rázným krokem vpřed... do jezera. "Podělaná mlha!" prskla jsem a vycouvala z té červené břečky. "Teď jdeme!" zavelela jsem znova a vykročila jiným směrem, víceméně ignorujíc, jestli za mnou Dipsi vůbec jde nebo ne.

//Louka vlčích máků (třeba? :D)

Naštěstí Stříbrná nijak zvlášť nestála o vyprávění mého srdcervoucího příběhu, tudíž jsme toto téma mohly s klidem zamést pod koberec a už na něj vůbec nemyslet. Zcela ideální stav, pokud se ptáte mě. Místo toho jsme se mohly věnovat jinému tématu, které mi nepřinášelo pražádnou radost - totiž zdejším případům mizejících vlčic.
Stříbrná mě popravdě v první chvíli zrovna neohromila - obzvlášť po tom podivném probuzení, ale fakt, že i ona momentálně někoho hledala, ve mně vyvolával jakýs-takýs pocit sounáležitosti. Možná to bylo jen určité škodolibé potěšení nad faktem, že se život podělává i někomu jinému, nejen mě, ale
co, na to se nehraje. Hvězdičky za morální povznesení jsem stejně od nikoho nedostávala a podstatnou částí toho celého bylo, že jsem došla k závěru, že bych možná mohla přítomnost vlčice nakonec přece jen skousnout. "V háji to je," souhlasila jsem a přikývla na vzkaz, který mi stříbrná sdělila pro případ, že bych zakopla o vlčici, kterou - ať už z jakéhokoliv důvodu - hledala. "Mhm... a kdyby tys narazila na Ilenii, můžeš jí říct, že Cynthia vzkazuje, aby dotáhla svůj zadek zpátky domů," oplatila jsem vlčici - Dipsi - stejnou žádostí a rovněž jí podobnou oklikou jako ona sdělila své jméno.
Ne snad, že bych pomoc nepotřebovala. Snad jsem o ni spíše nestála. Nebo jsem nevěřila, že by mi k něčemu mohla být. Ale... když už se tady Dipsi objevila, co se dalo dělat. "Vlastně proč ne, že... nemůže to být o moc horší než osamělé hledání," pokrčila jsem rameny. Přece jsem si stěžovala, že nechci být sama, ne? Sice to bylo míněno tak, že bych ráda posbírala svou rodinu zase dohromady, ale splnilo se to jiným způsobem. Přimhouřila jsem oči: "Ale ještě rychlá otázečka - náhodou tě sem neposlal takový velký bílý trouba z nedalekých vršků, že ne?" Skoro to znělo jako práce Života, který se s takovou oblibou montoval do mé existence a já ho kvůli tomu měla ráda a zároveň ho nesnášela. Nemyslela jsem si tedy, že by sem Dipsi došťouchal on, ale... radši být si jistá.

Stříbrná byla pro své vlastní dobro až nějak moc chytrá. Okamžitě poukázala na jizvu na mém rameni, což se mi vůbec nelíbilo - nelíbilo se mi, že tam ta jizva vůbec je, natožpak když na ni ostatní koukají a ještě se o ní zmiňují. "Od té doby se toho hodně změnilo," pronesla jsem chladně - byla to pravda. Získala jsem sílu, kterou jsem předtím neměla. Už jsem nebyla slabá, mohla jsem se bránit. "Ale svůj tragickej příběh o jizvě si s dovolením nechám pro sebe," dodala jsem ještě. Nestála jsem o tom, aby se v tom Stříbrná nimrala - i když kdoví, jak by reagovala na fakt, že mluví s někým, kdo má být vlastně dávno mrtvý. Třeba by to vyvolalo alespoň nějakou zajímavou reakci... Možná by se mě pokusila poslat pod drn, kam patřím? To by nepochybně byla zábava... Skoro jsem si začala přát, aby to udělala, třeba by mi nějaká ta rvačka pomohla upustit trochu páry, ale ta co stála přede mnou nevyhlížela jako zrovna velká bojovnice.
"To se dalo čekat," zahučela jsem téměř nesrozumitelně, když mi oznámila, že o Ilenii nikde nezakopla. Začínalo to vypadat, že má lepší polovička se zkrátka a dobře vypařila ze zemského povrchu. To byly teda vyhlídky... Ukázalo se ale vzápětí, že i Stříbrná kohosi hledala. Vyslechla jsem si její popis, který byl dosti specifický, obzvláště ta část s křidélky, nicméně mi nic neříkal. "Ne," zavrtěla jsem hlavou, "a hádám, že setkání s někým takovým bych si nejspíš pamatovala." Nakopla jsem rozmrzele oblázek, který poskočil po zemi a šplouchl do jezera. "Jenže tady jak se jednou někdo ztratí..." pokrčila jsem neurčitě rameny a nechala větu nedokončenou. Ať se Stříbřenka sama dovtípí, co tím myslím. Jak se jednou ztratí, je v čudu. Klidně na dost dlouho. Nebo... na pořád.

