Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Reakce hlavně na Aithéra - Thia mizí ze scény

Bělka se představila jako Aranel a rozhodla, že nemusím umřít tady venku na sněhu, ale můžu do úkrytu, což byla nepopiratelná úleva. Chtěla jsem na to něco říct, ale už si to hnala pryč, bojovat s tou nechutností, se kterou už se mlátili skoro všichni ostatní přítomní. Včetně Ivy. Přesunula jsem svojí pozornost na bílého vlka, který až na bílou špičku ocasu a blátivou tlapu jako by Aranel z oka vypadl.
"Dík," zachraptěla jsem k němu aspoň, když se nabídl, že mě odvede, ale neopřela jsem se o něj. Šla jsem tak rychle, jak jsem dovedla... což nebylo příliš, protože se mi trochu motala hlava. Ještě jsem ale musela vydržet. Už jen chvíli. Vřava z boje se nesla celým lesem. S radostí jsem ho přenechala ostatním. Nejen, že bych jim byla platná jako mrtvole kožich, ale nejspíš bych v tomhle stavu jako ta mrtvola sama skončila.
Přišlo mi to jako nekonečná cesta, plná pokašlávání a protkaná skoro totálním vyčerpáním. Chvílemi jsem se klepala jako ratlík. "Jsem Cynthia," představila jsem se Blátotlapkovi někde v její půlce, aby řeč nestála a taky aby mi třeba měl šanci říct své jméno a nemusela jsem mu říkat Blátotlapko. Pak se před námi otevřel konečně vchod do jeskyně. Ani jsem nepřibrzdila, prošla jsem kolem Blátotlapky a nemohla se dočkat, až se tam někde svalím do kouta. Kdybych cítila pachy kolem, možná bych se tam tak nehnala, ale se zacpaným čenichem jsem necítila vůbec nic a stejně. Jaká jiná možnost tu byla? Nemohla jsem jít nikam jinam. Měla jsem štěstí, že mi tohle dovolili, jinak bych byla namydlená, aspoň v tomhle počasí.

//Jeskyně

Nejprve tu hrozně dlouho nebyl nikdo. A pak najednou... všichni. Ani jsem nestačila postřehnout, jak se tu všichni zjevili, ale rázem byla všude kolem spousta povyku. Tváře známé i neznámé. Směrem k hnědočerné, kterou jsem poznávala, ale nevybavovalo se mi její jméno, jsem nestačila ani nic pronést, než se rozběhla zase jinam. Jen jsem se na ni zaškaredila, když se obořila na Ivy, ale ten škleb už patrně dopadl jen na její odvrácená záda.
Pak se začaly dít ještě další věci. Pozorovala jsem vývoj události ze své kupky listí s výrazem povrchního zaujetí, jako bych se nedívala na vůbec nic nepřirozeného. Jestli to bude chtít něco dělat se mnou, prostě si lehnu a umřu, rozhodla jsem se v tu chvíli. Už jsem toho měla dost. Neměla jsem energii na další blbosti.
V lese se zhmotnilo jakési ledové monstrum, ale výhled na něj mi rázem zablokovala bílá vlčice. Najednou všichni lítali kolem mně. Ten šedý vlk, Ivy, Bílá... "Cynthia," ujasnila jsem své jméno Bílé. Ivy jsem to prominula, ale nebudou mi tady všichni říkat Thio. "Nejsem zraněná, jen si tu tak v klidu pár dnů omrzám," zachraptěla jsem a párkrát zakašlala, nechápala jsem, odkud se tu všichni najednou vyrojili a proč s tím čekali tak dlouho. Vyškrábala jsem se ale na nohy, když do mě Ivy šťouchala. Mimo kupku listí bylo nepříjemně, studený vichr mi profukoval až na kůži. Nesnášela jsem, že mě tolik vlků vidí... takhle. Rozklepanou s nudlí u nosu. "Jen se botřebuju děkde ohřát," zahuhňala jsem nezřetelně a zdálo se, že se mi to má splnit - jenže vůbec ne způsobem, jaký jsem si představovala. "Ani náhodou," ustoupila jsem o krok od bílého vlka, který se vyřítil z lesa a chtěl mě nosit. Celá jsem se načepýřila. "Půjdu po svejch!" bránila jsem se. Měla bych být slušnější, jasně, ale... bylo toho hrozně moc. Třeštila mi hlava, každou chvíli mnou otřásl kašel a bylo mi na nic, nezvládala jsem ke všemu být ještě milá.

