Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Údolí morény

Vykročila jsem pomalu, abych ani v nejmenším neriskovala, že se mi Ilenie opět ztratí z dohledu. Bylo zcela zřejmé, že není v tom nejlepším rozmaru. Ani já ostatně nebyla. Dost dobře nešlo být rozjařené a veselé a culit se nablble na svět - jednak to ani jedna z nás příliš neměla v povaze a za druhé stíny momentálních okolností poněkud tlumily i svit letního slunce na blankytné obloze. Normálně by to byl asi celkem přijatelně hezký den. Teď ovšem... ne tak moc.
Nechaly jsme Liu za zády - ona se s nadávkami vydala za svými záležitostmi, ať už byly jakékoliv, a my zase za těmi svými. Mlčky jsem si lámala hlavu, jak mám tu věc vůbec nakousnout. A jestli to vůbec mám dělat. Jak lákavé bylo prostě dál mlčet a hrát to bolestně trapné divadlo, jako že se vůbec nic nestalo. Jakkoliv to bylo stupidní a ponižující, měla jsem pořád dojem, že je to snazší, než se postavit tváří v tvář pravdě, která mohla být dost krutá. Možná už jsme se k sobě s Ilenií nehodily. Možná to už nepůjde napravit. Možná, možná, možná... "Omlouvám se," vyhrkla jsem z ničeho nic do ticha a zprudka zastavila. Vír myšlenek v mé hlavě už byl nesnesitelný. "Za všechno. Chovala jsem se jako kráva," otočila jsem se, abych stála čelem k Ilenii a přiměla jsem se jí pohlédnout zpříma do tváře, ačkoliv mě to stálo nemalé úsilí. Bylo těžké si přiznat vlastní chyby. A ještě těžší je vyslovit nahlas. "Byla jsem moc zažraná do skutečnosti, že ze mě Falion udělal Betu, než abych si všimla, jak moc tě to v Ragaru štve. A... mrzí mě to. Fakt." Krátce jsem se odmlčela a nejistě zarýpala tlapou v zemi. "Hodně jsem o tom přemýšlela..." začala jsem, ale pak jsem myšlenku nechala nedokončenou. Chtěla jsem dát šanci vyjádřit se taky Ilenii. .

Tenhle způsob napůl šifrované komunikace byl nejen hloupý, ale i nepřesný. Leccos se totiž ztratilo a tak si Ilenie moje slova o jediné rodině nevyložila úplně tak, jak bych chtěla. Bylo mi jasné, že jsem se jí dotkla, ačkoliv jsem to nechtěla. Rychle jsem se chopila snahy to napravit: "Ne, nejen Sheya," řekla jsem a opět se pokusila přimět svou tvář k úsměvu a Ilenii přimět k tomu, aby pochopila, co se jí snažím říct. Ale bylo to dost těžké. S Liou za zadkem. Ta sice byla poněkud mimo, ale kdoví, co měla za lubem. Nedalo se vyloučit, že velice pozorně poslouchá. Začínalo to být více než jasné - musely jsme se té malé harpyje zbavit, abychom si mohly všechno vypovědět jako normální vlci a ne jako by nás postihla nějaká kletba, kvůli které musíme všechno okecávat tří kilometrovou oklikou. A tak jsem se rozhodla vzít to tak říkajíc do vlastních tlap. "Jo. Dívání je bezva," plácla jsem tak trochu nesmyslně, ale co už. Ono se to ztratí, mezi těmi ostatními nesmysly.
Vypadalo to, že Ilenie se mého plánu chytila a nechystala se utéct a opustit mě tentokrát už navždy, takže se mi trochu ulevilo. Trochu. Nechtěla jsem si povolit příliš velkou úlevu, neboť jsem pořád ještě nevěděla, jak se věci mezi námi mají. "Tak jdem. Koukat. A tak." Krátce jsem se protáhla a udělala pár kroků severním směrem, než jsem se ohlédla po Lie. Snad bych jí měla něco říct? Eh. "Čau," prohodila jsem nakonec, hodila očkem po Ilenii a vykročila tentokrát už s definitivním rozhodnutím dostat se z doslechu malé fúrie někam, kde si budeme moct promluvit už normálně a pokud možno v soukromí.