Stříbrná se ohradila, že mě neočumovala a že tu má jiné věci ke sledování. Stočila jsem pohled k hladině jezera, která vypadala k uzoufání nudně, pak k šedé obloze, která byla ještě nudnější a nakonec ke krajině kolem, ve které se vůbec nic na pohled zajímavého nedělo. "Aha, samozřejmě," utrousila jsem suše. Hm. I kdybys mě neočumovala, stejně je to divný. "Nepřijde," opáčila jsem na její otázku. Zajímalo by mě, co ji vedlo se montovat do věcí, po kterých jí bylo úplný prd. Těžko se mi věřilo, že by to činila z čiré dobroty srdce - možná jsem už byla zkrátka příliš cynická a čekala jsem od ostatních jen samé podrazy, nicméně se mi to příliš pravděpodobné nezdálo. "Já se nebojím. Nejsem žádná 'snadná oběť', jak ty říkáš, a krvelačný bestie si na mě jen tak snadno nepřijdou. Takže můžeš zase uklidnit své roztřesené srdéčko, protože nepotřebuju chůvu a ani nikoho, kdo bude nade mnou bdít." Zaškubala jsem špičkou ocasu. Nevěděla jsem, jestli jí ty řeči žeru, ale když se rozhodla tohle podávat jako důvod své přítomnosti, budiž. Poslouchat ale, že vypadám jako nějakej troskoid, co si na něm smlsnou zdejší magoři, jsem ale nehodlala.
"Hm. To by asi měly. Pokud o to ovšem stojí," zabručela jsem, aby bylo jasné, že já o to zrovna dvakrát nestojím. Chvíli jsem se odmlčela, pak jsem navázala tématem z jiného soudku - když už tady zacláněla a srdce jí zřejmě hořelo touhou činit dobré skutky, mohla se aspoň učinit skutečně užitečnou. "Ale fajn, když jsi tedy taková dobrá duše, snad bys mi mohla poradit. Hledám jistou vlčici - černobílá, kropenaté nohy, zlaté oči a zjizvená tvář... nevidělas ji?"

Spánek jsem opravdu potřebovala. Mezi vším tím zahrabáváním jelena, handrkováním se s bohem a sesíláním přírodních katastrof na hlavy nevinných kolemjdoucích jsem jaksi neměla moc času se zastavit a aspoň na chvíli nechat svému tělu pořádně vydechnout, nemluvě o duši, která už asi taky mlela z posledního. Spala jsem tvrdě a nijak mě netrápilo, že jsem se povalovala prakticky na otevřené pláni. Nebála jsem se.
Byla bych nejspíš prospala celé ráno a možná i pořádnou část odpoledne, kdyby mě se svítáním neprobudil takový zvláštní pocit. Pocit něčí přítomnosti. Pomalu jsem rozlepila oči, které mi přišly jaksi opuchlé - bohové, jak jsem nenáviděla pláč, nejen, že byl ponižující, ale ke všemu ještě strašně ošklivý - a zamžourala do šedivého rána, které působilo o dost méně jarním dojmem, než to včerejší. Šedivé nebe a neomalený ledový vítr se ale rozhodně víc hodil k mé momentální životní situaci, než sluníčko a modrá obloha. Mírně jsem se otřásla a otočila hlavou, abych spatřila toho, kdo mi tu narušoval spánek. Přimhouřila jsem oči, když mi zrak padl na světlou vlčici, která seděla opodál. "Hele, nepřijde ti to náhodou trochu úchylný, sledovat druhý, když spí?" zabručela jsem podrážděně a vydrápala se do sedu. Jak dlouho tady je? Mohla... Ne. Určitě mě neslyšela. Byla jsem tu přece sama. Přejela jsem ji pohledem od hlavy k patě. Byla celkem malá, ještě menší, než já. Měla celkem hezký kožich, ale to bylo asi tak všechno, co v tuto chvíli hovořilo v její prospěch. Rušila můj spánek a já musela přemýšlet, jestli tu celou dobu jen tak seděla nebo dělala i něco divnýho. Jako by očumovat spící vlky nebylo dost divný samo o sobě. Třeba mě očuchávala? Nebo je to nějaká čorka? Ale mé jedinné cenné materiální vlastnictví se mi stále houpalo na krku. Dobře. Tak uvidíme, co je tohle vlastně za existenci.