Děkuji mockrát za akci, bylo to super a odměny vskutku štědré <3 A přidávám se k těm, kteří by rádi nahlédli na statistiky :D

Prosím odměny rozdělit takto:
Hvězdy jedné klasické magie na maximum - oheň (Regis)
Hvězdy jedné vlastnosti na maximum (2x) - obratnost a vytrvalost (Chiara)
Doplnění doplňující vlastnosti nebo výjimečné magie do 5 hvězd - Smysly (Erlend)
Doplňující vlastnost (řečník, smysly, imunita, charisma) - Charisma (Chiara)
100 z náhodné položky do inventáře - 100 mušlí (Chiara)
50 z náhodné položky do inventáře - 50 křišťálů (Chiara)
Drobné odměny do inventáře ve výši 20-50 různých položek - 30 mušlí (Chiara)
Bonus štěstí - Chiara

Díky!

Odměny připsány.

Loterie 109 (2/5)

Ivy situaci dokázala uchopit mnohem lépe, než já. Já se zatím jen stěží vynořovala z vod spánku a byla jsem tak zblblá, jak jen vlk může být. Naštěstí jsem se pomalu rozkoukávala. "Huh- Baghý? Fakt?" Našpicovala jsem uši, ale už jsem nic neslyšela. Ani jsem nic necítila, protože jsem měla čenich krásně zacpaný. "Snad si pospíší," zahučela jsem, už jsem chtěla vypadnout z téhle zatracené kupky listí a vyležet se někde v teple. Vypadalo to, že v ní za chvíli dočista zapadáme sněhem.
Nebo aspoň já, protože Ivy vyletěla z listí ven a začala hulákat na celé kolo po někom dalším. Po tom druhém hlasu, který už jsem slyšela taky - ale ten určitě nepatřil Baghý. Leda by jí hlas o dost zhrubnul od té doby, co jsem ji viděla. Hnědá vlčice křičela, jančila a volala Cyrila a možná i všechny kolem. Připadalo mi, že nás všichni akorát ignorujou. To v tomhle lese nikdo nežil, koho by trápilo, že mají na kraji území dva vykopnuté tuláky? S odfrknutím jsem si položila hlavu zpátky na tlapy a rezignovaně (a nejspíš trochu sobecky) jsem to všechno nechala na mladší vlčici. Cítila jsem se třikrát přežvýkaná a prostě se mi nechtělo dělat vůbec nic.

//Cornic se bude nejspíš odpojovat, jinak asi yeah

Loterie 86 (4/5)