//Náhorní plošina

Snad by naše podivná rozmluva byla i komická, kdyby to zároveň nebyla taková tragédie. Z vnějšího pohledu to jistě muselo vypadat, jako když se spolu baví dva, z nichž ani jeden to nemá v hlavě tak úplně v pořádku. Ono to tak ostatně asi i trochu bylo, že? Ani jedna z nás nebyla tak úplně v pohodě. Nic na téhle situaci nebylo v pohodě. Jediné, co jsem chtěla udělat, bylo přitisknout čenich k Ileniině líci a pocítit, že pořád ještě patříme k sobě. Že není všechno ztracené.
"Ach," přikývla jsem zdrceně, když jsem si vyslechla, do čeho se pustila Ilenie během doby, co jsme se neviděly. "No, teda... mrzí mě, že tě někdo tak hrozně vytočil. A... jeho to určitě mrzí taky," zkroutila jsem tvář do grimasy, která by se s trochou fantazie, odstupem asi pěti metrů a přimhouřením obou očí mohla snad nazývat omluvným úsměvem. "Nemusíš mu to odpouštět. I když... by se ti určitě rád omluvil. Ten někdo. Jo. Někdo." Zavrtěla jsem hlavou. Tohle bylo tak stupidní. Hloupé divadlo. Proč jsme ho vůbec hrály? Čeho jsme se tolik bály? Čeho? Výsměchu? Jako by nás taková kravina mohla rozhodit. Roznesly bychom na kopytech každého, co by si na nás něco zkusil. Tak... čeho? "Co?" vyhrkla jsem v lehkém šoku, než jsem rychle sesbírala zase aspoň špetku důstojnosti. Zamžourala jsem po Lie. Dítě. To víš, že jo. "Ne. Mám pořád jenom Sheyu... mám jen jednu rodinu." Opatrně jsem pozvedla koutky do tentokrát o něco povedenějšího úsměvu, ve kterém se ale odrážela i obava. Jsme pořád rodina? Jsme, že jo? "Možná bychom se po Sheye měly podívat," chytla jsem se vzápětí zmínky o mé - naší - dceři jako výmluvy k tomu sebrat si svých pět švestek a jít s tímhle cirkusem o dům dál. Nejlépe někam, kde ten cirkus nebude třeba.

Čím déle jsme spřádaly plány na upálení Saviora a křenily se přitom, jako by se vůbec nic nestalo, jako bych nebyla jestě před pár dny přesvědčená, že Ilenii už nikdy neuvidím, protože jsem ji svou sobeckostí odehnala, tím falešnější notu to celé mělo. Byla to jen... fraška. Fasáda zakrývající to, o čem bychom chtěly a měly mluvit doopravdy a o čem jsme mluvit nemohly, protože tu byly přítomné zraky Lii, která se tedy nadále příliš neangažovala, ale tím mě ještě nemohla přesvědčit, že neposlouchá. Možná bysme ji tu měly prostě nechat, sebrat si svých pět švestek a vypadnout, pomyslela jsem si. Divné omámení z růžového prášku, které mě vůbec přivedlo do té šlamastyky s Liou, už dávno vyprchalo, takže mě k malé fúrii nic nepojilo - aspoň by teda nemělo. Což nevysvětlovalo, proč tu pořád ještě stojíme, ale... no. To byly detaily.
Postřehla jsem, jak se Ileniiny oči zabořily do země. Už už jsem se chystala vykročit blíž, trochu zmenšit tu propast mezi námi, ale pouze jsem se naklonila vpřed, aniž by se moje nohy vůbec odlepily od země. Musíme... musím... Sakra. Tohle jsem nesnášela. Netušila jsem, co říct, aniž by se toho Lia hned chytla (ač se zdála poněkud mimo) a na to, abych se snažila nějak pantomimicky vyjádřit své omluvy a otázky, na to jsem neměla nervy. Trapné ticho se prohlubovalo a já zauvažovala, jestli nemám použít tu supr čupr magii země a nezakopat se do krásného čerstvého hrobu. To by ušetřilo spoustu starostí. Aspoň pro mě.
Ilenie se nakonec odhodlala ticho porušit. Objektivně se jí to asi zrovna moc nepovedlo zahrát na pohodu, ale já bych si nevedla o nic líp, kdybych se o to snažila a byla jsem hlavně dost ráda, že se k tomu rozhoupala ona. "No, třeba..." začala jsem. "Nebo teda spíš..." Koutkem oka jsem zamžourala po mladé vlčici vedle nás. "Vlastně ani nevím. Tak jsem se... potulovala, však víš, jak to je, někoho jsem hledala, ale neměla jsem moc štěstí, tak to bylo celkem na nic," zaobalila jsem to tak, aby si z toho Lia pokud možno mohla vybrat co nejmíň a doufala, že Ilenie pochopí, co se jí snažím sdělit. "A tak, no. Co ty?"