Za mě jsou tohle teda bezva změny (pominu-li fakt že jsem blbá a vrazila jsem všechny mušle do loterie, ale to je můj boj žejo :D), cením hlavně možnost kupovat modifikace vzhledu a lektvary zní taky dost lákavě... Čas začít škudlit :D

//Kopretinka

A tak jsem byla... sama. Byl to najednou dost divný pocit. Ne proto, že bych nebyla zvyklá na samotu. Samota nebyla zlá. Často jsem ji vyhledávala sama od sebe a konec konců, osamělými toulkami jsem strávila spoustu měsíců svého života. Jenže za poslední dobu jsem samotě dost odvykla. Stále jsem byla s někým - s Ilenií, se Sheyou... a bylo to tak správně. Byly jsme rodina. Patřily jsme k sobě. Snad proto mě tolik bolelo, že jsme náhle byly každá někde jinde. O Sheye jsem aspoň věděla. Měly jsme domluvené místo dalšího setkání. Ilenie ovšem... "Krávo," řekla jsem do nočního ticha sama sobě. Nelíbilo se mi, jak ztraceně můj hlas zní a tak už jsem ho znovu nepoužila. Podělala jsi to, tak se s tím smiř. Přišla jsi o ni. Odehnala jsi ji od sebe, protože si nedokážeš vybrat to, co je doopravdy důležité. Možná bys to měla přijmout a přestat se honit za iluzemi, dokud máš aspoň Sheyu. Protože i ji bys mohla ztratit, když budeš takhle pokračovat. Litovat se. Vztekat se. Trapný. Stiskla jsem zuby. Vážně jsem Ilenii ztratila? Nadobro? To... přece nešlo. Nemohla být doopravdy pryč. Přece by neutekla nikam daleko. Když není pryč, kde teda je? Přede mnou se zaleskla hladina jezera. Usadila jsem se na břehu. V noční tmě jsem na něm neviděla svůj odraz a možná to bylo dobře. Nejspíš jsem vypadala hrozně, s vyčerpaným výrazem a srstí pořád ještě navlhlou od té bouřky, co jsem nechtěně způsobila. Mohla jsem si za to sama. Nejspíš jsem si zasloužila cítit se mizerně. Protože jsem se chovala jako ukázková blbka. S hrůzou jsem si uvědomila, že se mi do očí valí slzy. Ale... byla jsem přece sama. Nebyl tu, kromě mě, nikdo, kdo by je mohl soudit. "Do pr*ele, Ilenie, mě to tak mrzí," vydechla jsem a nechala ty ponižující emoce, ty zahanbující slzy, ať si dělají, co chtějí, zatímco já ležela na břehu jezera s tlapami zakrývajícími bolavou hlavu. Někde mezi vzlyky, přece jen poněkud tlumenými - kdoví, kdo mohl poslouchat - a ublíženými myšlenkami si ke mně našel cestu spánek a aspoň na nějakou chvíli si mě odvlekl do své říše.