Ivy nadšení bylo zcela nefalšované a bezprostřední, až by to snad hřálo u srdíčka - musela jsem se ale tiše zasmát, když jsem viděla, jak se snaží dohlédnout si na ucho. "Budeš mi to muset věřit," cukla jsem koutky. S takovouhle by si dřív vykoulela oči z důlků, než by si někam dohlídla. "Jo, to se bude určitě hodit," odsouhlasila jsem. Blikající uši byly zatím asi dost na nic, ale časem to určitě vypiluje. Hlavně jestli jí vydrží to nadšení.
Postupně jsem se nořila hlouběji a hlouběji do listí. Nadcházel nejspíš čas zimního spánku. Snad ne i věčného spánku. Ještě jsem si vyslechla Ivyiny starosti se sestrou, ze které se posléze vyloupla sestra nevlastní. "Zatím to vypadá, že jsi dostala ty lepší geny," ujistila jsem ji chraplavě, možná ze mě mluvila rýmička, ale hnědá vlčice mi připadala docela v pohodě. Už jsem ale nevydržela udržovat oči otevřené. Uvelebila jsem se v listí a během chvíle jsem spokojeně oddechovala, aniž by mě napadlo Ivy zkoušet zase odkopnout od sebe dál.
Sotva jsem na moment zabrala, už mi ale kdosi ječel do ucha. "Sheyooo," zaúpěla jsem a přikryla si zasažený slech tlapou. To musela tak kvílet, když mi bylo blbě a chtěla jsem spát? Akorát že- Zamžourala jsem kolem sebe jako vyoraný krtek. "Hngh-co?" Vytržená z ponoru do hlubin spánku jsem byla totálně zmatená a notnou chvíli jsem se vůbec nemohla zorientovat, co se děje. Sheya tady samozřejmě nebyla. Jen Ivy. A hulákala na celé kolo, až jsem trochu zatínala zuby, protože to provozovala až trochu moc blízko mých uší.

Loterie 58 (3/5)

Ivy vypadala, jako bych jí ukázala bránu do zcela nového světa. Dokonce snad dočasně ztratila schopnost mluvit. Upřímně, bylo docela příjemné, když někdo skutečně poslouchal, co říkám. Většinou jsem si připadala, že mluvím do skály, takže tohle byla fajn změna. A protože v kupě listí začínala být o možné činnosti docela nouze, hned se jala to zkoušet.
Mlčky jsem sledovala, jak nasadila výraz maximálního soustředění. Hodně, hodně upřeného soustředění. Ještě chvíli a rupne jí cévka, napadlo mě při pohledu, jak hnědá vlčice poulí oči. Ale kousla jsem se do jazyka, abych ji z toho nevytrhla. Stejně jako Ivy jsem se zájmem pozorovala její tlapku, ale narozdíl od ní jsem měla šanci si povšimnout i toho, co se dělo doopravdy. "Tvoje ucho," kývla jsem čenichem. "Bliká ti. Sice trochu vedle, ale dobrý." Možná se jí v tom soustředění trochu překřížily drátky, ale byl to začátek.
I Ivy teď vypadala, že jí celkem dochází baterky. Mně už div nepadala hlava. Trčely jsme tu vážně dlouho. Historka z dětství mladé vlčice mě ale přiměla našpicovat uši. "Tyvole," ujelo mi. "Tvoje ségra byla asi dobře na palici?" Nutit se navzájem žrát brouky byla jedna věc... Dokonce i když mě bratr nakonec vyhnal ze smečky, mělo to v sobě aspoň nějakou stupidní Ristairovskou logiku, ale tohle?

Loterie 48 (3/5)

Odhalit magii nemuselo být nic lehkého, ale Ivy už nějaké projevy zaznamenala. Akorát o nich docela pochybovala. "Tohle je super způsob, jak se tady ze všeho zbláznit," podotkla jsem. "Děje se tu toho divnýho hodně a je lepší se s tím smířit, než si namlouvat, že se ti to zdá. Klidně ti noha zmizet mohla. Jsou vlci, co umí zmizet celí. Takže možná tohle je tvoje umění," usoudila jsem celkem logicky. Teď ještě jak to vysvětlit, zauvažovala jsem. I když jsem byla vcelku unavená a náladu jsem měla takovou nijakou, byla jsem ochotná Ivy s magií pomoct. Čím jiným si tu taky krátit čas, že?
"Použít to vědomě je těžší," začla jsem pomalu. "Je to jako, hm, nevim, sval, co musíš nejdřív vytrénovat? A asi to každý dělá jinak. Nejjednodušší je prostě si představovat, co chceš udělat, vážně se na to soustředit... když se to povede, ucítíš to, takovou nějakou sílu uvnitř, jako šimrání nebo tak něco." Ne, že bych to uměla zrovna nejlépe popsat. "Jak na to jednou přijdeš, je to potom už snazší," dodala jsem a doufala jsem, že to třeba Ivy i k něčemu bude. Jisté bylo, že jsem toho namluvila už docela dost a můj chraplák nabýval stále zajímavějšího tónu.
Příhoda o broucích se setkala s úspěchem a se smíchem na obou stranách, ale ten můj se trochu nevydařil. Prostě mě někdo odpravte, zaskučela jsem v duchu, ale nestalo se a duši z těla jsem si taky nevykašlala. Nakonec jsem znova popadla dech a viděla Ivin ustaraný pohled. "To je dobrý," zamrmlala jsem a připomněla si její nezodpovězenou otázku: "Teď už ani moc ne. Spíš když jsem byla malá, s bráchou jsme se furt špičkovali." Než to šlo všechno do kopru.