Zdálo se, že Ilenii se ta zatracená fúrie celkem zamlouvala. Vlastně mě to ani tak moc nepřekvapovalo. Lia rozhodně nepatřila mezi všechna ta ufňukaná, usoplená vlčata, která bych nejradši vykopla někam na měsíc. Pokud jsem takovou touhu chvílemi pociťovala, pak to bylo ze zcela jiných důvodů. Třeba ty její až příliš trefné poznámky a zatraceně bystrý mozek, kterým si rychle všechno spojovala dohromady a využívala této schopnosti pěkně škodolibě. Hm. Že bych jí snad záviděla? Ne, to byla pitomost - neměla jsem jí totiž co závidět. Co mě to vůbec napadlo? Všechno, co zvládne tohle mladý ucho, zvládnu taky. A to stokrát líp. Tohle uvědomění mě poněkud uklidnilo, potěšeně jsem pozvedla bradu a s lehkým pobavením sledovala interakci mezi Liou a Ilenií, která se ani nechtěla pouštět do popisování hlubin idiocie svého sourozence. Jó, rodina, zavrtěla jsem hlavou. Jen samá komplikace.
Plán s obětováním Saviora bohům se zamlouval asi všem. Když se na mě Ilenie pousmála, poskočilo mi srdce, jen aby vzápětí zase pokleslo - co když přece jen... už nebude chtít být se mnou? Pak už by mi žádný takovýhle úsměv nikdy nepatřil. Bylo ale potřeba držet emoce zpátky, teď, tady před Liou nebylo nejlepší celou tu záležitost probírat, ačkoliv jsem doufala, že k tomu bude brzy příležitost. Čím dřív mezi námi bude jasno, tím lépe. "Och, vážně? Že bychom si ho pak taky našly? Třeba v tom najdem zálibu," ušklíbla jsem se, utlačujíc násilím obavy a pochyby do pozadí. "Ale... začla bych Saviorem. Je pěkně vysušeněj věkem, bude hořet jak nic. Vlastně je s podivem, že ještě nevzplál sám." A byl tu ještě jeden dobrý důvod. Savior bude v horách a tam jsem poslala čekat Sheyu. A vzhledem k tomu, že čas pokročil, nejspíš už tam bude čekat, nezatoulala-li se někde po cestě. Bude ráda, že jsem Ilenii našla, pousmála jsem se a sjela očima ke snad-stále-ještě-své-polovičce. Jestli bude vůbec chtít tím směrem jít. Ale... aspoň můžu říct Sheye, že je naživu. Jo.

Děkuji za bezva akci i za odměny
Svoje hlasy dělím takto:

Gallirea - příběh země: 2x Baghý
Život a Smrt: 1x Rowena, 1x Sionn
Mrtvolka: 1x Duncan, 1x Meinere
Osud: 1x Baghý, 1x Duncan

//Děkujem <3

"Tak to je štěstí, že nemám v kecání zas takovou zálibu," ušklíbla jsem se - vlastně jsem už přemýšlela, jak bych se Lii mohla zbavit. Ať už mi ten nápad původně vnuklo cokoliv, už to bylo pryč. Ovšem nedalo se popřít, že Skřítě má občas dost dobré nápady. Třeba jako zvolit za oběť Saviora. "Hah, ty ho znáš?" zatvářila jsem se mírně překvapeně, ale hned jsem potřásla hlavou - jasně, že ho zná, když o něm mluví. "Vlastně... to není zas tak špatná volba," zazubila jsem se. "Nemůžu říct, že by mi pro něj srdce zrovna krvácelo, kdyby se s ním něco stalo." Jo, Savior mi rozhodně nechyběl - stejně jako mi vlastně nechyběl Ragar jako celek. Možná už bych se tam ani nemusela vracet. Co dobrého mi to kdy přineslo?
Ovšem než jsme vůbec začaly sestavovat plán, objevila se tu Ilenie a vykolejila mě absolutně z míry. Mírně mi poskočilo srdce, když Ilenie souhlasně odpověděla na to, že tu jsme vážně dvě. Spolu. Idiotský hory plný idiotskejch idiotů... Jak jsem si nikdy nemohla všimnout, že to tak Ilenie vidí? Byla jsem vážně tak mimo? Vážně? Ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Lia totiž pokračovala ve své snaze přivést mé nervy na pokraj prasknutí. "Spíš myslím, že by sis nemusela vyskakovat ty," zavrčela jsem. "Já nemám nijak ráda masakrování slabších, ale začínáš mě přesvědčovat, abych udělala výjimku." Nechápala jsem, jak dokáže být tak otravná a vzápětí vyřknout něco, díky čemu jsem zase na její straně. Možná mi už fakt hrabalo. "Jo, budeme obětovávat Saviora bohům. Přidáš se?" zazubila jsem se na Ilenii, ale v duchu jsem cítila jisté napětí. Bylo divné se chovat, jako by nic. Nepřišlo mi to... dobře. Protože to přece nebylo jako by nic. Něco se přece stalo. Jen jsem doufala, že to není nenapravitelné.