//Dávám po 1 hlasu Maeve, Nemovi a Zarraye Sečteno

Hnědá odprejskla. Konečně ji to napadlo... Posbírala jsem se ze země aspoň do sedu, abych zachovala alespoň nějaké trosky své důstojnosti, která poslední dobou schytávala jeden kopanec za druhým a setkala se pohledem se Sheyou, která se po odchodu cizinky přiblížila. "No," přejela jsem si tlapou po čele, za kterým se po "tom s tou bouřkou" usadila tupá bolest, "myslím, že je to zase nějaký bezvadný dárek od Smrti. Jednou, už je to celkem dlouho, jsem po ní chtěla magii k ovládání deště... tak jsem ji asi dostala. Akorát je to pochopitelně dost jinačí, než bych chtěla," zasmála jsem se suše. Co jsem mohla čekat od Smrti? Nic, co jsem od ní kdy dostala, nefungovalo dle mých představ. Jednu magii jsem stále ještě nechápala a ta druhá se zase hrozně snadno vymykala z kontroly. To kolem mě měly šlehat blesky pokaždé, když se mi trochu rozbrnkají nervy? To mi znělo jako dost ubohý způsob existence, ačkoliv by to nepochybně bylo velice efektivní v případě, že bych si chtěla držet blbce dál od těla. Jinak to ale znělo dost neprakticky.
Sheya měla nápad, který dával smysl. A přesto jsem ho v první chvíli chtěla odmítnout. Nějak... se mi nechtělo zůstávat sama. Už tolik jsi vyměkla? Snad se nebojíš samoty? Ne. Bála jsem se myšlenek, co ze samoty vznikají. A toho, že by třeba mohla být trvalá. Ale byl to dobrý nápad. Logický. "Dobře," přikývla jsem nakonec. "Tak jo... Kdybychom se nikde nepotkaly, sejdeme se v Ragaru. Budu potřebovat ještě dát řeč s Falionem," potřásla jsem hlavou, ačkoliv jsem trochu pochybovala, zda se mnou jako s Betou vůbec ještě počítá. Byla jsem pryč dost dlouho. Ale jestli Netopýr někde plachtil jako vždycky, kdoví, jestli si toho vůbec všimnul. "A hlavně na sebe dávej pozor," řekla jsem nakonec a krátce se tváří otřela o tu Sheyinu na rozloučenou. "Ať se neztratíš ještě i ty." S tím jsem poodstoupila a pomalu vykročila jižnějším směrem. "Hodně štěstí," broukla jsem na Sheyu přes rameno a pokračovala v cestě dál. Plánovala jsem ale, že mým prvním skutkem jakožto osamělé pátračky, bude pořádný spánek. Ta bouřka mi dala pěkně na pr*el, fakt že jo.

//Ohnivé jezero

Mohly jsme tu vlastně klidně všechny zdechnout - včetně Sheyi, která se do toho chaosu prozatím moc nemíchala a já byla snad i ráda. Čím míň vlků kolem mě bude, tím líp. Kdyby se chtělo i hnědce vzdálit se kamsi hodně daleko, jo... to by byla věc. Ale těžko říct, jestli té vlčici nefungoval pud sebezáchovy nebo byla prostě jen pitomá, každopádně se nevzdálila ani ve chvíli, kdy se slunečná obloha zatáhla zlověstnými černými mračny, která rozhodně nevěstila nic dobrého. A nic dobrého
z nich ani nevzešlo... Mraky se protrhly a rázem se celá louka octla pod studenou, nepříjemnou sprchou. "Však se běž schovat, já tě tu uvázanou nedržím," odsekla jsem. Netušila jsem, co ji tu furt drželo. Rozhodně by bylo snazší se uklidnit, kdybych pořád nemusela poslouchat její chytré rady. Třeba uklidni se. No dík. Na to bych sama nepřišla. "A o co se asi snažím?" prskla jsem a posadila se do zmáčené trávy, protože jsem toho začínala mít celkem dost. Všechno kolem magie bylo vyčerpávající - a takovýhle liják obzvlášť. "Chodit do lesa je pitomost. Je tam smečka. A jestli má uhodit blesk, uhodí nejspíš do stromu. Je to nebezpečný." Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Musí se to dát zastavit. Naslouchala jsem kvílení větru, pleskání kapek na trávu, hlínu a vlčí těla. Musí to přestat. Zkoušeli jste se někdy násilím donutit ke klidu? Není to zase tak snadné, obzvlášť když vámi cloumá hněv na celý svět a kolem vás se vzdouvá pořádná průtrž mračen. Ale s magií jsem už ostatně nějaké zkušenosti měla, i když třeba ne zrovna s touhle. Postupně se mi pomalu, pomaloučku podařilo kdesi uvnitř uchopit ty správné nitky. Déšť začal pomalu slábnout do lehkého mrholení. Pak se začala roztahovat i mračna. Pomalu jsem se svezla k zemi do lehu a přikryla si hlavu tlapami, zatímco nad námi opět vysvitlo slunce. "Stačilo ti divadlo?" zamumlala jsem k hnědé, aniž bych otevřela oči. Byla jsem vyčerpaná. Chtěla jsem, aby šla. Abych tu mohla zůstat sama s Sheyou. Ale co já vím... když už tu vydržela tak dlouho, kdoví, o co jí vlastně šlo.