Loterie 43 (3/5)

"Třeba," pravila jsem neurčitě, protože jsem popravdě neměla nejmenší ponětí a protože tu žádný šípek nerostl, nemohly jsme to ani vyzkoušet. Aspoň nějaký efekt ale zmrzlé šípky na Ivy měly - vypadalo to, že se nad nimi dostatečně zamyslela, než aby dál vyšilovala. To byla vskutku vítaná změna.
Já do sebe s jistou dávkou sebezapření nasoukala jitrocel a zachumlala se pohodlně do šustivého listí, které jsem už brala za samozřejmost, ačkoliv okolnosti jeho zjevení byly dost divné. Jenže copak tady se vlk mohl něčemu divit? "To se popisuje docela blbě," zamyslela jsem se a krátce si prohlédla Iviny oči, které byly zlaté a neprozrazovaly vůbec nic o tom, co za sílu se může skrývat uvnitř. Párkrát jsem zakašlala a otřela jsem si čenich, než jsem pokračovala. "Je dobrý vědět, o co se vůbec snažit. Neděje se kolem tebe občas něco divnýho, jako že srší jiskry, kytky rozkvítaj, fouká zničehonic vítr nebo tak?" vyzvídala jsem chraplákem, který byl drsnější, než obvykle.
Ivy měla zase svoje otázky. Zavrtěla jsem se v listové peřině a trochu se uchechtla její příhodě s vysušenou myší. "Heh. Co já, no... Znáš takový ty smradlavý brouky, co lezou někdy po borůvčí a tak?" ujistila jsem se, že si umí ty potvory představit. "Bratr se se mnou vsadil, že ho nesním. Jenže já to nemohla nechat jen tak, takže jsem to samozřejmě udělala. Bylo to odporný, cítila jsem tu pachuť snad ještě hodiny potom, ale povedlo se mi to uhrát a bráchu ještě přesvědčit, že to vůbec nebylo špatné a měl by to zkusit taky," rozesmála jsem se hezky od plic při vzpomínce na Ristairův obličej, když kousl do brouka a uvědomil si, jak se nachytal. Ze smíchu jsem pak hezky plynule přešla do dalšího záchvatu kašle.

Loterie 40 (5/5)