"Nesnáším pitomce, ať maj mezi nohama cokoliv," poupravila jsem Liino prohlášení, které ale zase tak daleko od pravdy nebylo. "Nemůžu za to, že jich je mezi chlapama mnohem víc," pokrčila jsem rameny. Pravda byla taková, že mi byl po chuti málokdo, libovolného pohlaví - možná proto jsem se nakonec chytila Ilenie. Bylo vzácný narazit na někoho, koho jsem si vážně oblíbila, tudíž když se to stalo s vlčicí... proč vlastně ne, že? Ovšem Skřítě mě vzápětí praštilo další velice přímočarou otázkou, tudíž jsem neměla moc času o tom přemýšlet. Sakra, takový mladý ucho by nemělo tolik vědět. Nebyla to otázka, na kterou bych chtěla odpovídat. "Možná, že obojí, ale po tom ti vlastně nic není, co?" předvedla jsem i já, že se umím hnusně šklebit. Akorát že, pravda, Skřítěti dodával na efektu ten xicht, co vypadal, jako by si na něm někdo brousil drápy.
Nemohla jsem se snad ani divit, že Smrt měla speciální místo v Liině srdci - kruci, však by to klidně mohl být její zplozenec. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit v někom tak mladém takovou touhu po obětech, jakou vzápětí projevila. Zazubila jsem se. "Jsi do toho nějak hr, ne? Ale nemůžu říct, že bych byla proti - nějaké návrhy?" Já jeden měla. Ze zdejších vlků, kteří mi pili krev, byl jeden, kterého bych velice ráda viděla grilovat se na nějakém oltáři. To bys čuměl, Zakare. Že bych s tím Skřítětem ještě našla společnou řeč? Jestli to tak na chvíli vypadalo, vzápětí se ta představa sesypala jako domeček z karet, když se Lia div že nepoch*ala smíchy nad tou geniální teorií, s jakou přišla. Zacloumal mnou hněv. "Co ty o tom sakra víš?" Zavrčela jsem znovu, věděla jsem, že to nemá žádný efekt, ale krucinál...
Už jsem čekala, že se zase zatáhnou nebesa a tentokrát sem ten blesk fakt uhodí, jakmile mi definitivně rupnou nervy, když se na scéně objevil kdosi třetí. Kdosi... Tiše jsem lapla po dechu. Přes pláň se k nám ležérně, snad poněkud přiopile, blížila světlá figura. Srdce se mi rozbušilo, zapomněla jsem pro tu chvíli na myšlenku, že by možná nejlepším adeptem na oběť bohům byla Lia, jen jsem vytřeštěně hleděla na Ilenii, která k nám dokráčela a svalila se do trávy. Byla to vážně ona? Žádný přelud, žádná iluze? Chtěla jsem se k ní vrhnout, obejmout ji a už ji nikdy nepustit, pak jí hezky od plic říct, jak mě zatraceně vyděsila a ať už to nikdy nedělá, a pak ji obejmout znovu, ještě pevněji. Místo toho jsem tam stála jako solný sloup, zcela viditelně naprosto vyvedená z míry, a vyšlo ze mě jen: "Čau." Odkašlala jsem si, abych dostala knedlík z krku a chystala se dodat něco dalšího inteligentního, co se do téhle situace velmi hodí, třeba jako to máme ale dneska hezky, co, když mi jisté ďáblovo sémě připomnělo svou přítomnost. Zamračila jsem se jejím směrem - tý její hatmatilce jsem nerozuměla ani za mák, ale idiot byl poměrně univerzální. "Bejt tebou si dávám víc bacha na jazyk, srdíčko, teď už jsme na tebe dvě," zasyčela jsem a zamžourala po straně k Ilenii s výrazem, který byl najednou o dost méně drsný. Spíš napůl zoufalý. Jsme... na to dvě, že jo? Jsme pořád, tak nějak, spolu? Nebo... Nohy jako by mi vrůstaly do země. Budoucnost mi najednou přišla dost děsivá. Co mi asi Ilenie řekne? Sice jsme se znovu našly, ale nebylo to jen proto, abychom se hned zase rozešly? Co když už se mnou nechtěla mít nic společného? Co pak? A jak si to ujasnit, teď, když tady oxidovalo Skřítě? Které jsi sem, jen tak mimochodem, dovlekla sama, takže aspoň víš, na koho se můžeš vztekat.