Ivy vůbec neprotestovala ani se nehádala, prostě jen prohlásila, že si stěžovat nebude a dál se mě snažila zahřívat. Nechápala jsem, čím jsem si to podle ní zasloužila... ale taky jsem neprotestovala. Rozhodně měla zápal pro věc, to se jí nedalo upřít. "Nebudem se unáhlovat, jo? Takový les určitě bude, ale i tak už šípky asi k jídlu moc nebudou, teď uprostřed zimy." Budou dávno zmrzlé, jestli už je všechny dávno neožrali ptáci.
To už lepší naději představoval ten jitrocel. Mohla jsem ho nechat vyrůst, to by asi neměl být problém. "Jitrocel je docela malej, to by nemělo být tak složité," usoudila jsem. Snad mě takové drobné použití magie ještě nepoloží - a protože jsme nikoho podle všeho nezajímaly, co jiného jsem měla dělat? Ivy mě ale varovala, že to není dobré, na druhou stranu poměrně užitečné po všech možných stránkách. "Hotovej zázrak," zatřásla jsem hlavou a částečně jsem se vyrhabala z listí, abych se dostala ke sněhu.
Trochu jsem ho odhrnula stranou, u stromu ho naštěstí tolik nebylo, a za chvilku uprostřed mrazu vyrašilo pár zelených lístků jitrocele. Taky hotovej zázrak. Z magie mě lehce rozbolela hlava, ale to už bylo prostě jen další nepříjemností. "Tak uvidíme, jak to funguje," vzala jsem lístky do tlamy, zahrabala se zpátky do listové hromady a začala je se zkřivenou tlamou žvýkat. To je fakt hnus, krčila jsem čenich, ale třeba to k něčemu vážně bude. Minimálně jsem se mohla utěšovat, že aspoň něco dělám.
"Chuť teda vážně nic moc," zhodnotila jsem, když jsem bylinku polkla, "ale jsou horší věci." Pomalu jsem se začala nořit hlouběji do listí s úmyslem se tady tedy zahrabat jako ježek a počkat na jaro, když se stále nikdo neobjevoval.

Loterie 30 (5/5)

Ivy můj stav asi skutečně poplašil. Vypadala hrozně vyděšeně a jakmile jsem se rozkašlala, začala kníkavě naříkat. Jako už bych se před ní svíjela ve smrtelných křečích. To jsem fakt vypadala tak hrozně? Zdálo se, že z mých slov jí do hlavy skutečně nedoputovalo ani jedno jediné.
"Jak myslíš, neříkej, že jsem tě nevarovala," zachraplala jsem. Když to ode mně chtěla chytit, tak ať si poslouží. I když měla určitě výhodu v tom, že se předem nemáčela v ledovém jezeře. Fakt se o mě tolik bála? Jen aby se na mě nějak moc neupnula, napadlo mě, pochopitelně nebylo třeba se obávat, že by to mohlo být naopak - já se přece ani jednou neupnula na nějaké náhodné nedochůdče, že?
"Kdyby to tak byl šípkový les, co," uchechtla jsem se s dalším, milosrdně krátkým zakašláním. "Hlavně nevyšiluj, jo? Do hrobu se ještě nechystám." Na umření to určitě nebylo. Než aby mě zabilo nachlazení, na to jsem byla moc paličatá. Zamyslela jsem se trochu víc nad slovy Ivy. "Jitrocel můžu udělat. Ale stačí ho žvejkat samotnej jen tak?" protáhla jsem tentokrát větu do otázky já. O kytkách jsem se toho za celý život moc nenaučila, upřímně řečeno.

Loterie 23 (3/5)

Chtě nechtě jsem se tomu musela trochu zasmát. "Nojo, ten se taky nachomýtne všude. Tak se asi bude radovat i Adiram." S hnědým vlkem jsem taky zažila leccos. Zakotvit tady by nemuselo být tak špatné. Akorát tu byl až trochu podezřelý klid. Teď už by si někdo měl dávno všimnout vetřelců na území, nebo ne?
Tipovala jsem, že Omórika si prostě vychutnávala svobodu. Narostly jí toulavé tlapy a nechtěla se ukazovat doma. Ivy z toho vypadala trochu zaraženě, ale možná se mi to jen zdálo. Nějak jsem neměla energii do detailu zkoumat každý výraz tváře a každé "aha". "Nejspíš. Vypadala, jako že ji zajímá všechno," pousmála jsem se unaveně, ale výraz, který se Ivy objevoval v tváři se mi vůbec nelíbil.
Zkusila jsem se trochu narovnat a tvářit se velice zatvrzele, ale už bylo pozdě. "Je mi fajn," lhala jsem bez uzardění, jenže otázky se z vlčice sypaly jako předtím listí ze stromu. "Ivy- Já nevím. Asi mi nic nepadá a dvojmo taky nevidím," pokoušela jsem se ten příval zarazit, protože jsem se z téhle míry starostí o svoji osobu cítila nanejvýš vyvedená z míry. Chtěla jsem dál protestovat, když se ke mně opět přitiskla, ale místo toho jsem se znova rozkašlala. Ivy zatím vyla. Byly jsme tedy sbor za všechny drahokamy. "Akorát na tebe něco naprskám, když se ke mně budeš lepit," zabručela jsem rezignovaně, jakmile jsem popadla dech, ale neodstrčila jsem ji, což samo o sobě nejspíš dost vypovídalo o skutečnosti, že nejsem úplně ve své kůži. Všechno mě jaksi bolelo a navzdory svým protestům jsem doufala, že vytí mladé vlčice někoho přivolá.