//Náhorní plošina

Viděla jsem, jak Liu vytáčí oslovení "skřítě", což mě popravdě jen motivovalo k tomu, abych v tom pokračovala - ona si s tou Tesorou ostatně taky furt nedala pokoj. Skoro se zdálo, že každou chvíli samým vztekem exploduje, ale celkem se statečně držela. Věděla jsem ale, že ji nemůžu vytáčet zase až tak moc. Přece jsem ji potřebovala.
"Tak trochu," pokrčila jsem rameny. "Ačkoliv se mi teda ještě taky nedostalo té cti to na někom vyzkoušet - nicméně je tu pár takových, kteří k tomu mají hezky nakročeno. Úchyláci co vábí mladý vlčice do svých pochybných doupat, cvoci co jsou tě kvůli kusu srnky schopný oddělat a tak... dřív nebo pozdějc tady na někoho takovýho narazíš. Zdejší samčí populace není zrovna, ehm, na úrovni," ušklíbla jsem se. Jakého normálního vlka jsem tady potkala? Awaraka, Meinera... možná ještě Falion by se do té škatulky nějak nacpal. Jinak to byla dost bída, upřímně. "Nejspíš by bylo jenom prospěšné se postarat o to, aby se takoví ubožáci nemnožili." Nedělala jsem si iluze, že by žádná nebyla tak hloupá, aby se nedala obskočit třeba od takového Noriho. To, že já jsem měla standardy, neznamenalo, že je mají všechny vlčice. Bohužel.
"Hmpf," odfrkla jsem si jenom, když mi Lia mou poznámku o magorovi vrátila tak, aby dopadla na mou hlavu. Měla nicméně zajímavé nápady, co bych s ní mohla udělat, leč musela jsem ji zklamat. "Kdybych hledala maso, asi bych dala přednost nějakému, co míň kecá," zabručela jsem - rozhodně mi přišlo snazší lovit srnky a zajíce, než vlčata. A bylo to míň otravné. "A i když by se mi přízeň bohů mohla celkem hodit, mám dojem, že minimálně jeden z těch zdejších by mě za to dvakrát nepochválil - a ten sedí zrovna tady za bukem." K Životu to tedy byl ještě kus cesty, ale už to bylo povážlivě blízko na provádění rituálních vražd. To jsme měly radši zůstat na severu a udělat to tam... Hah. Jako bych na něco takového měla žaludek - ať to je kdekoliv.
Hodlala jsem si vymyslet nějaký kec, kterým bych Skřítě umlčela, aby se pořád tak blbě nevyptávalo, jenže jsem byla předběhnuta. A... neudržela jsem si tvář. Jakmile jsem se tak prudce ohradila, Lia vyprskla smíchy. "Přestaň!" štěkla jsem po ní, cítila jsem jak mi hoří tváře. Parchant blbej, co mě to vůbec napadlo? Bohové, taková pitomost! Jenže ona se řehtala dál, tím skřípavým smíchem, co mě doháněl přímo k šílenství. Nejvíc mě ale nevytáčelo, že se mi směje - hlavně jsem se styděla, protože to, co říkala, mohla dost dobře být pravda. To by bylo zatraceně ponižující. A já nenáviděla, když jsem se cítila poníženě. "Přestaň se TLEMIT! To není žádná pravda, slyšíš?" zavrčela jsem tiše a přitiskla uši k hlavě.

Dávám hlas úkrytu od Lindy

//Mahtaë

"Jak myslíš," prskla jsem otráveně, když mě Lia opakovaně oslovovala tím divným výrazem, kterému jsem nerozuměla, tudíž se mi automaticky vůbec nelíbil. "Skřítě," doplnila jsem ještě a odolala dětinské touze vypláznout na toho pekelníka jazyk. Musela jsem se chovat aspoň trochu na úrovni. Zvědavě jsem ale nastražila uši, když z Lii konečně vypadlo cosi konkrétnějšího ohledně té hatmatilky, která z ní chvílemi padala. "Ach tak," pokývala jsem nad tím hlavou, jako by mě to vůbec nevyvedlo z míry. Mou řečí? To jako... hm. Kdoví proč mi nikdy nepřišlo na mysl, že by vlci z jiných krajů taky mohli jinak mluvit. Asi jsem žila v uzavřenější bublině, než jsem si byla ochotná přiznat. Si snad ještě rozšířím obzory. Kdo by to řekl.
Vypadalo to, že moje menší lichotka Skřítě trochu potěšila, ačkoliv těžko říct - nedalo se to zrovna moc poznat. Minimálně ale nezačala prskat a ošívat se, tudíž jsem to brala za úspěch. Jo, kdyby se mi tak povedlo se jí vlichotit, než najdeme Ilenii, abych pak nemusela složitě vymýšlet, jak ji udržet na místě... to by bylo bezva. A protože Ilenii budeš hledat tak dva roky, máš na to spoustu času, přisadil si ochotně otravný hlásek v mé hlavě, který měl dnes obzvláštní potřebu do všeho akorát tak rejpat. "Fakt ne? No, ve zdejším kraji bych se rozhodně nebála, že se ti nenaskytně příležitost. Tady je adeptů na odkulčení celá armáda," ušklíbla jsem se. Hned z patra bych klidně mohla začít diktovat jména. Nori, Sigy, Zakar...
Jak jsem předpokládala, má snaha o vykličkování z nepříjemné otázky byla marná. "Jo, jasný, můžu ti udělat spoustu hroznejch věcí," zabručela jsem. "V podstatě můžu být úplně vyšinutej magor, ale kdybych tě chtěla oddělat, už bych s tím nejspíš začala, ne?" Jo, tak to jsi jí předtím neměla říkat, že se musíš na jihu s někým sejít. To přímo smrdí nějakou zradou. Bohové. Celé mi to připadalo jako horší a horší nápad a měla jsem dojem, že to všechno akorát zhoršuju. Proč mě to vůbec kdy napadlo? No... to, co Lia vyřkla vzápětí, bylo jednou z možností. "To není pravda!" ohradila jsem se. Až příliš rychle a příliš prudce. Cítila jsem, jak se mi do tváří valí krev. Byla jsem ráda za kožich, jinak bych byla nejspíš rudá až za ušima. "Nic takovýho nemám." Hm. Ale proč že teda tohle vlastně dělám?