Loterie 22 (2/5)

Netušila jsem, jestli to Ivy skutečně chápe nebo jen tak pokyvuje, ale zřejmě ano - podle toho, čím svou úvahu završila. Trochu jsem se poušklíbla. Jo, asi to fakt chápala. A Nori se mimochodem asi skutečně dokázal ztratit ve svém vlastním lese, protože po něm nebylo ani stopy. Nebo že by se zalekl mé přítomnosti? No, to asi těžko.
Ivy zářila jako sluníčko a slibovala, že se kvůli ní jako fosílie cítit nebudu muset. Taky mi ale řekla Thio, přičemž jsem sebou lehce škubla, protože to bylo oslovení, co většinou používala jenom Sheya. Jenže Ivy ani ve věku Sheyi nebyla. Což bylo samo o sobě naprosto šílené uvědomění. Kam že to všechen ten čas mizel? Rozhodla jsem se to neřešit a jen jsem zase cosi broukla, aby si hnědá nemyslela, že jsem duchem nepřítomná.
"Divný vlk s věncem?" zamyslela jsem se. Znala jsem někoho s věncem? Ne, asi ne. Teda- "Adiram?" Jistě, neblekotal tehdy něco o tom, že je z Borůvkové smečky? Nebo to možná bylo až později, když se z něj na chvíli stali dva Adiramové... ale věnec měl a klidně to mohl být on. Zdálo se, že tady mám víc známých, než jsem si kdy uvědomovala. Nepochybovala jsem, že Baghý ty zprávy potěší, ale proč se Omórika tak zasekla, to jsem netušila. "Nevím. Vypadala celkem spokojeně tam, kde jsem ji nechala," usoudila jsem, párkrát zakašlala a otřela si čenich do listí. Hnus. Začínala jsem se cítit docela nemocně, nejradši bych už spala v teplé jeskyni... jenže kdoví, jestli mi něco takového vůbec kdo dovolí? "Asi nevybouřený mládí nebo něco, popadla ji toulavá nálada, to by byl můj tip."

Loterie 12 (3/5)

"No, to je různý. Jsou věci, které Voře- teda Nori, prostě nemůže zapomenout a nechat je jen tak být," hlavně toho Ušopleska, ale o tom jsem teda Ivy vážně vykládat nehodlala. "Je fakt, že jsme toho spolu zažili už dost. Je to takovej ten vlk, u kterýho by mi asi bylo líto, kdybych slyšela, že je po něm, ale kdybych ho viděla, jak si nabil na ledu, pěkně bych se od srdce zasmála, než bych ho šla sbírat," zauvažovala jsem a nějak moc se přitom rozpovídala. "Jestli bych vůbec šla," dodala jsem spěšně, protože z toho Nori vycházel nějak moc dobře a to jsem nemohla dopustit. S ním to bylo prostě těžké. A se mnou asi taky.
"Jo, to je taky velký mínus," přikývla jsem bez hlubšího komentáře, zdálo se, že Ivy má taky svoje zkušenosti, takže jí nic vykládat nemusím. "Mhm," broukla jsem souhlasně, kdybych si myslela, že je tohle smečka tyranských šílenců, určitě bych se tady takhle v klidu neválela v listí. A taky jsme na to byly dvě, to byl fakt. Dvě bychom určitě celé smečce zadek nenakopaly, ale aspoň bychom si mohly společně zanadávat nebo něco podobného.
Ušklíbla jsem se, když Ivy tak srdečně začala hájit moji čest či co: "Jasně, že nejsem. Jen se tak cejtím, když mi mladší vlci vykaj." Tak jsme se vlastně původně k debatě o fosíliích dostaly, nebo ne?
Tůňka tu být mohla, ale také nemusela. Podle toho, kterým směrem se Ivyina řeč rozvíjela dál jsem soudila, že spíše to první. Trochu jsem sebou škubla, když jsem se doslechla, že Omóriku, dceru Baghý, vzala řeka. "To je strašný," ujelo mi, protože jsem tuhle situaci znala opravdu až příliš dobře. Ještě teď jsem si živě vzpomínala, jak jsem Sheyu hledala všude možně a byla přesvědčená, že už je dávno mrtvá. "Nejen že slyšela, nedávno jsem s ní mluvila, je živá a zdravá. To asi Baghý ráda uslyší." No, to asi bych mohla nejspíš vyškrtnout. Která máma by se nestrachovala o svoje vlče?

Loterie 8 (3/5)

Hnědá vlčice mi přišla trošku jako prosťáček, ale byla asi celkem v pohodě. Dokonce jsem ji i nechala, ať na mě nahrne další listí. Byly jsme tu zakopané jako ježci před zimním spánkem a zajímalo mě, jestli se vyplní její slib, že zima bude za chvilku jen pouhou vzpomínkou. I když mrtvým už zima taky není, napadlo mě a koutky mi krátce cukly do úšklebku: "Jo. Ať tak či tak." I když už jsem úplně nevěřila tomu, že prostě umřu. "Škoda, že zrovna v takovouhle chvíli," zabručela jsem spíš sama k sobě. Docela by se mi líbilo, kdyby mohly být chvíli věci fajn a normální. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč jsem se poohlížela po smečce.
"Hehe, to není něco, s čím bych se dokázala ztotožnit, ale chápu," uchechtla jsem se - zaslechnout Noriho a běžet za ním? Já bych radši běžela na druhou stranu, co by mi nohy stačily. No dobře, nebylo to s ním vždycky jen hrozné, ale... většinou bych ho nejradši přetrhla. "Smečka není špatná, pokud je rozumná alfa a pokud nemáš tendence dělat všechnu práci za druhé, kteří na to kašlou," pokrčila jsem rameny a snažila se neznít příliš zahořkle, i když vzpomínky na to, jak se to nakonec vyvinulo v Ragaru, mi to nijak neusnadňovaly. Jenže já jsem byla taky blbá, měla jsem se na to vykašlat už dávno.
"Rupnout v bedně může asi každýmu," usoudila jsem. "Já ji zas tak dobře neznám." Nicméně jsem s Ivy sdílela názor, že nic jiného než čekat nám teď už nezbývá. "Jo, už je asi moc pozdě na ústup. Nechaly jsme stopy," poukázala jsem na tu kupu listí, která teď už musela být prosycená našimi pachy. Ivy si následně div neučurkla, když jsem ji vybídla, ať mi tyká. Máchala ocasem, až listí šustilo o sto šest. "Taková děsně stará věc, tak stará, až je z ní šutrák - třeba zkamenělej šnek nebo tak." Což jsem tedy ještě vážně nebyla. S těžknoucí hlavou opřenou o kůru stromu jsem přemítala o tom, že je tohle vážně Borůvková smečka a jestli to náhodou není ta samá, o které mluvila Omórika. "Nevíš, jestli tady mají kouzelnou tůňku? Nebo někoho jménem Omórika?" vyptávala jsem se, aby řeč nestála a já se mohla soustředit na cokoliv jiného, než byla zima a ucpaný čenich a počínající nepříjemný pocit v krku.