//Údolí morény

//Borůvkáč

"Myslím to tak, že tobě se to může hodit," zabručela jsem poněkud otráveně - to jsem se vyjadřovala tak zatraceně nejasně? Možné to bylo. Po tom divným prášku se mi nemyslelo zrovna nejlíp. "Jako třeba k přežití. A takovým podobným blbostem." Bodyguarda jsem nepotřebovala a už tuplem ne takového zakrslého a protivného - když už bych si měla sehnat někoho, kdo by za mnou dnem a nocí chodil, dala bych si sakra záležet, aby byl pořádně zamlklý. Možná nejlépe úplně němý. "A jsem Cynthia, ne Tesora," dodala jsem ještě, jen tak pro dobrou míru a uvažovala, kdo z nás dvou je tady ten mimo. Měla jsem totiž pocit, že mi tady cosi uniká. Chvílemi jsem tomu skřítěti absolutně nerozuměla.
Když jí tedy z tlamy vypadlo to purtro-cosi, už jsem se prostě musela zeptat. Ovšem kromě toho, že jsem se dozvěděla význam jednoho dost divného slova, jsem nebyla o nic moudřejší. "Když chci říct bohužel, tak snad řeknu bohužel, ne?" nakrčila jsem čelo. Nějak jsem v sobě nesebrala dostatek pokory k tomu, abych se napřímo zeptala a dala tím jasně najevo, že nemám šajnu, jakou hatmatilku to míchá do normální řeči. Tak trochu jsem doufala, že když to téma budu dostatečně dlouho oťukávat, z Lii nakonec vypadne něco, co mi napoví. Možná to byla hloupá naděje a dětinské chování, ale... za pokus to stálo.
Lia byla celkem oříšek k pochopení, ale když došla řeč na samce, projevila výjimečnou praktičnost v přístupu k nim. "Hah!" vyprskla jsem. "Hele, ty jseš celkem chytrá," ušklíbla jsem se snad i trochu uznale. Nebylo snad přesně tohle to, co jsem radila Sheye v případě, že se na ni bude lepit nějakej slizák? "Už jsi to snad někdy zkoušela?" vypadlo ze mě najednou - ani jsem netušila, že se mi ta otázka dere na jazyk, ale pomalu to znělo, jako by Skřítě mluvilo z vlastní zkušenosti. Možná to fakt byla protřelá bojovnice a tvůrkyně kastrátů, ve zralém věku... hm, tak maximálně jednoho léta. Jestli to tak bylo, měla jsem sakra co dohánět. Poslední dobou jsem místo husté, silné a nezávislé vlčice byla neustále lehce na pokraji nějaké duševní katastrofy. Asi bylo na čase to napravit.
Velmi přímočará otázka přišla dost nenadále a já zjistila, že nevím, co na ni mám odpovědět. On totiž asi neexistoval žádný způsob, jak to vyjádřit nedebilně. Joo, víš, nadechla jsem se růžovýho prášku a ten mi otevřel oči ke geniálnímu plánu, jak zachránit svůj umírající vztah, takže si tě se svou drahou polovičkou adoptujem, ať se ti to líbí nebo ne. Jo. To by mi určitě pomohlo si Liu získat na svou stranu. S každou uplývající vteřinou mi víc a víc docházelo, že tenhle plán není až tak dobrej, jak jsem zprvu myslela. Vlastně to nebyl vůbec plán. Bylo to... bylo... "Upřímně se to dost blbě vysvětluje," řekla jsem po chvíli zadumaného mlčení. "Umlčí tě prozatím slib, že tě nerozložím na orgány ani ti nebudu strkat žádný předměty do žádných tělních otvorů?" Pochybovala jsem, že to bude stačit, ale rozhodně to bylo jednodušší, než se pouštět do vysvětlování mé logiky, která už i mě začínala pomalu připadat poněkud vyšinutá.

//Náhorní plošina

Vida, takže Skřítě mělo i jméno - celkem krátké a jednoduché k tomu. Teda, to jsem si aspoň myslela, než z ní hned po jeho vyslovení vypadlo cosi nesrozumitelného. Mírně jsem nakrčila čelo. To taky patřilo k tomu jménu, nebo...? Nejspíš to byl nějaký stupidní přídomek. Ačkoliv to znělo spíš jako otázka. "Já jsem Cynthia," rozhodla jsem se nakonec prostě představit a tu divnou slovní zmotaninu prozatím ignorovat, než si na tom polámu mozek. "Velice mě těší," dodala jsem s patřičným sarkasmem v hlase. Kdybys nebyla asi tak jediný vlče v okolí, dávno bych tu nestrašila. Jenže osud tomu asi tak chtěl, že na mě zůstalo jen tohle Skřítě. No co. Třeba se Ilenii bude líbit - kdoví, mohly by si i rozumět. Nebo se pomlátit. Ovšem hlásek, co se mi v hlavě usadil po nadechnutí se růžového prachu, mi našeptával, že všechno bude v pohodě a že odvést tu uřvanou princezničku je ten nejlepší nápad na světě.
"Takže madam je drsňačka, jo? No, to se může celkem hodit," usoudila jsem, když se Lia Etucosi začala vytahovat s tím, že jí je celkem šumák, jestli dostane po tlamě ještě jednou. Je fakt, že mezi těmi všemi šrámy by se další už ztratil. Na druhou stranu... občas je jedna facka fakt lepší, než tisíc slov. Prozatím mě ale tlapa tolik nesvrběla, abych jí nějakou natáhla - z nějakého důvodu mě doháněla k šílenství méně než třeba Nym nebo Rowenka, ačkoliv byla objektivně o dost uřvanější a protivnější. Možná to bylo i tím, že se mnou aspoň v něčem souhlasila. Třeba v tom, že to tady smrdí. "Jo, přesně tak. Takže bude nejlepší se odtud zdekovat," nabádala jsem ji nadále, ale už jsem začínala počítat s tím, že nakonec půjde. Znovu jsem se nicméně zamračila, když z ní vypadlo další nesrozumitelné slovo. Znělo to jako tehdy, když mě a Styx poštípaly ty sněžné blechy a ona pak mluvila pozpátku. "A to je co, to... porpoto?" nevydržela jsem to už. Měla nějakou vadu řeči? No to by byla teda fakt výhra. Nebo si vymýšlela vlastní slova - jako Newlin. To by byla zase vada mozku. Kdoví, co je lepší možnost...
"Jo, klackem by to asi šlo, teoreticky," usoudila jsem - představivost jí teda nechyběla. "Kdybych něco takovýho teda chtěla dělat, do čehož upřímně nemám nejmenší chuť. Nějak mě nenapadá, co bych z toho měla mít. Nejsem samec, co přemýšlí koulema." Proč všechny moje debaty s vlčaty skončí u znásilňování? Stává se to všem, nebo jsem jenom já takovej klikař? Jenže to už si to Lia mířila kamsi pryč. "Fajn, ale vem to směrem na jih, potřebuju tam někoho potkat," zabručela jsem spíš pro sebe - stejně bylo jedno, kam se vydá, Ilenie mohla být teď už prakticky kdekoliv a teď, když jsem už sehnala vlče, mi došlo, že ani nevím, jak ho k ní mám dostat. Hm. V plánu nám evidentně zůstaly jisté mezery.

//Mahtaë třeba... je to jinak asi celkem jedno :D

Zdálo se, že se mi povedlo narazit na to nejuječenější a nejprotivnější vlče v okolí tak sta kilometrů. To jsem zas měla jednou kliku. Když Skřítě zkřivilo xicht do šklebu, za který by se asi ani lecjaký pekelník nemusel stydět, nabízela se myšlenka se prostě otočit na patě a jít si hledat nějakou snazší kořist. Rychle jsem to ale zavrhla. Kdoví, kolik času mi ještě zbývalo? Než najdu jinačí vlče, taky může být pozdě - Ilenie se klidně může sebrat a zmizet z Gallirei, než já se rozhoupu. Takže nezbývalo nic jiného, než se smířit s touhle uřvanou můrou. No bezva. Navíc byla pěkně přechytralá. Fakt na facku. "A jak ti mám teda říkat? Skřítě se mi zatím jeví jako nejpříhodnější," vycenila jsem i já zuby do šklebu. "A možná by to chtělo dát si bacha na tlamu, děvenko, nebo ti na ní něco přistane. Ostatně to vypadá, že to už se párkrát stalo." Svým způsobem bylo poněkud alarmující vidět někoho tak mladého s tak rozmaštěným obličejem - na druhou stranu, s takhle prořízlou tlamou se asi nebylo čemu divit, jestli jí občas nějaká ta ťafka přistála. A já se neštítila v případě potřeby přidat další.
Povytáhla jsem mírně obočí, když mě začala poučovat o svém původu. "Nic takovýho jsem neřekla - jen ti nabízím něco mnohem lepšího, než tenhle zasmrádlej hájek," zabručela jsem, načež mi vzápětí bylo sděleno, že u ní doma už by ze mě byla nějaká parodie vlka bez uší a bez ocasu. "Ha, ale tady nejsme u tebe v rodný smečce, co? Takže jsem vlastně v bezpečí," uculila jsem se spokojeně. "Jaké to úžasné štěstí." Zdejším ochráncům někdo uši už nejspíš utrhal. Jinak se nedalo moc vysvětlit, proč se tu ještě nezjevili, navzdory tomu, že Skřítě se tady vztekalo jako nějaký zatracený rarach. Ta mi brzo půjde pořádně na nervy. Ovšem hned další svou větou prokázala malá hysterka zvláštní inteligenci. Blbá tedy nebyla. Aspoň něco. "Znásilnit? A čím jako? Pokud vím, tak v tomhle si libujou spíš samci - já teda fakt ne," odfrkla jsem si. I tak jsem se ale na chvíli musela zamyslet. Nebyla jsem zrovna úplně přesně stejná jako ten úchyl Sigy? To určitě, do toho mám daleko. Nezabíjim vlčice bleskem. A "Kromě toho to není žádná odpověď na mou otázku - jdeš se mnou, nebo ne?" uhodila jsem na ni znova, ať se už kouká vyjádřit, abych si případně mohla nachystat liány. Už jsem se totiž rozhodla - odtáhnu ji tady odtud dobrovolně nebo násilím, to je fuk. Proč mě to nenapadlo už dřív? Bylo to přece naprosto geniální.